Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 16, Ed. 1 Friday, April 18, 1941 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V nátok. dne 18. dubna 1941.
ných a zvi tu novinu, co bude říkat. Těšila se na blaho-
přání těch prostých, upřímných lidí.
Adamec se již také ozýval ve světnici a paní přišla do
kuchyně. Pozdravily se s dcerou srdečné.
-Tak co, nevěsto, dostanu trochu černého kafe? Vče-
ra jsme trochu přebrali těch dobrot a tak by trochu
i hořkosti neuškodilo", řekl Adamec, vstupuje do ku-
Mňipk ca usmíval a v koutku srdečka, takového mlá- chyně. , , ...
deneckého panického, prostého srdečka si sliboval, že "I ano, pantáto. Jen si sednou, již nesu černe ibile
on se kdysi také ožení z pouhé, čisté lásky. A tu svoji kafíčko a buchty. Slouzeji si a nechají si povedit, co
Imi nevéstusi představoval tak hezkou jako malova- — — —sedneme si k nan-
nou panenku
VLASTA PITTNEROVÁ:
IVU
Dlouho do večera se zdrželi pánové ze zámečku v my-
slivně a vesele naladěni, ba rozjařeni, odjížděli. Řízení
koní přejal Zvolán, neboť Fuchs byl tak, jak sám řekl,
přeladěn a přerozjařen, že mu nebylo za temného veče-
ra a do špatné cesty radno svěřiti povoz, spřežení a se-
be. Smáli se všichni tomu doznání.
"Tedy zítra odpoledne na shledanou , loučil se Zvo-
lán. "Přijdu si pro Anežku, odvedu si ji a večer ji zase
dovezu."
"Na shledanou!" jasným hlasem zavolala Anežka.
Po odjezdu hostí se teprve rozhovořila s rodiči, a když
a * "
1 jsem včera vyvedla. Jdou, panímámo, sedneme si k pan
tátovi. Tady je kafíčko pro nich, samý škraloup", vese-
le promlouvala Anežka, usedajíc k rodičům ke stolku.
"No, co jsi vyvedla?" tázala se matka s úsměvem.
"Jako by naše Anežka mohla něco špatného vyvést!"
"Špatného ne, ale hloupého. Jen si pomýšlejí, já jsem
neuvařila Aurelovi ani svačinu, ba ani jsem mu buchty
! nepodala. To by ani nevěřily, že se to může tak staré
hospodyni stát," smála se Anežka.
"I prach a olovo, to si může pan placmajstr myslit,
že bude mít málo přející, ba skoupou ženu", smál se
Adamec.
"No, on ti to nastávající pan zeť asi odpustil," usmá-
X U UUJv/iUU iiwuvi ww vf* ' " " _ '
otec již ulehnul, vešla matka s Anežkou do pokojíčka, a la se pani
* • «ř a. — _i AHQmPP
tu si klesly matka s dcerou do náručí a teprve si vypo-
věděly svoje dojmy, vzájemné vyslovily svoji radost.
Adamec se vypravil do lesa, než záhy se vrátil se sta-
rým hajným, který žmole čepici zajíkavě přál Anežce:
-fj p-skA—; Jim při,.
vš^yíráíélf tíáfo^se^^to^k^z^VbýU menším! ÍemnostpaT nrímeč^ íestydijou se za nás", tak j
i -
razí a nepotupi. A co bych si nikdy nebyla uvědomila ^ domů a za chvm připe_
„ co jr « modlit netroufala, U>> «! sta . «« vS.cka „dýchána. Jak .spéchala. |
ma rad, z celelio srdce rad a to uWidnění, co jsem ruc blah řála a jlstilaj ze
pociťovala, byla vzniknuvši a vzrůstající laska k ně-1 ^Placem ^ ^ ^
mu , řekla Anežka. w tl Emilek ten zlatičkei holeček, bude mít tatínka,"
Dlouho ješté hovořily, nedbajíce, že již táhne p - h'ajná k hošíkovi, který se obíral dřevěnými
noci, Anežka věru želela, že maojjjjjt jod^. * te Jg které mu Nácek byl vyžezal. Nebyly prá- í
pěkně zarizene domácnosti se odstěhovat. Lee te y hračky tuze pěkné, ale Emilek byl s nimi spoko-
matkou, že se budou často vídat a že se musí postarat vé ty nracky tuze penne, * (
o nějakou dívku, kterou by měla matka po odchodu Emlick bude mít v strýčkovi tatínka", řekla pa-'
Anežčině kruče. Že se takové chudé, nějaké lepši děvče ni Ada„á
najde, o tom byly přesvědčeny. . 1 NeDostřehla toho výrazu soucitu v oku hajné, kte-
"Panímámo, vím již, koho by si mohly v/i . y postřehla Anežka, a neDostřehla nyní ani toho po-
portýrovu. Bude asi nyní velice zkrušena svoji hanbou, lyz P<*.uenia. Ane , -
a že k zámečku přijíždí pro dřiví a do kancelaře chodi ; ■ myslila
mnoho lidí, přijde jim jisté ráda s očí. Co říkají?" na- Hajná, vy jste snaa myw
padlo Anežce.
