Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 29, No. 20, Ed. 1 Thursday, May 14, 1914 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 20 x 14 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
— Nenazval bys mne
adee.n paly.
n Volodyjovski ustoupil
podruhé, řekl Kmitic — kdyby do zadu a za ním ostatní šlechta,
nebylo dveří, jež nás dělí. raby učinila místo. Dvéře se ote.
etyr
0111
DIL
Butrymové také si přísaha
můj, ne váš! Pryě!
Y
vás je pan Volodyjovski?
postavíme? zeptal se
připrav se na smrt!
pak
k ú-
celý
besxt
mna twiese *44
rány. Dva z Butrymovců padli sl nSaier, se byla, ihnedmel
nimi
prostřelenýma prsoma, ale ostat-
do
dvora
zadu
Ze
S
koní
*
Co
hned nevyjde. Přejete si snad,
proč mne napa-
Přísaháme při Bohu Nej.
řekl pan Michal.
e .7
POTOPA
— Mně více by slušelo ptáti
se co vy chcete? Neznáte mne, já
pane, řekl Kmitic, posmívaje
vzrůstu rytířovu, nadál jsem
že naleznu vzácnější figuru.
jedni
Pami
ji ých.
dolů!
ihned
laef Ted hlavn položíš.
Na chvilku zavládlo mlčeni.
%
jsou
ani
byla
tváří
neznám vás .
dátel
stádo kanců mladým houštím, lá-
majíce, drtíce a ničíce vše, co jim
bylo v cestě; za nimi šli Doma-
ševičové a Goščevičové.
se
se,
ač
3: : Historický román: : : :
HENBYKA SIENKIEWICZE
Vo-
jen
na sebe
Kmitico-
energie,
uvěřili.
Malý plukovník vystoupil do
popředí. — Já jsem to! odpově-
děl.
— Ho! jako obr nevyhlížíte.
: :; Přeložil :: :
J. J. LANGNER
. nádvoří je rovné
vyšším a při Kříži svatem!
r 4- Nuže, vyjděte! Ven, pane 1
bylo již
byli u
osvětle-
tok na okna nebylo možno
pomysliti, neboť tam by je
přivítala palba přímo do
mířená.
Pan Volodyjovski povelel
pasu ručním a nejrozezlenější
pohyby nedbalé, velmi malé, pří-
mo nepatrné, zdálo se, že chce
jen sebe chránit a zároveň uše-
třiti protivníka —- časem couv-
nul o malý krok na zad, časem
prachu a doutnající lunt— dům
a vše kolkolem do povětří vyho-
dím. Pojďte si nyní pro mne.
Mlčení nyní trvalo déle. Pan
Volodyjovski marně hledal odpo-
věď. Šlechta uleknuta
pohlížela. Ve slovech
vých bylo tolik divoké
že hrozbě jeho všichni
— Není čas na vítání,
chcete?
— Kde jsem vzal, * tam jsem
•vzal. Nepřivedl jsem je proti ot-
čině, ale abych ke svému přišel:
— Takové psy? Tedy pro sou-
— Zrádče L. rozkřiknul se pan
Michal. Se mnou jsou—lide—lau.
byli Kozáci vypuzeni z nádvoří k
jenž domu a k stájím a rozlehl se
křik, volání o smilování. Slechta
triumfovala.
— A jestli tchoř neobchází,
také bude!.
se strany ře, počali stříleti ze vřech oken
domu i se střechy, ale rány byly
čima: — Vari! vari!
Lidé Kmiticovi bránili se sta-
silí a pro krev nevinně prolitou
i za tu pannu, kterou jsi teď u.
— Otevři je tedy, nebráním ti vřely a v nich objevil se pan
vtom Ondřej, veliks, Btihlf jako topol.
— Prve ještě nejeden dlouhán Již svítalo a první zábřesk dne
— Pospícháte na onen svět?
— Dobře! Dobře! Jen rychle.
Železné závory, jimiž dvéře by-
ly uzavřeny, zapraštěly a zaskří.
MI
nitee Canunescamr*
0
T
M
1 C
Ete
C
ig 12.
as
1 *
..
Ten se bude bránit! pravil
z Goščevičů, je to člověk
statečný a rozhodný, ale náš plu-
/ kovník sis ním bude věděti rady.
Ti, že jim odtud živý ujiti nesmí.
