Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 36, Ed. 1 Friday, September 6, 1940 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 6. září 1940.
MARIE KYZLINKOVÁ:
SRDCE VZNEŠENÁ
ROMAN
"Dám se zapsati na medicínu, jak bylo ujednáno, ta-
tínku," řekl Vláďa, vítaje s povděkem zménu hovoru.
"A nebojíš se? Myslíš, že se probiješ jako chudý stu-
dent až kdoktorátu? Na nás nemůžeš spoléhat, ač u-
děláme pro tebe, co jen bude v naši moci, viď, mamin-
ko?"
"Nestarej se, tatínku," řekl vřele Vláďa. "Mám zná-
mosti mezi profesory a lehce naleznu kondice. Ostatně,
nadaný, pilný student dnes může spoléhat i na veřej-
nou pomoc. — Ale je už pozdě a tobě je každá hodina
spánku vzácná, tatínku. Půjdeme spat. Zítra je dost ča-
su promluvit si o mé budoucnosti. Dobrou noc!"
"Dobrou noc, hochu," řekli oba rodiče současně a
matka dodala: "Ať se ti první noc něco pěkného zdá!"
Vláďa se usmál na drahé dvě hlavy a odešel do poko-
jíka, jenž byl jeho studovnou i ložnicí. Tiše přivřel dve-
ře a hluboce vydechl, když byl sám.
Usedl ke stolu, nad nimž hořela elektrická žárovka,
ale nepomýšlel na to, aby šel na lože. Myslil stále na o-
na hrozná matčina slova o — ženichu slečny Milady.
Jak byl jimi strašné dotčen! A přece byla matčina|
'slova tak přirozená a — pravdivá! Ale právě proto, že
své duševní síly a obvyklé rozvahy. Boris Grabcv, muž,
jehož znala sotva několik hodin, rozestřel kolem ní své
sítě a mladá studentka v nich rázem uvázla jako neo-
patrný motýl.
| Boris Grabov zůstal tehdy po celý večer jejím vytrva-
j lým společníkem. Kdykoliv chtěla Milada protestovati
I proti jeho smělosti, stačil její protesty umlčeti jediným
svým pohledem.
Milada konečné naléhala na Anču Vávrovou, aby šly
domů. Anča se dobře bavila a chtěla ještě zůstati, ale
když jí Milada řekla, že uteče sama, nepůjde-li s ní,
svolila k jeji žádosti. Jen se divila, proč se Miladě na
večírku náhle nelíbí.
"Nalezla jsi zde oddaného ctitele a přece chceš uté-
ci?" usmívala se šibalsky. "Nebo se ti Boris Grabov ne-
líbí? Je přece tak svůdný a zvláštní! A při tom je sku-
tečným krasavcem. Člověk by ani nevěřil, že je Grabov
Seveřanem. Jeho oči, jeho snědá pleť a jeho vlasy, čer-
né jako smůla, by slušely zcela dobře Italovi nebo oh-
nivému Španělu, nemyslíš?"
"Netrap mé, Ančo," vzdychla Milada. Raději hleď,
abychom co nejrychleji zmizely s dohledu jeho straš-
ných očí."
"Jeho oči nazýváš strašnými?" zvolala Anča. "Nevidě-
la jsem v životě krásnějších očí. Jsou tak tmavé, že je-
jich pohled člověka skoro hypnotisuje."
"Mlč, ^Vnčo!" zašeptala zděšeně Milada. "Raději si po-
spěš, ať zmizíme dříve, než mne ten dotěrný, nesnesi-
telný Rus nalezne."
Nezmizely však tak rychle, jak si Milada přála. Než se
ustrojily objevil se Grabov v šatně a zcela klidně po-
tivný, ale nerozuměla ji, proč je jí Grabov tak nesym-f řekla, kdyby znala pravdu? Nemohla by jistě pochopiti
patický. | hrozný duševní zápas své přítelkyně. Onen marný zá-
"Stěžuješ si na jeho chování, ale vždyť ty sama ho' pas Milady, děsící se Grabova jako příšery, s onou Mila-
urážíš též," namítala na Miladiny výčitky. "Podával ti dou, jež je pokornou, poslušnou otrokyní Bcrise Grabo-
ruku a ty ses odvrátila, mluvil na tebe a tys mu vůbec j va. Která z těchto dvou bytosti je silnější? Která z nich
neodpovidala."
