Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 20, No. 34, Ed. 1 Thursday, August 24, 1905 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
SVOBODA
2
Dcera šlechticova.
i
i
hv,
pohlížela na mace-
káv
nelič
ho j:
psal
pis I
co pak je ti, že thk
vypadáš?” tázala
nčkd
že tí
ř" -J
dél 1
způl
křídli
hlaví
slalij
vatel
Brod
Továrník podotknul, že byla
' choť jeho roztržitou. Kdyby byl
ale řekl, že byla myšlénkami svý
mi odtud vzdálenou, bylo by se
slovo to mnohem lip na duševní
stav Magdin hodilo.
■ tmei
tom
.1.
. o >H
též je mi, jakobych neustále sly*
šela nějaký hlas, který mi velí, a-
bych byla tvojí ocbranitelkou.”
Při těch slovech dala se Mar-
kétka do srdečného smíchu, na-
čež doložila:
"Teď ale poběhnu a vyhledám
rychle tetku Marii. A počkej, ta
že nám zajisté již pomůže, aby-
chom stloukly oběd podle spúso-
bu francouzského,”
S těmi slovy rychlými kroky
jako lehkonohá laňka odběhla.
A mezi tím, co Magda, tetka
Marie a hospodyně se s důležitý-
mi tvářemi o tom radily, jak by
připravily oběd dle vzoru paříž-
ského, odběhla Markétka do dí-
len továrních a tázala se tam po
Reném.
Řeklo se jí, že je u kresličů a
tak se tam ihned odebrala.
René byl bledý jinoch prostřed-
ní velikosti a silné soustavy těla.
Čelo jeho bylo. vysoké, oči měl
černé a vlasy tmavě kaštanové.
Jeho veliká ústa, v nichž nacháze
ly se dvě řady zubů bílých, jako
slonovina, kolem nichž spočíval
vážný výraz, rovný jeho nos a
zažloutlá jeho pleť značily pova-
hu cholerickou. Chování jeho,
jakož i výraz tváře jeho naznačo
vály, že byl mladík velmi bystré-
ho rozumu, kterýž byl při tom
povahy velmi hrdé, maje ve zvy-
ku, veleti těm, kteří v ohledu du-
ševním mu byli podřízeni.
Když Markéta vstoupila do
pokoje, v němž kresliči pracova-
li, zaměstnával se René právě
prohlížením jakéhos výkresu.
"Vítám tě z cesty, René,” vece
Markéta, podávajíc mu ruků.
"Děkuji!” byla krátká odpověď
jeho.
"Máš snad příliš mnoho na
pr$ci?”
“To si můžeš pomyslet; neboť
to víš, že jsem byl 14- dní pryč a
za tu dobu se mnoho práce na-
hromadí.”
"Já bych ti byla ale ráda něco
řekla.”
"Jen mluv, já tě dobře slyším,
ačkoliv musím zde tento výkres
opravovati.”
Na to obrátil se René k mladí-
ku, jenž vedle něho stál a pravil
k němu:
“Pán snad sám nyní vidí, v
čem ve výkresu tomto pochybil.
.Vždyť jste mi sem zapomněl na-
kreslit docela klapku. To jest
přece čertovo, když má člověk o-
pravovat tak hudlařskou práci.
Výkres tento musí být ještě jed-
' nou znova vykreslen, ale musí se
to střl rychle, neboť do zítřka
musí to být vykresleno a do díl-
ny odevzdáno.”
S těmi slovy podal mladíku o-
nomu výkres a obrátil se pak k
Markétě:
“Nuže, na co pak jsi se mne
chtěla vlastně ptáti?”
“Milý René, když tě vidím, že
jsi v tak špatném rozmaru, ne-
mám věru žádné chuti, mluvit s
tebou.”
“Tím lip, tedy mne aspoň ne-
cháš s pokojem.”
<Markéta mu na na to neodpo-
věděla ani slova, nýbrž obrátivši
( sé k němu zády, 'kráčela ke dve-
řím.
Ale právě, když již stála u Sa-
mých dveří a chtěla je otevřití,
stál René, čepici maje na hlavě,
vedle ní a promluvil k ní poně-
kud přívětivěji:
“Já teď jdu do slévárny, nechtě
la bys mne tam doprovodit?”