A - 5Tlaudanský nohama zaklepe. Ne-
Kozáci odpověděli výstřelem, dostanete mne živého.
leč neměli už času: nabíjeti po-___m1__
Oni jsou proti němu nejvíce ro- byli Butrymové, nejprudší v zá-
druhé. Slechta udeřila na vrata, 1 *
. , . 7 wd ‘ vyvlečeme. Nám je vše jedno.
která ihned se skácela. Boj roz- a
• —Slyš me dobře a zapama-
zuřil se na dvoře mezi vozy a
: tuj co pravím. Jestli nás nene-
bednami. První mezi zápasícími, s x a 1
E Tcháte — mám už po ruce soudek
padal na tvář jeho, hrdou, rytíř-
skou a mladou. Stanuv ve dve-
říchpohlédl směle na řadu šle.
ehty a řekl: ----------
— Důvěřoval jsem vám, páno-
vé ... Bůh ví, zdali jsem učinil
dobře, ale což na tom! Kdo z
zezleni.
— Tak! Ale jestliže ho rozse- proti panu Kmiticovi. Šli jako
kají, na kom pak budou žádati
náhradu za křivdy, jež utrpěli?
Lěépe nechati ho na živu a spra-
wedlnosti ho odevzdati.
— Ale teď myslit na soudy.
když všichni ztratili hlavy. Je-li tečně za vozy i na volné prosto-
pak vám známo, že i
w / 1 e •
švédské hrozí vojna?
—Pán Bůh rač chránit! Mo- nečetné, neboť pochodně podupá-
skevská moc a Chmielnicki! Je-ny shasly a nebylo lze rozeznati
ště Švédové k tomu a poslední vlastní lidi od nepřátel. Po chvíli
čehvilka Republice nadešla.
Tu se pan Volodyjovski,
napřel jel. obrátil a řekl:
— Ticho, pánové!
Šlechta umlkla. Lubič
viděti. Za čtvrt hodiny
dvora. Všecka okna byla
na, světlo padalo až na nádvoří,
jež bylo přeplněno ozbrojeným
lidem a koni.
Nikde žádné stráže, nikde sto-
pa po opatrnosti, patrně spoléhal
pan Kmitic přespříliš ve své síly.
Přiblíživ se ještě více poznal pan
Volodyjovski na první pohled
kozáky, s nimiž se tolik nabojo-
val ještě za živoby tí velkého Je-
remia a později pod Radzivillem
Ale když na dvoře osamotněla,
oživl oheň z domu. Všecka okna
zaježila se hlavněmi ručnic a kul-
ky z ručnic jako krupobití sypa-
ly se do dvora. Největší část Ko-
záků se utekla do domu.
— Pod střechu! ke. dveřím!
zvolal pan Volodyjovski.
Při samých stěnách rány z ruč-
nic neměly účinku. Postavení o-
bléhajících však bylo těžké. O ú-
Celé vítězství mohlo být jedinou
jiskrou rozváto v prach a Bille-
vičovna ztracena býti mohla na
věky.
— Pro Boha! zahučel jeden z
Butrymů — je to šílený člověk.
Je s to to učinit.
Náhle panu Volodyjovskému
připadla, jak se zdálo, šťastná
myšlenka.
— Je jiný způsob! zvolal. Pojď
se mnou, zrádče, na souboj na
šavle. Jestli- mne porazíš — od-
jedeš svoboden.
Chvíli nebylo žádné odpovědi,
srdce laudanských nepokojně
tloukla.
— Na šavle? zeptal se. koneč-
ně Kmitic. — To může být.
přiznati musím, že jste voják pa-
trně zkušený.
— Toho já vám přiznati nemo-
hu, neboť jste zanedbal postaviti
stráže. Jste-li takový při šermu,
jako při velení, nebudu mít mno-
ho práce.
— Kde se
Kmitic živě.
— Zde . .
jako stůl.
— Dobrá!
— Jste tak jist?
— Je patrno, že jste na Or-
šaňsku nebýval, kďyž o tom po-
chybujete. Nejen že jsem pře-
svědčen o tom co pravím, ale je
mi vás, pane, líto, neboť jsem o
vás jako o slavném vojáku sly-
šel. Proto naposled pravím: ne-
chte mne! Neznámé se.. Nač
i zahučel si z ticha:
— Jsou-li to cizí kozáci,
ten zhejník přebral míru.