"Je tak nevychovaný, že vůbec neví, jak se má cho-
vati k dámě," vybuchla zlostné Milada. "Slušný pán
vždy čfeká, až mu podá ruku dáma. Ale Grabov a sluš-
nost. Již to svědčí o jeho drzosti, jak kamarádský s ná-
mi mluví, ač nás vlastně nezná. Dnes večer nepůjdu ni-
kam. Mám až po krk jeho nesnesitelné dotérnosti." •
"Nezlob se, Milado," krotila ji Anxa dobrosrdečně.
konečné zvítězí?
A protože si Milada na tyto hrozné otázky sama sobě
nemohla odpovéděti, nechtěla o nich mluviti s nikým
— ani ne s Ančou. Ale byly chvíle, kdy sama nad sebou
téměř zoufala. Neměla by co nejrychleji z Paříže uprch-
nouti? Nemá stejně v úmyslu studovati medicínu ještě
příští rok. Uprosí rediče, aby směla zůstati v Praze, a
věnuje se též filosofii jako Anča. Jak však rodičům vy-
"Grabov se asi do tebe šílené zamiloval, ale proto přece (světlí svůj náhlý útěk z Paříže? Mám jim psáti o Gra
mu nepotřebuješ tak spílat. Jeho obdiv a láska by ti j bovi? O jeho příšerném vlivu na svou vůli a na své my-
mély lichotit, nemyslíš? A jaká je jeho láska. Jako v!šlenky, je-li v jeho blízkosti? O jeho vytrvalém proná-
románě. Vzplanula při prvním pohledu na tebe, je jisté sledování, jímž jí úplně otrávil celý život?
Tr-inirfk mlrn nrlvln n n1A - 1 _ 1 .1 n r 1 ' — _ ¥ _ _ w - . _ ... _
byla pravdivá, působila mu skoro nesnesitelná duševní j ^ádal rovněž o svůj svrchník a klobouk
muka
Slyšel chvíli ještě z kuchyně tlumený hovor rodičů,
v němž ozývalo se jeho jméno. Nesmí se poddávati zá-
rmutku, má-li je, kteři ho mají na celém světě nejra-
ději!
Teprve nyní si Vláďa všiml blíže vzorného pořádku
na svém stole.
"Zlatá maminka!" vzdychl dojatě. Vše bylo na svém
místě a pečlivá matčina ruka se starala, aby na jeho
knihách a sešitech nebylo ani prášku.
Vláďa myšlenkou na rodiče se snažil zaplašiti vzpo-
mínku na Miladu a matčina hrozná slova. Ale cítil, že
se mu jeho úsilí nedaří. Konečně si vzpomněl na nejú-
činnější a posud nejosvědčenějši lék: na práci.
Sáhl mezi učební knihy, vybral si ve Sbírce příkladů
matematických hodné těžký úkol — a umínil si, že je,
před spaním rozřeší. Až dosud se vždy matematika o-
svédčila jako nejlepši lék proti smutným vzpomínkám
které se daly aspoň na chvíli zaplašiti touto střízlivou
nekompromisní vědou. Matematika nesnese roztržito-
sti a vyžaduje úplného soustředění všech myšlenek. V
tom je Její zázračně léčivá sila. Vláďa již častěji užil
tohoto prostředku jako znamenitého léku proti dušev-
ní rozháranosti a učinil tak i dnes.
Nalezl si v knize úkolů hodné složitý příklad a sáhl
pak po deskách, jež mu sloužily za podložku při psaní
Rozevřel je — a tu padl jeho ztrnulý zrak na lístek pa-
píru, na němž poznal Miladino písmo
"Buďte sbohem, Vláďo a buďte šťasten," četl dychti-
vě několik slov Miladina rozloučení.
Přece tedy na něho vzpomněla!
Vláda přitiskl lístek s drahými slovy k ústům.
"Přeje mně štěstí. Ale bez ní není na světě štěstí,"
řekl si smutně.
Leč Miladin lístek byl Vláďovi zázračným talisma-
nem. Nemyslil Již na práci, ale seděl nad malým kous-
kem papíru jako očarovaný.
Když pak konečně ulehl, vsunul si Miladin lístek pod
polštář.
Ráno hleděl nenápadně na matce zvědět, má-li tuše-
ní o onom vzácném lístku. Upokojil se, když se přesvěd-
čil, že Milada vsunula papír se svým rozloučením do de-
sek tajně. \
Nosil pak onen lístek Miladin stále při sobě. Umínil
si, že nikdy v životě se s ním nerozloučí.
