Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. [31], No. [50], Ed. 1 Thursday, December 14, 1916 Page: 1 of 7
seven pages : ill. ; page 20 x 14 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 2
SVOBODA
Ve čtvrtek, dne 14. prosince 1916.
r*V bojTTóšKde^T’!
X (Román z amerického života.) •
• Podává A. KUŽEL. •
••••••••••••••••••a •••••••••••••••••••
( Pokračování.)
Ráno, když Karel byl překročil práh jídelny, seděl již otec za ;
stoleni a pojídal svoji snídaní. Stažené oboří, z nod něhož vzhledlo j
ku Karlu dvě hněvivých očí, věštilo bouři.
Beze slova usednul Karel na své místo a zavládlo trapné ticho,
rušené pouze šraniotcin příboru a kávových číší. Snídaně měla klidný
prii běh. Žádný nepřál si bytí ve. svém jídle vyrušován a teprve
dopití své ranní kávy ujal se otec slova.
“Hochu, nerad vidím tvé noční toulky a přál bych si, aby se
cos podobného více neopakovalo. Život, jaký vedeš přináší ti zkázu
a nechci, abys toho musel jednou litovat i.”
“A kdo to byl, jenž ukázal mi cestu k takovému životu? Nebyl
jste to otče sám? Jak můžeš vytýkali synu svému něco, co sám po-
kládáš za jediný možný požitek, když sám neznáš daleko lepších a
ušlechtilejších zábav, kterých zajisté mold by's si do vůle dopřáli?
“Milý synu”, stěží ovládaje hněv svůj nad tak smělou odpo-
vědí, jež. byla by jej téměř do rozpaku přivedla a již naprosto ne-
—očekával, pokračoval otec “laková výtka ti neposlouží, aspoň ne
U mne a neobrátíš li ihned -nechci 1ě více znali. Nestrpím, aby mně
můj vlastní syn diktoval, co mohu a co nesmím-dělali. Spatřím-li lě
ještě jednou přicházeli do takové společnosti—více mi. na oci ne-
choď!”
Karel, znaje otcovu povahu věděl, že ku provedení hrozby jeho
neschází mnoho a proto zadržev proud dalších slov, uznal za vhod-
nější otci ustoupili.
Rozčilen opouštěl domov a bez cíle bloudil ulicemi. Horečně pře-
mýšlel o událostech posledních hodin a konečně umínil si, že počne
nový život, aby nedal otci příležitost ku provedení hrozby, která
proň znamenala vydědění.
Pocítiv hlad, zašel do malého restaurantu, kde poručil si skrov-
ný oběd. Aby své nové předsevzetí jaksi oslavil, zašel po obědě do
vinárny, kde zahleděl se ku dnu několika sklenek s dobrým vínem
a u veselé náladě vydal se na další potulku městem.
Aniž věděl jak, octnul se u “hotelu”, jehož práh neměl více pře-
kročili. Jakás předtucha, kterou nedovedl si nijak vysvětlili, táhla
jej do hotelu. Obcházel a zase vracel, puzen neodolatelnou mocí do
vnitř budovy. Konečně, pohodiv vzdorně hlavou, s předsevzetím, že
jest to naposledy, namířil přímo ku dveřím.
Co jej zarazilo, byl neobvyklý šum, panující na chodbě. Několik
ženštin přeběhlo kol něho v kvapu, který zdál se mu podezřelým a
již také zaslechl tlumený výkřik a pád čehosi těžkého a předtucha,
že nevědomky přišel na stopu jakéhosi hrozného násilí, prolétla mu
idavou. Věděl příliš dobře, že v domech podobného druhu odehrává
jí se* případy kriminálního druhu, že lákány bývají do takových pe-
leší nevinné dívky, které padnouce jedenkráte do nalíčené pasti, dr-
žány jsou v ní tak dlouho, až odpor jejich, někdy měsíce trvající,
zlomen.
