Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 17, Ed. 1 Friday, April 25, 1941 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 25. dubna 1941.
tri
I'
VLASTA PITTNEROVÁ:
V MYSLIVNĚ A V ZÁMEČKU
ný košík na chleba nebo na ovoce s knížecím znakem a šelo, ani na Štědrý večer ani na Boží hod pozvat. O ko-
ty dvě braziety, co jsou ode dneška jejich. Byl to veliký ledě byla vel.ká šlitáž, Zvolán přijel pro Lotty, ale ona
prezent, však jsme daly jen tu práci, zvěřina, drůbež, nechtěla jet. Že zámecký doktor řekl, že je panu fatrlo-
íyby, máslo, vejce, to bylo z panství, to se neplatilo a vi zle, neměl jí to nikdo za zlé, i Zvolán se upokojil. O-
za ostatní se účtovalo v důchodě. Pan íorstmajstr do- kolo Nového roku bylo zase lépe, slavil se Silvestr, byl
„tal, že již pikslu měl, dýmku z mořské pěny s knížecím; zase piknik, ale my jsme nešly. Lotty prosila, ať zůsta-
znakem a stříbrem kovanou, paní ten košík a pro dce- neme doma. Řekla jsem si, že bude snad lépe uspíšit
rušky po brazleté, ale ne tak drahé. Když přišly ty pre- svatbu a promluvila jsem se Zvolaném. Byl rád a hned
"Bylo to potři-ba, zlatá Anežko. Lotty, ta b>Ia jc-i<jni zenlyi byj0 posláno na nového direktora, na Zvolá- chystal byt. Arci nebylo potřeba, než náš nábytek zase
•n radost, tu jsem skoro k ničemu ani nepu. 1 il. cám ilratiill nrn nás íirřpnnn k nám
pro radost, tu jsem sKoro k ničemu am na, a on sám škatuli pro nás určenou k nám donesl; tu přestěhovat, já jsem chtěla podržet jen dva pokoje a
hrála s vyšíváním se čmelcem, hedva .mi, zi" 1" ' jsem se ceiá třásla, je-li zde piksla". Paní teta nevrle kuchyň, až jak to skonči s fatrlem. Však jsme sousedili
krásné ruční práce hotovila^ ješte A tak 'přejela rukou čelo. na chodbě, rohové pokoje měl Zvolán a třetí v průčelí
„i,. u inmn nennsij. a. ^ byla. A starý jemnost pán měl radost", řekla Anež- po straně, dva do fronty zámku, my všechny nazad. Ale
ka. tu mi Lotty řekla, ať se nic nechystá, že ze svatby ne-
byla; měl radost až dětinskou. Vysmíval se dobro- bude nic, že to odřeknutí platí. Co chudák trpěla, to
i myslné Zvolanovi, že on nic nedostal, jenom písemnou jsem pochopila teprve později", paní teta si utírala oči.
pochvalu. A já držela v ruce balíček, kde byly braziety Anežka slzela též.
i a na kterém i na košíčku bylo psáno mé jméno a hledě- Položila ruku svému ženichu na rameno a řekla: "Já
la jsem do škatule, kde byl ještě jeden balíček a na tom bych to nesnesla, kdyby mi Aurel odřekl."
napsáno: Mademoiselle Charlottě — tak jsem se vícej "Toho se nemusíš bát. Já bych tě zase nepustil, kdy-
lekla a podivila, nežli zaradovala, že i na Lotty kníže; bys ty mi chtěla odříci. Ty jsi má, zůstaneš má, budeš
mát ku na ty její ruce, ale šít — k tomu nepřišla. A tak
se stalo, že osmnáctiletá neměla hotovou výbavu, neu-
měla vařit, nevěděla, jak se zachází s prádlem — Když
se pralo a uklízelo, tu jsem jí vždy řekla: Lotty, šla si
někam, ať se tomu virváru uhne! A Lotty sla, šla na
besedu, šla do zahrady, do parku. Kde se ukazala, tahu
se za ní páni; jako to slunečko byla pro celý zámek, ja-
ko růže", paní teta pohlédla na stěnu, kde pod obrazy.
v oleji malovanými, představujícími její rodiče, visel
v i- - rllonhv- AeKia a puuiviui, nczii ^aiauuvaia, i na uutty tt.iiiz.L- uya ly 1111 uiueia, uuiici. xy jai xiia,
malý obrázek pastelový, sličná diva av 11 . pán pamatoval. Lotty hleděla mi do rukou a dříve, než má", Zvolán líbal nevěstě vroucně ruce.