Prohlížel dále, zadržev
oddíl. Na nádvoří byl veliký shon
Jedni Kozáci svítili pochodněmi,
jiní běhali na všecky strany, vy-
cházeli a vraceli se, vynášeli nej-
různější věci, balili do beden a
bedny na vozy nakládali, jiní vy-
váděli koně ze stájí a dobytek z
-chlévů, křik a volání, rozkazy,
ozývaly se ze všech stran. Světlo
pochodní svítilo jakoby na sva-
tojanské stěhování do nového ma-
jetkai. Krištof/Domaševič, starší
mezi Domaševiči, přiblížil se k
panu Volódyjovskému:
7 Račte se podívati! řekl —
celý Labič chce sebrati na vozy.
— Neodyeze — odpověděl pan.
toku na dvéře. Ale i to nebylo
snadné. Dvéře byly ztěžkých du-
hových fošen, pobitých velikými
hřeby, o něž se otupovaly seke-
ry, nemohouce dřeva zasáhnouti.
Nejsilnější lidé čas od času celou
tíhou svých těl se o dvéře opřeli,
aby je z veřejí vyvrátili, ale mar-
ně. Dvéře opřeny byly z vnitřku
železnou závorom a kromě toho
byly nyní dobře zataraseny. Bu-
trymové všeho toho nedbali a do-
doucí do domu se strany doráže-
li Domaševičové a Goščevičové-
když celoů hodinu marně 0
vypáčení dveří byli usilovali, vy-
střídali se lidé Při sekgrách.
některých místech objevily se ot-
tur um.” Mngznápám. vžol-l 1
* Nioise
Kmitice. Je prce voják zkušený
w — a zde nikde jediné stráže.
— Proto, že má za sebou veli-
kou moc. Mám za to, že má asi
tři sta lidí. Kdybychom se nebyli
z vojny vrátili, byl by mohl za
bílého dne i s vozy projeti\yšemi
zastěnky.
— Dobrá! odpověděl pan.
lodyjovski. Vede
tato jediná cesta?
- — Ta jediná,
rybníky a bahna.
— To je dobře!
Šlechta poslušna rozkazu
se sedel seskočila, pěší pluky se-
vřely se v dlouhou řadu a poča-
ní ještě vášnivěji útočili. :
Z rozkazu pana Volodyjovské-
ho zataraseny byly otvory pokud
bylo možno, když tu od cesty se
ozvaly nové výkřiky. Stakjanově
přicházeli na pomoc a s nimi o-
zbrojení sedláci z Vodoktů.
Příchod nové posily obležené
patrně zalekl, neboť ihned jakýsi
hlas počal hřímavě za dveřmi vo-
lati:
— Stůjte! Nedorážejte! Sly-
šte! Stůjte u sta ďáblů! Promluv:
me si!
Volodyjovski poručil ustati-v
spodářská stavení.
Pan Volodyjovski s hlavním
oddílem se přiblížil přímo k vra-
tům. — Čekejte na povel! řekl z
ticha. Nestřílejte před povelem!
Jen nemnoho Moků dělilo šle-
clitu od vrat, když ji ze dvora
zahlédli. Několik lidí skočilo
hned k plotům a pohlíželo do
tmy. Několik hlasů zvolalo:
Kdo to? Kdo jste?
Stůj! vykřiknul pan Volo-
dyjovski. Palte!
Rány ze všech ručnic, co jich
šleehts—měla,—rázem—zahoukly.
— Kdo mluví?
— Praporečník oršaňský, Kmi-
tic! zněla odpověď. A s kým mlu-
vím já?
— Plukovník Michal Jiří Vo-
lodyjovski.
— ČolemI ozval se Kmitic.
ale ještě nedozněla ozvěna jejich, dan"ti, kteří se z vojny vrátili. a
když pan Volodyjovski znovu po- ti mají s tebou účtování pro ná.
kdyě pan Volodyjovski znovu po-
velel.
ÚtokemI
jíce se ku předu jako
ski ukázal je Kmiticovi šavlí:
— Podívejte se, pěkný průvod.
A Kmitie spěšně odpověděl:
— Plukovníka pochovávají, při
tom pompa být musí.
— Příkrý drak je z vás!
Šlechta mlčky se postavila do
kruhu kolem rytířů, všichni zve-
dli zapálené pochodně a louče do
výše, za nimi postavili se jiní,
zvědaví a. ppokojní.* Uprostřed
se protivní i měřili očima.