Nerozmýšlel se déle a takřka přelétl celé schodiště. Na konci
chodby zahlédl majitelku hotelu, právě cosi energicky nařizující-
a několik ženštin, které vběhly do otevřených dveří jednoho z pokojů.
Hotelierka, spatřivši jej zamračila se škaredě a nezatajovala ni-
kterak svoji zlost nad tím, že mohl by se stát i svědkem příhody, kte-
rá před světem zůstat i -musí utajena. Proto, když přiblížil se, aby
žádal o vysvětlení, proti svému zvyku, jindy s host mi co nejrozmaz-
leněji zacházejíc, odstrčila jej a hrubě mu nařídila, by bral se tam.
odkud přišel.
To ovšem našeho Karla dohřálo. Odstrčiv babu, která mezitím by-
la se postavila přede dvéře, aby bránila vstup do světnice, octnul se
ve známém nám pokojíčku, kde shlédnul několik děvčat, ukládají-
cích bezvládné tělo jakési dívky na rozesílané lože.
Hrozné pohledy, jakým babizna Karla měřila, ponoukaly Kar
la, by připraven byl na každou možnost a ruka jeho mimovolně
svezla se na kapsu, v které uschován byl výborný revolver a také
velmi záhy se přesvědčil, jak výborné služby muže takováto, na po-
hled nepatrná zbraň prokázali.
.Vytáhnuv klíč, trčící v zámku dveří, zastrčil jej do kapsy a
hrozivým pohledem, který nesnesl odporu ukázal mlčky na dvéře.
Ženštiny porozuměly a co nejrychleji se vytratily.
Karel zavřel opatrně za sebou dveří a pokročil k loži. Zde
ležela dívka v úplném bezvědomí a bledá jt*jí tVáí* ukazovala znám
ky duševního zápasu, který prodělat i musela zajisté bezprostředně
před ztrátou vědomí. Nemohl odolali, aby nezahleděl se lépe do její
ho obličeje, který ač znetvořen přestálým utrpením, bledostí svojí
připomínal nejíaiitastičiějši dílo, jakého.muže býti ten pejslavnější
sochař schopen.
Karel pocítil neodolatelnou touhu vtisknouti na rozkošnou tuto
tvář svůj polibek a snad by tak byl i učinil, kdyby se nebývaly dvé-
ře otevřely a nebyl vstoupil hranatý podomek, jehož zřejmým poslá-
ním bylo, Karla za každou cenu z pokoje vystrnadili. Tomuto obru
se železnými svaly byl by se Karel stěží mohl postavili, nebýt revol-
veru, který v okamžiku octnul se v jeho ruce a namířen na prsa ne-
urvalcova.
Ten ovšem neočekával takové uvítání a volky nevolky, coufaje
po zpátku, zmizel ve dveřích.
Karel, ač postrádal každého vysvětlení této záhady, zvolna spřá-
dal potrhané nitky celého dramatu a v brzku měl svůj úsudek, kte-
rý ukázal se správným.
Namočiv ručník v chladné vodě, již našel v umývadle, zvolna
potíral jím tváře dívky, bedlivě pozor dávaje, brzo li jevit i se budou
známky procitnutí.
“Ubohá” šeptal si “byla zde zajisté proti své vůli zavřena a po-
xnajíc asi své postavení, strachem omdlela. Nyní ovšem nechtějí, a-
bych setrval zde tak dlouho, až znovu procitne vědouce, že dívka
nezamíří mi jich hanebné s ní zacházení.”
Tento náhled přiměl jej k větší ještě opatrnosti a co zatím
jednou rukou omýval tváře dívčiny, nepouštěl z druhé svého revol-
veru. Nikdo více netroufal si jej znovu ohrožovati.
Konečně po delším úsilí přivést i ubohou k vědomí, zdálo se
Karlovi že víčka oční, pevně sevřená se uvolnila a také vskutku po
malé chvilce oči její se pootevřely. Pohled plný strachu a zároveň
zoufalé prosby utkvěl na tváři Karlově a tomuto se zdálo, že dovedl
by pro ty oči i peklem projiti, natož aby vykonal tak lehkou služ-
bičku, jakou bylo vysvobození ze spáru těchto vyvrhelů.