"Hajná, vy jste snad také myslila, že je Emilek můj?"
| otázala se. "Vždyť jsme vám řekli, že je to vnouček po
MllU flllWtC. ! evnnvi
"Což o to, já bych ji sem vzala, byla by mi k ruce, hy"0"-
"I ty dobrotivej Bože! Neráčejí se zhoršovat, paní sle-
činko, ale to jsme myslili, že se nám to řeklo, abysme
tak pověděli každýmu, kdo by se ptal. Ale ponížen pro-
zvykla by té naší domácí práci. Ale nezapomeň, Anež-
ko, že bude míti Netynka dítě, a s tím by byly obtíže",
namítla matka. .u^iln ' shn,Vždyťon mámilóušek malej"celou jejich podobu,"
"Vypiplala by je jako já Emllka", nadhodila Anežka. • v J ^ . |
"To je něco jiného; Emilek byl naš A^prece n<>k: y ^ podoben svému otci, a ten byl přece můj bratr",
pantatu jeho krik obtěžoval. A k vůl cizímu ditět ne éděla Anežka Po chvilce zamyšlení řekla: "Až odpo-
smíme pantátovi délat v domácnosti svizelu. Ne y ku půjdou do zámečku, poví vám panímáma, co a
bych tu měla opravdu rada, Je ■cela jak je s Emilkem, my toho nepovídaly, ale tak upřím-
skromná, pokorná poinžená. Tolik děkovala za to co ^ Hdem se tQ může říci> že> panímámo?" |
jsem ji donesla, a tak se z toho těšila. Ma jiz vytaženy ^ syět ne> paní siečinko! Vždyť já vě-,
stehy z rány, ale ^va jí na krku zujtane. Bude mus ^ a tuhlg Anče může řict) že jsem se na nic nevyptá-;
nosit vzdy nějaký šateček na krku, aby to nebylo v d . ^ ^ tQ aspoň ráčejí seznat, jak jich má vzácnej pan
A ta její matka se jenom cela třese; te to nestes i s dce- ženjch rád vždyt> on také myslil i vzácná paní teta, že j
tou vjelo do celého těla. No, vždyt vim co to je, když si jejich „ hajná si otirala očl>
dítě sáhne na život", povzdychla paní Adamcova. | ^ ^ překvapilo mne to", řekla Anežka prostě a
"Panímámo, nevzpomínají. Budou mít v Aurelovi sy- ^ Adamcová také oslzela.
na za Ludvika, a Emilek doroste , prosila A j (i ženské jste přece jenom všecky dohromady a'
"Máš pravdu. A jakým synem nam bude pan plac- zv]ášt> slzavé údolí", zabručel dobromyslně Ada-
majstr! Ten vylehčí pantátovi, takže se pantata bude ^ Nechte si ten plač na odpoledne, rád bych nyní
moci zachovat déle ve zdraví Pan Fuchs se jiz těsi ze před obědem něco na zub. Zatoč se, Anežko."
bude sem často poslán, komandovan, rekl ten veselý s - ^ Anežka rychie osmažila řízek slaniny a na ní upekla
ma, a že se zde snad udrží za vypomocného adjunkta ^ vaj-čkai CQŽ otci přišlo k chuti Hajná šla pomoci
že se mu odtud nechce. Což, jeho budou nnt lide \sa y dQ chiéva, hodlajíc k vyzvání paní Adamcové zů-.
rádi", usmála se paní Adamcova myslivně, aby jim odpoledne, až si Zvolán přijde
"Nu. vždyť se uvidí, co a jak Ale již s jdou ehnout Anežku, ncbylo tak příliš smutno.
panímámo, jsou unavena za cely den. Rano si pantata ^ ^ něcQ nft práci najde> přisvědeiia rada hajná,
asi pospi, tak si také přiležejí, já jich zastanu, vsak v a-1 a poll]ižejjc na Anežku, řekla: "A až pannu nevěstu
vzácnej pan ženich nadobro odvede, to tu bude teprvá
smutno i nám."
