Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 26, No. 47, Ed. 1 Friday, November 19, 1937 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
CECHOSLOVAK
V pátek, dne 19. listopadu 1937.
PRO CIZÍ ŠTĚSTÍ
ROMÁN
Napsala
MARIE KIZLINKOVÁ
I.
V obci Brodku ozval se jednoho sychravého podzim-
ního dne hlas umíráčku. Každý, kdo zaslechl ony truc -
livé zvuky, ztlumené mlhou, ihned uhodl, kdo navz y
odešel z kruhu svých blízkých.
"Mlynářka Svobodová dotrpéla!" řekli si lide, kten
se v té chvíli náhodou setkali.
"Má to odbyté a na nás to čeká," dodavali s povzde-
chem. . „ . ,
A jak už na venkově je zvykem, uvazovali lide hned
0 zrněné, jaká ve mlýně nastane.
"Tomáš se na mlýn ožení, Helena je zasnoubena s
profesorem Hronem a vdá se, až vynosí smutek po ma-
mince. Hůř je, kde jsou malé, nezaopterene děti. Ale u
Svobodů se moc nezmění mlynářčinou smrtí!"
"Um kdo může vědět, co se stane? krčili nekteri
rozvážní občané rameny. "Svoboda je zdravý a statný
a mohl by se ještě sám oženit. Má asi tři roky pres pa-
desátku a sotva se mu bude chtét už na výměnek. To-
máše může přiženit jinam na mlýn nebo do hospodař-
ství"
"Ano," podotýkali druzí. "Jenže nemá tolik peněz, a-
by mohl dát véno Heleně i synovi! V posledních letech
byly špatné výdělky, mlýn mu vyhořel a byl pojištěn
jen na pár tisíc. Se ženou nic nevyženil, vzal si chudou
holku z baráku — to se pak těžko dají ukládat peníze.
Hotových asi moc nemá a pro Helenu musí věno vy-
půjčit a čekat, aby Tomáš hodně vyženil na spláceni
dluhu." .
Lidé byli opravdu dobře zpraveni o majetkových po-
rňfrech mlynáře Svobody.
Úvahy, které pronášeli, nebyly bezpodstatným klábo-
sením.
Mlynář Vojtěch Svoboda nad mrtvolou své ženy obí-
ral se v té chvíli též myšlenkami na budoucnost.
Obě jeho děti — Tomáš a Helena — usedavé naříkaly
nad těžkou ztrátou, jež je stihla. Oba musili sice býti
připraveni na matčinu smrt — mlynářka trpěla žalu-
deční rakovinou — ale přece jen byli nesmírně zdrceni,
když jim matka navždy odešla.
Jí se ulehčilo. Zkoušela v posledních týdnech své ne-
moci hrozná muka, takže smrt pro ni byla vysvoboze-
ním. Ale Tomáš s Helenou se nemohli klidně smířiti s
myšlenkou, že ji ztratili.
Mlynář Svoboda nesl klidné svůj zármutek. Dlouhá,
nevyléčitelná nemoc ženina byla těžkou pohromou pro
celou domácnost. Třebaže si kdysi bral svou ženu z vel-
ké lásky a musil překonati odpor svých rodičů, než si
ji směl posléze dovésti domů do rodného mlýna, její
smrt se ho příliš těžce nedotkla. Hluboko v srdci, kam
zavíral své nejtajnéjši myšlenky, cítil dokonce značnou
úlevu, že už je vše skončeno. Říkal si sice, že má na my-
sli jen ženin klid a mír, ale při tom si nemohl zapříti, že
také jemu je volněji.
Helena, jíž byly v té době dvacet dva roky, matku si-
ce všude zastala v domácnosti i v hospodářství, ale pře-
ce jen se otci úplně nezavděčila. Mohla se už dávno pro-
vdati za profesora Ivana Hrona, s nímž měla známost
již z jeho studentských let, ale nechtěla opustit nemoc-
nou matku. Sňatek stále odkládala, ačkoliv Ivan jí to
zazlíval. Prosila ho, aby měl strpení a aby ji neodlučo-
val od maminky, jíž chtěla dosloužiti k smrti.