Helena zatím byla se vzpamatovala úplně a vidouce z pohledu
Karlova, že nepřišel proto aby jí ublížil, naopak čerpajíc novou na-
ději, že konečně přišel ras k jejímu vysvobození, slabým, sotva sly-
šitelným hlasem šeptala slova vroucích díků.
Nakloněn nad Helenou, aby mu jediného slůvka neušlo a zma-
ten jejím čarovným póhledem, prožíval Karel dosud nepoznané ště-
stí jaké nitro jeho vyplňovalo a poznával, že probudil se v něm hře-
jivý pocit lásky, jemuž se ani nepokoušel vzpírati.
“Zajisté! Po devět dlouhých let!” přisvědčil Eugen podávaje jí
ruku, ačkoliv mu bylo, jakoby mu něco v tom zbraňovalo, sráželo
jej od toho.
“Nuže, můžeme býti k sobě upřímnými!” pravila Arnošta výraz-
ně.—
“Ovšem, prosil bych vás zij to!” odpověděl Eugen a srdce se mu
při tom sitně, až bdlvstně sevřelo.
('o asi chce mluvili? Chvěl se při tom pomýšlení, neodvažuje
se na ni pohlédnout i. To není ona Arnošta, s níž se rozcházel a kte-
rou si po devět let představoval ' Kdyby ji nalezl takovou, pak jinak
by si musila počínali onu i on! Jak jiné by to bylo shledání!
“Zaslal jste mi list, který jsem správně obdržela, jak vám svědčí
přítomnost má na nádraží!” počala Arnošta s velice vážnou tváří a
hlasem jaksi tklivým, rozechvělým. “Neměla jsem, abych vám prav-
du řekla, chuť přání vašemu vyhověti, avšak vůči tak dávnému pří-
teli celé rodiny, a vůči starému přátelství rodin našich, rozhodla
jsem se, že přece přijdu, místo abych vám psala, jak jsem původně
zamýšlela. Přicházíte po letech z daleké ciziny, a tu by vás to zajisté
zamrzelo, kdybyste nebyl v Prazixmikým uvítán, očekáván a musil
hned v první čtvrt hodině uchýlili se do hotelu! Toho jsem vám
chtěla uspořiti a proto jsem přišla!”
“Jakže? Proto jen?” projelo hlavou Eugenovi, ale nemohl se na
to zeptati, nemohl ani zvuku pronést i, jak měl prsa sevřená, jak byl
celý pomaten tímto přivítáním, na něž byl tím méně připraven, než na
předešlá chladná slova. Mluvila nyní vřeleji, ale za to ten smysl
slov její!..''..
