Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 22, Ed. 1 Thursday, May 20, 1886 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Fayette County Area Newspaper Collection and was provided to The Portal to Texas History by the Fayette Public Library, Museum and Archives.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
as*
VANDA.
2
Historická povídka od P.
SKALÁCI.
Od Aloita Jir<i»k«.
vzali a
starého
na _skebm“ eshuii* jMa, j;—
Obrai historický z druhé polovice osut'
nártého století.
Protianart-hlstieký spolek oWa-
nik Morrisanských, N. Y.
Stateční občané v Morrlsanil (New
York) záhy poznali v tak sváné an-
archii vřed, který zdejší českou ve-
řejnost nejenom snad hyzdí, ale po-
malu u ostatních národností, se jmé-
na u Amerikánů v opovržení přivá-
dí. Z té příčiny sestoupili se ve spo-
lek, jehož účelem jest postavili a-
spofi v Morrisanii řádění anarchistů
českým jazykem mluvících hráz a
jak to jen možno, hledět české jmé-
no ve veřejnosti očistit. Jak snažení
toto důležité, dokázaly nám nedávno
krvavé výjevy chicagské a jestli
snad tu a tam přičítalo se jednání
občanů morrisanských málo důleži-
tosti, dnes se to rázem obrátilo. Sa-
ma „Svornost“ chicagská dnes po-
vzbuzuje občany české národnosti v
Chicagu, aby Činili to saraé co mpr-
risanitf, ač před tím dívala se na ně
jaksi svrchu! Ejhle, velké 4o zadost-
učinční statečným těmto Čechům,
kteří nelekali se pustých nadávek
smečky a vyvrhelů anarchistického
plemene a pevně kráčeli v před za
šlechetným svým cílem. Před nimi
nikdo se toho neodvážil ani v New
Yorku, ani v Chicagu a teprve nyní,
když voda jim teče do bot, „Svor-
nost“ volá do zbraně.
Že podnik občanů morrisanských
nebyl zrovna hračkou, svědčí nad
pomyšlení bídné a darebácké útoky
anarchistů proti všem členům proti-
anarchistického morrisanského klu-
bu. Tak na pi? všude vážený a vele-
známý výborný vlastenec, p. Švan-
derlík obviněn byl těmito vyvrhely
ze zlodějstvf, které prý spáchal co
člen bývalé cooperativní doutnikář-
ské dílny v New Yorku. Občané
morrisanští aby dokázali podlost lidí
těchto, vysadili odměnu 1100 na
skutečný důkaz, že p. Švanderlík do-
pustil se tehdy ne snad zlodějstvf,
ale i jakékoli nesprávnosti a anarchi-
sté—do schůze poslali známou potr-
hlou anarchistku Jahelkovou, která
morrisanským sice hanebně vynada-
la, ale o důkazech nebylo ani řeči.
Tak jednají anarchisti! Ani na opě-
tovné a nové vyzvání klubu morri-
sanského nikdo z anarchistických
křiklottnů se do schůze klubu nedo-
stavily aby zde podal důkazy o vině
páně švanderlfkově a odměnu 8100
si odnesl, a následkem toho klub po-
ctil pana Švanderlíka vyjádřením ú-
plné důvěry a prohlásil anarchisty
za darebáky, přijmuv následující re-
zoluci:
1. My morrisánštf občané a členo-
vé protianarchistického spolku uzná-
váme tímto obč. Švanderlíka za úpl-
ně nevinného a počestného muže;
2. my jednání takové pokřtiti raŮ-
síme jen co klukovské, zákeřnické,
mizerné a lidu nehodné;
8. my považujeme tyto karakterní
zloděje obzvláště Herce a Kochma-
na na cti obč. Švanderlíka za bandu
lotrovskou, zpustlou a vMio schop-
nou; .....
na Martinovskou samotu, tam v tom
koutečku ji tak hned nenajdou, a za-
tím—“
Pláčíc prosila Bartoňka, aby ji
tam nenechávali, že by se utrápi-
la. „O mé zlaté, jediné dítě!“ na-
říkala.