Miladina slova měla skutečně zázračný účinek. Vlá-
ďa byl klidnější — aspoň v prvních týdnech po svém
příjezdu. Říkal si, že Milada na své přátelství k němu
nezapomněla a nezapomene. A vytrvá-li, i přes nepří-
zeň své matky, pak snad jednou, až Vláďa dostuduje a
bude s něho sňata kletba chudoby a společenské bez-
významnosti, až se svou pili a prací vyšine, pak — pak
— smí snad přijíti k pyšné paní Šímové, aby jí doznal,
že obraz její dcery nosí hluboko ve svém srdci od svých
"Doprovodím vás, dámy," prohlásil, jako kdyby šlo o
něco zcela samozřejmého. Zdali dívky svolí, či nikoliv,
po tom se vůbec netázal.
"Nenamáhejte se, pane Grabove", řekla Milada. "Půj-
de s námi kolega slečny Vávrové."
"Dobtá. Ať jde se slečnou Vávrovou, proti tomu nic
nenamítám. Ale s vámi půjdu já," pravil důrazně Gra-
bov.
"Nechci!" zvolala Milada jako vzdorovité, nespokoje-
né dítě a v očich se jí dokonce objevily slzy.
"Ale já chci!" řekl prostě Grabov, provázeje svá slova
opět oním hrozným, fascinujícím pohledem.
Milada se odvrátila a utekla se k Anči, jež zatím po-
odešla se svým kolegou stranou. Grabov šel však klidně
za Miladou.
Šel pak po jejím boku až k domovu. Anča a její prů-
vodce kráčeli vpředu, ale Grabov se nesnažil, aby je
dohonil, ač Milada chtěla jiti raději s přítelkyní než s
ním. Zdálo se, že mu na přání a vůli Milady Šímové vů-
bec nezáleží.
U domu se s Miladou rozloučil prudkým stiskem ru-
ky — ale než tomu mohla zabrániti, vznesl pak její ru-
ku k ústům a vtiskl na ni palčivý polibek
"Na shledanou, slečno Milado," volal za ní, než zmi-
zela s Ančou za domovními dveřmi.
Milada jako štvaná vyběhla přes schody. Srdce jí
prudce bušilo, hlava jí hořela jako v prudké horečce.
Stále před sebou viděla ony dvě hrozné, černé oči .
Anča Vávrová před spaním vesele žvatlala o pěkné
zábavě, ale Milada ji skoro neodpovídala. Byla tomu
povděčna, když konečně Anča umlkla a když slyšela je-
jí pravidelný dech, značící, že mladá filosofka klidně
usnula.
Milada však nemohla dlouho usnouti. Zmítala se ne-
pokojně na loži a marně se snažila ze svých představ
zapuditi pohled démonických oči Borise Grabova.
Přemýšlela o každém slově a ó každém výrazu tváře
tohoto nesnesitelně domýšlivého Rusa.
"Ohromil mne prostě svou neslýchanou drzostí," ří-
kala si Milada, aby se poněkud uklidnila. Ale když si o-
pět připomněla onen fascinující, ztrnulý pohled Gra-
bovův, chvěla se hrůzou a obavami. V duchu opět pro-
žívala onen zvláštní pocit, jenž se jí zmocnil, když jí
Grabov zabránil v útěku tím, že ji chopil za paži. Dotyk
jeho prstů, svírající jen zcela jemně její ruku, ji do-
slovně ochromil. Co se s ní dnes dělo? Jaká podivná sí-
la ji přemohla, že ztratila vlastni vůli?
Milada přemýšlela dokonce i o tom, že tímto podiv-
ným způsobem snad počíná láska. Ale hned sama sobě
vymlouvala tuto pošetilou mylšenku.
Láska? Jak o ní čítala a jak si ji představuje, je jistě
zcela jiná a úplně nepodobná pocitům, jaké dovede
vzbuditi Boris Grabov. Vždyť Milada se Borise Grabo-
va bojí a hrozí se ho jako posud nikoho na světě. Děsí
žhavá jako peklo a sladká jako sacharin. Myslím, že ně-
co sladšího vůbec neexistuje."
Anča se usmívala, aby Miladu usmířila a aby ji roz-
veselila. Ale neměla dnes úspěchu. Milada se mračila, a
když po večeři ji Anča vyzvala, aby se přestrojila, od-
mítla, že nepůjde dnes do kavárny.
