Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 31, No. 17, Ed. 1 Friday, April 24, 1942 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V nátek, dne 24. dubna 1924.
I
AMALIE KOŽMÍNOVÁ:
ZÁPAS S LÁSKOU
Román mladého srdce.
Věru přivádělo v úžas — že tatínek v pocitu stejném
její lásce k Oktávoví, sladce dotekl se rtů své lásky —
jako zcela mladý muž.
Věře v myšlenkách razilo si cestu po prvé vědomí, že i
lidé zralejšího věku maji své touhy a svá práva. Až do-
sud myslila, že polibky a láska patří pouze těm, kteří
tcnou v mládí, jako ona ...
Nenadála se, že i vážní lidé touží po tom, míti kolen"
sebe trochu životního tepla.
Kterak bylo vše podivné.
Zabraná cele novým poznáním, klečela Véra u lavič-
ky na trávníku se spletí myšlenek v hlavě.
Marta mlčky hleděla k ní a z obličeje sestřina hleděla
vyčisti pochopení urážky, kterou ve svém srdci cítila za
zemřelou matinkou.
Věra ani nehlesla. Oči její hleděly zamyšlené v dáli.
'•Nedivíš se ani — je ti vše lhostejno — " vyčítala dále
Marta. "Ovšem — ty nevíš o podobizně — ten krátě
před lety ...
Oh — je to ona — jisté ona" — vykřikla Marta s ne-
návisti a celým tokem vášnivých slov vyprávěla Věře
událost s rozervanou podobiznou, již otec před lety na
terase v rozpacích zastrčil do kapsy.
"Není možná — " řekla Véra — "není, věř Marto.
Vždyť novou maminku přivedla nám vlastně teta An-
na — totiž — já se domnívám — že tetička Anna — "
opakovala rozpačité. "Víš přece, že den před Štědrým
večerem rozmlouvali ve dvorci před nám o tom, že se o-
tec k vůli nám musí oženiti."
Martě se cosi kmitlo v očích — vzpomínka jakási
matná a pocit jakéhosi ulehčení rozlil se ji hrudi.
"Klame-li se však Véra? — " odporovala si ještě
chvíli.
"Neklamu — neklamu — " ujišťovala Véra. "Vše
jasně hovoří o tom, že k nám přišla nová maman ne-
znalá poměrů a že se o nás vzorné stará. Nepřemluvila
snad ona tatínka, aby té pustil znovu do kláštera? Ne-
přišla ti sama vstříc a neošetřila té vzorné v nemoci?"
"I ke mně je dobrá a laskavá — " horovala Věra —
"splní podle možností každé moje přání a slíbila večer
před mou svatbou, že uspořádá na jezeře benátskou noc.
Víš Marto co je to "benátská noc" — byla jsi již
tam dolt, kde hluboké modré nebe poseto je tisíci pla-
noucích hvězd, kde gondoly míhají se vodou jako osvět-
lené přeludy, z nichž do horké noci zaznívá sladký
zpév:
"Signoro krásná —
lagunou tichou
vozil jsem vás "
- deklamovala Věra zcela u vytržení. "Oh maman
prý tam byla mnohokráte a jednou zažila prý dokonce
vážné dobrodružství. O tom mi však nikdy nevypráví —
jen se vždy hluboce zamyslí. O karnevalu prý to bylo
v noci. Oh — považ, Marto, že tam karneval slaví s roz-
kvet/ými rozmarýny; v rukou.
Maman rovněž s vzornou péčí řídí mou výbavu a pře-
konává se v péči o ni.
Kdybys viděla, Marto" — horovala dále — "jak roz-
košný klobouk mi koupila a přinesla darem z města.
Počkej — ukáži ti jej — " a v náhlém nadšení, nečeka-
jíc odpovědi Martiny, rozběhla se směrem k zámku.
Rek — jako na povel, vyřítil se zpod lavičky a roze-
hnal se za ní. V běhu chytal dívčiny kročeje radostně
hafaje. Zahnán, vracel se však zpět a u nohou Marti-
ných natáhl se do písku.
"Věra — oh Véra —• " hlesla sama k sobě Marta —
"kterak je nadšena každou novou stužkou. Přešťastná
povaha — " řekla skorém se závistí. "Rázem zapomněla
■co leží smutku za námi — a žije pouze přítomnosti.
