Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 16, No. 10, Ed. 1 Thursday, March 14, 1901 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
román z r. 1848.
Napsal Josef Svátek.
vu:
‘Upokojte se, ba
‘věc spočívá úplně
želky.’
Zatajila jsem de
slovo neušlo.
skou přenášeti a tuje třeba nási-
lím prováděti.
Žižka přerušil přistoupením
svým rozmluvu Havlíčkovu s Lud
víkem Nedomským, kterýžto po-
slední obrátil se k velikánovi s o-
tázkou, jak to před lázní Svato-
václavskou stojí?
‘Výborně to stojí, bratře Zábo-
ji,’ odtušil ne příliš vlídným hla-
sem Žižka a vrhnul zasmušilý po
hled na novináře českého; ‘nevi-
díš ty tisíce lidu, které vyzvání
našeho uposlechly a petici naši
jsou hotovy podepsati? Přes
všecky překážky a přes všecko
namáhání protivníků našich, kte
od
__________........to někdo w
z našich bratří?’ tázal se Žižka
dále soudruha svého.
Tento se jizlivě usmál aodpově
děl:
‘Je to Havlíček, redaktor ‘Praž
ských Novin,’jak víš, největší od
půrce našeho klubu a vůbec de-
mokracie. Zmýlil jsi se, že by to
byl některý bratr náš.’
‘A co Havlíček zde hledá?’ zvo-
lal se zasmušilou tváří Žižka.
‘Snad nechce Záboje přemluviti,
aby se od dnešní schůze upustilo?
Vím, že v posledních dnech náhle
dy svými velice na Záboje účinku
je a Vavřinec mi ještě dnes vše vy
světlil, že Záboj jen pod vlivem
jeho provádí svou oposici proti
rázným usnesením klubu.’
‘Vždyť tys býval sám Zábojo-
vi bezvýminečně oddán,’ namít-
nul Dalimil, nespouštěje oka s o-
bou mužů, kteří v čilém hovoru
se nalézali.
‘Pokud mi president oči neote-
vřel, a pokud jsem se nepřesvěd-
čil, že Záboj skutečně už není tím
ryzím demokratem, jakým býval
zpočátku, než se stal milionářem.
Teď ale souhlasím dokoná s Va-
vřincem a musím vyzvědět, o čem
Havlíček se Zábojem vyjednává.’
Zaměřil kroky svými k oběma
mladým mužům, z nichž jeden už
velmi důležitou úlohu hrál v ná-
rodním a politickém životě če-
ském, a jemuž již v nejbližší do-
bě ještě daleko důležitější úloha
byla ostavena.
Byl to Karel Havlíček, pod
jmenem spisovným Havel Borov
ský známý, který hned prvním
vystoupením svým v literatuře
české byl sobě velké pověsti zí-
skal a v české kruhy v Praze no-
vý ruch přivedl. Jako redaktor
vládního listu ‘Pražských Novin’
a zábavného časopisu ‘Včely’ stal
se jaksi středištěm literárního
kruhu Pražského, jenž zej měna
mladší síly kolem sebe seřaďoval
a za krátkou dobu veřejného pů-
sobení svého již velkých zásluh o
probouzení ducha národního si
dobyl.
Leč s výstředními demokraty
Pražskými, kteří k zásadám klu-
bu ‘Mladé Čechie’ se přiznávali,
nebyl Havlíček nikterakž v do-
brém srozumění a seznali jsme
už z častých projevení jednotli-
vých členů klubovních a samého
Vavřince, že tito jej považovali
za svého zásadního nepřítele.
Zvláště v poslední době, kdy de-
mokrati se chystali k veřejnému
vystoupení a strhnutí obyvatel-
stva Pražského na dráhu jejich,
projevoval se Havlíček všelikým
spůsobem proti nivelujícím zámě
rům demokratů, kteří náhledy
francouzské a italské o svobodě
a demokracii chtěli na půdu če-
Stane-li se tak bčh
de náš účel úplně <
vy pominou. Nes
‘Ach, nemluvte <
poněkud popuzen,
ne se! Buďte o to
‘Věřím rád, pan
kát jest zvyklým
svých nadějí. Chc
se vám zf skátí po1
želky, nabídnu dc
né ve třech měších
bem potom opatří
vím —’
‘Čert vezmi směl
patřiti jen jedinýr
vám, že stane se,
te se napiti vína,
te?’