"Půjdu tedy sama", pokrčila Anča rozmrzele rame-
ny. "Nechápu té. Co ti na Brabovovi záleží? Řekni mu
tedy, že té jeho přítomnost obtěžuje a budeš míti po-
koj. Ostatně myslím, že tvé obavy jsou zbytečné. Gra-
bov dnes vycítil, že je ti nesympatický a sotva se pokusí
ještě jednou o to, aby se s tebou setkal."
Než však Milada tyto otázky si zodpověděla, stalo se
cosi — co rozhodlo o jejím osudu ...
Jednoho večera odešla Anča do divadla a Milada, jak
obvykle, zůstala sama doma. Dívky měly pokoj se zvlá-
štním vchodem, najatý přímo od vlastníka domu. Měly
u svého pokoje malou předsíň i svou vlastní koupelnu a
oběma dívkám se jejich útulný byt velice líbil. Samy si
jej poklízely a samy si vařily snídaně a někdy i večeře.
Milada po odchodu své přítelkyně si usedla ke stolu a
zabrala se do učení. Rozhodla se sice, že příštím rokem
bude studevati filosofii, ale nechtěla letošní rok studii
úplně promarniti. Přála si přivézti na prázdnny rodi-
Milada však setrvala při svém rozhodnuti. Zůstala i čum aspoň několik vysvědčení o složených zkouškách
doma a záhy ulehla. Usnula brzo a spala tak pevně, že Konečně vědomosti, které si na medicínské fakultě zí-
neslyšeia, když Anča o půl jedenácté se vrátila. ] ská, nikdy jí nebudou na škodu. Neznalost francouzšti-
^.á-n°ÍÍu^nla.,Vflr0.V! Sk01'° S riozPaky.oznámila, žejny jí již nepůsobila obtíži a studovalo se ji nyní snáze
než s počátku.
Zabrala se po chvíli do učení tak důkladně, že pře-
slechla, že kdosi v předsíni zazvonil. Teprve při dru-
...... .... i hém, mnohem důraznějším zazvoněni se vzpamatova-
vyhlizel pri tom tak podivně, že jsem se ho skoro bála. ]a. Klidně vstala a šla do předsíně otevřít. Domnívala
Věru se ti již nedivím, že je ti nesympatický. Měla jsem j se, že k ní přichází některá z kolegyň, s nimiž si často
dnes zvláštní dojem, že je Grabov zlý, nemilosrdný a vzájemně vypomohla půjčením přednášek nebo jiných
Boris Grabov byl opravdu večer v kavárně a že byl ve
lice zklamán, když Milada nepřišla.
"Říkal něco?" tázala se Milada..
"Jen jednu větu: "Příště budu míti více štěstí." Ale
sobecký."
"Kdo té doprovodil domů?"
"Jarka," odpověděla stručně Anča Vávrová, ale jem-
ný ruměnec na její tváři byl výmluvnější než její ústa.
Jaroslav Hclar byl totiž jejím kolegou ve studiích,
jenže byl o čtyři roky starší. Byl věrným průvodčím
Anči Vávrové a bylo věru snadno i bez zrádného ruměn-
učebních pomůcek.
Milada úplné netečně přistoupila ke dveřím a ode-
mkla . . .
Ale ihned na to vykřikla hrůzou a vytřeštila ve smr-
telném désu oči jako před strašidlem. Proti ní stál —
Boris Grabov.
, . Milada instinktivně uchopila kliku dveří — aby je
ce mladé filosofky uhodnouti, ze Jarka je ji mnohem ■ před vetřelcem přirazila a pevně zamkla. Ale bvlo
rirnv.ší nP7. nnnhv lrnlpo-n pozdě
dětských tet Chudý student Vláďa byl nucen zříci se i sp pQuhé myšlenky na jeho chladné> nemilosrdná oči.
přátelství bohaté dívky. Ale doktor Bušek se smi zajisté
pak otevřeně přímo ucházeti o její ruku.
Tyto vidiny zjasnily Vláďův smutný život teplým,
hřejivým ohněm naděje. Ale tento plamen po čase u-
hasínal — až uhasl skoro úplně.
Milada totiž nedala Vláďovi o sobě ani jediné znám-
ky života. Domů psala často, paní Šímová neopominula
skoro každým dopisem se pochlubit! své domovnici, ale
na Vláďu nepamatovala Milada ani prostým pozdra-
vem.
Mladý medik čekal s horečným neklidem, přijede-li
Milada o vánocích domů. Nepřijela však — a nepřijela
ani o velikonocích.