“Psal jste mi”, pokračovala Arnošta stejným tonem, “o věci,
která mi dávno už ani ve snu nenapadla. Nezapřu vám, že byly
chvíle, nežli jste se odebral do Ameriky a v první čas po vašem od-
jezdu, že jsem na vás více myslila, ale jsem přesvědčena, že to by-
ly pouze* sny mladého, nezkušeného děvčete* napolo ještě elítěte, jak
mi to připadá, když si na ony doby a své smýšlení tehdejší vzpome-
nu. Snad kaželé děvče na světe’ má podobné sny, které se* obyčejní*
ovšem nesplní, poněvadž jsem více* méně nemožnými. Tak zdálo se
i mně, když v trpké* škole* života nabyla jsem zkušenosti. Uvažovala
jsem i na vás, a to elosli dlouho. Psal jste ale tak, že* veškerá nadě-
je musila dávno ode* mne* odstoupili. Vedlo se* vám špatně a litovala
jsem vás srdečně. Snael jsem litovala trochu i sebe, že můj srn se* ná-
sledkem toho rozpadává. Když pak došla jsem k tomu náhledu, a od-
vyknuvši si vám. pojala jsem myšlenku, jak se mi nyní zdá, asi ne-
spi ávneni, že* jste* se* také* ve* smýšlení svém o mně změnil. V listech
vašich neshleelávala jsem nic, co by proti tomu náhledu mluvi-
lo, nýbrž zdálo se* mi. že* i naopak, tak že* konečně pojala jsem i nedů-
věru,, že snael nepíšete ani pravdu, že* se* vám třeba tak špatně nedá
ří, ale* že* nechcete*, abych se snad oddávala nějakým nadějím vůči
vám, který jste* se* ostatně nikdy api slovem vůči mně určitěji nevy-
jáelřil v tom směru. Kdo ví, želali jste si vůbec kdy na iiée • poeletbnélm
myslil, napaello mi. Snael jsem se* něco podobného deuiixšicla pouze
já a naši, které* jsem náhodou jeelnou vyslechla (> tom nduxit, aniž
by věděli, že* jsem na blízku. Avšak i oni nevěřili, že by s<* toto přání
jejich mohlo vyplnit i, že bystu v tak daleké cizině dlouhé) na m*ic
vzpomínal, ač věděli, že* mel jste mne rád a já vas, a zvláště když
se vám dobře* neulařilo . . . . ”
V té* chvíli byla drožka u nádraží císaře* Františka Josefa, práv?
naproti oné* pěšině nad veklopáelrm a jezírkem v městském sadu. Eu
gen to viděl a vzelychl si. Slova Arnoština jej rozerhvívala. ale ku
poelivu, zdálei se* mu, že* nepůsobí naň lak zdrcujícím elojmem, jak by
vlastně měla. Avšak, vždyť to nemluvila ta “jche>” Arimšta, jak ji
v eluehu viděl tehdáž při své procházce* před devíti lety, a tato, která
nyní pohnutě sice*, ale* přece* opět ehhielně takto vykláelala, to ne
byla opět Arnošta tehele*jší, kterou tak miloval.
Neodpeivídal. nerozrušeival, ponechávaje své* prúvoelkyni stále*
volné* slovo. Bylo mu vůbec, jakeiby neměl ani ee> říci, a skuječně nie*
vhoelněhe) ne»věelé*l. Snael by se měl ehikláelati, že psal skutečně prav-
du, ale* vlastně’* k čemu to? Vždyť to elokázal svým pe)sle*elním psa-
ním a příjezelcm. Arnošta to nyní ví. Peislouchal raději.
“Oelpusťte* mi. že* takové* věci před vámi reizbírám, ale* myslím,
že* jest toho zápeitřebí, aby bylo mezi námi jasné) a jeden elruhému
snael nečinil výčitky, jak není zajisté* potřeba, neboť oba elva neseme*
na tom, jak věci steijí, svou část viny, a doufám, že* po čase oba sami
uznáme, že se* tak, jak se* stah), stah) vlastně nejlépe*’” mluvila pe>
krátkém exldechu. “Ue) je* pryč, je pryč* a elevět uplynulých let ne-
dá se přivolali nazpět. Jii si odvykla, přestala si stavětí nějaké* hrady
v povětří ze styku m vámi, a že jsem vám psala, měh> sveni příčinu v
tom, že* jsem viděla, kterak vás listy moje se zprávami z Prahy e> přá-
telích a známých těší. ^Ie)hla jsem te> pochopiti, vědouce, že si ani
se* svými příliš nedopisujete* a představovala jsem si, jak asi moje psa
ní vítáte, ne snael jak zamilovaný dopis, ale jako pojítko se světem,
V’ té chvíli nabyly všechny dobré jeho vlastnosti převahy a
přemáhaje* svého dojmu, chvějícím hlasem ujišťoval Helenu, že dokud
on při ní bude—nic zlého nesmí se jí státi.
Taktéž Helena nemohla se ubránili myšlénkám, do spánků se* jí
hrnoucím a sledujíc počínání neznámého jí jinocha, cítila, že jest
to něco více než vděčnost, která poutala ji k mladému tomu muži.
