Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 22, Ed. 1 Thursday, May 20, 1886 Page: 3 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Fayette County Area Newspaper Collection and was provided to The Portal to Texas History by the Fayette Public Library, Museum and Archives.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Historická povídka od P. Chocholouška.
MÍMMiťdiŠh&^Ž *
víčka, nad bohy jsem se innila vzne-
šenější, hvězdy prolétala v duchu, a
celý světu obor, božstvo, duchové,
hvězdy a oba konce oboru světa se
končily vněm; on byl iným bohem,
mým světem, myšlénka na něj po-
hltila vše jiné. Milovala jsem. Pře-
nešťastná liská ta! Od té doby za-
čali se dnové zármutku a bolesti.
Opustila jsem otce a vlast, odřekla
se slávy, a v oděvu panošském jsem
uprchla s cizincem do krajiny cize,
neznámé, 'a Hugové uvítali krále
svého. Šťastná jsem byla, mohoucí
mu posluhovati, okolo něho býti.
Chtěla jsem se přemluvili, mi bude
možno snésti jinou po boku jeho,
Já bláhová! Nevědělať jsem, oo
láska, co náruživosť může. Vám to
jest známo, bohové, co jsem po celý
ten čas vytrpěla* Čostokráte jsem
uzavřela odejiti, ale jediné pohlednu-
tí na Rytogara zničilo předsevzetí
mé. I pomátli se smyslové moji,
VI.
Na svém hradě Kamenci, na loži
z koži medvědích, hověl Ježek, vé-
voda kujavský, údům svým. Byltě
od rána na honbě, a dva zabití med-
vědi a jeden skolený kanec dosvědčo-
vali, že statný lovec nadarmo na
honbu nevyšel, třebas i sníh a krutá
zima lovci veliké nesnáze působila.
Na jeho tváři jevil se jakýsi smutek,
kterýž ovšem tak dojímavého rázu
neměl, jako u citlivějších osob; pře-
ce ale velkou mocí působil na pova-
hu vévody hrubého, což sluhové je-
ho nejlépe pozorovali, an s nimi od
zmizení Vandy tak bolestné žerty
jako Jindy netropil, když medoví-
V síni soudné zasedl Rytogar u
prostřed bohatýrstva a starších na
trůn; Vanda vždy podle něho, ble-
dá co lilie. Někdy se tlačila slza
zármutku z oka jejího; truchlilať, že
ji lid žádal za obět bohům svým, je-
intiž dobře ČmTla;Třuóhlila, že opu-
stila lid svůj, kterýž ji miloval, a
mezi nevděčným si oblíbila stan; ale
milovala celou silou duše své Ryto-
gara, který se jí byl vždy jako rek
okázal, o jakýchž pěvcové národu
jejího při zvučném varytu pěli.
Však ani láska nebyla v stavu jí na-
hradit vlast, nahradit náklonost ná-
rodu jejího; nemohla ukonejšit trpké
vědomí, že zrušila slib bohům a
zklamala věrný národ. Bylo na ni
patřiti, co na luh květnatý, když
pod větrem mrazovým vadne.
Otevřely se dvéře, a přiváděli oba
vězně v okovech k soudu.
Hrdý Veli, kníže to knězů, kráčel
pyšně v okovech, jako by pohrdal
tím. co již odvrátit nemohl. Panoš
mladík chvilkami se zachvěl, neb
předzvídal ortel strašný, a duše jeho
ještě nedozrála podrobili se osudu
trpkému; ale zmužil se opět, a ča-
sem prosvitla radost z oka planoucí-
ho, že se již ukončí dnové traplivf
života jeho; neboť nemilován milo-
val, a žárlivost a všechna muka této
vzteklice rozervaly mu srdce a zkali-
ly budoucnost.
