Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 7, No. 10, Ed. 1 Thursday, March 24, 1892 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
==e
me=
SVOBODA
Dědictví Aztékův.
Román ve tioch dílech.
nap»al P- Duplc»»is.
té přijmout padesát piastrů?"
Cheele-li
mezioba dva soky pravil:
, nem
který už ětyry protivníky za-
, Kulka
zádím vás, abyste mi
Pánové,
poněvadž obyčej nedovoluje, aby se ka v souboji zkušeného.
o
ho,”
pravil pan Sharp polohlasně. „Poprava?” opakoval Kentučan.
viděto souboj.
slyšáno
Že vašemu Jenkinovi povoluji ví
tmění v#c sporu. Návrh můj sině-
ruje k tomu, by se souboj odložil do 1 počal ihned mluviti.osvémoblí cenesimyslite; povoluji nešťast
• _ - - . * KnnAm mřar mnXe n -vkládein XfA miá • ... .
beném předmětu, vykládaje své plk
V hluku tom slyšeti bylo silný
2
druhou poněvadž je opilý, a třetí po
něvadž bet vychloubání mohu říci,
že stojím ta více než člověk obyčej-
ný.... Vím dobře, že i tak nebude
věc naše stijná; avšak odsoudit
jsem tohoto Jenkfa k smrti a prá-
sle sám tento výdělek shrábnul, kdy
byste mi roruměl."
„Jedná se tedy o nějakou záleži-
tost obchodní?”
„Přisámbůh, toť se rozumí, poně-
kdy jsem ale nekradl.”
„Kdo ten člověk asi je?’
se všech stran.
niku, aby stšelil třikrát; první ránu
mu dávám, poněvadž jsem Francouz
„Počítám, že dnes získám celou su-
zde ze souboje učinilo divadlo....
Divadlo však, či lépe poprava, ne
mají co činiti se slušngstí a obyče-
čejem."
má netrefí zrcadla; zdá se mi, že
máte tvrdou mozkovici; kulka ma v
ní ostane.” V"4,*
V několika sekundách byli oba
protivníci na svých místech.
— Ruce na prsa složiv a hlaveň pis-
tole skloniv, přijal markýz postave-
ní takové, jež se mohlo nazývati té
měř půvabným a prozrazovalo úlově
osmi hodin. Dokázaná a doznaná
zmužilost obou pánů opoždění tomu-
to odnímá všecko nebezpečí, jež by
nastati mohlo pro diváky, ■ jež by—
dovoluji si podotknouti— i účasten-
ství k oběma pánům protivníkům
zmenšit mohlo. Též počítám, že v
San Francisku posad nebylo řádné-
Jenkin padl na zem. Na čele jeho
objevil se červený bod.
Povstalo nevýslovné pokřikování
a nesmírný nepořádek, jenž se pro-
měnil ve velebení, jež markýz musel
přijmouti.
=========
Joquin Dyk a Lenox; hrabě d‘Am:
bron je následoval.
Lenox, jenž s prAvodčím do tma-
vého kouta salonu byl ustoupil, po-
zoroval hltavým zrakem jednání mu
že, který jeho přítele Evanse zavraž
dil. —
„Co soudíš o plánech toho člově-
ka?” otázal se průvodčí skoro šep-
tem.
„Mám z nich radost.” "
„Proč?”
„Poněvadž přislibují pušce mé
notné zaměstnání. Víš, že jsem ni-
kdy s bělochy se nepotýkal na půdě,
kterou si podmanili a kterou za jich
vlastnictví považuji; rovněž tak ne-
prominul jsem jim ani jediného úto-
ku, „jejž na naše-pustiny učinili..—
Chceš se přidati k našentu spolku?
Můžeme se na tě spolehnoutir"
WT, Jrtte T prost VBhonebezper--------
pálil?". ...... .
váš v šeru panujícím by se nemohl
řádně provésti, že byste tedy výteč
v úmyslu dáti se na útěk; budete mí
li času dost a dost, abyste mi odro-
wfíd. Dřívá—však musím m1 táli
„Palte !” zvolal jeden Kentučan.
je ětyry rány, není hoden, aby zbra
ně se dotknul.”
„Přece ale někdy náhoda při vší
schopnosti,. .
„Náhoda je pomocnicí slabochú,a
ien. Že vaše lehkovážnost vaší
„Sto tedy.”
