Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 8, No. 16, Ed. 1 Thursday, May 4, 1893 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
52
prý takové znameuí má, nejlépe
ma
— ztracena pro nme, pro
se a elyěel mluviti jako já, ten tnu
také do děrné duše jeho pohlédl a
poznal,cotoza vyhen ve vnitro turný, pohrdlivsmíchi ale 912 ••
• fax •d&lA LAAXtA wA abntnXnnní
KASa
tu jen zdálo, kdežto ve skutečnosti
jeho.”
ým
přítele!" Tato jediná myšlénka
Pokračování.
. Zprávy různé.
a
dis!"
po bratřich, kteří tu stáli
kolem.
ny Stařec převor kývnul hlavon a né,ale ok
m řekl: ..Pánbůh buď tedy a vámi a trpký, -.8k
dostali několik rozkazů, aby se vy
milicí.
na.
štrh dnech osudnou státi zbraní,
bVG GMeG- OBMGMOM S--* “VNd
■trMnoavelkaxfin protivníkům. tod"Sauta Maria," paknstedo
oliv
15
8 Fort Monroe, Vil,, ti. dut-
V přísavu zdejším shromaž
vypravil. Lodě tyto jso i doved*
se na-pravém břehu Oharky zněná
hla k lesům, za nimiž ekrývá se v
údolí klášter Augustiniánů Ročov
stěhovali, ^poněvadž však jim bylo
krnšno a obtížno dlouholetý domov
opustit a oni úřadům poslušnost
vypověděli, budou teď vypaseni
ďují se evropské válečné lodě, kte-
ré se súčastní veliké parády námoř
uf v New Yorku, jež bude pořádá-
na před zahájením světové výsta*
vy ve dílech 26 až 80 dubna.
Bnes’ptibyly sem tři ěpaněkké vá
lednů parníky a každý přivlekl jed-
nu z oněch tří karavell, na nichž
rt
pof
no-
cí*
ylé
Fe
šter hájiti, a vy, ntenvé velební,
prchněte, ukryjte se!” navrhl Če*
„Je jich síla, pro pych na Oharce
a v Postóloprtech ...."
„JeKtě i vy? rozkřikl se Petr Ob-
nčk. AnDivickéha xladyk-
„Zanech takového myšlení
Syn Diviekého vladyky chtěl
cosi podotknouti.
vraníka Petra Obrovee.
Mnichovi div že se hlava neroz-
skočila. „Otec ubit, bratr ubit, a
0
1
aral
cům
Po-
ne
ožebračí. Petr Óbrovec ví, že jsem
ve zdejším klášteře. — A ještě to*
hle ti povím. Obrovee s učení se*
běhl, vyhnali Ko, a nyní se potu*
EA8.
ou.
ON.
uznal nároky Bryanový za správné
a prohlásil jej za jediného opráwv"
XAS,
ráv-
á v
-8
dívce, e Otec jejfbylg prý boha-
tým aemanem kdes u Žatco, měli
kolikolánový dvůr a Petr Obrovec
iesdil do dvora celý, oelinký prý
rok. Ale kdyby byl měl jmění
jako Rožmberkvé, byl by mu byl
nedal zeman dítě své, protože byl
né. ale oko zavřené a kolem rtů
"toro zoufalý výraz.”
ti toho vzpomínat Bůh.”
Ale syn Diviekého vladyky ne*
hýbal se: ještě tu tak' stál, pravici
drže na jílci těžkého meče a hlavu
Že by i toho ne Obrovec odvá- ho kláštera. "
> ' í Kolom rtů zahrl mu chvilkami
lou "Pinia" Vzdor nepříznivému
počasí a silné bouři byla na lodice
podívaná.
Už dnes lpěla na těch cepech krev
A dnešní den byl teprv několikátý,
co cepy místo klasů hlavy lidské
rozbíjely, a po těchhle sledovalo ta-
kových a ještě horších dnů bez poč-
tu. Či ptá se lid, když se v něm
vzpění krev a ta krev mu vstoupí do
liob zbra měli jednu: cepy pobité
železem a hřebíky." A tahle jedno
duch zbra měla Se v nejblíže prit
X-
eda- • ’
As uprostřed iyiny, jež vine]
ječ
než
KAS.
uhu
uými nápodobeninami svých origi- '
nál. Napřed plula loď “Infanta
Isabela" která vlékla Kolumbovu
} vw.
duše jako v ráji a dnes je zedvo-1 „ .2 2220121
' 1 4 „Bratre, zemanů a páni táhnou
ra hromada rumu, z tvrze zříceni-1 ................T .....
na, z těch tří-duší dvě za oblaký a | „Nech je táhnouti a mne nyní v
třetí — třetí i s tělem ukována u pokoji!”
i,
ini
„A slyšel jsi, čí to dcera, čí to
krev!”