"Ty tvrdohlavče,” odveceMar
kétka, měříc jej čtveračivým po-
hledem a chopila se ruky jeho.
Když pak vyšedše z domu, krá
čelí po cestě továrnou vedoucí,
šli nějakou dobu mlčky podle se-
: be; pak ale promluvila Markéta
■ k Renému:
"Nejsižádostiv, viděti otcovu
druhou paní?”
“Ani dost málo. Či myslíš, že
by byla ženština, kteráž si proto
starého muže za manžela vezme,
poněvadž ví, že jest bohat, vsta-
■ vu, moji zvědavost vzbudit!. To
se velice mýlíš. Neboť takovou
■ ženštinou opovrhuji. A toho,
■ čím opovrhuji, se střežím.”
"Ale milý, dobrý René, prosím
tě, jen nebuď tak hrozně přísný
a považ si jen, že třebas byla při-
nucena, vžiti si otce za manžela.”
“Ano, ale její zištnost jik tomu
přinutila. Prosím tě, řekni mi,
co jest to asi za ženštinu?”
Markéta přívětivým a soucit-
ným zrakem
?hu svoji.
“Matinko,
zkormouceně
se Markéta, chopíc Magdu za o-
l>é ruce.
"Ach, kdybych aspoň vědaaj
čím bych ti mohla, matinko, po-
moci? Či snad rmoutíš se pro
ten oběd?”
Magda, která byla toliko o tři
léta starší než nevlastní dcera je-
jí, cítila při těchto slovech Mar-
kétiných velikou radost. Pročež
odpověděla jí poněkud truchlivě
se usmívajíc:
“Já jsem skutečně pro tento o-
běd dnešní ve velikých rozpacích;
neboť jsem právě tak málosfran
couzskoujako se švédskoukuchy
ní známa. A věř mi, že jsem se
tohoto rozkazu otcova velmi u-
lekla.”
“Nu, netrápí-li tě nic jiného, to-
piuhle se dá, tuším, snadno odpo
moci. Vždyť zde máme tetku Ma-
rii, a musíš vědět, to že jest vel-
mi rozumná a dobrá ženština."
Při těch slovech pousmála se
čtveračivě Markéta a doložila:
“Ano, vidíš, teď jsem si mysle-
la, že nejsi moje matka, nýbrž že
mluvím s nějakou svojí družkou,
neboť věř mi, že je mi to nad mí-
ru směšné, jméno váti tebe, která
jsi se mnou skoro v stejném stá-
ří, svojí matkou. Ano, mně ně-
kdy i připadá, jakobych já byla
o několik let starší než ty. Tak-
Já
Hro
i< <1:
cliei
ko i
van
k <1.
l>e, 1
ný
mívají zvláštní zvyk, že se rádi se
svými mladými paničkami chlu-
bívají. A tudíž nešetří žádných
výloh, jen když mohou paničky
své viděti ve vkusném obleku.
Markéta v mladistvé své zvěda-
vosti použila této vhodné příleži-
tosti k tomu, aby si všecken o-
děv mladé své macechy zevrubně
a důkladně prohlídla, při čemž
musila mítí každý kus šatu ma-
cešina v rukou.
Magda umínila si, že se k obě-
du přistrojí do tmavohnědých
šatů hedbávných, kteréž, jak jí
Markéta pravila, velmi hezky vy
padaly a výborně se za oblek do-
mácí hodily.
Pak se jednalo ještě o to, co by
si Magda měla vzít na hlavu a i
nyní pravila Markéta, aby si vza
la malý roztomilý čepeček s tma-
vě červenýnfí pentlemi, podo-
tknouc, ten že jí bude zajisté vý-
borně slušet. --------- _
Jelikož bylo Magdě všecko zce-
la lhostejné, dala sebou dělat vše
cko, cokoliv si Markéta přála, a
když jí byla tato úplně přistroji-
la, zatleskala radostně rukama,
vyslovivši se, že “mladičká ma-
linka" její jest tak hezká, že se
bude muset každému, ano i René
mu, zajisté zalíbiti.
"A kdo pak jest ten René?” tá-
zala se Magda.
