Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 32, No. 15, Ed. 1 Friday, April 9, 1943 Page: 2 of 10
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Cechoslo vAk
v pátek, dne 9. dubna 1943.
ČISTÁ LÁSKA VÍTĚZÍ
I
ROMÁN OD
H. COURTHS-MAHLEROVÉ
Přeložil Fr. Šádek.
Ach — Irma modlila se potají z hlubin svého srdce,
aby se vrátil domů. Co vše mél za sebou a co zažil a vy-
konal, cítila, že by mu všecko odpustila. Rovněž spolé-
hala na jeho poctivost jako na poctivost svého otce.
Dlouhá léta vzpomínala na Norberta jako na milova-
ného zemřelého. Nyní pojednou probudil se tento mrtvý
opét k životu a srdce její znova promluvilo. Nebyla již
dítětem, nýbrž dospělou dívkou a uvědomila si, že se již
nikdy neprovdá, kdyby se Norbert nevrátil, nebo svým
srdcem se jí odcizil.
vm
Vše, co nyní nastalo, vyrušilo barona Donáta z jeho
klidu více, než mu bylo prospéšno. Znepokojovala ho
tajná nejistota, zdali se Voldanovo pátrání potká s vý-
sledkem. Uzrávala v něm touha, aby se Norbert stal je-
ho nástupcem a stále živěji probouzela se stará naděje,
že bude z Norberta a Irmy párek. Potom aspoň zůstane
jeho dceři podíl na plodech jeho píle.
Mnoho se radil nyní s Irmou o Norbertovi. I teta Kri-
stina se na něho upamatovala. Několikráte o prázdni-
nácn se s ním setkala na Falknově. A tak Norbert z
Falknova žil již mezi nimi.
Irma pozorovala však úzkostlivě, jak se otec octl v ne-
klidné náladě. Proto s radostí uvítala padesátileté jubi-
leum Kolmanovo, že mu přinese trochu rozptýlení.
Opravdu, pro tento den konaly se slavnostní přípravy.
Celý Falknov měl se zúčastniti této slavnosti. Baron
Donát chtěl svému starému, věrnému sluhovi okázale
dokázat, jak si ho váží a jakou cenu má pro jeho rodinu.
Nejhorlivěji byla činná teta Kristina. Sama pletla
věnce a guirlandy a vázala obrovské kytice na výzdobu
příbytku Kolmanova. Též Irma horlivé při tom pomá-
hala, uvažujíc, čím by věrnému Kolmanovi způsobila v
jubilejní den nejvétší radost.
Všecky přípravy konaly se potají, aby Kolman nic ne-
pozoroval. Obávali se, že by byl s to utéci před zamýšle-
nou slavností. Nikdy toho nesnesl, aby se mu věnovala
veliká pozornost. Když měl narozeniny, pokaždé zmizel,
aby mu nemohli blahopřátl.
Jubilejního dne již z rána vyjel jako obyčejně na pole,
a to tak časně, že tomu nemohli zabránit!. Snad si ani
na tento den nevzpomněl. Když se potom vrátil k sní-
dani, překvapila ho velice obrovská guirlanda nad
•vchodem do jeho bytu. Uprostřed skvěla se velká pade-
sátka.
Kolman ze široka se rozkročil, okukoval to, něco pro
sebe zabručel, postrčil čepici několikrát sem tam a
vkročil konečné do svého bytu. A tu spatřil všude květi-
ny, na vydrhnuté podlaze jedlové větvičky, rozšiřující
pronikavou vůni. Zůstal na prahu státi zaražen, vida
celý pokojík ve slavnostní výzdobě se společností ve
svátečních úborech.
Vpředu stál pan baron, podepřen lehce o hůl. Podle
něho v bílých šatech s věnečkem ze šípkových růžiček
na světlých vlasech Irma. Na druhé straně dvořila se
teta Kristina ve svých nej lepších šedých hedvábných
šatech. Za ní vykukovala kuchařka v čele deputace slu-
žebnictva.
Irma přistoupila ke Kolmanovi a zavedla ho dovnitř.
Nedbajíc přítomných, objala ho a vtiskla mu na pichla-
vý knír svůj polibek. Potom připevnila kytičku na jeho
kazajku, posadila ho do ověnčeného křesla a blahopřála
mu srdečné dojemnými slovy.