„Ani sto."
„Dobrý večer.”
Sharp odcházel, však majetník
hostince pospíšil ca ním a uchopiv
ho za ruku pravil:
„Pane Sharpe, na slovíčko !”
„Již je pozdě.”
„Nevím, co obmýšlíte, ale učiňme
to. na polovic.”
Pan Sharp pohlédl r.a hodinky,
jež měl v rukou a viděl, že čas nedo
voluje, aby si hrál na zdráhavého;
pravil tedy zkrátka:
„Budiž tedy. Zavolejte své slu-
hy.”
„Volaní přišli a pan Sharp oslovil
je následovně:
„Milí přátelé, sebeřte se ihned a
oznamte celému městu, že bude “u
Indiána” při osvětlení v osm hodin
překrásný souboj mezi slavným mar
kýzein d‘Hallayem a panem Jenki-
dovolili učinili návrh.”
„Mluvte pane Sharpe," pravil Jen
kin.
Markýz přivolil slabým pckynu-
tím hlavy.
„Ctění pánové,” ját se Sharp min
viti, „počítám, že si oba přejete, by
jeden z vás padl. Je-li tomu tak, o
čemž ani nepochybuji, tož jste oba
pochopili důležitost povinnosti, již
jste dobrovolné na se vzali; každý z
vás je zavázán slávou svého národa.
Pánové, nyní jest sedm hodin, na-
stal soumrak. Počítám tedy, že boj
vadž vám nabízím peníze.... Chce- výmluvou neobratných. Mohu se na
bil. Kdo to chce viděl, zaplatí pět
piástrů vstupného, sklepníci obdrží
deset zp sta čistého přijmu. Rozu-
měli jste? Deset' ze sta 1 Běžte a
křičte 1"
Sluhové se ihned rozběhli.
Majetník hostince byl všecek zara
žený obdivem a radostí.
„Pane Sharpe,” pravil s pokornou
poklonou, „počítám, že není v celé
Kalifornii člověka, jenž by se s vá-
mi mohl měřiti; výtečná to myšlén-
ka !”
„Fakových miň., kuňdodenně mno
„To,Jest, ty jsi velmi šťastný.”
Oba se na chvíli zamlčeli; pak za-
čal opět starý obyvatel poušti mlu-
vili:
„Podívej se, Joaquine," pravil,
„jak se ti bělochové všichni koří mu
ži, jenž mého přítele Evanse zavraž
dil. Když se tak na to jejich počí-
nání dívám, myslil bych, že se ho
bojí jako ducha a klanějí se mu jako
Bohu.”
„Však oni se ho také skutečně
bojí.”
„Proč?”
„Krví zbrocená podlaha odpovídá
na tvou otázku,” pravil Joaquin
Jenkin, ač byla hlava jeho přepl-
něna, pochopil, že může vychloubá-
vých slov markýzových poržíti ve
svůj prospěch, že totiž možnost se
mu naskytuje místo dle libosti změ-
nili, Odrážení světla od zrcadla,
před nímž markýz stál, bylo by jej
mimo to při míření nemálo mýlilo.
„Nemám dvě stě dolarů, abych
Jenkin vystřelil. Kulka jeho asi
střevíc výše zaryla se do zdi.
nevědomosti zúpla se vyrovná, ..
Neskakejtemi do řečí. . Nomám
Myslil, že se věc nějak vjeho pro-
spěch zvrhne.
„Co pak ještě chcete?” pravil zhur
ta. —
„Chci, abyste tunu zrcadla, které
je za mnou, uložil do jistých rukoy,
neboť je kulka vaše rozbije; zrcadlo
V hluku tom slyšeti bylo silný „jak jste nám tak nerozumně tajem-
hlas, hlas Sharpův, který podával | ství svá vyzrazoval, i jsem nyní pře-
jistotu tu složil," pravil.
změníme svá místa.”
„Budiž/’
„A složíte vy kauci?”
„Bylo by to zbytečné
nepřátelé, kteří kdyby byli mohli,
byli by mne zabili. Pravda, že nej —.......—--
raději na nepřítele střílím z bezpeč-
ného místa, ale nelze-li jinak se po-
mstili, nezavrhuji ani souboje.”
(Pokračování.)
náliledu stojíte.”