„Bohatého zemana ze Žatecka;
na Oharce měl prý dvůr.”
„A Obrovec teta dvůr zapálili"
š Čeněk přisvědčil.
J „A Obrovec zemana zavraždit!”
Čeněk opět přisvědčil.
„A Obrovec ubil syna mladšího!
Syn vladyky Diviekého zaký
val hlavon.
„A potom už zbyla jen dcera;
ale té dcery bylo Obrovci přece
jen líto.- Proto ji nechal na živu,
proto upoutal koně jejího ku své-
mu, jezdí s ní, ukazuje ji, jde na
klášter náš, ukáže ji také mně —
Věčný, milosrdný, spravedlivý bo
že! Otec ubit, bratr ubit, dvůr vy
páčen a sestra má po boku Obrox.
oe v čelo jeho rot!”
—„Mie,rupokojse, vyru-mui,
tu sestru tvou, kdybych ji měl nr*
tvou do rukou dostati a (obě ji po
dati v náruč bez života.’
„Ani mrtvou, ani živou ji nedo-
etAnes a ztratíš při tom sám život
svůj. Neodvažuj se; vsadíš li ži,
val parník. "Nuova Espana" s k
ravelou “Nina“ a konečně velik,
křižák "Reina Regente“ s karave
ných dvorů jako olvovské pochod-
ně. ,
Chvílemi rozlehl se po návrší hro-
mový ryk, bezpochyby že večerní
. zpěv tábořícího lidu opojeného dý-
mem slávy vítězů.
Ležení podobalo se rozvířenému
jezeru, jež náhle vzbouřilo se v hlu-
binách, rozlilo vody své daleko širo
ko po březígh a nehodlalo se opět
tak brzo vrátiti v meze vykázané.
Mezi plameny oh kmitaly se po
stavy v šatech, kteréž oko uvyklo do
dneška hledati na selských statcích
při pilné práci, peostavy, kteréž do
nedávná ještě zasévaly zoraná pole,
žilP"a r a - ■ 1 .......
„Nezudě ho. Je to ďábel, horši i potupn 2 pohrdliv! smfch jedin
""TTH. u "5 .. u.w., .spocinulo‛li oko jeho na dívce, jel
hada v ráji, a kdo viděl jej smáti I choulila se mu u nohou v houni,zdá*
nazpět a sepjal roce.
„K páté hodině 1 Hitrhli do Loun
a zapálili klášter Magdalenitek a
u Dominikánův. Od celého prou
du odtrhla se silná tlupa, skorém
polovice a zaměřila —”
„Dopověz, hochu!"
„Na pravý břeh Oharky!”
Po těchto slovech zavládlo re*
fektářem mrtvé ticho; otec převor
stál uprostřed bratří s očima upře*
nýma e kříži, staré to a mistrné
práci umění Fezbářkého.
„V osm hodin, bratří, mohl by
zde, býtV chvějícím se hlasem
promluvil plevou „Nule, co Úm*
pímet Kláštera obréniti nedovede’
ne, ve tvrzi není skorém nikdo.
Vím, co učiníme, bratří. Duše své
poručíme Pánubohu, a se životy
našim i nechť on naloží podle věč*
né vůle své.”
rovre pqznovu, chopil palcát, zatočil
sestra v rukou nej úhlavnějšího ne’ ním nad hlavou, až to vzdugheu za
přítele!" Tato jediná myšlénka svištl s, sedláci dýmem se uklidili.
maje opřenu o mohutný pilíř.
Slunce prorazilo vysokými oka
naposled do refrektáře a potom
a teprv od-několika dnů opustily stát
ky a nivy hv^žestně zelené zůstavily
na starost Pánu Bohu, šly s nimi .
ženy, batolily se s nimi děti, v předu Kolumbus ku břehům Ameriky .
vlál prapor, na praporu rděl s#hka.
semunamilicestyvždgcky.XX
" hnouti, a jde-li kamsi pod krov,
„Pokladů také nehledají; hledá*
jí kněžských hlav a jsou bez milo
srdenství."
