Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 34, Ed. 1 Friday, August 22, 1941 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ČECHOSLOVÁK
V pátek, dne 22. srpna 1941.
MARIE KYZLINKOVÁ:
TAM NA HORÁCH
ROMÁN
1^7^ klonily se pod svým břemenem až k zemi. Les snil svůj
hX z.inní sen . ..
Karel byl hluboce dojat, když se blížili k Veljcovicům.
kjv! Dííve často navrhoval Hané, aby se setkali zde, kde
KN jsou v blízkosti rovněž krásné horské partie. Ale Hana
^ měla obavy, aby ji někdo známý neprozrad 1, proto tr-
\ala na tom. že se shledali vždy ve Vrchlabí.
Saně zajely k podjezdu Joštovy vily, kde čekal továr-
ník se svou paní na milé hosty.
Teprve v saloně představil Mach sestru a syna.
Karel pokrčil rameny. Jest dlouhým, zkoumavým pohledem zadíval se na
"Pojedu tedy, když si to tak výslovné přeješ, ač je tvá Karla. Vysoký, štíhlý mladík, trochu zasněného, ale u-
tajná naděje zbytečnou. Víš, že slečnu znám a nikdy přímného pohledu, se mu rázem zalíbil, Hana se nekla-
jsem se o ni blíže nezajímal. Myslím, že by sotva byla mala a volila dobře.
spokojena, kdyby věděla o tvých plánech." Zatím se paní Helena uvítala s tetou Elsou a přiblížila
"Na tom nezáleží. Nechám té, abys volil svobodně. Ne- se ke Karlovi, aby stiskla jeho ruku.
fihei na tobě jiné oběti, jen abys jel zítra s námi. Tolik Karel na ni hleděl překvapen.
račiniti můžeš. A teď jdi, aby ses dobře vyspal. Teta El- "Jak mladé vyhlíží matka slečny Emy! Člověk by
na už spí a já rovněž jsem velice unaven. Již po dvé noci myslil, že jest její sestrou", řekl si v duchu a sklonil se
jsem se málo vyspal a zítra opét musím časné vstá- uctivé, aby podanou ruku políbil.
vati." "Vítám vás ješté jednou ve svém domě a přála bych
Karel odešel do svého pokoje. Jeho pobouření již zmi- si, aby váš příchod k nám znamenal štěstí pro nás vše-
zelo, ale bylo mu smutno. ' chny", řekla paní Helena významné.
Zítra pojede do Velkovic. Uvidí ji? Raději ne, — bylo pan Jošt vyzval Karlova otce, aby ho následoval do
IDy to příliš bolestné setkání! jeho pracovny, kde mají projednati obchodní záležito-
Když se druhého dne probudil, zmocnilo se ho poku-j sti. Karel .chtěl jiti s nimi, ale otec mu pokynul, aby zú-
ženi zamýšlenou cestu odříci. Ale tatínek mu zaručil, stal.
že bo nebude k ničemu nutiti. Za to si zaslouží, aby vy- "Musíte prominouti, že vás nevítá naše dceruška. Při-
jplnil jeho přání. jde ihned. Nebyla ješté hotova s toiletou. Zatím mohu
"Maji prý rodinnou slavnost. Jistě budou pozváni i ukázati slečně Else její pokoj. Vrátíme se ihned", řekla
?Rokosovi! Jaká muka mne čekají, až se s ní setkám, ja- k uciiVenému Karlovi pani Joštová, odvádějíc tetu.
!ko s ženou jiného! Tatínek toho nechápe, jinak by byl j "jejj pokoj?" Co tím míní paní továrníková? Pokoj
:milosrdnéjší", myslil si s povzdechem. j slečny Emy — či pokoj připravený pro tetu Elsu? Snad j
S nechutí se strojil a cítil, že se chvěje i lehkou ho-1 tUi probúh, nezůstanou až do zítřka? Toho si věru ne
Tečkou.
"Kéž už je dnešní den za mnou", přál si toužebně.
Otec 1 teta uvítali ho s podivnými úsměvy.
•'Rozumím j;m! Těší se, že mne přemluví, ale velice
^e klamou", pomyslil si.
Cestou byl roztržitý a nemluvil. Bylo jasno a v dálce
objevily se obrysy hor, k nimž se blížili.
Karel sesmutněl. Prudce se bránil dojeti, ale cítil, jak
tnu slzy zaplavily oči. Když uviděl známou stanici, kde
Hana vždy čekávala, a kde dnes i oni přestupovali, byl
by bolesti zaúpěl. ..
