Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 16, No. 44, Ed. 1 Thursday, November 7, 1901 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
SVOBODA.
2
Výlet parníkem.
KRE
Humoreska od Chas. Dickonse.
Usmrcen sobem.
ř
jej několikrát. Coufal jej chytil za rohy,"
vost často se setkávali tťieo-
f
r
—
‘Ach, profetsore,’ zvolal domýšlivý mla
dík, ‘já bych si přál vědět tolik, co vy ví
‘Ale příteli, vy byste věděl mnohem víc
než já,’ kdybyste jenom věděl, tolik, co
si myslíte, že víte!’
záměr; ‘mé dcery vidy zpívají bez
průvodu.'
‘A bez hlasu,' jízlivé dodala pa-
ní Briggsová slabším hlasem.
‘Snad,’ pravila paníTauntono-
vá rudnouc, tušilať smysl oné po
známky, ačkoli ji dobře neslyše-
la, ‘snad pro mnohé lidi by bylo
dobře, kdyby jejich hlas nebyl tak
slyšitelný jiným lidem.’
‘A snad kdyby jistí páni, kteří
chudáčkové jsou nuceni, věnova-
ti svou pozornost dcerám jistých
lidí, nebyli dosti samostatni, aby
se raději nevěnovali dcerám ji-
ných lidí,' odvětila paní Briggso-
vá, ‘neukazovali by ti lidé tolik
vzteku a závisti, jež, chvála Bo-
hu, je dosti odlišuje od ostatních
lidí.’
‘Jakých lidí?’ vzkřikla paní
Tauntonová.
‘Nu lidí,’ odvětila paní Briggso
vá.’
hon se forografovati kresby atd. a v do-
tyčné straně tisknonti. Způsob tento při
pouští též hotovení různé velikosti písma
dle toho, jak tabulky písmeny obsahující
se k fotografickému aparátu se blíže při-
blíží či od něho oddálí.
Zhotovení plotny tiskové od fotografie
kého přijmutí až k úplnému dohotovení
vyžaduje prý pouze 30 minut času.—Zda-
li zařízení to se osvědčí, nelze ovšem do-
sud tvrdit, ale nicméně je opětně zajíma-
vou ukázkou pokroku moderní techniky
a není bez jistého nebezpečí pro odbor tis
kařský v dobách příštích.
Tatík: Stará, abysme Matýskovi kou-
pili ‘krysmus’ zimní Čepici s ušima?
Matka: I mlč, blázne! Kluk si neme-
je jeden pár uší — ještě aby se mu držela
špína za druhým!
sobě a jsou dobrým průvodcem.
(Dokončení příště.)
to ostatní byly osvobozeny. V&-
cky tyto procesy byly projedná-
vány na Filipínách.
Čechové jsou .korejsko ryby: potírají
se mezi tebou, mlčí ke všemu a dají se
chytit na lecjaké vnadidlo. Měli by však
vytrvaleji plovat proti proudu, vůči hroz
bám zachovat si vždy chladnou krev a
míti víqp penízků.
ný pán. ,
‘Slyšel jste již někdy tom-tom,
pane?’ tázal se kapitán, který ni-
kdy nezanedbal příležitost, kde
mohl pochlubiti se svými cesta-
mi, skutečnými nebo aspoň zamý
šlenými.
‘Co to?’ tázal se Hardy trochu
zmaten.
‘Tom-tom.’
‘Nikdy.’
‘Ani gum-gum?’ « a
‘Nikdy.’
‘A co je to gnm-gum?’ zvědavě
tázaly se mladé dámy. •
‘Když jsem byl v Indii,’ kapi-
tán počal vypravovat!. (Všeo-
becné překvapení — on byl tedy
také v Indii—) ‘když jsem byl v
Indii, nalézal jsem se jednou něko
lik tisíc mil ve vnitrozemí cestou
na návštěvu jednoho ze svých dů
věrných přátel, který se nazýval
Ram Chowdar Doss Azuf AI Bow
lar—u čerta, to byl veselý chla-
pík! Když jsme jednoho večera
na verandě jeho krásné vily kou-
řili své hookhu, byli jsme překva-
peni objevením se třiceti čtyř je-
ho Kit-ma-gar (mělť tam veliké
hospodářství,) kteří byli následo
váni stejným počtem Con-su-ma-
rů, blížících se k domu s hrozivý-
mi posuňky a tlukoucích na tom-
tom. Ram vyskočil—’
‘Kdo to?’ tázal se holohlavý
pán pozorně naslouchaje.