„Bůh jim srdce obměkčí; * idyt
tu Žijeme tak tiše, jako bychom a*
ni na svrtě nebyli. Lid náš kolko‛
lem jo bodný. A to už je zradí.
„Mýlíš se, otče převore, v tom
lidu. Jsou mezi nimi i z Ročova.
Tu zvěst jsem ti chtěl zatajiti.".
„I z Ročova Že jsou mezi nimi!’
„Svatou pravdu mluvím.”
„Pak teprve zůstaneme. Pod
Ročovem strávil jsem mladý věk,
sestárnul jsem mezi tím zdejším
lidem a ve službě jeho jssm zešedl
věl. Budeli míti však ten lid to*
lik odvahy, nechť si přijde na sta*
rého převora, neolit si udeří na ti*
na chrám.--Ne, bratří, toho
nejsou schopni, neodváží se tak
daleko. Chrám bohorodičky byl
jim vždycky svátým, co jej tu Ko
lovratové založili, a my— strážco’
vé, střežitelové Panny Marie Ro‛
čovské, my měli bychom jim od*
pustit a vydšti v poroulání?”
Opětně zavládlo refrektářem ti
cho hrobové. Starý přavor utkvěl
pronikavýma očima na každém ob
ličeji a mohl čisti jedno, jediné slo-
vo: „Zůstaneme!”
„Otče převore, vede je Petr Ob
rovec!”
„Petr Obrovec že vede sedláky
a husiti ké hluky na Ročovi" zno
vn zvolal v uděšení onen mnich as
třicetiletý. „Pak zbývá nám, bra-
tří, když zůstaneme, toliko smrť
pod zříceninami chrámovými. Pe-
tra Obrovee znám, vy ho nikdo ne
znáte, "dopověděl řeholník.
A zase zavládlo jídelnou ticho,
jako v hrobce pod kostelem.
„Až uvidí lid svého starého pře
vora, neodváží se na klášter, opě-
tuji, a na kostel tím méaě. Ro-
dovátí první opustí řady jejich a po
loží životy své na stupě oltáře
bohorodičky. Uvidíte, že mým
slovům neodolají. Dů věřuj mep vy
čkejmejich. —A ty, Čeňku, jdi
chránit krbu domácího. Otec se
starou matkou budou tě čekati.Pke
vor Ročovský nezapomene nikdy
služeb nabízených, a když sesujé
se tyhle klenby zítra v rum, bude.
loje po kraji, hojí zlámaniny, při’
pravuje ti astry, umí prý pomoci
ode všech nemocí a lidu chudému
dělá všecko zadarmo. Proto jde
ten lid za ním slepě.” . .
Bratr Marcel dopověděl a Četl’
kovi Divickému vstupovalo do hla
vy tušení jako mrak, kterýž, kam’
koliv padne, zhubí a zpustoší vše.
.„A proto dobře, še jsem zůstál
zde!” řekl. .
„Nepomůžeš, Čeňku, ahi klášte
ru, ani nám. Mohl bys míti tisíc
spělo rychlým krokem za černé le.
sy, zůstavujíc jedině na hlavách
starých, staletých drv zlatorudé o-
kruží.
Oči čeňkovy těkaly kolem po
stěnách a po obrazích, s nichž shlí
žely bohatýrké postavy skorém
všech členů z rodu Kolovratekých
pánů v životní velikosti, na prvém
místě rekovný Jan, osvoboditel
Karla IV. v bouři Pisaaské; ale
kdo ví, zdali si všiml Čeněk jeli-
ného obličeje; ani toho nepazoro
val, že zťstal v refektáři samoten;
na mysli tanul mt Petr Obrovec a
potom dívka, která jela po boku
jeho v čele celé tlupy a'jejíž kůn
byl řetězem připoután k vraníkn
velitelovu. Viděl ji za Postolopr
ty, když přijížděl Oharkou ne dru
hý břeh. Divné zvěstí slyšel o
vrata závorami zavkíti, aby tam ne
mohl, - Petr Obrovec měl oprav
neš tak jistě, jako jsem podlehl já
a každý, kdo se s ním odvážil.”