"Však nebude daleko", usmála se paní Adamcová a
svěřila hajné, že by snad odstonala, kdyby se jí měla
stně není mnoho práce. Jdou si lehnout, panímámo,
jdou," vybízela Anežka matku.
Ta poslechla, a Anežka osaměvši oddala se znovu ra-
dostným myšlenkám.
Líbala kytičku pozdních poupat, kterou jí Zvolán do
nesl, líbala kytaru, na kterou hrál, skláněla se nad
Emilkem, a posléze ulehnuvši, nebyla s to usnouti a
stále si opakovala v duchu celou rozmluvu se Zvolaném.
A takové veliké, jásavé štěstí se jí rozvlnilo v duši, že
o takovém nikdy ponětí neměla, nikdy si je nepředsta-
vila.
Jak ubohou, chudou byla první její láska proti tomu-
to mocnému blaživému pocitu!
Řekla si, že vlastně paní kmotra jí vemluvila do této
lásky, stále a stále ji mluvíc o svém chráněnci a vy-
chvalujíc ho.
Těšila se tehdy na vlastní hospodaření, na blízkost
zámku a kmotřinu, která ji zámeckou společnost vy-
chvalovala. A ten bol platil více falši ženichově, jejímu
zklamáni, než uhaslé lásce — to si řekla Anežka nyní
pevně a určitě, jak byla zvyklá jednati a přemýšleti.
A v pocitu šťastné lásky, v naději na blaženou bu-
doucnost usnula klidně
XVIII.
Zaspali druhého dne v myslivně všichni, i Anče, kte-
rá také déle bděla, rozmýšlejíc ve své stárnoucí hlavě,
jaké to nyní bude, když Anežka odejde z domu. Že bu-
'de po ní smutno, velice smutno; jen aby neodvedla také
í Emilka — s těmito myšlenkami Anče usínala a pletly
•• se jí ve spaní. Zdálo se jí také o otci Emilkovu, o "panu
Ludvíčkovi", jak ho vždy jmenovala; procitla s pláčem
• a hned se modlila za tohoto druhdy svého mazánka. A
vv modlitbě usnula tvrdě a zaspala.
• >JÍÍěkot psů, ozývajících se, ani lidé kolem myslivny do
lesa jeli a šli, Anči vzbudil. Rozmrzela se, vidouc, že je
již bilý den, rychle zatopila a spěchala do chléva. Že se
Nácek bez burcování nevzbudí, toho měla zkušenost a
také se neklamala. Zatřepala pohůnkem na palandě
chrápajícím a volala ho k práci, hubujíc, že se nedove-
de probudit.
"Abyste vy nehubačila", mumlal Nácek, zívaje a pro-
tahuje se.
Jal se zakládati kravám za žebiny, a když Anče podo-
jila, šel s ni připraviti kravám pití. Však Anče byla ja-
ko na trní, četla výčitky v očích svých milých kraviček,
že nedonáší dnes tak dlouho jim obvyklého ranního ná-
poje.
A ušípanci v chlívku již také hartusili. Anče nevěděla
co dřív a spěchala, aby také obsloužila psy, kteří vrazili
za ní do čeledníku jako diví. Byliť na noc vždy pouště-
ni s řetězů a pobíhali po dvoře.
I ta drůbež se ozývala a Anče si přála mít aspoň čtyři
ruce, aby vše obstarala, než vstane paní Adamcová ne-
bo Anežka. Blahořečlla tomu, že ještě nepřicházeli.
Právě když Anče odnášela necičky s krmivem drůbe-
ži, vešla do kuchyně Anežka, svěží a veselá, jako májo-
vé jitro.
"Dej Pánbůh dobrýtro, panno nevěsto", pozdravovala
Anče a Anežka děkujíc vlídně se usmála.