‘Ram—Ram Chowdar—’
‘Oh,’ ozval se znovu týž pán,
Sešli se dvě lháři a vypravovali sobě:
‘Pomyslete si, co se to stalo u nás.
Doktor předepsal jistému nemocnému lék
pro pocení a lékárník to učinil tak silné,
že se nemocný ve svém vlastním potu uto
pi!.’
‘četl jsem o tom v novinách a stálo tam .
ještě že musili přijít lidé s pramicí, chtěli-
li se k němu dostati.'
ny budovy, kudy jeli: celní úřad,
budovu říční policie atd. a mladé
dámy projevovaly náležitý stuď
a strach před polonahými uhlíři
a nosiči.
Pan Hardy zatím vypravoval
vdaným dámám různé anekdoty,
jimž ony srdečně se smály, skrý-
vajíce své tváře do kapesních šát
ků, a klepaly ho vějířem přes ru-
ce, říkajíce, zeje ‘hrozný člověk a
strašné stvoření—’ a tak dále.
Kapitán Helves živými barva-
mi líčil různé boje a souboje, s
tváří tak krvežíznivou, že všech-
ny dámy pohlížely na něho plny
obdivu, a muži plni závisti.
Pak začal tanec: Kapitán Hel-
ves jednou tančil se slečnou Emi-
lií Tauntonovou a pak se slečnou
Žofií Tauntonovou.
Paní Tauntonová byla všecka
nadšena. Vítězství zdálo se býti
úplné: ale běda! té nestálosti mu-
žů! Když dostál takto své po-
vinnosti, přitočil se rychle k sleč-
ně Julii Briggsově a té pak se vě-
noval výhradně, tančil s ní ne mé
ně než třikráte po sobě a již zdálo
se, že po celý den od ní ani se ne-
hne.
Když pan Hardy zahrál něko-
lik velmi krásných fantasií na
bručidlo a již několikráte opako-
val neobyčejně zábavný žert, že
totiž namaloval tajně křidou ve-
liký kříž na záda některých členů
výboru, pan Percy Noakes vyšlo
vil naději, že některý ze členů spo
lečnosti hudebně vzdělaných oblá
ží obecenstvo produkcí svých
schopností.
‘Snad,’ podotkl při tom lichotí
vým způsobem, ‘snad kapitán
Helves by byl tak laskav?’
Tvář paní Tauntonové zazáři-
la; zpívalť kapitán jeti duetta a
nemohl je zpívati, nebude-li někte
rá z jqích dcer ho doprovázeti.
‘Skutečně,’ odvětil bojovný ka-
pitán, ‘byl bych velice šťasten,
kdybych mohl se zavděčiti společ
nosti, ale—’
‘Ale prosíme, zpívejte!’ volaly
všechny mladé dámy.
‘Slečno Žofie, směl bych doufat,
že se mnou zazpíváte nějaké duet
to?’
‘Velmi ráda,’ odvětila mladá
dáma hlasem, jenž podával zřq-
mý důkaz; že tenkráte jistě nelha
la.
‘Směla bych vás doprovázeti,
drahá?’ tázala se jedna ze slečen
Briggsových, chtějíc takto sesla-
biti dojem své sokyně.
‘Jste příliš laskava, slečno Brigg
sova,’ ostře odvětila paní Taun-
tonová, která hned prohlédla její
stroji praskla strana, pak neko-
nečné natahování nové struny,
hrozné ladění, co zatím paní
Briggsová vykládala obecenstvu
o neobyčejně obtížné hře na kýta
ru a neobyčejném pokroku, jejž
její dcery v čase krátkém udělaly
v tomto tajeplném umění.
Paní Tauntonová šeptala své
sousedce, že ‘to je hnusné,’ a sleč-
ny Tauntonovy dělaly, jako by
samy dobře uměly hráti, ale ne-
měly k tomu chuti.