Byle) zřejmo, že klící žele obapolná láska, čistá a nesobecká a jedině
prostředí hanby, již musela přítomnost na vykřičeném domě stále při-
pomínali, hrubě kalilo štěstí obou náhle do sebe zamilovaných.
Karel byl by nejraději odvedl Helenu ihned, musel však uznat i,
že pre> první chvíli to není možno. Byla příliš slába, aby z lože mohla
povstat i a opustit ji, aby vyhledal pomoci také* možným nebylo.
Nesměl nikomu z domácích důvěřovali, nechtěl-li uvrhnouti Helenu
do nového nebezpečí. Ostatně pochyboval, že by mu Helena dovoli-
la byť i jen na chvíli se vzdáliti. Oslabené její nervy sotva by Snes-
ly úzkost, která by ji musela po novém osamocení přemoci.
Konečně napadla Karlu šťastnil myšlénka a ihned se odhodlal k
jejímu provedení. Ta dobrá zbraň, která zachránila dívku před han-
bou, přinutí taktéž několik lidí z tohoto domu, aby mu pomohli od-
nésti ji z tohoto ovzduší, které vždy tmavý ruměnec studu vyvolalo
na její tváři, kdykoli jen si připamatovala, kde se octnula.
Rychle zpravil Helenu o svém plánu a tato ochotně souhlasila.
S revolverem v ruce, otevřel dvéře na chodbu a včas ještě zaskočil
cestu prchajícímu podoinkovi, dvéře hlídajícímu a s napřaženým
revolverem poručil mu zavolati dvě ženské, které se ovšem na za-
volání podomkovo dostavily. Vidouce Karla se střelnou zbraní v ruce,
chtěly uprchnouti a ani jej nepoznávaly, chápajíce že není s ním ten-
tokráte co žertovati. Karel stoupnuv si ke zdi, aby od zadu nemohl
býti napaden rychle ovládl situaci a obraceje ústí svého revolveru
brzo v tu, brzo v onu stranu, přiměl ženské k uposlechnutí.
(Pokračování.)
který jste zaměnil za poměry nové, zcela jiné. A když jsem i váha-
la s dopisem, myslíc, aby naše korrespondence se přerušila, a říkají^
si. že snad byste si toho sám přál, přišel druhý list váš s prosbou,
abych vám odepsala s líčením, jak se na psáni moje těšíte a já psala
znova. Ostatně měli mne i vaši vždy k tomu, ab\ch vám psala, a ko-
nečně, proč bych byla neměla psáti? Neměla jsem pražádný poměr s
nikým, nebot -kdo pak si všimne děvčete tak chudého, jako byla já,
v poctivém úmyslu ?A k lehkovážným žertům jsem nakloněna nikdy
nebyla. Neměla jsem žádnou tak zvanou známost, nikdo se o mne váž-
něji neucliázel a hejsky jsem dovedla brzo prohlédnout i a odbyti. V
tom mi byl ovšem mocnou záštitou i pečlivý, píísjíý otec. A když
mi bohužel umřel, byla jsem už opět bohudíky tak rozumnou a do-
spělou, ž<* jsem se dovedla chránili sama!”
Opět nastala delší pomlčka. Drožka blížila se k Vávlavskéinu
náměstí, k nádherné mutiejiií budově a Eiigvn <lělil pozornost svou
mezi vypravování Arnoštino a tu zlacenou kopuli a štíhlé sloupy pa-
láce, o něi losud toliko čítal, v duchu porovnávaje tuto řeč s tonem
oněch dopisů, jež se mu zdály vždy tak srdečnými.