Chystala snídaní a těšila se, až přijde někdo od haj- divili.
j Anežka odstěhovat někam daleko.
j Anežka spěchala s vařením oběda, jako by tím moh-
la přiblížit Zvolanův příchod.
A po obědě ihned se ustrojila do oněch hezkých mo-
drých šatů, připravila si sametovou jupku a na hlavu
pletenou šálu, jaké se tehdy nosily, svojí vlastní práce,
bílou s růžovými pruhy.
Do vlasů, jako vždy v "korunku" svinutých, připevni-
la modrou stuhu a na krk si vzala šňůru granátů s
křížkem, kterýžto šperk již dlouho nenosila. Ale chtěla
se líbit svému ženichu, ráda se šťastná nevěsta sama
sobě k tomu přiznala.
Nebyla ještě ani hodina, když Zvolán došel.
Řekl si raději si pospíšit a nutkal, aby vyšli, že paní
teta se již "paní dcery" nemůže ani dočkat.
"Také mohli přijít na oběd", laskavě vytýkala paní
Adamcová.
"Byl bych darmo zdržoval. Je dnes tak hezký den, ji-
nače bych byl jel. Ale moje drahá Anežka půjde ráda se
mnou pěšky přes černou paseku, že ano, má milá pan-
no nevěsto?" tázal se Zvolán.
"Ani mne nenapadne, abychom šli jinudy", odvětila
Anežka. Rychle se ustrojila a již se chtěla loučiti s rodi-
či.
Tu však strhl Emilek nářek, že mu chce Anežka utéci.
Chtěl jiti s ní, a když mu řečeno, že by nedošel, že by k
vůli němu musili jiti pomalu, tu řekl klidně: "Tož mě
Anče ponese. Porajtuji ji na zádech jako Hejkal. Vid',
Anče?"
Anče nevěděla, co má říci.
Zvolán však vzav Emilka na klín a hladě mu vlásky,
řekl: "Emilek hezky poslechne a zůstane doma u ba-
bičky. Až jindy tě tetinka Anežka vezme s sebou."
"Anežka není moje tetinka", udiveně řekl hošík.
"Jsem, Emilku, a tvoje kmotřička k tomu, to musíš
tím více poslouchat", usmála se Anežka na chlapečka.
"Kmotřička — a oni jsou můj tatínek", obrátil se E-
milek ke Zvolanovi a v těch dětských očích bylo tolik
údivu, že se musili všichni smát.
"Poplete mu hlavičku. Pojď sem, Emilku, ty jsi dě-
dečkův, půjdeme spolu potom do lesa, nech Anežku, ona
jde s tvým novým tatínkem na zámeček," volal hošíka
Adamec.
"Přineseš mi něco, Anežko?" tázal se hošík.
"To víš, že ano", usmála se.
Pak nechal již je odejiti a šťastni ti dva lidé kráčeli
zavěšeni k lesu. Blesk přišel se Zvolaném a jaksi udive-
ně na to pohlížel, že si jeho pán vede pod paži cizí
osobu.
"To koukáš, Blesku, že si vedeme do zámečku paní,"
usmál se Zvolán psovi kol rejdícímu.
"I tomu Bleskoví je to divné", řekla Anežka.
A nyní počali hovořiti tak, jak hovořivají šťastní li-
dé, o všem a o ničem, o blízkém a dalekém, o minulosti,
přítomnosti a budoucnosti. Tak se divili, jak se shodují
ve svých náhledech, jak ai rozumějí, a zase se tomu ne-
.ai I
Na černé pasece byly útvary čedičových skalin dnes o-
zářeny svitem podzimního slunce, pozbyly své strašidel-
nosti a véru tu a tam rozeznávala Anežka figuru, která
jí byla k smíchu. Takový jako malý mužík v širokém
klobouce stál poblíže stromu; se strany se jevil jako o-
brovský hřib. Chodili pasekou a ukazovali si skaliny.
Zde se zdálo, že leží veliký pes, a Anežka volala Bleška,
ať se podívá na kamaráda.
Onen křiž, jako skácený ležící, obešli a Anežka se u-
smála, jaké hezké, malé stavení se jevilo v padole na
druhé straně.
"Zde bydlí lesní ženky", smála se.
"Ještéřičky, snad se zlatou korunkou, tam budou míti
jisté hnízda," svědčil Zvolán.