Konečně začaly slečny Briggso
vy vážně. Hrály nějakou novou
španělskou skladbu pro tři hlasy
a tři kytary.
Dojem byl báječný. Oči všech
obrátily se ke kapitánovi, jenž
prý kdysi se svým plukem táhl
Španělskem, a tedy zajisté dobře
znal španělskou hudbu národní.1
Kapitán byl unešen. To stači-
lo—trio musilo seopakovati, po-
tlesk byl všeobecný a slečny Taun
tonovy dosud nikdy neutrpěly
porážku tak hroznou, jako tento
krátě,
‘Výborně! Výborně!’ křičel ka-
pitán, ‘výborně!’ ________•
‘Nu, nebylo to pěkné?’ tázal se
ho pan Samuel Briggs s tváří zce
la uspokojeného umělce. Ostat-
ně to byla-první slova, jež pro-
nesl za celou dobu, co vyšel včera
večer z Boswellcourtu.
‘Rozkošné! okouzloující!’ kapi-
tán odpověděl sneobyčejným dů-
razem a s vojenskou rozhodno-
stí.
‘Rajské nástroje!’ pjavil něja-
ký starý plešatý pán, jenž po ce-
lé dopoledne se namáhal, podiva
ti se dalekohledem, avšak marně,
nebpť vtipný pan Hardy zalepil
jednu čočku černým papírem.
‘Slyšel jste již někdy portugal-
skou tamburínu?’ tázal se žertov
‘Jak se máte, drahé dámy?’ sleč
ny Briggsovy tázaly se Taunto-
nových. (Slovo ‘drahé’ značí ča-
sto mezi dámami tolik jako pro-
tivné.)
‘Velmi dobře, děkujem vám,
drahé,’ odvětily slečny Taunto-
novy slečnám Briggsovým; pak
následovalo vzájemné objímání
a líbání a tisknutí rukou, tak že
každý se musil domnívati, že ty-
to dvě rodiny, jsou největšími
přáteli na světě a nikoliv, že jed-
ny si přejí, aby druhé raději čert
vzal.
Pan Percy Noakes vítal hosti a
poklonil se cizímu pánu, jako by
si přál zvěděti, kdo to asi jest. A
na to paní Tauntonová právě če-
kala. Zde byla příležitost, napl-
niti Briggsovy .úžasem a závistí.
‘Oh, odpusťte,’ pravila náčelni-
ce rodiny Tauntonových s bezsta
rostnou tváří. ‘Kapitán Helves
—pan Percy Noakes—paní Brigg-
sová--kapitán Helves.’
Pan Percy Noakes hluboce se
uklonil, galantní kapitán učinil
totéž s patřičnou důstojností a
vážností, a bylo patrno, že slečny
Briggsovy byly bez sebe.
‘Náš přítel, pan Wizzle, bohužel
nemohl súčastniti se s námi
výletů,’ pravila paní Tauntono-
___vá, ‘a proto jsem si dopřála po- 1
těšení a vyzvala jsem pana kapi-
tána, aby šel s námi místo něho,
a jsem přesvědčena, že celá společ
nost tím bude potěšena, poně-
vadž kapitán je výtečný zpěvák.’
‘Jménem celého výboru poklá-
dám si za čest vysloviti vám své
díky za to, a vítám vás srdečně,
pane,’ ozval se Percy. (Opět vzá-
jemné poklony.) ‘Prosím, račte
seposaditi. Je snad libo raději
na přídu? Kapitáne, nechtěl by-
ste dělati rytíře slečně Tauntono-
vě? — Slečno Briggsová, smím
vám ňábídnóuti sví rámě?*
‘Kde jen vyšťourali toho kapi-
tána?’ paní Briggsová tázala se
slečny Katinky Briggsovy, když
kráčely za ostatní společností.
‘Nemám ani tušení,’ slečna Ka-
tinka odvětila, chvějíc se rozčile-
ním, neboť Ohnivý pohled,jakým
galantní kapitán pozoroval ce-
lou společnost, učinil na ni hlubo
ký dojem.
Člun přijížděl za člunem a host
za hostem vystupoval na palubu.