"Bude účinkovati při večírku české kolonie," vyprá-
věla matka Vláďovi, když se jí — jakoby lhostejně —
otázal, přijede-li Milada na svátky domů.
"Vrátí se až o prázdninách. Ale pak z ni bude už vel-
ká dáma. S námi nebude asi ani mluvit," pokračovala
tlumeným hlasem pani Bušková. "Dříve nám z letního
bytu vždycky psávala — ale teď jsme pro ni už nepatr-
ní. Ani na tebe si nevzpomene a přece jsi ji býval na
gymnasiu nejlepším kamarádem a učitelem."
"Na kamaráda z dětství se snadno zapomíná, mamin-
ko," podotkl hořce Vláďa. "A jako učitel jsem byl přece
dostatečně zaplacen."
Paní Bušková pohodila hlavou.
"Ale přece jen jsem nemyslila, že se Milada tak změ-
ní. Byla vždycky k nám vlídná a srdečná a nikdy neby-
la pyšná a domýšlivá jako její matka. Doufám však, že
je ti její nevšimavost lhostejná. Kamarády byste si ny-
ní už nemohli býtl. Pani Šímová bude teď spokojenější.
Stejně se ji nikdy tvé přátelství s Miladou nelíbilo. A
abych upřímně řekla, nelíbilo se poslední rok ani mně.
Jsem ráda, že odjela."
"Proč, maminko?" řekl nejistým hlasem Vláďa.
"Protože mezi tebou a Miladou se kamarádství mohlo
změnit v nerozumnou náklonnost. Na štěstí se tak ne-
stalo. Myslím, že i pani Šímová z té možnosti měla nej-
větší strach. Proto na tebe byla tak zlá, že ano?"
Vláďa s nadlidským úsilím se pokusil o úsměv.
"Její strach byl zbytečný, maminko", pravil, vyhýba-
je se přímému pohledu na matku. "Vím, kam pa-
třím a kam patří slečna Milada."
"Ano. Jsi, bohudíky, rozvážný a rozumný," svědčila
spokojeně paní Bušková. "Budeš-li ostatně stále tak
dobře studovat, jako dosud, můžeš jednou nalézt bo-
hatší a lepší ženu, než je Milada."
"Nehleděl bych při ženitbě nikdy na bohatství, ma-
minko," odppvěděl Vláďa. "Majetek má pouze cenu
zevnější, ale ne vnitřní."
VII.
Ačkoliv se Milada smělého, bezohledného a cynického
Borise Grabova přimo hrozila, nemohla se ubrániti jeho
démonickému vlivu na svou vůli a dokonce i na své my-
Ne. není, nemůže to býti láska, co na ni dnes tak prud
| ce působilo v přítomnosti onoho Rusa.
"Jak tedy vysvětlíš své dnešní pohnutí?" říkala Mila-
da sama sobě. Ale nenalézala odpovědi na tuto otázku.
Mlhavě sice si vzpomínala na své myšlenky o "uřknu-
ti" a o "hypnotismu", ale tato možnost se jí zdála buď
příliš nesmyslnou nebo příliš strašnou, než aby o
ni mohla klidně uvažovati.
A pak k ránu, když venku již svítalo, konečně Milada
usnula.
Spala dlouho a spánkem se značně zotavila a uklid-
nila. Usmála se dokonce, když ji Anča Vávrová škádlila
poznámkami o Borisi Grabovu.
"Zamiloval se do tebe na první pohled, Milado. Tvůj
úspěch byl včera skutečně mimořádný. Kdybych nemě-
la ráda jiného, skoro bych ti Grabova záviděla. Pochybu-
ji sice, že vůbec dostuduje, ale pravá láska se nezabývá
podobnými prosaickými malichernostmi."
Milada pokrčila rameny.
"Myslím, že se velice mýlíš, Ančo. Boris Grabov nevy-
hlíží jako člověk, schopný lásky. Na štěstí je mně úplně
lhostejný a přála bych si, abych zůstala lhostejnou i já
jemu."
Milada se snažila, aby na Grabova co nejrychleji za-
pomněla. Když nyní necítila jeho bezprostředního vli-
vu, mohla své družce ovšem klidně prohlásiti, že je jí ú-
plně lhostejný. Neurčitý strach však na dně jejího srd-
ce zůstal, ač byla mnohem klidnější, než v noci, při
svých rozčilujících úvahách.