Hrobové tího panovalo po dlouhý
čas v síni. Upřeným okem hleděl
Rytogar na oba vězně; až pak se k
Velimu obrátil; „Byltě čas, kdyžto
jsem s pokorou a uctivostí při obě-
tech tvých dlíval, a tu jsi by] první
po mně mezi lidem mým; tehdáž
jsem si nepomyslil, že se mi někdy
takto představíš.“
„Tehdáž, králi,“ odpovídal Veli
vážně — „ctíval jsi Ještě bohy, teh-
dáž jsi ještě na«áosl svatokrádežnou
rukou po jmění božím, a neuvalo-
vals na lid nevinný hněv bohů vě-
čných.“
„Ustaň, starý lháři!“ 'odtušil ne-
Tťpěllvě Rytogar. „Nesluší pokryt
ství šedinám tvým, čili mníš, že i
nám kejkle tvé hrůzu nahnati mo-
hou?— Myslíš tuto najiti příčinu
odbbjnicstvf svého?“
„Já ji nehledám, Rytogare, a že
jsem zbraně proti tobě pozvedl--,*
.„Tonech mně vypravili!“ vmísil
se do toto panoš.- „Rytogare,“ obrá-
til se k němu, a láska náruživá plála
mu z oka — „Rytogare, nech mne
povídati příčinu boje našeho—po-
znáš mne samotného býti vinníkema
propustíš kmeta nevinného.“
„Drž jazyk na uzdě, hádě úlisné!“
rozjitřil se Rytogar— až se tě táza-
li budu.“
„Tuť pohledla Vanda na Rytoga-
ra; i porozuměl pohlednutí tomu
„Mluv!“ velel a tváří zamračenou
------------ - ’ =.
„Zanech vychvalováni,“ odtušil
' IV-
Minul rok, s hradu vypínaly se na
palácech města královského věže
zlatoskvělé, pyšně strměl nade mě-
stem hrad králů, že chová v sobě
lásku dvou milenců, a hluk panoval
vůkol: ale nebyl to hluk veselý, byl
to hluk bojovný, pokřik vojenský,
a rozléhal se kolem Arkony pokřik
lidu rozbouřeného. Druidové pro-
cházeli zástupy Hdu, pobízeli k uda-
tnosti, hněvem bohů hrozíce, a lid
volal ku hradu; „Vydej Vandu! vy-
dej nam křivopřísežnou kněžku! —
vydej, ať ji obětujeme bohům a
ukrotíme hněv jejich!“
Mládenec ušlechtilé postavy a údů
útlých, polo ještě dítě, s planoucím
okem vstupuje do sboru druidů, pří-
mo ku knížeti knězů. — „Myslíš, Ve-
li, že lid neochabne v podniknutí
tomto? Jest to moře rozvlněné, kte-
réž utichne, jak mile jej větrové ne-
nadýmají.“
„Neochabne, kněžno!“ odpoví ten-
to;. „my máme lid v moci, a že ne-
opustí, o to my se postaráme. Dáv-
no již vřelo záští naše k Rytogaru.
On námi pohrdal, vystavěl si trůn
nad hlavami našimi, a krásná je tu
příležitost, podrobili jej stolci naše-
mu jako předky jeho.“
Ale darmo usilovali kněží hradu
dobýti; pevně strměly k oblakům
nebetyčné věže jeho, a Rytogar, jak
by jimi pohrdal, vstupoval, v náru-
čí maje Vandu, na pavlač, kdyžto v
krutém útoku ke hradu se hnali, a
líbal ji před očima celého národa. I
rozléhal se hluk plesný trub a kotlů
z hradu, jako by obyvatelům jeho
útoky odbůjníků více k veselí, nežli
k hrůze sloužily.
Otrfloho času, cb byla Vanda
meze polské překročila, zuřily mno-
hdykráte bouře na moři, a pochová-
li koráby s bohatstvím Hugů ve hlu-
binách, mnoho škod jim .působíce.
Jedenkráte utrpěli také pořážku pro-
ti spojeným korábům Dánů a Norma-
nů; i klesl prapor Arkony se stěžně
pod znak těchto mořských lupičů,
a lid se zděsil nad neštěstím a obě-
toval bohům zajaté, aby ukrotil hně-
vy jejich. Tu se roznesla pověsť, že
milenka králova, byvši lohům za-
snoubená kněžka, pro lásku od oltá-
ře bohů svých uprchla, a ti že tresta-
jí teď vinu krále na lidu.
Druidé, \|to nepřátele králoVstva,
táhli v četných houfech po zem i, nes-
ly před sebou obrazy Hely a Baldě-
ra, vyzývali národ k spravedlivé
pomstě, a lid se k nim přivrhnul,
po celé krajině povznesly se hlasy
bojovné, i nastal tento boj svátý,
od schytralýcb kněží zosnovaný. Ale
bohatýři' a všichni udatní setrvali
věrně při králi a uzavřeli se v hrad
královský v Arkoně, na kynutí pána
svého čekajíce, aby se vrhli mezi řa-
dy pobouřenců a rozplašili jejich dě-
sné houfy: ale A, jak by se radoval
z málomocného počínání druidů a ne-
věrného lidu, váhal dáti rozkaz k bo-
ji krutému.