„Ještě dnes se doví, že o ni se sta-
ráme v její neštěstí, a že oo nevidět
ji vysvobodíme.“
„Jak to?“
„To nechte mně, však se toho do-
zvíte. A teď s bohem; nastává ve-
čer, k plhovskému dvoru je hezký
kus cesty; Lidúšcs nedám ani vlas
zkřivit, anebo—“ oko jeho zaplálo,
a pravice jeho zvedla se hrozíc.
Kvapně odešel.
Nastala noc. Baltazar chodil po
jizbě hluboce zamyšlen.
dajíc, aby dovolili změnu poměrů
mezi vrchností a poddanými. Sta-
vové, kteří ne příliš pečlivě hájívali
. právo a dobro království hledajíce
přízeň u dvora, tú si opposici dovoli-
li,‘hájiliť seče.
„Potomci naši vyčítat by nám
musili, že jsme práva po předcích
zděděná tak snadno zrušiti dali!“
volali.
Mezi předními rozhodnými obháj-
ci práva stávovského byl mladý kní-
že Piccolomini.
Jiřík ustal na čas ve svém podnik-
nutí. Lid dlouhou porobou otupěl,
nebylo snadno jím pohnouti, pozbyl
odvahy a důvěry v selte. Teď před
ním kmitala se bludička — naděje,
na tu hleděl, za tou se pustil, doufal
v pomoc „s hůry“. Mnozí již výše
vypnuli hlavu u přítomnosti úřadní-
ků, i slovy odporujíce; ti pak se
mstili, jho roboty proti právu utu-
žujíce. • Nenávist lidu proti nim se
zmáhala.
Minul podzimek, mizela zima. „Až
z jara! až z jara! už to přijde!“—
„Už dojednali. Císařovna se nás
ujala!“— „Je vyhráno! Robota je ta
tam!“— Tak se mluvilo, jen Jiřík
mlčel. Nedoufal ničeho, nevěře
„pánům“. Přemýšlel, jak to bude
dál. „Lid bud zklamán ve své na-
ději, snad to jim otřese, nastane pak
doba příležitější. Býval teď častěji,
na .skalce*, pomáhal v práci; anebo
zdržoval se v Martinovské samotě.
Na mladé manžele Jeníka a Marii
mohl se spoléhat.
Na zámek náchodský došla zpráva
že kníže ku konci dubna přijede;
byloť dojednáno. Sníh roztál, tou-
žené jaro nastalo.
„I ten plhovský správce“, a utíra-
la si zástěrkou roztomilou bradičku.
„A což, mluvil s tebou?“
„Zahlédl mne, že nesu vodu, zara-
zil a volal na mne. Já dost nerada
— vzal džbánek, pil a tu se díval na
mne, až po mně mráz přešel; pak se
mne ptal, čí jsem, sdali tu sloužím,
potom se ušklíbl a povídal: „Děku-
ji, panenko“, a štípl mne do brady
svými studenými, kostnatými prsty.
Brr!“
„I ten dareba!“ zahromoval Balta-
zar. „Skalka“ inu nesvědčí, ať se
nezmýlí!“ hučel hrozivě.
IX.
Uenerale.
Nastaly práce v polích, zas už
správcové rozkazovali sedlákům dílo
na panském jako jindy: podruh a
podruhýně pěší roboty 18 dnů, cha-
lupník platící 58 kr. kontribuce 20
dní, kdo 7 zl., ten 2 dni, kdo přes
» zl. kontribuce platil, ten tři týdně
pěší roboty; kdo míň než 14 zl., s
jedním hovadem týdně 8 dni, kdo
přes to, ale méně než 28 zl., s 2 ho-
vady týdně a dni, pak od sv. Jana do
sv. Václava pěší roboty jednou oso-
bou; kdo méně než 42 zl., ten s 3
hovady týdně 8 dui“ kdo víc než 42
zl., ten s 3 hovady týdně 3 dni a v
naznačený čas pěší roboty 1 osobu
týdně 3 dni; kdo víc než 42 zl., pla-
til, ten posílal na panské 4 hovada
týdně 3 dni, pak od Jana do Václa-
va měl pěší roboty 1 osobu týdně
3 dni.
Toto břímě na jaře r. 1774 zas
uvalovali na lid, jenž doufal a se tě-
šil, že ho konečně zbaven bude.