Tato slova jsouc důkazem chladné
přítomnosti ducha, došla uznání u
| 1 .:___. .
všech Američanů.
Markýz zachoval neporušené mlče
ní; avšak dle okamžitého zardění by
lo viděti, že mu celá tato scéna byla
velmi nepříjemnou
Statečný pan Sharp, jehož skrom-
nost ničeho výmluvnosti jeho neza-
dala, opastil salon co nejrychleji,
aby vyhledal majetníka hostince “u
Indiána”.
„Milý příteli,” pravil k němu,
„rád bych vám nabídnul dobrý výdě
lek, musíte se však hned rozhodnou
li, zdali přijmete neb nepřijmete.
Přepustil byste mí svůj hostinec na
hodinu?”
„Jak to myslíte?”
„Myslím, abych na hodinu byl pá
nem tohoto domu, což ovšem nemů-
že být na ujmu vašeho užitku při vý
čepu nápojů.”
„Posud vás nepochopuji
Zrnek.” .
* „Dobře, děkuji vám.'
Dyk, ukazuje prstem na ono místo,
kde Jenkin padl.
„Duch bělocha markýzem zabité-
ho byl kořalkou pokáleli. Také ne-
nalézáni .počiny, proč by se celý
Na velkých hodinách v hostinci
bylo osm hodin. Všichni umlkli a
hrobové rozhostilo se ticho. Hosté
se postavili buď ke zdím aneb vylez
li na stoly.
Francouzové a Američané rozetou
pili se na dvě strany, jako by se na
všechny případy připravili chtěli.
Se všech stran bylo slyšeli cvakání
kohoutků u revolverů. Přísloví, že
prozřetelnost jest matkou jistoty,
nikde se tak nezachovávalo jako v
Kalifornii. Každý se měl na po-
zoru.
Jenkin, jehož tvář od přílišného
pití byla zardělá, se svými dvěma
svědky učinil několik kroků ku pře-
du.—
. „Počítám, pane,” pravil jeden z
kentuckých svědků k inarkýzovi, „že
jste již volil dva svědky na pomoc k
souboji?”
„Nikoliv, pane, síla má jest rané ।
pomoí a toto rukojemstvími -po:
stačí ” i
„Ale obyčej..."
„O obyčeji se zde nemůže mluviti,
(Pokračování.)
„Pan?,” pravil Jenkin konečně,
„vy jste mi dobře nerozuměl. Ne
ehei sahati na váš život n”----
„Váhání takové není na místě, po
něvadž já svoluji. Palte !”
Akcie zase o pět na stu vystoupi-
ly a byly tudíž jen o patnáct pod pa
n. Statečný pan Sharp nepovažo-
val tento okamžik za vhodný, aby
prodal své akcie; umínil si, že ještě
počká.
„Jen kdyby zde byl Biseman," pra
vil k sobě. „Počítám, že by se ka-
pitálně bavil.”
Pan Sharp byl zajisté člověk roz-
tomilý.
Odpověď Jenkinova mezi hosty ‘u
Indiána’ způsobila nemalé překvape
ní; obávali se, že tento výstup, jenž
tak zábavně počínal, se neskončí.'
Markýz ale v krátce přesvědčil je o
"■ jiném.- - -- ----------------------
ještě jednou tolik za akcie výpravy [svědč
Sonorské; nedostal odpověď, ano nava
„Děkuji, pánové, budu pít toliko
vodu."
Pan Sharp nesmírně vychvalovat
střízlivost markýzovu a vykládat
všem okolo stojícím, že taková mír-
uoak ja hoiina iiavčry>
Následkem toho akciím zase o de-
set na stu přiskočilo, neboť se též
posmívali se mu,peněradž akcie pů
vodné po deseti dolarech vydané pro
dávaly se nyní za třicet dolar. Pan i
. Sharp akme pťteJal »a tmu cvnu j
a spokojil se s výdělkem deset tisíc j
dolarů. --------
vrhuji, abyste souboj svůj odložili a
odročili.”
Se všech stran ozýval se pokřik,
dílem pochvalný, dílem odporující.
Pan Sharp položil levou ruku na
prsa, pravou ale velebně vztáhl pro
ti divákům, kteréžto postavení se
neminulo velkého účinku; nastalo
dřívější ticho.