Hle, z rána již hnali Rugové úto-
kem ku hradu, i byl to útok spořá-
daný, nikoliv směsice smyslů zbave-
nýeh; neb toho dne měl klesnout!
. hrad — tak to hlásali druidové, pro-
roci to lidu pohanského. Každý z
jejich přívrženců měl vykázané mís-
to, a'každý dosvědčoval, že důvěru
velitelů svých si zasloužil. Na vel-
kých kolách v řetězích zavěšené klá-
__ ... dy přivlekli ku bráňíl, - a.temuů zvu-
čely silné veřeje, praskla brána, i
bylo třeba obleženým udatně se po-
týkali, aby lid hradby neztek; neb i
tam bylo bojováno s fanatickou od-
hodlanóstf. Bohatý“stávíIaMoraná
kvas; proudy krve tekly okolo hra-
du, i okázaly se zde hradní v oděvu
šarlatovém; neboť mnohý chranitel
jich vycedil života proud a spal již
v náručí neuprositelné Morany. Ale
větší, mnohem větší počet padl me-
zi dobyvately za obět záměrů kněž-
ských; a čím více smrt mezi řadami
jejich zuřila, tím více drali se ku
"plWú; zadněji! nastoupil na mrtvol
I přednějšího a bojoval; až i on ve
spánek věčný klesl; fieboť byli drui-
dé rozjítřili jich hrdinnost k zaslepe-
né surovosti předpovídáním věčné
radosti v říši Vodanově.
Opět museli odstoupili od hradeb,
_____ i ustali na krátký čas v bojování, aby
se zotavili a k novému podnikání no-
vé sily nabyli. Tu se okázal na hrad-
bě Rytogar, jemu po boku Vanda,
povždy ještě tak velebná, s těmi ča-
rovnými tahy; ale nějaký vnitřní bol
jevil se jí ve tváří, • na vdor všemu
namáhání, aby jej zatajila. Věrný
lid je přivítal jásajícím pokřikem;
ale dobyvatelé vydali ryk strašný,
jako hejno hladových vlků, když
kořist cítí, a mezi nimi okázal se ji-
noch, jenž vydal hlas zloby, podob-
ný psímu sklíčení v noci zimní. l*ři-
běhl před řady, a blesky sršely ze
zraků jeho na V and n a* R j togara: I
sáhnul do toulu, vyňal střelu, vykro-
čil, napnul lučiště, až se oba konce
setkaly, zatopil oko v prsou králov-
ny— i mihla sestřele větrem, ale
nezasáhla cíle svého; jen lehce rani-
la rameno její; neboť sklouzla noha
střelcova na zemi od krve kluzké při
vypuštění střely. I vyprýštirse čer-
vený tok z ramene královny, Ona
více leknutím než bolestí blednoue,
klesla; Rytogar mrštil svůj sokolí
hled po střelci, poznal je], poznal bý-
valého panoše, kterýžto již po druhé
vraždu na Vandě obmýšlel, i vytý-
čil se, zahořel hněvem, zařval jako
raněný lev, když rozdrážděný po
pustině těká, a „k pomstě!“ 'zuřili
jeho věrní. I otevřely se brány hrad-
ní, a obležení řítili se proudně, v
předu Rytogar, na lid odbojný. Tak
letí orel s oblaků po lupu, tak vráží
tygÉjxlo stáda plachých dromedárů;
jak^avina se skály a vše, co zasá-
hne, bohatýrstva na odbůjníky. Hoj-
ně napájeta se země krví jejich; i
prominul král vinu preblým, nestí-
hala je msta jeho; jen panoše mla-
díka a kníže knězův přiváděli do
hradu v okovech k soudu přísnému.
V Rusku co týká se bavlny vzrů-
stá nám nový nebezpečný sok. Jakýs
Vogel, Němec, před lety obchojdnf
agent v San Antonio, Tex„ zavádí v
jižní Rusi bavlnu a s povolením Sa-
mého cara nechal si přfvézti nedáv-
no z Galvcstonu hojnost bavlnového
semenu. Ponebí jižní Rusi jest prý
pěstování JmlnyL-YcIice příznivá*
p. Vogel doufá, že bavlna se na Ru-
si brzy ujme. On sám učí sousedy
své pěstovat bavlnu po způsobu ame-
rickém a objednal si k tomu cíli od*
tt«l—všechny potřebné- hospodářské
stroje.
