Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 12, Ed. 1 Friday, March 21, 1941 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 21. března 1941.
VLASTA PITTNEROVÁ:
1=
V MYSLIVNĚ A V ZÁMEČKU
Ten se radostně rozesmál a hned se chtěl dáti do
práce, leč bylo na ni ještě trochu mokro, a tak ujedná-
no, že se bude dláždit až po několika dnech, také až
se bude moci s menšim vozíkem zajet do lomu a kame-
ni dovézt.
"A tam je můžeme třeba i trochu otlouct, aby se
lepši podlévá sebe položily," dodal a Nácek řekl, že sc
na tu práci těší.
"To zde bude jako v purku," libovala si Anče.
.Anežka hořela touhou, aby se jižjiž mohlo v zahrádce
pracovat. Nechtěla se přeznati ani sama sobě, že se
těší, že přijde více se Zvolaném dohromady, a ráda sly-
šela, když hajný podotknul, že še v neděli staví v zá-
mečku, aby se pozeptal, kdy možno tam zajet pro keře
a sazenice. Řekl, že pak zapřáhne do malého vozíku
trávy a vše přiveze najednou.
"Já pojedu se strejčkem," dožadoval se Emilek.
•-Což o tebe, no, strejček dá na tebe pozor", řekla A-
nt-yJca.
'•To musíš ty, Anežko, ale jet nebo jít také s sebou,"
pravila paní Adamcová. "To se sluší, a něco vezmeš pře
ct ctí a darem."
Anežka se zarděla a Emilek počal povídati, že již
dlouho nebyli v zámečku, že je tam hezky a ta paní
te<a že je hodná a páni také.
Anežka neřekla ani ano, ani ne, ale návrh matčin
nepřišel jí nevhod.
Když pak se počátkem května již mohlo v zahradě
pracovatl, slyšela ráda, an hajný vyřizoval vzkaz, že
se muže během týdne přijeti do zámečku. Že byl pan
placmajstr v zámku a dovezl stromky a keře, že tudíž
netřeba ničeho kupovati.
""Však se začne se zahradou dost pozdě, no, zde v ty
Siberiji to jinač nejde," končil hajný svoji řeč.
"To mi nepokvetou ani všecky květiny, a stromky a
keře nebudou mít ovoce," trochu teskně řekla Anežka.
u,No, dočkáme se napřesrok, bude se nač těšit," odvě-
tila matka.
"Pravda," řekla Anežka a zahleděla se na zahradu,
kde přerývaná země voněla těžkou, hlinitou vůní a kde
se pod skalkou i na kusu, připojeném k zahradě od ryb-
nkčtea zelenala tráva.
Co že jí asi zkvete v zahradě a co že jí asi zkvete
j es té v životě?
Jako by z mlhavé dáli, v hučení větru v lese slyšela
t.n otázku a jako by odpověď měla hledati ve vlastním
arelci, takové myšlenky závratné zakolotaly Anež-
ce hlavou, že si přejela rukou čelo a rychle oslovila
toajného, jen aby přetrhla tu nit myšlenek, aby zapla-
šil* ten svit naděje, který se jí chtěl v myšlenkách do-
stavil. —
Druhého dne odpoledne se dostavil hajný a zapřahl
;s Náckem do malého vozíku mladý dobytek.
Nácek žadonil, aby směl jet také, a bylo mu to povo-
Icmo, vzhledem k tomu, že pomůže vše naložit a bude
sú také pamatovat, jaké jsou to křoviny a stromy.
Anežka udělala opětně máslového beránka, vzala do
láhve smetany a do košíčku čerstvých vajec.
Usedla s Emllkem na vozík a držela hošíka pevně,
aby nespadl na drkotavé cestě. Na klín ho vzíti nemo-
hla, opatřujíc láhev a vejce.
Ale Emilkovi nevadilo drkotání vozu, smál se, hovo-
řil s Náckem a hajným, prohlížel si vše, co bylo vidě-
t.i a na všecko se vyptával.
Jeli dědinou Černodolem a lidé zvědavě za nimi po-
liiíželi.