“Ale jemináčku, matičko,” od-
věce Markéta, která mezi tím,co
se byla Magda ohledně oběda od
muže objednaného tolik nestra-
chovala, byla se s ní stala nad
míru důvěrnou,—“což nevíš, že
jest to pán číslo druhé na Bkfjo?
To jest, René jest synem nebožtí-
ka bratra mého otce, jest pravou
rukou a vynálezcem všech no-
vých strojů v továrně otcově.
Mimo to jest také dozorcem nad
dílnou strojnickou i nad celou to-
várnou a konečně jest mým bra-
“Otcova choť jest rodem jaká-
si Aureniova: ostatně však jest
hezká a velmi dobrá, tak že ji člo
věk musí, a byť by i nechtěl, mi-
lovat. A často, když myslí, že ji
nikdo nepozoruje, vypadá velmi
nešťastnou.”
"Ano, ano, já již pochopuju; o-
na počíná hráti úlohu obětního
beránka, aby si na útraty muže
svého útrpnost bláznů získala.
A věř mi, to ti mohu upřímně ří-
ci Markéto, že jsem již od první-
ho okamžení, kde jsem slyšel, že
se strýc chce oženit, pocítil jaký-
si trpký cit proti oné ženštině,
která se jemu zaprodala.”
"Jen počkej, milý René,ažMag
du uvidíš, pak zajisté že budeš ji
nak o ní smvšleti.”
"Já?”
René pozdvihnuv hrdou svoji
hlavu, dal se do smíchu.
“Či jsi snad o mně přesvědče-
na, že bych byl kdy své přesvěd-
čení změnil?”
"Ale vždyť ještě ani neznáš
choť mého otce?”
“Nechť si. Já ale znám ji dle
jejího smýšlení a to mi postačuje.
Teď ale myslím, že jsme již dosti
o předmětu tomto hovořili a ny-
ní mi tedy řekni, co jsi tně-vlast-
ně chtěla?”
chá
ho i
ml -
vut
tom
sy a
zim
inu
ní,
11 v o
celí
neb
si ti
I
Román le ívádskfho od
Marie Žofle Schwartzové,
přeložil Fr. L. Čížek.
(Pokračování.)
Aby laskavé čtenářstvo lip dal
Šímu líčení tohoto románu poro-
zumělo, musíme mu sděliti, že měl
továrník Šturm mimo sestru
sVou Marii, která se u něho nalé-
zala, ještě dva bratry, kteří ale
byli oba starší.
Nejstarší z bratří Šturmových
zemřel ve věku mládencckéra a
druhý bratr, který se dlouho ne-
oženil, byl s Gunarem Šturmem
majitelem továrny v Ekfjo.
Ale i tento zemřel před devate-
nácti lety v cizině, a sice, jak se
vůbec povídalo, ze zármutku nad
úmrtím své chotí,' kterou velmi
miloval a již mu byla rok před
tím nelítostná smrt vyrvala.
Po tomto bratru zůstalposmr
ti jeho jediný toliko syn, jenž byl
při smrti otcově teprv rok stár.
Syn tento jmenoval se René.
Otec jeho ale zanechal po své
smrti obchodní své záležitosti v
takovém zmatku, že bylo k tomu
potřebí několik let, než se úplně
spořádaly, tu se ale bohužel uká
žalo, že pro Reného z otcova jmě
ní skoro praniěeho nezbylo.
Továrník Gunar Šturm vzal si
mladého Reného k sobě a dvě lé-
ta po smrti bratrově oženil se s
jednou ženštinou, kteráž byla ne-
smírně bohatá.
Penězi, které mu žena jeho při-
nesla, podařilo se mu, že obchod
ní záležitosti své továrny úplně
mohl spořádat, které spůsobem,
jakým zemřelý bratr jeho se svou
chotí tam byli hospodařili, přišly
do nesmírného nepořádku.
René byl od přírody velmi ob-
dařen a nesmírně výtečnými da-
ry ducha nadán.