Ivan Hron byl synem hostinského z Brodku. Již jako
chlapec byl značně nadaný a proto ho dal otec na stu-
die, ačkoliv si přál, aby po něm jednou převzal živnost,
k niž patřilo pěkné hospodářství. Ivan, jeho naděje]
zklamal, zato mladší syn Stanislav byl ochoten splnití
otcovy plány. Vychodil nižší gymnasium v blízkém
Hradci a každoročně navštěvoval zimní kursy hospo-
dářských škol, aby měl dostatečné odborné vzdělání
Hostinský Hron, šedesátiletý, ale dosud svěží a zdra-
vý muz, měl z obou svých synů radost, která měla jen
jediný chmurný stín: že se dospělých synů nedočkala
1 jeho žena. Byl už mnoho let vdovcem, ale neoženil se
po druhé, protože měl obavy, aby macecha jeho ho-
chům neubližovala. Domácnost a hospodářství mu ve-
dla jeho sestra Anna, vdova po učiteli Říhovi. Neměla
vlastních dětí a ráda se ujala bratrových hochů, když
ztratila maminku. Paní Hronová zemřela při porodu i
se svou malou holčičkou, a ta rána jejího muža nikdy
nepře tala bolet.
Ivan měl s Helenou ze mlýna známost několik let.
Byl ještě v Praze na studiích, když jí, sotva odrostlé
střevíčkům, doznal, že ji má rád. Vystudoval,
odsloužil si vojnu a když dostal v Hradci na gymnasiu
místo profesora, chtěl se hned s Helenou oženit. Ale
tehdy paní Svobodová cítila už první příznaky své ne-
moci a dcera se nemohla odhodlati, aby nemocnou mat-
ku opustila. Zůstala u ní přes námitky i hořké výčitky
svého snoubence a dosloužila ji k smrti.
Teď, když naříkala nad matčinou mrtvolou, měla jen
jedinou útěchu: že se může konečně státi Ivanovou že-
nou. V posledních měsících sice jí Ivan přestal vytýka-
ti, že stále odkládá jejich sňatek, ale zajisté nebyl spo-
kojenější než dříve. Uznai patrně, že_ Helena se zacho-
vala jako hodná dcera a že jí to slouží jen ke cti. Nyní
ovšem nemohou hned slaviti svatbu. Aspoň půl roku
musí zachovat! zevnější smutek — smutek vnitřní úpl-
ně nepřebolí nikdy — a pak bude Ivanovou ženou
Myslila na onu chvíli s pocitem tichého, - vroucího
blaha.
Měla Ivana ráda a považovala manželství s ním za
záruku svého životního štěstí. Její dlouhá známost s
nim neotřásla její láskou. Její city k Ivanovi byly spíš
ještě hlubší a pravdovější než s počátku.
A Ivan?!
Věřila, že i jeho láska k ní je stále stejně silná a vrou-
cí. Nemluvil s ní sice už při svých častých návštěvách
tolik o svých citech — ale což bylo třeba zbytečných
, slov, aby si dokonale rozuměli?!
Ovšem — kdysi mívala obavy, zdali se k němu hodí
a dovede-li mu být nejen dobrou ženou, ale i rovnocen-
ným druhem. Ivan byl vzdělaný, ale ona byla jen ne-
patrným děvčátkem, vychovaným pro domácnost. Vy-j
chodila měšťanskou školu v Hradci, v zimě vždycky by- j
la nějaký týden v různých kursech — a tím byla její
příprava pro život skončena. Později, když už matka
byla příliš nemocná, musila se Helena věnovati jen prá-
ci doma.
"Jsem proti tobě hrozně nevědomá a nepatrná. Iva-
ne," říkala svému snoubenci. "Budeš se mnou šťastný?
Nebudeš nikdy litovat, že sis nevzal ženu. která by se ti
vzděláním vyrovnala? Je takových žen dnes mnoho — j
víc, než domácích Popelek, jakou jsem já!"
V takových chvílích Ivan Helenu vždycky bouřlivě
přivinul k sobě a zlíbal ji, až se zalykala.
"Právě takovou tě mám rád!" říkal ji ohnivě. "Ne-
chtěl bych ani, abys byla jiná. Nemysli, že studované
Seny a dívky jsou vždycky příjemnými společnicemi.