Vítání bylo výtečně připraveno;
pan Percy Noakes zajisté vždy po
kládal za nutno, aby počet mla-
dých pánů vždy úplně se shodo-
val s počtem mladých dam, jako
množství nožů na stole vždy má
souhlasiti s množstvím vidliček.
‘Nu, jsme již všichni pohroma-
dě?’ tázal se pan Percy Noakes.
Výboři (kteří se svými modrý-
mi páskami na pažích vypadali,
jako by všichni měli si dát pustit
žilou) ihned rozběhli se po palu-
bě, aby zjistili, neschází-li nikdo,
a brzo se vrátili, oznamujíce, že
již lze vyjeti.
‘Kupředu!’ zvolal velitel lodi
se svého můstku.
‘Ku předu!’ opakoval hoch sto
jící pod můstkem a mající za ú-
kol sdělovati všechny rozkazy
stroj níkovi v mezipalubí, a loď
zvolna počala se pohybovati s
tím příjemným hlukem, jenž je
vlastní parníkům a jenž je směsí
vrzání a skřípání, hučení, praská
ní a klepání.
*Hoi-oi-oi-oi-oi-o-o-i-i,’ ozvalo
se asi půl tuctu hlasů z nějakého
člunu asi čtvrt míle za parníkem.
‘Zvolna!’ velel kapitán, a hned
se otázal: ‘Patří ti lidé také k
nám?’
‘Noakes,’ zvolal Hardy, jenž po
zorně se díval na každý předmět,
ať byl blízko nebo daleko, veli-
kým dalekohledem, ‘jsou to Fleet
woodsovi a Wakfieldovi—a mají
s sebou také děti!’
‘To je hanba, přivádět sem dě-
ti!’ volali všichni, ‘to je lehkomy-
slnost!’
‘Povídám, to by byl výtečný
žert, dělati, jako kdybychom je
neviděli,’ ozval se Hardy pro ra-
dost celé společnosti.
Hned se svolala válečná rada a
usneslo se, že noví příchozí také
ještě mají se přijmouti na palu-
bu, když pan Hardy dříve slavně
‘odpusťte, že jsem vás přerušil.’
•Ram tedy vyskočil a chopil se
své bambitky. ‘Helvese,’ pravil,
‘drahý hochu’—nazýval mě vždy
cky hochem — ‘slyšíš tom-tom?’
‘Slyším,’ odvětil jsem. Jeho tvář,
dosud bledá, náhle nabyla hroz-
ného výrazu; chvěl se na celém
těle. ‘Vidíš-li pak gum-gum?’ tá-
zal se. ‘Nevidím, odvětil jsem o-
hlížeje se kolem sebe. ‘Jakže, ty
nevidíš gum-gum?’ ‘Nevidím, ať
mě čert vezme, vidím-li ho,’ odvě
til jsem,‘a pak, vždyť já ani ne-
vím, co je to gum-gum.’ Myslil
jsem skutečně, že Ram padne do
mdlob. Odvedl mě stranou a s
výrazem strachu, na nějž do smr-
ti nezapomenu, pravil šeptem—’
‘Oběd je připraven, dámy,’ pře-
rušila ho kuchařova žena.
‘Dovolíte, slečno?’ kapitán pra
vil vpraviv se do situace, nabídl
své rámě slečně Julii Briggsově a
odváděl ji do kabiny, kde byl u-
chystán oběd, s takovou klidno-
stí, jako by byl dopověděl celou
svou zajímavou historku.
•Jak zvláštní to případ!’ zvolal
plešatý pán, zachovávaje svou
pozornou posici.
‘Jak zajímavá událost!'
‘To je přec cestovatel!’ volaly
mladé dámy.
‘Aleje to divné jméno!’ volali
páni poněkud zmáčeni neočekává
ným ukončením kapitánova vy-
pravování, ____'
‘Škoda, že nám to nedopově-
děl,’ pravila nějaká stará dáma.
‘Hrozně ráda bych věděla, co je
to vlastně gum-gum.’
