Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 4, No. 41, Ed. 1 Thursday, October 24, 1889 Page: 4 of 10
ten pages: ill. ; page 40 x 26 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
DCERY JIHU
sumou
kého sálu
Nemohu n nechci
mn za
Nerasumím
Oba
zvedná
sluchu,
,Ještě
hlup jistého obchodníka m starým
nábytkem.
,Šestatřicet I* ozvalo sě z jiné
zbaštěnou čo-
tůšil v nám přestro
zvolal Jirabě
náš přítel Warton jest
Mládí
protivníkovu, načež ten, jenž by
nevystřelil, tnolil pokročit o pět
kroků kn svému protivníkovi a te-
prv pak vystřeliti.
Vzdálenost byla odměřena a zá
pasnfci postaveni proti sobě. Vy-
losovány svědek zatleskal v dlaně.
Oba sokové pozvedli pistole. Za-
tleskuutí ozvalo se podruhé,
mířiii. Potřetí setkaly se dlaně
svědkovy. Zarachotila rána — ale
jenom jediná. Jakub Sohuler sklo-
nil pistoli, z jejíž hlavně se kouři-
lo. Lionel Warton stál naproti ně-
má klidně — s úsměvem na rtech.
V sedm hodin ráno vsedli v u
„Atio, madame...* Život byl
by dlonbym pásmem trápení, kdy-
by bolest nad ztrátou nám miléhtf
člověka do smrti neochablo trva-
ceno. Toho se obával Jiří nejvíce,
Vím, že mnozí věc tu berou
lebkou váhu a jednáni mé v
seny.
„Kterak to ?
vám.“
„Nejsme pány svého srdce, ale
jsme pány svého jednání“, odvě-
tila Korá. Myšlenka, že bych se
měl o lásku dělit a někým jiným,
je mi nesnesitelně odporná. Ne-
mohl bych byt ženě vším, jako je
milenec milence, kdybych věděl,
že jiný muž na tuto ženu má prá-
vo. . • ■ A hrabě Lassony takové
právo má.“
jiří Dereyné nalézal se na nej
lepší cestě piohráti to, .co na An
glj^anovi vyhrál.
____________ XXV. ......._
hat. Několik pak z nich hrozilo,
že obrátí se k panu Wartonovi s
dotazem, zdali zbožj bude hned
po svatbě z jmění nevěstina zapla
V jednu hodinu dražba započa
la. Byly prodávány rozličné věci
a asi za tři čtvrtě hodiny došlo nu
psací stolek.
Dražebník nabídl jej ku prodeji
za sto frank fi. Když se nikdo na
hlásil, slevil na osmdesát, pak na
šedesát.
„Pětatřicet !*' zvoful sípavý
Itomán
od Xavlera De lontepiena.
„V sedm.“
„Nuže......ty nepůjdeš....
ne, neboť už udeří hodina k odjez
du, budeš pohřížen ve spánek po
Zároveň ohejmula
mne vaše neoby-
čejná krása měla. • • • Cítil jsem
se poutána k vám jakýmsi tajem-
ným kouzlem a poddal jsem se
mn úplně, neboť jsem cítil, Že vše
eben odpor by byl marným,,.v*
Dnes náležím vám, jako vy mně
náležíte — naše duše jsou jedno.*
Amalie e úžasem nan pohlížela;
nevěděla, kam tímto úvodem, jenž
tak v křiklavém byl odporu napro
ti jeho jednání, směřuje.
Korá pokračovala: „Ano, naše
duše jsou jedno, ale spojení naše
nemůže byt užší.... 'je mezi ná-
mi překážka.“
„Překážka ! ?“ zvolala Atnalie
udivena.
„Nepřekonatelná. Hrabě z Las-
Dražebník se vztyčil a pozvedl
paličku. „Nikdo víc t Pětadvacet
tisíc a pět poprvé.... podru-
„Střelte ! Btřeltej“ volali oba
svědkové Bchulerovi, jenž po ce-
lém těle se chvěl, a kapky stude-
ného potu řinuly mn s čela —
blízek mdloby.
f,Střelím“, odvětil Warton,
le jenom abych tomnto pánovi do
kázal, to mu dávám milost.