"Vyhnu se každému setkání s Grabovem." rozhodla
se v duchu. A tímto rozhodnutím pokládala toto nepří-
jemné dobrodružství za vyřízené. Klamala se však ve
svých výpočtech, neboť zapomněla, že Grabov se sotva
bude vyhýbati jí. Měla se o tom přesvědčiti ještě téhož
dne večer. Vracely se totiž s Ančou z procházky, když
jim v ulici, kde bydlily, náhle zastoupil cestu — Boris
Grabov.
Milada opět všecka zneklidněla a znervosněla. Od-
vracela se od Grabova — vlastně od pohledu jehc nelí-
tostných oči. Mladý Rus toho však vůbec nedbal. Klid-
ně rozmlouval s Ančou a když tato neprozřetelně pro-
zradila, že nyní, o prázdninách, chodívají vždy večer s
Miladou do známé studentské kavárny, významně se u-
smál a dívky již nezdržoval. Doprovodil je až k domu,
ale po celé cestě na něho Milada vůbec nepromluvila
ani slova.
Rychle vběhla do domu, nevšímajíc si, že ji podává
pravici. Když vešly do svého pokoje, zahrnula mladou
filosof ku prudkými výčitkami, proč dotěrnému Rusovi
vůbec odpovídala a proč mu dokonce řekla, kde se s ni-
mi večer může setkati.
Anča Vávrová se jejímu hněvu opravdu podivila. Vě-
álení. Pod tvrdým, ztrnulým jeho pohledem pozbývala řila Miladě, že je ji Grabov nejen lhostejný, ale i pro-
dražší než pouhý kolega.
Milada svou otázku pronesla spíše proto, aby změni-
la směr rozmluvy, než ze zvědavosti. Vždyť znala "slad-
ké tajemství" své družky a dovedla je ctíti, ač sama po-
sud znala lásku jen z knih a z doslechu.
Kromě rodičů měla dosud ráda jen jediného člověka:
Vláďu. Ale k Vláďovi cítila přece přátelství, ne lásku!
A Vláďa o její přátelství nestojí, když tak snadno se ho
zřekl!
"Anču mám přece též ráda," pomyslila si pak při
těchto úvahách Milada. "Je mou přítelkyní — ale — ale
Vláďu jsem měla mnohem, mnohem radši!"
VIII.
Boris Grabov se stal od onoho osudného večírku vy-
trvalým a neodbytným stínem Milady Šímové. Nebyla
před ním a před jeho hroznými zraky jista nikdy a ni-
kde. Marně mu utíkala, mrarně protestovala proti jeho
dotérnosti.
Postěžovala si konečně Jarkovi Holarovi, a ten, aby
se zavděčil přítelkyni své milované Anči, ještě se dvěma
kolegy vyhledal Grabova v restauraci, kam docházel ha
oběd. Studenti mladému Rusovi kategoricky zakázali
obtěžování své kolegyně a naznačili mu, že se český
kroužek studentský pro příště zříká cti, vitati Grabova
ve svém středu jako hosta.
Bledý, se zaťatými rty, vyslechl Boris Grabov rytíř-
ské ochránce Milady Šímové. Jeho oči planuly nenávistí,
vztekem i pohrdáním.
"Těšilo mne, pánové," uklonil se ironicky studentům,
když je vyslechl
To bylo vše, co odpověděl na slova Jarky Holara, jenž
byl mluvčím studentů.
Milada si od tohoto zákroku mnoho neslibovala a u-
kázalo se, že měla pravdu, majíc pochyby o přísnivém
výsledku této akce.
Boris Grabov sice od té doby vůbec se vyhýbal české
společnosti, ale Miladu obtěžoval stejně jako dřív, do-
konec ještě neodbytněji. Věci došly konečně tak
daleko, že se Milada chtěla uchýliti o ochranu k policii.
Leč stále se k této krajnosti nemohla odhodlati. Kdy-
koliv byla sama, umiňovala si pevně, že bude ke Grabo-
vi právě tak zlou a nemilosrdnou, jako je on k ni. Ale
když se s ním opět setkala, když na ni upřel své oči,
jichž pohledu se hrozila, zapomínala na své odhodlání
a ztrácela svou pevnou vůli, stávajíc se úplně bezmoc-
nou proti strašlivému vlivu Borise Grabova.
Milada měla hrozný dojem, že její bytost je rozštěpe-
na ve dvě různé části. Jedna z nich Grabova nenávidí,
hrozí se ho a pohrdá jím, druhá však slepě poslouchá
jeho kategorického pohledu a není vůbec schopna od-
porovati vůli mladého Rusa.