‘Při sám Bůh!’ zvolal pan Har-
dy, který teprve se probral ze své
ho překvapení, ‘nevím, co to zna
mená v Indii, ale myslím, že zde
v Anglii značí to asi tolik jako
humbug.*_____________ ___
‘To je ošklivé, to je neslušné,’
volali všichni, sestupujíce do ka-
juty v plné důvěře v kapitánovy
cestovatelské zkušenosti.
Helves byl po celý den lvem ce-
lé společnosti; drzost a zajíma-
li své posluchačstvo v obdiv a ú-
žas.
‘Nu,’ pravil pan Percy Noakes,
jenž právě přišel z kajuty, kde byl
horlivě zaměstnán naléváním ví-
na, ‘kdyby slečny Briggsovy nás
chtěly před obědem něčím obrny-
sliti, přišly by tím celé společno-
sti velmi vhod.’
Tomuto návrhu následoval
hlučný souhlas,—souhlas, jejž vi-
díme obyčejně, když nikdo ve spo
lečnosti není si dobře vědom, s
čím vlastně souhlasí.
Tři slečny Briggsovy skromně
pohlédly na svoji matku a tato
opět jim projevila svůj souhlas.
Paní Tauntonová pohlížela na
všecky čtyry zrakem plným hně-
vu.
Slečny Briggsovy požádaly o
své kytary a několik pánů hnalo
se o překot do kajuty pro ně,
čímž se stalo, že přineseny, jevily
na pouzdrech patrné známky ga-
lantnosti mladých pánů.
Pak následovalo zajímavé hle-
dání klíčů a hádání se o ně, pak
melodramatický výkřik hrůzy a
zděšení, když jedna ze slečen Brigg
L zpěvní síně, n
z* její život vni
velká temná i
tvářemi, jež «
I právě jak je v
| ’ to by bylo v
houškoVé!
pt Půjdu tam
f bych uslyšela
k mýšlí, ale již i
E lá špinavá 1«
K rozbité cihly
■ padajíjakor;
K1 to pravda, cc
■ kdo má nevěí
jeslí mé činy '
■ vlní vlasy, pc
B byvatelům té
■ mě, co může i
E? v nevýhodné:
Lj du ani litova
Kr místo. Krys
■ londýnských
I jejich bolestni
ní masopust
mladší členy i
L paní Jupová i
Hňup, mu řík
ně podvádí n
. ’ — Aleažjind;
l dobří!
Dnes je Syh
pět měsíců od
jřišla do Lon
Opravdu čas
i vážím-li, že pi
I jedenadvacet
jsem opravdu
Buller sesazen. Londýn, 24.
října.—Vláda konečně potrestala
generála Bullera za štěbetavost
a nejapnost, sesadivši jej s velení
prvního armádního sboru, v An-
glii a davší jej do pense. Jak zná
mo, byl Buller do tohoto úřadu
dosazen asi před dvěma měsíci.
Napadán jsa v novinách pro své
“hrdinství” v Africe, bránil se ve
řejnouřečí a při tom se chytře při
znal, že je to všecko pravda, co
se o něm tvrdí, totiž že skutečně
radil—a poněvadž byl vrchním
velitelem, tedy rada jeho byla róz
kazem—generálu Whiteovi, v La-
dysmithu obleženému, aby se
Boerům vzdal, když byl on u Co-
lensa poražen a nemohl Lady-
smith osvobodí ti. Za tuto upří-
mnost, která bouří nevole vyvo-
lala,*byl nyní potrestán.
Středo-americký kanál. — Ko-
mise, vyšetřující nej vhodnější
směr pro středo-americký kanál,
jest téměř se zprávou svou hoto-
va. Různí se v mnohém ohledu
od poslední. Jako nej lacinější a
nej výhodnější líčí -se směr přes
Panamu. Nejdříve odhadovalo
se, že Panamský kanál bude mož
no zbudovat za 60—70 milionů
dolarů; později suma ta zvýšena
na 118 milionů, pak na 135 a
nyní na 200 milionů dolarů. Zvý-
šení to připočítává se zvětšení
hloubky kanálu z 30 na 35 stop
a důkladnější upravení. Zpráva
komise předložena bude v málo
dnech presidentu Rooseveltovi.