Anežka byla pěkně oblečena v šedých vlněných ša-
tei:h, černé sametové jupce a na hlavě měla hedváb-
jqj šátek. Klobouky nosívala, pokud dojíždívala do zám-1
kn ke kmotře, nyní je úplně odložila. Však jí šátek svě-1
tle půdy s modravými kvítky hezky slušel k bílému če-
lu a tmavým vlasům.
SUdé pozdravovali a Anežka přívětivě děkovala.
Pohlíželi na zámeček, který bylo již viděti, a tak jí j
přišel pohled na to stavení milým, že se nemohla udrže-
ti a řekla hajnému, jak se jí ten zámeček líbí.
"I to rád slyším, paní slečinko. A v zámečku se via- i
Htně musí každému líbit, že je tam hezky a že bydlí tam!
dobrý lidí. No, já nebudu mluvit, ale přál bych jim né-1
co, přál," hajný se usmíval.
Anežka si nepovšimla jeho řeči, Emilek ji zaměstná-'
val nějakou otázkou a odpovídala mu.
Konečně dojeli.
B^achs vyběhl z kanceláře, smál se a žertoval, jakou j
rnaji u Adamců ekvipáž, pomáhal Anežce, košík opa-;
Jtrujíci, slézsti, i sundal Emilka a nesl ho do zámečku.!
A tu již v síni přicházel vstřic Zvolán i paní teta, |
přiběhla Netynka a bylo uvítání, jako by do zámečku
přibyla sama paní kněžna.
.Paní teta s laskavým hubováním, proč že si dělají |
Slnodn, košíček přijala, a že Zvolán nutkal jiti prve do |
•zahrady, odnášela si nahoru dárky, obdivujíc krásné
máslo.
"Dáme naložit a pak přijdeme k svačině," volal Zvo-
lán na paní tetou.
. ' "Ale my musíme jet," řekla Anežka.
•'No, hajný s Náckem mohou jet, ale jich, panno, a
.fšmilka si tu necháme, do večera je času dost, dnes
v zahradě sázet nebudou a my se s nimi potěšíme,"
toovoíil Zvolán s tak srdečným výrazem v dobráckých
'bodrých očích, že Anežce bylo, jako by ji hřálo slunce
.chladné, klenuté síni.
Vešli 'úo veliké zahrady, táhnoucí se až k lesu, od,
něhož byla oddělena vysokou zdi. Teprve při vstupu!
toylv viděti, jak jest ta zahrada rozsáhlá.
Byla pěkně upravena a zachována z dob, kdy zdej
^ vrchnost dočasně sídlivala. Loubí, táhnoucí se .přes ši-;
irhkr stezky, kudy se mohlo v dešti procházeti, besídky, j
icn a tam vodojemy, ve kterých však byly zasázeny kvě- j
ťizy, umělé skalky, porostlé popínavými rostlinami, vj
xrúrji ii zdi veliký altán, vylepený uvnitř obrázky, ku-
liiélnik. houpačka — to vše musilo činiti zahradu při-
Xwxmým pobytem obyvatelům.
Jimilek byl jako u vytržení. Pobíhal sem tam, zasy-
jpjíi-rcal je otázkami a měli všichni co dělati, aby mu
.áEačili odpovídati.
'■"Tušil jsem to, že nám Emilek přijede a dal jsem rá-
rro atvěsit houpačku. Byla již kolik roků v kůlně, ne-
jcsií sem pouštím děti kočího, udělají hnedle škodu, je
tiayrozpustilé," pravil Zvolán a vedl Emilka k houpačce.
IB^U ao hezké, zeleně natřené sedátko a Zvolán hned
®milka usadil, nasadiv příčku, aby hošík nevypadl. A
ihned houpačku rozhoupal.
OEmiJek jásal, výskal radostí a Nácek se ihned přito-
<čll a hošíka houpal.
-"Dej na něho pozor", napomínala Anežka.
"Nic se mu nestane," usmál se Zvolán a přikývl vese-
le, vida, že Nácek pozadu vyskočil na sedátko a stoje
rozkročen houpal hošíka i sebe.
"Ty klacku stará, abys ty neměl ode všeho," zabru-
čel hajný.
Stromky a keře přivezené ze zámku byly složeny v
,/edné besídce. Byly obaleny slámou a Zvolán pouká-
rr i
zal hajnému, které má vzíti a náloži ti. Pak uchopic se
sám rýče, vyzval Anežku, aby si šla vybrati květiny.