Mnozí již proto otáleli, odmlouvali;
odpovědí na to byla šatlava a listina
jež myslí yšych pobouřila. Bylo to
generále, vydané dne 21. měsíce
dubna. Na zámku páni úřadníci s
radostí ten zákon vítali, jenž ustano-
voval, aby do konečného vynešení
všecky povinnosti dle řádu starého
se vykonávaly. Rychtářům jej uká-
zali upozorňujíce na místo „dle sta-
rého řádu“, a poručili, aby po vsích
nejvyšší ten zákon všem oznámili.
Na kanceláři byl vyvěšen, tam mno-
zí chodili se přesvědčit. Ano, stálo
to tam: „dle starého řádu,“ jak to
jindy bývalo.
Bylo to hrozné sklamání! Jedni
svěsili smutně hlavu a tesklivý po-
Vzdech vydral ač jim z prson. dřuzT"
zatínali pěstě. Jen málo bylo dou-
fajících, kteří ukazovali na slova
„do konečného vynešení.“
„Bloudi, což nerozumíte? Omázli
to medem, aby to tak odporné neby-
lo. Ó ještě pány málo znáte!“—
„Císařovna prý chtěla, ale páni u
dvora všechno zkazili.“— „A náš
Piccolon prý nejvíce tomu bránil.“
—„Proto loni nepřijel ani na pan-
ství.“— „Měl ho tenkrát Skalák
utlouci.“ — „Což on ví, co to je být
poddaným.“— „Za zvěř nás má.“
- Nejen po Náchodsko, ale i po okol-
ních panstvích tak se dálo, lid byl i
rozhořčen. Baltazar Užďan uhodil
pěsti na stůl, když o tom zaslechl ne- i
chtěl tomu ani věřit. V tom zaslechl
na silnici dusot koňský; vyhlédnuv i
vidě) lipami kmitnout se jezdce, jenž <
silnicí tryskem uháněl; nepoznal ho. <
A již také vstoupila do světnice
Liduška. |
„Kdo to byl?“ Teď teprvasi všiml, i
že Liduška je celá zardělá.
X.
Hlrotěí služba.- Začátek.
Ačkoliv podzim nastal a v hornaté
krajině náchodské studený vítr zavi-
vši, neodjel jako obyčejně kníže
čely silné veřeje, praskla
bylo třeba obleženým udat
týkat i, aby lid hradby nezt
tam bylo bojováno s fanati
bodlaností. Bohatý slavila
kvas; proudy krve tekly ol
du, i okázaly se zde hradu
šarlatovém; neboť mnohý
jich vycedil života proud
v náručí neuprositelné Mor
větří, mnohem větší počet
zi doby vately za obět zámě
skýcli; a čím více smrt me:
jejich zuřila, tím více dra
předu; zadnější nastoupil n
přednějšího a bojoval; al
spánek věčný klesl; neboť 1
dé rozjítřili jich hrdinnost 1
né surovosti předpovídání:
radosti v říši Vodanově.
Opět museli odstoupili o<
i ustali na krátký čas v bojo
se zotavili a k novému podn
vé sily nabyli. Tu se okázal
ji Syn doutnikářského bosse Jaco-
byho v New Yorku, vyvěsil v továr-
ně svého otoe výstřižek z jistého ča-
sopisu, v němž chválí se jednání
velmistra Ryt. práce Powderlyho
Jeden z dělníků strhl tento papír
načež byl od Jacobyho vypeckován
a výstřižek octnul se opět na stěně.
KNIHA III.
B O U ft E.
4. pokujeme je a Herce a Koch-
mana prvně co chásku bídných žva-
stalů, zbabělců a škůdců všeho do-
brého;
8. my neustaneme nyní navrátili
se k pravé činnosti našeho spolku,
kteráž bezohledným utrháním na cti
jednoho z členů našich poněkud utr-
pět! musela;
fl. my neustaneme pracovati na
dráze sobě vytknuté tak dlouho, po-
kud zlo český živel americký otravu-
jící odstraněno nebude;
7. vyslovujeme tímto jednak sou-
strast* občanu švanderlíkovi za zakou
šené hrubé a nepodstatné urážky, ji-
nak však blahopřejeme mu k jeho
tak skvělému sadostučiněnf nad chá-
trou zlotřilou a zákeřnickou.