Z Filipín. Washington, 24. říj-
na. Z výroční zprávy generální-
ho auditora armády jest zřejimo,
že běhepi války bylo před vojen-
ským soudem projednáváno 6065
procesů, aneb as o 600 měně, než
li roku předcházejícího. Z pravi-
delné armády dobrovolníků 333,
úhrnem 2228 mužů.
Vojenský soud vynesl 6 rozsuď
ků smrti a sice 4 pro vraždu a 2
pro deserci.
Dle zpráv vojenské komise vy-
nesl tento úřad 242 rozsudků
smrti a ve všech téměř případech
nad domorodci na Filipínách á
ve 100 případech byla poprava
vykonána. 990 osob bylo sou-
zeno a z nich 729 odsouzeno, kdež
ale ten se mu vytrhnul. Opět Billard k
němu ■ plotinou běžel, ale sob se obrátil
a bodnul jej do lýtka, ale přec se mu po-
dařilo vrazit mu kůl mezi rohy a zakrou-
tit tak, že nemohl nic dělat. Na to cho-
pil Coufala a rychle vytáhl ven z ohrady.
Že ale Coufal byl těžký muž, nemohl s
ním Billard ovládnout a proto běžel do o_______
bydlí Josefa Mareše v Central parku a
spolu hned donesli omráčeného Coufá Ir
do komnaty za saloonem, kde vie možné
bylo pro něho učiněno,ale zemřel brzy po
tom a byl již mrtev, když lékaři Kellog a
Rudolf Horský z Heleny přijeli. Bratři
Marešové mínili zvíře to usmrtit, ale ne-
došlo k tomu, až po neštěstí tomto byl
zastřelen. Jedna kule jej srazila a hned b~
na to řezník mu pustil krev, stáhl jej a
maso dáno bylo do dvou řeznických krá-
mů.
Josef Coufat by! čteném VóThýéh^ědhr------
řů, rozen v Čechách a zde, pokud známo,
nemá příbuzných. Nyní pracoval pro bra
try Marešovi asi rok. Před tím pracoval
pro ně 4 roky, ale odéjel s Tomanovými
bratry do Klondyku, kde pobyl asi rok a
když se vrátil, nastoupil opět dřívější mís
to u Marešů. Nežli přijel do Montany,
U Helena, Montana, usmrcen byl veli-
kým sobem Čech Josef Coufal. Bratři
Marešové mají tam velkou oboru, v níž
mají rozličnou zvěř. Ve zvláštní vysoké
ohradě, do níž byl vstup přísně zakázán,
nalézal se veliký a velmi zlý sob, jejž na-
zývali “Paddy”. Josef Coufal byl asi 40
roků Star, muž silný a spolehlivý. Byl
zaměstnán v parku ku krmení zvěře a o-
patrování pozemku. Do ohrady, kde
zvěř se nalézala, vešel mnohokráte a chlu
bi| se spoludělníkovi Samuelovi Billardo-
vi, že se jej sob bojí a před ním utíká.
Před sedmou hodinou, aby dokázal svoji
hrdirtnost a vliv nad sobem, šel s Biilar-
dem k ohradě o vešel do ní. Sob nalézal
se asi 50 yardů od plotu a pozoroval jej
s hlavou sehnutou. Coufal držel v ruce
čtyřrohé vidle, když sc sob proti němu
rozběhl a obrátil se k útěku a doběhl k
plotu, že byl od něj jen asi 10 yardů,když
jej zob dohonil. Coufal po něm několi-
kráte udeřil, když jej sob srazil. Billard
otevřel vrata a běžel mu na pomoc, ale
vida, že by nic nespravil, vrátil se a cho-
pil plotovinu, běžel na soba a ten se o-
brátil proti němu. Udeřil jej několikrát,
aby jej od Coufala odvédl, leč rozzuřené
zvíře vrátilo se opět na Coufala a trklo
■ ’
i
na, nemá-li přeraženou ruku ne-
bo nohu.
‘Oh, oh—já se tak bojím!’
‘Čeho, miláčku—čeho se bojíš?’
tázala se matka, konejšíc svého
sladkého potomka.
