Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 29, No. 17, Ed. 1 Thursday, April 23, 1914 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 20 x 14 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
..
mho
že poctivého....
-— O, věřím,
vás neznal!
ony činy v Lubiči
boť svěsil hlavu a
tišším hlasem:
— Kdo ti o tom
pověděl?
soudruhů na Kmitice
žádného. dojmumpune
*, *
A oni odešli ?
Áno.,
Bůh ví, že° máš
MRRPSWIESM
F Bijte mne, kdo v Boha vě- la se mu býti dlouhou jako do."tieovi za všech soudruhů, neboť
říl Bijte a nelitujte —
ně zvolal;
*
Historický román: : : :
YKA SIENKIEWICZE.
:
DÍL
— Jestli vy se nikoho nebojí-
L složil:::
T UNGNER.
—0-0-9-04
— Neplač, Olenko!
neplač! Jsem vinen! Učiním vše,
F měř vesměs šlechtici z dobrých
te, tedy vězte, že já se bojím rodu až na Zenda, který jest ne-
hněvu božihŮ a slai lidských seznámého původu,” ale takového
bojím a křivd! A hanbu s ni-
rváče není v
Hukot ran střelných, ozývají
tu
domněnku.
vi, do očí posvítil, zdálo se mu,
a 7/1
a
onen
to
se
Dvéře do
Vy jste spálil Volmonto-
ER ./
ležící
dený
vlasy
náhle
okna
sena.
odpověděl
OC1 -
zakřikl tak strašně, až
zatřásla.
že se vička otvírala střídavě.
Postavil kahánek na zem
zlehka raněným zahýbal.
— Rekute! Rekute! volal,
jsem já, Kmitic!
v přítmí vedle stěny. Stu-
pot vystoupil mu na čelo,
zježily se mu na hlavě a
3, i
0eZ
kterýž se
rychlostí.
DM
si*.
Mu
Jot
blížil s neobyčejnou
Yt
sonisi
6
a koneč: sud nikdy. Jakýsi dosud nezná- býval druhdy blízkým jeho sou- se čas od času, potvrzoval
rny strach počal k němu dotírati sedem. Ten zdál se klidně spáti.
Pro Boh.1 z přítmí, z hlubin lesních i z po-jerom se strany bylo viděni veli-
Upitě usmířím — budu žít jinak,
vždyť tě miluji. Pro Boha! Srdce
mi puknet Všecko eimin n. Jen
=—. 7 neplač! A miluj mne ještě!
celé republice. Tak ji upokojovat
žena slabá, přece je mi čest jmé-dobit ptáky a všelikou zvěř, sa
na mého snad více milá, než ne-ma bys si ho zamilovala.
jednomu, kdo se šlechticem býti
ona vyplakavši se,řekla:
Tu se pan Ondřej
praví:
— Pro boha, nedráždi
! jakoby mezi nimi nikdy
rozesmál,
nebylo
neboť —ještě mne neznáš...
mne, bývalo hněvu nebo nedorozumě
ní, a ona rukama zalomila,
ze take muj ded douč, jak se ji z rukou vymyká
| ta jeho povaha.
TP@ge• • l
očí pana Kmitice srsely ji- řekla o mínění
skry, ale také v ní dostávala se vážnosti, o hanbě, sklouzlo
do varu billevičovská krev. něm jako hrot po pancíři. Ne-
• Vrhněte se na mne a muč-probuzené svědomí tohoto vojáka
te! pokračovala směle, já se ne-neumělo porozuměti jejímu roz-
mesice. Byl také unaven, neboť byl délkou těla vynikající Kul-
jen co je pravda — celou noc věc Hlippocentaurus. Měl šat na
minulou ztrávil v Upitě při pitcel prson
" hoření. Ale chtěl únavu zabít nou četnými sečnými ranami,
únavou, vyprostiti se z nepokoje Kmitic svít:1 si na všechny tváře
A láskal a rychlou jízdou, proto se obrátil a když ko ečně šestému, Rekuto-
— Jeďte už, pane. Bůh nás u-
smíří. Nemám v srdci. hněvu —
jenom bolest... 1 -
Měsíc již vysoko vystoupil nad
bílá pole, když pan Ondřej jel
zpět do Lubiče, a za ním klusali
vojáci, roztáhnuvše se po široké
silnici jako dlouhý had. Jeli přes
To vše, co mu
lidí, o potřebě Volmnontovice, ale kratší cestou,
1 neboť mráz upevnil bahna, i
leknu, jakkoli jsem sama a vy hořčení nad každou nespravedli-
máte celý prapor rozbojníků s se-vostí, nad každou nečestnou své-
bou; nevinnost má mne obrání! volností. Jak se mu přiblížiti.