Jakmile o tom ujec jeho přes věd
čení nabyt, byl ihned plán jeho s
tímto mladíkem hotov, a on dal
Reného vzdělati a vychovati ta-
kovým směrem, aby z nevšedních
schopností mladíkových mohl on
pak sám co nejvíce pro sebe těži-
ti. Vyučován* syna bratrova
bylo tedy z té příčiny v největším
smyslu slova tak jednostranné a
nedokonalé, že mu posléze, když
v jinocha dospěl, nezbývalo jiné-
ho, než že musel v továrně ujco-
vě zůstati.
René posud nebyl ještě dosáhl
18 roků věku svého, když již u-
stanovil jej továrník Šturm za
ředitele strojnických dílen svých
na Ekfjo, a dal mu tolik služné-
ho, aby mu nikdy nenapadlo,
chtít toto místo v továrně ujco-
vě opustiti a mimo to mu ještě
slíbil, že se o budoucnost jeho jiá
ležitč postará.
V době, kdy vypravování naše
počíná, byl René 21 let stár a«a-
stával dvojí místo v obchodním
závode ujce svého; bylť totiJ
správcem dílen strojnických a ře-
ditelem pisáren, maje pod sebou
kresliče a účetvedoucí.
. su k
drže
ho
maj
poti
pov
nén
nov
mez
bral
rate
redr
až z
přirozenými nepřáteli. Jen že já
jsem měl více odvahy než vy, jeli
kož jsem vám dal hned při prv-
ním setkání se s vámi na srozu-
měnou, jak o vás smýšlím. Mů-
žete tedy býti úplně ubezpečena,
že, ve mně shledáte poctivého pro
tivníka, čehož však já bohužel,
od vás očekávati nemohu.”
“Já opravdu nenahlfžím, proč
bych vlastně měla býti vaší ne-
přítelkyní,” odpověděla Magda
s výrazem vznešeným, v jaký ž se
mládež vždy tak ráda odívá, "a
ubezpečuji vás, že jste mi osobou
zcela lhostejnou a cizí.”
“Proč raději neleknete, že jsem
osobou vám podřízenou?” vpadl
jí do řeči s úsměvem trpkým a ú-
šklebným René.
"Poněvadž příbuzní mužovi ni-
kdy nemohou býti v očích ženi-
ných osobami podřízenými.”
“Za to ale může se snadno stá-
lil, že považují tito ženu jeho za
osobu podřízenou. Neboť pakliže
se mladá dívka zaprodlá za man-
želku starému muži, pak arci”....
“Račte sednout ke stolu?’ ozval
se tu za nimi hlas továrníka.
Na ta slova odstoupla choť to-
várníkova od Reného a posadila
se ke stolu mezi dva z hostí muže
svého, tak že měla jednoho na le-
vici, a druhéhb na pravici.
Po celý oběd ozývala se v Mag
dině duši slova Reného: "když
ale se mladá dívka starému muži
za ženu zaprodá, pak arci”......
Toto pak arci, kteréž nemělo
žádného dokončení, jelikož byl
manžel její v tom řeč Reného pře-
trhl, nemálo trápilo Magdu a o-
braznost její tvořila si tisíce do-
kladů k těmto slovům. Na kaž-
dý pád však, o tom bylapřesvěd
čena, chtěl René k těmto slovům
‘hěco doložiti, co by ji bylo trápi-
lo.
Následkem toho byla po celý
oběd tichá a zamyšlená a málo
co mluvila.
Když pak po obědě se přípitky
pronášely, tu pronešen byl, jak
se samo sebou rozumí, první pří-
pitek na zdraví mladé, sličné ho- ■
špodyně. Když byt jeden z cizích
pánů přípitek tento pronesl, cho- 1
pili se všichni u stolu svých skle-
nic, a při tom mimovolnč přelet!
pohled Magdin přes stůl k René- I
mu, jenž jí naproti seděl, ten ale
se sklenice své ani nedotknul.
Spočívalať v tomto chování
mladíka onnho tak velká a sřeý .
má urážka, že se nad tím Magda
musela horšiti.
Když ale v témž okamžiku oči I
její setkaly sesjehozraky, vnichž I
spočívala nesmírná hrdosttupo- ]
hnula ji ženská hrdost její k to- I
n*u, že hostům svým s milost- I
ným úsměvem za tento přípitek ]
děkovala, aniž by byla Renému I
dala na jevo, že si vůbec nezdvo-
řilosti jeho povšimla.