‘Oh, on na mne dělal takové
strašné tváře, křičel hoch a zno-
vu dal se do pláče při pouhé vzpo
mince na tu hrůzu!
‘On—kdo?’ tázali se všichni, ku
píce se kolem něho.
‘On—on!’ odvětilo dítě, ukazu-
jíc na pana Hardyho, jenž zatím
dělal, jako by ze všech nejvíce se
zajímal osudem ubohého dítěte.
Tím vše bylo vysvětleno celé
společnosti mimo Fleetwoodovy
a Wakefieldovy.
Žertovný pan Hardy chtěje spl-
niti svůj slib přilákal dítě opodál
od ostatních a objevil se před
ním náhle s obličejem tak hroz-
ným, že malého občana div křeče
nechytly.
Pak seznal, že nezbývá mu než
statně zapírati, což dovedl tak
přesvědčivě, že jeho nešťastná o-
běť ihned byla odvedena do kaju-
ty, kdež dostala od svých rodičů
několik řádných pohlavků za to,
že zlomyslně obviňuje pana Har-
dyho.
Když takto malé nedorozumě-
ní bylo vysvětleno, kapitán Hel-
ves pokračoval se slečnou Žofií ve
slíbeném duettu.
Rozumí se, že dostalo se jim
hojného potlesku, a pěvec a pěv-
kyně zasloužili skutečně velikou
pochvalu a uznání, jak samostat
ně si počínali.
Slečna Žofie zpívala svůj part
úplně neodvisle na kapitánu, a
kapitán zpíval hlasem tak sil-
ným, že bylo patrno, že naprosto
nemůže slyšeti ani jeden ton své
společnice.
Tím se stalo, že musil zpívati
posledních patnácte neb dvacet
taktů úplně sám; slečna Emilie
zajisté byla již hotova. Když ko-
nečně přece dospěl ke konci, přijí-
mal nadšený potlesk celé společ-
nosti s ton lhostejností, jak to
dovedou jen praví umělci, uvedou
se zavázal, že po celou cestu bude
škádlit děti.
‘Stůj!’ zvolal kapitán.
‘Stůj!’ opakoval hoch, pára po
čala syčeti, čehož všechny mladé
dámy hrozně se ulekly a jako na
povel daly se do hrozného křiku.
Teprve hrdinnému kapitánu Hel-
vesovi podařilo se utišiti je, když
je byl ujistil, že vypouštění páry
při zastavování parníku nikdy
pění fepojenó s velkým nebezpe-
čím života.
Dva muži honem běželi na bok
a po dlouhém tahání a křiku a
proklínání a lovení člunu dlou-
hým hákem, pan Fleetwood a
paní Fleetwoodová a mladý pan
Fleetwood a pan Wakefield a pa
ní Wakefieldová a slečinka Wake
fieldova šťastně octli se na palu-
bě.
Děvčeti bylo asi šest let, hocho
vi asi čtyři; ono bylo oděno bí-
lým živůtkem s růžovou stužkou,
půvabně svázanou, že konce čně-
ly do výšky jako oslí uši; dále mě
lo slaqiěnný klobouček a zelený
závoj, šest palců dlouhý a tři a
půl široký.
Chlapec měl mankinový kabát,
mezi nímž a jeho skotskými pun-
čoškami bylo viděti dvě dosti
dlouhé nohy. Dále měl malou
svétlomodrou čepici se zlatým
prýmkem a s velikým třapcem, v
ruce kousek olízaného koláče,
jímž si pomaloval svůj obličej.
Loď znova počala se hýbati,
hudba spustila: ‘V dálku ubíhá,’
a většina společnosti zatím rózdě
lila se na menší skupiny a čile se
bavila. Staří páni chodili po
dvou po palubě tak vážně a přís-
ně, jako by se byli vsadili o Bůh
ví eo, kdo z nich to déle vydrží.
Pluli rychle k Poolu a mladí
Novinka v oboru fotografie ohro
zující práci sazečskou.
Elektrotechnika ve spojení s fotografií
slibuje nás opčtnč oblažiti novinkou, kte
rá má se státi způsobilou učiniti práci sa
zeče v knihařstvf zbytečnou anebo při nej
menším dáti jí zcela jiný směr.