mi kadeřemi — Lotty v rozkvětu mládí. , ^ prezenty vybavila, řekla: Kdybych ji, Mary, ne-
•Takovou růži, takovým slunečkem budeš nam ty. ' íalfráda, tak bych ji záviděla. A tu nebožtík Zvo-
Anežko moje", šeptal Zvolán neve.i e- ( ! lan p0Vidá: Vždyť pro nich, panno nevěsto, je tu také
Pani teta to zaslechla a s úsměvem > _ . i néco. A Lotty pojednou zbledla a že prý snad ne, že to
myslím. Tedy jsme počaly chys a y • " , ' nemůže být, že jak by k tomu přišla. Tu mi bleskurych-
véci tu byly, to fatrlepamatoyal, J j' . j je napadlo, že byla Lotty po odjezdu knížete pána, kte-
všerko nejlepší, co bylo k dosta . y y vvíiva. rý se zdržel dvanácte dnu a pojednou řekl: Pozejtří od-
pensistky a ty rády šily. Lotty jen a J y jedu — a odjel, tuze smutná. Ale v tom uklizení, co po
la a růžovými pentlemi tucty pra a svazo . J tom bylo, ukládání nádobí, velkém prádle, přehlížení
chyni chtěla dělat jenom nákypy a cukroví, rovnat
kompoty a saláty, no, já jsem si říkala, že beztoho zů-
staneme déle pohromadě, že se tak hned nevdám a že
Lotty po svatbě k vůli nejmilejšímu manželovi se ráda
pustí do vařeni, co by mu přišlo k chuti. Tak jsme se
chystaly, chystaly, a tu přišlo neštěstí "
"Pani teta, je-li jim to těžkým, nemluvějí o tom, já to
Anežce povím sám a třeba i jindy", Zvolán hladil pani
tetJb ruce.
"Ne, ne, vypovím. Vždyť ona, moje Lotty, nebyla vin-
na, nebyla špatná. Byla to ta panská, tady velkopanská
asvůle, jak ty říkáváš, Aurele. Bylo tady mládí, nepro-
vážlivost, můj Bože, vždyť jsme vyrostly bez matky a
lotty pro svou krásu byla rozmazlována od vyšších i
nižších, ode všech lidí okolo. Tedy bylo na podzim, při-
šel čas honů. Po kolika letech se oznámilo, že přijede
kníže pán sem na hony. Bylo na tom panství mnoho
ptactva, koroptví a divokých krocanů, rádi si páni tam
najeli odstřelit. Byly prý to zajímavé hony. A také di-
voká prasata, černá zvěř tam byla. Konaly se veliké
přípravy, v lesech se opravovaly cesty, v zámku se po-
klizelo, pokoje pro knížete pána a jeho hosty, kteří s
nim měli přijet, se vytápěly, a paní forstmajstrová ko-
nala se mnou porady, jak budeme pořádat hostiny
kompotů, jak se ubíraly, neměla jsem ani času, abych
si jí více všimla. A tu najednou mi napadlo, že se s ní
kníže pán tak mnoho bavil, že to třeba Zvolanovi ne-
bylo vhod a že jí činil výčitky — žárlivý byl, jaký div. A
že se Lotty asi bojí, aby se ženich nemrzel", paní teta
pokývla hlavou.
"Vždycky moudrá a obezřetná", řekl vřele Zvolán.
"Bylo toho potřeba, Aurele, Lotty někdy ženicha úmy-
slně škádlívala a vzbuzovala jeho žárlivost. I tu jsem
počala velebiti štědrost vzácného dárce a vybízela Lot-
" ty, ať se podívá na svůj prezent. Neměla se k tomu a já
tedy balíček vyndala. Rozbalím: byla to stříbrná cu-
křenka s knížecím znakem, na klíček k zavírání. Poví-
dám, že to bude mít Lotty pěknou památku. Ale cukřen-
ka byla těžká. Otevru a byl tam dlouhý zlatý řetěz na
čtyřikráte kolem krku, pak prsten s rubínovým srdíč-
kem a brože, velká, takový zlatý lupen, drobničkými
brilanty jako rosou posetý a na něm vyryto: Souvenir,
— nevědí-li, je to francouzsky a značí: Na památku",
paní teta se zajikla.
"Ale to byla nádherná památka," řekla Anežka.
"Ba, smutná památka, drahá duše, přesmutná. Pan
"Tak, tak, to ráda vidím", usmála se paní teta. Odpo-
čala si trochu, pohlédla vřele na obrázek zvěčnělé se-
stry a pokračovala ve vyprávění.
XX.
"Domlouvala jsem Lotty, ale ta mne jenom prosila, ať
se nehněvám, ať raději o tom nemluvíme. A když jsem
jí řekla, že Zvolán dá poklidit byt, tu plakala a řekla, že
pro ni již není jiného bytu než hrob, jiné postele než
rakev. Lekala jsem se, že snad mluví z fantasie, že se jí
chytá nemoc. Chlácholila jsem, domlouvala; přišel že-
nich, a tu jsem mu ji odevzdala, ať se spolu domluví.
