Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 35, Ed. 1 Friday, August 30, 1940 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 30. srpna 13-tfl.
MARIE KYZLINKOVÁ:
SRDCE VZNEŠENÁ
ROMAN
V srpnu dostal Vláďa z domova dopis, kterým byl ne-
smírně vzrušen. Rodiče mu psali, že Milada hned po-
čátkem záři odjede na universitu do Pařiže. Pan Šíma něv0rno7ti m"ívaU nékdVtakin pri^
11 nnnrnvnrh n '/íKtnrip aci Hni */ Parisi 1
ní lákavým studiem pro ženy. Vyžaduje silných nervů,
silné vůle a sebezapření. Bude dosti statečnou, aby do-
šla až k svému vytčenému cíli? Začínala o tom pochy-
bovati. Stalo se jí několikrát, že pocítila při přednáš-
kách nevolnost — a jednou při demonstrováni ošklivé
kožni choroby dokonce omdlela.
Jak se hanbila za svou slabost! A jak ji pokořovaly
ironické, posměšné poznámky kolegu, kteří nelítostné
kritisovali "slabé ženské nervy". Tito studenti viděli v
ženách pouze své konkurentky ne své kolegy, škodo-
libé posuzovali každou slabost studentek, ač záchvaty
nou mukou.
j i povodí a zůstane asi deset dni v Paříži. hlavi Tém však nikdo z nkh se nevysmival jako ženám
• T. H - ♦ VJ - Vlad a bolestné. Zdálo se mu v Milada cítila tyto rozdíly a tím její zklamání jen vzru-
te chvíli ze teprve nyní ztrácí Miladu navždy. stalo A!e nechtěla se tak lehce vzdáu, Pomýšlela ní
Napadlo ho, aby jel domu tez; koncem srpna. opét častěji na Viáďu a sama sobé tvrdošíjné domiou-
Aspoň ji jeste jednou pred odjezdem uvidět a rozlou-: val. ..Co dovede cn_ musim dokazati j já.
čit se s ni! ■ toužil bolestné. Studovala tedy dále. sebrala všechny své síly, aby vy-
Ak pak, když s rozvahou přemítal o tomto setkaní,' trvala, ale jeji studie neměl řillš přiznivého výsiedku.
rozhod! se jinak. Zus ane zde a vrati se az bude mití ji- P;.j zkou,kath neobstála, částečné pro špatnou znalost
stotu, ze Mi ada odjela. Setkaní s Miladou znamenající řeči> částečně proto, že dobře nepochopila přednášenou
zároveň rozloučeni, by pro ného bylo pril.š nesnesitel- látku Chybél jí zde Vláďa a jeho zevrubný, snadno po-
chopitelný výklad.
,, ... . ; , . . . „ . , Domů psávala často, z domova ji též dopisovali velice
M. lato nežila v Gradu tak vesele a bezstarostné, jak pilné ale 0 Vlad.0vi n la ani milad ani rodiče
se Vlad a domýšlel Rozchod s drahým přítelem působil Milada anl 0 svatcich nejela domů Rodiče y ,ajl
na nl příliš smutné, nez aby se mohla celým srdcem ra- 0 vanocich .spou.stu darů a lahůdek a sáhodlouhý dopis,
dovati ze slunných, nádherných dnu prožitých u moře. P;;ali ji( že jim sice bude veliCe smut že všaR £
Stesk po milém druhu ji neopouštěl. A e se steskem ktíyž zůstane v Paříži až do prázdnin. Dlouhá cesta do-
ymocnoval se jí i prudký vzdor. Dokaze Vláďovi, ze do- u a 2ase ét b jcn unavlla a zb tečné roz š;,
vede zíti bez jeho přátelství! I Miladě bylo sice teskno po domové, a!e podřídila se
Jindy, když bývala s rodiči na letním byté v různých přání rodiču tim spiše> že z české studentské kolonie zu-
končmach Čech psavala pilné Vláďovi o svých prazd- gt,Jo přc, svatk v Pařiži mnoho členů Anj Anč á.
ninovych dojmech a netrpělivé pak čítala jeho odpove- vrová ncjela domů a tak se MUada s„ svým osudem
di, kterých se vzdy nemohla ani dočkati. Letos mu vsak kem smiřila ač mé]a j yanoce 4 cizi
nepsala ani jednou, ač jeho adresu dobré znala. Nebu- 1
úsměvem, ale tento úsmév ji v zápětí ve tváři ztuhl v "Kdo jste vlastně? zajektala stále ještě zděšena Mi-
přišernou grimasu. lada.