Ač se Fuchs nabízel, že on bude zahradníkem, že si
chce něco vydělat, nesvolil Zvolán a sám vyrýpal kusy
.sazenic srdcovky, pivoněk, cibulek tulipánových, narcis-
ků, kosatce, trsy ysopu, brotanu, máty, hořící lásky, sa-
zenice orlíčků, štěpených zvonků, slezů, karafiátů. Při-
dal k nim v besídce uschované bobule jiřinek, tehdy
ještě dosti vzácných.
"Semena jim dám, panno Anežko, nahoře. Máme fi-
aly i astry, slunečnice, resedu, verbenky, cinie, pla-
menky, hledík, jednoleté i přezimujicí semena, yšak si
pak sama semena vypěstujou. I zeleninová semena
"Bude jich obtěžovat," řekla Anežka.
"Ani ho necítím," odvětil mladý muž. "Je lépe, že
usnul, přijdeme do nejsmutnějšího místa. Je to černá
paseka."
Došli do ní.
Bylo to neveliké údolí, více jen padol, prorvaný toli-
ka černými skalami, že se zdálo, jako by to byly po-
stavy lidí a zvířat a přicházely chodcům vstříc. Arci v
obrovské velikosti. Podivné útvary mohly opravdu dí-
tě i dospělého podésiti.
"Až někdy v létě za plného slunce si sem zajdeme.
Stojí to za přehlédnutí, jak umí sníh, voda a větry bez
dláta tesati. Pohlédnou, panno Anežko, tam ten veliký
jsem dovezl a rozdělíme se. V zámku mají samé pěk- křiž, se středním břevnem jakoby na stranu vraženým,
né druhy a budou jisté se zahrádkou spokojena", ho- vypadá opravdu jako přitesán, a přece je to dílo příro-
vořil srdečné. I dy," poukazoval Zvolán.
"Ta naše zahrada jim dala, pane správce, již tolik "A druhý leží podle jako skácený," zpozorovala Anež-
starostí," pravila Anežka.
"Ale milých starostí. Tak, hajný, dejte ty sazenice
do pytle, ale ne, abyste na něj sedl, a stromky a keře
ka.
"S druhé strany vypadá ten skáceny křiž jako malé
staveni; tam je zas padol", pravil Zvolán a dodal po
složte na vozíku. Pak přijďte s Náckem nahoru, my chvíli: "Je to tak, že někdo se v životě všude set-
nesmíme paní tetu nechat dlouho čekat," nařizoval kává s kříží —"
Zvolán. "Sel, Tmilku." | Anežka jenom povzdychla. Šla rychleji, bylo jí úzko.
"Já se chci ještě houpat," zakňoural hošík. | Nyní byla cesta již méně smutná. Záhy ustoupily
"Prozatím toho má dost, až zase po svačině sem půj-j stromy na jednu stranu cesty, bylo viděti silnici, dědi-
deme, pak ho bude houpat Netynka nebo pan Fuchs, nu i myslivnu.
šel, synáčku," vybízel Zvolán. | Zvolán odevzdal spícího Emilka Anežce a vracel se,
"Emilku, poslechni," řekla Anežka a hošík nechal se řka, že mu nelze zdržeti se.
volně sundati s houpačky, a ujav Anežku za ruku, šel,
žvatlaje:
"Anežko, Nácek mi udělá také houpačku, ve stodo-
le na pjatře", pravil, usmívaje se.
"To by tak stálo za strach," řekla Anežka.
S upřímným stisknutím ruku se s Anežkou rozešli.
XIII.
V pilné práci v zahradě, rušené dešti, ztrpčované je-
ště i květnovými přímrazky a odkládané k vůli pra-
cím v polích, uplynulo obyvatelům myslivny jaro a pře-
"Může se mu udělat houpačka v zahradě. Trámky šlo i léto, že se ani nenadáli.
se přitešou a sedátko udělá truhlář. To pan dědoušek
rád Emilkovi dovolí," řekl Fuchs.
"Tak ano, a Nácek mě bude houpat," zaradoval se
hošík.
"To by mohlo být," přisvědčila Anežka.