Korá se rozhlédla; spatřila vla-
štovku, jež nad hlavou jí letěla-
Rychle zvedla pistoli a stiskla.
Vlaštovka s ustřelenou půlí těla
Jiří, když se prohlásilo, že ve-
zme si jednu ze slečen Wartono-
vých, měl u rozličných dodavatelů
a obchodníků takřka neobmezeny
úvěr. Pojednou se však věc obrá-
tila, anil by byl s to, vysvětlit! si
náhlý tento tobrat. Obchodníci,
kteří tnu již byli dodali rozličné
zboží,, pqiado va Okamžité za plače
pí, 3 udou jej soudně '
Když byl Angličan stvrzení při-
jal, poděkoval Jiřímu, potřásl mu
rukou tak upřímně, až mn v fěle
kosti chrastily a odešel.
Odebral se do jednoho z nejlep
ších hotelů, kdež pojedl a nastou
pil cestu k dražební místnosti v u-
lici Drobot. Bylo tu již shromáždě
no poměrně dosti lidi. Requin za-
ujal místo v jednom « koutků vel- hé
Přítomní dali se ppdivfnství a
lhostejnosti Angličanově do smí-
chu p ten vrátil se opět na své mí-
sto.
,Nikdo víc ?* tázal se dražebník
jen k vůli formě. ,Pětadvacet tisíc
a pět franků potřetí a naposled !*
Palička dopadla na etůl. --
Blanca pocítila radostné^>ohnu
tí, kteréž ale ihned ustoupilo trap-
ná nejistotě. ,Co to znamená ?*
tázala se sama sebe. ,Jakon to kb-
medii zuhrál ten člověk se mnou?
Upadla jsem snad do nové léčky?*
Hraběnka zaplatila vysokou su-
stolak, kterýž byl hned na
fiakru odvežen před její dům. Sin
hové odnesli jej, - divícrofr, <fo po>
koje hraběnky Blancy Lassenypvé,
kdež tato 4 Cljouúuem seza vřela.
.Otevřte stolek*, pravila velitel-
sky, ,chci vědět, zdali obavy í^é
jsou pravé,*
„Obavy?“ tázal se Chornffi.
,Dovolte mi otázku, paní hraběn-
ko, jaké obavy ?‘
,Otevřte I* poroučela poznovu
hraběnka místo odpovědi. (Otev-
řte rychle I*
Cliomin otočil klíčkem a deska
se sklonila.
,Tajnou přihrádko I Hledejte
tajnou přihrádku !* volala hraběn
ka netrpělivě.’ *
, Chotnip vytáhl šuplíky, okle|X-
strany.
Requin pohlédl směrem odknd
hlas zazněl. Spatřil mnže inalé po
stavy, xošuměle oděného, s plno-
vousem a černon.
picí.
jeného Chomina. V této domněn-
ce tím více byl utvrzen, když spa-
třil vedle něho dámn elegantně o-
děuou, jejíž tvář zastřena by 1 a hu
stým závojem. Byla to zajisté hra
běnka Blanca Lassenyová.
Obchodník s malým mnžíkein
npbízelí střídavě až do devadesáti
franků; pak obchodník v nabízení
ustál.
.Devadesát franků .’* opakoval
dražebník'. ,Nikdo víc í*... . ,De-
vadesát franků.... po prvé....
po druhé.... a.... “
_ ,„8to f.* ttvolal zřetelně Angli-
Baronka jako ze si
Ipozvedln hlavu a vyi
loká, pravila:
ř „Děti, pojďte jen
Inek mue prává opust
lae k veselosti, doložil
„řřiveďte též vaše
1 eebou, aby se mohl s;
tířské povinnosti.”
I „Tu jsme!”
8 těmi slovy vatou
čata a mladým tnnžei
„Jaká radoal, drali
děti vas dnes v tak d
To mi skytá odvahy,
nějakou prosbu.”