Neznámý muž stál před ní a lehce se ukláněl oběma "Boris Grabov, psanec bez vlasti a bez domova. Ubo-
divkám. Při tom však hleděl jen na jednu z nich — a to hý, bidně placený advokátní písař, zkažený student, ale
opět neodvratným, skoro ztrnulým pohledem. | muž silné vůle a silných nervů.'
Anči si vůbec nevšímal. Na té mu patrně nezáleželo. Milada se otřásla.
'Slečno Šímová", promluvil na Miladu student, jenž
byl průvodcem neznámého muže. "Tento pán mně po-
žádal, abych vám ho představil. Je to právník, Ruš, a
jmenuje se Boris Grabov."
"Jste k dámám vždy tak roztomilý, že jim násilím
vnucujete svou společnost?" pravila ostře.
"Ne vždy", odpověděl lhostejně Boris Grabov. "Vy
mne však zajímáte, proto jsem nemohl poslechnouti
'Mluvím však dosti dobře česky, slečno Šímová," řekl vašeho přísného rozkazu, abych odešel. Váš melodický
Grabov. hlas mne příliš upoutal, než abych se zřekl potěšení,
"Studující medicíny, slečna Milada Šímová a její při- slyšeti jej opět a opět."
telkyné a spolubydlící fílosofka Anča Vávrová," dokon- "Opét a opét?" zhrozila se Milada. "Snad tím nechce-
čil Miladin známý obřadné představeni a po několika l te říci, že se mám obávati nového setkání s vámi?"
bezvýznamných írázích se poroučel. Byl pořadatelem a "Obávati? Jak nevlídná jste ke mně, slečno Milado",
jeho přítomnosti bylo třeba jinde. ! řekl Grabov, nedávaje se vyrušiti ze svého klidu.
"Dovolíte, slečny, abych byl na chvíli vašim společní- "Neoslovujte mne křestním jménem!" prudce prote-
kem?" řekl Boris Grabov. "Rád bych v paměti osvěžil
svou znalost českého jazyka."
Anča Vávrová se usmála.
"Mluvíte česky opravdu tak dobře, že nepotřebujete
znalost češtiny osvéžovati ve své paměti. Ale nepoklá-
dejte má slova za nezdvořilé odmítnutí své nabídky.
Stači-li vám naše společnost, jsme ochotny vás poučiti
o gramatických záhadách své mateřštiny. Co říkáš, Mi-
lado?"
stovala Milada. "Neznáte mne a já neznám vás. Jak
můžete být tak — tak smělý, že se ke mně chováte tím-
to, vkutku nesnesitelným způsobem?! Nemáte patrně
ani ponětí o pravidlech společenské slušnosti, jinak by-
ste mne neobtěžoval."
"Pravidla společenské slušnosti? Těm jsem vyhověl
tím, že jsem se vám dal zcela formálně představit. Ji-
nak však pro mne nemají nejmenší ceny. A že se nezná-
me? Co na tom? Poznáme se a budeme si časem hodně
Miladě však nebylo do žertů.'Kdyby měla poslechnou-, blízkými."
de se mu vnucovati, když poznala, že je mu úplné lho-
středi.
. . , ..... . I Když se však blížily svátky velikonoční, pocítila Mila-
stejna. Vlad a od svých rodicu zna ostatně tež její a- da ŮL silncu louhu domové Nezapirala si že je
dresu. Kdyby mu jen trochu zaleželo na jeho byvale ,t;;dicmi zklamána a že sotva vytrva až do konc3 M^_
přítelkyni, jisté by jí psal. Bylo jeho povinností, aby
dicina se jí líbila stále méně. Záviděla Anči, že si zvolila
ti svého vnitřního pudu, byla by bez jediného slova u-
prchla daleko z dosahu strašlivých černých očí, jichž u-
přený soustředěný pohled jí působil nevolnost fysickou
i duševní. Byla však dobře vychovanou mladou dívkou,
již není dovoleno jednati podle prim tivních pudů. Spo-
lečenská přetvářka jí byla zákonem - jako každému,
civilisovanému člověku. Kdyby se s mužem typu Borise
Grabova setkala v dobách pravěku, zachovala by se po-
dle primitivního pudu, jímž byla před tímto mužem va
rována — a prchla by do nejhustší spleti pralesa jako
bílá nymfa před zrůdným, smyslným faunem. Ale civi-
. . „ . .. . . .. ,, . —v. o. l.k.uu lisace není vždy požehnáním a štěstím. Žádá sebezapře-
ní?!,\ rn ,ím J mnohem vhodnějši studium- a skoro si přála věnovati se ni a přetvářku ve styku s lidmi.