V klášteře Mater Damiana — jistě by jinak vy-
stihla můj žal a pochopila — proč mne zde hněte vše,
čím otec na úkor zemřelé matinky daří tu druhou —
cizí.
Napíší ještě dnes abatyši psaní — " rozhodla — "ji-
sté uvěří a pochopí, kterak vším mučena, spěchám opět
do kláštera.
Tatínek si na mne ani nevzpomene — " tesknila —
^'náleží jen nové maman. A Věra — Bože můj — té sta-
ííi Oktáv, šaty, výbava a klobouk."
Marta zahleděla se do stezičky parku tak zasmušile,
jpik by snad víc slunce ani nesvítilo. Trpce zamyšlena,
uarala mechanicky slunečníkem v pisku.
Od zámku běžela zpět Věra. Na ruce visel jí na růžo-
vé sametce jemňouíký klobouček jako dech a v rukou
Třepotaly se jí po větru bělostné krajky.
'Hleď, Mario — zde jsem " volala — "přináším
část toho, o čem jsem vyprávěla. Neni-li pravda — klo-
bouček je překrásný — a sluší mi " dodala samolibě.
"Víš, Marto — " hovořila dále "podobné kloboučky
sedí na hlavě jako pěna — ani jich necítíš a přec do-
dají krásy ženinu zjevu."
"Nemyslíš — " zeptala se, nečekajíc odpovědi. Unese-
na řečí a pochvalou kloboučku, posadila si jej na hlavu
a růžovou sametku si ovinula kolem krku.
"Víš-li pak —• " přisedla k Martě — "že kloboučky z
hedvábného satinu, ozdobené kyticemi lučních květin
ovinuté stuhou — nosily v Paříži za dob Ludvíka
XVI. ve Versaillích sličné dvorní dámy, převlečeny za
pastýřky. S nimi i královna — ano — maman mi o tom
vyprávěla a ta věci jako umělkyně rozumí. Pozvány
králem, sedaly s kavalíry na lavičkách šlechtěného par-
ku — kolem vodotrysků a shlížely ve třpytné vodní hla-
dině.""
"Proto jsem si — Martičko — vybrala tento klobouk
— víš — vzpomněla jsem si na zašlé, slavné doby fran-
> coazského krále a na to, jak krásné by bylo, kdyby ná-
hle přišel Oktáv a uzřel mne takto vystrojenou zde — u
.basénku v parku."
Věra přiklekla k vodotrysku a zblízka prohlížela si
vlastní obraz v hladině vody.
"Právě dnes", vykládala mlčící Martě — "obdržela
/sem dopis od Oktáva. Jede do Anglie jako nový mini-
sterský ataché. Napsal mi, že cesta lodi velmi ho bavila.
Hleděl prý stále v hladinu moře, zda zjeví se mu v ní
t itiraz rusalky, kterou zanechal na břehu jezera u cho-
lxnského zámku."
"Rusalkou — myslil mne — Marto — " řekla mazlivě
Věra a s dětskou blažeností se usmála.
Marta neodpovídala. Myšlenky její za řeči sestřiny
bloudily bůhví kde.
"Jsi věčně stejná — jako neživá — kazíš mi náladu.
Jdi — nevšímáš si ani mých krajek — což je nevidíš?"
Věra ochabla v nadšení netečností Martinou, pomalu
vstala s lavičky a klobouček mrzutým pohybem sundala
s hlavy.
"Krajky, jež mi maman koupila, jsou velmi vzácné.
Jimi vyzdobí se můj svatební šat. Pohleď — " řekla —
■"tato krajka je koupena ve Flandrech, když otec s no-
vou maman byli tam na sva "
"Na svatební cestě — " chtěla říci. Zarazila se však a
v rozpacích přistoupila k Martě.
"Kraják má překrásný vzor a je na ní báječná práce.
Jistě jsi neviděla podobné."
"Viděla — " řekla tvrdě Marta. "Sestra Amata v klá-
šteře pracuje podobné krajky a kus poslala jich do
Řírr.a.