Kolman byl tak pohnut, že se mu slzy vyřinuly po
tváři; též teta Kristina usedavě se rozplakala — to ani
jinak nešlo, když viděla slzy. Irmě též zvlhly jasné oči.
Nyní baron k němu přistoupil, stiskl mu pevně ruku
a druhou mu položil na rameno.
"Nerad plýtvám slovy, milý starče. Děkuji ti, ty věrné
srdce, a zůstaň i Irmě věrnou podporou, až mne tu ne-
bude".
Potom opět potřásl rukou Kolmanovi a obrátil se, aby
nebylo pozorovati, jak jest pohnut. Kolman také byl ro-
zechvěn. Jindy stál vždy jako skála, pevně a nezdolně.
Irma uhodila na veselejší tón, aby se otec a Kolman
opět vzpamatovali. Vesele švitoříc, zavedla starce ke
stolu s bílým ubrusem, kde byly pro něho připraveny
dary. Pro bohatou pestrost květin nebylo jich skoro ani
viděti. Všichni snesli dárky.
V bílé prosté obálce byl nejcennější dar. Do ní od pa-
na barona byla vložena renta až do smrti Kolmanovy a
zajištěn mu byl volný pobyt na Lichnově — rovněž až
do smrti. — Nikdo ho nemohl o to připraviti.
Irma mu dala drahé, zlaté hodinky s řetízkem a teta
Kristina vlastnoručně vyšívanou hedvábnou vestu a na
zimu tlustý teplý šál. dostatečně dlouhý a široký. Ba-
ruška podala mu jménem služebnictva stříbrný pohár
uvnitř vyzlacený.
Na Lichnově působící zřízenci se sešli a věnovali mu
do nákrčníku krásnou cennou jehlici. A ještě od růz-
ných dodavatelů a obchodních přátel sešlo se mnoho
darů.
Kolman nemohl ani promluviti, jak byl překvapen a
zaražen. Nemohl pochopiti, proč věnuji mu tolik pozor-
nosti a cítil velikou vnitřní slast, že jeho práce došla u-
znání, že ho měli rádi a že si ho vážili. Každý muž, jenž
se ve svém povolání vyšine, raduje se z takového uznáni.
Toho dne byl na Falknově svátek. Nepracovalo se a
odpoledne byla pro lid z Falknova a Lichnova taneční
zábava a hostina.
Kolmana uvedli okázale do zámku ke stolu. Posadili
ho mezi Irmu a tetu Kristinu. Měl na sobě dlouhý černý
kabát, tetinu vyšívanou vestu, na níž se houpal nový
zlatý řetízek.
Nepohyboval se tak volně, jako v své krátké lodenové
kazajce, též za stolem byl v rozpacích, jak si má počí-
nat. Jeho skromný původ projevil se v neobvyklé situ-
aci. Venku na dvoře a na poli byl na svém místě, tam se
osvěčil, zde byl na cizí půdě.
Avšak společnost kolem něho viděla, jak se necítí do-
ma. To jim však nevadilo. Viděli dobře, že šedovlasý
stařeček má srdce ze zlata a že by kdykoli život položil
za své pány.
*
Tato slavnost měla býti na dlouhou dobu poslední na
Falknově. Choroba barona Donáta zakrátko po této
slavnosti se zhoršila. Byl velmi skleslý, nemohl již vy-
cházeti ven a více než dříve odpočíval.
Irma nehnula se od něho, společně s Kristinou ho
všemožně vyrážely a myšlenky jeho rozptylovaly, pozo-
rující dobře, že jest znepokojen, když se posud nepo-
dařilo vypátrati Norberta z Falknova.
Baron Donát sám se přemáhal, aby se uklidnil. Uznal,
že mu toto horečné napětí škodí. Ale neměl tolik ener-
gie, aby se zhostil tíživých myšlenek. Opětně měl něco,
co ho tajným přáním k životu poutalo, chtěl stůj co
stůj život prodloužit!, až by Norberta z Falknova opět
uviděl. A právě, že po tom tak vroucně toužil, oslaboval
své životní sily více než měl.
Moudře hospodařil již po dvě léta těmito silami. Nyní
pojednou vydal příliš mnoho z toho.
Celé dni byl nucen ztráviti na lůžku a cítil, že se jeho
konec blíží. Smířil se s neodvratným osudem. Snad mu
nebylo usouzeno, aby se jeho toužené přání splnilo.
