Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 86, Ed. 1 Friday, November 1, 1907 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
I
Našim českým
Humoreska. Napsal Jar. Hašek.
V oné rodině byl jsem rad ví. kud se tvče toho virtuosa, co ne-
Mladík se vrátit nechtěl.
- střižního, láteknašaty, zbo-
CALDWELL,TEXAS.
(56yw)
Eraaoaacepceocapceaceocep 008008000020080080080
j
ak dlouho jsme už dlužni činži?
zodpovídat.
50wy
Marlin Sanitorium.
(43-1y)
v Rosenberg, Tex.
"Phoslechněte, pane stharosto,
thady na the vaší mizerné obhee-
ní silnici, co ji stavíte, bych sibyl
moh’ zlámat hnát/.”
"To byste moh'.”
Již je tedy na stopě. Došel až k
Žofinu, když v tom s levé strany
Tisíce akrů černých pozemků ve Fort
Bend Co., Texas, na nichž se velmi dobře
daří korná bavlna, oves, sláma na ko
šťata, jakož i všecky zeleniny a různédru-
hy ovoce vlastní a mají do prodeje od
915.00 vzhůru v malých i velkých kusech.
MEYER & PLEAK,
Rosenberg, Texas,
kteří jsou rádi ochotni Váš každý dotaz
diljsem vás toliko samého, račte
se ještě vrátit!”
Má veliký sklad nejlepších vozů
«Rushford Kingham,”
pak stroje jako kultivetry, sulky pluhy,
brány a sazečky na bavlnu i kukuřici. Též
velikou zásobu grocerie a střižného zboží.
Za veškeré plodiny rolnické platí nejlepší
ecny. Jediný obchod v městě, v němž se
domluvíte svou řečí mateřskou.
sowy Karel A. Dráb, řiditel.
Dr. B. G. Ward,
edporučuje návštěvníkům v
MARLIN, TEX.
svoji lékařskou poradu. : Office aaprotl
J.C.Blohm&Son
— obchodníci:— -
C00dddd*A0C
Hudební talent.
mne slečna Hermína, "vystupo-
val jste jako virtuos.”
"Předně zavřeme okna,” řekl
jsem, "a pak začneme cvičení. Po
"Račte odpustit, stal se omyl, čilení vykročil. Ano, nemýlil se.
hrozný omyl," řekl jsem k bra- “Sedum pět,” toť patrně heslo,
tranci kterého jsem dostihl za ro- tajné heslo, kterému nikdo jiný ne
hem, upravující si toaletu, "vyho rosumí.
Chceme aby více Vasich
krajanů s námi obchodova-
lo, a pakli jim řeknete o na-
šem zboží, cenách a způso-
bech, jsme jisti, že je dosta-
neme. Řekněte jim, že máme
největší sklad a výběr zboží
ží moderního, klobouků, stře
víců, šatstva a pod, v okre-
su Burleson, že naše ceny
jsou ty nejnižší a náš způsob
prodeje ten nejlepší. Tím jim
povíte pravdu a prospějete
sobě, svým sousedům a nám.
Řekněte jim, že máme české
prodavače v každém odbo-
ru našeho obchodu a že si
přejem aby k nám přišli as
námi se seznámili. Budou se
cítit jako doma.
S úctou
dán, a to z následujících důvodů:
1. Choval jsem se velmi uctivě
a mluvil tak učeně, že i jejich služ
ka stala se bystřejší.
2. Nikdy jsem nechtěl ničeho k
jídlu a pil pouhou čistou vodu.
3. Ačkoliv jsem chodil na ná-
vštěvu skoro každý den, zůstaly
židle a ostatní nábytek neporuše-
ny.
4. Kouřil jsem toliko vlastní
doutníky a nenosil nikdy s sebou
dýmku, jako p. X., který dříve je
navštěvoval.