„Nuže, Jindřichu,
ti vypimna, vím bez.
aem jen za tím účele:
mohl se svými sestře:
chúzku jeti. Uhodil j
se a úsměvem baronk
Ohomin i Blanca obrátili rychle
hlavy své k novému nabíziteli.
Jo to snad nepřítel ?.... Zná
tajemství stolkn ?.... Fo se ne
zdálo pravděpodobno. ——<—
Jbpět 1*
(Stopadesát !*
,8topadeaát a pět !*
,Dvě stě I*
,Dvě stě a pět 1*
,I’ět set 1*
,Pět set a pět 1*
.Tisíc I* .
Oběma rukama uchopila hlavu
Lionelovu a aniž by tomu mohl
zabrániti, vtiskla mu na rty posle-
dní horoucí polibek. Na to spusti-
la si závoj přes obličej a přistou-
píc rychle ku dveřím, odstrčila zá’
vorkn a zmizela očím Kory.
Tato vytrhla z kapsy šátek a ry
chle si ním utírala obličej, jakoby
chtěla polibky, jež dosud ji pálily,
setříti.
„Ha ! bídné stvoření“, pravila
k sobě, „jsi hodna svého otce!
Krev, která v Žilách tvých prondí,
jest krví vraha t.... Martini De-
revne vkaždil, aby se obohatil. ..
ty chceš Vraždit, abys ukojila srny
siné své choutky! Hanebný rod!
Paleš lotrovská t Na štěstí ještě
mstitelka bdí l“
Na to odebrala se opět do her-
ny a vyjasněnou tváří, kdež byla
přivítána všelikými vtipy o hez-
kých dámách, které Naboba v no-
ci navštěvují.
„Což na tom!
Lasseny,
teprv pětadvacet let stár,
musí se vybonřit l“
„Máte pravdu, pane hrabě1
’ odvětila t .podivným úsmůveco-I
„Tedy inne nemilujete ?“
„Miluji vás, madame, ale jsem
jist, že byste mne již zítra přestala
milovati, kdybych dnes se zue-'
» ,Počkejte okamžik !* zvolal An
gliČun. ,Cl:ci si trochu lépe ten
stolek prohlédnout!. * Po těch slo-
vech přiblížil se ku stolku, vyňal
brejle, utřel šátkem, posadil si na
nos a prohlížel stolek s velkou po-
zorností, s jakou se prohlížívají u-
mělecká dílu. „Eli, ó!“ zvolal
náhle a obrátil so ku stolku zády,
jako by byl něc< nepříjemného
zpozoroval..'
,Co je f tázal se dražebník.
,Schází tam kolečko na levé no-
ze*, odvětil Angličan mrzutě. ,Už
to nechci.*
mém boku
ho Amalie oběma rukama, tiskla
ho náruživě k sobě a líbajíc jeho
líce, šeptala: „Miluji tě.... ve-
zmi ši inňe. .... jsem ,tvá.. •.
celá tvá !......“
Z příčin snadno pochopitelných
ncmohlá Korá dlouho v takovém
to postavení setrvati, neměla-n byt
Úloha její zmařena; nahlížela, že
musí by(t spůsoben náhlý obrat,
aby pohlaví její vyzrazeno nebylo.
Proto násilně se vyprostíc z objetí
Amalie, ncouvla na několik kro-
ků ku dveřím.
Amalie pohlédla s výrazem ci-
zoty v oku na Lionela. „Odháníte
„Povstaňte, madame“, pravila
hlasem, jemuž snažila se dodati co
možno nejvěčí laskavosti. „Pro
sím vás snažně, povstaňte.**
„Zvítězila jsem?“ tázala se A-
malic. „Nepůjdete tedy k soubo-
ji, Lioneli f“
„Proč žádáte jeuotn to jediné,
co nelze mi nikdy vyplnit!“ od-
pověděla Korá.
Hraběnka prudce vyskočila.