Avšak v posteli nechtěl zemříti. Sebral se opét a seděl
nyní v lenošce.
Svým pohledem zatékal ven, jako by se chtěl s krás-
nou přírodou rozloučiti. Zdálo se, že se jeho zdravotní
stav počíná lepšiti.
Irma pozorujíc ho, oddychla si lehce. Otec a dcera
měli nyní několik šťastných dní.
Kolman a teta Kristina zařídili to tak, aby Irma stále
mohla prodlévati u svého otce.
Jednoho rána potom přijel dr. Voldan na Falknov J
Přinesl konečné toužebné očekávanou zprávu o Norber-
tovi.
Donát trval na tom, že ho přijme. Irma však zůstala
u něho. Dr. Voldan oznamoval, že bylo vypátráno, kde
se Norbert zdržuje. Toho času žije jako hospodářský!
správce na statcích knížete Kerčukova v Rusku. Po přá-
ni baronové dr. Volda zaslal mu již zprávu o tom, jak
se měnily poměry na Falkonové.
A tu ještě jednou vzplála jiskerka života v Donátovi,
když slyšel od dra Voldana, jak šel po stopách Norberto-
vých zprvu do Francie a potom do Itálie. Posledně se
zdržoval na Rivieře v Nizze a v Monte Carlu. Z Nizzy o-
dejel přímo do Ruska, kde již čtyři léta řídí panstvi
knížete Kerčukova.
Když otec a dcera osaměli, uchopil Donát své dítě za;
ruku. "Irmo — bohudíky — nezahynul. Žije a zaslouží
si vynikajícího místa. Věděl a tušil'jsem to, že se nezmě-
nil. Takový člověk jako on nikdy se neztratí".
Též v Irmině srdci rozkvetla radost a dala svým záři-
vým citům průchod.
"Jsem šťastna, tatínku, žes se této radosti dožil".
"Ano, díté — již jsem se vzdával té myšlenky, že se
ještě o něm dovím. Avšak nyní se snad dočkám i jehoí
návratu. Teď je mi tak dobře, jako mi nebylo nikdy.|
Pojď, mé dítě, zaveď mne do mé pracovny. Sám mu na-
píši dopis, aby se hned vrátil k nám, uložím mu na srd-1
ce, aby si pospíšil, chce-li mne ještě zastati na živu".
Vstal a za přispění Irmina kráčel zpříma; vnitřní ra-i
dost ho posilovala a vzpružovala. V lenošce se opét |
usadil.
Irma mu připravila papír a péro a vzadu mu vsunula
pcdušku. Tak seděl chvíli a pohlížel před sebe. Potom
začal psáti:
"Můj milý Norberte!
Tak dlouho jsme se neviděli, tak dlouho nevěděl jsem
o Tobě. Neštěstí činí z člověka většího sobce, než štěstí,
skoro jsem na Tebe zapomněl, ačkoliv jsi mi zůstal vždy
milým jako vlastní syn. Nyní Tě volám, můj milý Nor-
berte, do Tvých rukou sám bych rád vložil můj milý
Falknov. Co jsem vytvořil pro svého Ludvíka — patrně
již víš, že jest mrtev můj syn — to zanechám Tobě a
požehnání Boží Tě provázej ..."
Pojednou vypadlo mu péro z ruky a tlumený hlas
unikl z jeho rtů. Srdeční křeč ho přepadla a to ještě
hůře, než kdykoliv před tím.
Irma naklonila se úzkostlivě k němu.
"Otče, milý tatínku", zvolala všecka bez sebe.
Podíval se na ni soucitně.
"Buď zmužilá — mé dítě — slíbila jsi mi to", šeptal v
posledním napětí svých sil.
Objala ho, jako by ho nechtěla pustiti.
"Tatínku, můj drahý tatínku!" volala opět. "Jak
trpíš!"
"Ne — nebolí to — Irmo, buď silná!"
Irmá se usmívala. Sama věděla, jak se přemáhala, a-
by ten úsměv vyloudila.
"Jsem úplně statečna, tatíčku", řekla jasně a pevně, j
Potom vyjasnil se jeho obličej nadzemským leskem
zazářily jeho oči ještě jednou — a potom zhasínaly v u-
mírání. Těžce dopadlo jeho tělo zpět.