Nejkrásnější mladá léta prožiji na školách a když Jsou
konečné hotovy se studiemi, jsou z nich nervosni sta-
ré panny. Vzdělávat se ostatně můžeš všade a stále. Čti
hodně, vybírej si však opatrné četbu, a tvůj duševní
obzor se rozšíří spíš, než kdybys seděla řadu let ve škol-
ních lavicích."
Helena se řídila ráda Ivanovou radou a ten jí vybíral
sám vhodnou četbu. Byl překvapen, když s ni mluvil o
přečtených knihách, jaký má dobrý postřeh a jasný ú-
sudek.
Starost, že se pro Ivana nehodí, tedy Helena časem
úplně přemohla.
Ivanova rodina — otec, bratr i teta Anna — ji měla
ráda. Starý Hron i jeho sestra byli úplně spokojeni s
Ivanovou volbou. Znali Helenu od malička a neměli po-
chyb, bude-li z ní hodná žena. Chválili ji a těšili se, že
se stane členem jejich rodiny.
Stanislav Hron, Ivanův bratr, nikdy se však nepřipo-
jil k jejich radostným úvahám o budoucnosti obou
snoubenců. Byl o dvě leta mladší než Ivan — byly mu
dvacet čtyři roky — ale byl na svůj věk příliš vážný a
usedlý. Děvčatům se spíš vyhýbal, než aby je vyhledá-
val, hodně četl a neměl důvěrnějších přátel.
Karel Hron, jinak na oba syny velmi, Stáňovi zazlí-
val, že není dost živý a že je lhostejný k dívkám. Přál
si, aby se Stáňa brzo oženil,, ale ten vytrvale odmítal
každou otcovu zmínku o ženitbě.
"Ivan je jinší chlapík než ty," káral ho často otec.
"Ten si uměl nalézt nevěstu a nepotřebuje nikoho, aby
ho oženil."
Stáňa při takové řeči rozpačitě odvracel zrak. Ne-
mohl se podívati otci do očí, neboť se bál, že uhodne
tajemství, jež pečlivě skrýval před celým světem.
Kdyby otec v té chvíli bedlivěji pozoroval jeho obli-
čej, jistě by se zarazil nad chmurným, bolestným stí-
nem, jímž bylo synovo čelo zastřeno —
Zvuk umíráčku zaslechli i v Hronově hostinci.
"Heleně umřela maminka!" zvolal prudce Stáňa.
"Jistě," přisvědčil mu vážně otec a sundal s hlavy
vyšívanou čepičku, již doma nosil.
"Ať odpočívá v pokoji!" zašeptal a poznamenal se
křížem.
Paní Anna byla se služkou na dvoře, když uslyšela
zvuk umíráčku. Nechala ihned práce a běžela do svět-
nice.
"Mlynářka dotrpéla — " vydechla.
Za chvíli byla její slova potvrzena, neboť ve dveřích
hostinské místnosti se objevil čeledín ze mlýna a vyři-
zoval smutnou zprávu o úmrtí hospodyně.
Karel Hron mu nalil od cesty skleničku likéru, ale
ruce se mu pohnutím třásly, že v nich sotva láhev udr-
žel.
"Chudák, mlynářka! Už se jí ulevilo. Pro ni je to vy-
svobození, ale Helena asi naříká! Měla ji tolik ráda!"
pravil s povzdechem.
Když čeledín odešel, vypravila se paní Anna na ná-
vštěvu do mlýna.
"Musím potěšit Helenu, aby neztrácela hlavu," po-
dotkla, když odcházela.
Stáňa však rychle sáhl po čepici a vykročil za tetou.
"Půjdu s tebou," řekl krátce.
Mlýn byl dole za obcí u velkého rybníka, jímž proté-
kal potok, který přiváděl vodu na mlýn. Místy byl ryb-
ník mělký, ale svažoval se k stavidlu, kde dosahoval
značné hloubky. Na jdené části byl zarostlý rákosím, v
němž hnízdilo vodní ptactvo a v tiché zátočině, zařezá-
vající se do cípu lesa, byla jeho hladina pokryta velký-
mi listy leknínu. Mlýn Svobodův byl položen v maleb-
ném zákoutí u lesa a proto asi byl nazván lesov.