Myslíte, že-nevím, že jste v Lu- jak k němu promluviti!
biči rozstříleli podobizny a žel — Děj se vile boží! řekla ko-
děvčata v zhýralosti honíte: Vy nečně. Když se mne odříkáte,
mne neznáte, myslíte-li, že to jděte již svou cestou. Bůh zůsta-
snesu pokorně. Chci od vás po-ne nad sirotou
ctivost a toho vymáhati
testament mi nezabrání.
žádný
— Já že se tě odříkám? zeptal
by-
; lo lze bezpečně po nich jeti.
Strážmistr Soroka přiblížil
k panu Ondřejovi:
Pane rotmistřes— ptal
se
— kde mám zastaviti v Lubiči?
— Jdi pryč! odpověděl Kmitic.
I jel v předu, aniž na někoho
promluvil. Srdcem zmítal mu žal
a chvílemi hněv, ale předevčím
se zlobil na
sebe sama. Byla t)
a povelel
— Tryskem!
Dal se v let jako střela
ním celý oddíl. A těmi lesy a po
pustých polích letěli jako
| pekelný dav rytířů křižáckých, o
1 kterých si lid na Žmujdži poví-
dá, že časem za jasných nocí se
zjevuje a povětřím pádí, zvěstu-
je vojnu nebo pohromy nadoby-
čejné. Dusot koňský duněl před
nimi i za nimi, z koní vycházela
pára, jako by se z nich kouřilo
— a teprve, když sněhem pokry-
té střechy lubičské se objevily
na zátočce, uvolnil Kmitic trysk.
Nalezli vrata široce rozevřena.
Kmiticovi bylo nápadno, že nik-
do se ani zeptati nepři"el, že se
nikdo ani nepodíval, kdo jsou ti.
Raněnému zachvěla se nyní i
tvář, oči i ústa se otvírala stří-
davě. — To jsem já! opakoval
Kmitic.
Oči Rekutovy se na chvíli úpl-
ně otevřely, poznal tvář přítelo-
vu a zasténal:
— Ondřeji!... kněze!
— Kdo vás pobil? vykřill
Kmitic a rval si vlasy,
— Bu-try-mo-vé! -— ozval se
hlas tak slabý, že Kmitic sotva
slyšel. Potom se Rekut vypjal.
kteří přijeli, když celé nádvoří seotevřené oči obrátily se v sloup
zarojilo lidmia koni! Domníval — skonal.
děda vůle jest, abych byla ženou!
Mého se Kmitic nanejvýš překvapen.
— Tak jest! ne-li slovy, tož:
činy; jestli ne ty
Kmitic se patrně zastyděl za tebe se odříkám.
mne, pak já
. Neboť nepro-
spáchané, ne. vdám se za člověka, kteréhož tí-
zeptal se již ží slzy lidské a\krev lidská, na
kterého prsty ukazují, loupežní:
střílení již
— Veškerá šlechta v celém o-
kolí již o tom mluví...
kem a rozbojníkem jmenují a za
zrádce pokládají.
— Za jakého zrádce? Nepřivá-
děj mne do šílenství, abych neu-
první noc v životě jeho, ve kte-
réž se svým svědomím účtoval,
se svědomím, jež ho tížilo víc než
pancíř nejtěžší. Hle, přijel v tu-
to stranu s reputací poškozenou
a co učinil, aby ji napravil? Pr-
vní den dovolil střílení a hýření
v Lubiči a lhal, že se ho nesú-
častnil, ač hýřil a hřešil jako ji-
ní; totéž dovoloval i každý ná-
— Však já zaplatím těm že-činil něco, čeho bych pak lito-
brákům, zrádcům za tu přízeň — val. Nechať do mne .hrom udeří,
odpověděl Kmitic posupně. Ale nechť mne čerti vezmou, jestli
to se stalo v opilosti — soudru-jsem zrádcem já, kterýž jsem
zi... jsou to vojáci, neznají zdr-|při vlasti stál, když všem ruce
želivosti...:A pokud jde o děv-klesly.
