Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. 32, No. 7, Ed. 1 Thursday, February 15, 1917 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 14 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
,o 4 -Ve Čtvrtek, dne 15. února 1917
Braná 2 .. . . 8V0B0DA ———2ZL——
(Pokračování.)
dámu, že jeho hotovost’ nikoli není tak veliká, jak lide s
, , li ' .• . i >1 -1 n<l | n >11 IV .TV » Tlil I v Cl I . . . I i ' » ni iu > wov . • ■ ■
iivKÚly 4íl. Mulu ko, a jeho >kru\uu. 1TW11UX budou. pDUď r*Tn f|VH hosté dvakrátef Tonrn otázkou panna .lenka marné hlavičkou Jeříky.
ilě' hrubou nešetrnosť by jí vytýkal.
musila za nějakou dobu sama opět zavrhnout! . . .
luádku Icskl/rh šedesátníkův a pan Adam i<
'řa.
libého, moku do sklenek vyprázdněných.
Kho
“Ach, panno milá,” děl jedva pozdraviv, “sotva do tohoto kra-
bíte?”
pomstr jedině Bo-
hu samému náleží. .Já klesl, panno, hhibi.k
fioto domku nizounkého; čin. aby«
i azitnou
jejich drápu
ním ke
a u ká
nznm-.
A nyní připijme na
ikým namalován “ kont rlekt ” mladé
hilu v<
doma mešká. Stačilo jí, že jde podívat se do shromáždění obce, či
znala. Ale neumí se pamatovali. že by byla teta Kaluse tehdy se vy-
li otec se strýcem s mnohým z nich v jedné škamne .školní sedával,
počátku řka. že v tyto časy nemůže ani chvíli
nadií \
knížku.
stal né. pane Adame ”, doložil významně
ulát i budeme než dnes, a cbceš-li. abv tal
mému zdá se bytí věcí nechvalnou, služby špehářské v tomto městě,
kde mládí své jsem trávil, provozovali...”
.'1'ato, vzpomněla sobě, že .před časem, hned jak sem na Hory
Kutný se bylí přistěhovali a v místnostech tohoto domku nábytek
a nářadí své rozestavovali, htec její tehda ukázav na jednu truhlici
sihátralou, kterou do tmavé komory postavili, řekl, že tam mezi sta-
rým haraburdím i jedny šaty jsou málo sešlé, které však on již no-
poslyš, panno, žalostnou mou příhodu. Jedva přicházím od Kouřimi
k Horám Kutným, vidím, jak po vozové cestě nedaleko šachty Mariin
ské jakási dívka selská s košíkem v ruce chvatně ubíhá. Byla asi v mě
strném díle meěířském hlásala.
Jenka spatřivši dýku zachvěla se. Bylo jí. jakoby ten člověk ne-
šťastný v této chvíli před jejíma očima v\konati chtěl úmysl, o němž
právě mluvil. Avšak schtidlý vladyka klblně dýku v z.áiiadří zastrčil.
tváři pana z Rszmberka. Avšak tento klidné se usmál pravě: “A nad
to. malý pane Adame, nic nevážíš slov mých, jež jsem minule tobě
děl. n darech stkvčtýeh. kterými odměrtovati hndou vítězové věrné*
z«ra<*enému tak tuze je podoben—na tebe, panno ctná, a můj první
krok, jak do Liár;. městské jsem vešel, bířil k tomuto domku. Ty
zajisté neuslyšíš *..v, neboť nejen tvář, ale i srdce tvé podobno oné . .”
a potulný vladyka zamlčev se upjal šedivé oči své na tvář Jcťiěinu.