Svoboda přivítal Stáňu a paní Annu přívětivé a Jilid-
'ně. Poděkoval jim za jejich účast a dovedl je k mrtvě,
od níž Helena a Tomáš se nemohli odtrhnout.
"Neplačte, Heleno," vydechl Stáňa, když prudce stiskl
dívčinu ruku. "Přejte jí klidu."
Nemohl promluviti víc, neboť hlas se mu chvěl po
| hnutím.
Helena mu děkovala za jeho útěchu víc pohledem
než slovy. Byl ji milý, protože byl velice podoben Iva-
novi. Oba měli tmavé vlasy a hnědé oči a jejich posta-
vy byly skoro stejně vysoké. Jen povahou se lišili. Ivan
byl prudký a vznětlivý, kdežto Stáňa byl klidný a váž-
ný. Otec o nich říkal, že by si měli povahy vyměnit, aby
se spíš přizpůsobili svému prostředí.
Tomáš se uklidnil dřív než sestra a podařilo se mu
se Stáňovou pomocí dovésti ji do přední světnice, kde
rozmlouvala paní Říhová se Svobodou o jeho nejbliž-
ších starostech. Ivanovi poslal Svoboda telegram hned,
jak mlynářka zemřela a čekal, že zítra přijede. Brodek
byl nejbližší železniční stanicí od Hradce a Ivan neměl
domů daleko.
"Musíte se všichni utěšit myšlenkou, že je jí lip," ře-
kla paní Anna. "Tomáš si teď mu?í nalézt nevěstu, aby
se mohla Helena konečně vdát. Však se s Ivanem něco
načekali! Za půl roku můžeme vystrojit obě svatby na-
jednou: Tomášovu i Heleninu.
Mlynář Svoboda neklidně poposedl a přejel si prstem
okolo límečku, jako by ho něco tísnilo.
"Kdo by už teď mluvil o svatbách, když máme ne-
božku ještě v domě!" řekl pomalu a mrzutě.
Paní Anna se odmlčela a zadívala se pátravě na mly-
náře.
Vojtěch Svoboda byl ještě statný muž v plné životní
síle. Měl husté plavé vlasy — jako obě jeho děti — a
modré oči tvrdého, ostrého výrazu. Na spáncích měl už
vlasy silně protkané šedinami, v obličeji prozrazovala
spleť jemných vrásek, že mládí má mlynář už dávno
za sebou, ale jeho vzpřímená postava silných svalů sij
zachovala mladickou svěžest.
"Nevím, nevím, jak to bude dopadat," pomyslila si
neklidně paní Říhová. "Svobodovi se asi nebude chtít]
na výměnek. Jen aby děti neošidil! Ivan si musí Hele-
nu brzo odvést a musí trvat na tom, aby mu mlynář
hned vyplatil věno. Jinak by asi špatně pochodil."
Po chvíli se zdvihla a pokynula Stáňovi, aby s ní šel
domů.
Poslechl ji zřejmě nerad, ale připomněla mu, že by
darmo překáželi.
Tomáš se přestrojil a šel s nimi. Cestou mu paní An-
na zas důtklivě domlouvala, aby si hledal nevěstu.
"Bez hospodyně zůstat nemůžete a na Heleně nesmí-
te žádat, aby ještě dál odkládala vdavky. Obětovala se
pro svou rodinu už dost. Mohla být dva roky vdaná a
mohla být už maminkou. Bratr Karel se už nemůže
vnoučete dočkat. Tedy hleďte, ať si brzo přivedete do
Lesova nevěstu, aby Helena konečně mohla z domova
odejít."
Tomáš — plavovlasý a modrooký po otci jako Hele-
na — se rozpačitě zardíval.
"Copak o nevěstu!" pravil s nejistým úsměvem.
"Těch by bylo! Ale mám strach z tatínka, že se mu ne-
bude každá zamlouvat!"
"Nesmíte se ukvapit!" poučovala ho paní Anna, hájíc
už předem Ivanovy zájmy. "Musíte vyženit aspoň tolik,
abyste mohl Heleně vyplatit věno. Na to nezapomínej-
te!"
"A co — kdybych si vzal chudou?!" obrátil se k ní
Tomáš s významným pohledem.