5. Pomáhal jsem mladším čle-
nům rodiny pracovat školní úko-
J. F. Cobb:
Company. I
obdrželi právě tak velikou
zásobu
střižního zboží jaká
kdy byla v Shiner.
Zboží to jsou nejmodněj-
ší látky, a jelikož jej kou
piliještěpředzdraže-
ním, prodávají všecko
velmi levně.
"White"
------: a :------
Florence
Kupují bavlnu a jiné vý-
robky rolnické, platí
dobré ceny.
Pp. Rud. Valenta,
Jos. Kunetka,
John Vališ
a Felix Berkenhoff
obslouží rychle a přívětivě
(21wy) každého.
Roln. Podp. Spolek Sv. Isidora.
Úřadníci hlav, spolku: před. Fr. Las
tovica, místopřed. John Holotik, tajem
Jos. L. Bordovský, pokl. Pavel Matocha
pořet. Aug. Bordovský, všichní LaGran-
ge. Koute No. 1.
Čís. 1. F. J. Kutač, Hallettsville rt 2.
box 100; čís. 2. A F Světlík, Breslau;
čís. 4. J. F. Pavlica, Nickel; čís. 5. J. L.
Bordovský,LaGrange rt 1; čís. 6. Inoc.
Vrána, Cistern rfd No. 1: čís.7. John Jo-
kel, LaGrange rt 1; čís 8. Fr. L. Havel
Sweet Home rt 1, bx 56; čís. 9. Norb.
Kalich, Gonzales; čís. 10. Fr. J. Šrubař,
LaGrange rt 1| čís. 11. J. A. Vašina,
Plum; čís. 12. F. R. Olšovský, Breslau;
čís. 13. Jos. Oujestski, Bryan; čís. 14. Jos
Rek, Fayetteville: čís. 15. VAc. Stančík.
Oldenburg; čís. 16. Jos. Rabata, Cistern
vfd. 1. Texas.
wy "Svoboda" stojí na rok
$2.00. Do Evropy na rok $8.00.
ly.
Dnes se divím, proč jsem vydržel
tak dlouho choditi na návštěvy
a shledávám, že toho příčinou
byla slečna Hermína, která vyni-
kala nad ostatní své sestry je-
mným chováním, krásou a pak
hlavně tím, že jsem byl jí sympa-
tickým. Její sympatie ke mně zá-
ležela v tom, že jsem jednoho dne
mezi hovorem se prozradil, že ne-
mám hudebního sluchu.
Trpíme li stejným nedostatkem,
pravidelně sympatisujeme s po
dobným nešťastníkem.
“Nerozeznám ‘a’ od ‘d’, ” pra-
vil jsem k ní jednou, “vysoké to-
ny od nízkých a zpívám čtyři sta
písní na jednu notu."
“Tomu se dá odpomoci," pra-
vila slečna Hermína, trochu se za-
rdívajíc. "Já jsem též kdysi ne-
rozeznávala nižší tony od vyš-
ších, ale dnes mohu říci, že mám
již vytříbený sluch pro všechny
mocné tony. K tomu jsem dospě
1a cvičením hry na klavír, na hou
sle a podobně."
"Pokud se týče zpěvu,” řekl
jsem, "schází mně hlas. Dal jsem
se kdysi zapsat do pěveckéhospol
ku a když sbormistr zkoušel můj
hlas, prosil mne, by mne mohl
představit nějaké učené korpora-
ci, neboť shledal, že zvuky, které
jsem vyrazil, namáhaje se zazpí-
vat ‘a’ byly tak odlišné od lid-
ských zvuků, že......”
"Vy jste čtverák," smála se sleč
na Hermína, "zítra vás budu cvi-
čit. Na citeře umím hrát.”
Následující den byl slavné. V
salonu na stole ležela citera.
"Jak se vám líbí?” ptala se sleč-
na Hermína.
“Vypadá křiklavě,” odpověděl
jsem, “a je na ní mnoho strun,
nemám rád přepych.”