Bylo takové ticho, že bylo sly-
šeti, jak uhlíky a oharky k zemi
dopadají. Pan Volodyjovski byl
rozveselen.
— Začínejte, řekl Kmitic.
První třesk ozval se ozvěnou v
srdcích všech diváků; pan Volo-
dyjovski ťal jakoby z donucení,
pan Kmitic odrazil a ťal hned —
ránu odrazil opět pan Volodyjov-
ski. Suchý třesk stával se stále
rychlejším. Všichni dech zatajo-
vali Kmitic útočil s furií. Pan
" Dobít zrádee! Dobít!
A několik Butrymů již
se šavlemi tasenými. Náhle
se cosi divného; řekl bys: ,
pan Volodyjovski rostl
dě. Šavle nejbližšího But
letěla z ruky tak jako o
tieova, jako by ji byl vite
pan Volodyjovski křičel s
Všichni umlkli, bojíce
vu toho muže; on pak řekli
— Není mi tu třeba j
Jste pánové šlechtici, a proto,
síte zachovati způsoby šlech
a raněného nedobíjeti. Nečin
tak ani nepříteli, což teprve
tivníkovi v souboji přemožen
— On je zrádce! zahučel f
den z Butrymů. Takového
zabít.
| — Je-li zrádcem, musí být
nu hejtmanovi odevzdán, aby
pro příklad jiným potrestán.
Volodyjovski levou ruku si na statně již jsem vám řekl:
záda položil a stál klidně, čině
m
— Slovo šlechtické, že odjedu
svobodně?
— Slovo . . .
. — Není možná! vykřiklo něko-
lik Butrymů.
— Ticho, pánové, u sta ďáblů!
zahoukl pan Volodyjovski —ne-
chcete-li, pak ať vás prachem
vyhodí.
Butrymové umlkli a po chvíli
jeden z nich řekl:
— Staň se tak, jak chcete.
— Nuže jak? zeptal se posmě-
šně Kmitic. Šedokabátníci se sho-
dli?
— A přisáhnou na meče, jestli
chcete.
— Ať přísahají.
— Dohromady, pánové, dohro-
mady —volal pan Volodyjov-
ski na šlechtu, stojící u stěn a
sontopujiá celý" dum. .**
. Po chvíli všichni se shromáž-
*— *=:
bychom si do cesty chodili? Proč
na mne dorážíte Děvče dle te-
stamentu mi přináleží, jakož i
tento majetek, a Bůh vidí, že jen
pro svoje si přicházím. Pravda
jest, že jsem šlechtu ve Volmon-
tovicích posekal, ale ať Bůh sou-
dí, komu tu dříve bylo ukřivdě-
no. Ať byli moji důstojníci své-
volníci nebo ne, co na tom, ale
nikgmu zde nic zlého neučinili a
přece pobiti byli do jednoho ja-
ko vzteklí psi, za to, že si v krč-
mě chtěli zatančiti s děvčaty.
Krev za krev. Potom mi i vojá-
ky pobili. Při ranách Božích pří-
sahám, že jsem v tuto stranu při-
jel bez zlých úmyslů, ale jak
jsem byl přijat? Nuže, křivda za
křivdu. Ještě ze svého přidám,
škodu nahradím po sousedsku.
Raději dobrou vůli, než . . .
. — ‘A jací lidé to s vámi nyní
přišlif Odkud jste. v
postoupil ku předu, patrně zkou-
mal zběhlost Kmiticovu. Tento se
rozehříval, onen byl chladný ja-
ko mistr učně zkoušející, ano stá-
le klidnější; konečně -k velkému
překvapení šlechty promluvil.
— Promluvme si — řekl — a-
by nám nebyl čas dlouhý... Ah!
to je ta oršaňská methoda! Pa-
trně tam sami musíte hrách mlá-
tit, neboť vy boucháte jako ce-
pem. Ukrutně se unavíte ... To
že je skutečně z Oršaňska nej-
lepší? Tento úhoz je jenom u
soudních pacholků v modě. Ten-
to kurlandský — se dobře hodí
k odhánění psů. . . Dávejte po-
zor na konec šavle . . . Nekruť-
te tak dlaní, nebo . . . hleďte, co
se stane! Sbírejte!