Jen plakala a ženich odcházel s nepořízenou. Druhého
dne byl svátek Tří králů, byli tenkráte v zámku veselí
písaři a tři se ustrojili za tři krále, tak jak to dělávají
vesničtí hoši. Bylo moc legrace. Pan fatrle byl toho dne
dost dobře ve zdraví a smál se vesele a dával třem krá-
lům šňupat ze své milované zlaté piksly", paní teta se
maně usmála.
"Tohle by náš pan Fuchs také dokázal", usmál se
Zvolán.
"Což pan Fuchs." Anežka se rozesmála, představujíc
si dlouhonohého Fuchse v úboru tříkrálovém.
Pani teta pokračoval: "Lotty si stěžovala, že ji bolí
hlava a ulehla na divan. Já jsem si odskočila trochu na
besedu k forstmajstrovům, abych se tam ještě zasmála
třem králům; měl se hledat u forstmajstrů tříkráloví
koláč.
"Jaký to koláč?" tázala se Anežka.
"Neznají to? To se upeče koláč, takový jako malá vá-
nočka spletený a do něho se dá penízek — stříbrný gro-
šíček zapekla paní forstmajstrová. Ten koláč se schová
fatrle dětinsky řekl, že je jeho piksla krásnější a Lotty, někde v pokoji a pak se hledá. Kdo ho najde, má arci
naJa se mnou poraay, j •! , . 'na ty věci, jak jsem je po stole rozložila, ani nesáhla, radost a smí si na každém ze společnosti vyžádat, aby
Kníže pan dal dopsatl, ze nevezme i Ipn t;Pn nnnír v kterém tn hvln zahaleno n na kterém mu udělal něen k vůli. Pak se koláč rozkráií na tolik di-
... rr t-,,i t „„litá *„<.f n mm.1 Jen ten papír, v kterém to bylo zabaleno a na kterém
na urednicke panic y. o y a . | bylo její jméno, držela v ruce. Zvolán se podíval na ten
jn.uuumi, a vědělo se, ze pa za a 1 nre/entv papír a řekl, že to psal sám kníže pán. A pak beze slova
nou páni a panicky od knížete pana drahé prezenty.i* 1
mu udělal něco k vůli. Pak se koláč rozkrájí na tolik di
lů, kolik je osob, a na koho se dostane ten kousek s pe-
nízem, ten prý, jak se říká, bude mít ten rok ve všem
nou pani a pani Ky o 1 1 . .| odešel. Lotty dala ty šmuky do té cukřenky a odneslaj štěstí, a od každého ze společnosti něco dostane. Já
Pan latile by ce v u vy íze , c a .. ' | si to. Po chvíli jsem šla za ní do našeho pokoje, uložit jsem vzala na ten prezent s sebou malý porculánový
ty svoje prezenty, a tu vidím, že Lotty pláče. Hned mi{ kalamář, ten se hodil jak pro pána, tak pro pannu ne-
napadlo, že ji mrzí, že Zvolán žárlí, a počnu ji těšit, že. bo paní, a šla jsem opravdu ráda po těch svízelích se
mu domluvím, že musí nahlédnout, že přece nemohla trochu povyrazit. Ale hledat jsem nechtěla, tak moc do
býti k našemu chlebodárci nezdvořilou. A Lotty jenom špásů jsem si přece jaksi v tom domácím trápení ne-
řekla: Nechala mne, Mary, já jsem nešťastná. A pla- troufala a ostýchala se", paní teta vzdychla.
pánům zlaté piksly s podobiznou knížete pána; na pan-
ství, kde byl dříve, měli takové. A tu se na ten prezent
těšil; kníže pán nejraději rozdával takové piksly, sám
Tňd šňupal, a pak taková piksla ostala všady rod nnou
památkou". Paní teta se zvedla a z vykládané krabice,
odkud prve vyňala náramky, vyndala v hedvábném rů-
ápvém šátečku zabalenou tabatěřku, zlatou, pěkné for-
my, mající na víčku oválový, na slonové kosti malova-
ný obrázek mladého muže, nápadně Zvolanovi podob-
ného, jenže tmavých očí. Obrázek byl připevněn obru-
bou z drobných brilantků.
"To je ta památná piksla", řekla Anežka, berouc ji do
ruky, a jata tušením pohlédla truchlivě na Zvolana.
"Ano, tu pan fatrle dostal. Přičinily jsme se s paní
torstmajstrovou, kníže pán ráno pil jenom čaj, který
mu vařil jeho komorník, do lesa za pány se poslalo ko-
lem poledne několik mis studeného masa a večer po ho-
nu byla teprve večeře jako oběd s polévkou, vlastně
ihostina. Vařilo se u nás a v sále byla tabule. Při tabuli
■obsluhovali myslivečtí mládenci, a aby to lépe vypada-
lo, také my s pani forstmajstrovou jsme šly dohlédnout.