"To musí být,” odpovědělasleč
na, “zde ty z kovu jsou hlavní a
ostatní jsou akkordní.”
“Jsou ze sušených střev,"odvě-
til jsem suše, poněvadž citera ne-
vzbuzovala mou důvěru.
“Už mlčel (řekla mně ‘mlčel!’) a
poslouchejte nyní, to jest ‘e.’
“Prosím vás, co to máte na
palci?” ptal jsem se.
"To jest prstýnek k citeře, tím
se přejíždí přes hlavní struny.”
"Hm," zabručel Jsem. “Výbor
ně, dobře jste vzal ‘e,’ divila se
slečna, “nyní vezmeme *ď, ”
“ ‘D' nechápu,” pravil jsem po
dlouhých a marných pokusech,
když jsem pozoroval, že naproti
se otvírají okna, a přece jsem psal
do jednoho krajinského listu hu-
dební referáty.
“Myslím, že citera není správ-
ně naladěna,” pokračoval jsem,
“musíte ji naladit. Čím pak se
ladí?”
“Tímto klíčem!”
“Nyní nastalo ladění. ‘A, b, c,
d, e,’ znělo pokojem, ‘a, e, d, a, b,
c, a, c, d." Tak to trvalo přes
půl hodiny.
Po půl hodině praskla struna
‘a,’ ‘d,’ ‘e‘ a ku konci hodiny po-
praskaly struny akkordní.
“Myslím, že máte hudební sluch
a talent,” pravila slečna Hermí-
na, když jsem odcházel, “jen ho
ve vás probudit, a nezapomeňte
koupit nové strany hlavní a ak-
kordní.”
Druhého dne kupoval jsem stru
ny. Zkoušel jsem, zdali vydrží
ladění. "Vy máte sílu,” divil se
majitel obchodu, když jsem pře-
trhl tři.
Předvídaje možné nehody, kom
pil jsem každého druhu čtyry ku-
■y a šel cvičit svůj hudební sluch.
"Mně se o vás zdálo,” vítala
ní, může být.”
Přidělávání strun k citeře jest
velmi zajímavá práce, zejména
pomáháli vám tak hezká slečna,
jako Hermína.
Oba byli jsme nad citerou naklo
něni, že se tváře naše dotýkaly.
V románech se tomu říká intimní
okamžik.
"Cosi nyní-myslíte?” šeptala
mi slečna Hermína do ucha.
“Právě přemýšlím,” odpověděl
jsem, "že citera jest velmi složitý
nástroj.”
“Ovšem,” řekla slečna trochu
zklamaně.—
“Ale ve vaší přítomnosti,” po-
kračuji, "velmi příjemný.”
Když byly všechny struny umí-
stěny, ladili jsme je.
"Koupím ladičku," pravil jsem,
neboť dle tvrzení Hermíny (říkal
jsem jí od toho dne prostě Hernu
čež ukončil jsem tuto záležitost
způsobem radikálním. Vrátil jsem
se k Hermíně, a nežli se onn z lek-
nutí vzpamatovala, otevřel jsem
okno.
“Pro bůh, neskákejte,” řekla a
omdlela.
Vzal jsem citeru a hodil ji dolů.
Dnes se divím, že jsem mohl na-
být tolik duševní síly. Pak jsem
probudil Hermínu z mdloby.
Když byla při plném vědomí, pra
vila: "Jak jste hodný, že jste ne-
skočil z okna, pochopuji sice, že
vás můj bratranec rozčilil, ale ne-
beřte si to tolik k srdci. Podejte
mi citeru.”
Ubohá Hermína!
“Citera je pryč,” řekl jsem, jak
možná příjemným hlasem, "s va-
ším dovolením jsem ji vyhodil za
hraje nebezpečnál A jak dloube
už jste v tomř"
"Ale tatínku, my v tom nejsme
My se jen díváme.”