„Pánové,” pokračoval pan Sharp
s omračující neohrožeností; „ne-
ustoupím ani vyhrožování, ani do-
mlouvání; jsemť občan státu svobod
“ neno ranmně-memfkezabrániti,
abych svobodně, své mínění nepro-
nesl." -
Řečnické a odhodlané prohlášení
Sharpovo učinilo veliký dojem na
všecky shromážděné a důležitý mělo
účinek.
Ano byle slyšeti i několik nesmě-
lých “Sláva”! a asi deset nejnadše-
nčjšfch Američanů jalo se zpívati
vlasteneckou hymnu. Sharp se uklo-
nil a mluvil dále:
„Velectění pánové, návrh můj ne-
V salonech hostince panovalo za
tír neobyčejné, snadno pochopitel-
ně hnutí.
Jankin obklopen jsa Američany,
již mu udíleli radu a pochvalami je-
ho zmužilost rozněcovali, stále popí-
jel a nesmírné množství lihových ná
pojů do sebe lil; druhové jeho obá-
vajíce se, aby v posledním okamži-
ku neochabnul, uznali za dobré, pře
sytiti jej všemi druhy kořalky; po-
vřsť markýzova požadovala toto vy-
dání a muselo se učinili vše, co pro-
zřetelnost kázala.
Markýz Henry zůstal ua témž mís
tě, kdajej Jenkin byl urazil; něko-
lika Francouzům, kteří se k němu
přiblížili a své náhledy projevili
chtěli o nastávajícím souboji, pravil
krátce 8 ledovou chladností:
„Já jsem měl čest oznámiti vám,
že tohoto Jenkina zabiji a nepřipus-
tím, aby se o mých slovech pochybo
válo. Tento Jenkin je již mrtvý.—
Mluvme o jiných věcech, nejraději
o mé výpravě do Sonory.”
„Já vezmu akcie výpravy Sonor-
ské s nádavkem 25 ze sta!” Tak
řval pan Sharp se stolu, na němž se-
významný pohled na stůl « nápoji
prozraxoval, že totorodloženímu ne
ní tak nemilé, jak se zdálo dle tvá-
ření jeho.
ještě na něco zeptali; viděl jsli již
ono zlato, které svým toraryšttm
V okamžiku, kdy tělo opilého Jeu pšielibujete, na vlastuí oěi? Xevi
„Pane,” pravil k Američanu, „ne
pochybně jste pozoroval, že jsem se
k vám měl tuk zdvořile a trpělivě,
poněvadž jsem byl přesvědex,še,
vás zabiju. Od člověka, jehož živo
bytí jen několik minul má trvali, si
můžeme něco nechat líbit. Naše
rozprávka nemůže takto zůstali, mu
síť se nějak ukončiti. ... Zdá se, že
dáváse přednost řádnému boji, k ně
muž rád svoluji s tou toliko výmin-
kou, že se souboj musí státi ihned a
to zde.... Neznámťvása nemám
tedy rukojemství, že bych vás zítra
nalezl.”
„Návrh váš přijímám,” odvtil
Jenkin.
„Sláva Jenkinovi !" řvali přítom-
ní Američané. .
„Sláva markýzovi 1” volali cizinci.
Akcie podržely cenu.
„Mám nemálo chuti,” bručel pan
Sharp, „poslali pro Bisemana; počí-
tám ale, že by nezaplatil posla a pro
to toho nechám.”
Nadšení stálých hostů dosáhlo nej
vyššího stupně; nenadálý souboj,
jenž jak se zdálo měl býti zcela ne
obyčejný, sliboval roztomilou zába-
vu, jakéž ani v Kalifornii dosud ne-
bylo. ■ ; y
Statečný Sharp dosud litoval, že
přítel jeho Biseman nemůže býti pří
tomen krásné této zábavě; avšak na
padla ho šťastná myšlénka: opustiv
svůj kovt a postaviv se odhodlaně
Markýz se usmíval.
„Jenkine," pravil, „vy se mně tři
krát chybíte, pak vás ale moje kulka
trefí do prostřed čela. Postavte se
ua své místo, je čas, abychom přece
jednou začali:”
Velký sál hostince byl asi patnáct
kroků dlouhý, kterýžto prostor jest
ve Spojených Státech obyčejný. Jen
kin se právě chtěl postavili k jedné
z obou zdí, když markýzovi myslfef-
mu více na svou výpravu nežli na
nastávající nebezpečí, přišla výbor-
ná myšlénka.