Saláty, kompoty a pak k če.nému kafe dorty a cukroví,
jak to kniže pán měl rád, jsme nechaly podávat mladé
•dívky. Forstmajstrovi měli dvě dcery, pak důchodního
.•slečna a naše Lotty. Na tu r.e zahleděl překvapen i kní-
áe pán, jako anděl vypadtť t ten první večer, celá bílá
;s čerstvými růžemi ve vlas cli a za ňadry. A hned po-
štval, ať si dámy — jako ši chtičny nás pojmenoval —
přisednou. Musely jsme pít o . obou kafe a pak vino a k
půlnoci si žádal kniže pán punč. Sám na stole michal
•do punčové terriny víno a arak, šťávu z pomerančů a
uútronů; to vše dovezl s sebou. Cukr na citronové a po-
; merančové kůře ty dívky musely otírat; řekl, že tak bu-
i je punč nejlíp chutnat. Horká voda se donesla a hoto-
• jý punč se roznášel. Jako dnes to vidím, v tom sále
světla na lustrech rozřehnutá, svíce z růžového vosku,
ra zrcadla, tak jako krásný obraz to bylo."
"Ale pani teta tak krásně vypravuje, že to člověk zro-
vna vidi před sebou", ozvala se Anežka.
"Také to vždycky řikám", přisvědčil Zvolán.
'To je tím, že si mne nikdy nikdo mnoho nevšiml, že
;iM;m byla vždy "ta druhá", tak jsem si zvykla více ko-
Scm sebe pozorovat a i tedy vypravovat, jak jsem si pa-
matovala. Tož po prvním večeru byl druhý, třetí, den
dnem jsme ztrávily jen a jen vařením, i druhé úřed-
nické paničky vypomáhaly. Tu se však paní forsmaj-
sfcrová rozstonala a největší starosti i práce zbyly na
ynne. Již to trvalo deset dni a kniže pán se ještě nezmi-
.•ouval, že by odjel. Vždycky se ráčil večer bavit s Lotty,
« ma musela po tabuli sednout k němu, obsloužit ho čer-
kala a šla ven do zahrady, třeba tam bylo mokro,
chladno, třeba že se vítr vztekal, hnal se od pusty, a ty
"Oni dobrá duše", Zvolán políbil pani tetě ruku.
"Tož jsem se nabídla, že s paní forstmajstrovou koláč
větry byly v Uhrách vždy takové ostré. Lekala jsem se,! schováme. Že bylo přece jenom moc osob, usneslo se, že
že nastydne, a za chvíli jsem šla za ní. Lotty stála v
jednom altánku a hleděla k osvětlenému oknu v dří-
vějším našem, nyní Zvolanově bytě", paní teta ustala v
řeči, jata vzpomínkou.
"Ubohá, drahá maminka", zašeptal Zvolán.
"Ba, byla ubohá. Když jsem na ni zavolala, hned šla
poslušné se mnou. Koukla jsem také nahoru a poví-
dám, že nastávající pan švagr píše. A Lotty řekla, že ví,
že píše jí. A že to bude smutné psaní. Musela jsem se
až zasmát. Zamilovaní lidé mají hned na krajíčku ra-
dost i žalost a berou všecko náramně důležitě. To že asi
amant vyčte svojí znejmilejší, že byla trochu nevšíma-
vou k němu, když se s ní bavil kníže pán — no — a za
pár let, že bude dobře se na to upamatovat, když bude
libo dostat se z té Madárie a bude vhodná protekce pa-
ní manželky u knížecí Osvícenosti, tak jsem si myslila,"
rozvážně vzpomínala paní teta.
"Úřednickou dceru a manželku paní teta nezapře",
usmál se Zvolán.
"Nezapírám a nepopírám. A tak jsem Lotty rozmlou-
vala její zármutek a upokojila jsem ji. A když si pak
večer oslušela ty šmuky, tu jí tak krásně slušel ten ře-
těz, že se sama na sebe do zrcadla smála. Ale druhý den
poslal Zvolán to psaní. A opravdu psal, že nechce Lot-
ty, své znejmilejší panně nevěstě překážet snad ve vel-
kém štěstí a že s krvácejícím srdcem ustupuje. Musela
jsem se smát, aby si kníže, majorátní pán Aurel snad i
vzal úřednickou dcerku, to že se nestane, to že vzal-li si
kdysi český kníže Oldřich selskou holku Boženu, se tak
hned neopakuje, jsem Lotty řekla a Zvolanovi říci chy- j
stala. Ale nedošlo k tomu. Zvolán k nám nešel a pot
zámku bylo plno klepů. Však to znají, Anežko zlatá, jakj
lidé při svatbách a ještě více při rozejiti se svateb spřá-
dají klevety", stará paní se až zarděla nevolí.