IV- ■
Minul rok, s hradu v\ HH|
palac<< h nic-ta kiaboMg|
'Lil..-!. v. |o - ...
stem hrad králů, že
la-ku .R..u mih m u, a
' úkol ale m by I to lil ikMH
to hluk bojovný, pokř^Mj
lidu rozbouřeného. I >rflř$
' ' ' 1 ' ' ' ‘ l Bji
tnosti, hněvem bohu ln^HH
volal ku hradu. i.l. j^M
dej mim kiivopřfsežnoiMra
vydej, ať ji obětujemeMH
ukrotíme hněv jejich!”
Mládence ušlechtile p.flM
Útlých, polo ještě dítě,
okem vstupuje do sboru fl
mo ku knížeti knězů.
li, že lid neochabne v
tomto? Jest to moře roz^H|
réž utichne, jak mile jejfl
nadýmají.“
„Neochabne k nivu..’“ Btó|
to; „my máme lid v moBH
upustí, o to my se pordatlfl
no již vřelo záští naše k^fl
On námi pohrdal, v y stMH
nati hlavami našimi, a kiflH
příležitost, podrobili jej ■■
mu jako předky jeho.“
Ale darmo usilovali k^B
dobyti; pevně strměly ^B
nebetyčne věže jeho, a R^B
by jimi pohrdal, v-i.ipofl
čí maje Vandu, na pavla^fl
krutém útoku ke hradu ^fl
líbal ji před očima celéhc^B
rozléhal se hluk plesný t^B
z hradu, jako by obyva^H
útoky odbojníků více k vHB
k hrůze sloužily. ^B
O.ríkobo času, ct> bB|
meze polské překročila, ?fl|
hdykrate bouře na moři,
li koráby s bohatstvím Rt^H
binách, mnoho škod jim^H
Jedenkráte utrpěli také p.B|
ti spojeným korábům Dán^H
nŮ; i klesl prapor Arkon^l
pod znak těchto mořskýBB
a liti se zděsil nad neštěi^H
toval bohům zajaté, aby u^H
vy jejich. Tuze roznesla M
milenka králova, byvši
snoubená kněž.ka, pro lásl^H
ře bohů svých uprchla, a tM
jí teď vinu krále na litin. M
Druidé, ko nepřátele I^H
táhli v četných houfech poH
ly před sebou obrazy IlelM
ra, vyzývali národ k sM
pomstě, a lid se k nim M
po celé krajině povzneslyM
bojovné, i nastal tento iM
od schytralých kněžízosnoH
bohatýři’ a všichni udatiM
věrně při králi a uzavřeli H
královský v Arkoné, na kyH
svého čekajíce, aby se vrhH
dy pobouřenců a rozplašiliM
sné houfy: ale éůt, jak by fl
z málomocného počínání dfl
věrného lidu, váhal dáti rofl
ji krutému. H
Hle, z rána již hnali RuB
kem ku hradu, i byl to útB
daný, nikoliv směsice smyfl
ných; neb toho dne měl
hrad — tak to hlásali druid
roci to lidu pohanského,
jejich přívrženců měl vyká
to, a každý dosvědčoval,
velitelů svých si zasloužil,
ktcI, k.dm It t H O '1 .
Piccolomini do sídelního města. Byle
letos posdě na zámek přijel churav
a vysílen. Tu ve klidném, pohor-
ském zákoutí zotavil se ponenáhlu a
nabyv sil chtěl užiti radostí venkov-
ských, pokud možno bylo. Pomýšlel
na velkou honbu a rozeslal četná po-
zvání šlechtě okolní.
(Pokračování)
"i11 1 -■-lU.....
SVOBODA
* V srpnu v neděli odpoledne sešlo
' se ve Rtyni na rychtě několik mužů.
1 Byli to nejčelnější z vesnic panství
' náchodského. Zasedal ve schůzi té
také Jiřík Skalák, jehož cimbál kde-
1 si v koutě odpočíval; s ním odložil
škrabošku bláznovskou. Mohl se ve
shromážděn) tom ukázat, jakým byl,
mohl mužům těm důvěřovat. Seznal
je na svých potulkách a svolal je s
přivolením Rychetského. Nyní arci
snadno přemluvil svobodníka, že po
vydání generdlt k návrhům jeho se
naklonil. Jiřík maje na své straně
toho muže, doufal v pravý zdar,
bylť Rychetský po panství znám a
vážen.