Jen váhavě vystoupil. A když měl vsednouti do dru-
hého vlaku, zastavil otce prosebným pohledem.
"Tatínku, nenuť mne, abych jel s vámi! Zůstanu zde
a vrátím se příštím vlakem domů. — Nemohu — nemo-
hu se s ní setkati!"
Otec se odvrátil. Snažil se, aby byl hodně zamračen a
řekl nevrle: "Zbabělče! Nevěděl jsem, že jsi takovým
slabochem! Jen pojeď, neuškodí ti, když uvidíš tu dá-
mu jako ženu jiného! Aspoň trochu vystřízlivíš a budeš, . Velkovicích "
rozumnější! Ostatně, snad se s nimi nesetkáme. A sta-11 A1 „ s„'lr
tie-li se tak přece, doufám, že v této zkoušce obstojíš
jako muž!"
Teta Elsa Karla litovala. Ale bratr byl neúprosný.
"Zaslouží si za svou divokou žárlivost tuto lekci", řekl
Jí, když ho prosila, aby Karla tak netrápil.
Na stanici čekaly saně, obložené kožešinami.
"Panstvo prosí o prominuti, že vás nečeká na stanici
někdo z rodiny. Bylo by v saních málo místa pro vícc o-
sob", vyřizoval kočí.
Usedli a koně vyrazili jako blesk ku předu. i „Diouho se rozmýšlíte, pana inženýre. Tak dlouho, že
"Jak je zde krásně!" vykřikovala teta Elsa, okouzle-j m^m gjjoro v úmyslu své slovo odvolati! Nesmíte zapo-
-na bělostnou nádherou zasněžené krajiny. Vjeli do lesa,; m,nat. ^ cjnes se svým otcem jste závislý na mém
ponořeného v hluboký klid. Větve, obtížené sněhem, I úvěru „'
přál. Čím dříve opustí Velkovice, tígi mu bude volněji!
Přemýšlel o slovech, jimiž ho paní domu přivítala a
litoval, že vyplnil otcovo přání.
"Joštovi si patrně přejí, abych se oženil s jejich dce-
rou. V jaké trapné situaci jsem zde vlasLně! Vždyť
mně ani ve snu nenapadlo, abych se o ni ucházel. Da-
ji-li mně určitý pokyn, co řeknu?"
Otevřely se dveře a objevil se starý Mach.
"Karle, pan Jošt by si s tebou rád promluvil. Pojď se
mnou."
Karel otce mlčky následoval do Joštovy pracovny.
"Líbíte se mně, mladý muži. Potřebuji technickou sí-
lu pro můj podnik a přijal bych vás za nejlepších pod-
mínek", přivítal ho továrník.
Karel se zamračil a podíval se vyčítavě na otce. Pak
řekl zdvořile: "Děkuji váhi, pane továrníku, za vaši dů-
věru, ale nemohu přijmouti místa, které mne nabízíte.
Promiňte mně, ale mám opravdu silné soukromé důvo-
dy, pro které mné není možno přijmouti zaměstnání
Jošt se usmál a řekl pak klidně: "Neznám snad va-
šich důvodů. Ale pokud mně tyto důvody naznačil váš
pan otec, soudím, že je správný jeho názor, — ne váš!
Chci vám říci přímo, že bych b}l srozuměn s plány va-
šeho otce, o nichž jistě víte. Závisí vše jen na vás."
Karel se zarděl. Byl v trapných rozpacích. Rozuměl
Joštovi a poznával, že musí pronésti rozhodné slovo. Co
mu má říci, aby ho neurazil? A hlavně, aby ho nepo-
hněval?! Jinak jim odepře další úvěr. Pohlédl stranou!
na otce. Ten seděl zamyšleně, se sklopeno^ hlavou.
Karel se vzpamatoval a řekl nyní již zcela klidně:
i "Nevím, rozumím-li dobře vaším slovům, pane tovární-
ku. Ale běží-li opravdu o oblíbené přání mého otce, a-
ijych se ucházel o slečnu dceru, pak musím, bohužel,
prohlásiti, že je to nemožno. Nebudu se ženiti, protože
dívka, kterou jediné jsem v životě měl opravdu rád, se
provdala a je dnes chotí pana účetního Rokosa. Z toho
duvodu nemohu též přijmouti místo ve vašem závodě."
"A jak se jmenovala ta dívka před svatbou?" tázal se
s úsměvem Jošt.