Na ohromném balvanu byly prohlubiny, jakoby sto-
py obrovských nohou.
"Zde kráčel nějaký obr", řekla Anežka a shýbnuvši
se, utrhla drobné kapradi, pod balvanem vzrůstající a
ještě svěží, vzdor přešlým mrazům.
Napili se u známé studánky a pak spěchali k zámeč-
ku.
"Omeškali jsme se a paní teta bude čekat se svačinou.
Má tam kočovou Karolínku od rána a chystají nějakou
slavnostní hostinu. Voněla vanilka až do jídelny a Fuchs
natahoval nos, aby mu ani trochu vůně neušlo. Pospěš-
me", nebádal Zvolán.
Vzali se za ruce jako děti a rozběhli se na kousek. Za-
stavili se, pousmáli se na sebe, políbili se v té lesní tiši-
ně a zase spěli kupředu.
Vešli do zámečku zadními vrátky, od kterých měl
Zvolán klíč, do zahrady a prošli ní.
Vypadala již dosti smutně. Listí se stromů bylo sváto,
jen tu a tam se ještě zachvívalo na větvích zčervenalé
a zežloutlé i zhnědlé. Úponkovité rostliny na besídkách
harašily ve větru jako provazce. Jenom břečťan se zele-
nal a jsa předcházejícími dešti omyt, leskl se temnou
zeleni svých pěkných listů.
Záhony byly přerýpány, na pěšinkách žloutla vyra-
zivší tráva a lepily se na nohy chodců svaté listy, ležící
tu a onde v celých chomáčích, jak je dohromady pňtu-
žily mrazíky.
"Není tu hezky, ale když jdeme spolu, je zde přece
hezky. S tebou je všady hezky", řekla Anežka.
Shýbla se a utrhla několik větviček barvínku, kterým
byly některé květinové záhony lemovány.
A u nej bližší besídky několik lupenů břečtanu.
"Netrhej to zeleni, milouši, barvínek a břečtan nepa-
tří pro nevěstu, ty patří na hroby. Nevěstě patři rozma-
rýna, a věru že zvyšuje moje štěstí, že ti patří opravdu,"
řekl Zvolán.
"Na hroby? Máš pravdu. Však bychom snad měli na
ty naše hroby do Zádubí zajet, vloni bylo panímámě l
moc líto, že jsme se tam nemohly vypravit, a mně ještě j
více. Byly jsme tam jenom jednou, a to byla zlá cesta*!
A odtud je ještě dále. Aurele, prosím tě — Anežka po- ]
hlédla na Zvolana prosebně.
"Nepros mne, drahá duše, tu prosbu ti nevyplním.1
Nepojedu se svou nevěstou na hřbitov, k hrobům tak
smutným. Až někdy tam zajedeme, až léty přejde a ča-1
sem se vyléčí ten žal a až bude Emilek dosti dospělý, a-!
bychom mu mohli pověděti, že jsou to hroby jeho rodi- j
čů. Jen zapomenout, tak velí čas, zapomenutí jest lé-'
kem i útěchou. A v štěstí se zapomíná snaze." Zvolán
vzal Anežce zlehka zelené snítky a listy z ruky a odho-
dil je.
Již přicházeli na dvůr, kde se hnala kočovka s dětmi
líbat Anežce o překot ruce a hned poníženě prosit, aby
je ráčila nastávající jemnostpaní placmajstrová "podr-1
žet v milosti".
U schodů překvapil Anežku chvojový pletenec oblou-
čitě přibitý a na něm na papírovém štítě červenými pís-
meny nápis "Willkommen" (vítejte) — neb na české u-
vítání se zhotovitel, něžňoučký pan Málek nezmohl, a
Fuchs, byť se i co "česká liška" všady uváděl, také v
tom neviděl nic závadného. Štít byl ověnčen papírový-
mi růžemi, které že narychlo zhotovila Netynka, se
snoubenci po chvíli dozvěděli.
Poděkovali arci srdečně všem, již tuto oslavu provedli.
Anežka, jdouc po schodech, chtěla právě pověděti své-
mu ženichu, jak vzpomíná na svůj první příchod do zá-
mečku, když tu již paní teta jim přicházela vstříc, odě-
na svátečně, slzíc a usmivajíc se zároveň.