„Pak je ta mladá dívka po jeho
boku ztracena — ztracena!” vyhrk .
lo jinochovi bezděky těsně sevře*
nými rty. :
„Q které mluvíš, enkutu zeptal- -
se kvapem řeholník a podíval se 6y
stře na něho. „Netaj přede mnou
sloxa jediného, víš li co, Čeňku!
Jsem mni a-je lépe, uslyším'li ne’ ।
dobrou zvěst z úst přítele dříve, j
než ze rtů jeho...”
„8 Obrovcem jezdí mladá dívka |
asi devatenáctiletá, vlas má do haě
da, rozpuštěný, kůn její upoután ■
k vraníku Obrovee. Je štíhlá, v ]
bílém šatě hedbávaém, na úbělo'
wém hrdle má zlatý křížek;”
' Snědá tvář bratra Marcela zbě*
lela, jako když do hlavy přichází
závrať a tepna ubtává, uvolňuje v
svém tlukotu. .
„Všecko; do konce, Čenku!”
„Líce její jsou krásy nevýšíov*
„Zdržím jo alespoň, velebný ot*
če!” sál na svém mladý mul.
stanul přímo před kmetem, jejž ná
zvali jsme otcem převorem. Teprv
nyní sňal čapku; jakýsi druh bare
tu s pérem sokolím. s
Bratři Augustiniáni zurazivše se
skupili se v kruh kolem mladého
auže, jenž si na okamžik musel
oddechnonti. •.) X .
Otci převorovi usadily se na če'
le tmavé mraky, na srdce případ’
la ran tíseň, těžší než kámen na
rodinné hrobce pánů Kolovratů v
kostele, a polootevřenými rty vy*
dral se ran hluboký vzdech, tak ja’
ko: Bože můj, bože můj!
„Všechen lid z okolí Žatce a ko
lem Loun se zdvihá; kněží, kteří
nechtějí kalich, prchají do lesův;
ale těch je málo, skorém všade se
přidávají hromadně k lidu, Oito*
• libský farář -rozdával včera celé
obci z kalicha,” vypravoval v pře*
stávkách mladý muž. 4
„Vypravuj dále, Čeňku!”
„Smím, otče převore!”
„Bez ostýchání.”
Mladý mnž, jehož otec převor
pojmenoval Čeňkem, rozhlédl se
Bratři Angustiíni vstali v refek-
táři lioóovského klíštera od pro-
etinké večeře, pomodlili a uchystá
Irsek odchodu do svých cel. Pro-
A atornou jídelnou šli mniši poustev
níci jako duchové, bez hovoru, v
předu vážný stařec nevysoké posta
vy, s vlasem bílým jako sníh, po-
kud po věnečku kilem skrání by-
lo lze rczeznati; mělť lebku zcela
oholenou.
„Beji Bůh, abychom měli noc
také tak tichou jako byl den a a-
by takovými byly všecky dni a
všecky noci!” zvučným hiátem za
hovořil kmet a utkvěl očima na
soudruhu, kterýž wu kráčel po bo-
ku s hlavou svěšenou sotva asi sly
še slov otce převora.
• V témž okamžiku však rozevře’
ly se prudce dvéře a do refektáře
vrazil mladý muž s hlavou pokry'
tou, oprášený a upocený až běda.
něji, než onehdy zpívali nad mr-
tvolou bratra Eliáše: „De profan htav a Obrovec fnom sto, podlel
svátá panna ukryj vás pod ochran-
ným pláštěm avým!”
Potom zašel mezi čeleď, kteráž
utábořila se,v nádvoří pod strání
na zeleném trávníku.
na čele ty šavle ještě tak nečerve
nalj. Lidé říkali, že je to zlatý
křížek a on seti vychloubal. Mi
mo mne byla ještě mladší sestra
a mladší bratr — Pet Obrovec
poznal tenkrát mou sestru poprvé.’
Čeněk Divický sevřel křečovitě
rty aposlouchal pozorněji. „Z přá
telství mest mnou a Obrovcem, ač
bylo li vůbec kdy jaké, povstalo
největší záští, z mé strany šlak ni
koli; všude byl mí v cestě, všude
se mi mstil, že na něho sestra a'
ni nepohleděla; konečně jsme se
bili- Podívej se, tuhle mám ještě
jizvu. Mohl mne «koliti, ale po-
znamenal mne a — řeknu ti to ve'
řejně, vysmál se mi.”