"Hana Horová", řekl pevným hlasem Karel. •
"Tedy ruku mé dcery odmítáte. Není to pro ni příliš
i lichotivé, pomyslím-li, kolik mužů by si přálo, aby je
' vyslyšela."
"Pane továrníku, dovoluji si namítati, že by ani sleč-
) na dcera netjyl?. se mnou šťastna," pravil posléze Karel,
j 'Jistě jste se jí netázal, souhlasí-li s vašimi plány."
"Naopak! Řekl jsem ji, že váš pan otec má v úmyslu
ucházeti se o její ruku pro vás — a ona tím byla dokon-
ce nadšena! Jen z toho důvodu jsem svolil a vyžádal
jsem si vaši návštěvu. Myslíte, že bych byl schopen svou
jedinou, m lovanou dceru provdati proti její vůli? O-
statně, ať se vám za váš nezdvořilý košíček poděkuje i
sama. Sedí zde za španělskou stěnou a slyšela celý náš)
rozhovor. My vás zatím opustíme, abyste si mohli v kli- J
du pohovořiti", řekl Jošt a vybídl Macha k odchodu.
Karel by byl nejraději utekl též. Ema sedí tedy zde —
a slyšela, že ji odmítl! —
Nesměle se přiblížil ke španělské stěně, za níž se neod-
vážil nahlédnouti. Co říci? Jak se omluviti? Jošt tvrdí,
,e jeho dcera ničeho nenamítá proti sňatku, ano, je prý
dokonce "nadšena". Je to možno? Vždyť ví, že měla rá-
da Rokosa. Změnila se tak, či chce násilné zapome-
nouti?
"Slečno Emo, — jste opravdu zde? Slyšela jste vše?"
zakoktal konečně.
Tiché "ano" mu bylo jedinou odpovědí.
"Slečno Emo, nehněvejte se na ftine. Lidské srdce si
nedá poroučeti, oblíbí-li si někoho. Dnes již tedy víte, že
jsem měl Haničku rád — a že ji mám rád posud, ač pa-
tři jinému. Nedovedu si poručiti, abych na ni zapomněl.
Měl jsem ji rád dávno, hned při prvém pohledu. Stanou
se takové zázraky v životě, ač lidé na ně nevěří! N kdo
netušil, co jsem protrpěl, když jsem poznal, že Hana
miluje Rokosa. Viděl jsem ji tehdy naposledy, když se
s Rokosem domluvili. A toho pohledu nezapomenu ni-
kdy! Rokos se k ní skláněl a hladil ji, zatím co ona pla-
kala. Neměl vás rád opravdovou láskou, slečno Emo.
Nelitujte, že se ožen1! s jinou! Nebyla byste s ním šťa-
stna, — ale se mnou též ne. Na Hanu nemohu zapome-
nouti. Vy za Rokosa naleznete náhradu, ale já za Hanu
nikdy."
Karel sklonil hlavu.
"Opiavdu?" promluvil teď jemný, melodický hlas,
při jehož zvuku se Karel zachvěl. Prudce odstrčil zá-
stěnu skrývající dívku a vykřikl: "Vy, Hano? Mou zpo-
věď jste tudíž vyslechla vy?! Mělo vám zůstati navždy
tajemstvím, co jste dnes slyšela. Als stalo se již a neod-
volám slova z toho, co jsem řekl. Vždyť za několik ho-
din odjedu a postarám se, abychom se v životě nikdy
více nesešli. Opožděně, ale upřímně přeji vám v man-
želství všechno štěstí."
"Nejsem provdána. A nejsem tím, za koho jsem se vy-
dávala! Dnes mohu říci pravdu a zároveň vás prošiti o
odpuštění. Lhala jsem jen jednou v životě — a doufám,
že naposledy. Prosím, posaďte se. Řofcnu vám vše."
Karel v prvním záchvatu údivu nechápal, co se s ním
děje. Mechanicky usedl a nespouštěl s Hany očí. Hlado-
vě hleděl do její drahé tvářičky, po níž tolik měsíců
marně toužil.
Harifi mluvila — a on seděl jako ztrnulý . . . Nebyl
schopen slova, ani pohybu ...
"Teď víte vše", dokončila Hana. ' A doufám, že mně
odpustíte. Své lži nelituji, protože mně přinesla nejvét-
ší životní štěstí. Ovšem, netrváte-li na tom, odmítnouti
ruku Joštovy dcery", dodala laškovně.
Karel se svezl na kolena a pokryl Haniny ručky ne-
sčetnými polibky.