Pani teta měla již prostřeno a káva voněla útulným
pokojem. Na stole se vypínala veliká bábovka a mi
koláčů a na talíři různé cukroví.
Bylo ku podivu veselo v té osamělé myslivně.
Stavěli se svážníci, stavěli se drvaři, stavěly se žen-
ské, jdoucí do lesa na roští, děti na jahody a houby. Tak
poprosit o napití.
A k tomuto nebylo potřeba navážit vody.
Dala paní Adamcová — vzácná panímáma, jak jí
lidé říkali — žeským napit se vždy kyselého mléka ne-
bo podmáslí, dětem aspoň syrovátky, po kousku chle-
Emilek sám sháněl polštáře na židli a počínal si jako ba, leckdy namáznutého rozmíchaným tvarohem s pa-
doma. Byl tak roztomilý, že paní teta byla jím všecka žitkou, svážnikům stupečku kořalky, doma připravené
zaujata a stále opakovala, že jí připomíná jejího Aurela jeřabinové neb jalovcové, či puškvorcové, a kdekdo ji
v témž věku. chválil. <
"Jak říkali, paní teta, panu placmajstrovi, když byl Sama volávala na lidi, ať se zastaví, ať si odpočinou,
maličký hošíček?" tázal se Emilek. a potřeboval-li někdo z dědiny něco z lesa, výřez z pro-
"Aurelek jsme mu říkali, Emilku, a pak taky: zla- bírek, nějakou fůrku steliva či vykázání dříví, kde a
toušek, to prý znamená tolik co Aurel", vysvětlovala jak mu bylo pohodlno, došed pak, přinesl něco "ctí a
paní teta. darem", a tu bylo zase slušné uctění a lidé si libovali
"Já se jmenuji Emilek a Anežka mi také říkává: zla- nového fořta i jeho panímámu.
toušku," sděloval hošík. | Anežka mnoho s lidmi nemluvívala. Byla-li přítom-
"Když jsi hodný, tak jsi náš zlatoušek," přisvědčila na, když někdo došel, pozdravila, přivítala a odešla. Do-
Anežka. ; vedla si vždy vynajít práci v zahrádce neb na planině
Svačilo se, i hajný a Nácek dostali v kuchyni svačinu, u myslivny, kde měla ohrádku pro kuřata, krůťata a
Pak odjeli s vozíkem a k nutkání Emilkově musili s ním mladé perličky, tak jako v zahradě pod skalinou pro
ještě všichni do zahrady. Chtělo se mu na houpačku, housata a káčata, která byla více na rybníčku než na
"Paní teta, jdou také," vybízel Emilek a stará paní suchu, jen ke korýtkům na zavolání se dostavujíce,
měla velkou radost. | Lidé se neptali, co a jak, dávno si mezi sebou po-
Fuchs houpal Emilka a paní teta přihlížela, aby se věděli, že ta bledá, lidem se vyhýbající Anežka přišla
to nedělo příliš divoce. Řekla, že pan adjunkt by ještě nějak ke zklamáni v lásce a ten hošíček že je její, byť
dovedl dělat uličnické kousky a Fuchs se smál z plná se i řeklo, že je to vnouček po zemřelém synovi. To že
hrdla.
Zvolán prováděl Anežku znovu zahradou.
Až k smíchu byly Anežce některé titěrné besídky, ar-
by jí říkal tetičko a ne Anežko.
Ale nikdo se všetečně nevyptával, nikdo zvědavostí
nerozdíral staré rány, řekli si lidé, že každý má na svě-
ci doznávala, že až obrostou zelení posádu a divokého' tě svoje trápení, a vede-li se panským úředníkům lé
vína, vonným květem jericha, až se budou po nich I pe, že mají také svoje žalosti.
pnouti pestré zvonce svlačce a ohnivé květy fazolí, až | při kultuře býval v myslivně veselý Fuchs třeba dva
se budou nad nimi skláněti větve šeříku, jasmínu a tři dny po sobě i na noc. Tu spával s Adamcem v sedni-
černého bezu, že to bude pěkné. Besídky měly podo-lci, paní v pokojíčku a Anežka si lehla na pohovku v
bu zámečku, arci jen na průčelí byly z prken vyřezány j kuchyni.
