Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 42, Ed. 1 Thursday, October 29, 1896 Page: 3 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Fayette County Area Newspaper Collection and was provided to The Portal to Texas History by the Fayette Public Library, Museum and Archives.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
pphe-mm--
d
------
3
PAVEL VERNYNG.
Rtomin re Svedského
3
)
12
ctivon práci!
• s ‘
Vodní
4.N
zvolal.
že
4115
ne-
1
2
a
1
le-
-
'3
Velice však toužila při
lik bělic.
—M
■
i** A
22
604
ř
Cm
dávno
evého;
velkou
za
se
mé pozdraven! a řekni jí, že ji
srdečně prosím, aby ti byla pra
vou matkou. A ještě něco, Pavle.
Slib mi, že budeš vždy poctivým a
Že ničeho neučiníš, co by se ti dle
tvého citu zdálo býti ničemným a
hloupým. Kdybys takto ihned
nedosáhl žádného prospěchu, bu-
deš přece míti čisté svědomí, a to
je lepší jmění, než všecko ostatní,
příštího co učedník lodnický
očekává málo výprasku.
světě úplně samoten.
Matka jeho zpozorovala
tento velký nepokoj syna
kdyí pak jedncho dne pro
--
0
“Kluk lie, jako když práší, a
to dostane vyjprask! Chopme
ho!”
“Ale když vám povídám,
Příhody hocha na skaliskách mořských
..............— vychovaného- -—-
.50
4
du. Pavel býval šťastným, kdy-
koli lovil ryby, avšak matka jeho
požívala vždy méně a méně, nechť
opatřil cokoli. I když jí připra-
vil ryby její oblíbené, nemohla
okusiti ani sousta. Jediná káva
ještě ji občerstvovala, a tak Pavel
každého dne děkoval Bohu za tu
milost, že matce své mohl tuto la-
hůdku opatřiti. Jinak byl velice
skleslý ve své mysli, obávaje se
nenstálo, že bude brzy státi na
před někým; sdělili tedy soused
kám ihned příznivý osud Pavlův
a pot váli je při tom, aby se súčast
nily při slavnosti kávové, tak aby
radost jejich byla tím větší.
Od toho dne pak jmenoval se
Pavel všeobecně kněhvedoucí, a
toto jméno, jakcž i pomyšlení na
rozloučení v brzku nastávající, vy
rovnalo veškeré spory druhů jeho
hned v jejich začátcích. Ani dlou-
há náše Vodní Metlice nevytasil
se již s návrhem svým o “vojpra
sku;” kdykoli pak se k té záležito-
st: vrátil, mluvil vždy o hlcupm
kousku klukovekém. Pro tu do
bu, když by Pavel odešel z vesni
ce, byl se již rozhodl, že půjde s
Egem a Pumpem do Gathaburgu,
kdež se pronajme na některé lodi,
aby tu učinil první svou známost
s koncem silného lana, což ovšem
znamenalo, že od svého živobytí
brzy zpauatovati.
Nejdříve ptišel dloubán
Metlice zase k sobě.
“Nevěřte mu hoši!”
tom, aby Pavel byl již doma, i
prosila jo nejméně padesátkráte,
aby se podívali, není-li ho viděti
na ledě vracejícího se z cesty.
Sotva Že se to Pavel dověděl,
pospíchal ihned rychlým krokem
od svých druhů pryč; tito
pak měli na spěch, chtějíce Pavlo
chaloupkách vypravovati. Mezi
tím pak, co horliví přátelé jeho
běhajíce od jednoho ke druhému,
celou vesničku pobouřili, naslou
chala paní Vernyngová sepjatýma
rukama a slzícím okem slovům
— Pavla vypravujícího o tom jak se
lnu bylo vedle.
slabost její usedavě jal se plakati,
promluvila k němu těmito potěší
telnými slovy: “Upokoj se, milý
Pavle! Do vůle Boží musíme se
vždy s myslí tichou odevzdali. V
živobytí svém měla jsem mnohý
den plný starostí a potřebnju tedy
nyní odpočinek. O tebe se nebo
jím; ty jsi nyní velmi dobře zao-
patřen, a já budu moci beze stra-
chu zavříti oči své, velebíc Bo
ha.”