"Hm — " zmlkla Véra a zadívala se bezúčelné do
parku.
sázejte — " vybízeli zdvořile.
modloslužebník spoutaný ve vlastní vůli. Odjížděl stále | "Sázejte — panstvo
častěji a mizel vždy na delší a delší čas. Žehral na staré' A zlato se jen hrnulo.
stesky své žen3, že je nechává samotný a jednou, aby u-' Nejmenši přípustná sázka byl pětifrank. Sázely se
šel výčitkám, jež svědomí konečné diktovalo i jemu — j však desítky, tisíce a statisíce franků. Podle libosti, od-
Mriuta prohrou, odstrčila od sebe Reka, který se k ni navezl je do Monta Carla. vahy a vášně, sázel každý svým gestem, vírou neb pcvé-
lichotil. Mladá divka pásala. Krátká cesta přepychovým par-; rou při hře.
Pes. odbyt — dlouhým krokem loudal se k basénku a níčkem a několik otanie vlakem učinily na ni hluboký Jakmile se rouleta rozehála a kulička vhozená krupe-
tam znovu se převalil do teplého písku. dojem. Konečné uvidéla a poznala Monako, maličkou\ rem počala chrastiti v kotouči — rozšířily se všem hra-
Libilo se mu na slunci, až se trochu nudil a nechápal, zemi, pověstnou v celém svété. i jícím kolem stolu oči. Vždyť osud a zdar všech závisel
že ty dvě, jimž tak oddané sloužil, si ho vůbec nevši-1 Jako na obraze zjevila se před ni skála zabíhající hlu- i na číslech, kolem nichž běhala kulička.
maji. i boko do moře. Na ni, na vršku, hovělo si v rozkošné po- Konečné se kotuč zastavil a krupieři vykřikli čísla
Však pán rovněž nedbá o věrného ohaře. Hledí jen j loze hlavni mésto maličkého, monackého knížectví — | šťastných výher. Hrabátky shrnuli neb odebrali hráči
na paní a mazli se s ní. Jako by za cborou nebyli zajíci Monte Carlo — proslulé hernami a rozkošnickým ži- v penězích to, co vrhl na "bank".
a koroptve. 1 votem. • Všichni kolem stolů oživli a tlačili se, aby uzřeli šťa-
Véru — nebýti dnešní rvačky s doktorovým Fylaxem, Uzřela čarovný, vším přepychem vybavený kout světa, stlivce, jemuž Štěstěna podala ruku. O prohravšího ne-
riarórln Vtráóii -7 nirifo^o i tró řno i Iřnnf 70_ 1 en nílr<J iruxi: ' ■ • - * ^ . *
musel by Rek pomalu shniti.
1 Eldorádo hráčů z profese, z vášně i zvědavosti. Kout ze- staral se nikdo. Věděli, že sám již vyrovná se s Osudem.
Pes mrzuté se natáhl a zival. V tom shora třepotavýl mé, prosycený krví sebevrahů — favorisovaný — a opět
bělásek zavadil mu o čenich. Rek se ulekl a chňapl po
něm tak prudce, až mu v tlamě zacvakalo.
Motýl byl však čilejší. Vzlétl do výše, zakroužil v ní a
pak snesl se dolů na Véřin klobouk.
Živá pestrota uměle napodobených květů zmátla bí-
lého běláska.
"Poi kej — " vrazilo Rekovi do mozku — "dám ti mne
dráždit "a jedním skokem vrhl se za motýlem.
"Bác "
Prudkým skokem neseno, padlo tělo psovo na obrubu
basénku a tlama cvakla na prázdno.
Motýl — uletél.
Véřin klobouk však — jak bílá potápka — chvěl se na
vodě basénku.
"Reku — " vykřikla zoufale Véra a vyskočila s lavičky
"Co jsem vy vedl?" myslil si pes.
proklínaný tisíci zklamaných, kteří v ruletě utopili jmě-
ní.
Nad všim vládl starý, knížecí zámek, silně opevněný,
hlídaný miniaturní posádkou černých vojáků, švihácky
oblečených. Před zámkem složeny byly hranoly koulí do
kulometů namířených na moře. Vše mělo pevnostní ráz
a mluvilo o opatřeních v případu cizího náporu.
Dvůr uvnitř zámku dekorován byl maurskými gale-
riemi, znamenité výpravy i stylu. V komnatách visely
vzácné obrazy starých mistrů klasického umění a por-
tréty panujících knížat, vládnoucích maličkému území
již několik století.