Mnich, bratr Marce), na chvilin
ku umlkl.
„Od těch dob jsme se spolu ne*
viděli. Jedině to jsem doslechl, še
prý se na našem rodě vymstí, še
nám sestru vezme a celý náš rod
„Ty ještě zde, Čenku! Pro Bůh
pamatuj na starého otce, na starou
matku!” zahovořil otec převor vy
šed z kostela a uzřev dvařma ute
vřenýma mladého muže opřeného
o mohutný pilíř, jako by suil.
„Ote převóre, matka s otcem
mne poslali pod Ročov hájit vás a
bohorodičku: A já povinnosti té
dostojím i proti vůli vaší. Bůh
dejž, aby modlitba vaše pomohla,
ale sotva asi zažene přívaly
„A potom nepomůže ani hlava
tvá, ani páže tré, ani tvůj meč.”
přerušil další slova Čenkova starý
řeholník.
„Bude nás tu ku třiceti, klášter
je dosti pevný; celou noc zůstanu
na stráži; o jediné toliko prosím
tě, velebný otče.”
Převor na chvilinku postanul.
„Budeme na stráži s bratrem
Marcelem. Bratr Marcel zná Pet-
ra Obrovee.”
hučela mu pod lebkou, jako když
jsou v zimě vánice, zdejší úžlabi
nou zavívá sníh a 8 okolních strá*
ní skučí do oken klášterních
vichr jako příšerných duchů úpění.
„ČeOku, ty mi odpustíš, půjdu
na několik okamžiků do své cely.
Musím se na zítřek posilnitiy bude
nám toho as třeba” — promluvil
po chvíli řeholník tiše a opustil ji*
zbičku — strážnici.
' čeněk přikročil blíže k oknu, d*
zounkému to otvoru, silně zamři
žovlnému. Nad městečkem bylo
už nebe jako krev a noc v tu strá*
nu jako den. — Kdo ví, komu to
zas ubíjel Petr Obrovec otce, brat-
ra a komu to sestru nechávah na
živu, schválně na živu.. ■ .
Čeleď v nádvoří klášterním také
bděla, ale v hrobovém mlčení.
Každéma tanulo na mysli příští
jitro a i jitrem veliké hluky kolem
kláštera pod Petrem Obrovcem a
nad hlavami bratří Augustiniánů e
rozestřenými perutěmi anděl smrti.
šelnfka:
„Pane—1 **
„Bratře, troupové!" vzkřikl Obro
btehakdepked ldnemJIehěkolika
dny stál hezounký dvůr, vedle dvo
ra neveliká tvrz a ve tvrzi šPy tři
vždy ještě příšerněji vyšlehly plame
„Ale tu sestru tvou mu musím ny apod tmavého obočí a rty špoulí-
vyrvati.” eími se k úsměvu milosti přeletěla
„Ani sek němu nepřiblizís. Je nejabslojšt váše.
ho oči jsou hadí oči, jeho meč ja Mladádivka * pokoždéna ťt?
1 "2372 » a .. těle zachvěla, muž zabučel cosi,hrá
ko syčení zmije; nevíš odkud při- [ w si pravici do vous, apka se mu
chází sykot, ale cítíš hluboko, smr‛bvesla nazpět a na čele objevily se
telnou ránu a umíráš, jako všichni < mu dva červené pruhy, dvě šavle kk
ti umírali, kdož měli s ním při.’ I em přes sebe, opudné znamení Pe
Rratr Maroql utichl, sevřel rty. tra Obrovee. ........ ...
.MuM Su.1 "1 Dva muži přiblížili se mlčky.
sepjal ruce a duch jeho zaletěl V Na dva kroky před ním stanuli;
tichounké údolí na levý Oharčin ate zhrozili se dnes večer svého ná-
a světem vládl by sám luciper či: muž, oděný polo v rytířský báva.m
anelkriat------------------------------
„Nerouhsj se, čenku! Znám*hua
tvé emýlení. Ubohá aestramáfSmohh
Jo ztracena - dobře řekl jsi prvej ko jehosvito děrní hrozivěji než v
$ Raleygh, Sev. Car, 18. dub-
na. — Guverner hodlá svolati ml*
liči, a pošle ji na 3000 černoš;
ekych rodin, jež obývají již po 80
roků veliký lán půdy, který ďopo
sud považovoli za svůj domov, ale
teď na rozkaz soudní mají se z aě*
ho vystěhovati. Černoši se ovšem
rozkazu tomu vzpírají a již několilu
Eráte zahnali úředníky, kteří přišli
soudní rozkaz vykouávati, tak Že
guvernér se rozhodl poslati na ně
milici a vypuditi je z domovů ná
silím. Když za občanské války
dobylo v r. 1868 spolkové vojsko
města New Berne, Sev. Car., use
dilo se mnoho z otroctví uprchlých
černochů na pozemku za městem,
který s• teď nazývá James City a
jest domovem asi 8000 Aernoše"
kých rodin Pozemek ten náležel
Jam esu A Bryanov z New Berne,
který se několik let k němu nehlá
sil, potom však počal se on souditi.