Těžce vzlykaje sklonil Pavel
hlavu svou na její lůžko.
9
škem posledním.
Pavel si ani nemohl mysliti, že
by se nastávající velitolka jeho
mohla rozzuřili v té míře, v jaké
ji nyní shledával.
Zelený klobouk její mě! všecky
plachty rozepjaty a plul s čerstvým
větrem mezi uchem a ramenem,
ponechávaje vůli červeněšedým
proužkům jejích vlasů, které vy-
hlížely jako přemnohé staré prs po
rečky přeházené, které byly vylo
ženy k sušení, zároveň pak se ty
vlasy vznášely volně nad golerií,
kterou černý šátek paní kmotry
tvořil- Nes patronky na Knypsu
leskl se ve všech barvách duho-
vých, masité rty její se chvěly,
velké kapsy jejího kabátce se hou-
paly a tči srčely blesky hněvu.
“Ty pse, ty tlamo žralokové, ty
Turku, ty elementský hňupe!” To
byly ještě nej mírnější výrazy, kte-
rými paní kmotra své žluči uvol-
ňovala v pravé řeči přímořské, bez
kterých pak blahodějných výbu
chů hněvu svého byla by jistě se
udusila k věčnému smutku čelných
hostů.
“Ty kortyzoune psí!” křičela
hlasem nyní již skoro sípavým
“Ty smrdutý pse mořský, ty jsi
mne ošidil o dva džbány piva, o
dvě sklenice šnapsu a otři chleby
s máslem! Ale to ti povídám, ty
tchoři, nezaplatíš li mi za každou
tuto kapku a každé sousto, které si
spolknul, ty žraloku, tedy tě roz-
párám jako žábo, ty slívo, třebas
jsi byl sebe delší! Sem hned 8
penězi, ty velbloude! Sem v této
chvíli a nezlob mne déle!”
“Jdi mi k čertu, stará čaroděj-
nice!-’ křičel námořník. “Vždyť
už ani nevidíš, co máš na tom
svém střepu napsáno. Jak já ti
říkám, tak to je. Pět džbánů pi-
va, šest šnapsů vodou rozředěných
a sedm krajíčků s máslem, je-li
ostatně tento rybí tuk hoden, aby
jej člověk tak jmenoval. Jak po-
vídám, rybí tuk to je a měla bys
ním mazati své škorně, nikoliv
pak ěpiniti žaludky poctivých plav-
ců křesťanských,”
“Cože to říkáš, ty darebákuI”
přerušila paní kmotra jeho řeč
“Sedm džbánů piva jsi mi tu vy-
chlastal, a to je pivo, po kterém
si můžeš tlamu olizovali, tak je
dobré, a ty jsi ještě jak živ něco
podobného nepil. A osm šnapsů
jsi mi vytáhl, je to šnaps, že jiný
hospodský žádný nemůže ani tako
vý koupiti, poněvadž je drahý,
však jej bez toho prodávám se
škodou. A deset chlebů jsi spolkl,
a bylo na nich máslo, k jakému
jsi ty, mořský kocoure, ještě nikdy
nečiebal.... Ale kýholi čerta! Ne-
ní to tu Paveli Počkej, ty kluku,
ty mi to také odneseš! Což jsi
se, klacku, nemohl dříve spustit!
g2e
—
meassus
“Ano, dvším křesťanským,'1 to
jo pravda! Ale musíte věděti,
Bevgt Olagusson, Že mně anadala
Turků!” volal mnž ten s rndkh a
jal se vtipu svému ihned nesmír-
ně smáti.
“Turci a pohané, křesťané a
Angličané, všickni mají na Knjp-
sn stejné právo na mou vocti-
vost," promluvila nyní paní kmo-
tra 8 velkou důstojností. - Okol-
nost ta, že se její tabulka SKddo-
vala a ústním jejím udáním, Jakož
i veřejná pochvala, kterou fbyl
Bengt. Olagnesen vyslovil, býly
společně k tomu působily, že mysl
mluvím pravdu,” hájil se Pavel
"Podívejte se tuto a vizte, jaká
jídla jsem již závdavkem dostal, a
jaká jiná opět na cestu. Pro vás
jsem uschoval pěkný chlebíček a
kussejra. Nu, tak berte hoši, a
jezte jen dle chuti.”