Poslední slova vyslovil pan Vo-
lodyjovski výrazně, zároveň ruku
i šavli přirazil k sobě, a prvé
než diváci porozuměli, co zname-
ná zvolání "Sbírej!" již šavle
páně Kmiticova jako jehla z nítě
vyvlečená zafičela nad hlavou
pana Volodyjovského a spadla
na zem za jeho zády; on pak řekl :
—Tomu se říká vyloupnout
šavli..
vy-l
rozšířila. Stáli jako* zkamenělí.
.Ale pan«Volodyjovski za hlubo-
kého ticha již promluvil:
— Veškeré přítomné zde pány
za svědky béřu, že jsemp pana
Kmitice, proporečníka ossaňské-
ho gyzval na souboj a to že jsem
mu přislíbil, že svoboden odejde,
jestliže mne přemůže a v tom že
vy,mu překážeti nebudete, což
na rukojeti svých mečů přisáh-
nouti musíte při Bohu Nejvyš-
ším a při svatém Kříži.
— Počkejte ještě —- zvolal
Kmitic — volně se všemi lidmi
odjedu a pannu s sebou vezmu.
— Panna zde zůstane — odpo-
věděl pan Volodyjovski — a lid
ke šlechtě půjde do poddanství.
— Není’ možná.
. — Tedy se prachem vyhoď. My
jsme ji už oželeli a pokud jde o
lidi, zeptej se jich, co jim je
milejší... *
Opět ticho.
— Staň se tak —řekl po chví,
li Kmitic. Neunesu-li ji dnes, te.
dy za měsíc. Však ji přede mnou
pod zem neskryjete. Přísahejte!
— Přísahejte! opakoval Volo-
dyjovski.
teď, ne váš. Uzdraví-li se, bu
vám volno vyhledávati dos
nění za křivdy, jež jste utri
a od živého lepří se vám d
ne satisfakce než od mrtvého.
Kdo zde umí rány ošetřovat!.
— Křich Domaševič. Ode
na nás na Laudě léčí.
— Nechť ho nyní opatří, T
tom na lože ho přeneste al
půjdu nešťastnou pannu pot
To řka, zastrčil Volodyjov
šavli do pochvy a vešel rozb
mi dveřmi do domu.
Šlechta počala honiti a sva
vati Kmiticův lid, který odtu
zástěnkách měl pole orati. P
dávali se bez odporu; jenom
teří vyskočili ze zadních ok
rybníkům, tam ale vpadli do
kou čekajících Stakjanů. Zá
veň měli se k vozům, na ni
se nalézala hojná kořist. Něk
ří chtěli i dům vyrabovati,
báli se pana Volodyjovského
snad i to, že tu Billevičovn
nacházela, zdržovalo směle:
Své padlé, z nichž byli tři B
mové a dva Don evičove, a
a šlechta na vozy, aby je
křesťansku pochovala. Pro pa
z lidí Kmiticových dala ko
hroby za zahradou. -
Pan Volodyjovski hledaje
nu Alexandru, prohledal
dům a nalezl ji teprve v roh
vém pokojíku, do něhož ve
1 těžké dvéře gložnice.,Br
Kmitic. stál bleds-smwr ----*-*=
jevený mna, chvel se, ‘ prekyapen gla to malá komnata “I úz
méně než šleehta
kromý prospěch s nepřítelem jsi
se spojil. A čím mně za úsluhu
zaplatíš, ne-li zradou? Ne, nepře-
kážel bych ti, kdybys vyjednával
s tou šlechtou, ale pozvat si ne.
přítele na pomoc, to je jiná věc.
Postav se nyní, postav, neboť
vím, že tchoř tě obletuje, ač se
oršaňským mistrem býti pravíš.
— Chtěl jsi tomu! řekl Kmitic
postaviv se ku šermu.
Ale pan Volodyjovski nespě-
chal, oby šavli tasil. Ohlédl.
vůkol po obloze. Bylo již světlo.
Na východě objevil se prvý zla-
tý a modrý pruh a stále se roz-
šiřoval, ale na nádvoří bylo je-
ště šero; zvláště před domem by-
‘opakoval po druhé:
— Sbírej! . : •
: Chvíli se zdálo, že se Kmitic
na něho vrhne holýma rukama.
Již — již byl hotov ke skoku a
pan Volodyjovski opřev rukojet
o prsa, nastavil ostří, ale pan
Kmitic skočil po šavli a touto se
vrhl na protivníka.