Druhdy objevovaly se kobylky v
Texasu v pravidelných periodách po
8 neb 4 letech a byly farmerům pra-
vým postrachem. Se vzrůstajícím
vzděláváním půdy však nepřítel ten-
to zmizel nadobro a jen na severozá-
padě Unie neb v Mexiku jsou dopo-
sud častějším hostem. Dochází však
překvapující zpráva z Milam County
a z Cappel Hillu, kde kobylky v o-
brovském počtu v právě minulých
dnech se objevily a způsobily v jme,
novaných místech nemalou spoustu.
—Illlnoiský guvernér Oglesby prohlá-
sil karanténu pro dobytek v jižní Msti
lerrftory. Podobně i doprava dohy|ka po
železnici touto krajinou Jest pre Illinois
zakázána.
=====
VANDA.
prahlé hrdlo jeho mocným namáhá-
ním na lovu, a tělo žádalo posilu; i
museli býti sluhové jeho na chvatu,
aby pán uhasil oheň vnitřní, kterýž
po medovině a víně plápolal. T
prázdnil ohromné číše, až pak i ro-
zumu svému na dno dostal. Tu se
rozchechtal a potahoval (služebníky
za ucho, až se bolestí svíjeli, nebo
jim házel vyprázdněné číše na hla-
vu; byltě v dobrém rozmaru, a tu
bylo sluhům povoleno, časem také
žertovné slovo prohodit.
V tom vstoupil do komnaty ná-
dvorník, a za nfin mladík panoš, jenž
byl od soudu z Arkony kvapně ode-
šel.
„Kdo to?“ tázal se Ježek, oči na
příchozího upíraje.
„Nyní přišel, velmožný vévodo!“
— odpovídal nádvorník — „a má prý
s tebou co důležitého mluviti. Ne-
dal se mi odbýti, a má hubu na do-
brém místě.“
a poslouchal vypravován panošovo.
Tento se zamlčel, duše jeho 'za-
lítla do minulosti;—srovnával si
obrazy od dětinství až po dobu ny-
nější, a tak Jako tyto buď radostné,
buď truchlivé před duší se mu sta-
vily, takový byl i význam jeho tvá-
ři. — Brzy se na nich jevila radost,
oko zíralo pokojně, a.libý úsiněch
ovíval ústa jeho; i by iq patrno, že
rozbírá obrazy z blažených dnů dě-
tinství. Z)>onenáhla zmizely obrazy
tyto, a prsa jeho se dmula, hluboké
vzdechy jevily bolest vnitřní; ale
posavad ještě zíralo oko pokojně,
posavad ještě úsmívala — ovšernť ne
tak blaženě — jeho ústa: i byl to
obraz mladosti, když povyrostlý pře*
mítá, proč asi hrdličky cukrují,
proč ptáčkové v ;>árku hnízdějí, a
proč slavíček tak žalostné, srdce pro-
nikající tony pěje, a touha inu prsa
naplní, toijha po něčem neznámém;
ale brzo i tento výraz míjel z obliče-
je jeho, zahořely líce, zaplálo oko
radostí, že touha neznámá bylá lá-
ska, a když se jí žádost vyplní. Ale
nedlouho, jen kratičký čas, podržel
obličej jeho ráz tento; tratila se ra-
dost, tratila zponenáhla — a zármu-
tek a tuhý bol opanoval celou bytost
mladíka; pak zase přešel v náruži-
vou, a vášně smyslů pomatených
zdály se jím zmítati, až pak zase
klesl do traplivé jistoty osudu trpké-
ho. I sklonil hlaýu, slzy mu kanu-
ly po lících; ale vzpamatoval se; hlu-
boce vzdychnul, hlavu povznesl a
přistoupil blíže před Rytogara.
„Zapoletla duše má do minulosti,
do oné blažené doby, kdežto jsem
v náručí matky co děcko dlívala; —
tenkrát mi říkali Jeffra — jediné to
dceři panovníka dánského.“
Všichni žasli, divili se — Rytogar
ztrnul, zbledl a opět se zapálil; Veli
se pousmál a po krátkém zamlčení
vypravoval panoš dále.
„nO Jilažiní dnové -mého dětinství!