„Pane Jenkine/’ zvolal, „ještě
slovo."
Toto okřiknutí, jako by mělo sou-
boj zdržeti, přijato jest od Američa-
nů velmi nevrle, a též Francouzům
se přliš nelíbilo; oběma stranám se
zdálo, že markýz již příliš mnoho
mluvil a že je čas, aby záležitost ta
se konečně skončila.
‘ Akciím spadlo o dolar.
Jenkin se drze a radostně obrátil.
„Jste příliš kvapný, Jenkine,” pra
vil markýz vel m i chladně. „Popřej
te si více času.’
Američan tuto radu nepochybně
nezaslechl, neboť sotva že markýz
dom‛uvil, padla druhá rána.
„Ta byla lepší,” přivil markýz.
Kulka zasáhla jeho kabát.
Jenkin na chvílí odpočinul. Čer-
venost, spůsobená opilostí, zmizela
s obličeje jeho, který byl nyní ble-
dý. Opilství nyní ustoupilo a bázeň
je zastoupila; cítil takřka, že je smrt
na blízku. Kdyby nebylo bývalo ne
smírnéhovlivu, jež působila přitom
nost tří set diváků, kteří hlatavým
zrakem jeho každý pohyb sledovali,
byl by zajisté se omluvil a markýze
prosil o milost.
Samolibost dodala mu opět něco
síly, pud sebezachování vzbudil roz-
um jeho; měřil co nejlépe na protiv:
nika, jenž tu stál jako socha; prst
jeho stisknul kohoutek, rána padla
a markýzův klobouk spadl na zem.
Lehkým ruky hnutím přihladil si
markýz čelo a pravil pak zvučným
hlasem:
„Kulku v čelo 1”
Po krátkém míření vypálil svou
pistoli.
Američané radostně zajásali, ne-
boť Jenkin zůstal zpříma a nepohnu
tě státi.
„Sláva Jenkinovi 1”
, „Padouchu, jak se jmenuješ, kdo
jsi?” tázal se hlasem skoro šeptají-
cím.
„Již jsem vám řekl, žc na mém
jmenirmnála záleží. Nazýxají.mue.—-
spravedlivým.”
Markýz da! se do uštěpačného
smíchu.
„Darebáci a podvodníci,” zvolal,
„dávali si od jakživa taková příjmí,
která dělají hodně hluku. Sprave-
dlivý 1 Věru, len žert je dobrý.
Mně se zdá, že tento spravedlivý člo
věk nejednou čekal za křovím nebo
za stromem, aby cestující, kteří se
opozdili, postřílel, a o peníze olou-
pil.”
„Pravda; často jsem číhal za stro
mem, abych ve vší pohodlnosti své-
ho nepřítele skolil, když jsem tour
věděl, že se mi do rány postaví; ni-
Zastupce Spojených Států právě
se obíral zkoušením celé zbrojnice
revolveiŮ a pistolí, jež mu krajané
jeho nabízeli; jak známo, nevychá-
zejí Kaliforané nikdy beze zbraně;
tehdy mívali mnozí ještě široký nůž
a jakýs ohebný klacek, na jehož kon
cích nalézaly se olověné bambule.
Markýz d‛Hallay pravil k jedno-
mu Francouzovi:
„Milý příteli, mále své pistolo při
sobě?”
„Ano, markýzi."
„Jsou dobré?”
„Jsou to tytéž, s nimiž jste tak vý
borně střílel.”
„Buďte tak laskav a půjčte mi ty-
to pistole.”
„Tu jsou, markýzi...... Myslel
jsem, že při tomto souboji použijete
revolveru....”
Markýz pohrdlivě pokrčil rameno
ma.
„Člověk," pravil, „jenž jest sobe
Zvolna a s velkým důrazem pravil
markýz, když bylo vše utichlo:
„Vy tedy jen někdy vraždíte, do
řádného souboje ale nepouštíte se ni
kdy ?”
„Opět jste na omylu; ještě nikdy
nedopustil jsem se vraždy.”
„A jakž tedy má se ta věc s těmi
ubohými, na niž jsté s chladnou
svět před ním třásti měl; snad pro-
to, že se mu podařilo soupeře skoli-
ti? Myslíš, že je markýz skutečně
udatný?"