Irma zbledla jako stěna. Lehce zatlačila mu oči, na
rtech umírajícího jevil se úsměv, jako by ji ještě viděl.
Avšak, když se oči zavřely, bolně vykřikla a sklesla k je-
ho nohám.
Teta Kristina seděla ve vedlejším pokoji. Zaslechla
bolestný výkřik a přikvapila k ní.
"Dítě, pro pánaboha, co se stalo? — Donáte — milý
Donáte!"
IX.
Čtyři neděle minuly od té doby, kdy Irmě zemřel otec.
když první bodavá bolest ulevila, pohlížela do budouc-
nosti s nejvétší odvahou, majíc na paměti to, co otci
slibila. Jak mnoho pohřešovala dobrého, moudrého otce,
uvědomila si sama. V posledních letech obdržela od ně-
ho všecko, co mělo pro její život cenu. Ačkoliv trpěl a
slábl v poslední chvíli, byl jeho silný duch pro ni opo-
rou a vzpruhou.
Nyní si musila poraditi bez něho.
Teta Kristina neměla té schopnosti, aby jí poskytla
ochrany. Naopak, spíše musila bdíti sama nad starou
nesamostatnou pannou, byť i její společnost byla jí mi-
lá. Kolman byl jí ve všech pracích podporou. Avšak ve-
liká rozdílnost vzájemného postavení v životě často ci-
telně se projevila. Otce jí nikdo nenahradil. Vše, co bylo
obsahem její duše, musila nyní uzavříti ve svém nitru.
Čím byl pro ni otec, uvědomila si plně teprve nyní.
Připadalo ji, jako by ho viděla ještě živého podle sebe.
Při všem, co učinila, slyšela v duchu, že to buď schvalo-
val, nebo ji z toho zrazoval. Viděla, jak očima dává jí
souhlas nebo výstrahu. To ji ku podivu posilovalo.
A když si nevěděla rady, postavila se před obraz otcův
v životnj velikosti, jejž dal otec na její vřelé přání ma-
lovat, když se jí před dvěma lety svěřil, že jest jeho ži-
votu vytýčen krátký cíl. Zdálo se, jako by tento obraz,
malovaný geniálním umělcem, oživl a mluvil, když k
němu brala útočiště. Visel v jeho pracovně nad psacím
stolem a Irma mohla s ním mluviti, jako by byl ještě u
ní.
Jak si otec přál a od ní očekával, chopila se díla obě-
ma rukama. Nebyla sentimentálním snílkem, odhodla-
ně a přímo šla za vytčeným cílem.
Na lichnovském zámku krátce po pohřbu otcově ko-
naly se přípravy k jejímu přesídlení. Několik pokojů
znova upravili a její osobní majetek tam přestěhovali.
Nyní bylo již vše k jejímu příchodu připraveno. Irma
mohla již přesídliti, ale nechtěla opustit zámek falk-
novský dříve, než nastoupí na panstvi nový pán a než
ona všecky záležitosti svěří jeho rukám.
Irma nemohla se odhodlati, zdali má dopis, jejž její
otec nedopsal, byv smrtí překvapen, Norbertovi odeslati.
Dr. Voldan, jenž v té době častěji zavítal na Falknov,
oznámil jim, že Norbert odpověděl na jeho první dopis.
Přinesl Irmě ukázati jeho dopis. Zněl takto:
"Velectěný pane doktore!
Na Vaše sdělení, které mne velmi překvapilo, mohu
Vám teprve dnes odpověděti, neboť jsem právě ve svém
úřadě příliš zaměstnán. Že se baron Ludvik z Falknova
velmi záhy po mé cestě do ciziny při dostihách poranil
a zemřel, dověděl jsem se z novin. Jeho předčasná smrt
mne hluboce dojala, neboť jsem ho měl velmi rád. přes
to, že jsme se rozhněvali. Ludvík z Falknova — můj nej-
lepší přítel — těšil se až do své náhlé smrti slunečnímu
jasu štěstí. Tak smrt je krutá — krutější ještě pro jeho
pozůstalé, než pro něho samého. Truchlil jsem tenkráte
s nimi nad jeho smrtí, ačkoliv tehdy nebylo lze, abych
dal o sobě slyšeti. Chtěl jsem býti nezvěstným pro vše-
cky dřívější své přátele — protože jsem byl v svém nitru
rozerván.