. ' . , ... . , .. 1 ' .... . .. na m ' též jinému oboru universitních studii — vhodnějšímu; A tak Milada nejen že před hypnotickým pohledem
j y se i a r u vy ruz am její ma y. za" pro dívku než úmorná, časem nervy drásající medicína. I Borise Grabova neprchla — ale dokonce se pokusila lži
tím se podrobil zcela klidně přání matčinu. Milada se rozhodla tj rodičú že , ž . éši ž se nim seznámila>.
Milada se stale v c a více utvrzovala v myšlence, že Je koljk dní se „ veiik0nocich podívá domů. Tak silná byla
Vladimírovi lhostejná a že k ni patrné nikdy necítil JeJi louha po vzdálené praze a pQ rcdičich j na Vlá^
S v-lí "h ? P V' h H ♦ i ■ ! vzpomněla při svém rozhodnuti.
Když bylo rodič rozhodnuto, že po prázdnlnách bude Ale než odeslala d is b , překvapena návštévou
studovali v Paříži, neprotestovala již ak prudce Ja- nékollka studentů a studentek z české kolonie. Přišli ji
zahraničním pobytu ! žádat ab 0 svátcich účinkovala na jejich společen-
Budu hodné vzdálená od Vladi a pak jisté snadněji ,kém večirku a ab přednesla několik í,aJsni. čPistý vý_
na ného zapomenu," myslila si vzdorovité. Ale na dné
nos večírku bude věnován chudým českým studentům.
sssrs ysxísssrsí sdřic1, védi °ni> že je brvurni uméikyni v recita-
mu křivdUa Možná, že jde jen o pouhé nedorozumění, Darmo se Milada bránl,a kazujíc na t že chce
Vlad a byl její matkou uražen - a z hrdosti chce zapři- vclikonocich jeti na nékolik dní ^ ^ na uk by Sfi yám y praze nelíbil0( nebo že vaše vysoké školy
Tato natojevšakWladu zcdazklamala kdvž se vrá- dl°uh°' až konečně svolila' DoPis rodičům ovšem "eode-
nafleje vsaK Mlladu zce,a zKiamaia, když se vra s,ala ale napsaja jiný> v némž jlm oznamila že tedy i 0
Grabov zavedl dívky do sousedního salonku, kde s ni-
mi usedl. V sále byly zatím odklizeny židle a první zvu-
ky hudby laškovně vybízely k tanci.
"Kde jste se naučil češtině, pane Grabove," zahájila
Anča Vávrová rozmluvu, neboť Milada, kromě fráze o
"potěšení", na mladého Rusa posud nepromluvila.
"V Praze, slečno. Studoval jsem tam dva roky práva."
"Vy jste studoval v Praze?" divila se Anča. "A nelíbi-
lo se vám tam, že jste odešel dokončiti studia sem?"
Grabov se usmál a pokrčil rameny.
Proč vy, Češky, studujete v cizině? Jistě ne proto, že
velikonocích zůstane v Paříži a vrátí se tudíž až o prázd-
ninách.
Kdykoli později Milada vzpomínala na tuto osudnou
shodu okolnosti, vždycky se otřásla hrůzou. Jaká nepa-
trná náhoda často určí směr lidského života! Kdyby
nebylo večirku české kolonie, mohla Milada jeti o svát-
cích domů — a mohla se vyhnout! tragickému obratu
svého života. Ale osud určil jinak! —
Milada zůstala v Paříži a na společenský večírek če-
ské kolonie se opravdu těšila. Vybrala si několik půso-
bivých básní ze starší i současné poesie, a když je na
zkoušku přednášela Anči Vávrové, ujistila ji tato, že bu-
dou všemi posluchači přijaty s nadšeným potleskeW.'
"Budeš míti báječný úspěch, Milado", řekla Anča.
"Měla bys nechat! medicíny, když se ti nelíbí a měla by
tila koncem srpna do Prahy. Vladimír byl posud u strý-
ce a nemínil se ještě vrátiti.