„Myelim."
„Udatný jako rudý Indián, který
ke kůlu přivázán pohřební píseň si
zpívá a nepřítele tupí, který mu že-
lezem maso Tve a ohněm tělo jeho
pálí?” _
„Nikoliv, tak jsem to nemyslel.
Tento člověk má srdnatost evropské
ho plemene, jež v boji lité, ale po
srážce slabé jest.* Bělochové si sice
smrtnebji,zaoVBakmkabo-
leští.”
Lenox se zamyslil, chvílemi velmi
podivně se usmívaje. Joaquin Dyk
pozoroval jej s velkým podivením.
Znalt už starého lovce celých šest-
náct let, nikdy ho ale ještě neviděl
se smát.
„Nač myslíš, Lenox?” tázal se ho
konečně.
„Chci si také jednou s bělochy za-
hřátí.”
Joaquin Dyk neodpověděl; vědělt
že předsevzetí starého lovce bývá
nt zvratné.
Lenox nečekaje na odpověď svého
přítele, opustil tmavý kout sálu a
přiblížil se k markýzovi.
„Poslouchal jsem vás celou hodi-
nu,” začal dosti špatnou angličinou,
vu svému musím zjednati volný prů
chod."
Tato pamětihodná chladnost ne-
smírný učinila dojem na shromáž-
dění.
--zkkůi: vystupovaly a Juukmdň.
se zlostí nezalknul; nápoje počaly
účinkovat.
„Bidntče ! zvolal, „já zvězím
mu za akcie vydanou.”
né vlastnosti své a zmužilost svou | Počet tento byl velmi dobrý; v
důstojným spůsobem nemohl, osvěd fosm hodin sešlo se jiz 1250 piastr;
čiti; slovem, zehkou úlohu bysteasi dv Ata padesát lidí přišlo, aby
ponechali náhodě.... Proto vse na |
vaše pistole spolehnouti?"
„Toť se rozumí, markýzi, neboť stojí alespoňza dvč stf dolarů a jsem
jsem je dnes vyčistil a do pořádku | v nebezpečí, že budu muset za vaší
uvedl.” | smrt více zaplatit, než zač dle mého
„Mnoho li béřet prachu?”
„Zcela obyčejně, osm neb devět
„Vždyť jest to přece tvoje zlato,
kteréž ti bělochové tito ukradnouti
chtjí."‛ --
~pravda?*------—
„A ty jim to dovolíš?"
„Což tejsi ty na stráži?”
„Pravdu dí,"
„A. pak. - -iuám- ti-nčco.svěřiti,
Lenox?”
„Mluv." -
„Den co den si svých pokladů mé-
ně vážím. Jsou chvíle, že si raději
přeji, abych byl chudý.”
„Věřím rád,” odpověděl starý lo
vec, nedávaje na sobě ani známky
nějakého podivení; „ale proč pak
tě tvé zlato tuk najednou omrzel®?"
„Poněvadž mne proti vůli k živo-
tu civilisovanému poutá.”' *
„Však jsem také nikdy nemohl po
chopiti, jak ty, Joaquine Dýku,
muž tak udatný, takové pevné srdce
jako ty, jsi se časem mohl vmfohati
do stáda zahálečů, kteří se po ulicích
městských potulují.”
Trpký úsměv objevil se na tři
průvodčího.
„Lenox, ty velmi málo znáš po-
měry -společenského života, tak že
jest mi nemožno, abych ti své cho-
vání vysvětlil. Ty bys mi neporoz-
uměl ..."
„Pravda, pravda, jsem veliký ne-
vědomee.2* es -daT
--------
ho souboje při umělém osvětlení;
bude to divadlo obou pánů odpůrců
i nás důstojné.”
Sharp si tímto oslovením zjednal
pravou vítězoslávu a pochvalné pd-
Utkoeásií mmbUU atů koučil—.
„Sláva Sharpovi 1 Sláva všem !”
znělo ze všech stran.
ny. —
Skončil teprve, až když hodiny u-
katovaly pět minut před osmou.
„Zde je nesnesitelné horko a mám
žíseů," pravil.
Asi padesát ruk podávalo mu skle
nice s lihovými nápoji.
vam důvěřovali?"