Nikdy jsem na to nepomyslil, že zemře baron Cyril z
Falknova přede mnou bez dědičných potomků, nikdy
mne ani ve snu nenapadlo, že budu jednou spravovati
panství falknovské. Vy mi píšete, že tomu tak jest a já
tomu musím véřiti. Octl jsem se v životních poměrech,
kde není nic kromě koní, jen širá step a málo lidí, mlu-
vicích jinou řeči než já. Starý Norbert z Falknova jest
opravdu mrtev, takřka ani na sebe se nepamatuje. Je-
diné, co po něm zůstalo, jest jen jeho stín.
Avšak i já po mnohých strastech našel jsem ve své
pustině klid a tohoto klidu nerad bych se opět vzdal a
znova vkročil do života tam, kde jsem jednou byl šťa-
sten. Avšak nikdy jsem se nevymykal povinnosti a jest-
liže mne tato povinnost nyní do Falknova volá, upo-
slechnu jejího hlasu.
Teprve z Vašeho dopisu jsem se s velikým zármutkem
dověděl, že matka Ludvíka z Falknova záhy po jeho
smrti zemřela a že i jeho otec po jistou dobu již jest
churav. Nikdy jsem si nepomyslil, že se mne ještě něco
tak bolestného dotkne.- Nedovedl jsem si představiti
Falknov v tak smutném světle. Kdysi vanula ze všeho
na Falknově radost ze života ke mně, avšak — tout
casse, tout lasse, tout passe. —
Prosím Vás, velectěný pane doktore, předložte tento
dopis mému strýčkovi a řekněte mu, že se jen nerad vy-
trhnu ze svého dobrovolného vyhnanství. Mohu ho však
ujistiti, že při mnoho neštěstích, která mne potkala, ne-
poskvrnil jsem nikdy nečestným činem jména, které mi
přísluší. A není-li hněv strýčka Donáta nesmiřitelný a
dovolí-li mně ve své laskavosti, která mi dříve mnoho
šťastných chvil způsobila, abych se mohl opět na něho
obrátiti, dovolím si mu potom zevrubně vypravovati, ja
kou mám za sebou minulost.
Děkuji Vám, velectěný pane doktore, za Vaši zprávu a
Vám v úctě oddaný
Norbert z Falknova."
Zvláštní pocity opanovaly Irmu po přečtení tohoto
dopisu. Ze slov těch vytušila hlubokou trpkost a lho-
stejnost, které si nedovedla vysvětliti při veselé a živé
letoře Norbertově z mladých let.
Vřelou útrpnost pocítila ve svém srdci, co asi zažil a
zkusil, že tak roztrpčeně pohlíží na svět.
S rozrušenou myslí očekávala nyní zprávu od něho.
Dr. Voldan zpravil ho o úmrtí barona Donáta. Tato
zpráva nezastihla již Norberta. Správce kerčukovských
statků poslal telegram dru Voldanovi:
"Baron z Falknova jest na obchodní cestě po vesni-
cích na stepi. Navrátí se ve třech nedělích. Dopis za
ním poslati nemůžeme, protože se pobyt jeho denně mě-
ní, a my nevíme jak".
Po krátkém úmrtním návěstí poslal Voldan na přání
Irmino ještě zevrubnou zprávu Noibertovi. Také mu o-
známil, že baronesa Irma a dozorce Kolman budou ří-
diti práce na Falknově tak dlouho, dokud se nový pán
neujme vlády.
Dosud nedošla odpověď.
Za parného slunečního rána v prvních dnech srpno-
vých seděla Irma s tetou Kristinou na terase u snídaně.
Obě dámy měly na sobě smuteční šaty. Irma zamyšle-
ná a smutná dívala se přes velký pažit do parku.
Černé šaty splývaly v měkkých záhybech na její štíh-
lé postavě. Byly z jemného průsvitného hedvábí, bílý
krk a předloktí byly obnaženy.
Teta Kristina měla na sobě nové smuteční šaty, však
podle staromódniho originelního střihu, který se k ní
velmi dobře hodil.
Takové šaty se všemi záhyby a volánky nosily se za
jejího mládí. Stále i doma nosila stará slečna dlouhé
rukavice z černého hedvábí, ozdobené na vrchní straně
ruky plyšovým koketním proužkem.