‘Děkuji, pane bi
se dostal k nejbližš
nejdříve byl zase v
dáti mi ihned zpré
baronkou dohoda
roně!’
Podali si ruce
schodů do průjezd
připravený již pov
Na procházku jii
la jsem se ihned k
jsetn na chodbě slj
‘Obávala jsem se
la, ‘hned když sly
pánovi, jenž před
byl a nechtěl udat:
‘A kdo asi byl te
jen jedná ó lo, *aby Ííd n£s žbávír
se dosavadního jha, ať už se to
stane spůsobem jakýmkoli. A až
bude jednou celá věc do proudu
přivedena, pak ať chopí sejí hla-
vy povolanější, které by ji ve pro
spěch národa našeho obrátili.’
‘Přiznáváte tedy sám,statečný
demokrate,’ zněla odpověď Ha-
vlíčkova, ‘že na ten čas jednáte
beze všehocíle.ba snad i beze vše-
ho plánu, což je v politice včcínej
nutnější. Vy vdáváte v lidu ruch,
rozbouříte vlny v společnosti na-
ší, aniž byste se také o to starali,
by ruch tento zůstal v mezích, v
nichž jedině dá se. z hnutí národní
ho pro budoucnost cosi trvalého
vykořistiti.’
‘A kdo-má ťuch tento na uzdě
držeti?’ tázal se Žižka. ‘Či není
národ sám o sobě, když jako je-
den muž povstane, dostatečným
řiditelem osudů svých?’
‘Posud je to jenom nevědomá
massa lidu a nikoli veškerý ná-
rod, milý příteli,’ odpověděl s
vážným důrazem Havlíček; ‘mas
sa tato nemá ještě nižádného po-
nětí o našich právních poměrech
a jde slepě za šiboletem, kterýž jí
ta neb ona nerozvážná hlava ja-
ko heslo předhodí. My však mu
símě státi na své právní půdě a
jen na té se domůžeme trvalých
reform, které se budou nalezati
v souhlasu s našimi národními
poměry, nikoli však překotným
zaváděním zásad, jaké západo-
evropský liberalismus na svůj
prapor píše.’
‘Ano, Havlíčku, tvé zásad v jsou
dokoná i mé,’ dokládal Ludvík
horlivě; ‘já v podobném smyslu
dokazoval demokratům našim,
že se nalézají na scestí, když střem
hlav budou následovati v jednání
Svém republikány francouzské;
leč slova moje byla mama.’
Žižka pohledl s výčitkou v oku
na Ludvíka, na jehož slova by
byl druhdy bezohledně přísahal,
nyní ale byl poznovu přesvědčen,
že rázný demokrat tento se zříká
samostatné iniciativy lidu a ji-
ným faktorům ji svěřiti hodlá.
‘Dobře,’ pravil jaksi nevrle,
‘vím o vás obou, že jste národu
svému vřele oddáni a že mu k ni-
čemu zlému nebudete raditi—ale
u ďasa, kdo pak nás má jařma
zbaviti, když to sami neučiníme?*
Havlíček se trpce usmál.
‘Bořiti dovedete, ano,’ odtušil
s obyčejným svým sarkasmem,
jenž později protivníky jeho tak
neodolatelně zdrcoval, ale nejste
s to, abyste nový útvar na zříce-
ninách starého zřízení zbudovali.
Proto musíme zachovati svou do
savadní právní půdu pod noha-
ma a na základě tomto dále dle
• požadavků naší doby budovati.