Baltazar Užďan seděl mlčky v
koutku; právě domluvil, při čemž
znova se rozhněval. Vypravoval
totiž, jak správce plhovský mu vzká-
zal, aby mu poslal to děvče, co na
,skalce* má, za “chůva.“ Starý ho-
spodář věděl, co pán správce s „chů-
vou“ zamýšlí. Však si počká, než
ve dvoře Lidušku uvidí. Již jednou
vyproštěna byla z osidel, podruhé
sama do nich nepoběhne, nedá ji, a
kdyby statek na to měl padnout.
Nejvíce popudila zpráva o tom Jiří-
ka. Ten nyní vykládal, že nastal
svrchovaný, vhodný jSaa, aby se lidu
pomohlo. Pověděl o všech útrapách
jež na cestách svých seznal, a jež
druzí také znali, že všechny mírné
prostředky jsou mamy. Číin Wee
lid budě trpět, tím více na něj Uu-
dou nakládat; opřít se musí, zvláště
teď, že zajisté všichni nebo velká
většina půjdou nadaný hlas. „Se-
jdeme se všichni, celé vsi, celé pan-
ství před zámek ozbrojeni a budeme
žádat narovnání. Ohlásíme, že ne-
budeme dotud platit a robotovat,
dokud se s námi nevyrovnají. A u-
žijou-li násilí, máme také zbraně“
navrhoval Jiřík.
„Se zbrání přijí( nesmíme“, odpo-
roval Rychetský. „Odepřeme robo-
tu, musí se s námi narovnat; se zbra-
ní začínat nesmíme.“
„A uhodí-li na nás?“
„Budeme se bránit.“
„Jen budou-li všichni s námi?“
ptal se jeden z rolníků.
„Donutíme je, a pak nám jiní po-
mohou,“ odvětil Jiřík.
„Kteří?“
„Z Polička, znám to, také to tam
vře i za horami v Němcích na Brou-
movsku.“
„Tři panství, to by už vydalo! A
kdy začít?“
„Hned“, odpověděl Jiřík; „kujte
Železo dokud je horké.“
Tomu odporoval Rychetský i o-
statní mimo Baltazara, jenž mlčel.
Nývlt navrhoval, aby se čekalo něja-
ký čas ještě, vyplní-li ae slova genera
It „do konečného vynešení“, a pak
aby se vyjednávalo a Polickými.
_ „To můžeme ihned,“ pravil Jiřík
a vysel ven. Za chvíli se vrátil, a s
ním přišel muž, jenž byl dosud před
rychtou pod'lipami aeděl.
„Tu je Dostal z Máchovské Lhoty
ten vám o tom lépe poví než já.“
Dostal, vysoký to hubený muž s
jiskrnýma očima, usednuv jal se vy-
kládat, jak na Polioku, zvláště, na
Broumovsku mezi Němci lid je ne-
spokojen, a že už pomýšlí násilím si
pomoci. „Kdybyste také tak mínili
bylo by pro vás i pro nás lip; dva
více zmohou než jeden.“
Návrhy jeho byly ochotně přijaty,
Rychetský ale dodal, že tak důleži-
tou věc není možno beze všeho začít, ;
že je třeba úřady; proto navrhoval
aby se ještě počkalo.
„Tedy dobře,“ mluvil Dostal. „Po-
čkáme; mezitím to přezvím a vyje-
dnám s Němci, mám je blízko, a pak
ostatní dojednáme.“ .
„Jiříku Skalákovi můžete vše svč-
řiti, ten bude naším prostředníkem,“
navrhoval Nývlt.