jako vížky a cimbuří, tu zase byla poustevna, kryta j Bývalo vždy hodně veselo, když Fuchs došel, také v
stromovou korou, zde besídka kulatá se schůdky jako lese se na něho lidé těšili, že neokřikoval pro trochu
kazatelna, tam v podobě loďky, jiná, tyčková, měla j zalenošení, dovedl žertovat, aniž pronášel necudná slo-
tyčky ve všech stěnách zasazeny do kulaté plošiny pa- J va, jak to myslivci dělávali, ®abádal lidi ke zpěvu a po-
prskovitě a říkalo se jí "slunce". Že toto "slunce" dá' vídal ledacos k smíchu.
vždy kolem obsázeti slunečnicemi, sděloval Zvolán a si "Pan mládenec je šelma, ale hodná šelma," říkali o
úsměvem poukazoval na besídku, zvanou "holubník",! něm lidé.
postavenou na dosti vysokém sloupku, upravenou sku-| Paní Adamcová hleděla Fuchse vždy hodně uctít, ač-
tečně jako holubník, natřenou bíle se stříškou červenou,' koliv ten se domlouval vždy jenom o knedlíky, které
do které se lezlo po žebříčku a kde bylo místa tak pro. prý jsou pravou mysliveckou stravou a dají se jíst v
dvě osoby. | poledne i večer, k masu i bez masa, v neděli i ve všed-
"Pro vrkající holoubky," smál se Zvolán a Anežka se ní den, v zimě i v létě. Tak aspoň říkával vždy a paní
zarděla. Adamcová se tomu vtipu vždy znova smála.
Chýlilo se k večeru. "Udělám je s omáčkou, a do omáčky se již něco
Zvolán zdržoval Anežku, nabízeje se, že dá zapřáh- najde," říkávala a Fuchs hledával a nacházel v smeta-
nouti a doveze ji domů. nové paprikované, či v houbové zasmažené omáčce ku-
Odpírala. řátko, v černé nakyslé divokou kachnu, kterých se do-
Řekla, že by raději šla tou cestou lesem, že by ji sti zastřelilo na rybníku v lese. Ke všemu arci byly do-
ráda seznala. bré knedlíky myslivcům vhod a Adamec rád žerty s
"Tu smutnou cestu, jak lidé této říkají?" udiven o- Fuchsem opakoval.
tázal se Zvolán. "Až v zimě se bude vařívat ke knedlíkům zelí a k to-
"Já jsem poznala mnoho smutného a v lese mi vlast- mu se již také něco najde, ať husina, ať vepřová, ne-
ně není nikdy smutno. Spíše mi přijde někdy smutno bo uzené," slibovala paní Adamcová a Fuchs "se zval"
mezi lidmi než mezi stromy," řekla Anežka a Zvolán již předem na "ty dobroty."
soucitně na ni pohlédl. Po zimních vánicích bylo v lese mnoho vývratů, a tu
"To však abychom vzali s sebou snad Netynku, Emil- je přijíždíval Zvolán roztřiďovati, jak mají býti zpra-
ka budou bolet nožky, tož aby ho trochu nesla," na- covány.
vrhl Zvolán. Přijel obyčejně na koni, kterého nechal v myslivně;
"Já ho ponesu sama, bude-li třeba, ale on rád bě- pochodiv po lese, zastavil se na delší chvíli přijal uctě-
ží, řekla Anežka. Leč ihned ji pronesená slova zamrzla; ní a srdečně pohovořil.
že pak půjde se Zvolaném jako sama, musila se přizná- Paní Adamcové neušlo, jak Anežka vždy všecka oži-
ti. Ale že nerada koho obtěžuje, dodala rozpačité. via a jak po odjezdu Zvolanově bývala zase smutná.
Šli nahoru se ustrojit a paní teta da'.a Emilkovi ba- A srdce mateřské se chvělo strachem, aby milené
líček pečiva. dceři nevzešel žal, a zase tlouklo v naději, že může té
Chlapečkovi se nechtělo od houpačky a sliboval, že drahé duši snad ještě vykvésti štěstí.
přijde brzy zase. Zvolán zacházel vždy do zahrady, zajímalo ho, jak má
"Napřed musíš čekat na pozvání," kárala Anežka Anežka vše upraveno, a těšil se, jak se jí vše zdařilo,
chlapečka. "Jářku, pane placmajstr, kdyby tohle pan fořt Vol-
"On ví, že vždy je vítán," řekl Zvolán. "Zvláště když man viděl, jak paní slečinka zahradu zvětšila a jak
přijde s —zarazil se a Anežka sklopila lilavu. se jí vše daří, puk' by zlostí", řekl jednou hajný.