Četla právě došlé ranní noviny a Irma měla před se-
bou došlou poštu. Zcela proti svému zvyku byla mladá
dáma zadumána a dopisů ještě neotevřela.
Teta Kristina občas se na ni podívala. Náležela k li-
dem, kteří sice dostávají velmi málo dopisů, ale přes to
denně netrpělivě listonoše očekávaly. Stále neklidně
pozorovala Irmu a dopisy. Avšak neodvážila se ji upo-
menout!, aby je otevřela.
"Irmo!" ozvala se konečně. "Ty jsi skoro ničeho ne-
jedla. Pojď, posnídej ještě trochu!"
Mladá dívka se zarazila, pohlédla na talíř. "Již jsem
se do syta nasnídala, tetičko".
"Ne, ne — zdá se, že dnes vůbec nemáš chuti k jídlu".
"Protože jsem se, tetičko, ještě neprojela."
"Nuže, ještě ti kousek podám", prohlásila Kristina
rozhodně a horlivě ji snášela zákusky.
"Nesmíš mne, tetičko, tak zhýčkati, vždyť si sama
mohu posloužiti".
"Dopřej mi práce, jsem vůbec málo činná".
Irma pohladila její ruce a usmála se.
"Ty mne zahanbíš svou horlivostí v práci. Již se za to
stydím, když jen na pět minut složím ruce do klína".
"Ty ani netušíš, s jakým zápalem jdu do práce.. Při-
padá mi, jako bych dříve v tmavém koutku zaprášena a
zanedbána ležela stranou a teprve zde se opět probu-
dila k novému životu. Práce jest pro mne vzpruhou".
"Dostane se ti jí, kolik si přeješ. Dnes odpoledne poje-
deš opět na Lichnov a uspořádáš tam všelicos, o čem
jsme včera mluvily."
"Ano, ano, těším se již na to".
Irma věděla sice, že jde na Lichnově stejně všecko jako
na drátku i bez staré panny, avšak z něžnosti zalichoti-
la jí, že bez ní by se tam nic nesvedlo.
"Kolman má také něco na srdci pro tebe, tetičko,
zmínil se mi o tom".
"Co jest to, Irmo?"
"Víš, měli jsme dnes, Kolman a já, poradu s drem
Voldanem a nevíme si s Kolmanem rady. Máš zajiti na
Lichnově do fary a tam si u paní pastorové objednati
násadu čerstvých vajec nových španělských slepiček.
Kolman jest všecek posedlý za nimi, chce zkusiti jejich
chov a mlúvil již o tom s paní pastorovou. Máš je velmi
pečlivě přinésti, neradi bychom to svěřili cizím lidem".
"Dobrá, dobrá, Irmo. Obstarám to. Smím ti ještě jed-
nou šálek naplniti?"
"Ne, ne, již mám dost".
Irma opřela se o lenoch sedadla a podepřela si hlavu
rukou. A teta Kristina houpala se na své židli a opět
zvědavě pohlížela na balíček došlé pošty. Konečně se
odhodlala k otázce:
"Dítě, nezapomněla jsi na došlé poštovní zásilky?"
Irma se usmála.
"Ach, opravdu, tetičko — pošta."
Vzala nůž a rozřezávala obálky dopisů a časopisů. A
tu pojednou sebou trhla. Jeden z došlých dopisů měl
ruské poštovní známky a Norbertův rukopis. Horká vl-
na krve lila se jí do obličeje. Přemáhala se však a nej-
dříve si prohlédla všecko ostatní. I pro tetu Kristinu byl
tam dopis a také pohlednice z pensionátu, na niž se vše-
cky dámy i s Kneislovou podepsaly a pozdrav připojily,
děkujíce za zaslaný dárek. Teta Kristina totiž se svole-
ním Irminým poslala svým družkám do pensionátu vel-
ký koš krásného ovoce. Zatím, co se stařenka zahlou-
bala do čtení svého dopisu, otevřela Irma chvějícími se
prsty dopis Norbertův.
Již při osloveni zarděla se jasnou červení radostného
překvapení v obličeji.
"Velectěná a milostivá sestřenko Irmo!"
Oddychla si z hluboká a byla tomu ráda, že si jí teta
nevšímá. Volně podepřena, zabrala se do čtení dopisu.