Kolegové Milady Šímové z české kolonie byli sice o-
chotni zakročiti co nejdůrazněji ještě jednou v její pro
spěch, mluvili též o policii — ale Milada jim prohlásila,
že s Grabovem svou záležitost vyřídí si sama. A protože
ji pak často vídali v jeho společnosti, jak klidně kráčí
po jeho boku, usoudili konečně, že' se s mladým Rusem
sblížila a že se smířila s jeho vytrvalou nákloností. Do
své společností jej však ani pak nezvali, neboť nebyl
nikomu sympatický.
Milada se střežila říci, jak osudně propadla vlivu dé-
monického Rusa. Ani Anči Vávrové se nesvěřila, že se
Grabova děsí, ale že je proti své vůli nucena uposlech-
nouti jeho přání. Anča Vávrová konečně též se domní-
vala, že Milada se s Grabovem usmířila a že v něm vidí
přítele — ne-li někoho ještě bližšího.
Milada se skutečně Grabova bála, jako posud nikoho
na světě. Tento její strach byl konečně tak silný, že dba-
la stále o to, aby nikdy nevycházela sama. Na štěstí byl
Grabov v kanceláři zaměstnán skoro celý den a měl
volné jen večery, takže vyhledával Miladu obyčejně až
k večeru. A tu Milada se posléze odhodlala, že raději
bude k večeru zůstávati doma, jen aby se s Grabovem
nestkala. Vyšla-li přece, pak tak učinila jen tehdy, když
ji doprovodila Anča, s níž obyčejně chodíval Jarka Ho-
lar. Ale ani tento způsob obrany proti Grabovi se ne-
osvědčil. Neodbytný Rus se připojil na ulici k nim a za-
řídil vše tak, že Anča s Jarkou šli spolu a on sám zů-
stal s Miladou, jíž každý protest znemožnil jediným
svým pohledem.
Konečně Milada zůstávala doma večer denně. Jen tak
se vyhnula společnosti Borise Grabova, jenž sice vytr-
vale přecházel kolem jejího bytu, ale konečně vždy s
nepořízenou odešel.
Anča Vávrová se snažila vyzvěděti na Miladě její
pravé city ke Grabovi. Domnívala se, že prvotní nená-
vist Milady k Rusovi změnila se v lásku, jíž se mladá
studentka mamě brání. Ale Milada poslední dobou vů-
bec odmítla o Grabovi mluviti. Jak má Anči vysvětliti
rozpory svého jednání, když sama sebe nechápala? Jak
jí vysvětlí, že zůsává doma jen proto, aby se s mladým: Zmocnil se její vůle, její duše i jejího těla. Jen smrtí
Rusem nesetkala, když na ulici trpí jeho společnost a může se zachrání ti před jeho děsnou mocí. Jediná
slepě poslouchá pouhého pokynu jeho očí? Co by Anča smrt je silnější než on .. (pokračovánL)
Grabov vbodl svůj pohled do jejích oblakových vydě-
j šených zraků . . . Svou snédou, silnou rukou uchopil je-
i ji dlaň a jemně ji tiskl. A tu Milada hluboce, bolestně
vzdychla, zapotácela se, ale nestála již Grabovovi v ce-
stě. Vkročil za ní do předsíně, otočil v zámku klíčem a
vítězně se usmál.
Držel dívku stále za ruku a takto ji vedl do pokoje,
kde ji posadil na pohovku. Když usedla, teprve pak její
ruku pustil a změnil výraz svého pohledu.
"Co — co chcete!" jektala Milada ve strašlivé hrůze.
Byla bledá jako mrtvola. Dokonce i se rtů ji zmizela
červeň. Celé tělo mladé studentky se křečovitě chvělo.
"Co chci?" usmál se Boris Grabov. "Chci tebe a tvou
lásku! Sám jsem věru netušil, že bych dovedl tak vzpla-
nouti láskou k ženě. Ale tvůj hlas mne tehdy tak zaujal,
že ve mně probudil vášnivou silnou touhu po tobě, Mi-
lado. Tvůj nesmyslný odpor tuto touhu jen podnítil a
vydráždil."
"Nechte mne! Odejděte! Bojím se vás!" vzlykala Mi-
lada, zakrývaje si oči.