"Doufám, že nebudete tak bláhový," odpověděla mu
pani Říhová. "Byl byste sám proti sobě, kdybyste si u-
vázat na krk starost s dluhy. Věno musíte Heleně dát
hned. Jen zařízeni bytu stojí dnes velké peníze."
"Helena se vdá z lásky a já bych se měl ženit pro pe-
níze?" namítal Tomáš. "Radši byl zůstal svobodný, než
abych sháněl takovým způsobem pro Helenu věno.
Každý peněžní ústav nám na Lesov půjčí víc, než kolik
má Helena dostat věnem."
"Mluvíte, jako byste už měl poměr s nějakým chu-
dým děvčetem. A zatím o vás každý ví, že vážnou zná-
most jste ještě neměl, třebaže je vám dvacet pět let.
Teď už, myslím, se nezamilujete nějak nerozumné.
Tomáš se zarděl a hned neodpověděl.
"Mně se zdá, že byste si mohli podat ruce tuhle se
Stáňou," pokračovala pani Anna, majíc na rtech leh-
ký úsměv. "Ten také o děvčata moc nedbá a jestli ho
jednou my s bratrem neoženíme, zůstane starým mlá-
dencem."
Stanislav sebou prudce trhnul, když teta vyslovila
jeho jméno.
"Nu, co radíš Tomášovi? Jak se má zachovat?"
"Já — já nevím," odpověděl Stáňa, nemaje patrně
tušení o čem teta s Tomášem mluvili. Myslil po celou
cestu na docela jiné záležitosti, jež se dotykaly přímo
jeho srdce.
Tomáš je doprovodil až k domovu, ale nepřijal po-
zvání, aby vešel dál. Měl řízení na faře a mnoho jiných
pochůzek.
"Nu — co je? Co dělá Helena? Drží se statečně?" při-
vítal Karel Hron sestru dychtivými otázkami.
"To víš, že naříká," vzdychla pani Anna. "Měla ma-
minku tolik ráda, že jí to Ivan vždycky až zazlíval. Ale
je mladá a překoná svou bolest. Mám jiné starosti než
o ni, milý Katle." —
Bratr k ní překvapeně vzhlédl a Stáňa, který chtěl
právě vyjiti ze dveří, se prudce zastavil a obrátil se.
"Jaké starosti?!" zvolal Karel Hron.
Paní Anna přitlumila hlas, aby ji náhodou nezaslechl
někdo nepovolaný.
"Aby se mlynář neoženil!" řekla významně.
Starší Hron se zasmál, ale Stáňa stáhl chmurně o-
bočí.
"Musil by bláznit, aby se ženil, když má dospělé dě-
ti!" obrátil se Hron na sestru. "Tomáš do mlýna přive-
de hospodyni, Helena se vdá — a Svoboda bude mít
stáří jako veselou písničku. Budeme spolu kamarádsky
chovat vnoučatta a budeme oba spokojeni a šťastni.
Jen aby to už radši bylo!"
"Netěš se moc, aby ses nezklamal," řekla střízlivě
paní Anna. "Kdyby nebylo nutné zachovat smutek a-
spoň půl roku, poradila bych Ivanovi, aby se s Helenou
oženil hned. Cosi mně říká, že ve mlýně brzo nastanou
neshody — " -
"Doufám, teto, že o své radě s Ivanem nebudeš mlu-
vit", pravil ostře Stáňa. "Helena musí po mamince za-
chovati smutek. To je přece docela samozřejmé. A kdy-
by se mělo tvé tušení splnit — co na tom? Ať jsou ve
mlýně neshody — Heleny a Ivana se nemohou dotýkat.
Jsou oba plnoletí, mají se rádi a nikdo jim nebude brá-
nit, aby byli svoji."
"Hm — a co, když Helena nedostane v pořádku své
věno?!" namítala teta. "Ivan hotových peněz moc ne-
má a asi by se mu nelíbilo, aby musil na výbavu a na
zařízení bytu žádat peníze a svém otci. A mlynář, kdy-
by se oženil s chudou ženskou, těžko by sehnal tolik pe-
něz, aby mohl vyplatit syna i dceru. Není to tak jedno-
duché. Ivan počítá, že Helena dostane sto tisíc věna
hned a později ještě nějaký podíl."
Stáňa mávnul pohrdavě rukou.