"Bohužel!" vzdychla Anežka.
"Čekala jsem, že se to zase brzy udobří. Blížil se čtr-
tý listopad, Lottin svátek. A tu jsem chystala tak něco
lepšího a chtěla ovšem pozvat Zvolana, a tak že bude
hnedle smíření. Lotty bránila, že ne, že tedy přijme
vrácení slova, že si to zasloužila. Ale já Zvolana přece
pozvala. Přišel a gratuloval, donesl pugét z dělaných
ným kafem, vybrat mu cukroví, dort pokrájet a ten I kytek; měla radost, ale tak jaksi byla zdrženlivá a u-
punč s nim míchat. Záviděly jí všecky ostatní slečny a
já bláhová jsem měla radost. Kniže pán denně zvláště
vzkázal, ať se pan fatrle dostaví k hostině. Šel sice těž-
: kp pan fatrle, vodili ho písaři, ale tolik smyslů sebral,
^e se držel, že nic neprovedl, zač bychom se museli han-
bit. Jedl, co se mu předložilo, písaři a mysllivečtí mlá-
denci ho obsloužili — však věděli, že já jim vedle v po-
iKoji schystám již také dobrou výslužku. A pan fatrle
isedaval mezi pány tak šťasten, že mu to musel člověk
i.? duše přát. A doma jen a jenom mluvil o té piksle. Za-
pomínal již, co se kdy stalo, ale ta piksla, ten knížecí
prezent, to muselo být odedávna jeho přáním, že se tak
K tím vzrušil. Jak jsem řekla, dávno to jiným záviděl,"
paní teta si vzdychla.
"A což dříve nebylo příležitosti, aby se jemnostpánu
utci toto vyznamenání dostalo?" tázala se Anežka.
"Tak někdy bývá, že nějaká maličkost rozhodne o ve-
liké události, třeba o celém osudu člověka. Když byl
taňže pán posledně na tom panství na honech, to pan
fatrle byl na revisi na jiném panství, kde umřel direk-
íuir, a byly nějaké nepořádky, jak to bývá; před i když
•Kníže pán přijel, zdržel se nejvýše den, tak veliké hony
de vůbec nedržely po kolik let. Že fatrle ten prezent do-
stane, když nový direktor je ještě svobodný, to bylo ji-
sto a já jsem věru se ani netroufala nikomu svěřit, že
se obávám, abych nedostala třeba jenom já prezent a
Catrle aby nebyl opomenut", paní teta pokrčila rameny,
jako někdo, komu je po letech lhostejno, co mu kdysi
bouřilo mysl.
"A co dostaly oni, paní teto?" otázala se Anežka.
hledat a dělit se o koláč budou jenom svobodní. Scho-
valy jsme koláč, kde by tak hned hledat nenapadlo
sedly jsme si spolu ke spinetu na malé kanapátko, koláč
položily a šaty ukryly. Pak jsme zavolaly, a když přišla
společnost z druhého pokoje a začali mladí hledat, tu
jsem hrála na spinet silněji, když se někdo blížil, a sla-
běji, když se vzdaloval. Nehledající radili, ukazovali, vy-
mýšleli, kde by mohl koláč být, ale nikdo neuhodl. Byli
již mrzuti všichni a tu se přiblížil jeden písař, právě
ten, jenž toho černého krále představoval, ke spinetu a
koukal na klávesy, pod noty sahal, a jak jsem se mu u-
hýbala, koláč zpozoroval. To bylo haló. Všichni se zlo-
bili, že chodili okolo a nenapadlo jim. Ten písař byl vše-
cek pyšný a hned koláč krájel — bylo nožem naznače-
no, jak. Kousek s grošíčkem dostal druhý písař, ten co
byl králem s kadidelnicí. Však jsem mu řekla, že Lotty
rozbolela hlava od té kadidlové vůně. Dostal prezenty,
dost hezkých drobnůstek, a byl vesel". Paní teta se za-
mlčela.
"To jě asi pěkná zábava, to si také uspořádáme", řekl
Zvolán.
"To se nechá udělat", usmála se Anežka.
Paní teta pokračovala: "Pak obcházel druhý a vypro-
šoval si, co se mu má udělat k vůli. Slečny mu musily
dát po kvítku, která měla nějaké, od paniček si vypro-
sil, až budou péci koláče, nebo cukroví, nebo koblihy, a-
by pamatovaly s výslužkou, a na mně žádal, abych ně-
co zazpívala. A já se nedala prosit a zpívala jsem, a to
tu pěknou starou píseň o nemocné panně, která volá
matku, by poslouchala, ze jí zpívají zastaveníčko. A
když matka odpoví, že ničeho nevidí a neslyší, že ubo-
hé nemocné nepřicházejí zpívati, tu tato dí, že to není
hudba pozemská, že to ji volají zpěvem mezi sebe an-
dělé a že skonává", paní tetě se chvěl hlas. —
"Znám tu píseň", řekl Zvolán.