Grabov však přisedl k ní a uchopiv její ruce, oddálil
je s jejího obličeje, aby mohl přímo hleděti do jejích
očí.
"Což byste mne nemohla míti trochu ráda, Milado?
Znal jsem ženy, které po mně přímo šílely. Jak mně
chceš odolati ty, mladé, nezkušené děvčátko?! Nechceš
býti dobrovolně mou sladkou, něžnou milenkou? Mám
tě skutečně rád."
Milada však se odvracela a stále zoůfale plakala. Ne-
mohla mluviti, ale každý její po$unek svědčil o tom, že
se mladá dívka Borise Grabova děsí až do hloubí srdce.
"Jak chceš!" procedil Grabov křečovitě sevřenými
rty. Ovinul pak svou paži kolem štíhlého těla mladé
dívky, druhou rukou sevřel zápěstí její ruky — a pevně,
dlouze hleděl do jejích očí. Zdálo se, že palčivý jeho po-
hled rázem vysušil slzy z Miladiných očí.
Milada již neplakala. Z prstů Borise Grabova přechá-
zelo do jejího těla opět ono fuidum, jímž byla náhle ce-
lá její bytost prostoupena jako elektrickým proudem.
/ "Jsi má a budeš má," řekl pomalu Grabov. Nezměnil
však při těchto slovech ani jediného rysu ve své tváři a
hleděl na dívku stále neodvratným, ztrnulým pohledem.
Milada cítila opět, že její vůle i její myšlenky jsou
úplně ochromeny. Přála si, aby se mohla vzchopiti a
utéci před hrozným, neodvratným zlem — ale pak po-
nenáhlu ztrácela vědomí své existence.
Neviděla již Grabova a jeho strašné oči. Lehká mlha
zastřela její zrak neprůhlednou clonou. A pak se její
zlatovlasá hlava svezla bezvládně na rameno Borise
Grabova
IX.
Když se pozdě večer vrátila Anča Vávrová z divadla,
užasla, že Milada je posud vzhůru. Klíč v předsíni byí
sice jak obvykle vytažen, aby si Anča mohla odemknout*
vlastním klíčem, ale Milada seděla na pohovce a posud
svítila.
"Proč nespíš, Milado?" divila se Anča.
Milada po ní obrátila oči, až do krvava zrudlé dlou-
hým pláčem, a řekla chraptivě: "Nemohu spát, Ančo."
Mladá filosofka uleknuté se zahleděla do Miladinýck
očí a přiskočila k ní s prudkým výkřikem: "Co se ti sta-
lo, Milado? Vždyť jsi celá uplakaná!"
"Nic se mně nestalo," odporovala chabým hlasem
Milada. "Jen mne trochu bolí hlava a proto jsem ne-
mohla usnout."
"A proto jsi tak hrozně plakala, že tě bolí hlava?" ře-
kla vážně Anča Vávrová. "Buď ke mně upřímnou, Mi-
lado. Snad bych ti dovedla pomoci nebo aspoň poraditi.
V poslední době jsi státe tak smutná a roztržitá. Trápí
tě něco? svěř se mně, uleví se ti, věř."
"Ne — ne — mýlíš se! Nic mně není! Nic mě nerápí.
Neměj o mě obavy," tvrdila umíněně Milada.
Anča na ni již neútočila svými otázkami. Cítila, že k
ní Milada nemá úplně důvěry — a vnucovati se ii ne-
chtěla.
"Snad se opravdu zamilovala do Borise Grabova," my-
slila si uléhajíc. Z prudké nenávisti bývá někdy prud-
ká láska. Někdy je to naopak; z prudké lásky se stává
prudká nenávist. I té zkušenosti se může Milada s Gra-
bovem dožiti. Skončí pak tam, kde začala ..."
S touto myšlenkou Anča klidně usnula. A zatím co je-
jí pokojný dech se nesl pokojem, klečela Milada u ok-
na, jímž sem vnikal slabý odlesk měsíční noci — a spí-
nala ruce k zoufalé modlitbě.
Když dnes večer procitla v náruči Borise Grabova o-
pět k vědomí, pochopila ihned, co se s ní stalo. A kdyi
vše pochopila, měla jen jednu myšlenku: na smrt! Ji-
ným způsobem nelze usmířiti její strašný, nelítostný o-
sud. Propadla úplně nemilosrdnému, zlému démonu.
\
V
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 36, Ed. 1 Friday, September 6, 1940, newspaper, September 6, 1940; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394221/m1/2/: accessed June 19, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.