„Tedy přece se budete bít ť I*!
zvolala rozechvěna. , * ’
„Musím.**
„Všechny moje prosby tedy
jsou nadarmo í Nic již nedovede
změnit váš úmysl ?“
„Nic, neboť čest moje jest mi
nad poklady světa celého — ano,
čest moje jest-mi nade všecko.*
,Patnáct tisíc !* odsekl
Patnáct tisíc a pět !*
Dvacet tisíc !*
,Dvacet tisíc a pět !*
Pětsdvacut tisíc I*
„Přetne li smrť svazky rodinné,
snad má*e pravdu; ale co jsou ty-
to u porovnání jje svazky srdce ?
Kdybyste dnes ráno v souboji pa
dnul, možná, že by se vaše sestře-
nice "časem nepokojily... . žena
však, která vás miluje, nenabyla.
1>y útěchy nikdy.“
„Žena, jež mne miluje?“ odvě-
til Warton. „Je na světe nějaká
žena, která by ke mně chovala o
pravdovou lásku?“
„Vy se tážete, Lioneli?.... To
není od vás upřímné ani poctivé.
Víte velmi dobře, že taková žena
jest.... Znáte ji. Od okamžiku,
kdy jeté se s ní poprvé setkal, po-
zná’ jste, že vás miluje. A vy jste
se činil, seč jste byl, abyste sžíia
vý fflamen její lásky rozdmycho-
val ještě více. • • • ■ opětoval jste
lásku její!. . ■ Nebyly tajemné
květy <danaesové zcela jasnem vy-
znáním lásky ?“
„Jak že ! ?** zvolal Warton s lí-
čeným překvapením, „tato že-
lící de.Londres do kočáru Jocelyn,
Leopold, Massol a Korá. ' V ry-
chlém klusu běželi koně k Vinoen
nes. Ještě scházelo deset minut do
osmi, když dorazili k hostinci u
„Žluté brány“. Jakub Bchuler do-
stavil se se svými dvěma svědky
za pět minut na. to.
BorlíŮan byl velmi skroušeny.
Dověděl so ještě během včerejšího
dne, jakým výborným střelcem je
pan Warton a to se mu zdálo byti
jistým ortelem smrti. Oba sokové
měli současně vystřeliti. Zůstalo
však oběma volno, vyčkati ránn
„Napíšu vátn atvrzení, to jsem
akcie přijal, pane Dicksone. *
„Dobře, učiňte tak, je to jenom
byl- # vůli pořádku,, neboť chovám k
vám velkou důvěra.**
mne od sebe a přeci jste právě
řekl, žé mne milujete.**
„Bekl jsem to a řekl i sem prav
dn...... milují vás. AvŠarpo-
slyšte, madame. Okamžik vespol-
ného dorozumění mezi námi se do
stavil. Rád bych hó posunul Jo
další.budoucnosti, ale okolnosti
mne nutí, abych se vyjádřil. Ano,
přiznávám se, že jsem nekladl od-
por mcci, již
Všichni jjjítomní žasli a střída-
vě pohlíželi na Angličana a ošu-
mělého mužíka; nevěděli, co mají
si z toho vybrat, to za takové ha-
rampátí nabízena cena tak veliká.
Dražebník složil tvář svou v nej -
přísnější úřední tahy- a zvolal:
,Má-li to byt lert, pánové, musím
vám říci, že jste k tomu volili špa
tné místo i že může to míti pro
vás nemilé nádedky !*
,Eh, ó I* odpověděl Angličan,
lámaje sv/m spůsobem frančinu,
,já nikdy 's penězi nežertuji....
Chci stolek inít, protože se mi líbí,
a zaplatím zaťi hned.*
Dnvetn ozval se smíchy „Tohle
je žvanění*, mínili jedni. ,Je to
podivín !* krčili rameny druzí.
Dražebník se upokojil & zvolal:
,Tedy tisíc franků.....•. ^poprvé
.... podruhé... .*. a....“ «.
,Tisíc a pět 1* zvolal ntnžík.