"Haničko, Haničko! Nebylo třeba tvého klamu! Milo-
val jsem tě od prvního spatření! Co mné záleží na tom,
jsi-li chudou či bohatou? Jen tebe chci a jen po tobě
jsem toužil, šíleně a beznadějně! Tvá láska je bohat-
stvím, nad které neznám nic cennějšího. Jsi mi dražší,
miláčku, než poklady celého světa. Jen v tvé lásce je
bohatství, — ne v tvých penězích.''!
"Věřím ti. Ale je málo mužů tak čistého'charakteru
— a tak nez štných. Milovala jsem tě rovněž při prvém
pohledu. Vždyť jsi mně zachránil život a osud již teh-
dy předurčil, aby můj život patřil tobě. Ale bála jsem
se, že mne nemůžeš milovati jen pro mne samu. A ne-
přála jsem si, aby tě zlákalo mé jmění. Nehněvej se.
Dnes vim, že jsem tě podceňovala. Ale opakuji, že svého
klamu nelituji. Ve zkoušce, kterou jsem ti uložila, ob-
stál jsi skvěle. Jsem na tebe hrdou a nic se dnes nevy-
rovná mému štěstí. Nevěříš teď, že jsem milovala Ro-
kosa?" ^
"Vím, že jsem se klamal. Vždyť jen proto jsem byl k
němu tak nevlídným, že jsem zuřivě žárlil. Proč jsi však
tehdy plakala, když jsi viděla, že Rokos Emu políbil?"
"Ach, už si vzpomínám! Mluvili jsme o tvé bývalé
snoubence — a já byla přesvědčena, že ji stále miluješ.
Žárlili jsme tedy jeden na druhého — a bez příčiny.
Tehdy, když jsi tak zbaběle uprchl, těšil mne Rokos, že
mne máš rád. A já mu nevěřila! Kéž bys byl tehdy mohl
3lyšeti náš hovor. Rázem by bylo po všech pochybách!
Ale nyní nevzpomínejme na prchlé smutky. Mysleme
na šťastnou přítomnost — a šťastnou budoucnost", ře-
kla Hana tiše.
Karel se chvěl závratným opojením nenadálého ště-
stí. Sevřel drahou dívku pevným objetím a svá horká
ústa přitiskl na její rty. Pil její polibky jako zázračný
nektár životního štěstí.
Konečně se Hana vyvinula z jeho náručí.
"Je třeba mysleti na rodiče. Matinka se nemůže do-
čkati chvíle, až obejme nastávajícího zetě — a zachrán-
ce své nehodné dcery. Pojďme za nimi do salonu. Všich-
ni nás jistě již netrpělivě čekají."
"Ne tak rychle, Haničko. Posud jsem líbal jen já tebe,
ale teď chci, abys mně oplatila stejně. Máš smiřovati
velikou vinu. Proč jsi mne nechala tak trápiti dnes a
včera? Proč mně tatínek nesměl říci pravdu? Vidíš, že
musíš činiti pokání."
"Chtěla jsem, abys pravdu uslyšel z mých úst. Co však
teď řekneš tatínkovi? Jak mu vysvětlíš, že jsi se tak
rychle rozhodl jinak?"
"Zahráli jste se mnou všichni komedii. Ale odpou-
štím všem. Konečná cena mne odškodnila za všechen
můj zármutek. Velký byl můj žal — ale mnohem větší
je dnes mé štěstí. A tvůj dluh, milenko?"
Hana přiblížila svá ústa ke rtům Karlovým a vtiskla
na ně letmé, nesmělé políbení.
A pak ruku v ruce šli oba mladí lidé k rodičům.
Vstříc životu a novému {štěstí příštích dnů . . .
(Konec.)
PŘÁTELSTVÍ A LÁSKA
POVÍDKA
OD MARIE KYZLINKOVÉ.
======== i
:i •! i ... IIUUI :i. Ul! II illllll011111!riUUmiIIUll. 1111
I.
SLUNNÝ DEN měsíce září chýlil se k večeru. Ohnivá
záplava červánků rozestřela se po obloze, zalévajíc
svým purporovým odleskem celý kraj, až daleko dolů,
kd ' v mlhavém závoji ztrácely se vysoké, štíhlé věže
i Chrudimského kostela.