Pak zasedli ke stoln, na který Ry-
chetská,’ nápoj a jídlo snesla. Jiřík,
jenž dříve již byl na cestách svých o
Dostálovi slyšel a pak jej seznal oo
muže, jakého hledal seznámil se s
ním; chytrý horák ale nevěřil úplně
bláznu; a teprva dnes, když ho za-
vedl ve sbor mužů po okolí zná-
mých, uvěřil úplně. Odcházeje sti-
skl Jiříkovi ruku a pravil: „Tedy na
brzkou shledanou ve Lhotě!“
Teprva cestou, když s Baltazarem
na „skalku“ se ubíral, dal se Jiřík
do hovoru o Lidce a o správci. _,___
„Co si počneme?“ tazal se Balta-
zar.
„Do dvora nesmí.“
„A ona chudinka o tom ničeho
neví.“
K večeru přišli oba mužové na
„skalku“; na dvoře bylo ticho, ani
hlásek se neozval. Jiřík ohlížeje se
divil se, že Lidka dosud nevyběhla,
aby je uvítala jako jindy. „Co to
je, snad neodešli všichni dolů do
vsi?“ divil se hospodář.
Vstoupivše do světnice pliti úžasu
se zastavili; uzřeli několik židlí pře-
kácených, stůl byl s místa svého po-
šinut, a v koutku u ohniště seděla
stará Bartoňka plačíc.
„Co se to děje?“ zkřikl Baltazar
tuše věc nemilou.
Stařena uzřevši hospodáře dala se
do hlasitého pláče a naříkání, jimž
zaznívala slova: „Je pryč! je pryč!“
„Kdo?“ Lidka?“ tázali se kvapně
oba mužové.
„Lidka“, naříkala stařena. „Od-
vedli ji.“
„Cože, odvedli?“ zkřikl salva gu-
ardia. „Nech pláče a povídej, co
se tu stalo!“ poroučel.
Trvalo to hodnou chvíli, než po-
věděla Bartoňka, že dnes odpoledne
odešel Vaněk do vsi a Lidka že se-
děla venku pod lipami. Tu přišlí
dva cizí mužové, jeden jako dráb, a
poroučeli Lidce, aby s nimi do dvo-
ra šla. „Děvče prchlo do světnice,
bránilo se, já také pomáhala, ale ti
chlapi stáli na svém, že Lidka je si-
rotek, že nemá rodičů, že patří tedy
do zletilosti své vrchnosti. Povstal
boj, mnou smýkli sem do kouta, a já
nemohla se už sebrat a musila jsem
se dívat, jak mou Lidušku
do dvora na službu odvedli. O můj
bože!“ plakala usedavě.
Baltazar a Jiřík strnuli,
dragona zmocnil se hněv tak, že jal
/c prudce po jizbě přecházet a lát.
Za chvilku náhle se gastaviv zvolal:
„Kde je Vaněk! ať ustrojí Medušku!
Já jim ukážu, čí ta holka jest.“
„Kam chcete, pantáto?“ ptal se
Jiřík, jenž tu s čelem zamračeným
stál.
„Kam chci? Kam jinam než do
dvora. Lidušku musím přivést, a
kdyby —“
„Pantáto, hned jsem také na to
pomyslil, ale nejde to.“
„Tak, tos pěkný hoch, a ty ji
máš —“
Jiřík, ačkoli událostí tou nemálo
rozechvěn, zachoval přece rozvahu.
Vykládal Baltazarovi, že by se mu
jen ve dvoře vysmáli^že by ho snad
bičem vypráskali, a že by jen Lidu-
šce uškodil.
Po dlouhém rozmlouvání, když
první nával Baltazara přešel, ko-
nečně uposlechl. „Ale co budeme
dělat ? Tam ji v té peleši hříchu a
hanby nenecháme?“
O to se vy nestarejte, já ji přivedu
vy nesmíte ani prstem hnout. Však
Kníže Piccolomipi s mladou kněž-
nou chtěli záhy z jara do Náchoda
přijet, učiněny jsou všechny přípra-
vy, okenice přes zimu spuštěné ote-
vřeli a do zasmušilých starodávných
pokojů rozlehlého zámku vnikly zla-
té paprsky slunce. Najednou zas
přijel posel, že vrchnost přijede poz-
ději, a tu se také páni úřadníci dově-
děli, proč mladý kníže tak dlouho
ve Vídni mešká. Strnuli, nechtěli
tomu věřit; ale pak jim napadlo, že
tu již měsíc srpen, že tu vrchnosti
posud není, že tedy tomu tak. Teď
podvečer v panské zahradě o ničem
jiném nemluvili. Robota měla být
zrušena! Tedy prý pomýšlejí při
dvoře ve Vídni na to, jak by sedlá-
kům buďzújdna nebo částečně se
uvolnilo. Úřadníci nechtěli tomu
věřit, nedovedli si představit, jak by
to bez roboty bylo. Myšlenka, že
by sedláci mohli býti svobodnými, že
by nemusili úřadníků se bát a před
nimi se třást, popuzovala je. Mno-
hý z nich druhého dne se mstil na
r ubohých robotnfcích dávaje jim cítit
co jest vrchnost a co robota.