"Zazpíváš mi ji?" tázala se Anežka.
"Zazpívám a naučím", slíbil.
Paní teta vzdychla: "Jak jsem zpívala, tu mi pojed-
nou napadla Lotty; obešel mne takový divný stesk a
já neměla více stání, bez poroučení jsem proklouzla do
druhého pokoje a spěchala domů. Vejdu do bytu; pan
fatrle spal v lenošce a z druhého pokoje slyším šepot.
Potěšila jsem se, že je zde Zvolán a vešla jsem. Ale sta-
nula jsem jako omráčená. Zvolán seděl u stolu a Lotty
zavřená. Odpoledne jsme dávaly kafevisitu, přišly pa
ničky a slečny a večer páni na večeři. Zvolán odešel k
večeru, že přišel poštovní posel, šel, jak se říkalo, vzít
poštu. A přišel s novinou. Od centrální direkce přišlo ijjegeja pf-ed ním na podlaze, plakala a líbala mu ruce.
psaní, at se schystá slavnost, že dvacátého listopadu gyj ne bledý, ale sinavý a v jeho pohledu bylo tolik lí-
má kníže Aurel ve Vídni svatbu. Jak bylo Lotty, nevím, j ge se srcjce sevřelo. Ptám se, co se děje. Ohlédli
ale Zvolán byl hned veselejší. A pak k nám chodil jíiko se j-eprve — nepozorovali, že jsem vešla. Zvolán pozvedl
dřív, ale Lotty byla smutná. Myslila jsem, že ji mrzí, že Lotty a řekl mi, že si domluvili svatbu, že budou v ne-
byla ta žárlivost mezi nimi. Přišel ten den, byla slavná | ^ři ohlášky najednou a tichá svatba v pondělí. Já
mše svatá, pak byli selští lidé pohoštěni v zámku pivem, j ztrnula> vždyť byla středa. Chci dělat námitkv, ale
paničky napekly koláčů, pro děti pak sprostšího cukro- Zvolan řekl, že to být musí. Políbil Lotty a odešel. Lot-
ví a bylo veselo. Tančilo se v ratejně a úřednictvo mělo ^ mne pi-0sila, ať nic neříkám, že je churava, že si leh-
večer v sále piknik. Měla jsem co dělat a večer jsem by-
la unavena. Lotty byla královnou večera jako vždy. Ten
řetěz i tu broži a ten prsten si vzala a já ty braziety.
To bylo koukání a obdivu. Zvolan byl celý šťasten a vi-
děla jsem, že se náš párek smířil nadobro a měla jsem
radost.
"Nad námi maji také radost, že, drahá paní teto?"
mazlila se Anežka.
"Nad vámi právem, ale to štěstí mé drahé sestry, to
viselo na slabounkém vlásku. Já únavou již klesala a
šla jsem dříve domů. Lotty zůstala a přišla později, já
jsem se probudila a vidím, že sedí na posteli a pláče.
Nechtěla povědít, proč. No, myslila jsem, že oplakává
ty chvile, o které se tím hněvem připravili. A tak jsem
nechala být, myslila jsem, že ani Lotty, ani Zvolan ne-
vzali to odřeknutí doopravdy. Ale Lotty byla stále
smutnější, chodila v adventě na roráty a přicházívala z
kostela uplakaná. O vánocích bylo panu fatrlovi tuze
•"Já jsem dostala tak jako paní forstmajstrová stříbr- špatně, tak jsem nemohla Zvolana, jak by se bylo slu-
ně. Až ráno že mi poví něco smutného i něco krásného.
"Ubohá, ubohá maminka", Zvolan si zastřel oči.
"Lotty usnula, ale ze spaní vykřikovala i plakala a
ráno byla tak slabá, že jsem chtěla povolat doktora.
Nedopustila, zůstala v posteli; odpoledne přišel Zvo-
lan, ona vstala, oblékla se a jeli do města na faru. Pan
forstmajstr a doktor s nimi za svědky. A když přijeli,
zase se Lotty uložila. Až druhého dne ráno, když jsem
začala mluvit o svatebních šatech, řekla mi, že si neza-
slouží věneček a závoj a že to má kníže pán na svědo-
mí. Jak dlouho jsme obě plakajy, to nevím, ale tolik
vím, že jsem si připadala najednou starou, jako by mi
bylo přes padesát tolik let, co přes dvacet měsíců. A tu
jsem teprve poznala, jak šlechetný, jakým věru andě-
lem byl Zvolan. Lotty se mu vyznala a on nepřijal její-
ho zřeknuti, on chtěl zachránit její čest. Ó, to byl muž,
to bylo srdce ze zlata", pani teta štkala a Anežka pla-
kala také.