• Jediné sněmu našemu přísluší ini-
Žižka vrtěl hlavou, ale nevěda
da vývody Havlíčkovy co rozum
ného odvětiti, obrátil se k Ludví
kovi s otázkou:
‘Ty, bratře Záboji, očekáváš ta
ké všecku spásu jen od sněmu sta
vovského?’
‘Ano, to už dříve bylo mým pře
svědčením, aby se celá věc ode-
vzdala stavům českým. Stavové
musí petici vaši přjmouti za
svou, a tím ona nabude docela ji-
né váhy, nežli kdyby jen od vás
pocházela.’
‘Pak se naše cesty prozatím
rozcházejí, bratře Zábóji,’ odtu-
šil ne bez hořkosti přívrženec ráz
né demokracie; ‘my neustaneme
více na své cestě a budeme plán
svůj přes všecky své překážky a
bez ohledu na přežilý náš sněm
sledovati, který je jen karikatu-
rou ústavního práva.’
‘Nikdo z nás netvrdí, že by sta-
vovský sněm náš měl býti v do-
savadní své spůsobě zachován,’
odpověděl rychle Ludvík; ‘my o-
ba tuto jsme přesvědčeni, že sta-
vové musí se zříci výhradního své
ho postavení na sněmu a rozšíři-
ti se volenými zástupci měst a
venkovských obcí na pravé zastu
pitelstvo národní. Toto zastupi
telst vo pak zřídí nám novou práv
ní půdu jakožto pokračování ú-
stavního života našeho, jenž bu-
de mí ti tím bezpečnější trvání a
tím jistější základ, čím přirozeně-
ji se bude sám ze sebe a beze všech
násilností vyvíjetí.’
Havlíček pokynul hlavou na
slova tato, ale Žižka nedal se jimi
více přesvědčí ti.
‘Doufám, že budeš jiného míně-
ní,’ odtušil stručně velikán, ‘až
domůžeme se prvních výsledků.
Považuj nás za první stráže, kte-
ré boj počínají a pak vy jej může-
te dále věsti, abyste jej dle svých
zásad dále vedli, které mohou bý
ti ty nejlepší, kterým já ale na
ten. okamžik nerozumím, jak by
nám žádané svobody gednaly.’
Podal Ludvíkovi mohutnou
pravici a s Dalimilem odcházel
Spálenou ulicí dolů do města.
‘Tuším, že to poctivá duše če-
ská,’ pravil Havlíček k Ludvíko-
vi, pohlížeje za velikánem; ‘ale
sveden planými frásemi demokra
tickvmi od nesvědomitých rýpa-
lů, kteří mohou celé národní hnu
tí naše zbryndati a tím novému
absolutismu vítězství ushadniti.’
‘To budiž péčí rozumných náro
dovcův, aby nepředložené jedná-
ní jejich co možná v zákonní směr
bylo obráceno,* odtušil Ludvík;
‘lid tento, jehož se tuto tisícové
scházejí, není nepří$(jfr>en rozum-
ným důvodům a sezná brzo, na
které střaně praví jeho přátelé se
nalézají. (Pokr.)
ní samočinnosti národní mělozá-
ležeti, daří se náš plán výborně a
za krátko budou nás ti, kteří nás
dosud kaceřovali, za spasitele ná
roda uznávati.’
Slovp tato, s velkým sebevědo-
mím pronesená, provázel velikán
novým jízlivým pohledem na Ha-
vlíčka, který ale pevně jej vydr-
žel a klidným hlasem odtušil:
‘A já přece jsem přesvědčen, že
tato vystupování našich demo-
kratů od včerejška žádného třva
lého blaha národu našemu nepři-
nese. Všecko jednání vaše je pou
hé padělání republikánův a socia
listův francouzských, jejichž zása
dy na naše poměry dokoná se ne-
hodí a jen záhubu lidu českému
přinesnu.’,
‘Nebudu se s tebou hádati, bra
tře Havlíčku,’ odpověděl Žižka,
‘neboť upřímně se vyznám, že ty
tebou tak kaceřované zásady de-
mokratů francouzských neznám
(Pokračování.)