Západ hořel a žhnul. Svým čarovným leskem ozlatil
:"sedé balvany i řady jeřábů kol silnice, na nichž drobné
t plody zazářily jako krvavé rubíny. Kouzelná hra stínů,
světla a barev zkrášlila i tichou, jako zasněnou vesnič-
ku nad Nasavrky. Drobné šedivé chaloupky, divně po-
křivené a prohnuté, zasmály se svými malými okénky a
• /.dály se hned veselejšími a útulnějšími. Všechny tyto
uúndoupky byly malé a staré. Byly podobny vetchým
toábičkáin, sehnutým a unaveným příliš dlouhým, ne-
radostným životem. Jen jediná budova mezi nimi byla
výstavnější a zachovalejší. Jako domýšlivá dáma vypí-
jiaia se nad svým okolím a její široká, velká okna hrdě j
se odrážela v záři zapadajícího slunce. Byla to dvou-:
třídni škola obce, kde prvním základům vědění vyučo- j
val obstárlý řídící učitel Kořán a mladičká učitelka Ji-
.řina Zemanová.
Jiřina se narodila v Praze. Její matka byla vdovou po
zřízenci elektrických podniků. Po smrti mužově dostala
jen nepatrnou pensičku. Ale vzala si na byt studentky
:a tak mohla snesitelně žiti a starati se o své jedině dí-
•tě. Když Jiřina matce oznámila, že má po prázdninách
inastoupiti místo v odlehlé vesničce Českomoravské vy-
sočiny, ulekla se pani Zemanová. Bála se, že bude Jiřině
.-jmútiio .v zapadlém koutě mezi lesy. Ale Jiřina měla
;svť u 'hezkou hlavičku přeplněnou ideály o kráse a vý- i
známu svého povolání. Nevěřila, že se ji zasteskne po,
Praze.
• '<T>o to"bě mně bude jistě smutno, maminko," řekla s
tichým povzdechem. "Ale nejsem již dítětem, abych se
Kiťduvedla přizpůsobiti a podvoliti železné nutnosti.
Budu míti svou práci, své knihy, své časopisy, své hou-
iiSř — a zajisté i krásné procházky v přírodě. Jak bych
at mohla obávati nudy a samoty? Člověk širokého ob-
iacrnu (duševního se nikdy nenudí a nikdy se necítí osa-
xs,aým. Stačí sám sobě úplně."
■pani Zemanová vážně pokynula hlavou. Neodpoví-
dala. K čemu strašitl milovanou dceru svými obavami?
Kooečně — věčně ve Chvojné Jiřinu nenechají. Po čase
ji přetaží na místo živější a výhodnější. Začátky jsou
všade téžké.
Ufemi uplynulo právě čtrnáct dní od chvíle, kdy Jiřina
p$16h tlo Chvojné. Do Nasavrk jela autobusem z chru-
dimského nádraží. V Nasavrkách nechala svá zavazad-
la a ála do Chvojné pěšky. Její odvaha skoro klesala,
fctíy* Jiřina došla k cili své cesty. Malá, chudičká vesni-
cká ji překvapila. Kde se ubytuje? Kde se bude stra-
vtjyati?
"Tře škole ji však manželé Kořánovl přijali vlídně. Byli
bezdětní a nabídli Jiřině byt i stravu. Ovšem, že vděčně
přiiala.
V prvních dnech, než si zařídila svůj pokojík, neměla
kdy na stesk. Ale když uspořádala všechny své věci,
když srovnala své knihy a odeslala matce první obšír-
nější dopis — pocítila, že se jí do srdce vkrádá neurčitá
•touha a tichý stesk. Pak se rozběhla ven, daleko po bílé J
uprášené silnici, v níž viděla nyní jediné pojítko s o-
I statním světem.
| Chodívala vždy stejnou cestou a zastavila se denně na
nejvyšším bodu silnice, aby se zahleděla dolů do světa,
: jenž se jí nyní zdál tak nekonečně vzdáleným. I dnes
zůstala státí na svém oblíbeném místě.
Slunce zapadalo do krvavé výhně červánků a jeho
poslední paprsky metaly lesklé kaskády rudých a zla-
tých jisker. Tmavý les zaplanul jejich žárem. Ale jen na
j okamžik. Nafialovělé stíny šířily se po obloze vždy dál a |
dál a purporová záplava pomalu se ztrácela.