“To nejde, Pavle! To musíš
dáti své matce. My se toho ani
netkneme,” odpírali jeho druhové
jednomyslně, ačkoli chtivý pohled
jejich jeyl, jak těžce a neradi se
odříkají.
“Ale tak přece berte a nenechte
se nutiti!" pobízel je opět Pavel.
“Pro matku mám toho ještě dost,
chvála Bohu! Neboť musíte, vě-
děti, že mně věci mé byly dobře
odhadovány; když pak na Knyps
opět přijdu, obdržím je zase zpět.
Ale toto zde, mou potravu na ce
•tu, schova jsem pro vás; já sám
jsem se najedl do sytá, než jsem
vyšel. A proto tedy nemějte již
žádnou starost a jezte. Jak pak
bo vede mé matce? Je všecko v
pořádku!”
A hoši vypravovali mu nyní je
den přes druhého, kterak se matce
jeho vedlo, kterak se ustavičaě
měla jako perla ve zlatě. Mimo
vejce od Vodní Metlice dostala ta
ké placku z ječné mouky a nko-
opět v tiché plavbě vodní , "A
kdyby přišel sám satanáš B četou
svou družinou, nesměl by říci, tže
bych s ním jednala nepoctivér”
dodala ještě k tomu naše důstojná
matróna. --ua .
“Tak tomu jest,” promluviro-
pět ten, který byl krájel tabk.
Nacpávaje jednu část nakrájené-
ho tabáku do své hliněné dývky,
zbytek pak strkaje do úst; myslil
sobě, že musí taktéž přidali aloxič-
ko ve prospěch paní kmotry; vždyť
dobře věděl, proč tak činí, "rk
tomu jest, povídám vám, já, Petr
Kra ke, právě tak, jak to Zbyl*
kmotra řekla a jak to Bengt Ola-
gnsson povídal! A proto navrhnou,
aby Sakariaš Amundeon i.neipn
každý šilink zaplatil podle svého
účtu, nýbrž ještě také náa často-
val tím nejiepším od Lerberge”
“O ty darebáku, Petře!” smál
se Sakariaš Olagusson. “Ty shad-
no můžeš navrhovali hostiny, kďyš
se to platí ze sáčku jiného,, ,tA-
však nyní chci také já právě tak
dobře jako každý jiný míti pnávo,
abych podal nějaký návrh,'a pro-
to vám povídám toto, hoši: iae
mne černý do mé tlamy! Nedam
nic k lepšímu, třebas se to Yelo
do náprstku naší Nory, nedám nie,
neponesou li Bengt Olagusson *
Petr Krake výlohy se mnou- Ne-
bo když se mohli mezi mne a kmo
tru postavili, mohou také se mnou
za to krvácetil” " ‘id
(Pokračování.)
jiným, který se na druhém konci
světnice odehrával.
Na hraně stolu modře netřené-
ho a všelikými hrubými dřevořezy
ozdobeného opírali se dva mládi
chlapi, a nichž si jeden velkým
svým nožem kroucený tabák krá-
jel, aby si jej připravil ke kouření,
co zatím druhý pomoci malého
kousku rudky svůj řád si robil po-
dle toho, co ei byl pamatoval
Dlouhými čárkami znamenal džbá
ny piva, malými hvězdičkami vše
cky ty skleničky kořalky, kterou
byl mezi pivem pil, konečně pak
puntíkem znamenal chleby pokry-
té máslem a sýrem.
Za štolám seděla paní kmotra
na prázdném sudu od kořalky, no
hy jí visely dolů. • Máchajíc levou
rukou, ve které měla příruční ta-
bulku s rozmanitými účty svých
hostů, zdvihala pravou rukou těž-
ký džbán cínový, který byla právě
vyprázdnila mocným svým dou-
Radostí a vděčností k Bohu i k
lidem přetékalo mu srdce, když po
ledě ubíhal — pravíme nikoliv na
darmo—uoinai, a srdečné rukou
dán!, s jakým se od něho loučila
paní kmotra, pálilo jej ještě v dla-
mi, přívětivé pak “s Bohem na
brzkou shledanou!,” které mu sleč
na Nora při odchodu šeptala, zně
lo mu ještě v uších, když jej ne-
daleko otcovského břehu jeho při
jali Pump, Elg a Vodní Metlice s
hlasitým jásáním.