Konečně bylo po obědě a celá
společnost odebrala se na to do I
pokojů v prvním patře, kde se
pak hovořilo při kávě a páni si
zatím trochu zahráli v karty.
René se vzdálil, jakmile byla
společnost od tabule povstala,
navzdoir tomu, že továrník mu ’
pravil, že by si přál, aby poně- 1
kud ve společnosti hostí jeho pro
dlel. ' ■
“Já nemám času,” vyslovil se
zkrátka René, a odešel z jídelny
pryč.
“Ale tento René jest věru člo- I
věk k nevystání,” vece Markéta
k tetce své Marii, vidouc bratrán ' |
ce svého se zasmušilým pohle- I
dem odcházet!.—"Viděla-li’spak, I
jak nezdvořile se k matce zacho- J
val. když se při tabuli pilo na je- J
jí zdraví.” I
“Ubhý René tuším že pro zane- B
dbané vychování své, kterého se I
mu dostalo, bude ještě musit mno I
hem více zkusit. Ach moje milá ■
Markéto, ty ani nevíš, jak velice a
jsou ony děti k politování, které C
rodiče své již v útlém dětství ztra I
tily.” |
"Ne ale všecky* já také jsem v I
útlém dětství svém matku smrtí I
ztratila, nikdy jsem ji všaknepo-J
hřešila, neboť jsem měla tebe, do- I
brá tetinko. A lepší matky věru 3
že bych ani byla nemohla mítí.” ■
Mezi tím, co Markéta a stará ■
slečna Marie Šturmova takto ■
spolu hovořily, seděla Mngdann ■
pohovce sehnutá k své práci, do ■
níž byla úplně zabrána. jj
(Pokračování.) il
vrát
všal
ruk<
dak]
kde i
Neboť tato chodila s pohledem
zcela lhostejným a s obličejem,
zcela beze všeho citu, po boku
muže svého v továrně.
Když jí byl ten onen stroj, jeho
výhody a zařízení jeho vysvětlo-
val, tu se arci nutila, aby tento
výklad jeho s pozorností sledo-
vala, ale to bylo více, nežli co
mohla učiniti. Neboť zdali ji mo-
hly v.šecky tyto stroje zajímati?
Nikoliv. A přece žádal muž její,
aby pozornost svou na ně obrá-
tila.
Když byl továrník takto po
celý týden s mladou chotí svou
všecky místnosti továrny své
procházel, dovolil jí pak, že se
směla dle jeho předpisu do nové-
ho života svého vpraviti.
Záležela pak tato svoboda mla
dé paní v tom, že směla v době,
kdy manžel její v továrně aneb v
pisárně byl zaměstnán, odbyti si
do jisté určité hodiny své domácí
práce. Tak na př. měla jistou
dobu určenou k tomu, aby si do-
mácí hospodářství své prohlídla,
načež nastoupila další služba pro
slečnu Marii, sestru Šturmovu,
pak musela skládat účty svých
příjmů a vydání atd.
Když pak byl manžel její se
svým zaměstnáním v továrrfě ho-
tov, tu měla Magda společně s
ním pracovati, musela mu potná
hat v psaní aneb musela mu na
hlas předčítati.
Bylo to jednoho chladného ale
jasného dopoledne v měsíci břez-
nu, když Magda a Markéta šedé
ly v jednom přízemním pokojíku,
pracujíce. Markéta právě, pokud
jí to bylo možno, vykládala Mag
dě zvyky a zvláštnosti otcovy,
když tu najednou vešel k nim to-
várník do pokoje a pravil:
"René se právě z B. vrátil a při
vedl sebou Odtamtud několik pá-
nů, s nimiž vedu obchod. Tito
zůstanou u nás na oběd. Musíš
se tedy, mži zlatá, dáti záležeti
na tom, aby jsi dnes připravila
oběd podle francoužského vzoru,
a abychom měli lepší oběd, než
jakým nás obyčejně sestra moje
uctívá. Jdi' tedy hned a rozkaž
hospodyni, cO by bylo k tomu
potřebí. Já bych rád, abychom
ve 4 hodiny mohli obědvat.”