Jiřina neviděla však dnes tohoto krásného západu
1 slunce. Prostovlasá stála nehybně, ztrnule na jediném
se nudila, když měla seděti ve společnosti stárnoucích I Stávalo se, že Jiřina hrála — a hrála — a pak ná-
manželů, jimž cesta do Nasavrk byla událostí a kteří \ hle odhodila housle a zhroutila se na židli, vzlykajíc
zcela klidně žili zde svůj prostý, tichý, nenáročný život, j zoufalým pláčem. Již si nemohla zapírati, že jest jí zde
Paní Kořánová pletla sáhodlouhé punčochy a její muž[ smutno — hrozně, nesnesitelně smutno!
jí předčítal "Političku", jež byla jejich jedinou duševní
stravou a jediným pojítkem se světem.
"Jak dlouho zde žijete, pane řídící?" tázala se Kořá-
na Jiřina jednoho dne.
Starý pán se usmál.
"Jistě déle, slečno, než jste vy na světě."
Mladá učitelka otřásla se hrůzou.
Oh, kdybych měla někoho, kdo by mně rozuměl, kdo
by mne chápal a komu bych mohla důvěřovati," tou-
žila vždy horoucněji. Poznávala, že jsou chvíle, kdy o-
pravdu člověk nestačí sám sobě, kdy se v něm ozve ne-
známý stesk po příbuzné dši, po soudruhu snů, radosti
j i žalu. V nynější své úplné odloučenosti pochopila, ja-
! kou cenu by pro ni měla bytost duševně jí blízká. Po-
| kud žila ve víru velkoměsta, stýkajíc se denně se spolu-
"Je to možné? Je mně skoro devaténáct roků."
"A já zde žiju dvacet let, slečno," řekl klidně Kořán. \ žačkami, majíc možnost zajiti si do divadla, do koncer-
rnístě a hleděla neodvratně dolů, kde v dálce se,vinul j "A jsme zde spokojeni, viď maminko?" tů, do kina — — kde všude kolem ní kypěl, jásal, pla-
sotva znatelný obláček kouře z vlaku ujíždějícího kj Paní Kořánová kývla souhlasně hlavou. "Ano, jsme nul život, stačila si sama a necítila osamocení. Její
Slatiňanům a pak dál — dál — . < zde spokojeni. Já jsem se narodila v Nasavrkách a drobné smutky a starosti chápala vždy matka s úplným
Ani nepozorovala, že hluboce vzdychla. Ale když na celý svůj život jsem prožila na našich'horách. Jen ně- porozuměním. Svůj bohatý duševní život uzavírala však
licích ucítila dvě velké slzy skoro se ulekla. Slzy!? Teď,! kolikrát do roka chodívám na trh do Chrudimě a asi Jiřina před celým světem.
po několika dnech odloučení a samoty? Toho se oprav- dvakrát jsme byli s manželem v Praze. To je vše, co • —
du nenadála a hanbí se za svoji slabost.
Energicky si osušila oči — a točila se zády k rozkoš- ...... , .....
né vyhlídce do kraje Ne slabou býti nesmí! Či netvrdí- by ona žiti ve Chvojné den za dnem nekonecnych dva-j Ale nyní verila, ze pravdu ma stara zkušeno,
la vždv steině a neústupně že inteligentní člověk úplně cet roku? Až ji zamrazilo, když na to pomyslela. Vzpo- lený smutek, že je polovičním smutkem, sdílena
1 J J ť 1 . . _ i i DninnirťinWi A v\ i°i o tr HvninócnKnnii rorlnctí Ann bHuhu mnVilo nžlřnm
Tehdy necítila touhy po někom, kdo by jí rozuměl. S
znám ze světa." nedůvěrou odvracela se od lidí a žila svým vlastním ži-
Toho dne Jiřina dlouho nemohla usnouti. Dovedla votem, nemajíc pochopení pro lásku a přátelství.
zkušenost: sdí-
radost,
si nostači i v naprosté odloučenosti od světa? ... ! minala nyní na staré hrdiny Raisových románů - a v dvojnásobnou radostí. Ano, kdyby mohla někomu s dů-
Jiřina bvla rozkošnou dívkou Bylo jí devatenáct ro- 1 té chvíli teprve si uvědomila, že tito staří kněží a uči- věrou říci vše, co cítí, kdyby nalezla bytost jemné, u-
ků bvla zdravá svěží a půvabná Měla krásné tmavé telé byli skutečnými hrdiny. A kolik jich zajisté žije šlechtilé duše. zajisté by byl její stesk zaplašen.
vlasv a oči hnědé se zlatými jiskrami jimiž tyto hezké ještě dnes v zapadlých koutech naší vlasti! Jako mla- Ale nalezne zde, kde jediným inteligentním člověkem
oči zthořelv kdvžWa Jiřina vzrušena. Její malá, e- dí nadšenci šli za svým povoláním, měli mnoho krás- je její řídící učitel, bytost stejné duševní úrovně s ni?