“Stejně nebezpečné. Jako divá
ci, jste také účastníky a vinniky
na) přehodili jsme struny. “Kou-
pím dvě ladičky," loučil jsem se s
Hermínou.
Tu noc jsem nespal skoro vů-
bee. Každou chvíli probudil jsem
se vlastním zpěvem. Zpíval jsem
ze sna vysoké ‘e‘, bral jsem v spán
ku ‘a', ‘d‘.
Následující dny byly pro mne
nekonečným řetězem útrap.
Ačkoliv jsem hned druhého dne
koupil dvě ladičky, nemohli jsme
žádnou strunu citery naladit do
patřičného tonu.
"Co myslíte, jest to ‘a," tázala
se mne Hermína, přejíždějíc po
strunách.
"Myslím, že ne, buď jest to ‘e’
neb ‘d‘, odpovídal jsem.
“Jest to ‘d’, vzdychala Hermí
na, "na ‘e‘zní to příliš basově.*
“Co je ti?” ptal se mne známý,
vypadáš velmi špatně.
"Probouzím v sobě hudební ta-
lent,” odvětil jsem hrdě.
Tak to trvalo celý týden. Ne-
šťastná citera! Nedala mi spát.
V noci připlížila se do mých snů.
Někdy se mi zdálo, že já jsem cite
rou, že po mne přejíždějí ohro-
mnými ocelovými prsteny, někdy
se mi zdálo, že jsem akkordní stru
nou, že mne ladí, já praskám. By-
lo to strašné. A přece! O čtvrté
hodině odpolední objevoval jsem
se u rodičů Hermíny. Citera mne
lákala, přitahovala zvláštní si-
lou, či to byla Hermína?
Nadešlo pondělí. Přišel jsem k
Hermíně, plakala.
“Jsem velmi ráda, že jste při-
šel,” pravila ke mně, "dnes nebu-
de se cvičit, poněvadž čekám ná-
vštěvu."
Znovu propukla v pláč.
“Proč pláčete?” ptal jsem se
znepokojen.
"Och, jest to strašné. Můj bra
tranec přijde sem, všichni se ho u
nás bojí. Dělá vždy rámus pro
nic za n.c. Včera byl zde, když vy
jste odešel a tak mne rozčilil. Ži-
dli rozbil a urazil mne,”
"Nejlepší bude, když s ním ráz-
ně zatočím,” řekl jsem klidně, “s
vaším dovolením ho vyhodím.”
“Ráznost vždy na dámy účinku
je." myslil jsem si. Hermína pře-
stala plakat.
“Jak jste hodný, dovolím vše,
ale neubližujte mu, je to můj bra-
tranec."
Za půl hodiny nastalo rozluště-
ní celé této události. Do pokoje
vrazil hřmotně bez pozdravu muž.
“Jest to váš bratranec?” šeptal
jsem Hermíně.
“Jest,” odpověděla ustrašeně.
"Nu tak, Hermíno,” křičel mla-
dík ve dveřích.
Nežli mohl dále promluvit, chy-
til jsem ho za límec a vynesl z po-
koje.
V předsíni se trochu bránil, ale
nebylo mu to nic platno, neboť
za chvíli vracel jsem se bez něho.
Hermínin bratranec byl již dole
pod schody v průjezdu. “Vyho-
dil jsem to,” řekl jsem stručně
Hermíně.
“Och, jak jste bodný, jak jsem
ráda," děkovala Hermína. “Po-
važte si, ten nezdvořák! Vypůjči-
1a jsem si od něho citeru a dnessi
šel pro ní.”
Bodlo mne u srdce. Popadl jsem
s věšáku svůj klobouk e řítil se z
pokoje.
“Co to děláte," slyšel jsem za
sebou hlas Hermíny.-
bratrancem.”
Hermína omdlela znova a já
zmizel.
"Vypadáš mnohem lépe,” řekl
ke mně za nějaký den známý.