V trůnním sále stál skvělý dekorovaný knížecí balda-
chýn a v jiném pokoji ukázali mladé dívce postel, na níž
za pobytu v Monaku spával sám Napoleon. Honosnost
a exotický vkus vládl ve všem. Vždjť vše platilo zlato
'Aha apport
hleděl na Věřinu napřaženou j věčné se točící rulety.
škubající ruku a zase na plovoucí klobouk v basénku.
"Plác — " Rek jak široký, tak dlouhý, zmužile vrhl se
do vody a několika tempy vycvičených nohou ocitl se u
kloboukču Véřina a chňapl jej do tlamy.
Střiky vody, hrnoucí se z vodotrysku do výše, pršely
psu přímo do oči a mrzutě vlévaly se mu i do citlivých
uší.
Rek však nepopustil.
Slyše zoufalý a rozčilený nářek mladé velitelky, tim
více hleděl se zachovati. Tiskl "apport" v zubech tak
silně, že mu v nich dráty kloboučku jen chřoupaly. '
"Jdeš sem — Reku — jdeš — " chraptila zdrcená
Véra.
"Vždyť už jdu — "myslil si pes a jedním rázem vy-
drápal se z basénku a ulovenou kořist' — mokrou a zni-
čenou, složil poslušně k nohám milé Věry.
Ubohá Věra, lítosti a uleknutím zpola bez sebe
fale se rozplakala.
V parku, znamenité pěstěném, skvěla se vzácná vege-
tace světa.
Nejkrásnějši květy voněly na terasovitých zahradách,
upravených nad mořem jak vonicí amfitheatr. Činily z
Monaca a Monte Carla opravdový ráj.
Podívanou všem skýtal unikát Monaka, chlouba kní-
j žectví a zájem vzdllaného světa. Monumentální budo-
va oceanografického Musea, pod níž do hloubky moře
postaveno bylo obrovité mořské akvarium. Hluboko pod
zemí, v nekonečných chodbách za silným sklem — uzřel
divák vše, co v sobě živoucího chovalo moře. Mořská
fauna pohybovala a žila zde jako ve svém domově. Pří-
šerné chobotnice — sasanky mořské — ježci a koníci —
Tiše a jisté plynul tučný zisk v propadliště roulety.
A znovu chřestila kulička — znovu se šílené sázelo.
Atmosféra herny — nabitá přímo fluidem chtivosti —
hnala lidi k dalším a dalším hazardním sázkám.
"Va banque!" "Zero — !" — zněly výkřiky sázejícíah,
na jejichž tvářích jevily se pocity hrůzy, radosti, děsu,
úleku i ulehčeni.
Kdo neměl peněz na další hru — vypůjčil si.
Stoly v herně obcházeli elegantně oblečení lichváři
— lidské stvůry — číhající na bezmocnou chvíli, v níž
hráč ocitne se v úzkých a slepé uličce. Již se řití do pro-
pasti — již nemůže couvnouti zpět... Musí hráti — ji-
nak je ztracen! Věří dosud, že posledním zoufalým úsi-
lím vyrve rouleté zpět vše, co před tím mu pohltil její
jícen.
Lichvář půjčil rychle a bezpečné na velký úrok. Vě-
děl, s kým může uzavřití obchod a zůstal neoblomným,
neměl-li jistoty.
V herně byly i směnárny pro pohodli hrajících, aby
sázející ani vteřinu času nezmařili obíháním bank ve
městě. Vše sloužilo molochu a vše se obíralo zlatem.
Abatyše vzpomněla, jak je tehdy s tatínkem zastavili
na prahu herny. Vydali jim vstupenky a povolení ke hře
pouze na jediný den. Návštěvníky mladší dvaceti let ne-
pouštěli do herny vůbec.
Kaleidoskop herny a Monte Carla defiloval před ni-
mi. Netečně míjely skvěle oblečené dámy čarovně krás-
né kouty parku a spěchaly za zlatem pověstné herny.
Propadaly pověrčivosti a hleděly učarovati Štěstěně, a-
by právě jim podala ruku.
Hle — u cesty do kasina stál šťastnou náhodou hr-
báč, nastavující oddaně záda. Dámy věděly, že pohlaze-
Marta však — přemožena komičností situace, dlouho j kostry velryb
a srdečně se rozesmála. Po dlouhé době byl to zas první ře.
smích, jenž perlil se jí z hrdla. Těšila Věru, zlobila se na
psa a šla se sestrou do zámečku.