Jeden z mírumilovných otců mě
sta učinil toho dne návrh, aby v
každém okresu chudinském zvoli-
li otcové chudých dvanáct počest
ných měšťanů, kteří by smířlivý-
mi i rozumnými řečmi obyvatel-
stvo upokojovali a zase starý ,
klid ve veřejné mínění přiváděli. ,
Návrh ten ovšem poskytoval
vydatné látky všem vtipálkům,
kteři tu mohli ostré jazyky své
ještě lépe brousiti než na včerejší
úřadní vyhlášce městského hejt- j
manství.
‘Jak?’ pravili tu na všech stra-
nách členové ‘Mladé Čechie,’ ‘tím ,
to spůsobem má nám pomoženo ,
býti? Máme v Praze 220 chudin- ,
Bkýčh "okresů; v každém okresu .
dvanáct mužů, měli bychom te- ]
dy v celém městě 2640 proroků ;
míru, českých i německých, jak
kdo poroučí! O, jen kdybychom
také tolik těsnopisců měli, aby ;
všecky ty řeči jejich zapsány a ,
pak ku poučení celé Evropy ti- ;
síců řečníků nesmí nikdo ni v nej-
menším pochybo váti! Vždyť by- (
li naší vlasti svobodu tisku, na- ,
šimi neodvislými novinami, na-
šim obecním zřízením po tak dlou
• há léta k tak důležité úloze při-
pravováni! Ode dneška si může*
výstřelu připravena.
Hodiny míjely a každý s dychti
vostí očekával večerní dobu, kdy
schůze před sejiti měla.
Nastalo odpoledne a na Dobyt
čím trhu, jakož i v okolních uli-
cích počalo býti živěji. Pohoda
toho dne nebyla sice nikterakž lá
kavá, neboť padal drobounký
déšť a rozmnožoval ještě bláto,
tak dost v ulicích a na náměstí
ležící.
Leč ona vyšší síla, kterou se
člověk od zvířete rozeznává, kte-
rá ducha jeho ku předu pudí a na
nej vyšším stupni co touha po
pravdě, na nej nižším pak Co zvě-
davost se projevuje, přemohla i
zde nejčernější obavy a zvítězila i
nad nejnepříznivějším povětřím.
Čím více se k večeru blížilo, tím
více rostly davy v onu stranu mě
sta se ubírající. Široká a Spále-
ná ulice byly oživeny jak jedno-
tlivci tak celými sbory, které ve-
směs k Hurtové a Svatováclav-
ské ulici směřovaly. Západní část
Dobytčího trhu byla v několika
hodinách tisíci zvědavého lidu
přeplněna, který se tu v skupe-
ních sestavoval a o nastávající
schůzi horlivě rokoval.
Několik jízdných hlídek se obje-
vilo mezi lidem, ale všude pano-
val úplný pořádek a nikde neby-
lo třeba vojenské moci zakročo-
vati. Za to však nebylo viděti
ani jediného policajta, jimž měst-
ský hejtman byl toho dne v o-
něch částech hořejšího Nového
města stráž odejmul, aby snad
již pouhým objevem jejich nebyla
nijaká srážka vyvolána, což dů-
kazem, že už tehdáž nebylo mezi
policejními strážníky a jistými tří
dami obyvatelstva Přažského val
ných sympathií. Za to ale stráž
stála pohotově ve svých strážni-
cích a v budově policejního ředi-
telství, neméně pak i vojsko v ka
sárnách bylo konsignováno, aby
okamžitě ve zbroji zakročilo, kdy
by skutečně nějaká výtržnost se
měla udá ti.
Ale obavy takové byly marné.
Velká část zvědavého lidu neod
važovala se ani do Svatováclav-
ské zahrady, neřku-li aby na ně-
jaký výboj proti ozbrojené moci
pomýšlela.
V jednotlivých skupeních bylo
sice hlučně debatováno, ale při
tom také zůstávalo.