"A ví, že za několik dní odjedu do Pařiže a že tam zů-
stanu asi celý rok?" tázala se paní Buškové. Zašla k do-
movníkovům hned téhož dne, kdy přijela.
"Psala jsem mu o tom, slečno Milado", přesvědčila
Vláďova matka.
"A on?"
Paní Bušková pokrčila rameny.
"Vůbec se o vás ve svých dopisech nezmiňuje. Píše
jen stále o tom, Jak se mu na venkově líbí a že je z ně-
ho poloviční sedlák. Pracuje se strýcem celé dny na po-
li a libuje si, že mu tělesná práce svědčí. Chce se vrátit
až v záři."
Milada stiskla pevně rty. Nesetká se tedy s Vláďou
před svým odjezdem! A jemu na ni dnes už vůbec ne- ^r^noVatrřadljVdivadíu''''
zaleží. Ani se s ní před odjezdem nerozloučí!
Přistoupila ke stolku u okna, kde Vladimír vždy stu-
doval.
Jeho sešity a knihy byly zde pečlivou matčinou ru-
kou srovnány ve vzorném pořádku. Sklonila se a přebí-
rala se v nich mechanicky, aby se vyhnula přímému
pohledu pani Buškové. Citila totiž, že ji do očí stoupají
slzy a nechtěla, aby je Vláďova matka spatřila.
V tom z kuchyně zavolal Bušek na ženu. Jedna ze
sousedek Ji chtěla cosi vyříditi. Paní Bušková se s o-
mluvou vzdálila a Milada v pokoji osaměla.
"Ne, Vláďo, neodjedu bez rozloučení," řekla si s hoř-
kostí. "Aspoň několik slov ti zde nechám, abych tě pře-
svědčila, že jsem k tobě cítila opravdovější přátelství
než ty ke mně!"
Divka si rychle osušila oči a vyhledala mezi Vláďo-
vými sešity podložku, na niž vždy psával. Pero i kala-
mář nalezla zde též. Usedla ke stolu, rozevřela desky s
psaci podložkou a svým úhledným pismem napsala na
list papiru několik slov rozloučení. |
"Buďte sbohem, Vláďo, a buďte šťasten."
nejsou rovnocenné školám zahraničním. Toužil jsem
poznati kus nového prostředí. My, Rusové, jsme dnes
rozptýleni po celém světě
Za této řeči prohlížela si mladá filosofka nenápadně
svého nového známého. UsoudLa, že je mu nejméně tři- a sebezapření. Od dětství byl svědkem svízelného boje
'Ujišťuji vás, že se mýlíte!" vybuchla hněvivě Mila-
da. Grabovův klid ji téměř zbavavol smyslů.
"A já vás ujišťuji, že še nemýlím", řekl určitě a „ebe-
védomé Boris Grabov.
Mladá studentka cítila, že jí do očí stoupají slzy vzte-
ku, bolest, a hrůzy. Chtěla se vzchopiti a utéci, ale byla
jako ochromena. S divokou nenávistí pohlédla na Gra-
bova — a zachvěla se. Jeho zrak měl onen strašný ztr-
nulý výraz, jehož se děsila. Tento pohled ji činil úplně
bezmocnou a ubohou.
Na štěstí v té chvíli se v salonku objevila Anča Vá-
vrová se svým průvodcem.
"Vy jste vůbec netančili?" divila se upřímně.
"Ne, sleCno Vávrová," usmál se ironicky Boris Grabov.
"Dali jsme raději přednost zajímavému přátelskému
rozhovoru. Ale příští tanec patří výhradně mně, že a-
no, slečno Milado?"
Milada se prudce otočila, chtěla rozhořčeně odmít-
nouti, ale pohled Grabovův na ní ulpěl tak kategoricky,
že řekla se zatajeným dechem pouze jediné slovo:
"Prosím".
VI.
Jak žil zatím Vláďa Bušek? Věru ne radostně a spo-
kojeně! Nebýti jeho skutečně neobyčejné síly duševní
— snad by podlehl v marném zápasu s bolestnými vzpo-
mínkami na svou nešťastnou lásku. Ale Vláďa nebyl
slaboch! Dovedl s úžasnou energií chopiti se práce, do-
vedl sevříti pěsti a zatnouti zuby, byla-li jeho bolest
příliš nesnesitelná — ale nepřipustil, aby se ho zmocni-
lo zoufalství, jemuž zvláště nerozumné a nerozvážné
mládí tak lehce podléhá. Vláďa nebyl zhýčkaný živo-
tem a v tom bylo asi jediné tajemství jeho duševní síly
"Bože chraň," zděsila se Milada. "Neznáš mou matku,
jistě by ji ranila leknutím mrtvice, kdybych Jí přednesla
tvůj návrh."