“Jak jsi se měl, bratře? Jak
se ti vedlo?” křičeli jeden přes dru
hého.
“Dobře, velmi dobře, hoši 1” od-
povídal Pavel a tvářil se velmi
vážně. “Ale vy tomu nemůžete
ani rozuměti, hoši, 8 kým to nyní
mluvíte! Ale což na tom; já Vám
to všecko povím. Což bych to
také před vámi tajil? Podívejte
se tedy dobře na mne a vyvalíte
pak teprve oči a otevřete hubu
.... já jsem — já řku” — a Pavel
vzal na se tvář plnou vážné důle-
žitosti—“já jsem, rozumíte, knh
vedoucím na Knypsu!”
“Není možná?” zvolali všickni
tři soudruhové jeho jedním hrdlem,
nemohouce se z úžasu svého dosti
vychovali, to slibuju, maminko!”
“A tento malý domek, který
zdědíš po mně a po otci, neprodá
vej. Nikdo neví, nebudeš-li je-
denkráte rád, že v něm můžeš hla-
vy své nložiti. A nyní jsem ti ře-
kla všecko, co jsem dávno měla
na srdci. Pokud jsem to uměla,
učila jsem tě vždy choditi na ce
stách božích; lépe se tomu naučíš,
až po roce nebo po dvou letech
půjdeš ke stolu Páně. Nechoď
však dříve, až bude mysl tvá usa-
zena, až dobře poznáš, co činíš, a
pak si zpomeO na mne!”
Po této rozmluvě v Pavlově ži,
vobytí nejdůležitější uplynulo sot-
va osm dní, a nebohá paní Ver-
nyngová nebyla již mezi živými.
Poděkovavši Pavlovi za veškerou
jeho lásku synovskou, zesnula tiše
v jeho rukou, aby se jednou pro
budila opět v nebesích |
V tiché, němé ale hluboké bo-
lesti oplakával Pavel milovanou
svou matku. ‘ Potěšen ale blahou
tou jistotou, že ji potkal osud mno-
hem lepší, než jaký by jí byl kdy
mohl připravili, přestával slzeti.
Když pak na jejím rovu, vedle
hrobu otcova, byl zasadil novou
rozmarýnu, složil si drobné své
věci, odevzdal svůj domek staré
jedné a hodné vdově, která nyní
pod střechou jeho druhdy otcov-
skou směla bydleli, a rozloučil se
srdečně a vděčně se všemi svými
sousedy, rozloučil se a každým
místem a kamenem, které mu od
jeho dětství byly přáteli tak velice
důvěrnými.'
Nejtrpčejší bylo mu loučení s
druhy jebo, E'gem, Pumpem a
Vodní Metlicí. Avšak i tuto vel
kou bolest mírnily všeliké ty plá-
ny, které si na vzájem činili pro
připal ten, že by se opět sešli.
Nyní pak seděl již Pavel ve
svém člunku, přátelé jeho zase
stáli na břehu. Volajíce za ním
pohnutým hlasem: “8 Bohem,
Pavle! Děkujeme ti ještě jednou
za každý okamžik, který jsme 8
tebbu vesele byli zažili. A nyní
s Bohem, Pavle!”
Když pak Pavel otíraje ei zasl-
zené oči rukávem svého kabátu,
dal takto znamení ke konečnému
poslednímu již rozloučení a ke vše-
obecnému pláči, tu se přetrhla vaz
ba, kterou jim byla ukládala sty-
dlivost a marnivost jejich tak, že
by se chovali jako staré báby; ne
dbajíce tedy této své domýšlené
tvrdosti mužské, začali všickni čty
ři hlasitě plakati.
Nejvíce ovšem ve svém pláči
řval trojlístek druhů Pavlových,
prováděje takto zvláštní trojzpěv
Částka pdtá.
Pavel se louči se svou matkou
svým domovem.-Vodní Met-
lice a ostatní přátelé zpí-
vají hymnu na roz-
loučenou.