V jednom takovém skupení spa
třujeme svého starého známého,
bratra Žižku z klubu ‘Mladé Če-
chie,’ který už od časného jitra
byl na nohou, aby všecky známé
a přátele své k hojnému účasten-
ství ve schůzi vybízel.
S uspokojením rozhlížel se po
Dobytčím trhu, kde už tisícové
‘Bláhový!’ zvolal Žižka. ‘Což
má se hned v prvním okamžiku
vydati v šanc úřadům a policii,
když ještě neví, jak kostky pad-
nou? Jak snadno by mohl nepro
zřetelností takovou celý plán náš
v nebezpečí uvésti!’
‘Tak?’ divil se táhlým hlasem
Dalimil. ‘Toť ale vypadá poně-
kud, jakoby se bál a někoho jiné-
ho za sebe nastrkoval, aby mož-
nou první ránu zachytil a od ně-
ho samého odvrátil.’
‘Tys blázínek, Dalimilě,’ odbyl
s vysoka Žižka soudruha svého,
jenž v prostotě své byl pravou
příčinu zdrženlivosti Vavřincovy
uhodhuT; ‘ty3 bIážTnek a nemáš
diplomatického smyslu ani co by
za nehet vlezlo. Nej vyšší vůdce
vždycky se musí uhnouti ráně a
bude-li vůbec jaká proti nám ve-
dena, pak věru Žižka se před ní
nezatřese!’
‘Jak? ty budeš řečníkem v dneš
ním shromáždění?* tázal se s udi-
vením Dalimil.
‘Ano, a co ti na tom tak divné-
ho? President mi dnes svěřil ten
to čestný úkol a já mu také čest-
ně dostojím!’
Při tom strhnul svou pádnou
hůl s knoflíku a máchnal jí divo-
ce v povětří, div že jednomu z o-
kolojdoucích oko nevyrazil.
Mezitím přišli oba na začátek
Spálené ulice a tu zvolal Žižka:
‘Hle, tu stojí bratr Záboj!’
A ukazoval na skupení dvou
mužů, kteří nedaleko od rohu
Spálené ulice při zdi stáli a v hlu-
boké rozmluvě pohříženi býti-se
zdáli.
lie’ započne, a musil se sám sobě
přizná ti, že tak ohromné účasten
ství nebyl nikterakž očekával.
‘Statečně jsme se drželi, skřít-
ku,’ pravil polohlasně k mladíko
vi, jenž vedle něho stál a neustá-
le k přístojícím hubou mlel, a ni-
kdo jiný nebyl, než bratr Dalimil,
jejž jsme také už v klubu demo-
kratův* byli. poznali; ‘president
může s námi býti spokojen.’
‘To věřím, bratře Žižko,’ odpo-
věděl Dalimil a hrdě se vypnul;
‘až president sem přijde, podiví se
zajisté tomuto shluknutí. Však
ale jsme si také mohli nohy ubě-
hati a já nevynechal ani jeden ho
stinec, ani jednu kavárnu ve svém
okresu, abych nebýt lidi sem po-
zval.’
‘A samý statečný to lid z jádra
národu,’ položil Žižka s význam-
ným posuňkem; ‘žádný filistr ne-
bo bázlivec.’
‘Nu, velké kuráže posud u nich
nevidím,’ odvětil Dalimil; ‘vždyť
se to jaksi bojí ke Svatováclav-
ské lázni hnouti.
‘Je dosti časy ještě, až bude lá-
zeň otevřena, však ono se to tam
pohrne.’
‘Však ono nepohrne,’ pravil je-
den z přístojících, jenž před chvílí
byl z Hurtovy ulice vyšel.
‘A proč ne, vy bázlivý proro-
ku?’ osopil se naň velikán Žižka.
‘Protože lázeň vůbec dnes nebu
de otevřena!’ odsekl tázaný.
Všickni ostatní se hrnuli kolem
řečníka, jenž zdál se nad ně více
věděti.