,Tisíc pět set 1*
,Tisíc pět set a pět I* • 7
• ,Dva tisíce I*
,Dva tisíce a pět !*<
Angličan se na chvilku zamlčel,
pak ale vzkřikl: ,Deset tisíc !*
Nikdo nevěřil svému
ani dražebníka nevyjímaje,
jednou, pánové*, započal.
Angličan přerušil ho,
do výše brat bankovek a zvolaje:
,Byl jsem to já, který nabídl deset
tisíc. Uhoďte paličkou, pane dra-
žebníku, a já vám zaplatím na je-
• dlouho nemohl ničeho nalézti.
Hraběnka hořela netrpělivostí a
rozčilením a několikráte již ulevila
si výkřikem.
,Aha t* zvolal konečně Ohortin
. ,nž to máme I*
i Po těchto slovech skutečně ote-
vřela se tajná přihrádka uvnitř
psacího stolku.
,Kde l Kde ! ?* svolala hraběn
ká radostně a odstrčte Chomina,
vstrčila sama své ručí do otvoru a
se zimničním chvatem hledala v
i dutině. ,Prázdná !* vykřikla p >-
jedpou, zblednuvši jako smrť.
,Není možná I* |
Ohomin vstrčil ruku do dutiny
a po chvíli vytáhl maiy lístek pa-!
£>íru, na němž bylo tužkou napsá-
no: Jacques Hervieux. Vincen-J
nes, 29. prosince 1828.
Blanca přečetši tato slova, skle-i
sla se zoufalým výkřikem do le-
nožky.
„Hrom a peklo !” zvolal Oho-
min, „jsme okradeni 1.... Okra-i
děni od toho Angličana, jenž aii
tak je Angličanem, jako já ! Zní
tajemství, zná tajnou přihrádku •
otevřel stolek ještě před dražbou
Tropil si z nás pouze šašky !” t f
Blanca povstala rychle z lenoš
ky; z očí eršely jí blesky nenáf
sti.* <ÍKdo je tento člověk IV
„Jo to nepřítel, o nětaů jsoml
„Můj bože, co mám činit, bych
vás přemluvila ?.... Co činit.,
co říci ?....**
„Nečiňte ničeho!“ odvětil Lio
uel Warton. ,,
bytí přemluven!
„Souboj tedy vzdor všemu se
bude odbývat ?“
„Ano, madame.“
Amalie pohlédla na hodiny a
pravila: „Jsou tři hodiny.... V
kolik hodin zamýšlíte jeti do Vin.-
cennes ?“
věda, že by mu to mohlo velmi u-
škodit. Peníze teď potřeboval a
musel je mít za každou cenu.
Během rozprávky zmínil se An-
gličan, že hodlá odjeti do Švýcar,
kdež asi měsíc prodlí. Korá pak,
jakoby maně zmínila se o tom, že
pan Jiří Dereyne je směnámíkem.
Angličan si toho povšiml a pravilí
to inu v tomto postavení může
prokázati velkou službu.
„Oč se jedná ?** tázal se Ji^j.
„Dejte mi svou adresu, pro-
sím .... Zítra ráno přijdu do va-
ší písárny.“
Jiří přislíbil, to nati dopoledne
v písárně bude čekáti.
Druhého dne skutečně přišel
Angličan k Jiřímu. Fo obyčejném
pozdravu vyňal Dickson z veliké
tobolky balíček železničních akcií
a tázal se Jiřího, zdali by mu je
mohl uschovati; dodával, že do-
mnívá se, že v jeho pokladně bu-
dou jistější než v cestovním vaku
tonristy. v
Jiří byl ochoten vyhověti přání
Angličanovu. Na jeho žádost pře-
počítal akcie a shledal, že jich jo
„Již je dobře“, odvětil War-
ten. „Nežádal jsem víc. Vaši i
moji svědci budou V pádu potleby
vaše výpovědě opakovat - -. • Měj
te se dobře, pánové.**
Korá se svými soudruhy vsedla
do kočáru. Na cestě požádala Le
opolda, nby zpravil hraběte hned
o výsledku souboje, pouě.ač o to
žádal.“ Hrabě sdělil to Amalii,
která sotva Dotlačila hlasitý vý-
křik radosti? V poledne již celá
Paříž mluvila o souboji a chválila
jednání Wartonovq.