"No — jestli Ivan počítá víc s Heleniným věnem než
s láskou k ní, pak by prospěl sobě i jí kdyby se s ní rad-
ši hned rozešel!" řekl prudce. )
"Tohle všechno jsou zbytečné řeči a zbytečné staro-
sti," ozval se starší Hron. "I kdybyste oba měli pravdu
— celá záležitost se dotýká hlavně Heleny a Ivana a o-
ni ať se zachovají podle svého přesvědčení. Ivan by ji-
stě Helenu neopustil i kdyby neměla nic — a já bych
mu v tom případě pomohl, aby se mohl slušně zařídit.
Helena je hodná, upřímná holka, a to má větší cenu
než žok peněz."
Na ta slova Stáňa svěsil hlavu a teta pokrčila rame-
ny.
Stáňa odešel pak na pole, kde najatí lidé okružovali
řepu.
Mlha se poněkud rozptýlila, ale sychravý, vlhký chlad
prostupoval nepříjemně tělo.
U hromad výorané řepy seděly ženské na starých
pytlech a pracovaly pilně rukama i jazyky. Měly toho
dne dost látky k hovoru a k úvahám, jaké změny asi v
Lesově nastanou, až mlynářku uloží do hrobu.
II.
Bylo po pohřbu a v Lesově se zdánlivě nic nezmě-
nilo.
Helena vedla dál domácnost a v prázdných chvílích
si chystala výbavu. Nad svou prací se však často staro-
stlivě zamýšlela a těžce vzdychala.
Ivan se k ní v poslední době jaksi změnil. Nejezdil již
do Brodku tak často jako dřív, a při svých návštěvách
býval roztržitý a zamyšlený, jako by ho trápily těžké
starosti. Někdy dokonce projevil i proti ní podráždě-
nost a nevrlost, takže tím byla hluboce dotčena.
Když mu po matčině pohřbu řekla, že aspoň půl roku
ještě "budou musit se sňatkem posečkat, mávnul jen le-
dabyle rukou.
"Ale ano, můžeme ještě čekat, když jsme už čekali
tak dlouho," řekl klidně.
Nepoznávala ho, jak se změnil. Dřív vždycky jí vyčí-
tal, že ho nemá dost ráda, když stále odkládá jejich
sňatek, vytýkal jí dokonce i lásku k matce — a teď na-
jednou mu bylo lhostejné, kdy se Helena stane jeho že-
nou.
Byly to znepokojující myšlenky, jež jí táhly hlavou,
když pracovala na své výbavě.
"Má mě dost rád, aby byl se mnou po celý život šťa-
sten? Nebude mně jednou vytýkat, že se k němu ne-
hodím?"
Obavy, jež dříve překonala, opět se přihlásily, ale
tentokrát nebyly Ivanem rozptylovány.
Když se mu o nich jednoho dne zmínila, pokrčil leh-
ce rameny.
"Tvůj otec chybil, že tě neposlal na nějaký rok do
Prahy, aby ses trochu rozhlédla po světě. Dnes má
vzdělání větší cenu než velké věno. Jsou-li oba manže-
lé v zaměstnání, mají krásné příjmy a mohou žít v bla-
hobytu. Chytré dívky to pochopily a proto se každá
snaží o výdělečnou činnost, protože se pak spíš vdá, než
kdyby měla velké věno. Dvojí příjem znamená v do-
mácnosti víc, než velký kapitál."
Ivan se až nápadně živě rozhovořil, takže Helena se
nad jeho slovy zarazila.
"A rodina, Ivane?!" řekla pomalu. "Jaký je rodinný
život takových manželů?!" Mohou být opravdu šťast-
ni a spokojeni? Žena je duší rodiny, Ivane, ale chodí-li
se domů jen najíst a vyspat — musí její domácnosti
chyběti teplé, sladké kouzlo domova."
"To jsou předpotopní názory, milá Heleno," odbyl její
slova pohrdavě Ivan. "Dnešní ženě nestačí k spokoje-
nosti a ke štěstí vařečka. Má vyšší zájmy a chce se v
lidské společnosti náležitě uplatnit — právě jako muž."
Helena zbledla. Prudká bolest jí křečovitě stiskla
srdce.