“Přestal jsem v sobě probouzet
hudební talent,” odpověděl jsem.
Ano, hudební talent!
Nic neodsuzoval starý profesor
Linka tak přísně a nic nebylo mu
hroznějším proviněním nad tajné
spolčování. Stále uváděl na mysl
svým žákům osudy “Omladiny,”
stále připomínal jim, žespolkaře-
ní ubíjí chuť ku práci, k studiím,
že žák přijímá tu za své myšlén-
ty cizí, náhledy nesprávné, nebo
aspoň takové, na které je dosti
času, až když je člověk samostat
ným. A tyto zásady své prová-
děl se železnou důsledností. Ne-
strpěl, aby žáci chodili pohroma-
dě, už hlouček čtyř nebo pěti ka-
marádů byl mu proti mysli. Při
východu ze školy musili se oka
mžitě rozejiti jako občané při
bouřlivých dnech na Václavském
náměstí.
“Pamatujte si,” říkával, “taj-
né spolky škodí sice státu, ale ví-
ce ještě spolčovatelům, zejména,
jsou-li to studenti. Vše je špat-
né, co štítí se světla-"
A proto jen své hubenosti a chu
dokrevnosti měl pan profesor co
děkovat, že ho neronila mrtvice,
když jednoho dne nalezl na svém
stolku první sešit románu "Čer-
ná ruka,” aneb “Tajnosti ruských
nihilistů" čili “Krvavá noc." A
více ještě než toto faktum rozčili-
lo jej to, že žáci vinníka nepro-
zradili, nýbrž mlčeli společně a
svorně jako jeden muž. Nastalo
ovšem dlouhé vyšetřování, náhlé
prohlídky, výslechy, obraty a ná
strahy, že by ke cti sloužily i po-
věstnému Sherloku Holmesovi,
avšak marně.
Už dávno zmizely i stopy, vzni-
klé na zádech žáků následkem
špatných známek z mravů, ale
panu profesorovi událost tato
dosud ležela v hlavě. Ustavičně
pátral, hledal zrádce, který by
věc vyzradil, všecko nadarmo.
Pan profesor měl neblahé tušení,
že v jeho třídě existuje tajné sdru
žení podvratných živlů.
Jen v oboru vědy zajímal se pro
fesor Linka o pokrok světa. Pro
ostatní vymoženosti neměl řasu
ani porozumění.
Bylo krásné nedělní odpůldne.
Profesor Linka procházel se po
Františkově nábřeží, zabrán v
přemýšlení o zhoubnosti organi-
sací na individualitu jednotlivce.
Pojednou mihne se kolem něho
mladík jakýsi a dohoniv druhé-
ho, vkřikl mu do ucha: “Sedum
pět!” Tato dvě slova jako elek-
trický proud účinkovala na oslo-
veného, a pan profesor viděl, jak
oba zabráni v živý hovor pospí-
chají dál. Co medle bylo to za
tajuplná slova? V tom přesjízd-
ní dráhu pospíchali jiní dva mlá-
denečkové, a pan profesor poznal
v nich své žáky. Rychlostí jino-
cha uskočil za strom.
“Sedum pět.”
"Pro?”
"Proti.”
A zas pospíchali dál.
Profesor Linka v největším ros
znakem na prsou a mohutným
hlasem vykřikl panu profesorovi
do ucha: "Sedum pět!" Ihned
však zpozoroval, že se mýlil v o-
sobě.
“Pardon, odpusťte, myslil,jsem,
že —”
"Nevadí, jsem zasvěcen, “sedum
pět," že ano?"
“Ano, ale Češi se nedají, uvidí-
te co nejdříve. Spoleháme na
Koška a na Baumruka."
"Ovšem že, milý příteli, Košek
a Bauturuk. Ale prosím vás o-
kamžitě nevím. V které třídě
jsou tihle dva?”