Na tnoři nebylo již žádného 1
mosti, čímž se mohl ziovu odpo-
ručiti do přizně velitelky své; když
pak po několikráte byk Rxgatudo-
val tajemné hieroglyfy zaaiena-
né na tabulce, 'spočítal brzy a
snadno dluh Sakarláše Alhudso-
na, při čemž bylo shledáno, že ta-
to suma “úplně a na vl6," se
srovnávala s udáním, jaké-byla
paní kmotra činila. aur2s3
“Vidíš, Sakariáši!” gvolnapaní
kmotra, nyní ve své ivítěkoslávě
berouc Pavlovi tabulku. /'Vidíš
nyní, že jsem měla pravdu! A hy-
šlím také, že mezi vámi není 'ani
jednoho, kdo by mohl říci, že jsem
některé duši křesťanské někdy mě-
co připočítala, od té doby, c jfem
Knyps převzala. Je li tu alé‘ně-
kdo mezi vámi, který by tonmohl
říci, nechť povstane!” " -b
"Nikoli, za to já ručím!"“ Žval
se silným a přesvědčujícím hlasem
jeden z karbaníků, kývaje eambli-
bě a hrdě hlavou a zdvihajengkfen-
ku svou ko cti paní hospodské.
“Ať slouží ke zdraví, paní kmotra!
Darebákem je ten, kdo Fkhe; že
paní kmotra na Knypsu nerobí po-
poznamenáro zde na té tabulce na
účet Sukartášo Amundeouwha
Nezaraziv se nikterak, .<
tez přípravy tá vstoupili dazzále-
žitostí obchodních své patronky,
byl tomu Pavel spíša rád,--# měl
tnkto příležitost, cbjertti atudo-
- 7.22
,13
6254
' — ----—„
sukně máminy, , tt9 "ynf
Nuotomai-promlunímepaudějil -------
»_____2, 1t.*
plačtivý, ve kterém vždy řval je-
den více než druhý, Vodní Metli-
M M|bflř« a nejpronikavěji. Ja
ko byl tělem svým to všech čtyř
přátel nejdelší, tak trval také pláč
jeho nejdéle, a nebyl hy snad
umlkl, kdyby E'g a Pump nebyli
odešli.
Ale i tu vytrval náš dlouhán, a
táhlým pískáním, který nápodobo-
vel hlas některého vodního ptáka,
doprovázel Pavla na jeho plavbě,
kterýžto zvuk též Pavel, opakoval,
až konečně když Vodní Metlice
pro přílišnou vzdálenost, ve které
se člunek nalézal od břehu, ničeho
již nemohl slyšeti, ještě jednou a
naposledy pronikavě a táhle za
hvízdl; načež hrdě odcházel.
Tak se skončila hymna přátel
loučících se s Pavlem.
Když Vodní Metlice ostatní
dva druhy své opět dohonil, chlu
bil se jim velice, že byl posled
ním, který se s Pavlem loučil, a
že jej nejděte vtděi.
Když pak celé obšírné a důleži-
té vypisování svého velkého puto
vání byl nkoaěil------eošeemu-z
příčin snadno pochopitelných zdá
lo nejvýše pamětihodným — po-
žehnala mu dobrá jeho matka uji
šťujíc jej v tiché a hluboké radosti
své, že je nejlepším dítětem, jaké
jí mohl Pán Bůh darovati. Při
tom dodala ještě že myslí s jisto-
tou, kterak Pavlovi nbudo nic
překátžei, když bude chtíti na jaře
nastoupit! novou tuto službu.
Pavel nepřihlížel dále ke srny
slu těchto slov, maje lo již za věc '
odbytou, že tím matka myslí brzké
své uzdravení; nyní pak pospíchal
rozdělat ohe, při čemž ihned vy-
hledal všecky domácí přístroje,
kterých bylo potřeba při vuření
kávy.
Brzy na to přišly také některé
sousedky a pomohly mu při této '
jeho práci. Pavel a matka jeho 1
byli pak příliš šťastni a potěšeni,
kdo jsem nyní já, matka tvá."