Zdálo se jí náhle, že dívá se na svět příliš černě, že
mohla by v něm žiti i doma snad, kam otec přivedl no-
vou maman. Váže ji však slib a káže, aby odešla zpět
tam, kde se zaslíbila. Nesmí se podati náladě — neskla-
me mater vrátí se, ať je jakkoli.
Zanechá domov i svět — horování Věřino i zápal ot-
cův k mladé paní. Však jí psali z kláštera, že ji uvítají s
radostí.
A již sedla k psacímu stolečku a psala mater Damia-
ně, že spěchá do jejího náručí.
korýši, lastury a krabi, jevili se zrakům užaslých ná-
vštěvníků. Ryby dravé i pokojné, odsouzené za kořist; ni deformovaných zad, zaručuje předem úspěch ve hře.
silnějších, projížděly vodami akvaria. Vegetace mořská Přispěchaly a muž za 50 franků propůjčil k pohlazení
zou- i se tyčila ve vodě z písku a po skaliskách mořského dna. j hrb každému, kdo si chtěl pojistiti štěstí.
| Nahoře, v pochodí musea vzbuzovaly podiv obrovské | Na schodišti kasina vykládala skupina dám a pánů,
V klášteře, v soukromém refektáři seděla mater před-
stavená a znovu četla Martin dopis.
Hlásal ji vše, co zmítalo duší i srdcem její nejmilejší
chovanky. Vykládal o touze, s níž vrací se pod klášterní
krov. Za čtrnácte dní přijede Marta, milé, sladké dítě,
nadané zvláštní milostí. Za čtrnácte dní uvedou ji slav-
ně v slib, učiněný potají.
Za čtrnácte dni . .. !
Mater Damiana vzdychla a složila hlavu do dlaní.
Myslí jí prolétla vzpomínka na vlastní mládí — na do-
mov a příchod do kláštera.
Zapadly do minula doby, v nichž světlé, kučeravé vla-
sy splývaly jí po zádech. Veselá a šťastna — plna buj-
nosti a nálad pobíhala v pokojích skvělého otcova bytu
v sídelním městě. Rozhýčkána domovem, slunila se teh-
dy v přízni lidí, vyhledávajících otcovo přátelství.
Rostla v ní příští hvězda velkoměstských, průmyslní-
ckých salonů. Dívenka smělá a náročná, vědomá své
pučící krásy i bohatství, třpytícího se za ní.
Žila v ní modla rodičů, vládnoucí domem. Nikdy ne-
myslela, že cosi mohlo by změniti skvělý její život. Že
najednou zmizeti by musela s jeviště života přeboha-
tých lidí, narozených proto, aby užívali a svět aby je
hýčkal.
Až přišla rána, jež roztříštila jejich blahobyt. Obrov-
ské ztráty na burse a věčná otcova hazardní hra v mo-
nacké ruletě otřásly zcela blahobytem favorisované ro-
diny.
Oh Monte Carlo a ruleta — !
Abatyše vzpomněla, kterak ji tatínek s maminkou
přivezl na jih do mořských lázní nedaleko Monaca. Usa-
dil je v drahém, znamenitém pensionu a sám zmizel,
kdy se mu zachtělo, v pověstné herně. Obě, zaujaty mo-
řem, nevšímaly si valně otcových odjezdů. Samy tonuly
ve společnosti, do níž je uvedl. Kaleidoskop mezinárod-
ního světáctva vystřikoval proud života až sem, kde žilo
se tak zajímavě a vkusně. V závětří favorisovaných
mořských lázní nikdo nemyslel na prosaickou skuteč-
nost ostatního světa.
Na severu, odkud přijeli, sníh a led poutal ještě zemi.
U moře však, zde na jihu bylo již zázračné jaro. Hya-
cinthy, fialky a konvalinky kvetly. Na terasách i kol
břehu po pláži zelenaly se veliké, tlustolisté agave a
všude voněl modře rozkvetlý rozmarýn.
Slunce sladce hřálo a paprsky svými pobízelo k třpyt-
né hře vlnky na moři. Blyštělo a třepotalo se v nich.