"Bůh požehnej jejich příchodu, drahá a milá panno
nevěsto", pravila k Anežce, ruce jí líbající.
Z kuchyně vykukovala Karolínka a běžela Anežce po-
líbit ruku, provázejíc tento úkon zdvořilosti ještě slo-
vy: "Ponížeň a uctivě ručičku líbám, vzácná jemnost-
paní nevěsto placmajstrová."
Patrně si Karolínka popletla nějak od matky pracně
vštípené uvítání.
Anežka i Zvolán se smáli.
Když Anežka odložila, řekl Zvolán: "A nyní k ma-
mince a k — otci". Toto slovo vyslovil tišeji a vedl
Anežku do svého pokoje, kde stanul před obrazy svých
rodičů.
"Doufám, že nám žehnají", řekl a Anežka skloníc
hlavu, šeptala tichou modlitbu.
"Ty máš ty dobrácké panímáminy oči, Aurele", řekla
Anežka k ženichovi. "Taková hezká kukadýlka modrá."
"Ano, ale jináče nejsem matce podoben," odvětil a če-
lem mu přeletěl stín.
"Ani pantátovi. Víš, na koho mi přijdeš v podobě?"
tázala se Anežka.
"To jsem sama zvědava," řekla paní teta, která vešla
za nimi.
"Na olšovickém zámku ve velikém sále je podobizna
nebožtíka knížete pána Aurela, za mladých let, a té jsi
podoben. Vždycky se mi ten obraz líbil. Je malován kní-
že pán v mysliveckých šatech. Až na oči jsi mu podo-
ben snad více než nynější kníže pán, který se nese podo-
bou více na paní kněžnu. Ale, můj Bože, paní teto, co se
jim stalo?" lekla se Anežka, vidouc, že se paní teta roz-
plakala.
"Povím jim to, Anežko, ale až potom, až po svačině
páni adjunkti odjedou. Pojďte k svačině, děti drahé,
pojďte", zvala paní teta a vedla snoubence opět do jí-
delny, kde se již dostavil Fuchs a Málek, oděni v parád-
ní uniformy. Uctivě uvítali "pannu nevěstu" a rádi při-
jali diky za ověnčení schodiště.
"Jen to "Willkommen" mělo býti česky", řekl Zvolán
a Málek se červenal a jistil, že věru neví, jak by se to
česky povědělo.
"Dá-li Bůh, zanedlouho se budou učit mladí lidé ve
školách tolik česky, že nebudou o slovo v rozpacích,"
řekl Zvolán. "A oni, pane Málku, hledějí trochu česky
číst, knihy jim rád půjčím."
Málek se mohl učervenat a rád uzřel pani tetu, vchá-
zející z kuchyně s velikou konvicí čokolády. To bylo ko-
nec rozpakům, až k pozlacenému okraji nalitý květo-
vaný šálek a kus bábovky pak pomohly mladíkovi ihned
zase k dobrému rozmaru.
Po čokoládě nalila pani teta víno a Fuchs pronesl pří-
pitek. Ne vzletně, ale srdečně uvítal nevěstu svého před-
staveného a přál vše dobré na cestu životem.
A Málek, chtěje si udělati dobré oko a nevěda, zda má
promluviti německy či česky (byl by býval při obém v
stejných rozpacích), přiťuknuv si s nevěstou a ženi-
chem, rozhodl se a hlasitě pronesl slovo: "Vivat!"
Zvolán se rozesmál, a Fuchs, obrátiv se k Málkovi,
řekl: "Poslouchají, oni umějí dobře mluvit, ale někdy
ještě lépe mlčet."
Málek měl až slzy v očích a tu ho Anežka potěšila, že
ví, že to dobře myslil, že se tak hned každý nezmůže na
"toast" jako pan Fuchs.
A paní teta naložila zaraženému mládenci rychle na
talířek rozličného cukroví a tak si ten hořký okamžik,
vyvolaný svojí nemotorností (jak si v duchu spílal) za-
se osladil.
K pokynutí Fuchsovu se oba po chvíli poroučeli a
Fuchs se nabízel, že navečer pannu nevěstu i s dopro-
vázejícím panem ženichem do myslivny doveze, což při-
jato od Anežky s uzarděním, od Zvolana s úsměvem.