"Vyšší zájmy — " opakovala pomalu Ivanova slova,
jež jí palčivě utkvěla v paměti. "Jsem prosté děvče,
Ivane, ale soudila bych, že pro ženy nemůže být něja-
kého vyššího zájmu nad její rodinu!"
"Však nejčastěji jen z lásky ke své rodině jde za vý-
dělkem!" namítal Ivan.
"Ale pak je taková žena ubohá a zasluhuje politová-
ní ona i její děti! Bohužel však mnoho žen nejde za vý-
dělkem z naprořté nutnosti! A ty ženy hřeší nejen na
svých rodinách, ale i na celé lidské společnosti, proto-
že jejich vinou přibývá nezaměstnanosti."
"Nemluvíš ani jako žena, Heleno!" řekl s lehkým po-
směškem Ivan. "Ostatně, nemohu se ti divit. Nemůžeš
míti vyspělejší úsudek, když jsi sama nikdy nepomýšle-
la na výdělečnou činnost."
Helena jen násilím ovládla svůj hlas, aby neprozra-
dila, jak těžce zápasí se slzami.
"Mluvím jako člověk, Ivane. Také bych se dovedla u-
živit, kdybych toho někdy potřebovala, nebrala bych
hladovým sousto chleba od úst. Určitá dávka sobectví
je sice nutná k životu každého jednotlivce, ale přílišné
sobectví jednou lidstvo zahubí. Bylo by jinak na světě,
kdyby cílem každého člověka bylo ulehčiti život svému
bližnímu, mí to mu jej znesnadniti. Ale lidé jsou dnes
lhostejní k bolesti druhého. Nemají dost sociálního cí-
tění čili — prostě řečeno — neznají lásky k bližnímu."
Ivan se krátce, úsečně zasmál.
"Pamatuji si, že nejbližši je člověku vždycky jeho
"já"! Každý má sám sebe nejradši i když někdy pa-
pouškuje vzletné fráze o lásce a o obětavosti."
"Ne každý, Ivane!" zvolala Helena, jíž se tato rozmlu-
va dotýkala nesmírné bolestně. "Já o sobě mohu na při-
klad říci, že jsem měla maminku radši než sebe a že i
ty mně jsi dražší než mé "já". Domnívám se, že v tom
je právě význam lásky, když je silnější než sobectví. Ví-
tézí-li sobectví nad láskou — pak to není pravá láska,
Ivane. Máš ty snad jiné názory?"
Její oči — čisté a upřímné — se zpytavě, dychtivě na
něj zahleděly.
Ivan pod tímto pohledem nejisté sklopil zrak. V du-
chu si vyčítal, proč nebyl opatrnější při své řeči, svě-
domí ho káralo, že není poctivý a upřímný a varovalo
ho před další neprozřetelností, ale nedbal toho.
"Jsi velká idealistka, Heleno, a znáš špatně skutečný
život," pravil vyhýbavě, aby nemusil přímo odpověděti
na její otázku.
Helena se odvrátila a chvíli mlčela. Přiznala si, že se
bojí opakovati přímo svou otázku: má-li Ivan sebe ra-
ději než ji! Kdyby uslyšela potvrzení svých obav — co
potom?!
Otřásla se při myšlence, jež se ji vtírala.
"Rozejít se s Ivanem! Po tolika letech nadějí a ti-
chého štěstí!!"
Bylo to o vánocích a venku padal hustě, vytrvale
sníh.
Ivan měl prázdniny, ale už dvakrát odjel na dva dny
do Prahy — po každé s jinou záminkou.
Do Lesova nechodil denně jako o jiných prázdninách
a kdykoliv Helenu navštívil, byl ve špatné, mrzuté ná-
ladě. Nalezl si po každé přiležitost, aby se s ní přel a
dívka začínala chápati, že se mezi ně vetřel jakýsi
chmurný stín.
Také dnes Helenu jeho návštěva víc zarmoutila než
potěšila.
Obrátila tudíž rozmluvu raději jiným směrem.
"Mám starost o Tomáše," vzdychla, sahajíc po vyší-
vání, jež při rozmluvě s Ivanem v rozčilení odložila a
přisedla k oknu, aby viděla na práci.
Ivan seděl u druhého okna a hleděl zamyšleně do
vířících sněhových vloček. Helenin povzdech jím příliš
nepohnul.