"Velectěná a milostivá sestřenko Irmo!
Vrátiv se dnes se své obchodní cesty — kupoval jsem
totiž ve vesnicích na stepích mladé koně — našel jsem
ve svém příbytku telegram a dopis dra Voldana, který
již došel před několika týdny. 2Í telegramu jsem se do-
věděl o smrti Vašeho pana otce, jehož jsem si vysoce
vážil. Lituji velice, že jsem mu nemohl prokázati po-
slední poctu. S plným přesvědčením Vás ujišťuji, že u-
přímně truchlím nad ztrátou tak výborného muže. Ni-
kdo zajisté nepochopí tak jako já, jak těžkou ránu Vám
způsobil osud smrtí Vašeho otce. Prosím, přijměte uji-
štění mé vroucí soustrasti.
Bohužel, nemohu se ihned vydati do Falknova, ačko-
liv mi dr. Voldan píše, že mne tam ihned očekáváte;
musím zde vyříditi ještě některé věci.
Z dopisů dr. Voldana mnohé působí mi starosti, vím,
že se od nynějška celý můj život utváří jinak. Vy, vele-
ctěná milostivá sestřenko, snad se na mne již vůbec ne-
pamatujete, aneb jen velmi slabě. Já však ve svých
vzpomínkách vidím svou sestřenku Irmu jako světlou
jiskérku, jako sluneční paprsek ze své minulosti. Jest to
arciť milá vzpomínka na zlatovlasou hlavičku se silný-
mi, volnými copy a s pohledem velkých, zpytavých dět-
ských očí. A veselý, zvonivý smích průvodem k tomu.
Ach, jakým radostným zvukem ozývají se mé tiché stě-
ny, v nichž dosud nebylo místa pro veselou myšlenku.
Dr. Voldan mi píše nyní, že ze žabky Irmy vyrostla
energická, za svým cílem jdoucí dívka, stojící v čele
Falknova a Lichnova, zastupující zasnulého otce a od-
hodlaná, že věrné setrvá na zodpovědném místě tak
dlouho, dokud se do Falknova nedostavím.
To jest velmi hezké od Vás, drahá sestřenko, a já
doufám, že mi prominete tato smělá slova, neboť jsem
pro Vás nyní jen cizincem. Rovněž Vám děkuji za Vaši
ochotu, že chcete splniti povinnosti, které jste dobrovol-
ně na se vzala. Vše, co jsem o Vás slyšel, pobádá mne,
abych Vás poprosil, byste ještě nějaký čas setrvala na
tomto místě. Já, bohužel, nemohu odtud ihned vyraziti.
Kníže Kerčukov jest na cestách, a já musím vyčkati, až
mne zbaví mých povinností a vyhledá si nástupce za
mne.
Jsem knížeti zavázán nesmírným díkem. On se mne
jednou přelaskavě ujal, když jsem byl ve velké tísni a
podal mi záchrannou ruku, když jsem padal do záhuby.
Byl by to černý nevděk ode mne, kdybych ho náhle opu-
stil. Kníže Kerčukov nebude mne déle zdržovati, než
jest nezbytně třeba, a jakmile budu volný, přijedu na
Falknov. Prosím, do této doby mne laskavě zastupte.
Tuto prosbu odvažuji se jen proto pronésti, že se do-
mnívám, že Vaši velkomyslní a dobří rodiče mají také
takovou dceru. Nebo smím se dovolávati také toho, že
bj 1 Ludvík kdysi mým nejlepším a nejvěrnějším příte-
lem? A že mne sestřenka Irma dříve ráda na Falknově
vídávala?
Zdali budu Vám ještě vítán jako vetřelec na statku,
na nějž Váš pan otec vynaložil všecky své síly, aby jej
povznesl, neodvážím se tázati. Přijdu, protože je to mo-
je povinnost a přijdu s poctivým úmyslem, že budu ži-
votní dílo barona Donáta po jeho přání spravovati dále.
A proto Vás prosím, abyste se na mne nedívala s ne-
přátelskými úmysly. Pro mne bude vždycky vyznamená-
ním, když Vám budu moci osvědčiti oddanost. Doufám,
že budeme i budoucně dobrými sousedy; Vy jste přece
jediná ze všech mi milých osob, s nimiž se opět sejdu.
Očekávám Vaši brzkou laskavou odpověď.