“Nesmysl! První třída, to je
přece všeobecně známo.”
“Ano, ano, bodejť, máte prav-
du.”
Pan profesor chytil se zábradlí,
aby neupadl, Tedy už i primáni
jsou v tom. Ubozí hošíci, to jest
strašlivé!
“A co říkáte Bělkovi? Dneska
mel den. Dvakráte byl ofsajt, a-
le střílet dovede skoro jako Ko
šek."
Kola začala se dělat panu pro-
fesorovi před očima. Hrozné vě-
ci se připravují a žáci jeho třídy
jistě jsou také súčastněni. Staré
nohy vypovídaly službu. Ale
nutno sebrati síly a zachovali
klid v tak vážné chvíli.
“Slyšte, milý příteli, přemýšlel
jste již o tom, že bylo by třeba
jisté rozvahy, uvažte jen, jak
smutně tehdy to skončilo pro
vás —”
“Ano, ale proto, že soudce byl
stranník. Vložený stranník. Přál
Němcům —”
"Pst! Nekřičte tak!"
Pan profesor chvěl se strachem
o nerozvážnou mládež a chystal
se již poblouzněnému mladíkovi
promluvit do duše, když tento se
odtrhl a pospíchal za dvěma sle-
činkami, mihoucími se na druhém
chodníku.
"Sedum pět,” zalehlo k uším
rozčileného profesora. Zahlédl je-
ště, jak všichni tři strčili hlavy
dohromady a přímo trnul nad
tím, jak živě a bezstarostně roko-
vali o cílech tak nebezpečných a
dalekosáhlých.
Tajemné heslo "sedum pět" ne-
chtělo mu z hlavy. V duchu viděl
nově vzkříšenou "Omladinu" s
řadou procesů, zřel soudní síň,
plnou mladíčků diouhoujvazbou
pobledlých, plačící matky, zniče-
né existence, pozdní nářky na
špatnou výchovu, nedbalý dozor,
kombinoval si už také obrannou
řeč vůči výtkám pánů inspektorů
a pevně si umiňoval, že druhý
den učiní ve své třídě nejpřísnější
opatření a rázný pokus, aby
zbloudilé mládeži, dokud je čas,
tyto dobrodružné a nešťastné ná-
zory vypudil z hlavy.
Zahloubán v tyto vážné my-
šlénky, došel domů. Na schodech
předběhl jej 15letý jeho syn a po-
spíchal nahoru. Chvat tento zdál
se starostlivému otci podezřelým.
Hrozné tušení jím zalomcovalo.
Aby tak i doma, ve vlastní rodi-
ně, vlastní synové — ne, bál se
domysliti, to by bylo hrozné.
Zrychlil kroky a vrazil prudce
do dveří.
Rodina byla pohromadě a když
objevil se pan profesor, zanikl
hovor. Rozpaky všech byly pa-
trné. Otec dělal, jakoby si toho
nepovšiml, sedl si ke stolku a na
oko zahloubal se do čtení. Nečetl
však ani dvě minuty, když pojed-
nou vyskočil, jako zmijí uštknut.
“Cos to řekl? Opakuj to! Mluv,
slyšíš, mluv, chci vědět pravdu!”
Chytil při tom mladšího svého
synka za rameno, div chudáček
nespadl ze židle.
“Já nic — opravdu, tatínku,
nic......”
“Nezapírej Slyšel jsem dobře.
Šeptal jsi Láďovi: Sedum pět. —
e to pravda?”
“Tatínku, prosím tě, odpusť mi
to, já už tam příště nepůjdu.”
"Děti nešťastné, moje tušení
mne neklamalo. I vy jste tedy u-
bohými oběťmi tohoto bláznivé-
10 spolčení? 1 vás měl bych vidě-
jednou úplně zničené? Taková
své vlastní děti, měl vidět sedět.’
"Tatínku, my chodíme jen stát
Platíme dva šestáky." .
"Měsíčně?"