Svítilo s nebe lidem pro radost a životadárnost všeho
posílalo k zemi.
Večer — z dáli — směrem k lázním i na moře zářilo
světlo majáku, jak věčná stojící hvězda vesmíru. Zazá-
řila vždy, jakmile se na promenády u břehu vyrojil z,
lázni elegantní svět.
Vily boháčů lemovaly pobřeží. Dlela v nich mondénní
.společnost velkého světa, považující za fair, tráviti prá-
vě zde nejlepši část roku. Za nimi, trochu dále, usadil se
elegantní polosvět, vystupující bezmála tak nonchalant-
ně nebo vznešeně jak oni sami. Táhla je blízkost herny
— možnost zajeti do Monaka a Monte Carla — kam
tíhli všichni.
Flirt, nudný i zábavný, rozložil se u hladiny moře na
pláži, kde za dne vše hemžilo se koupajícími.
Moře, smaragdově zelené a hned zase hluboce modré,
omývalo břehy. Laškovně vyhazovalo vlnky na skaliska,
vyčnívající do moře. Lehounce kolébalo droboučké i
větší bárky, opatřené plachtami, aby rychle spěly vpřed.
Krásně se v nich snilo, dal-li se člověk jimi unášeti jak
moře chtělo. Průzračná hladina pod nimi nevykládala
ničeho o zradě spodních vod a hrůze, jakou umí způ-
sobiti.
Zdálo se opravdu, že čarovný kout světa, v němž se
náhle s maminkou ocitla, je stvořen pro šťastné lidi a
že jiných není ani na světě.
A zatím — vše bylo vstupní branou v peklo — na je-
hož prahu točila se ruleta.
místností obrovského musea
Velkolepé byly modely, výkresy a plány lodí — staro-
věkých i moderních. Různé typy dreadnougtů — torpe-
doborců — ledoborců — křižníků a ponorek. S nimi mo-
dely starých bitevních fregat a korvet, brázdících dříve
moře.
Mladá divka uzřela i loď, na níž Kolumbus přeplul o-
ceán a objevil Ameriku. Vševládný, mocný Řím, zabíra-
jící dříve i zemičku knížectví Monaka — ukazoval mo-
dely staré válečnické slávy na moři.
Dřevěné "galéry", poháněné přikovanými otroky, ve-
slujícími podle ran palicí na najatou kůži bubnu — stá-
ly zde, jako by měly vyplouti. S nimi typy starověkých
"trojveslic" a přepychových lodic tribunů, vozících pá-
ny k rozkoši.
V museu stál i typ starověké Jásónovy prvolodi světa
— nazvané Argo. Podle tradice měla loď v čele přídě
kus desky z mluvícího dubu.
Ochotný průvodce vykládal mladé dívce půvabnou
pohádku starých řeckých mythů a lodí. Jak v dávnově-
ku nemohli Argaplavci na moře, pro mělkost vody na
břehu. Jak Jásón zoufal a prosil staré bohy o pomoc. Až
ustrnul se nad ním Orfeus, zázračný pěvec starověku.
Zaznělo vary to a jeho zpěv. Orfeus kouzlem zpěvu a hry
pohnul moře, že vydalo více vody, aby loď po ní plynu-
la a přivezla domů "zlaté rouno" z Kolchidy.
Tatínek se však nudil učenostmi starého i nového
světa. Nevábilo jej moře ani jeho dění. Vábila ho herna
s ruletou a životem kol hracího stolu. Spěchal zavěsti
je i tam, aby uzřely, že zdánlivé není praničeho na tom,
že v herně mizejí.
Věděl, že veškerá podívaná v zámku, knížectví Mona-
ku, museu i akvariu — právě tak jako šlechtěná příro-
da — slouží -jedině k rozptýlení a uklidnění těch, jimž
hazardní hra strhala nervy a zničila jmění.
Kasino s Monte Carlem a pověstnou hernou bylo o-
tevřenou branou — v níž si Štěstěna s nej horší hydrou
podávala ruce. Zoufalství snoubilo se zde s nadějí,
chamtivost po zlatě posedla zde vždy srdce člověka a
zlomila v něm pravidelně i charakter.
Moloch hry neustále otvíral jícen, aby po řadě pozřel
přízraky všech, kteří mu obětovali peníze, rozum i život.