Jednání protáhlo se na dlouho až
konečiě nejvyšší soud spolkový
jako by všechen život byl v nich
utuchl.
„Mluv zřejmě, Čenku. Ina ty
nejhorší zvěsti jsme připraveni.’
„Tlupy lidu jízdného a pěšího
rozložily se kolem Poatoloprt. Je
jich nejméně k pěli tisícům. Mistr
Špička táhne 8 nimi.”
„Mistr Petr Špička?” •
„Mistr Petr Špička, otče převo*
re, a Záviš Bradatý s Petrem Ob*
rovcem.’’ „5
„Petr Obrovec!” vzkřikl hrůzou
náhle jeden z bratrů, mnich as tři*
cítilatý. „Bůh buď Benediktin Im
milostiv!”
„A klášterská obsádka, Čenku!’
„Vzdali se do jednoho; ale klá*
éteru nepomohli. — Postoloprty
hoří, velební otcové, od druhé ho’
diny odpolední.”
Starý převor odstoupil o krok
to ar, ____
něho zásvitu, kolem rtů že mizí po- N
Vanul miloupký větérek májo
vý. Z dubin, hned za klášterem
po opukovité výšině rozlehlých, o
zval se chvílemi slavíček a s ním
sdružilo se jich ještě několik v je-
diný hlahol, tak dojemný chvíle-
mi a okamžikem zase tak teskno-
bolný, že se ař prsa úžila dvěma
mužům, kteří dleli v jizbičce nad
fortnon klášterní, pozírajíce neod-
vratně na protější vysočiny, na kte
rýchl černaly se domky jako soko
lí hnízda ve skalách a nad nimiž
raeiv SE neuč CIIM pozncji ao noci,
tím jasněji.
„Byli jsme spolu v Praze na
Karlově učení,” vypravovabtichým
hlasem mnich svému soudruhu.
„Je tomu asi osm let. Ota byl žá*
kem umění lékařského. Kdysvnu-
a když mu do hlavy vstupoval
hněv, zdálo se, že ty šavle jsou
ohnivé a že se zvětšují.
O Petru Obrovci věděli toliko,
že jo rytířem, a kdj se lidé sbírá
li v tábory, získal si na těch tábo-
rech přiseti sedláků, protože na
šlechtu bouřil a kněžím pod jed-
nou nemohl přijití na jméno, toli-
ko kněze pod obojí-trpěl, jako tr-
píme nutné zlo. — A když už byl
vzhůru celý Žatecký kraj a celé
Poohří a kdyžse k nt mu přidali
ještě mistr špička a rytíř Záviš
Bradatý, přepadl na levém břehu
Oharky zemanský dvůr, všechnu
čeleď v tom dvoře pobil do jedno
ho, protože prý se zeman zapsal
v jednotu se Zikmundem na zkázu
sxobody selského * pa vyhube
ní kalicha. Jen dceru vladykovu
ze všech zachoval na živu a tu po*
sadil si vedle sebe na koně á toho*
to ku svému připoutal řetězen.
A tak jezdil v čele selských tlup
třetí už den a kam přišel, všude
hořely střechy a rozléhal se nářek
i bědování. Jeho bloky první ho
dily na Postoloprty smolnice. 1.
Bratři Augustiniáni klečeli už
hodnou chvílí na strdené, potící
se dlažbě chrámové a jako hrdlem
jediným volali k matce boží: ,Me
morare o piisima!"
Zdálo se, Že samýu sobě odříká
vají pohřební modlitby ještě tem-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 8, No. 16, Ed. 1 Thursday, May 4, 1893, newspaper, May 4, 1893; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458156/m1/3/: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.