“Nu,” počala konečně Arnošta s patrným již namáháním, a sna-
hou, aby výklad svůj co nejrychleji ukončila, “posléze ale nastala
v živobytí mém změna i v tom směru! Poznala jsem se s mužem,
ne sice mladým, ale za to vážným, karakterním, který míní si mne
vžiti jakmile dostane dovolenou. Jest císařským úředníkem, jako můj
i váš otec, nevysokým, ale zle se mi také věsti nebude. Nepojí nás
k sobě nějaká vášnivá láska, ale vzájemný prospěch, touha po zaopa-
tření. On ví, že dovedu slušně a spořivě žiti, jak se na jeho ženu pří-
sluší, a jej oset řiti, a já opět jsem spokojena s jeho stálým příjirtem,
který nám zabezpečí klidný, třeba skromný život!”
Při těch slovech hned zprvu ujala Eugena za ruku, jakoby jej
chtěla prošiti ne-li za odpuštění, tedy aby zachoval se mírně. Ale
nebylo toho zapotřebí—přijal vše s překvapující odhodlaností, ani
se nezamračiv. Žá<lný výbuch žárlivosti, hněvu uražené marnivosti!
Seděl pokojně, nemluvil nic, ale těkal zrakem po výstavných domech
vinohradských, mezi nimiž koník nyní pomalu do vrchu stoupal; přes
to vše zeptala se ho však raději ještě:
“Nehněváte se na mne, ževám vše otevřeně pravím?”
“Nikoli!” odvětil rozhodně a bez váhání.
“A zůstaneme proto i nadále přátely?”
“Ano!” odpověděl, ale již ne s takovým přesvědčením.
“Ostatně—i kdyby toho nebylo, nevím, a silně pochybuji, zda-
li bych se i tu rozhodla jeti s vámi do té* Ameriky, neboť co jste
o ní psal, mne právě pro tu zem nenadchlo, lověk má tam hned mno-
ho a hned nic, a to víte, zde ta jistá, třeba menší služba, je přece jen
zlatá, jistota. A pak to moře, ten sprostý lid tamější—ne, to by ne-
bylo nie pro mne, jak dobře cítím, a nikdy bych se k tomu nemohla
odhodlali ... .”
“Ovšem,” pravil Eugen významně. “Amerika má mnoho špat-
ných stránek, avšak—jsem přece jen rád, že jsem tam odjel.”
“Snad máte dobrou k tomu příčinu, ale já bych ji pro sebe ne-
náviděla!” odvětila Arnošta suše. “Jsme však již u nás!”
Drožka zastavila a Eugen rychle vyskočil, sám m otevřev. Ví-
ce nemluvili, neboť na prahu domu čekala na ně již stará matka Ar-
noština, srdečně jej vítajíc. Odebrali se do bytu, kde zatím, co dcera
připravovala večeři, mluvil Eugen se stařenkou o svém i jejím ži-
votě za těch devět let. Slyšel znova tytéž as důvody—nedůvěra k ně-
mu při tak dlouhém prodlení v cizině, aniž by i vlastně bylo co s
ním smluveno, stárnoucí Arnošta, což Eugen sám uznával, chudoba,
zaopatření, nejistota v Americe, odloučení se od matky, při rozhod-
ném jejím odporu proti cestě za moře atd. Eugen jen kýval, hlava mu
šla trochu kolem následkem tolika různých dojmů dnes prožitých,
to|io zklamání v každém způsobu, ale lak nešťastným, jak by byl my-
slil. se přece necítil.
K večeři dostavil se i nápadník, či vlastně již ženich slečny Ar-
nošty, se kterým si Eugen dosti upřímně hned na poprvé potřásl
ruku ’*po americku”, jak myslil pan Kalina. Eugen poznal v něm
muže jinak řádného, ale trochu obměněného, úplně jednostranné-
ho, pravý to kancelářský typ, dívající se na svět pouze brejlemi špi-
navými od prachu svazků úředních spisů. Když pak slyšel jej chlu-
bit i se, ž.<* má tisíc zlatých roční služby a zvláště, když uzřel naproti
v zrcadle svůj mužný obraz vedle povážlivě řídkých již vlasů malého,
slabého toho pána, musil se srdečně usmáti pohledu, jejž věnoval
tento muž jeho rukám, na kterých jevily se ještě trochu stopy tvrdé
P’á«'e minulých let.