Starý Kolman, jak se dovídám, věrně Vám stojí po bo-
ku. Prosím Vás snažně, abyste tomuto věrnému starci,
jenž se snad také na mne upamatuje, vyřídila můj po-
zdrav. Bude mne velmi těšiti, když zůstane u mne na
Falknově. Avšak myslím, že Vy si ho s sebou vezmete na
Lichnov a proto se ve svém přání uskromním.
Tím pro dnes končím. Má celá, jinak tak pustá svět-
nička, jest naplněna samými vzpomínkami. Dlouho
jsem je násilně tlumil, nesměje býti měkkým a útlocit-
ným. Nyní si bouřlivě zjednaly průchod. Z každého kou-
ta zírá na mne přívětivá tvář. Víte, drahá sestřenko Ir-
mo, co jest stesk po domově?
Pozdravuje Vás hluboce oddaný
Váš bratranec
Norbert z Falknova."
Irma oddychla si z hluboká, dopis jí vypadl z ruky.
Oči jí zvlhly a její srdce bouřlivě zabušilo. Ach, kdyby
Norbert tušil, že uchovala věrně jeho obraz ve svém
srdci! Každé jeho slůvko znělo jí tak mile a důvěrně.
Litovala ho sice velice, avšak i radovala se z jeho srdeč-
ného dopisu. Byl to vzácný dar.
Dlouho bez pohnutí zírala na dopis. Trhla sebou, když
jí teta Kristina, radostí záříc, oznamovala, že došly
broskve a meruňky v neporušeném stavu do pensionátu
a že tam způsobily velkou radost.
"Jen považ, Irmo, i Kneislová připojila několik slov
díků. Snad přece nemá tak tvrdé srdce, jak jsem si my-
slela".
Irma se usmála.
"Ale ty, tetičko, máš zcela jistě srdce měkké jako má-
slo. Později podnikneme ještě jednou velkým košem šá-
lových jablek útok na tvrdé srdce slečny Kneislovy.
Jakmile jablka otrháme, pošleme je do ústavu".
Teta Kristina byla všecka blažena, že může způsobiti
svým družkám trochu radosti. Věděla dobře, jak jim v
pensionátě skrble odměřují.
"Dostala jsi, Irmo, také dobré zprávy?" otázala se po
chvíli.,
"Ano, tetičko, dlouhý dopis od Norberta z Falknova".
"Ach, konečně! Kdy tedy přijde?"
Irma vypravovala jí krátce obsah dopisu. Kolman šel
právě kolem domu. Irma ho zavolala a Kolman v těž-
kých botách dupal po kamenných schodech na terasu k
nim.
Oznámila mu, že ho Norbert pozdravuje a že se zatím
ještě musí zdržeti na Falknově.
"Stane se tak, baroneso. Nenecháme to zde spustnou-
ti", pravil.
"Zůstaneme ještě tady a teta Kristina nás bude vy-
datně podporovati. Žene se do každé práce o překot".
Kolman s úsměvem pohlížel na křehkou figurku sta-
ré dámy, již by byl snadno sevřel rukama.
"Ano, jest ku podivu, co milostivá slečna svýma ma-
linkýma rukama všecko dokáže".
A své šifoké dlaně položil na stůl vedle útlých ruček
tetiných. Teta Kristina se usmála:
"Inu, Kolmane, nemohou býti na světě sami takoví
obři jako jste vy."
"Toť se ví, milostivá slečno, potom by musel pánbí-
ček stvořiti ještě jeden svět, abychom v něm měli všich-
ni místo".
"Kolmane, kolik vajec mám přinésti od paní pasto-
rové?" otázala se stařenka.
Kolman váhal s odpovědí, ale když mu Irma potají
dala znamení, přisvědčil horlivě.
"Ach tak — inu ano — vajíčka, to jest velmi důležité,
milostivá slečno. Paní pastorová zabalí vám je již pečli-
vě do košíku." *
"Ne, ne, ponesu je raději v klíně, Kolmane".
"Hm, když chcete, milostivá slečno, inu vždycky to ří-
kám, kdybychom vás neměli, nevěděli bychom někdy
kudy kam".
(Pokračování'
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 32, No. 15, Ed. 1 Friday, April 9, 1943, newspaper, April 9, 1943; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394129/m1/2/?rotate=90: accessed July 3, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.