‘To je lež!’ vzkřikl Žižka. ‘Úřa-
dové, jak vidíte, nekladou žádné
stinského z lázně,’ odpovídal pev
ně řečník, ‘a ten mi sdělil, že prá-
vě před hodinou musil městské-
mu hejtmanovi slíbiti, že nikomu
nevydá klíče k sálu.’
‘Pak je to zrádný chlap!’ za-
mručel si do vousů Žižka, nemile
jsa překvapen touto novinou. ‘Já
sám se o tom přesvědčím!’
A odešel z davu směrem k Sva-
továclavské lázni, jejíž přední
mříž na ulici skutečně byla uzam
čena, tak že z lidu na ulici houfně
stojícího nikdo nemohl do vnitř
vniknouti.
‘Ano, lidičky,’ pokračoval onen
řečník dále, ‘z celého toho žertu
nebude nic a my tady mamě v
blátě stojíme.’
‘Já to také hned povídal, že pá-
ni nebudou takové věci trpěti,’
dokládal muž vedle stojící, dle
zevnějšku dřevoštěp z Podskalí.
‘Pak vy nám pomůžete svými
sekerami!’ zvolal Dalimil. ‘Neo-
tevrou-li nám dobrovolně, pak již
vchod vypáčíme!’
‘Leda bysme byli blázni!’ odtu-
šil dřevoštěp. ‘Podskaláci si ne-
budou pálit ruce pro pány, aby
pak za ně odnášeli. Podívejte se
tamhle ke kasárnám, jak.se tam
vojska v každém okně jen hemží!’
‘Ale, člověče, dejte si říci,’ozval
se opět Dalimil, ‘vždyť se tu ne-
jedná o pány, nýbrž o lid, aby
mu byla zjednána svoboda a aby
dosáhl svých práv, která nám při
náležejí!’
‘Lárifári s tou svobodou!’ od-
sekl povržlivě zástupce Podskalí.
‘My se houby staráme o svobo-
du, jen když máme co jíst a pít a
pořádný výdělek.’
Velká část přístojících mu v ná
hledu tomto přizvukovala.
‘Však vy budete o tom jinak
smýšlet,’ namítal Dalimil, ‘až jen
svoboda demokratická se stane
skutkem. Dobývají si jí jiní ná-
rodové, my šijí také musíme do-
byti!’
‘Díš pravdu, Dalimile,’ ozval se
za zády mladíkovými hlas Žižky,
jenž vracel se od lázní; ‘dobude-
me si vstupu do sálu třebas nási-
lím. Ten blbý pivokaz dni se sku
tečné zastrašiti a nechce sál ke
schůzi otevřití. Pojď, abychom
o tom presidenta zpravili,’ dolo-
žil tišeji k soudruhovi svému, na-
čež oba dolů ke Spálené ulici za-
měřili.
‘Já se divím, že se posud nenale
zá na místě,’ pravil Dalimil mezi
chůzí.
•Kdo ví, co jej zdrželo,’ odtušil
jaksi v zamyšlení Žižka; ‘dnešní
den vykonal president práci o-
brovskou a ještě mnoho mu zbý-
vá vykonati.’
‘Myslíš, že Vavřinec sám slova
se uchopí, až lid bude shromáž-
děn?’
sřítí/se rázem všecky revoluční
záměry jako hradby Jericha před
hlukem trub Josuových a vše zů-
stane při starém! Staré zlaté ča-
sy se nám mentinou hned zase
navrátí!’
Takové řeči připravily stranu
pořádku a pokoje dokoná o všec
ku půdu v obyvatelstvu a strana
převraXu vždy směleji vedla slo-
vo. Mimo to stíhala jedna zlo-
myslná zpráva druhou, kterak
prý převrácenými prostředky má
pokoj udržen býti.
Pan purkmistr Muller povolal
prý k sobě všecky starší cechovní
a velitele ozbrojených sborů mě-
šťanských a ujistil prý je, že‘všec
ka opatření bezpečnostní jsou už
učiněna, aby všecky nepřiměřené
projevy několika neznámých ru-
šitelů pokoje byly ihned v zárod-
ku udušeny.’