Tatínkovi rovněž chorobně zasvítily oči, jakmile se
ocitl na prazích kasina. Ani jemu nebyla rouleta cizí.
Vracel se k ní, aby mu Štěstěna podala ruku. Obdrží
zpět vše — nabude zpět prohrané jmění a zachrání své
velkolepé podniky před pádem. Však s ním spěli tam
všichni vášnivci, hledající úspěch života ve výhře a ve
zlatě. Nepřipouštěli vůbec možnosti, že by získali blaho-
byt poctivou a úsilovnou prací. Podobné pravidlo bylo
delfínů a ostatní, zvláštnější fauny mo-1 že každý vyhraje na červenou, stoupne-li si vedle svět-
j lovlasé ženy. Noir, barva černá, že vyhraje určitě, do-
S nimi věcný lovec moře — medvěd lední — tuleni a, tkne-li se pán zlehka vlasů brunety. Sázející dáma ier-
mroži vycpaní, umístěni byli ve sbírkách. Různé pta-|novlasá musí opět nenápadně pohladiti od zadu pána,
ctvo létající a hnízdící nad mořem vyplňovalo několik| jehož vlasy jsou světlé. Učiní-li tak, naplní se tobolka
její zlatem roulety.
Staré tyto verse znal otec mladé dívky velmi dobře.
Působily, že na základě jejich činily se známosti. Žádalo
se o nenápadnou přítomnost kýžené blondýny, nebo
"brunet" pána. Vyměňovaly se kousky provazů z obě-
šenců, zasazené třeba do zlata. Účinkovaly neomylné a
proto byla po nich stálá sháňka.
Zvláštní byla stará dáma, sedící denně u stolu herny,
s fetyšem na klíně a lokajem za zády. Pověrečně tiskla
k sobě vycpaného "kominíčka pro štěstí" a lhostejné
natahovala ruku po bankovkách, které jí do sázky po-
dával komorník.
"Výhra — výhra, ruleta — ruleta", znělo se všech
stran a vše řítilo se sázet!
Jakmile u stolu s rouletou stekly penízie do klína koho-
koliv ve větším množství, ihned vzbudily v ostatních
tím větší vášeň k sázení a hře.
Prohra a zklamáni odložilo se stranou a zapudilo na
distanc. Vše se opět shrnulo ke stolům, kde točila se
ruleta.
O vše bylo v sále herny postaráno. Na př. dáma ob-
šťastněná výhrou a krupierem — mohla se pouze oto-
čití a již viděla, za co může opět vydati své zlato. Ve vi-
trínách, zřízených v herně kolem sálu, volaly třpytem
vystavené šperky a lákaly ke koupi.
Třpytily se záhy na hrdlech mondenních "dam amu-
sant" — blýskajících se kolem stolů a roulety.
Seděly zde jako na stráži — věčné ony volavky ga-
lantní lásky a Venuše z profese. Velmi rády a ochotně
zavěsily se v rámě onoho šťastlivce, jenž vyhrával a
vstal právě od stolu rulety. Vystihly ihned touhu a ú-
směv nového šťastlivce. Věděly, že podle ustálených
zvyků staré tradice půjde si zahýřiti do zábavných mí-
stností herny neb Monaka. Radost z výhry oslavovala se
vždy a krásné ženy byly při ní nevyhnutelný.
Před kasinem ječeli kameloti nejnovější zprávy o bá-
ječných výhrách, jež rouleta hráčům opětně dala.
Křiklavě ličili půvaby Monaka i Monte Carla. Volali
šťastná čísla výher a jména všech, kteří již vyhráli.
Naproti nim stála oposice, snažící se vyvolati opak a
líčiti podle pravdy propadliště roulety.
Našli se i moralisté — poctiví a svědomití — obětující
vše pro záchranu chybujících. Citáty z bible hleděli pod-
raziti nohy všemu, co zde kazilo člověka, stvořeného
Bohem k práci a vědění.
Každý z hráčů však před nimi letěl a bál se jich jako
malých mravenců, spěchajících poštípati jim svědomí.
Vrhli se raději k plakátům kasina, zvoucích na prvo-
třídní koncerty světových umělců a filharmonii.