Setkavši se se mnou rukamh sepjatýma prosí mé. abych pacholky
hutnické, kteří od samé brány ji pronásledují a nyní za ní běží s ú-
mysly zajisté nekalými, zadržel, aby ona času měla uprchnouti z je-
jeat, nbyrh knneřné zvěděl rozhodnutí tvé. Tuším, že boj stavn re
belských a krále jich nepořádně / voleného proti J. M. císařské dlou-
ho fvali nebude. Jen abych pro příklad maličkosti se dotknul: By-
lo mi od lidí hodnověrných včera v Praze řečeno, že stavové a král
při největším nanje í sil nemohli sehnat i právě v tomto čase víre než-
pio své vojákyi To je jako krůpěj oleje do ee-
doTiid lid v městech nemá příčiny tajiti se se
b.odiLJf tam před dávnou dobou. Muže prý je při příležitosti dát i
nějakému člověku fedrovnímit, který šatu choděcího bude potřeben.
Dosud nikdy Jenka na to nevzpomněla, ba onu truhlici na komoře ani
neotevřela—a teď byla povděěna, že prosbě tohoto ubožáka bude
né srdce potěšily, přináším sobě něco krajícúv uschlého chle-
mi lidské milosrdí na mé pouti poskytlo.,.” a ubožák ukázal
i Chudý bohatec.
í Povídka z poslední české vojny od Josefa Brauna. Š
“Ta, kterou jsem miloval, dokud mezi dobré lidi byl jsem počí-
tán,” mluvil s okem se lesknoucím, “byla rovněž tak dobrotivá jako
ty, panno ctná. Nejednou jsem byl přítomen v domácnosti strýce je-
jího. když nějaký nuzák zaklepal u dveří a prose o nějaké šatky ne-
potřebné, z rukou mé znejmilejší je dostal...” A jakoby bylo mu
dnes duševní potřebou vypověděli všecko, co při vzpomínce na před
mět své jediný lásky pociťoval, Vlk z Kvítková pokračoval dále:
“O, což tehda měl jsem pomyslit, že lidem fedrovním, kteří na milo-
srdí lidské odkázáni jsou, xovnati se budu! To švarné dívčí láskou
nezměrnou jsem miloval a ono stejnou měrou mi splácelo. A pře-
ce neměli jsme se za sebe dostati a přece jí i mně bol nad zmaře-
nými nadějemi duši otrávil. Příčinou byl člověk bídný, jehož jméno,
kdykoliv mi na mysli za ta ne, všecku krev mi pobouří. O, ten bude
těžce souzen na soudě božím ze zničených dvou srdcí i životův! U-
šel-li lidské spravedlnosti, Bohu .neujde! On se vetřel v domácnost’
strýcovu a tak chytře dovedl vše nastrojili, že dobromyslný stařec
jedině v něm spatřoval šťastnou budoucnost''neteře své. Vzal si ji
ten bíduík ne z upřímné srdce náklonnosti, ale proto, že nadějí se ko-
jil. všecko bohatství strýcovo jenom zdědili. Avšak Bůh mu pocty
zmátl. Strýcův syn, za mrtvého oplakaný, z Turek se vrátil, napotom
manželku pojal a bylo po naději! A že bylo po naději na peníze, bylo
i po lásce u toho chamčivee lakomého! Rač povážili, panno milá, to-
ho bídného skutku; on ženu svou navždy od sebe odpudil, zjednal si
k tomu dovolení pánů svých a vyhnal ji! Všecka Praha o tom mluvila
a všichni lidé soucitní litovali toho děťátka, holčičky, kterou mu ne-
dlouho před tím povila, že lakomec nechá ji hladem zemříti. Já
však již tehda hospod si hleděl, a hloub a hloub upadal nestaraje se
ani o Boha ani o lidi. Chtěl jsem hlodavého červa lítosti v sobě truíí-
kem utopiti, pustnul jsem na těle a na duši.—O, že jsem tehda místo
krčem a kostek nepostaral se raději zvěděti, kam nejdražší duše má
se odebrala I Do dnes tuto nedbalost’ za jeden z hříchů svých největ-
obyčeje svého občas do světa zajiti,/. Hor Kuten si vyrazil. To prý
chodí do světa ztracenou nevěstu hledat—proto jemu také “Věcným
ženichem” přezděli. A kdykoliv zatanula jí v duchu jeho postava, za-
balená v cáry záplatované, jeho tvář, tak zvláštní a dojímavá, vždy-
eky nitro její až do hlubin svých zachvělo se soucitem. Také tohoto
člověka nešťastného vzpomínala denně na modlitbách svých a modli-
la se zároveň zh ty lidi zlé a bezcitné, kteří neštěstí Vlkovo mají na
svědomí. ... Aíají zajisté^potřebí této modlitby, neboť hřích jejich,
spuštění člověka šlechetného, veliký jest . . . Každého rána ujímala si
trochu polévky nechávajíc pro případ, že by přišel, ale nadarmo. Již
se domnívala, že mu kdesi ve světě poslední hodinka odbila. A-
však on přišel, a to v dobu, kdy se ho byla nejméně nadála.