Ale předvolání měšťané nebyli
tak planými slovy uspokojeni a
zřejmě pravili, že za mimořád-
ných poměrů těchto, které kaž-
dým okamžikem hrozivěji se utvá
řují, není radno, proti obmyšlené
schůzi násilně a pomocí policie
neb dokoná vojska vystupovati,
zvláště když ani známo není, o
čem se ve Svatováclavské lázni
bude rokovati a co se tam uza-
vře.
Ano, jeden ze starších, kterého
ostatní soudruhové jeho měli už
dávno v podezření, že je potají
také členem nějakého revolucio-
nářského spolku, navrhnul pří-
mo uděšenému panu purkmistro-
vi, aby sám osobně k onomu shro
máždění se odebral a předsednic-
tví v něm se ujal, když chce, aby
při něm vše v zákonních mezích
pokoje a pořádku se dálo.
Major měšťanských ostrostřel-
ců zase dokazoval nutnost toho,
aby ozbrojené sbory měšťanské
byly co nej rychleji sesíleny několi
ka setninami neuniformovaných
měšťanů, kterým by se zbraň z
vojenské zbrojnice vydala.
To byly ovšem hotové revoluč-
ní návrhy v očích pana purkmi-
stra Mullera a proto také navr-
hovatele stručně odbyl, a výsle-
dek všeho vyjednávání s měšťa-
ny byl ten, že se odebéře k panu
nej vyššímu purkrabí, aby se jej
otázal, co vlastně má v tak kri-
tickém postavení dělati.
Takováto samostatnost hla-
vy města arciť nemohla přispívá
ti k tomu, aby jednak mírumilov
né filistry novými nadějemi napl-
nila, jednak přívržence převratu
zastrašila.
Tak uplynul večer v samé ne-
rozhodnosti a nastal jedenáctý
březen.
Všecky naděje a všecky obavy
pohledních dnů dostoupily tu nej
bije stra dQa
"MTrecnw
Jšou vyastena a kpjaale přicházím
podv
jří
Anglicky na
(Pok
Byla to přímá c
řinu a přece byla i
dostatečnou. Kd
přijebna rozkaz bi
nic nápadného, žt
vydal se na cestu,
jede z Londýna dc
tomu byl vyzván
tak nepříjemně př
barona viděli, tu
váti, iť přináší c
zprávy.
Laura i já zůsta
hodiny mlčky scch
předtuchách toho
pílivě hleděly jsnu
se baron Percival
když baron dlouh
jsme, abychom <x
Hrabě dvorně o1
ra a hraběnka Poi
kamžiku, když jsc
mi hrabě rukou zr
lem něho mohla js
mně opravdu obzi
‘Ano’, pravil, ‘i
zvláštního!’
TTraW 'patrn?"t
mne právě zaměst
jsem s ním promh
ra se ohlédla i mu
Asi za hodinu ne
pokojík, chtíc vyj!
vě kdvž vyšla jsen
se dvéře u knihoví
tem vyšli ven. Te
Ustoupila jsem, al
tu zaslechla jsem r
‘Byl to někdo, je
k pohledávání’, oc
také podnět ku dn
nově.’
‘Je ti snad znám
‘Nevím ničeho o
‘Zajisté ničeho n<
důkladně nepřečte
‘Buď o tom ubc
ním vše co uznám
moci, avšak mm
zpravena; teď vše
mluvme!’
‘Hrabě Fosko je
tvého manžela’, p
‘Proč tak soudíš
‘Jakž by mohl ih
riman jest prúvnír
pověděla jsem. *C
chodu ze salonu, a
la, že stalo se něc<
mnoho!’
‘Možná, avšak ’
me’, odpověděla r<
‘Zdá se, že hrab*
‘Ano, jest mi pn
lé naší cestě věno’
nosť, pravila Lat
Ostatní část dne
Večer shromáždili;
Baron Percival an
návšjěvě advokát
jsme na něm pozoi
zdvořilým a pozor
kdežto jindy chov,
upjatě a ch|^dně.