Milada na večirku měla skutečně nesmírný úspěch.
Nebyli přítomni jen češti hosté. Mezi obecenstvem byli
zastoupeni příslušníci všech slovanských národností,
hlavně ovšem studenti a studentky. Byli zde Rusové,
Poláci a Jihoslované. A všichni Miladě bouřlivě tleskali,
ač mnozí z nich přednášeným básním dobře nerozuměli.
Ale čistý Miladin hlas, schopný nejjemnější modulace,
zvučící teplými i sytými tóny jako harmonická hudební
skladba, uchvátil všechny posluchače, ať již slovům
rozuměli či nikoli.
Mladá studentka byla svým neobyčejným úspěchem
ovšem radostně vzrušena. Od čísla k číslu stoupalo její
opojení, a když byla požádána, aby přidala aspoň jedi-
nou báseň mimo program, ochotně svolila.
Přednesem Miladiny přidané básně měl býti program
ukončen. Pak se mělo tančiti
Milada při recitaci poslední básně však náhle pocítila slůvko odpovědi?"
cet roků Na studenta je to trochu vysoké stáří.
"Jak dlovho jste v Paříži?" tázala se Grabova
"Něco přes rek," odpověděl Grabov, hledící stranou
na jemný, něžný profil Miladina ot.ličeje.
Anča se mladého Rusa dotazovala, jak daleko pokro-
čil se svými studiemi, ale Graoov ji odpovílal nedbale
a stručn* Všechnu svou pozomojc věnoval výhradně
Miladě, jež uak byla úplně nemluvná.
Anča zklamaně protáhla obličej, když jí Grabov řekl,
že v posledním semestru není vůbeo zapsán, jelikož pxo
neutěšené finanční poměry byl nucen přijmouSi m;:'ío
u advokáta, kde je celý den zaměstnán. Tedy Grabov
není studentem ale patrně zkrachovanou existenci. Pí-
saři kdesi v kanceláři a sotva dokončí svá studia.
Z těchto úvah ji vyrušil Její milý kolega Jarko, Holar.
jenž ji přišel požádati o tanec. Zavěsila se do jeho rá -
mě. usmála se ra Miladu a nechali ji s Graoovem o sa-
motě.
Milada se zachvěla. Cítila zřetelně, že tělem ji pro-
běhla vlna cfcjadu, mrazící ji až u srdce.
' Proč jste tak zamlk'á. slečno Šímová," promluvil
phtlumeným hlasem Grabov a přisedl blíže k dívce ;>a
r;' sto, které právě opustila Anča Vávrová.
Milada pudově, úplně bezděky poposedla při tomto
pohybu Borise Grabova až do kouta pohodlné lenošky a
stáhla svou sukni pevně k tělu, aby ani cíp látky jejího
obleku se nedotýkal mladého Rusa.
Grabov zkřivil posměšně rty a zahleděl se přímj na
svou sousedku.
"Kdybych nevěděl, že máte krásný, zvučný hla~>, mohl
bych se domnívati, že jste němá," řekl jízlivé. "Nebo je
vám má společnost tak nemilá, že vám nestojím ani za
Vedle napsaných slov skanula Miladina slza. Osušila
ji ssacím papírem zároveň i s pismem a vložila svůj lí-
stek do desek, které vsunula až nejspodněji pod Vlá-
ďovy sešity. Pak vše na stole opět srovnala. Byla jista,
že Vláďa objeví její řádky, až bude ona sama již mimo
Prahu.
Využila pak přítomnosti hovorné sousedky a s tichým
pozdravem odešla. Doma se zavřela ve svém pokoji,
klesla na pohovku a zarývajic hlavu do měkkého pol-; ^ ge u amatovala a hlédla přimo mezi 0
stáře — bolestné se rozplakala. Oplakavala svůj dětsky becenstvo
mocný neklid. Měla dojem, že kdosi ji upřeně vytrvale
pozoruje. Tento pocit byl konečně tak silný, že se Miladě
rozechvěl hlas podivným rozčilením a stal se skoro neji-
stým. Bránila se sice svému nepochopitelnému vzrušení,
hleděla upřeně kamsi přes hlavy posluchačů, ale zmoc-
ňovala se jí skoro nevolnost.