čata — já jsem je nepronásledo- — Vy při ní stojíte, ale činíte
sledující den. Dále: Vojáci ukřiv-
dili měšťanům, on křivdy ty je
ště dovršil. Ba, co horšího, vrh!
se na presidium
bil lidi a pustil
na sníh.
Bude k soudu
ponieviežské, po.
nahé důstojníky
pohnán a
val...
— Vím, že ti nestoudníci
lotři, ke všemu vás svádějí...
— To nejsou lotři, to jsou mo-
ji důstojníci.....
— Já jsem těm vaším důstoj-
to, co nepřítel, kopete ji, lidi je-
hraje. Odsoudí ho ku ztrátě
jetku, cti a snad i hrdla.
A nebude moci jako dříve.
pro-
m1.
se-
brav si partu, smáti se zákonům,
neboť chce se oženiti, chce se, o-
saditi ve Vodoktech, sloužit ne
na vlastní zodpovědnost, ale ve
sboru: tam ho právo najde a do-
ti jí katanujete, práva
božského
ani lidského nedbáte. Ne! A byť
mně i srdce puknouti mělo, ne-
chci míti takového muže! Ne!
níkům poručila, aby z domu mé.
ho odešli.
Olenka očekávala nový výbuch si
ale.velikému podivsaí .svému pu bránihi yšecka ta ? holota
postřehla, že, zpráva o vyhnání kolní, a třeba i Radzivillové,
— Nemluv mi o rozluce, nebo: . 0
- . ‘ stihne. A kdyby mnu vše beztrest-
se vzteknu! Spaste mne, andělé. . .,.... , .1
ne prosto, je COSl spatného. V je-
Nechceš-li mne z dobré vůle, pak .. . s 3
. . . ‘ ho činech, COSI rytile nehodného.
Si tě vezmu, byť by mi v přístu- o ,. .
Anad se nasledky svévolnosti dat
neučinila i král. sám a
ze ho -rozvesel:: H *
PoručilaLigi. aby. o
ro
isoyreugcpicpspysyetinjuns sispaets-q.-*sw*trwvoy**-paee* %
" wxhapl Sadeni-n-caA
- , : esM2SrAX2 VSAAR
Vztahujíc ruce pred sebe.
• *— Có ode mne chceš’? -
odvahu šle-
to líbí* Ne.
bot je to nebezpečná věc, s tako-
vými Tidmi si něco začít. Neje-
den těžce to už zaplatil. Ale oni
vědí, co se sluší vůči Kmiticovi.
Vidíš, odešli pokorně jako be-
„ránkové — vidíš! a proč? Proto
— že se mne bojí.
Pan Ondřej vychloubavě po-
hlédl na Olenku'a počal si krou-
titi vousy. Olenku však nadobro
rozhněvala tato měnivost rozma-
rů a ta nevčasná vychloubavost,
proto řekla vážně s důrazem:
------Musíte si, pane, vybrati me-
zi mnou a jimi. Jinak být ne-
můželpc
Kmitic jakoby nepozoroval roz
hodnosti, s kterou Olenka mluvi-
la, odpověděl nedbale, skoro ve-
sele:
— A nač si vybírat, když te-
be mám a je když mám! Ty si
můžeš ve Vodoktech činit, co se
ti líbí, ale jestli ti tu moji son-
druzi neukřivdili a žádné svévo-
le se nedopustili, proč bych je
měl vyhánět? Tomu nerozumíte,
co znamená pod jednou korouh-
5 jí zmírnit, šle
upomínka
zůstane v srdcích lidských
na ni
v je-
aho. vlastnin-svědomiow-srdoi O-
Eincus.-..,
" Tu, když si vzponmikei se ho
• — Buď poctivý!...
Oba umlkli a nastalo ticho.
Bylo jen slyšeti supění páně On.
dřejovo. Poslední slova jakoby
byla roztrhla pancíř pokrývající
jeho svědomí. Cítil, že je poko-
řen. Nevěděl, co by jí odpověděl,
jak by se bránil. Potom rychlý-
mi kroky přecházel po jizbě; o-
na seděla bez hnutí. Visely nad
nimi neshoda, rozjitření a žal.
bylo jim oběma těžko a mlčení
stávalo se stále nesnesitelnějším.