Téhož dne odpoledne pavštívil
Wnrt^na ' v zámku Saint Qucnu
Jiří Dereyne, aby mu vzdal díky
za zastání se jeho cti a pak aby se
svou nevěstou polaškoval. Ve spo
lečnosti Wartonůvě sastal též jeho
hosta, Angličana Williama Dick-
sona.
.Pětadvacet tisíc a pět !* 1
Nustalo ticlto hrobové. Nikd *
neodvážil se ani šeptnout!, a ski,’1
ro ve všech obličejích jevilo seros
čilení, stupňováno* jsouc rostoucí
.„Proč ae. přetvařujete, jakoby
jste ji neznal ?“ vpadlá mu Ama-
lie do řeči. „Já jsem to!.... já,
která vás miluje! Já, která
bez rozpaků odhodlala jsem se k
tomuto kroku, abych ohrožené ště-
stí své zachránila. ■.. já, kteráž
vám k’esá k nohoum a vyznáním i
e prosbou: Lioneli, ty nepůjdeš k
souboji, neboť život tvůj je živo-
tem mým a já chci, abys žil !**
Při těchto slovech padla Ama-
lie před domnělým Lionelem na
kolena a uchopivši obě jeho ruce,
pokryla je četnými polibky. Prud
kým pohybem rozvinuly se jí hu-
sté krásáé vlasy a ve svůdném ne
pořádku splývaly nyní po její bě-
loskvoucí šíji a ňadrech.
V tomto postavení, v tomto žá-
ru splanuvší lásky byla Amalie
nevýslovně krásnou. Ctnostný Jo-
sef egyptský byl by s tíží této
svůdné Putifarce oíolal.
Koru však opanovala hluboká
ošklivost a odpor. Celá její bytost
se vzepřela. Zdálo se jí, jakoby
rty Amalie na její roce vypálily
znamení hanby. Již chtěla ji od
sebe s opovržením odstrčiti, když
▼ tom ješti'v čas upamatovala se,
padla Schulerovi k nohoum.
„Vidíte, pane**, pravila Korá
k Bcbulcrvvj, ,Jle to jenom ns
mně záleželo, abyste vy místo té-
to vlaštovky zde mrtev ležel. Na-
hlížíte to ?“
„Nahlížím**, sténal Scliulur.
„Uznáváte, že jste nejednal do
bře, když jste podezříval slečny,
ani jich neznaje ?“
„Uznávám“, přisvědčíirak^la
bým hlasem Berlínan-
„A litujete svého jednání ?**
„Lituji.“
„Litujete též toho, že jste chtěl
dobré pověsti pana Jiřího Derey-
na uškodit ?**
„Ovšem, pane Wartone. „Byl
bych toto vyznáni již dříve učinil,
ale moje čest mi to nedovolovala,
poněvač by se bylo zdálo, že jsem
dostal strach.“
horšího?” tázala se b
„Upokoj se, Selin
ště u konce, chci tě <
titi,”\pravil baron,
ktor chce pojati za n
dívku, jež ho, sama
uvalíc, z vězení osvo
Irnás o peněžité prostř
nrrou budoucí choti
‘liti mohl.”
„Můj brfltr musel
kHčela baronku a vy
WL.y*- .ť. ’ .
hovky.
,, i'., i,. i.U. |.
by uvedl děvče bez
žlechtiekdio rodu, pí
aneb něco podobnóln
uy! Ne, raději chci
vězeuí!”
„Ňo tak daleko t<
jde. Já věc náležité i
spěl jsem k tomu př
bude nejlépe, když t
stide a náš synovec
vefl se mnou ten dlul
pakli se přesvědčíme
spořádané a vzdělané
tne i k sňatku naše hi
však na nějaký čas o
aby na nehezké jeho
zapomenuto. Jsem
ho s sebou na své út
• jako tajemníku—i je
gypta, kamž musím <
^koliku již týdnech od
člen mezinárodni k- i
' baron.