Byl pozdní večer ten týden po svaté Markétě, kdy nad knihou od
Antocha vypůjčenou v přední jizbici sedíc velice se ulekla, vidouc
vstoupili do Uvěří člověka neznámého. Avšak brzy se upokojila se-
znavši, že to starý, potulný žebrák, na něhož tak často vzpomíná.
•Jak nyní ke stolu blíže přistoupil a paprsky kahance všecku jeho
postavu jasněji osvětily, Jenka všimla si. že tvář i celo ubohého mu-
zp jsou poškrabány a kabátec jeho, beztoho’ sešlý a záplatovaný, hh
několika místech roztrhnut. Již chtěla se otázati po příčině, avšak
umělvin Jítětvem malír-
tvař“. popatřil na né,i
íltele! Vyhnal mě druhdy z ráje lásky mé. vyhnal mě nyní ze zbo-
ží otcovského! O, tehda byly chvíle, kdy nemaje jmění, cti rytíř-
ské i naděje na lepší dny. již již zvedal j«em prou srdci svému tento
nástroj vražedný, jenž ze dnů bývalvčh mi zbyl ... a při téehto
řil snahu její hned s
iasu hovorům takým věnovali ....
Janku ani ve snu nenapadlo myšlénka, žádat i otce, aby ji ke kra-
tochvílím měšťanův s sebou bral. Nevábily ji. Jí stačilo, mohla-li se od
dat i o samotě ctem ci rozjímáni nábožnému, anebo vzpomínkám na
bývalý život ve tvrzi Záhořské. Ach. což znova a znova vzpomínala na
tetu Prišku i na tetu Katuši! Duše tedy Prišky už na pravdě boží a
tělo její práchniví v klidu a v pokoji—ale teta Katuše! Jak s tou
nících, a jršíě těly čas, jakož předešle jsem řekl, koukol od pšenice
rozeznali.... Ty jsi zajisté příliš moudrý muž, abysi nepoznal, kte-
ré z obou stran lépe jesí posloužili....”
Pan Adařm Vořech přejel suchou dlaní svůj obličej, jakoby
setřásti chtěl rozpaků, v nichž dosud se nacházel.
“Za pravdu milosti tvé dávám, že J. M. <konečné vítězství
Pbohénni muži při posledních slovech selhal již hlas. Oko panny
jež d’-'-htivě a s napjclím jej poslouchala, zalilo, sl*. slzou.
Aňtnch. když ondy o uěm m* zmínila,-pravÁh-le mídiuvžě'pmllč[uloveku..zléin, dě^ibi se
deky:
“Tvůj otec se jmenuje pan Adam
bůh, zda li pravdu mluvím?”