"Nu — co je?" podotkl netečně.
"Bojím se, že Tomáš má pletky s Cilkou a že si proto
nehledá nevěstu," vydechla tiše Helena.
Ruce jí bezvládně klesly na klín. Měla příliš těžké
starosti, než aby mohla myšlenky připoutati ku práci.
"S Cilkou? S kterou Cilkou?" otázal se zas tak lho-
stejně Ivan.
"S naší mlaší služkou — s dcerou hajného Doležala.
Znáš ji přece!"
Ivan nyní se živě otočil.
"Ovšem, že ji znám! Je to děvče jako jiskra a je o-
pravdu hezká! Tomáš nemá špatné gusto!"
Helena se hořce usmála.
"Na pěknou tvář se vy, muži, dáte všichni snadno
chytit. Cilka je hezká, jenže je lehkomyslná. Blázní
nám chasu — a bojím se, že pobláznila i Tomáše. Nikdy
si děvčat moc nevšímal, ale od té doby, co je u nás Cil-
ka, je jako vyměněný. Kde může, přitočí se k ní a šep-
tá si s ní — a dvakrát j^em zahlédla, že ji políbil. Když
jsem mu to vytýkala, odbyl mě tak hrubě, jako ještě
nikdy."
"Proto ještě nemusíš mít starost. Tomáš se pobaví a
pak se ožení s jinou. Jistě na to nemyslí, aby si vzal
Ciiku za ženu. Tak bláhový není. Máš asi strach, že bys
pak byla zkrácena na věnu, kdyby si Tomáš vzal chudé
děvče, že ano?"
"Ne — o věno mně nejde, ale mám na mysli Tomášo-
vo štěstí. S Cilkou by nikdy nebyl šťastný, protože by
mu nebyla hodnou ženou."
Ivan stiskl rty a neodpověděl. 4
Za chvíli vešel do světnice mlynář Svoboda. Helena
se vzdálila, aby připravila svačinu a nechala oba muže
na chvíli o samotě.
Ivan Hron té příležitosti využil, aby se otázal Svobo-
dy na věno, jaké Helena dostane. Učinil tak poprvé
zmínku o této záležitosti. Do té doby nikdy se o otázku
Helenina věna nestaral.
Svobodu jeho otázka překvapila. Chvíli rozpačitě od-
kašlával, ale posléze se rozhodl k přímé odpovědi.
"Víte, co mám a zač můj mlýn stojí. Helena zkráce-
na nebude. Ale dluh bych si nerad dělal. Dám jí věno
až později — protože se chci sám oženit. Na výměnek
jsem mladý a rád bych ještě hospodařil."
Osudná slova byla pronesena a Svoboda byl rád, že
má své přiznání s krku.
Ivanovi se objevil v očích podivný záblesk. I bystrý
pozorovatel by však těžko uhodl, je-li to výraz spoko-
jenosti, nebo nepříjemného překvapení.
"Vy se chcete oženit?" řekl pomalu, jako by uvažo-
val, co má říci.
"No — je to něco divného?!" zvolal prudce Svoboda.
"Oženili se starší vdovci než já a nikdo se tomu nedivil
a nikdo jim to nezazlíval."
"Máte dospělé>děti. Co tomu řeknou?" hledal námit-
ky Ivan.
"Co by říkaly? Pánem jsem tu zatím ještě jál"
"Tomáš počítá, že dostane Lesov. A má už čas na ie-
nění. A Helenu také nemůžete vdát bez věna. Nebyli
bychom tím spokojeni ani já, ani ona! Či máte tak bo-
hatou nevěstu, že může vyplatit podíly Tomášovi i He-
leně?! Nebo chcete Lesov tolik zaldužit?! Nestačil br-
ste pak vydělávat na úroky, protože úvěr Je dnes hroz-
ně drahý. Koho si vlastně chcete vzít?!"
Při chladných, střízlivých Ivanových slovech mlynář
rozpačité odkašlával a rděl se jako mladík.
"Sám ještě nevím, s kterou se ožením. Ale o nevěstf
dnes není zle."
(Pokračováni.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 26, No. 47, Ed. 1 Friday, November 19, 1937, newspaper, November 19, 1937; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394306/m1/2/: accessed July 11, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.