Novv stroj, o který se tu jedná, byl
před nedávném při otevření nové budovy
král, fotografické společnosti v Londýně
Friesem Greenem vystaven, jest americ-
kým vynálezem a má za účel hotoviti tis
kové formy pomocí fotografy a elektřiny
Stroj ten jest uspořádán ve formě psací
ho stroje s klaviaturou,kteráž jest ve spo
jenís bílými tabulkami, asi 3 cm. veliký-
mi, z nichž na každé umístněna jest jedna
písmena abecedy. Dotýkáním se kláves-
nic řadí se písmeny tyto vedle sebe a když
složena z nich řádka fotografuje se. To
děje se pomocí fotografické desky, která,
když řádka na ni přinesena, mechanicky
dále se posune, načež po vyvolání a usch
nutí negativu přenese se kopie na snímek,
načež jako každé jiné cliché vyleptá a sta
ne schopnou tisku.
Napsa
Z Anglií i
í
(Pol
Pánové mr
na jevišti, kd
šest spodnícl
mi přímo do
počal břinká
to, jako kdy:
capouchu a j
hrozně nervo
smáti. To p
viditelné pos
že to motám
je tedy více «
světla, 'a ať i
máhat,* a stí
na vzpřímila
jim jeden z r
ských zpěvů,
jsem volala d
1 “Slyšíte mne
kračujteje t
------jsem - zpíval
manxsky, a i
řily obě písně
si právě uvěd
to velkém mí
hlas poněkui
než jindy, kd
u________děsivý lomoz
sedmá vlna k
moji dva milí
------ tloukali kůži
Oh, moji m
byste jen věd,
týdny jsem n
proto, že nej
mne lidé nevš
pustili marni
si řekla sama
El ruško, ty jsi
I" nečně — ty, t
to krásný ok
I hříbek se vrá
‘‘Jaký hlas! J
f' rozené!“ By
ho holou hla’
I - mohouc pron
F iněco hrdlo.
Hqsa! Po
! vznešených li
L kávám v Lor
žím, abych b
Oni nic nedělí
I strojí se, klev
/ a vrhají se d
'j votních. To
ní. Já jsem >
něco vykonal
mrzelá, že nic
lo tomu tal
jsem vám to
Jsou lidé, kte
střed moci a:
| Ale býti jednt
r ta, jest tak r
L srdce světa, a
I a myslil na i
I Dejme’ tomu,
I svým hlasem
| je koncertní s
‘To je drzost!’
‘To je smělost!’
‘Ticho, ticho!’ přerušil je pan
Percy Noakes, jťnž byl z těch ně-
kolika, kteří slyšeli tuto ‘přátel-
skou’ rozmluvu. ‘Ticho—prosím,
zpěv nž začne.’____________
Po dlouhém kašlání a přípravo
vání kapitán počal zpívati duet-
to z opery: ‘Pavel a Virginie,’
tím příjemným způsobem, keje
člověk sestoupí dolů, Bůhvíkam,
a pak opět bez nej menších rozpa-
ků se dostane do závratné výšky.
Tomu hlasu obyčejně se říká bas.
Avšak sotva kapitán zapěl ně-
kolik veršů, byl přerušen křikem
tak hrozným, že ani nemůžeme
jej vylíčiti. Křik ten přicházel s
protější strany lodi.
‘Mé dítě!’ volala pádí Fleetwoo
dová. ‘Mé dítě, to je ono—znám
jeho hlas.’
Pan Fleetwood provázen něko
lika pány kvapně priskcjčíTk mí-
stu, odkud křik přicházel, a celá
společnost jevila zděšení. Všich-
ni myslili, že mladý pán buď padl
do vody, nebo že strčil nohy do
strojů.
‘Co se ti stalo?’ zvolal nešťast-
ný otec, vraceje se s dítětem v ná
ručí.
‘h, oh, oh,’ naříkal dále malý
trpitel.
‘Nu, řekni, drahoušku, co se ti
stalo?’ znova tázal se otec—kvap
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 16, No. 44, Ed. 1 Thursday, November 7, 1901, newspaper, November 7, 1901; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1304830/m1/2/: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.