Když mládenci odešli, pokynula paní teta snouben-
cům do svého pokoje a tam přikročila k prádelníku a
otevře vši zásuvku vyňala pěknou krabici, vykládanou
kolikerým dřevem, tak zvanou "šatuli", jaká tehdy pa-
třila k majetku pani v lepších a zámožnějších rodi-
nách.
Otevřela ji pěkně pracovaným klíčkem, který vyňala
z menši krabičky a z jedné z četných přihrádek vyjmu-
la dva, zlaté náramky a vsunula je Anežce na ruce.
"To ode mne na památku dnešního dne a na uvíta-
nou Aurelově nevěstě", řekla a Anežku, překvapenou
skvostným darem, líbala.
Náramky byly pěkně pracovány, jeden měl ve středu
veliký ametyst, ovroubený drobnými brilantky, druhý
byl ozdoben topasem, ovroubený perličkami.
"Tak, drahá nastávající pani dcero, a nyní si sedonu
a my jim povíme také něco, o čem se u nás nemluvilo
a z čeho zvědí, proč se nám staly tak hned milou, třeba
že jsme se vlastně mýlili. A pak se o tom nebude víc-
krát mluvit, tak jako o těch jejich trápeních a líto-
stech. Ty, Aurele, dáš panně nevěstě svůj prezent až
potom", pravila paní teta vážně, a Zvolán, tiskna
Anežce ruku, pohlížel také vážněji než prve.
Usedli. Paní teta s Anežkou na pohovku. Zvolán při-
strčil si židli vedle Anežky a vzal ji za ruku, otáčeje a
posunuje zlatý náramek a tiskna dívčiny prsty od chví-
li k ústům a zase je proplétaje se svými prsty v milé
dětinské hře.
XIX.
Paní teta si přejela oči bílým vyšívaným šátkem a po-
čala hovor: "Podivily se, drahá nastávající paní dcero,
že jsem se rozplakala, když tak znenadání pověděly, že
jim Aurel připomíná podobu na nebožtíka knížete pána,
otce našeho nynějšího chlebodárce. Jak by ne! Tím nám
to povídání usnadnily".
"Paní teto, plakat již nesmějí, dnes, v tak radostný
den. Buďme rádi, že je přetrpěno, a vzpomínky zapad-
nou do těch zdejších mlh a větry je odvánou, zavějí. A
my budeme šťastni, třeba na panském chlebě. Tak rád
bych tě, Anežko moje, uvedl v domácnost, kterou bych
založil z vlastního přičinění, ale váže mne slib, že do
smrti budu sloužit knížecí vrchnosti", Zvolán stiskl rty.
"To již zapomeň nadobro, Aurele. V knížecí službě ti
je dobře, jako všem," odvětila paní teta.
"A že nejsi takový jako mnozí jiní, že dbáš práva a
ne jen svojí zvůle, právě proto jsi v panské službě dobře
na místě", řekla Anežka s vřelým pohledem na ženicha.
"Ty zlatá duše, jak ty mne chápeš a mně rozumíš,"
Zvolán políbil Anežce ruku.
"To je štěsti, že si tak dobře rozumíte", kývala paní
teta hlavou. "Tak abych počala s tou naší kronikou. To
tedy vědí, Anežko milá, to jsem jim povídala tenkrát u
nich v myslivně, že jsme byly dvě sestry, Lotty, krásná
Lotty, a já. Ta Lotty byla nám všem pro radost pro svou
krásu, však ji vidějí na tom obraze, ale když se dali s
nebožtíkem Zvolaném malovat, to nebyla již tak krás-
ná, to jí trápení a lítost krásy ubraly. Jako anděl byla
Lotty, a mluvilo-li se kde o nás, o direktorových dce-
rách, tu se řeklo buď: "ta krásná", anebo: "ta druhá".
To jsem byla já, mne si nikdo nevšímal; já jsem byla
jen a jen: "ta druhá", k vaření, k šití, k vedení domác-
nosti dobrá," trochu trpce řekla paní teta.
"Ale ke všemu a ke všem opravdu dobrá", usmál se
Zvolán na milou nevlastní matku.