“Zajisté.“ odvětila. /‘Air um* na
lil na zahrádce majíce ruku v ruce složenu, rozjímali o čteném, či pro-
mlouvali o minulosti a přítomnosti. Antoch neopomíjel přinášeli
zprávy o věeeeh veřejných, jež v domácnost* otce jeho obecnou ozvě-
nou zaneseny, a .Jenka neopomíjela každého večera a rána prošiti Bo-
ha za vítězství vojska, v němž bratr Antoehův život svůj nasazoval
Nepřítomnost' otcova pro ni také tu výhodu měla, že při návštěvách
Antochovýeh nemusila se obávati přakvapení se strany jeho. Nechce
jej ovšem klamati, a chce sama vyznati, jak se jí v AntochoVi zalí-
bilo, že se vším duchem i srdcem svým k němu lne—ale to až příhod-
ná chvíle se udá, a nebylo by jí ani Antochovi milým, kdyby otec
náhle je překvapil. A přes to přese vše panna Jenka raději by byla
viděla, aby vše v domácnosti jejich do starých kolejí se vrátilo.
Měla by více času s otcem obcovali a pracovali na úkolu, jejž pev-
Slova tuto svezla se s dívčích rtft bezděky. Přemýšlela o triu
-------- ----- —v jelío čiuu. a přece při tom v hToiibT*šř<Tée_jě'.
jiho ozýval se hlas~soneitu s člověkem ttm, jmi* pro kus bídného
zlata. pro mrzký mamon proviní* tak zle se dopustil.. . Mumon jej
oslepil, a slepota duševní, říkala teta Katuše, hodnu jest většího
nolitování a soucitu lidí šlechetných než nevědomost' tělesná:
“Ten bídník?" hnévně zvolal Vlk z Kvítková n-oboči jeho se
mračně stáhlo. “On oloupil mé o mladost' mou a napotom sáhl po jmé- •
ní mém, abych ožebračen bloudil světem jako poslední potomek a
syn vlastního prokletí. Abych na své pitky dosti peněz měl, půjčovali
mi ochotně židé Kolínští. Ale na konec všecky mé zápisy postoupili
křesťanskému lieheviiíku—a to byl lupič nevěsty mé. O, s jakým hur
tem na mne nastoupil, bud’ abych zaplatil, nebo ze zbozi moje ot-
covské k jeho rukám bude prodáno! Nežnu! slitováni—a já jsem
o ně také nežádal. Ale jak mi bylo, když jsem s holí žebráckou v-ruce
lou i na ni, na Jenku ! Ach, eo by Jenka za to dala, kdyby ještě jednou
zpatřiti mohla tu líbeznou, jemnou a mírnou Katušinu tvář, aby se ji
mohla odvděčiti za tolik starostlivosti, s kterou ji vychovávala! Věru,
každé jiné dívce, která by na jejím místě byla, za těžko by bylo v ny-
nější samotě a v nynějších poměrech při skrovné stravě a těžké práci
—avšak Jenku vše ráda vykonává a snáší, a i v tom povděěna je te-
tě Katuši, která tolikráte a tolikráte výklad jí činila o povinnostech
čtvrtého přikázání.... Kromě rozjímání, čtení a vzpomínek blažily
který v domácnosti tety Prišky visel, a otee ujal jej po její smrti
s ostatními svršky tvrze Záhořské a nemaje zájmu pro líce Katu-
šiny z rámu jej vyňal a v truhlici pohodil? Ale kam by se rámec byl
poděl? Tyto všecky otázky bleskly hlavou dívčinou v několika o-
kamžeuíeh nedocházejíce odpovědi. ÍJívěí její rozum v této chvíli ne-
doehápai se souvislosti v této záhadné věci. Jakže, Katuše její mat-
kou? Radostná i bolestná byla by to pravda! Avšak dosud měla na
paměti tvrzení otcovo několikráte opakované, že matka její zemře-
la ; a slovo otcovo bylo ji sváto. Však prudký, rozvášněný hlas Vlkův
ji vyrušil:
“Tvůj otee v hrdlo tě obelhává. Tvoje matka žije, on ji vyhnal..’