' Dopovědí, paní teto, a pak já doplním jejich vyprá-
věni, ať sezná Anežka ještě dnes všecko a pak se bude-
me jenom těšit na příští šíěstí", nutkal Zvolan.
"Nezbývá mi mnoho povídati. Doktor byl dobrý přítel
Zvolanúv, nu, ostatně byl sestřin ženich přece jen di-
rektorem a toho by si nebyl nikdo chtěl rozhněvat; te-
dy pověděl po zámku, že lze u pana fatrle v brzku oče-
kávat nový záchvat mrtvice a že se proto spěchá se
svatbou. A tak nám také nikdo nevykládal ve zlé, že
nebudeme strojit svatbu. Šaty svatební si Lotty upra-
vila po paní mutrlince; nechtěla je zprvu vzít, byly z
růžového damašku s bílými květy, ale já jsem ji pře-
mluvila, ať to udělá k vůli ženichovi, aby měl krásnou
nevěstu. Také blondový závoj měla po mutrlince a vě-
nec jsem jí ovinula sama z rozmarýny, kterou jsem pě-
stovala. Bůh ví, že tolik lupínků nebylo v tom věnečku,
kolika slzami jsem jej skropila. Ale krásná nevěsta byla
Lotty přece, tak krásná, že všichni litovali, že byla
svatba tak tichá, že nevěstu viděli jenom v kostele a
mohli jí gratulovat. Krásná, krásná byla ", paní
teta ve vzpomínkách hleděla zaníceně před sebe. Po
chvíli pokračovala: "Přestěhování se odbylo tiše a vedli
jsme společně domácnost. Zvolan dal prorazit dveře ve
zdi, aby se nemuselo přes chodbu, a bylo by bývalo vše
dobře, jen kdyby si Lotty byla lépe toho štěstí vážila.
Ale ta se nechtěla rozveselit, byla smutná; nebyla to již
u ní lítost, bylo to více nežli žal, bylo to hoře, které ne-
utuchá, které se jevilo v každém jejím pohledu a pohy-
bu. Nechtěla nikam jít, jen do lesů vyjížděl s ní pan
manžel, a doma vydržela celé hodiny sedět nečinně:
Nehrála na spinet, ani na kytaru, a hrál-li Zvolan, bý-
vala smutná. Tak mi připadala jako ta nemocná dívka
v oné písni, jako by naslouchala hudbě z jiného světa.
"Tušila smrt", zašeptala Anežka.
"Tušila, snad si jí přála. Ale smrt nepřišla. Když se
do sedmi měsíců narodil Aurel, tu se povídalo, že to by-
la její churavost příčinou, a věru, že nebylo zbytečných
klevet. Aspoň nám lidé neztrpčovali úsměšky tu smut-
nou, dlouhou dobu, co Lotty stonala. A z Aurelka měla
málo radosti. Říkala jenom, že je ráda, že to není děv-
čátko, že by se pro ně obávala smutného osudu, tak ja-
ko údělu dědictví svojí krásy, která překvapila a rozní-
tila pro několik dní šlechtice, snoubence panny stejně
vznešeného rodu, chlebodárce otcova, proti kterému ne-
bylo lze povznésti žaloby, dovolávati se práva, žádati
zadostiučinění za zmařenou čest, zničené štěstí rodiny.
Ta panská zvůle." Paní teta sklopila hlavu.
"Ba, ta panská zvůle! Jsme my úředníci někdy hůře
jí podrobeni, více pod jejím nátlakem trpíme, než sel-
ský lid kdy trpěl pod jařmem roboty. Maminka trpěla
za cizí hřích, byla mladá a netroufala si vznešenému
pánu odporovat. Ale kdo ví, co jí sliboval", řekl Zvolan.
"Říkala, že trpí zaslouženě. Její hoře se neumenšo-
valo, její krása vadla. Jen nad Aurelkem, nad tím zla-
ťouškem měla trochu radost. A to ho ještě odprešova-
la, že není ta její radost taková, jako by měla býti. Arci
hošíček tomu nerozuměl, jen se ptával, proč maminka
pláče. Mluvil velice brzy, byl vždy zdráv a často jsme se
s Lotty nechtěly, aby ti dala jméno tvého pravého otce.
sedmiměsíční je tak vyvinuto a čilo. Tenkrát nebožtík
Zvolan počal zpívati tu píseň — nevím, odkud ji měl,
zda ji snad sám složil — o ditěti nemanželském, které
se ptá, proč, co, čím to je, že mu děti lají, že mu tatínek
umřel, že se za něho nemodlí, že nejdou k hrobu, že mu
matinka nedá odpovědi, že je smutná a bledá. Tou — "
"Ta krásná píseň! Tou mi chtěl můj drahý Aurel na-
značiti, že by nedbal, kdyby byl Emilek můj", ženichu
svému hledíc vděčně do očí, pronesla Anežka.