Vyšli zadním vchodem ze zámečku a vstoupili do Zvolán se usmál a řekl:
lesa. „ "Panna Anežka je z lidí, kteří dovedou na poušti
Pěšina dosti široká, vlastně vozová cesta, vinula se zbudovat ráj."
lesem tak, že záhy se skryl rozhled na krajinu a šli "A to bych řekl," přisvědčil hajný a Anežka se zar-
mezi stromy. Takové vysoké smrky i jedle se zvedaly do děla.
výše, že se obloha, tu a tam jenom se promodrávajíci, Chodívala často do lesa na procházku a ku podivu
zdála v nesmírné dáli. A takové strmé, černé čedičo- všem zacházela v onu stranu, kudy se šlo k zámečku,
vé skaliny strměly tu a tam opodál cesty, neb musily na tu smutnou "černou paseku."
býti obejitý, že se věru tesknota vtírala do mysli chod- Paní Adamcová šla tamtudy jenom jednou a více ne-
ce. Zde a onde ležel v cestě temný balvan; podlouhlé chtěla ani slyšet o té cestě a o tom místě.
ty balvany, roztroušeny mezi stromy, vypadály jako Jako na hřbitově že jí tam připadalo, že se jí v noci
rakve. Zdálo se věru, jako by zde číhal smutek, bloudi- o těch hrozných černých skalách i zdálo a že byla celá
ly zde tesknice — Anežka se věru neubránila truchlé ulekaná. Tak řekla a vytýkala Anežce, proč tam chodí,
náladě. že bude opět smutnější.
"Anežko, já se bojím," ozval se Emilek. , "Mně tam není smutno, panímámo, zajímají mne ty
Anežka ho chtěla vzíti do náručí, leč Zvolán ji pře- skaliny," řekla Anežka.
dešel a vyzvedl hošíka na ruku. , Byla-li návštěvou v zámečku, což se nyní častěji stá-
"Anežko, nejsou zde Hejkali?" tázal se hošík. valo, šla vždy tam i zpět tou cestou, i když šla do ko-
"Hejkali zde asi budou; hnizdí ve skalách sovy a vý-
ři, to jsou ti Hejkali. Neměli byste mu o takových vě-
cech povídati," řekl Zvolán.
"To hajná umí pohádky o Hejkalech a lesních pří-
šerách. Neboj se, Emilku, jsme zde s tebou," chlá-
cholila Anežka.
"Já bych Hekaly zestřelil," sliboval Zvolán. "A Emi-
lek přece viděl v zámečku u nás Hejkaly vycpané, a až
bude velký, bude je s dědouškem střílet."
"To ano," zaliboval si hošík, a za chvíli, položiv hla-
vičku na rameno Zvolanovi, usínal.
stela a zámeček obešla, až na zpáteční cestě se stavujíc.
Zvolán ji vždy doprovázel.
Jedenkráte se upomenul, že vystřelí-li se na "čer-
né pasece," hlaholí rána zvučným ohlasem.
"Vystřelejí," žádala Anežka.
Sejmul pušku a vystřelil.
Zvučný ohlas se rozhlel ve skalinách a poplašené so-
vy, výři a kavky, ve skalních děrách hnízdící, vzlé-
taly s křikem a šumotem křídel narážejíce na stromy.
"Ach, to je nepěkné," vzdychla Anežka a dodala:
"Věru, že je lépe nebudit tu havěť."
"Je to jako lidé, chtějí přerušit všecko, co neznámé-
ho se ozve, povykem," odvětil Zvolán.
Asi vpolou léta dostal Jelínek oznámení, že se postě-
huje, že bude písařem v zámku. Na jeho místo že se do-
stane mladší praktikant.
"I to budou na zámečku rádi," řekl Adamec, když
hajný tu novinu donesl.