— Buď zdráva! řekl náhle
Kmitic..
= Jeďte, pane, dejž vám Bůh
jiné vnuknutí — odpověděla O-
lenka.
— Pojedu! Hořký mi tu byl
tvůj nápoj, hořký chléb. Žlučí a
octem jsem tu byl napojen.
— A vy si myslíte, že jste
mne sladkostí napojil? odpově-
děla hlasem, v němž
slzy.
— Buď zdráva!
,— Buď zdráv!
se chvěly
se, že bude v oknech světlo, že
uslyší zvuky Uhlikovy píšťaly,
houslí, nebo veselé výkřiky ho-
dujících, a zatím jen v jídelně
se mihalo světlo, všude jinde by.
lo ticho, byla tma.
Strážmistr Soroka seskočil s
koně, aby rotmistrovi třemeny
podržel.
— Jděte spat! řekl Kmitic —
kdo se vejde do čeledníku, nechť
spí tam, ostatní v stájích. Koně
postavte do maštalí, do stodol 1
Kmitic šel mlčky ke stolu, po-
stavil na něm kahánek a sám
usedl do křesla i rukama jezdil
po tváři, jako člověk, který pro-
budiv se ze sna, sám neví, jestli
se probudil, nebo vidí-li před se-
bou obrazy svého snu.
Zrak svezl se mu na postavy
do kolen, přineste jim
— Slyšel jsem!
strážmistr.
Kmitic slezl s koně.
síně otevřeny byly dokořán.
— Hej! Kdo je tu? volal Kmi-
tic. Nikdo se neozval. Ticho.
— Opili se! zahučel Kmitic.
I zmocnila se ho taková zlost,
že počal zuby skřípati. Když jel
domů, třásl se hněvem při my-
šlence, že je zastihne při pitce a
při rozpustilosti a teď' ho to ti-
cho dráždilo ještě více.
Vešel do jídelny. Na ohrom-
ném. stole hořel lojový kahánek
červeným čadícím světlem. Z
chodby zavanul sem proud, vždu.
chujkterý zachvěl tak pla
— Sem, kdo živ! Sem!...
, Vojáci, kteří se rozložili v če-
ledníku, uslyšeli ten výkřik a i
hned vpadli do jídelny. Kmitic
ukázal rukou na mrtvoly podél
stěny ležící.
— Pobiti! Pobiti! opakoval
hlasem chraptivým.
Vojáci seskupili se nad mrtvý-
mi; někteří přiběhli s loučemi a
svítili nebožtíkům do očí. Po pr-
vní chvíli překvapení nastal hluk
a zmatek. Přiběhli také ti, kteří
se byli rozložili v stájích a chlé-
vech. Celý dům byl osvětlen, za-
rojil se lidmi a uprostřed toho
šumu a hluku, volání a otázek,
jen jediní zabití leželi pod stě-
, Aoen” popadens Teprveemihanf ustalo, ustel
četl v očteh jejích odpuštění, je- řadu lidi ležeti rovně podél stěny.
muřbýti tak dobrou, jako
andělé nebeští. Zmocňovala se ho
touha vrátiti se, ale ne zítra, ný-
— Opili se do němoty, nebo
co se- stalo? zahučel neklidně.
Potom sehnul se netrpělivě k
brž hned, co by kňň stačil, pad- prynimi Tvář perorerniwal ne
------------------------------......- .....APFYUal CT0dl es
nouti jí k nohoum a prosit, aby
zapomněla,
které dnes
tvář.
Bylo mu
líbati ty sladké oči,
slzami skropily jeho
do pláče; cítil, že tak
miluje tú dívku, jako nikdy v ži-
votě nemiloval. Při Panně nej-
světější! myslil si — učiním, co
ona chce; opatřím soudruhy do
sytosti a vypravím je na kraj
světa, neboť je to pravda, že oni
mne k zlému svádějí.
Tu- mu. napadlo, že přijda do
Lubiče, zastane je dojista opilé
anebo s děvčaty hřešící i zmoc-
nila se ho taková zlost, že by byl
nejraději šavlí uhodil do kohoko.
li, třeba do vojáků, kteréž vedl,
že byl by bil bez milosrdenství
— Dám jim! hučel a rval dj
boť byla ve stínu, ale podle bílé-
ho koženého pasu a po bílé po-
chvě na píšťalu poznat pana U-
hlika a počal ho bez okolků ta-
hati za nohu. .