Již při porodu mi zněly písně bardů;
tiše jsem spávala na lůně matčinu,
nezkalenoh radostí jsem běhávala
po paloucícu, a líbala kvítečka. .O
byli to dnové blaženosti, když mne
ještě více těžíval zpěv ptactva, než
lásky hlas vábivý. Ale brzo minuli
dnové tito, léta míjely a blaho míje-
lo s nimi. Ještě jsem nedospěla k
letům panenským.— sklonila matka
hlavu, a duše její odebrala se k bohu.
Otec byl dobrý, miloval mně nade
všecko, neb jsem byla jediné ditě
jeho, i byl mi ve všem po vůli. I
zvášnivěla jsem, pohrdala pracemi
ženskými, chápala se oštěpu a toulu,
libovala si na bujném komoni vyjíž-
děli na honbu, honiti laně polekané
a vylévati krev jejich. A když zav-
áněl roh lovecký v paláci otce mého,
sjížděli se bohatýři, velebili moji
krásu a pochlebovali. I zhrdla jsem
a opovrhla jimi i syny královskými,
jež z daleka pověst o mně na dvůr
otce mého přilákala. — Stalo se je-
denkráte, že si jonáei naši vyjeli
přes moře pro kořist, a přivedli s se-
bou vězně, jehož byli spícího na po-
moří ranském lapili. Když jej při-
váděli, pohlédla jsem na něj, a mo-
ji smyslové se pomátli; Vodan se
mu nad hlavou snášel, tvář jeho zá-
řila sc leskem nesmrtelných, a Freja
jej obletovala. I chvěla jsem se
radostí a bolem, když jsem nahlédla
do oka jeho, kde Hertha' trůnila.
Převrátila se celá přirozenost moje;
i bylo mi, jak by mne bohové ku
kvasu zvali, a celý svět se kolotal
Ise mnou. Porozuměla jsem štěbe-
žáriivoat opanovala celou byosť mou,
nenáviděla jsem ještě neviděnou mi- mládec — „však on mne vévoda po-
lenku krále — možná, kdybych jí by-
la dříve spatřila, že bych jí byla
snesla — ale již jest po všem veta!
Otec můj zemřel, trůn jeho sesul se,
že dědice neměl, proudy krve byly
vylity,- národ povstal sám proti so-
bě, bratr válčil proti bratru, otec
proti synu, každý chtěl býti pánem,
a já dieta u samoxvQleuém vyhnan-
ství, kletba otoe mého stíhala doeni
nezdárnou, a v šílenosti mstila jsem
se na nevinných. Veli, druhdy můj
učitel, slíbil mi pomstu; ale jiuak
to uzavřeli bohové. Suď mě, Ryto-
gare!— mé provinění byla láska,
láska horoucí k tobě; suď mě, ale
dej mi smrt —to jest ještě, oč tebe
žádám; ať se již jednou ukonči trá-
pení mé!“
A hle, její soudcové slzeli. Vanda
vstala a podávala jí ruku, Rytogar
seděl nemluvě; brzy hleděl na ni,
brzy na Vandu a přemýšlel.
„Nikoli, nemůže to býti!“ pravil
polohlasitč.— „Jetiro“ — povýšil hla-
su — „buď svobodna; uvedu tě do
království tvého, a snad ještě jednou
uhlídáš dny blaženosti.“
„O již neuhlídám! Všude vidím
hrozící postavu otce mého, všude za
mnou hřímá kletba jeho; ty nevíš,
jaká to úzkost a jaké trápení. Ne-
dávej mi svobodu! Dvakrát jsem
zasloužila smrt, a cítím, že nebudu
mfti pokoje, dokavad nevydýchám
já, a nebo—“
„Anebo?“ tázal se Rytogar.
„Rytogare, víšli, co jest láska —
— láska vášnivá, marná, kterou stí-
há kletbu? Jest to plamen, který'
srdce a všíchny vnitřnosti sežírá a k
zimničné rozpaluje horkosti; jest to
nadchnutí Helasy: hřímání a blesk
smrtící a msta jest jí nejkrásnější
hudbou! Msta, králi, msta šílenosti,
rozjitřená plamenem vnitřním—msta
na tií — vydej mne smrti — já anebo
ona — bohové, díky!—již jest vyř-
knuto, a já dosáhnu cíle svého bo-
lu.“
Všichni Žasli; hrdě se vztýčil Ry-
togar: „Jsi na svobodě, pravil
jsem. Odejdi, kam ti libo.“
„Rytogare, buď milosrdný!“ pro-
sila Jetira— „Smrt tisícerá jest la-
hodně] ší, než muka má. Pravím ti,
neustanu, dokavad neklesnu já aneb
ona za obět krve vylité.“
,,Nehrozím se výhrůžek tvých, ší-
lenost z tebe mluví; odejdi, jsi svo-
bodna.“
Vzchopil se, Vandu objal, soud
byl skončen. Veli byl propuštěn.