"Hm, všichni přece ne," pravil hajný s úsměškem.
"Panna Netynka bude asi plakat, bude se jí stejskat."
"Hm, to bývá," řekl Adamec a Anežka se zasmušila.
Vyšla si téhož odpoledne do lesa a maně zašla na
"černou paseku".
Rostlo zde malenčí ve vysokých keřích i plazivé os-
tružinči ovíjelo černé, smutné skaliny, jako by něčí ru-
ce navěšely na ty útvary věncoví a jiné ruce jako
by je zase potrhaly. Na keřích zrály maliny a rděly se
jako krůpěje krve, na ostružinčí se plody teprve zar-
dívaly a vypadaly jako blednoucí krvavé skvrny
Smutno, příšerno bylo na černé pasece, a ani slun-
ce, plně ji osvěcující, nevyvolalo v chodci pocit radosti.
Anežka usedla na jeden z balvanů, podobající se
tvarem svým rakvi, a zamyslila se.
Po chvíli vstala a jala se trhati do malého košíčku
maliny. Vyložila jej zprvu lupením a na ně kladla to
šťavnaté a průsvitné lesní ovoce. Řekla si, že zde bu-
de v několika dnech tolik malin uzrálých, že bude mo-
ci na ně zajiti s větším džbánem. Arci sama, neboť
matce zde bylo smutno a Anče by se zde snad bála.
Anežka se smála při vzpomínce, jak se stará služka,
šedší tudy jedenkráte, zaříkala, že více tamtudy ne-
půjde, i kdyby si měla hodinu zajiti.
"Ponížený služebník, uctivě dobré odpoledne pře-
ji," ozval se poblíže známý hlas, a Anežka, ohlédnuv-
ši se, spatřila Jelínka. Byl v myslivecké uniformě a
měl přes rameno zavěšenu pušku. Více asi pro parádu,
neb střelcem nebyl a nebyl by trefil veverku, ani kdy-
by byla na stromě uvázána, jak se vždycky Fuchs smá-
val.
Anežku nemile dojalo toto setkání. Úlisný a při tom
nedůvěrný Jelínek byl jí protivný.
Poděkovala za pozdrav a trhala maliny dále.
"Jdu do myslivny, jdu se loučit, odporoučet se jdu,
stěhuji se, snad to panna Nesy již ví," zahovořil Je-
línek.
"Tak? No, tak se uctivě poroučím a přeji mnoho ště-
stí." řekla Anežka.
"Děkuji uctivě, panno Nesy," klonil se Jelínek.
"Jak mi to říkají, pane Jelínek? Já se jmenuji Anež-
ka," řekla nevrle.
"Ale prosím, v Olšovském zámku jim přece říkali Ne-
sy, to je nóbl," Jelínek se vypnul a podíval se sám po
sobě, jako by chtěl říci, že on je také nóbl.
"Ach, což v zámku. To je již dlouho, co jsem tam
bývala," odvětila Anežka nevrle a popšla kousek dále
do paseky, míníc, že Jelínek seznav, že nemá chuti do
hovoru, odejde.
Ale ten pokročil za ní: "Dostanu pár malin, když
uctivě poprosím?" tázal se úlisně.
"I to nemusejí ani vůbec prosit, malin je dost," ře-
kla Anežka a podala mu košíček.
Usedl na balvan a odložil pušku, opřev jí opatrně se
strany kamenného toho sedadla. A drže košíček jednou
rukou jen zlehka, takže Anežka jej pustiti z ruky nemo-
hla, bral si druhou rukou maliny. Pomalu, po jedné po-
jídal a při tom, nakláněje se ke košíčku, ssál chřípěmi
vůni lesního ovoce.
"Ale přece zde nebude panna stát a držet mi košíček.
Ráčejí se přece posadit, třeba na kámen; copak se mne
strachujou nebo štítějí?"
Jelínek poposedl, a Anežka, aby ušla delšímu pobí-
zení, usedla tedy na balvan, postavivši košíček mezi
sebe a Jelínka.
Ten počal klábositi, jak se těší do zámku, na zába-
vy, na vizity, posezení v hostinci, na hostiny u úřed-
nictva, na slavnosti při příjezdu vrchnosti.