— Vstávejte, hoši! vstávejte!
Ale pan Uhlik ležel bez hnutí
s rukama bezvládně skleslýma,
za ním leželi ostatní; žádný ani
nezývnul, nehnul sebou, nepro-
budil se, ani nezabručel.
Pan Kmitic postřehl, že všichni
leží na znaku v stejné posici a
hrozná předtucha ho zachvátila.
Přiskočiv ke stolu, uchopil
chvějící se rukou kahánek a sví-
til ležícím soudruhům do tváří.
Vlasy na hlavě mu vstaly, tak
strašná podívaná se naskytla je-
ho očím...
vousy — ještě mne takovým ne-
viděli, jako uvidí... A rozvá- jen podle bilého pasu, nebot tvar
šněn nanejvýš, bodal koně ostru.
Uhlika výlučně mohl poznati
rohů do bitvy avoucíčh, and zvu
číší zvoucích k hodům.
V hluku a šumu se mezi vojá-
ky stále vzmáhaly výkřiky hro-
zeb a vzteku. Kmitic, který- do-
sud seděl jako v bezvědomí, ná-
hle se vzchopil a zvolal:
— Na koně!
• Vše hrnulo se ke dveřím. Neu-
plynulo ani půl hodiny" a již přes
sto jezdců letělo o překoť po ši-
roké zasněžené dráze, a v čele
jich pan Ondřej, jako zlým du-
chem posedlý, bez čapky, ‘s vyta-
senou šavlí v ruce. V nočním
křiku rozléhaly se divoké výkři-
ky: — Bij! morduj!
Měsíc dospíval nejvyššího bo-
du na své dráze, když náhle je-
ho světlo se počalo mísit a splý-
vat s růžovým světlem, jež jako
by z podzemí vycházelo; obloha
rudla stále víc a více, řekl bys,
že od východu slunce, až koneč-
ně rudá, krvavá záplava se roz.
lila nad celým okolím.
Moře ohně zuřilo v zástěnku
Butrymů a divoký voják Kmi-
ticův v dýmu požárů, v jiskrách
sršících sloupem do výše, vraž-
dil hrůzou jaté a jakoby osleps-
né obyvatelstvo.
— Pojď‘me jim na pomoc! v
lali smělejší — nedejme bratrů
zahynouti !...
A když tak mluvili starší
li již na koně mladší, kteří je
k vůli mlatům zimním nešli
vojsku na Rosieň. V Krakinov
a v Upitě počali na ko
věžích zvonit na poplach.
- Ve Vodoktech tiché za
na dvéře vzbudilo pannu Ale.3
xandru. — Olenko! vstávej! vo.=
lala panna Kulvěcovna.
— Vejděte, tetičko! Co se dě.
je? — Volmontovice hoří!
— Je slyšet až sem střelné rá.P
ny. Je tam bitva. Bože, smiluj se
nad námi!
~Olenka strašně vykřikla, vy.
skočila z lože a spěšně počala se
oblékati. Tělo se jí třáslo jako v
zimnici. Ona jediná ihned se do.
myslila, jaký nepřítel vpadl k ne- 1
šťastným Butrymům.
Po chvíli přiběhly všechny že.
ny z celého domu s pláčem a'
nářkem. Olenka vrhla se na ko- -
lena před obrazem a ony ji ná- .
sledovaly, všechny počaly se hla
sitě modliti litanii za umírající
Byly sotva v plovici, když ně. 9
kdo prudce zabouchal na dvéře. 1
Ženské se vzchopily a výkřik
strachu se jim vydral z prsou.
— Neotvírejte! Neotvírejte!
Bouchání ozvalo se znovu s
dvojnásobnou silou, řekl bys, že
dvéře ze závěsů svých vyskočí.
V té chvíli vpadl mezi shromáž-
děné ženy čeledín Kostek.
— Panenko! — volal — něja-
ký člověk na dvéře tluče, mám
otevřít nebo ne?
— Je sám ?.
— Sám.
:— Jdi, otevři!
Čeledín odběhl, Olenka uchopi-
vši svíci, šla do jídelny, za ní
panna Kulvěcovna a přadleny.