Dívka vzkřikla dvojnásobným překvapením, jedním nad smě-
lými, hroznými slovy \ Ikovýtni, druhým nad tím, že na prahu zjevil
se—její otec.
Zaslechnuv hlasitá, vášnivě pronesená slova Vlkova pan Adam
\ ořech poznal okamžitě cizího muže ... Toť Vlk z Kvítková, ten, o
němž žena jeho po svatbě mu vyznala, že jej dosud miluje a že na ně-
ho nikdy nemůže zapomenouti, ten dlužník ťortelný, na jehož zboží by
b.vl on, pan Adam, málem o vysokou sumu peněz přišel, ten pobě-
hlec pustý a nevázaný, o němž lidé nejednou panu Adamovi vyprá-
věli, že lidského práva málo se bojí a že, když zazuří, lépe se mu
vyhnout i! Ano, toť on! Neboť nikdo jiný krom něho a bratra Vá-
clava nemohl by vyřknouti ono tajemství, jež pan Adam na prahu
slyšel!
lato hrozná jistota, že ve světnici jeho touto pozdní hodinou
stoji Jindřich Vlk z Kvítková, zachvěla panem Adamem. Všecek
bázní se třesa obrátil se na prahu a chtěl— utéci. Snad by lidi na po-
moc zavolal.
Avšak jediným skokem vrhl se Vlk po něm. V té chvíli nebylo lze
jej poznati. Z potulného, vážného žebráka stal se muž zuřivý, jehož
oči divě vypoulené divokou vášuí planuly, šíje jeho druhdy pochý-
lená nyní se vztýčila a jeho ruce pana Adama za krk uchopivše ob-
rovskou silou do světnice jej vztáhly.
“Vrah!“ pan Adam zaúpěl málomocně těžkým avým hlasem ze
sevřeného hrdla násilně se deroucím.
(Pokračování.)
ně si byla vytkla a za jehož zdar nepřestávala Boha prošiti, abylšíeh sobě kladu. Ale stalo se již. Hýřil jsem rok po roce, a teprve
obrátila jej na víru Bratrskou .. .Avšak Bohu budiž poručeno—ona' když jsem dobyřil, po dlouhé době otev e a se < u e m sv ti P°zn -
trpělivě bude řekati. * 'T-----V------ Uí—pak jsem se ovšem sháněl po stopách* sve nejdrazsi. která ještě
ťasto také Jenka vzpomínala ve chvílích své samoty na lidi, s den před smítkem svým psala mi psaní plm lítosti, lusky a plosku, a-
nimiž zde, v domku otcově, se seznámila .. .Dosud nelibým pocitem na-' b\ eh hleděl jinou pannu sobě oblíbiti a na ni zapomenouti, ja ozto o
plůuje ji vzpomínka na onen večer, kdy radu jeho milosti císařské svý . na zapomenouti musí. Byt" tše tindaimo. ne >ot i la up ynu a. ti e
ma očima rovněž jako svými slovy ji bodal, kdy soused z protějška. eizí nevěděli a příbuzní 1’ružsti- stince jejího syn—hledíce stejne
llorečník. či jak mu lépe říkají. Kořistee, tak šibalsky pichlavýma mého zevnějšku jako minulosti úmyslně jakoukoli zpravil podati mi
“Mám tu šat ehoděei, který otec dávno odložil, vyhledám a hned
ráda tobě dám . ,.Z' ‘1 již rozsvítila <JxuJjý_kaltaiiee, aby .s uim.ua ko-
moru mohla se odehniti, když řeč Vlkova na chvíli ji zadržela.
Podle prvních jeho slov doufala, že nyní jí vypoví to, po čem dáv
no dychtila, aby poznati nudila plně míru neštěstí tohoto člověka U-
bohého: příběhy lásky své. Jeho duševní stav a nálada byly tedy to-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. 32, No. 7, Ed. 1 Thursday, February 15, 1917, newspaper, February 15, 1917; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1315287/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.