Chladný, zdlouhavý a jednotvár-
ný tón řeči starého lovce a jeho oláz
ky změnily smýšlení shromážděných
jedním okamžikem; úsměv zmizel
ze všech obličejů a každý přijal na
re tvářnost vážnou.
Sám neohrožený jindy markýz ztra
til na chvíli svou přítomnost ducha.
Takového setkání se nenadál. Však
nicméně se svých rozpaků opět brzy
úplně zmocnil.
„Kdo jste vy?" tázal se starého
lovce s patrným opovržením.
„Na tom nezáleží, jsou li jen mo- -
je slova pravdivá. Vy přislibujete
zlato plnou hubou; viděl jste vy jen
dost malý kousek, jen zrnko noho
zlata? Odpovězte zkrátka, ano neb. _
ne.”
Markýz se ghvfh zdráhal.
„Ano," pravil konečně, „na vlast
ní o?i jsem ono zlato viděl, vlastní-
ma rukama se ho dotknul."
Lenox se opět usmál a pravil po-
- kojně:___ _____1
„Vaše ústa mluvila lež !"
Tato neočekávaná potupa zahnala
všechnu krev z tváří mladého člově-
ika; přece.....však a v ůj huč v udusil a __—
obrátiv se k přítomným, pravil:
„Pánové, zná někdo z vás tohoto
blázna?”
Nikdo neodpovídal, neboť všichni cf
dobře pochopili, že není Lenox oby-
čejný člověk. " ,
Vážné a rozumné chování se pří-
tomných pravilo markýzovi, že tím
to novým protivníkem nesmí opo-
vrhnouti, nchee li se opět zbaviti
přízně právě získané.
„Váš oděv a vaša chování," pro-
mluvil k Lenoxovi, „jsou mi svědče
lvím, že neumíte posuzovat! celý vý
znaní svých slov. Nepochybně jste
chudý tulák, jenž.... Však co mně
po tom. Vidím, že držíte pušku v
rukou a proto se chraňte každé hru-
bé urážky, neboť s mužem ozbroje-
ným netřeba míti útrpnost. Proto
se udusíte určitěji vyslovili. Co za-
mýšlíte a co chcete svými otázkami
doeiliti?"
„Vaše slova mi nejsou dosti jasná
— odpověděl Lenox tímže tonem ja-
ko prve, „08ak —debře-l jsem vám -
rozuměl, tedy mne vyzýváte na sou-
boj; by l li to váš úmysl, tedy jste
jednal nerozumně."
„Nerozumně, protože >ás vyzý-
vám?”
„Tak jest.”
„A přbé pák?”
„Poněvadž se nedám zákeřnicky
zavraždit, jako se to stalo Evan-
HOVÍ.”
Při této odpovědi', které toliko
dvě osoby ještě rozuměly, průvodčí
totiž a d‛Ambron, trhnul sebqu mar
kýz mimovoln; jeho obličej zbledl
jako stěna, žilky v bělmu očí zalily
se mu krví._________ '
„Co tím chcete říci?”
„Jen to, co slovo ono obyčejně
znamená. Tento Jenkin mne urazil
a já ho za to odsoudil k smrti; á vý
rok svůj vykonám zde u přítomnosti
všech.”
S ova tato svědčila o tak jistém
přesvědčení, že se nemohla považo-
vat z,a chvástání; Kentučan byl pa-
trně v rozpacích.
„Kdož nám za to rněí," tázal se,
„že nepoužijete jen jednoho revol-
veru?”
„Nástroje toho ani nepoužiji. —
Zbraní niou jest jen pistole o jedné
hlavni.”
„Počítám, že jsme umluvili....”
„Dovolte.. ,. musím ještě přidati
že jsem tomuto Jenkinovi popřál
úplné právo, aby použil svého révo)
věru.”
„Proti tomu nemám čeho namíta-
ti. Vy tedy střílíte jen jednou... .
To je vaše věc, můžete jednat dle
vlastního uznání. Ostatně ale přece
myslím, že byste přece dobře učinil,
kdybyste vyvolil dva svědky, kteří
by práva vaše lépe zastávali. Ještě
něco. Chcete-li snad střílet první,
tož vám musím říci, že nesvolíme.
Co tomu říkáte?” *
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 7, No. 10, Ed. 1 Thursday, March 24, 1892, newspaper, March 24, 1892; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458098/m1/3/: accessed July 7, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.