"Ah ne, vždycky v neděli.
“Tedy týdně. Ale teď je konec
Rozumíte? Lež stranou a budete
mi jmenovat všechny účastníky.
Já si je poznamenám.”
"Tatínku, to je nemožné."
"Proč pak? Jste snad vázáni
slibem, nebo přísahou?"
“To ne, ale dnes nás tam byle
půl páta tisíce."
"Půl páta tisíce? Blázníš? Což
je v Praze tak velká místnost?
Kde to bylo? A jak se jmenuje
ten spolek?"
“Na Letně. Hrál "Wolwich Ar.
senal" proti “Slavii". Prohráli
jsme to sedum proti pěti. Považ,
tatí, profesionálům. A dali jsme
první gól, ačkoliv naši beci byli z
reservy a golman neměl trening.
Ale tatínku, to byli dribleři, ten
forward, to pravé křídlo a což
ten halv, no, něco podobného....”
“Dítě, kde jsi to vlastně byl?”
“Na kopané tatínku. Sedum
pět."
"Tak to je těch sedum pět?
Kopaná? A to je něco jiného.”
Synové pana profesora zadíva-
li se na otce tak podivně, až sko-
ro útrpně, že starý učenec rychle
odešel do své pracovny, by po-
mocí lexikonů doplnil své vědo-
mosti lekturou o kopané. J. S.
Žertovná scéna
odehrála se na dráze londýnské.
Jistá dáma v průvodu tří malých
hochů, chůvy a dvou děvčátek
chtěla pouze 2 jízdní lístky. "A
jak to bude s dětmi?" ptal se
průvodčí. “Dobře, žádné z nich
nemá předepsané stáři tří let.”—
"To není možné, paní. "Pět dětí
a pod 1- leta? — Nebo snad nejsou
to vaše?” —“Ano, všecky jsou
mé, a jak pravím, nejsou přes 3
leta.” — “To je nemožné, paní,
lituji, že nemohu všecky tyto děti
pustit.” — "Proč nemožné," na-
mítla dáma, "všecky jsou pod 3
leta. Tito čtyři jsou dva páry
dvojčat, a pouze tam ten pátý —
přišel mimo nadání sám!” Prů-
vodčí zaražen a kroutě hlavou
odchází.
Humor a vtip.
Zákazník: “Už tu bydlíte dlou
ho?"
Mistr: "I ne dlouho — jedeu,
dva......ostatně počkejte: stará,
První drotar: "Keď, Janku,
co je důležitější, slunce anebo mě.
síc?"
Druhý: "Toť se ví, že měsíc; ve
dne jest světla beztoho víc než
dost.”
Nováček: "Pane lajtnant, jen
vo maloučko, a kobyla by mně
byla zabila.”
Lajtnant. "Tak viděj, voni sne
pe, že na vojně udělali přece jen
štěstí."
Sikovatel ve vojenské škole:
"Pozor! Na vás vypálí salvu do-
bře krytý nepřítel. Kdyžuvidíte
kouř, můžete se ještě schovat, ale
když uslyšíte ránu to jste už dáv.
no mrtví.”
Sedlák byl ve městě, aby se před
soudem zodpovídal z pračky.
Když se vrátil do vesnice, byl ob-
klopen sedláky vyptávajícími se
10, jak se mu u soudu dařilo.
"O!" volal sedlák rozjařené,
“pan soudce byli hodnější než má
stará. Na konec mně řekli: "Ob- a
žalovaný, vy máte ještě poslední
slovo!"
— Rodák J. J. Kadleček nastou
pil místo prodavače u Jno. M. &
J. D. Hefley Co., obchodníků s
železným zbožím v Cameron, Tex.
Každého vlídně obslouží
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View four places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 86, Ed. 1 Friday, November 1, 1907, newspaper, November 1, 1907; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617470/m1/3/?q=Lamar+University: accessed June 10, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.