Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 43, Ed. 1 Friday, October 25, 1940 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 25. října 1940.
MARIE KYZLINKOVÁ:
SRDCE VZNESENÁ
ROMÁN
Vláďa je tedy opravdu vrahem jejího muže! Tímto
činem však jen rozšířil onu hroznou propast, jež je dě-
lila. I když bude osvobozen, nikdy se k ní nesmí přiblí-
žiti. Nemůže, nesmí míti ráda vraha svého zákonitého
muže! Borisova krev bude mezi nimi jako temný, pří-
šerný stín. Ze zločinu nemůže vykvésti čistý květ pra-
vého štěstí. Vladimír zabil nejen Grabova, ale spáchal
zločin mnohem horší: zabil jejich lásku!
Paní Šímová byla radostí neschopna slova, když se
Milada náhle objevila před ní. Plakala radostí a ště-
stím a líbala Miladu, objímajíc ji jako ztracený a opět
nalezený klenot.
Ale Milada nebyla tak šťastná z tohoto shledání ja-
ko její matka. V jejích modrých očích i na jejím čele
ležely chmurné stíny.
"Co je ti, Milado?" dotazovala se jí matka. "Snad ne-
feruchlíš pro Grabova? Ten, kdo ho zabil, prokázal ti ne-
ocenitelnou službu. Ještě rok — a byly bychom úplně na
mizině. Ani dům by nám nezůstal.
"A víá, maminko, kdo je vrahem?" řekla Milada upí-
rajíc vážné zrak na matku.
"Nevím,' pokrčila rameny pani Františka. "Ale ať je
jim kdokoliv, nám prokázal skutečné dobrodiní: mně
vrátil zdraví a tobé svobodu."
"A sebe zahubil!' vybuchla zoufale Milada.
"Kdo?! Znáš ho? Přiznal se?"
"Ano, znám ho a ty ho znáš též. Ovšem, že se přiznal,
proto mne propustili na svobodu. Ale pomyslim-li na je-
ho ubohé rodiče, skoro lituji, proč si ve vězení raději
nenechali mé!"
"Máš mne, Milado! Na mne bys neměla zapomínat,"
řekla vyčítavě paní Šímová.
Milada vřele stiskla matičiny ruce.
"Nezapomínám rta tebe, maminko. Křivdila bys
mně! Ale nemohu zůstat klidná, když pomyslím na ro-
diče — Vladimíra Buška."
Pani Františka opravdu neměla ani tušení, že Milada
vysloví právě toto jméno.
"Vláďa — Vláďa že " koktala nesouvisle.
Milada vzlykla. Marně zápasila se slzami.
"Ano, maminko! Vláďa je vinen smrti mého
muže."
Za nic na světě nebyla by Milada v této chvíli vyřkla j
slova, jež ji tanula na mysli: "Vláďa je vrahem."
Když spatřili Miladu, oba radostně vykřikli a vítali ji j Oba tábory se pak předháněly v otiskování důkazů,
tak srdečné, že se její srdce stáhlo křečovitou bolestí. že obviněný s nimi nikdy neměl nic společného. Bylo
"Vy jste se vrátila? Tedy konečně byla dokázána vaše! pátráno po celé minulosti Vladimíra Buška a nastalo
nevina?" volali Buškovi a jeden přes druhého Miladu' velké zklamání, když se objevilo, že Vláďova minulost
ujišťovali, jak se z jejího návratu srdečné těší. j je naprosto bezúhonná a křišťálové čistá — tak čistá,
Milada jim věřila. Leč v této chvíli teprve pocítila j že ani jediný z těch, kteří po jejích stínech pátrali, ne-
hrcznou tíhu svého poselství. Nepřecenila svých sil?' měl minulosti tak bezúhonné jako obžalovaný. Jediným
Dovede ubohým rodičům Vláďovým zvěstovati zprávu, j zločinem, jejž Vláďa spáchal, byla vražda Borise Gra-
jež z nich rázem učiní strašlivě zdrcené a beznadějně í bcva. Jinak se ani nejhorlivější referent nemohl dově-
zoufalé ubožáky?! Nešťastníci dosud netuší, že se těsné j děti o Vláďovi něco nečestného — až právě na onen
nad jejich hlavami stahuje mračno, z něhož v nejbližší
chvíli vyšlehne blesk — ničící jejich štěstí i jejich spo-
kojenost.
Buškovi pobídli Miladu, aby se posadila. Ale mladá že-
na stála před nimi nehybné jako socha. Jen její oči
mluvili — ústa nebyla schopna slov.
Paní Bušková rychle sklízela se stolu.
"Nej větší radost z vašeho propuštění bude míti Vlá-
ďa," usmívala se radostně. Vážně pak dodala: "Nevěřila
byste, drahá paní Milado, jak přijal zprávu o vašem za-
tčení! Opravdu jsem se obávala o jeho rozum! Cítil
vždycky přátelsky s vaší rodinou, není tedy divu, že se
ho vaše neštěstí tak strašně dotklo. Plakal dokonce —
a pak zas zuřil jako šílený. Chtěl potom běžeti k soudu,
aby vás ihned propustili. Dalo nám to hodně práce, než
jsme mu s mužem jeho nápad vymluvili.
"Jen když jste doma!" přerušil proud výmluvnosti své
ženy Bušek. Obával se, aby žena neprozradila tajemství, skrýval
"hlas lidu", kterému zkušený novinář však nesmí příliš
důvéřovati, ač "hlas lidu" o sobé hrdě říká, že je "hla-
sem božím".
A za těchto okolností došlo k přelíčení.