"Co se mně stalo, proboha?" myslila si zděšeně. Po-
slední sloku básně, kterou na štěstí uměla dobře na-
zpaměť, již stěží dokončila. Teprve při posledních slo-
sen o věrném a nehynoucím přátelství.
Zachvěla se však podivným nepochopitelným a nikdy
K Buškovúm zašla až poslední den před svým^odjez- dosud nanym vzrušenim. Její modré, čisté oči se
dem do Pářiže. Rozloučila se s nimi - ale o Vlad ovi se setkaly s pohledem neznamého muže, jenž upřené na ni
ani nezmínila. Skoro litovala, že byla tak slabá a že mu
.tajně napsala několik slov rozloučeni do jeho psaci pod-
zíral, dlouze, klidně a neodvratně. Jeho oči byly tmavé,
skoro černé. Leskly se, ale jejich výraz byl tvrdý, cyni
na svou nezkušenou kořist.
Milada však nedovedla dobře čisti v těchto očích. Od-
loáky. Zatvrdila se proti němu v posledních dnech a cký nemllosrdny. Byly to hiadové šeimy, jež číhá
věru se jí zdálo, že mladý student není hoden jejích
slz a její bolesti. Je-li lhostejná ona jemu, vynasnaží se,
;aby se stal lhostejný i on ji. I , ,
Se víru následujících dnů Milada opravdu na Vláďu vratila se ihned rozpačitě a byla povděcna tomu, ze se
a na svě zklamání zapomínala. Rušný život světového kol<;m ni seskupili kolegove a kolegyne, kteří ji úplně
velkoměsta ji uchvátil a cele zaujal. Hladově hltala no- zrakům neznameho. V sale nastal neklid, jako
Mé, nezvyklé duševní dojmy a zmocňovala se ji skoro vzdV' kdyz ie P° Programovém večírku na řadě tanec,
závrať. S otcem navštívila všechna pamětihodná místa Milada vyslechla spoustu gratulací a konečně ustou-
v Paříži i v nejbližším okolí, téměř celý den věnovali Pila pak stranou, majíc po boku svou věrnou družku
prohlídce uměleckých sbírek v Louvru a každý večer Anču Uklidnila se již a v duchu se usmívala svému ner-
zašli do divadla — nejdříve ovšem do proslulé Opery, vosnímu vzrušeni.
Šíma zůstal s Miladou v Pařiži skoro dva týdny. Odjíž- j "Za časů našich babiček by se jistě řeklo, že mne ten
děl úplně spokojen. cizinec uhranul. Dnes se věří v magnetismus a hvpno-
Milady se ujala česká studentská kolonie a mladá tismus, ale je to asi stejně pravdivý úkaz jako "uřknu-
rtívka v tomto prostředí záhy zdomácněla. Nalezla si byt ti". Jen abych se s tím cizincem již nesetkala. Skoro
;společně s jinou českou studentkou, která na pařížské mně nahání hrůzu."
Sorbonně studovala filosofii. Její spolubydlící se jméno-, Leč zdálo se, že Milada svými myšlenkám1, cizince
vala Anča Vávrová a pocházela z Plzně. Miladě se za- pravS přivolala. Neboť v té chvíli, kdy v ducha prones-
mlouvala svou tichou, mírnou povahou, jíž se velice po- ja přání, eby se s nim nesetkala, nezapírajíc si, že se ho
dobala Vláďovi. .... . skoro bojí — spatřila ho. jak se známým českým stu-
"Naleznu za jeho nestálé přátelství náhradu,' řekla Centem míří přimo k ní
si Milada, již se milá. Inteligentní studentka hned při ZachyélR sc a křečovité ytisk!a ramě své přitelkyně
první rozmluvě zalíbila. . ...