„Pro mne a za mn
třeba na severní pol
uiin co chceš Jen o
nepřivážej ho zpět s i
nepřišel vícs ani ní o
•člpvěk by byl s to zi
mé plány, jež zamýš
■dětmi u dvoru mne i
ti,” odvětila baronka
sem a tam přecházejí
i,Prosím tě, Selíme
mýšlej na žádné vel
*«?<»■ budoucnosti a nel
> v kruhy, v nichž tě r
Panovnický dvůr jes
! místo, na němž již n
> 4tvý život byl zničen
zhubeno. Proto ještě
I tno, střež sebe a děti
í- kýtni kruhy.” Přít
Lna čelo, odešel.
I > A ona vztýčivši li
Vpravila sama pro,seb
’ „Podivný pavouk,
. rý, pořád mne střeží
co přínésti nám můž<
Lalávu. O, jak byly
j le, jež jsem ua dvoře
Iztrávila. Josef inilev
tořimně, to ještě dnes
■na to pomýšlím a pak
■první a též poslední
„Malinko, můženu
■Jindřich je zde a rád
(Pokračování.)
Amalie upnula na tvář Lionela
dlouhý svůj pohled. Tahy jeho o-
bličeje jevily nezvratnou pevnost.
Mladá žena poznávala, že vítězství
nebude snadné, ale byla též odho
dlané a nepodej né povahy a'chtěla
zjednat i vůli své platnosti, necl C
to stojí cekoliv.
„Jest zde dusné horko“, pravi
la náhle, „nemohu skoro ani dý-
chat.“
„Otevru okno“, odvětila Korá.
„Není třeba“, zvolala Amalie,
„nechte zavřeno!“ /
V okamžiku sejmula kloboug a
hedvábný plášť, jenž jí celou zaha
IovhI. Nyní stála tu s nepokrytou
hlavou a v lehkém, domácím oble-
ku, jenž bnjná její nadru sotva z
polovice kryl.
„Ach, teď je mi volněji“, 'pra-
vila, z hluboká vydechnuvši, „mo-
hu opět dýchati.“
Korá, spatřivši Amalii takto je-
dnati, zpomněla si na slova, jež
Racine vložil do úst vilností tráve-
né Paedře: Kterak ume tíží tyto
okrasy a ten závoj! —
Amalie pokračovala: „Co jste
řekl? Věříte opravdu, že tak ry-
chle člověk se uspokojí a zapome-
tomto případě považovali by za
zvláštní, aneb docela směšné. Mo
žná, to jsem výstřední, ale moje
láska a hrdost nepřipouští, abych
spokojil se s drobtem milosti. Že-
na, která chce mít celého Warto-
na, musí také jemu náležet.“
„Kdybych tedy byla svobod-
na. ...?“ zašeptala Amalie.
„Nač raysliti na nemožnost ?
Svobody mohla bysto dosáLiíouti
jenom ovdověním. Hrabě je ale
dosud mlád a zdráv.“
„Přemnozí již rozloučili ae a
tímto světem v květu své mladosti
a v plné sile !** odvětili* Amalie.
„To je pravda. Smrt si nevy-
bírá.“
„A kdybych' byla vdovou ?“
„Pak bych byl zcela váš.**
„To jsem ohtěln vědět 1“ zvolá
la hraběnka s vítězným úsměvem.
„Jdi tedy.... bij se, musí-li to
být, ale nezapomínej, že tě nade
vše miluji a že ve svém životě há-
jíš i můj I*'
Několika obratnými hmaty avi*
nula si opět bujný svůj vlas, upev
nila na hlavě, přehodila plášť, po-
sadila klobouk a svolala: „Žij bla-
ze — aneb spíše na brzkou shledá
nou !..!.... Budu brzy svobod
na I......Na slhedanou—--
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 4, No. 41, Ed. 1 Thursday, October 24, 1889, newspaper, October 24, 1889; (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294789/m1/4/: accessed July 11, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.