neraickv sevřená ústa bvla rudá Ne umělou barvou, ja- ných cílů a věřili, že jich dosáhnou. Ale smutný, šedý Je zde tak sama a opuštěna jako Robinson na pustém
kou své rtv natíraií tak mnohé dámy. snažící se tímto všední a tvrdý život učinil z mladých odvážných hrdi-; ostrově. A snad ani Robinsonovi nebylo tak smutno ja-
nevkusnvm způsobem opravovali matku přírodu. Rty nů ubohé otroky povinnosti. ko jí. Co si zde počne v zimě, až sníh zavalí cely kraj a
Jiřininy byly rudé nezkaženou horkou, živou krví. A Co učiní po letech z ní? Věnovala se učitelství z poh- krátké dny budou vystřídány dlouhými, nekonečnými
tvto rtv nosud nepoznaly polibku lásky. Byly nedotče- nutek ideálních. Chtěla vychovávati mládež, chtěla bu- večery? Jak přecenila sve sily, když tvrdila, ze se ji ne-
ným květem svTdným voíiným a - nepřístupným. diti v mladých srdcích jiný, ušlechtilejší život, chtěla zasteskne! Jak byla nezkušenou a dětinskou!
Neboť Jiřina Zemanová nevěřila v lásku - a pohr- své svěřence vésti k výšinám vědění, lidskosti a bra- Jediným veselejším okamžikem za těchto smutných
dala láskou Posměšně, přezírala dvoření mladíků, kteří trské lásky, chtěla jim ukázati nekonečny obzor, jaky děs ivých dnu byly chvíle, kdy prichazela posta Ne-
se s ni chtěli seznámiti blíže. Dovedla každý podobný se otvírá hlubokým duším, které dovedou chapati kra- dočkavé vybíhala Jirma pred školu a když starý listo-
poku odmítnouti způsobem tak mrazivým, že nikdy se su a pravdu. nos, jenž denně docházel sem z Nasavrk, prinašel dopis
neodvážil odbytý mládenec ještě jednou se k ní přiblíží- Ale již po krátkých dvou týdnech se trpce usmívala od matky, jakož i oblibene časopisy, zajiskřily hnede
ti ' Láska? Co ie vlastně láska'" říkala pohrdlivě k nad svou naivností. Jako zakřiknuté hledely na ni ne- oci mladé učitelky, radostným třpytem.
družkám kdvž horovaly o svém ztělesněném ideálu, chápavě, nebo tupě chatrně oblečené a hladové děti Jako drahou kořist odnášela pak do svého utulku
T co naošal Tolstoj o lásce mezi mužem a ženou? chudičkých rodičů. Bída a nemoc vepsaly do bledých vzacne ooslv "ze světa." A kdvz dvakrate důkladné nre-
' * lící těchto dětí své nesmazatelné značky. Jiřina cítila,
že krásná slova zde nejsou na místě. Jen skutky mohly
přesvědčiti a pomoci. Ale může těmto ubožákům po-
moci ona, chudá, bídně placená učitelka? Jen kdyby
Tvrdí, že tato láska není vznešenou a ušlechtilou, ale
hnusnou. A já s jeho názory souhlasím. Láska jest sla-
bosti vůle a já nechci býti slabou a malou."
Jiřina zůstala pak osamocenou a tehdy prvně si řekla,
že si vždy postačí sama. Žila svůj vlastni duševní život,
úplně odlišný od života dívek stejného věku s ní.
Netančila, neflirtovala se studenty, neměla dokonce
ani jediné skutečné přítelkyně. Kniha, housle, divadlo,
koncert — stačily jí zcela, aby její život nebyl prázd-
ným a bezradostným. Když po maturitě obdržela místo
ve Chvojné, mohla tedy s klidem tvrditi, že se jí v této
samotě nezasteskne — kromě stesku po matce, již
vroucně měla ráda.