Sotva postavila svíci na stůl,,
když se v síni ozval skřipot zá-
vory železné a před očima žen
objevil se pan Kmitic, strašný,
dýmem začerněný, zkrvácený, u-
dýchaný, se zmatenýma očima. ,
— Kůň mi pod lesem padl!
křičel — stíhají «mne! . *
Panna Alexandro upřela naň.
— Ďáblové. jdou pro mou du-
ší!... dobře! vykřiknul Kmitic
jakoby v horečce. -
Panna .Alexandra skočila k
přadlenám: — Budou-li sé ptáti,
řekněte, že tu není nikoho, a teď
do čeledníku se světlem!
Obrátila se ku Kmiticovi.
— Vy tam! řekla ukazujíc na
vedlejší jizbu. A téměř násilnš
vstrčila ho do dveří a ihned je
uzavřela.
Ozbrojení lidé již naplnili nád.
voří a v okamžení Butrymové,
Goščevičové,Domaševičové a ji-”
ní vpadli do domu. Uzřevše pan-
nu Alexandru, zastavili .se v jí-
delně — ona stojíc se svící v
ruce, zastupovala cestu k ostat-
ním dveřím.
— Lidé! Co se dějef Co tu
Zákla
Jak
každý,
kou, 1
ležitos
rukou
nejen
kazuj
šen o
$85.00
řadníc
dému
dobře
ze, ne
do tét
sté, d
Zdr
chov
Grai
Mnoh
ví, ba
ledvin
pomoc
pení a
se trá
Doan'
vyléči
dená
pochy
Pí.
Texas
Doan'
mně v
členo
ledvin
telná
jim P
tento
ny a s
59 cen
led
Ps
ji iyet
uiit
DU,
cheete? — ptala se, aniž hnula
brvou vůči hrozným pohledům a
vůči zlověstnému lesku tasených
šavlí.
— Kmitic spálil Volmontovice!
vykřikla šlechta sborem. Povraž.
dil muže, ženy, děti! Kmitic to
učinil!
— My jsme lidiieho pobili—-
rozlehl se hlas Butryma Jozvy—
t
u -pod ruku. —
hým v řadě byl Zend; měl vy-
.
— Jeho hlavul Krev!. Rozse. .......
-
kejme zbojníka, vraha!
Olenka propukla v pláč, on ji
objal a držel všečku rozechvělou
A tím spise jim poskyt- v náručí, opakuje stále sevřený
útočiště. Jsou té.
mi zuby:
i hlava byly pouze beztvárnou
hmotou, krvavou, ohyzdnou bez
očí, bez nosu i úst, jen ohromné
vousy trčely z té kaluže krve.
Pan Kmitic svitil dál... Drn.
hami a trhal uzdou, až se kůň
splašil a Soroka vida to, řekl vo-
jákům:
- Rotmistr se zbláznil. Chraň
tom, že oni nejméně tisíckrát mi
život zachránili, proto že je za-
stil — jenom v srdei rytířově tic svítil dál. Ctvrtým v řadě byl
vřela bouře. Cesta do Lubiče zdÁ.
1 IMEN
• Kmitic popošel ku dveřím, ale
náhle se obrátil, přiskočil k ní,
uchopil ji za obě ruce a řekl:
vadné pokrevenstvi tak nesva-chceš tedy, abyel cestou jako
jako pospolitá služba. Vis o mrtvola s koně speditr
tečně zběsilost. Vše vikol bylo v nichž se zrcadlila hrůza před
velice klidné. Měsíc jasně svitil, smrtf. Třeti, Ranieki, měl oči za-
nebe lesklo se tisícerými hvězda- vřené a po celé tváři měl skvrny
š hromady Goščevičů, Dymných,
Staknů, Gaštovtů a Domaševičů
sbíhaly se po cestách před svými
sídly, a od úst k ústům Hla zne-
pokojujicf zvěst: “Snad nepřítel
vpadl a plení Butrymovce! To
je neobyčejný požár.”
— Hoňte hol zvolala panna.
Proč tu stojitel Hoňte hol
— Což se zde neschoval? Ko-
ně jeho pod lesem jame našli
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 29, No. 17, Ed. 1 Thursday, April 23, 1914, newspaper, April 23, 1914; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617859/m1/2/: accessed July 10, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.