V divadle obsazeno bylo jeviště nejlepšími zpěváky a
pouze pro šosáky a dříče života, kteří sami sebe zapřáh-1 "mimy" světa. Ruleta však byla vším.
li do káry.
Oni však — bohorovní povýšenci světa — mondenní
společnost — epikurejci života — lidé zrozeni jedině k
požitku za každou cenu oni chtěli žiti na vzdory
osudu, pouze zlatem, točícím se v rouletě. Soplečnost v
kasihě byla tím pestrá a zdánlivě vznešená — jako by
pouze elegance dodávala světu ceny.
Dávno před početím hry stáli staří, dychtiví hráči za
dveřmi sálu. Trpělivě čekali, až sluhové vybroušeným
způsobem otevrou dveře, aby jimi vpadli do herny. Vši-
chni spěchali, aby se ocitli na "svém" místě, o němž vě-
řili. že je nejlepši.
Jedině dancingy, s nezbytným saxofonem, jazzem a
sterotypním flirtem trochu lákalay. Tekly v nich poto-
ky šampaňského těch, kteří přece vyhráli.
"Savoir vivre" — točilo se nad rozkošnickým a ha-
zardním koutem světa.
Mladá dívka s maminkou trávily však dny na jihu
mimo všechny svůdnosti, do nichž jim zapadal otec.
Koupaly se v moři, vyhřívaly na písku a dívaly se,
kterak rybáři rozkládají na břehu sítě.
Nadchl je pobyt u moře a častý zájezd otcův do Mon-
te Carla je neděsil.
_ _ | Netušily, že jezdí tam v zoufalé touze vyhrát zlato
Stan 1 mladí elegáni v bezvadne ústroji — krasne, roulety. Že si chce pomoci z finanční tísně. Zdrcen vra-
Tatinek se k ni vracel — zas a znovu — jako oddaný le nevyhrávala stejná čísla.
mladé dámy i stařeny sotva vlekoucí nohy, čekali na ú
směv Štěstěny.
Za nimi tíhli nováčci, spěchající po prvé zkusiti rule-
tu a zvědavci, toužící poznati, jak to vlastně pří hře v
Monte Carlu chodi.
Páni hry — krupieři — s hrabátky na zlato v ruce a
kontroloři hry se zjevili a zešedli. Mžikem byl každý stůl
obsazen a několikanásobně i obstoupen.
Uprostřed každého stolu točil se kotouč, kolem jehož
okraje běhala zázračná, maličká kulička ze slonové ko-
sti. Při zvolněném pohybu zapadla v některou z četných
přihrad hvězdicovitě značených a střídavě barvených
na červeno, nebo černo. Na zeleném sukně stolu, po obou
stranách hracího stolu, byla i "tabela" s čísly, značený-
mi v určitém pořádku a zvláštních skupinách. Dělená
pro barvu noir i rouge — a pro sudé i liché číslo.
Krupieři i kontroloři hry střídali se každou půl hodi-
ny, posíláni centrálním ředitelem kasina. Sami hráti
nesměli, jsouce pod stálým dozorem herny. Uměli velmi
dobře vrhati kuličku ze slonové kosti v rouletu, aby stá-
čel se často k nim, zklamán, že výhra ho opětně minula.
Věděl již, že se řítí do prohlubně bankrotu. Přes to však
vracel se zpět — znovu a znovu. Až je náhle domů od-
volal telegram.
Posice jeho podniků byla již nadobro ztracena. Zkla-
mala bursa — zklamalo Monte Carlo.
Vlna ztroskotání smetla náhle veškeré jmění i skvělý
dům v sídelním městě. Zanikl blahobyt nešťastné rodi-
ny. V otcově pracovně třeskla tehdy rána a po ní přišlu
matčina smrt. Mladá, výbojná dívčina se zlatými kade-
řemi, zůstala náhle sama, bez rodičů a bez pomoci.
Zůstala na pospas náhodě, náladám a péči starých
mrzutých tet, žijících dříve z podpor jejiho tatínka.
Slunce příchylnosti a domáckého tepla prchlo tehdy
navždy z ovzduší mladého děvčete.
Tety o ni pečovaly pouze v mezích odměřených dá-
vek sirotčí pokladny.
(Pokračování.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 31, No. 17, Ed. 1 Friday, April 24, 1942, newspaper, April 24, 1942; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394127/m1/2/: accessed June 21, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.