"Ano, tou chtěl naznačiti pan švagr Lotty, že jí moh-
lo býti hůře, kdyby tu stála s dítětem sama, lidem na
posměch, na pohanu, na odsuzování vydána. Ale mar-
ně, Lotty se nerozveselila. Tu píseň se naučila a zpívala
ji někdy. Aurelek zpívával s ní. Podědil po ní to její mu-
zikální nadání a zpěv. Já jsem také hrála na spinet i
na kytaru, ale jen tak prostředně, já jsem právě byla
vždy a ve všem "tou druhou". Tož nám Lotty vadla a
chřadla. Když se knížeti pánu narodil syn, nynější náš
chlebodárce, tu Lotty tak plakala, že jsme se obávali o
její zdraví. A když byla slavná mše svatá na poděková-
ní, že je zde dědic, tu nám omdlela v kostele. Delší čas
pak ležela a jen říkávala, kdyby raději umřela. Co jsem
ti, Aurele, ještě nepověděla, to povím dnes. To, že jsme
s Lott ynechtěly, aby ti dala jméno tvého pravého otce.
Ale to chtěl Zvolan sám, že nebude nápadno, že ss tak
po knížeti mnoho úřednických dětí jmenuje. I Aurelií
byla často děvčátka nazvána. Také, jak mi později zdě-
lil, chtěl i tím Lotty naznačit, že jenom to jméno dítěte
bude upomínati na jeho otce, otcem vychovatelem že
bude on sám, ten dobrotivý, šlechetný člověk", paní te-
ta zmlkla a sepjala ruce.
"Tím byl ten můj tatínek, jak ho rád nazývám a pa-
matuji", ujal se slova Zvolan. "Tak jsme se měli spolu
rádi. Dlouho stonal, ležel kolik neděl a stále skorém
jsem musel býti u něho. Nezapomenu nikdy jeho napo-
mínáni, mluvil ke mně jako k dospělému člověku, jako
k příteli, žertoval se mnou jako s kamarádem. Řekl mi,
že v psacím stole najdu balíček, který nesmím otevříti,
až mi bude dvacet let. Ale že mi to svěřuje, aby se uji-
stil, že ve mně vychoval příštího muže pevné povahy,
dědice svého smýšlení."
"To vychoval, to se mu podařilo", řekla Anežka. "A
jak je tak divné ve světě, jak se osudy opakují. Ty. dra-
hý Aurele, tak jako tvůj pantáta jsi hodlal vrátit čest
zahanbené, opovržené dívce."
"Také jsem to shledala a povídala," řekla paní teta.
"Nu, mně již nezbývá mnoho povídati. Jak jsem již ten-
kráte v myslivně pověděla, v jednom roce a měsíci ze-
mřel pan fatrle a Lotty. Na smrtelné posteli mne pro-
sila, ať Aurelka neopouštím, však že je beztoho více
můj než její. To bylo pravda, já s ním hrála, já mu po-
vídala pohádky, já ho učila se modlit a písničky. A by-
lo-li potřeba, já jsem mu metličkou našupala a zase se
s ním mazlila. Viď, Aurele?" Paní teta se usmála a Zvo-
lan jí políbil ruku i ústa.
"Byly a zůstanou mi matkou", řekl. "A nyní dopovím.
Když jsme se po tatínkově smrti přestěhovali do Pra-
hy, chodil jsem do školy a těšil se na studie. Chtěl jsem
se státi lékařem. Odbyl jsem maturitu a měl jsem
vstoupiti na vysoké školy. Bylo mi právě dvacet let.
Chodil jsem déle do školy normální, protože jsem dle ot-
cova přání navštěvoval prve českou a pak německou.
Tak jsem v den dvacátých svých narozenin otevřel ten
balíček. Byly to otcovy zápisky. Nebyly psány pravidel-
ně, alt pověděly mi o jeho smýšlení, naučil jsem se zno-
vu oceniti otcovu vzácnou povahu, jeho šlechetnost.
Měl velký soucit s lidem poddaným a hleděl kde mož-
no ulehčiti a odstraniti přísnost, kterou považoval za
bezpráví. Kladl mi na srdce, abych hleděl setrvati v
panské službě a ulehčiti lidu i podřízenému úřednictvu.
Ihned jsem se rozhodl, že zanechám studií a připravím
se do vrchnostenské služby. A pak jsem se dočel tajem-
ství, čí syn vlastně jsem " Zvolan si zakryl rukou
oči. Pani teta mu hladila vlasy, Anežka ho objala kolem
krku.
4
X
(Pokráčov&ni)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 17, Ed. 1 Friday, April 25, 1941, newspaper, April 25, 1941; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394283/m1/2/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.