%
Představovala si, že zde bude žiti zcela spokojeně. A
první dny těmto svým představám i věřila. Ale pone-
náhlu přec jen pocítila nesmírný rozdíl mezi životem v
Praze, kde měla matku, spolužačky vždy veselé a živé,
divadla, kina koncerty a mezi tichým životem v
této od světa odloučené dědince, kam i pošta docházela
nepravidelně a opožděně. Neměla zde nikoho, s kýmž
by si mohla upřímně promluviti. Paní Kořánová byla
prostou ženou, s níž bylo možno nejvýše luštiti záhad-
nou a důležitou otázku, co má zítra vařiti k obědu. Jiří-
vzácné posly "ze světa." A když dvakráte důkladně pře-
čelta matčiny řádky, vrhla se nedočkavě na zaslané
časopisy — a pročítala je od prvního slova až na po-
slední stránku s dychtivostí, jíž před tím nikdy nepoz-
nala. Každé slovo bylo jí vzácné jako drahý přítel. Če-
zaplašila bídu tělesnou, mohla by s úspěchem bojovati tla o divadle, o nových knihách a hudebninách. Jako
proti bídě duševní. Ale — není schopna vykonati ne- studentka úzkostlivě šetřila každý halíř, aby mohla
možnosti. A tak byla nucena omeziti se na své školní jiti na všechny významnější premiéry do Národního
povinnosti — a pohřbíti své krásné plány na dně svého nebo do Stavovského divadla. I koncertní síně měly v
srdce.
Plynuly dny i týdny a posléze i z ní stal se pouhý
mechanický stroj.
Matce psávala dlouhé dopisy, ale snažila se zastříti
před ni své zklamáni a svůj stesk. Ten však byl denně
mocnější a bolestnější. Koncem září nastalo deštivé,
chladné počasí a Jiřina se cítila úplně nešťastnou. Vy-
šla si i v dešti po silnici na své oblíbené místo, ale vrá-
tila se brzo zpět. Kraj byl zatopen mlhou a deštěm. Ne-
nadšenou a pilnou navštěvovatelku. Dovedla si odří-
ci i kousek parády, jen aby mohla slyšeti mista houslí,
nebo znamenitou zpěvačku. A teď? Ach, jak je
vzdálenou "zlatá kaplička" nad Vltavou!
Jindy zasnila nad jediným obrázkem z Prahy jako
nad přeludem. Jak ji měla nyní ráda, svou drahou,
jedinou, nezapomenutelnou Prahu!
Když přečetla však časopisy i noviny, vracela se k ní
opět šedá příšera stesku. Napsala matce dlouhý do-
viděU ani Nasavrky. Jen šedé cáry mlhy a hustý, pi- ^ *** *£*
chlavý, vytrvalý dešť zahalovaly celé okolí. Z lesů se
smutku. Měla by o dceru obavy. Ano, kdyby měla Jiři-
kouřilo a cesty proměnily se v bahnité močály.
i na přítelkyni, jíž by se mohla svěřiti, s níž by mohla
I vyměňovati své názory — jistě by se cítila spokoje-
Po vyučování sedávala Jiřina ve svém malém poko- nější. Napsala by jí obšírný dopis, vypsala by jí své doj-
jiku jako ve vězení. Ani knihy a hudba nedovedly za- ray a necítila by tak těžce své opuštěnosti
plašit! šedivé, zákeřné melancholie, již se marně mladá Me nemá bližší přítelkyně. Nechtěla se nikdy s ně-
no co „ Hnril. ^ . dívka bránila. Záhy se stmívalo a tu vždy vytáhla Jiři- kterou spolužačkou důvěrněji seznámiti ve své bohorov-
ná se v domácnosti svého predstaveneho nudila více, na housle. Šerem pokojíka zachvěly se bolestné, žalob- nA n0vznešenosti duševní "Stačím si sama " říkala ci
než kdvž bvla samn vp svém nokoiíkn , cf_„„ -v 1. , -)o „„hřán -o povznesenosu ausevni. atacím si sama, nkala si
ne zvuky strun. V te chvíle nedovedla dívka zahrati ra- tehdy hrdě a řídila se tímto pravidlem. Nyní nemá tam
dostné, jásavé melodie. Její nálada odrážela se v její d0je ve světě kromě matky jediné přátelské duše Litu-
hré.^Struny nankaly: zpívaly o stesku, nekonečném j je dnes CTé nerozumné zaujatosti, ale je pozdě.
než když byla sama ve svém pokojíku.
Paní Kořánová po večeři ji denně sice zdržovala, aby
chvíli s nimi pobesedovala, ale Jiřina vždy raději dle
možnosti se vymluvila na neodkladnou práci. Smrtelně | smutku a marné touze.
(Pokračováni.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 34, Ed. 1 Friday, August 22, 1941, newspaper, August 22, 1941; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394311/m1/2/: accessed June 28, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.