Za to druJjého d
kvapení, na kteří
praveny. Z rána <
nosti hraběnky Fc
cházku a když již 1
ly připraveny, při
se po hraběti.
‘Také na něho č
‘Rád bych s ním
ron přecházeje ro
ním jakož i s hrab
Lauro.’
Po chvíli se zara
otázal se:
povály, jakmile nějaká zastrašu-
jící neb povzbuzující zpráva do
oběhu přišla.
Cit napnutého očekávání napl-
ňoval mysli veškerého obyvatel-
stva.
Bázlivější jeho část trápila se
nej úzkostlivějšími obavami a vě-
řila nej nesmyslnějším pověstem o
pravém účelu obmýšleného mee-
tingu v lázních Svatováclav-
ských.
Nejvíce se pravilo, že nižší třídy
obyvatelstva se tu shromáždí, a
za tou příčinou prý byla od taj-
ných popuzovatelů zvolena k té
schůzi sobota, kdy pracovní lid
drive z dílen a továren odchází, :
Nikoli ‘shromáždění občanů,’ leč ,
‘shromáždění proletářů’bude prý :
u sv. Václava konáno, a Praha
prý bude moci d štěstí mluviti, :
když se vše jen nějakou noční vý- :
tržností skončí.
Jiní zase tvrdili, že prý v Pod-
skalí už je zřízena celá garda dře- i
voštěpská, sehůze Svatováclav- i
ská pak prý je jen znamení ku i
všeobecnému krveprphtí mezi bo
háči a fabrikanty atd. Na stra- :
šáky takové mohli členové klubu ;
‘Mladé Čechie’ snadno odpovídá
ti, že by k takovému účelu byla i
lázeň Svatováclavská v bezpro-
středním sousedství Karlových
kasáren velmi špatně volena, ale
kdo už jednou byl strachem nad-
chnut, nedbal žádné výmluvy ví-
ce, ba utvrdil se v obavách svých
tím spíše, když během dne se roz-
hlásilo, že vojsko v kasárnách je
do zb'raně svoláno, každý muž že
dostal dvanáct ostrých patron,
čiativa, které vy demokrati tak
nepříslušným spůsobem teď se
chápete!’
‘Ha ha! naši stavové ve svých
červených fracích nám mají po-
moci?’ vyrazil ze sebe s hlučným
smíchem Žižka. ‘Proč pak, když
už červený oděv má nad námiroz
hodovati, nezvolíte k tomu ony
červenopláštníky z kláštera Kři-
žovnického? Ti by nám právě
tak pomohli, jako náš postulátní
sněm ve svých červených fracích!*
A poznovu se smál přirovnání
svému, v čemž jej mladistvý de-
mokrat Dalimil vydatně podpo-
roval.
‘Mýlíte ser brachu, o významu
a právní důležitosti našeho sta-
vovského sněmu,* odtušil se zvý-
šenou horlivostí Havlíček; ‘sněm
tento je jediná naše právní půda
a vy demokrati úplně se klamete
o málomocnosti jeho. Už příklad
Maďarů mohl by vás o jiném pře
svědčiti, neboť ti rovněž násilně
mohli se domáhati rozšíření zem-
ských a státních svých práv a
přece toho neučinili. Jen y rámci,
zemského sněmu svého usnesli se
na reformách zřízení státního,
poněvadž dobře jsou si toho vě-
domi, jak neodolatelnou váhu
má v státním životě nepřeruše-
nost práva ústavního, které ni-
kdy nepomine, dokud národ a za
stupitelstvo jeho samy se ho ne-
vzdají. Podobně musí býti i u
nás aproto jenšněmnámvy mů-
že u císaře žádané reformy, jen
stavové zemští domohou se navr
hovanou vámi peticí zdárného
výsledku u mocnáře, poněvadž je
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 16, No. 10, Ed. 1 Thursday, March 14, 1901, newspaper, March 14, 1901; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1304762/m1/2/: accessed August 15, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.