V kruhu diváků ozýval se stále
hlasitější šepot, kolo stále více se
úžilo a za ním povstávalo druhé,
třetí. Kozáci Kmiticovi strkali
hlavy mezi ramena šlechty, jako
by po celý život s ní byli žili ve
shodě nejlepší. Mimovolné výkři-
ky draly se z úst diváků; časem
rozlehl se výbuch nezadrženého
smíchu; všichni. poznávali mistra
nad mistry.
Ten pak bavil se ukrutně, ja-
ko kočka s.myší — a zdánlivě
zcela nedbale mával šavlí. Levou
la tma.
— Dobře, den začíná — řekl ruku do kapsy strčil. Kmitic vše-
Volodyjovski — ale slunce ještě
aby nám posvítili?
— Vše jedno!
— Pánové! zvolal pan Volody-
jovski, obraceje se ku šlechtě, ať
přinesou louče a věchty, bude
nám insněii k tomu oršnňskému
tanci.
—Slechta, kteréž žertovný ton
mladého plukovníka dodával na-
děje, pospíšila ke kuchyni, někte-
ří počali sbírati pochodně při oo-
ji pošlapané, a po chvilce asi pa-
desát rudých plamenů zamihalo
se v ranním šeru. Pan Volodyjov.
pan Volody jo
hned poznal, že tato jizba; b
byl Kmitic dům do povětří
hodil, jistě by byla zachovi
To zlepšilo mu mínění o
cek uřícen, rozpěněn, konečně
vypravil ze sebe svíraje zuby:
— Ukončete —pane! —ušetř-
te hanbyI.... -
— Dobře!. řekl Volodyjovski.
Bylo slyšeti krátký svist, ale
strašný, potom stlumený výkřik,
zároveň rozložil Kmitic ruce a
šavle"mu z nich vypadla na zem,
tváří se octl u nohou plukovní-
ka. — Žije — řekl Volodyjovski
— nepadl na znak.
I sebrav cíp Kmiticova kabátu,
počal jim otirati šavli.
Šlechta jakoby jedněmi ústy
volala, a stále zřetelněji znělo:
------------------—-------—A-------= i——
covi. Panna Alexandra seděla
truhle nedaleko dveří s hlav
svěšenou, majíc tvář vlasy tém
zakrytou, a nepozvedla hlavy,
ni když slyšela rytíře , vcháze
Myslila patrně, že to jde Kmi
nebo některý z jeho lidí. Pan
lodyjovski zastavil se ve dve
smekl čapku, zakašlal Jednou,
druhé, a vida, že to nepom
ozval se:
— Vzácná panno... jsi
bodnal. . .—---:—:-------
— Tu z pod rozeuchaných
sů pohlédly na rytíře modré
potom vyhlédla z nich tvář
ná, ač bledá a jakoby bezd
Pan Volodyjovski očekával
ky, výbuch radosti, ale panna
lexandra seděla bez hnutí
se na něho matně dívala;
ozval se po druhé:
— Vzpamatuj se. Bůh
na nevinnost . . . Jsi volna
žeš se vrátiti do"Vodoktů.
Billevičovna se nyní v
tovala. Vstala, setřásla vlasy
týla a zeptala sos—
— Kdo jsi, pane?
Michal Volody
kovník dragonský vévody
ského.
y° Mluvte pane
— Ano. My jsme vám př
pomoc
Základr
Přebyte
3
. E
* W.
1 w.
G.
Jak p
každ§, I
kou, mť
[ežitosti
rukou,
nejen re
kazuje1
šen o
$85.000
řadníci
dému a
dobře j
te, ned
do této
sté, do
Přin
LaG
Bylo 1
následu
lidí, již
mé výp
tisícům,
mnohýn
Alexa
LaGrar
spokoje
Kidney
nějakou
rána, k
nevolný
mohl za
to byly
valy, pr
šel jsen
si krab
jsem se
užil. M
a ledvi:
byla dá
mluvili
pravil:
doby, c
čily pře
co jsen
leku."
Na p
B’cent
€
. 1
Kd
hez d
Ka
Kape
ou. T
ga
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View three places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 29, No. 20, Ed. 1 Thursday, May 14, 1914, newspaper, May 14, 1914; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617862/m1/2/?q=Lamar+University: accessed June 11, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.