Po těch slovech opustil továr-
ník Šturm užaslou choť svoji stej
ně rychle^jak” <pí vešel.
Magda byla tímtorózkazem mu-
že svého velmi překvapena, ne-
boť ona nevěděla, jak se dle vzo-
ru francouzského tabule strojí.
Bylať se sice před několika lety’
po delší dobu ve Francii zdržova
la, ale za tohoto svéhopobytu
nikdy si nevšimla, ani jak se tam
jídlo připravuje, ani kterak se
tam tabule pořádají, tak jako
vůbec jaktěživa se o domácí ho-
spodářství pramálo starala.
Proto byla celá zarmoucená a
několikráte si z hluboká povzde-
chla.
« "Já jsem tě chtěla o něco pro-
sit.”
Při těch slovech patřila Marké
ta na bratrance svého proseb-
ným pohledem.
“A co by to bylo?”
“Aby jsi, až se dnes v poledne s
macechou mojí sejdeš, byl k ní
přívětivým.”
“A proč to?” .
“Poněvadž vidím, že se musí
cítiti velmi nešťastnou; a jelikož
otec již počal velké nároky své k
ní činit, tudíž myslím, abychom
s ní, poněvadž jest ještě tak mla-
dá a opuštěná, my ostatní přívě-
tivě a laskavě jednali.”
“Ty jsi přece jen blázínek, kte-
rýž všecko v růžovém světle vidí
a jenž myslí, že jest každý člověk
andělem. Nu, mnoho.štěstíl . 0-.
statně ale já myslím, že macecha
tvá, jež jest také jeden z těchto
domělvqn andělů, ti velmi záhy
dá okůsiti,co se vlastně za anděl
skou touto tváří skrývá."
“Milý, dobrý René, prosím.tě,
jen tentokrát mi učiň, oč tě pro-
sím.”
"Buď tak dobrá, milá Marké-
to, a nepros mne. Já myslím, že
jest dosti na tom, musím-li před
tvým otcem komedii hráti a ne-
rad bych to ještě před jinými lid-
mi činil. Tudíž si můžeš proseb
svých uspořiti. Nepůjdeš se mnou
k tavírťíárař”
"Nikoli, děkuji ti! Já se vrátím
domů, abych tam tetě své něco
pomohla.”
Po těch slovech vytrhla se Mar
kéta bratranci svému a vypada-
la, jakoby byla uraženou.
“Já myslím, na mou Věru, že se
na mne hněváš,” vece k ní René.
"Ano, hněvám se a to také
vším právem, neboť nikdy jsem
si o tobě nepomyslila, že bys mo-
hl býti tak zlý a odepřít! mi pro-’
sbu, jejímž účelem bylo, uspořit!
sppinhližnímu svému nějakou ne-
přfjemnost a zvíáŠtí, když tí ten-
to ještě nikdy ničím neublížil.”
“Naše náhledy o této wci se
velmi od sebe liší. Ostatně, má
milá Markétko, já jsem jen po-
tud zlý, pokud mne otec tvůj
zlým učinil; tedy měj se dobře.”
Po obličeji Markétinem, který
byl prvé tak veselý a jasný, roz-
prostřel se temný mrak. A bylo
patrno, že po celé cestě k domo-
vu nějaká nepříjemná myšlénka
celou duši její naplňovala.
Magda byla přinucena, nechtě-
la-li se před svými služkami směš
nou učiniti, slova švegruše své
Marie s velikou pozorností vy-
slechnout! a dle jejích předpisů
potřebné rozkazy čeládce své u-
děliti.
- Mladá paní tato byla starostí
o oběd takovou mocí do oboru
hmotného života vržena a tak
zaměstnána, že jí po celé dopole-
dne ani chvilky času nezbylo k
trudným upomínkám.
Hodinu před obědem dal továr
nik po Markétě Magdě vzkázati,
že by si přál, aby se k obědu do
svých nových vkusných aelegant
nich šatů oblekla.
Starší muži, kteří se s mladý-
mi ženštinami ožení, vůbec již
“Podivno, že jsem tě ještě ni-
kdy neslyšela ani slovem o něm
mluvit.”
"Neslyšelas? Nu vidíš, to je
tím, žejseip byla s tebou tolik
zaměstnána.”