Ale během několika týdnů poznala Milada, že Vláďa Ziivme, Anco, rychle koktala zdesene a vlek.a
přece jen byl Jejímu srdci bližší a dražší než Anča. Měla skoro násilím udivenou filosofKu za sebou — do nej-
ji sice též ráda, dovedla oceniti všechny její dobré via- hlls,:í!*-o zástupu studentstva.
stnosti ale na Vláďu nemohla úplně zapomenouti. i "Prosím tě, Milado, co se ti stalo?" žasla Anč,
Velké, trpké zklamání čekalo však mladou dívku i ve vrová. "Vyhlížíš, jako kdybys spatřila strašidlo "
Milada křečovitě sevřela ruce, až jejich Klouby úplně
zbělaly. Přála si vykřiknouti Grabovi přímo do obličeje:
"Ne, nestojím o vaši společnost! Bojím se vás! Bojím se
vašich hrozných očí! Jděte pryč!"
Ale její ústa nebyla schopna zvuku.
"Neodpovídáte na má slova," promluvil Grabov opět
zvláštním přitlumeným hlasem a naklonil se k dívce,
nedbaje, že před ním odchýlila hlavu a že se od něho
odvrací.
"Marně se bráníte, drahoušku," pokračoval Giabov
posměšně. "Neubráníte se!"
Slovo "drahoušku" Miladou tak prudce otřáslo, že rá-
zem nabyla řeči.
"Co si to dovolujete?" zvolala, nedbajíc, neslyší-li ji
někdo jiný kromě Grabova. "Přeji si, abyste se okamži-
tě vzdálil, nebo si postěžuji na vaše drzé chování po-
řadatelům."
Milada byla tak pobouřena, že vyskočila s pohovky a
chtěla odejiti sama, neodejde-li Grabov.
Ale mladý muž zcela klidně uchopil její paži — a
stáhl dívku zpět na pohovku.
"Uklidněte se," pravil důrazně.
Milada byla jeho klidem a jeho počínáním úplně zdě-
šena. Nohy se pod ní zachvěly a sklesla do kouta lenoš-
ky jako zlomená. Obrátila se nyní přímo k nesnesitelně
dotěrnému Rusovi, sbírala všechny své síly, aby ho za-
hrnula celým přívalem výčitek a pohrdání — ale z je-
jich úst nevyšlo ani slabiky. Jen oči ustrnuly jí hrů-
zou
Grabov držel posud jeji ruku a Milada cítila, že ji
jemně tiskne. A timto dotykem ztrácela náhle mladá
divka vlastní vůli. Z horkých prstů Borise Grabova pře-
cházelo do jejího těla podivné fluidum, až se jí zmocni-
la závrať. Nebyla schopna slova, nebyla schopna po-
hybu.
A Borisovy oči! Jasně zářily, ale jejich lesk nebyl te-
plý a měkký. Hleděly na ni opět ztrnule, nehybně a no-
řily se svým pohledem až na dno srdce uděšené dívky.
Rozkazovaly a hrozily. Byly nemilosrdné a chladné. Ta-
kovým pohledem fascinuje asi jedovatý plaz svou oběť,
aby se jí snáze zmocnil
Grabov se náhle usmál a pustil Miladinu ruku. Jeho
Vá- J oči ztratily svůj ztrnulý výraz, ale nestaly se ani teď
i vlídnějšími.
studiích. Krásný cíl, o němž horoval Vlád a, nezdál se ji Milada se zastyděla za svůj nerozumný, pošetilý útěk; "Nehleďte na mě tak uděšeně, slečno Milado," pravil
tak vznešeným a velkým, když učinila první kroky na a zastavila se. i konejšivě. "Chtěl jsem vás jen přesvědčiti, že má vůle
cestě k dosažení tohoto cíle. Poznávala, že medicína ne- "Však jsem opravdu viděla strašidlo, Ančo," řekla s je silnější než vaše."
svých rodičů o uhájeni existence, viděl, že život není
snadný a prostý, jak by si člověk přál. Chápal, že život
je stálý, nepřetržitý zápas, v němž jen silní jedinci ob-
stojí a vítězí. Zhýčkaný slaboch klesne však při prv-
ním prudkém náporu životním. Nedovede se bránit, ne-
umí silnou pěstí odrážeti dopadající rány. Zhroutí se
bezmocně, setká-li se s neúspěchem a se zklamáním.
Vláďa však statečně obstál ve svém prvním životním
zápasu. Míval sice časem chvíle prudkého stesku a líto-
sti, vzpomínky na Miladu ho skoro nikdy neopouštěly,
ale dovedl se vzchopiti a jiti za svou povinností i přes
své nemocné srdce, jež stonalo nešťastnou láskou.