Panoš hleděl dlouhou chvíli na
Rytogara a Vandu, pak se hbitě
obrátil a pádil z hradu. Dal se na
cestu k hranicím polským.
Od té chvíle neviděli Vandu ra-
dostnou; kořen lásky její byl pod-
kopán .
„Poslal jsem sebe sám“ — odsekl
mladík — „a chci tobě radost způso-
bili. Dám se k tobě do služby?4
„Hoho! ty jsi kvapný,“ prohodil
vévoda; — „Já tě alo nechci.“
„Že mne nechceš? Musíš, vévo-
do!— Vidíš, ty jsi smutný, a darmo
hledáš veselí; já ti je ale dám, uhlí-
dáš!“
„Ty že mi je dáš?“
„Ba ovšem! Vím, co ti schází.
Byla krásná srnka, a tys ji obskako-
val a chtěla ji do svého kola dostati;
ona si ale vyhlídla jiného lovce i
zaběhla do jeho doubravy, a takové
srnky není jižj>o tvém kraji; proto
jsi smutný.“
„Srnka — jiného lovce?“ — divil
se vévoda1 — „Počkej, kluku! — vy-
světli mi to?“ >
„Milerád; jen buď tak dobrý —
vidíš, číši jsi vyprázdnil! Honem,
sluhové, hýbejte se ne nechte pána
žízeň trpěti; přineste dvě tří konvice,
aby mu netyl čas dlouhý, a pak se
kliďte! —Co mám říci, musím ti ea-,
| mému vypravoval,“
„I hleďte kluka!“ — mrzel se ná-
dvorník;— „jak si poroučí!“
„Mlč, bilte! a dělej, co seti káže;
já vím, co pún žádá. Nemraě se,
vévodo, pošli je pryč; hoď mu tu
číši na hlavu!“
„Tobě, kluku utrhaěný!,, — roxlo-
bil se Ježek—„Kdyby jen nebyla
plná!“
„Mně? Ale, vévodo! —tyť blá-
zníš. Kdož pak by ti pověděl q srn-
ce? a kde bys našel lakového chlapí-
ka, jako já jsem?“
„I toť je huba!“ — zachechtal so
vévoda. — Ty jsi veselý, a líbíš se
mi, nechám si tě u sebe.“
„Dobře tedy; ale odstraň své
sklepníky; posloužím ti sám.“ ——
„Hněte se!“ — zahřfmal vévoda, a
hlava jeho přestálým namáháním
zemdlená klesla xpátky na lůžko.
„Vévodo!“ — pravil mládec, když
sluhové odešli; — „tys miloval Van-
du, a Piast ti přezděl bláznů; — měl
ale pravdu.“
„Cože pravíš, kluku zlopověstný!“
rozkřikl se Ježek a na loži se rychle
vzchopil.
Počkej, moudrý vévodo, nech mi
domluviti. Tys myslil, že se utopi-
la, a celý národ myslil to samé; ale
zmýlili jste se; — ona prchla s Ryto-
garem do Arkony, a s ním pospolu
Žije.“
Vévoda vyvalil na mladíka oči,
prsa se mu dmula, dech zatajil, i
prchla mlha medoviny z hlavy jeho;
pevným krokem vyskočiv, u mla li-
li a stanul, a chopil ho mocně za ra-
meno, až tento tmlesti zkřiknul.e
(Dokončení.)
zná, až déle spolu pobudeme, a pak
se také spřátelíme; jak vidím, má
on rozumu, až si po něm prsty
hmatá; protož také svému prospě-
chu porozumí, a dobří poslové bý->
vajf vítaní hosté. Viď, vévodo, 1o
si na rozumu nesedíš?“
„Ba ovšem,“ — přisvědčil Ježek
— „to máš pravdu! Ale kdo pak
jsi, kluku? Kdo tě poslal, a oo mi
chceš?-1
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Chudoba, Jaroslav. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 22, Ed. 1 Thursday, May 20, 1886, newspaper, May 20, 1886; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294615/m1/3/?q=%22%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.