Na to odebraly se obě dolů do
jídelny, kdy ž si byla ještě Marké-
ta lecos na obleku svém upravi-
la.
Udeřením čtvrté hodiny vstou-
pil tam i továrník Šturm se svý-
mi hostmi a nejposléze dostavil
se i René.
Když byl Šturm mladou choť
svoji oněm třem pánům, které si
byl dnes k obědu pozval, a tyto
opět jí představil, obrátil se k
Renému a přiveda ho k Magdě,
pravil:
“Můj anděli, zde ti představuji
svého synovce, Reného Šturma.
Přivítej přece svoji mladou tet-
ku, René!” doložil ksvému synov
ci a odebral se pak k nálevnímu
stolku, aby sklenice náboji pro
hosty své naplnil.
René a Magda zůstali takto od
ostatních opodál proti sobě stá-
ti; několik okamžiků nepromlu-
vil nikdo z nich ani slova.
Spdtíraloť V němé pokloně Re-
něho a v chladném pohledu jeho
cosi tak podivného, že Magda ne
cítila aúi dost málo chuti, aby jej
oslovila, očekávajíc, Že ji on sám'
napřed osloví.
Když ale tento po delší dobu s
hlavou hrdě vztýčenou němě a
bez pohnutí před ní stál, tu po-
dotknula, aby přece jednou trap
né mlčení toto ukončila:
“Těší mne, že mám příležitost,
seznámiti se se synem nebožtíka
bratra chotě svého.”
"Račte být příliš dobrotivá,
milost paní, lituji však nemálo,
že mi nelze, abych se podobněspů
sobně k vám vyslovil, neboť ne-
nalézám v tom pražádného potě-
šení, že jsem se ve vás naučil zná-
ti mladou choť strýce svého.”
Při těch slovech se zdvořile a s
takou uctivostí Magdě poklonil,
jakoby jí kdo ví jakou zdvořilost
byl řekl.
Tvář Magdinu polil při těchto
slovech jeho temný růměnec. A
změřila pohledem nevýslovně hr-
dým nezdvořilého tohoto mladí-
ka.
On však dělal, jakoby si toho
nevšímal a přistoupiv k ní o krok
blíže, doložil hlasem poněkud u-
tajeným:
"Vy a já jsme svým obapol-
ným postavením v tomto domě
Když pak nčkdy ujec jeho z Ek-
fjo někam odejel, tu míval Reňť
celou továrnu pod správou svo-
jí-
Podavše tato předběžná vysvě
tlení čtenářstvu svému, vrátíme
se zase k Magdě.
Když ji byl továrník Šturm
dílnami továrního závodu svého
provedl a když jí byl vše zevrub-
ně vysvětlil a ukázal, prohodil,
když byli posléze i strojnické díl-
ny navštívili:
“Jest věru škoda, že právě ny-
ní René musí být pryč; ten by ti
zajisté o všech těchto strojích, o
jejich výhodách a o umělém září-
zení jejich, kteréžto se musíš nau
čit znátí, dal zevrubného vysvě-
tlení. Kdybych já to chtěl uči-
nit, zmařil bych tím mnoho času,
a také by ti to příliš mnoho ne-
prospělo, ponévadžjsi, jak vidím,
poněkud roztržitou. A to sou-
dím, milá přítelkyně z toho, po-
něvadž jsem ti jednu a tu samou
věc musel kolikráte vysvčtlova-
^M měl I
^Mj hned
M prací
■ nu.
MM n'’
Ml skorJ
V.í kol i 11
Mr nejlel
M> Než-I
M? Newl
K rozšl
M, jich.l
■ V^’ 3
K pova
■. PIS rl
■'I ledví
■, dva I
posti
I » stálil
E straJ
II I
■! rukul
I Yorl
| dorul
| ku vl
I III ■ I
I ^^1
■ byla!
I čůml
B chváB
V i že seB
l> veltcB
L leilmB
l! dal, ■
jediní
I něž I
!< něn. I
I ie nal
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View three places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 20, No. 34, Ed. 1 Thursday, August 24, 1905, newspaper, August 24, 1905; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1315153/m1/2/?q=Lamar+University: accessed June 10, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.