Ve Vídni skutečně pomýšleno na
zrušení poddanství. Nářky a prosby
zaznívaly až u trůnu samého, nebylo
možno je přeslechnout a veškeru tu
bídu přehlédnout. Jako loňského
roku deputace z Náchodská, tak na
jaře 1. 1773 dostavilo se mnoho de-
putací selských ze všech končin krá-
lovství našeho před panovnici. Bě-
dovaly, prosily všechny, nestranní a
...... spravedliví potvrdili slov jejich.
Dály se porady. Marie Terezie by-
la pro uvolnění břemen stavu selské-
ho, syn její Josef pro úplné zrušení.
Ale byla tu ohromná překážka, mo-
cná šlechta; zrušení roboty aneb
umírnění jí rušilo privilegia. Šlechta
je vtělené privilegium; natrhnutí
jeho nebo částečné zrušení měla za
zničeni celé výsady, proto odporova-
« la tuze.
Proto zůstal kníže Piccolomini ve
Vídni, musel hájiti své panství.
Jednání »se protahovalo, nastáv.al
. , podzim. Toho času zničen byl prá-
vě nepřítel společnosti lidské, zvlá-
ště lidu obecného, Jesuité, společník
šlechty. Z koleje pražské se už vy-
stěhovali. Několik síni upraveno v
kanceláře, z nichž mělo vyjít potěše-
ní lidu. V těch místnostech měla
komisse zřízena změnit a upravit po-
měr poddaných k vrchnostem. Je-
suité se vystěhovali, ale šlechta tu
byla. Byla svornou jednomyslnou.
Sešla se, aby se poradila, jak se há-
jit měla. Zvolena deputace, sepsán
pamětní spis. V deputaci byl také
mladý kníže Piccolomini.
Mužové prostých jmen v chudých
halenách hájili lidské právo; ti pak,
kteří vládli velkým jměním a čítali
mnoho předků, kteří zastávali dvor-
ské úřady, byli jich protivníky. Ko-
nec zápasu bylo lze uhodnouti.
Páni tvrdili, že roboty poddanými
konané jsou částí majetku, jejž i s
půdou po svých otcích zdědili nebo
. za hotové koupili, že tedy zákoni-
tým spůsobem jich nabyli, a že (je
.....mají V deskách zemských - sepsány.
Její Veličenstvo že při korunovaci
své přísahou se zavázalo, že zacho-
vá veškeré výsady a privilegia, jaké
jim od králů českých dány a po-
tvrzeay ^yly. Dokazovali, že by no-
vá zařízení zemi více škodila než
prospívala. Sedlák se stane svo-
bodným, tak rozumovali, nebude
xnfti tolik práce, za to ale více volné
chvíle, kterou prozahálf. Vrchnost
jeho tím pak velice utqd. Podda-
ným je třeba dozoru a kázně, to vše
pomine k jich škodě, budou-li povin
nos ti svých zproštěni. Tak se há
Jlll.
Pověst o všem tom brzo zanešena
do vzdáleného zákoutí náchodského
Ode vsi ku vsi šla radostná zvěst,
že má býti to ohromné břímě s lidu
svaleno. Nechtěli tomu věřit, jiní
zas doufali příliš těšíce se na lepší
časy. Jen povážlivě vrtěli hlavou
říkajíce: „Nevím, nevím!“
Císařovna a královna Marie Tere-
zie tak snadno nepovolila stavům žá-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Chudoba, Jaroslav. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 22, Ed. 1 Thursday, May 20, 1886, newspaper, May 20, 1886; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294615/m1/2/?q=%22%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.