Anežku to nudilo a přála si, aby se ten žvástal již
zvedl a šel. Přitáhla si větve opodál rostoucího keře ma-
lin a otrhávala je, pojídajíc i pokládajíc do košíčku. Po
chvíli, dosahujíc dále rostoucích keřů, odvrátila se ma-
ně od hovořícího Jelínka.
Tu cítila se obejmuta jeho pažemi; přivinul ji k so-
bě a skláněl se chtěje ji políbiti. S ošklivosti odvrátila
hlavu a hleděla se vymknouti, leč Jelínek ji držel pev-
ně za ruce, přimykaje jí je pažemi k tělu, a natahoval
krk, aby ji políbil na ústa. Líbal jí ramena, chtěl do-
síci, aby ji políbil na krk, dotýkal se ústy jejích vlasů,
ucha, a čím více se uhýbala, tím pevněji ji svíral a k
sobě tiskl.
"Pustějí, nechají mne!" volala Anežka.
"Jen se tak moc neupejpají, panno, nejsem první, kdo
si u panny — ((slovo panna vyslovoval úšklebněi —
smlsnul. Vždyť je tady důkaz, živý důkaz, potomeček,
synáček Emilek — památka to milování. A co by nepo-
přála panna mně, když popřála jinému? Však niko-
mu neubyde."
Jelínek již dívku zoufale zápasící strhoval k zemi,
přesmeknul ruce tak, že ji držel zpředu a shýbal se ji
políbiti.
Anežka vyprostila ruku a udeřila Jelínka pěsti do
obličeje.
"Pomalu, pomalu, krasotinko, nedělají cavyky, mohlo
by jich to mrzet. Hezky rozumně, není jim nic plátno,
zde se nikoho nedovolají, mají pěkně rozum —■"
"Bídníku, padouchu!" vzkřikla Anežka.
Podařilo se jí sednouti opět na balvan, vyprostiti ru-
ce, ač se Jelínkovi z náručí vymknouti nemohla. Při
těchto pohybech shodila s balvanu košíček, ten padl
Jelínkovi pod nohy a rozvášněný písař klopýtl o neve-
liký ten předmět. Málem poklesl na kolena, a Anežka,
vztáhnuvši ruce, zmocnila se pušky, pozvedla ji do vý-
še, přiložila k líci, jak se dalo, a již hlaholila rána, vy-
volávajíc ozvěnu.
Jelínek uskočil.
Anežka se vyhoupla na balvan a držíc pušku v ruce
obrátila hlaveň proti útočníku a zvolala: "Jak na
mne sáhnou, uhodím jich, co mám síly!"
"Nedělají hlouposti! Když si chtějí hráti na ctnost-
nou, hrajou si! Dají sem flintu, ať ji nepoškodějí, je
placmajstrova, k čemu ten rámus," Jelínek, odstoupiv,
hleděl se uklidniti a smítal nachytavší se chmírek se
šatů. Košíček odkopl.
Jak rána zahlaholila, vyletěly sovy, výři a kavky ze
svých děr a krákajíce a houkajíce obletovaly mezi ska-
linami.
"Prokletá havěť! Tady je jako v pekle! Čert mne sem
nesl! No, oni upejpavá panno bez věnečku, maminko
Emilkova, dají sem flintu, ať mohu jít. Můžou ode
mne vyřídit poručení pantátovi a panímámě — já vím,
kdybych byl tak přišel doopravdy, to bych býval za ze-
tě asi dobrý a protekce by se třeba taky našla, snad
vejš, než by si kdo myslil. Chtějí asi na tu protekci ně-
koho chytnout, ale —"
Jelínek cítil se uchopena za hrdlo a povalena k ze-
mi, a ihned se nad ním postavil veliký honicí pes, ce-
ně zuby a svitě zlověstně očima.
"Nestodniku!" ozval se hlas Zvolanův. Blesk, kterýž
byl písaře povalil, na pokyn pánův ho střehl, jako při-
praven k útoku.
Pan správce! Bohudíky!" zvolala Anežka a podávala
Zvolanovi pušku.
(Pokráčováni)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 12, Ed. 1 Friday, March 21, 1941, newspaper, March 21, 1941; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394190/m1/2/: accessed June 21, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.