"To je pravda, to všichni uznávali", zase klidně po-
kračovala paní teta. "A Lotty nejvíc, ta mne měla od
mládí za matku. Paní mutrlinka stále stonala, a když
umřela, bylo Lotty deset a mně dvanácte let. Měl se
pan fatrle raději oženit, mohlo nám být lépe, ale jaksi
se mu nic nehodilo; na dvě dcery se tak hned nechtěla
úřednická dcera dát, pod svůj rang se fatrle ženit ne-
chtěl, tam na to osamělé panství se také nechtělo i
chudší úřednické dcerce nebo vdově se zahrabat. Také
byl pan fatrle od pohledu k poznání, že asi bude stoná-
vat, byl moc tlustý, červený, náchylný k zlosti, a říkalo
se, že ho asi raní mrtvice. Přišla mu zprvu dna a mrt-
vice se dostavila natřikrát. Vím, co jsem zkusila. Lotty
jsem hleděla ušetřit všeho, však nebožtík pan fatrle ji
snad nikdy nezavolal, to bylo vždy jenom: Mary!" paní
teta se zase tak trpce usmála. Že nikdy o těch uplynu-
lých letech nemluvívala, připadalo jí nyní mnohé trp-
kým, co byla přece s oddaností nesla.
"Pamatuji se, že jim nebožtík otec říkával někdy:
paní Márínko", prohodil Zvolán.
"I to jenom ve špásu. Říkali jsme si: pane manželi a
paní manželko, jako zprvu: pane švagře a paní švagro-
vá. A "oni" jsme si říkali, jako i Lotty tak říkal; já ne-
vím, co se to nyní zavádí ža zvyk tykat si. Jako ve vsi",
broukala paní teta.
"Nám se to líbí, viď, Anežko," usmál se Zvolán na ni
a ona přisvědčila.
"No, abych nezabíhala daleko široko, tož když šel
pan fatrle do pense a nebožtík Zvolán se dostal na jeho
místo, byla jsem stále tak v kole v domácnosti, že jsem
se nemohla Lotty tak věnovat, abych věděla o každém
jejím hnutí. To jsem viděla arci ráda, že začala známost
se Zvolaném, vždyť to byla pěkná partie, a měla se stá-
ti jednou z prvních paniček na panství. Když se Zvo-
lán s Lotty zasnoubil, tu jsme se zprvu usnesli, že bude
svatba za rok, že zatím Pán Bůh fatrlovi ulehčí. A také
nebyla výbava pro Lotty úplně hotova. Já jsem k šití
mnoho nepřišla a Lotty také ne. Naučily jsme se šít a
vyšívat obě v klášteře, kde jsme dvě léta pobyly; já zpr-
vu rok sama, pak rok s Lotty a pak zase rok Lotty sa-
ma. Fatrle se zlobil s hospodyněmi, ta a ona příbuzná
přišla k nám, pobyla několik měsíců, odešla s mrzuto-
stí, přišla jiná — kdekterá doufala, že si pan fatrle vez-
me. K vůli té pensi by si ho byly vzaly. Ale on prohlížel,
že by pak neměl toho obsloužení, že by paní hospodaři-
la pro sebe", vzdychla si paní teta.
"To jsem já si dobře vybral hospodyní", usmál se
Zvolán.
"Jdi mi, ty? Jakpak bych tobě dobře nehospodařila.
Tož pan fatrle to rád viděl, když se mohl na mne tro-
chu spolehnout, měl těch zkušeností s hospodyněmi, ať
příbuznými, ať ze známosti již nad hlavu. Arci jsem
byla nezkušená, musili jsme vždycky za pár měsíců po-
zvat nějakou pensistku z bližších zámků, vdovy po foř-
tech, nebo tak ty staré frajle; úředničtí sirotkové rádi
přijeli, arci se jim cesta musila nahradit, třeba byla
panská příležitost, ale za to trmácení, jak se řeklo, se
dalo již pár tolárků. A co od stravy s sebou, to se ani
nepočítalo. Bývalo to košů a uzlíků, že pro takovou od-
jíždějící pomocnici nezbývalo v kočáře skoro ani místa.
Ale dávali jsme rádi, vždyť bylo z čeho. A ty pensistky
mne naučily vařit a starat se o vše. A tak jsem ve věku
sedmnácti let byla dobrou hospodyni", trochu sebevě-
domě se usmála paní teta.
"To věřím!" zvolala Anežka.
(Pokráčováni)
lis
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 30, No. 16, Ed. 1 Friday, April 18, 1941, newspaper, April 18, 1941; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394312/m1/2/: accessed June 21, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.