“Ano, slibuju to ve," pravil
Pavel. Vždycky si budu pamato-
vat!, jak byli moji rodiče! Tak
budu i já, žiti, a Bůh mne neopu.
stí.”
“Dobře máš, Pavle! Když pak
budeš v těch letech, kde se mluví-
vá o Ženění, tehdy dej si dobrý
pozor! Nebo hleď, to jest velmi
nebezpečná a těžká věc, při které
člověk mesí dobře hleděti, aby se
nepřekvapil, tak aby toho později
nelitoval. Neber si žádnou pro
její bohatství, nýbrž hleď pouze k
tomu, aby měla dobré srdce a po-
ctivé jméno. Když pak si ji vez-
meš za manželku, musíš ji ctíti;
nemusíš ale býti zrovna povolným
a slabým, tak jako otec tvůj—dej
mu Bůh nebe! — byl v mnohých
věcech ke mně, nýbrž zjednej si
vždy úctu ve věcech dobrých a po
dobrém, tak aby tě milovala, zá-
roveň pak tebe ei vážila.”
“To chci, maminko!” sboval
Pavel. “Chci si ji po dobrém
částka iesti.
Pavel přichází právě v čas, aby se
stal svědkem letního vý-
jevu na Knypsu.
Když se Pavel ve svém člunku
blížil k residenci paní kmotry, zdá
lo se mu, že se tu všecko v celém
okolí co nejvíce změnilo.
Nad obrovskými skalami po-
břežními, které za prvního jeho
příchodu pokryty byly sněhem,
stálo slunce u prostřed mlhy moř-
ské, dávajíc jim toho vzezření, ja-
ko by tu byly dvě hory zlaté, ve
kterých dle Pavlova domýšlení
snadno mohli bydlet! dobří pidi-
mužíci nebo šotkové, aby se stara
H o blaho domu pod skalami těmi
*ýstavěného.
Na vodě se houpaly tiše rozlič-
né lodě, okrazíce své formy v mo-
drých hlubinách mořských, který-
mi žádný vánek větru nehýbal, co
zatím lehounké člunky, na kterých
mořští hrdinové, dehtem natřeni a
plachtovým plátnem potaženi, po-
hodlně veslovali, mezi jednotlivý
mi skjutami sem a tam klusaly,
spojujíce pevnou zemi s loďmi
svými na moři spočívajícími.
Obrázek tohoto klidu skoro
tesklivého, jaký Pavel pozoroval
mimo residenci, změnil se rychle,
když se člunek jeho blížil ku pří-
stavu.
Přivázav loďku svou a vstoupiv
na skalisko před domem, zaslechl
ze světnice hostinské prudkou hád
ku, ve které mocný hlas paní kmo-
try velmi prospěšně vynikal nad
několika hrubými hlasy mužský-
mi.
Domýšleje se, oč se jedná, ne-
považoval Pavel za věc včasnou,
svůj vjezd co kněhvedoucí slavili
v době takové, kdy rozmar paní
kmotry nebyl právě v nejlepší mí
ře; ohlížeje se ale v kuchyni mar-
ně, kde by Lura nebo Nora byly,
byl konečně nucen, vstoupili a
představili se budoucí své velitel
ce.
Výjev ten pek, s kterým se Pa-
vel setkal, otevřev dvéře u světni-
ce hostinské, nebyl toho spůsobu,
že by Pavel byl mohl cítiti, kterak
mu mysli jeho přibývá.
Zabalení v husté mraky smrdu-
tého kouře tabákového a patrně
hluší ke všemu, co se kolem nich
dálo, seděli kolem velikého stolu
u prostředního okna čtyři snědí ná
mořníci, poněkud již dobře opatře-
ni; mezi láhvemi a džbány svými
házeli karty a kus křídy, tak že
Pavel snadno uhodnul, že se baví
půl dvanáctou.
Avšak toto skupení, ač ve své
veselosti bylo velice hlučné tak
sice, že je bylo z dáli slyšeti, pou-
talo jen běžně pozornost Pavlovu,
která byla úplně zaujata výjevem
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View eight places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 42, Ed. 1 Thursday, October 29, 1896, newspaper, October 29, 1896; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458338/m1/3/?q=%22~1%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.