Tehdy, než Milada odjela do Paříže, jen s vynalože-
ním veškeré duševní síly dokázal, aby se domů nerozjel
dříve, než dívka odjede. Přál si přímo horečně setkati
se s ní před odjezdem a rozloučiti se s ní. Ale pak si
vždy připomenul tvrdá slova její matky. Co by mohl je-
ště nyní Miladě říci? Vždyť se s ní tehdy rozloučil —
úplně a provždy! Jejich cesty se opravdu rozešly a so-
tva se kdy sejdou. Řekl Miladě, že je konec jejich přá-
telství a dal jí sbohem. Co by tedy ještě chtěl?
A po těchto úvahách Vláďa přemohl své prudké po-
kušení, aby jel domů dříve, než Milada odjede.
Zůstal u strýce a teprve v září, když Milada byla již
týden pryč, jel domů.
Přijel zdravý, svěží, opálený jako cikán. Venkov mu
tělesně svědčil, a rodiče byii příjemně překvapeni, když
se Vláďa před nimi zjevil. Zmužněl jaksi v několika po-
sledních týdnech. Ale kolem úst se mu vyhloubila vrás-
ka, jakou vrývá do lidského obličeje jen trpká bolest a
zklamání.
Vláďa nepsal, kdy přijede. Překvapil rodiče a byl o-
praydu dojat láskou, s jakou ho přivítali. Jak ho mají
rádi! Žijí jen jemu a pro něho! Nikdy by je nedovedl
zarmoutit! Vzpómněl, jak problém první nešťastné lás-
ky řešívají často jiní mladíci a dívky. Kolik sebevražd z
nešťastné lásky by se neuskutečnilo, kdyby zaslepení
milenci pomýšleli více na své rodiče a na své povinno-
sti než na sebe!
Prostý, chudý domov, vyhřátý láskou rodičů, zdál se
v té chvíli Vláďovi dvojnásob drahý a útulný. Matka
mu rychle připravila občastvení a obsluhovala ho jako
nejvzácnějšího hosta.
Poseděli pak v kuchyni až pozdě do noci. Vláďa vy-
právěl rodičům o svých dojmech z venkova, o strýci a o
jeho rodině, o rodiče synovi navzájem vypravovali o
svých novinkách, jichž nebylo tak mnoho. Nejdůleži-
tější událostí byl ovšem Miladin odjezd do Paříže.
Vláďa se až do té chvíle o Miladě nezmínil. Vyhýbal
se řeči o ní, jako kdyby se bál dotknouti se živé, bolest-
né rány.
"Tedy přece odjela?" poznamenal jen a sklonil hla-
vu, aby mu rodiče nehleděli přímo do očí.
"Ovšem", pravila živě matka. "Vždyť jsem ti o tom
psala! Pan domácí jel s ní a ještě se nevrátil. Paní se
prý všude chlubí, jak se slečně v Paříži líbí a jak tam
užije zábav a divadel. Pan Šíma psal, že ani jeden ve-
čer nejsou doma. Myslím, že Milada nebude příliš pilně
studovat. Šímovům také na tom nezáleží, aby vystudo-
vala. Bez tvé pomoci jí asi nebudou studie tak snadné
jako na střední škole," stlumila paní Bušková hlas.
Vláďa se hořce usmál.
"Mou pomoc Milada lehce oželí. A nedostuduje-li, co
na tom? Je dosti zámožná a nemusí se bát budouc-
nosti."
"Máš pravdu," přisvědčila matka. "Milada není jen
bohatá, ale je také hezká a mladá, vzdělaná a příjem-
ná. Najde se pro ni jistě brzo ženich. Ale ten aby byl
nejmíň milionářem a z nejpřednější rodiny! Jinak naše
pani domácí mu ukáže bez milosrdenství dveře."
Vláďa prudce vstal se židle, na níž seděl, a přešel ně-
kolikráte malou kuchyňku. Přál si, aby mohl vyběhnou-
ti ven do tmavé noci, daleko za město, kde by v zoufa-
lých vzlycích mohl volně, bez přetvářky vybouřiti svou
strašnou bolest. Ale nesmí se prozraditi! Je nutno za-
přít! sám sebe, zatnouti pevně rty — a jiti klidně, mlč-
ky, bez protestu dál svou životní cestou,
"Co bude teď s tebou, Vláďo?" tázal se po chvíli o-
tec. (PoKračovam.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 35, Ed. 1 Friday, August 30, 1940, newspaper, August 30, 1940; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394112/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.