Mi’ý hochu, nehodíš se už mezi tyto lidi, tanulo mu stále na my-
sli. Ti jsou už ze zašit* pro tebe minulosti i nivrat k jich názorům zna
rneual by pro tebe krok nazpět! Jenom ta Arnošta byla v minulosti
lepší a tato není už onou bývalou!
Poroučel se brzo po večeři předstíraje únavu po cestě. Arnošta
zdržovala jej pouze ze zdvořilosti, matce pak musil slíbiti brzkou o-
pět návštěvu. Nešel však ještě hned do hotelu, jeho mysl byla pře-
ce jen těmi dnešními událostmi značně rozčilena.
Déšť byl již trošku přestal a nastal pěkný teplý večer. Eugena
vedly kroky mimovolně do městského parku, tichého, vonného, ozáře-
ného měsícem. Přišel až k jezírku, jehož hladina leskla se jako rozlité
stříbro a ubíral se po stezce nad vodopádem, jako tehdáž, ale tento-
kráte úplně sám.
Tu náhle přišly mu na mysl dojemné verše Theophila Gautiera
z “Písně Mignonin.V” z básnického zlomku, které jednou, ještě ja-
ko student, zabývající se s oblibou čtením básní, z franětiny si jako
velmi pěkné místo přeložil:
Svót takým jcat! A srdce je plno zapo Jakmile zmizíme s tčeh očí nám tak
roční, drahých
jak vodní hladina ae srovná po zčeření, zaniknou vzpomínky iiáh i víech 'chvílí
a rychleji ne£ tráva vyrňatá nade rovem blahých
ohřívá srdce lidské vo vznčtu láaky Jakmile nealyéí zvuk nafteho hlasu,
novém. zaniká vzpomínka lepáího druhdy času.
Zde zňRtat musíme, chceme li v lásce Jame již jak mrtvými a naňe tahy mizí
, b), a v srdci drahém nám zaujme místo —
nechcem li z paměti na vždy býti, cizí!
neb není v svité lásky jež v dlouhé Chceme li vřrnost, pak neroníme od-
vzdálenoHti cházeti,
by neztratila ani část avé horoucnoati. neb v dálku za námi pomér již nedoletí.
Tolikráte přišly mu ty smutné verše na mysl a tolikráte je v du-
ši zamítl, zapudil jako nevhodné, neplatné, jako lež. Kolikráte odsou-
dil básníka, že je nespravedlivý, tvrdý, pcssimistický! A dnes—dnes
musí uznati, že jo pravdivým, aneb aspoň velice případným!
Ano: Jsme již jak mrtvými, a naše tahy mizí! Jenom, že zde ne-
zemřel on, nýbrž ona! Či přece on? Ano, u ní zajisté. Avšak—i ona
zemřela, ta Arnošta, s níž se zde procházel, ta zemřela, s tou se více
nesešel aniž kdy s^tká! Arnošta, ta Arnošta, kterou tak miloval, tak
vřele a opět tak úctyplně, zdrženlivě, po celých dlouhých devět let
nepřítomností, jest mrtva, mrtva....
Prochodil tu krásnou, měsíční noc až do samého rána, prohlížeje
si tu krásnou, báječnou Prahu. Došel na Hradčany a opět až na Vy-
šehrad, prošel ji celou, chvílemi pozoruje a chvílemi opět v myšlen-
kách, ničeho nevida, ale ráno byl zdánlivě svěžejší, než kdyby snad
uoe byl strávil na loži ve spánku,což hv mu bj b r-/hodně nemožno.
Cítil, že má ten román svého mládí již za sebou, a že se stal úplně
mužem přítomnosti, a snad i lepší, bohdá, budoucnosti!
. (Konec). •
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. [31], No. [50], Ed. 1 Thursday, December 14, 1916, newspaper, December 14, 1916; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1315279/m1/1/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.