Když se Vladimír objevil v soudní síni, bledý a vy-
hublý, vzbudil jeho zjev všeobecnou sympatii.
"Je obětí prohnané, rafinované ženy, ozval se i zde
neomylný a sebevědomý hlas lidu.
Vladimír byl úplně klidný. Odmítl však mluviti o po-
drobnostech svého činu. Opakoval i nyní doslovné své
prohlášení, které učinil při svém zatčení.
"Kde jste se ukryl, když padl výstřel?" tázal se ho s
napětím soudce.
Vláďa se zřejmě zarazil a chvíli váhal s odpovědí.
"Kde jsem se ukryl?" opakoval mechanicky soudcovu
otázku, aby získal čas k odpovědi. "Neskrýval jsem se.
Seběhl jsem rychle se schodů, ale vůbec jsem se ne-
které oba onoho dne konečně odhalili: že má totiž Vlá
ďa Miladu neskonale rád! Vláďa totiž prožil tehdy tak
hrozný duševní otřes, že úplné zapomněl na všechnu o-
patrnost —a svým zoufalstvím se prozradil.
Milada stále ještě nemohla promluviti. Ztrnule rozší-
řenýma očima zírala na oba manžely, kteří si konečně
povšimli její podivné, nepochopitelné ztrnulosti. Hleděli
pozorné na Miladu a pak skoro současně se otázali:
"Stalo se vám něco?"
Z očí mladé ženy se vyřinuly slzy. Nestírala jich. Ne-
chala je volné téci přes svou bledou, zmučenou líc. Snad
o nich ani nevěděla
"Proboha, vy pláčete!" zvolala uleknuta paní Buško-
vá. "Stalo se něco mamince? Snad se jí nevrátila její
nemoc?"
Milada záporně pohnula hlavou.
"Mamince se nepřihodilo nic zlého. Ale — Vláďa!"
"Co je s Vláďou?" zděsil se Bušek. Jeho žena se za-
chvěla a uchopila Miladu křečovitě za ruku.
"Vláďa? Stalo se něco Vláďovi?" jektala ustrašeně.
"Je živ a je zdráv, jak doufám," odpověděla jí Milada.
"Musil byste však na schodech se setkati se svými ro-
diči, kteří hned po výstřelu běželi s několika sousedy z
přízemí nahoru. Setkal jste se s někým z nich?" tázal
se dále soudce.
"Ne!" řekl Vladimír. "Přeběhl jsem schody tak rych-
le, že mne nikdo nespatřil."
"A kam jste šel potom? Zůstal jste toho dne u rodi-
čů?"
"U rodičů jsem se vůbec nezastavil. Vyběhl jsem na
ulici a šel jsem pak přímo do nemocnice."
To bylo vše, co Vláďa byl ochoten soudu sděliti. Jako
pohnutku svého činu udal opět důvody, které jmenovali
již dříve: Chtěl pomstíti smrt pana Šímy, jenž zemřel
vinou Bcrise Grabova, chtěl pomstíti neštěstí paní Ší-
mové, která zármutkem nad mužovou smrtí onemocně-
la tělesně i duševně, a konečně chtěl Grabova potresta-
ti za všechno zlo, spáchané na jeho ženě.
Líčení bylo rozvrženo na několik dní. Druhého dne
měla před soud jako svědkyně předstoupiti paní Mila-
da i její služebná Marie Válová.
Paní Milada přišla v černém smutečním obleku, od ně-
"Buďte však stateční, neboť Vladimíra snad dlouho ne- hož se téměř mrtvolně odrážel její bledý obličej, ve kte-
uvidite." I rém nebylo ani stopy po zdravé červeni. Jen rty, staže-
"Proč bychom ho neměli dlouho vidět? Zítra večer né bolestí a utajovanými vzlyky, nepozbyly úplně své
' přijde. Jen kdyby byl nemocný, upustil by od své ná- rudé barvy. Ale ani ony nebyly tak zdravě červené jako
Můj Bože, je to pravda?" vzdychla těžce paní Šímo- vštěvy! Ale vy říkáte, že je zdravý," bránila se houžev-
vá. "Pak věru jsou jeho rodiče k politování.' j natě ubohá matka strasné své úzkosti.
Mařka asi naslouchala kdesi nablízku, neboť v té Bušek tušil, že jim Milada přináší hroznou zprávu,
chvílí se ozvala na prahu pokoje, i "Netrapte nás, paní Milado, řekl ji chraptivě zastře
"Ano, je to pravda! Tušila jsetn, že doktor Bušek je ným hlasem. "Vláďovi se přihodilo asi hrozné neštěstí.
_i ..i.. u.;i_ i u.. „„„„..„jui i tJeiisfntn ip všíi!í hnrši miiknn riP7 hrnzná iist.nt.a tip-
vrahem, ale bala jsem se ho prozraditi, protože jsem
přece jen nebyla jistá, jestli se nemýlím."
Tentokráte paní Šímová Mařku za její všetečnost za
pomněla pokárat. Vyslechla Její slova s ponurým mlče
ním. Nemívala sic Vláďu příliš ráda, kdysi ho dokonce
nenáviděla, ale nyní s ním měla hluboce procítěnou
soustrast. A nejen s nim, ale i s jeho rodiči. Vladimír
patrně Grabova zabil jen proto, aby rázem osvobodil
Miladu z pout tragického jejího manželství. Proč tak u-
«5tnil? Proč pro ni tolik obětoval? Vždyť dal v sázku
vše — dokonce i vlastní život! Jen z velké, nekonečné
řásky je muž schopen podobné oběti.
Milada tiše plakala, když slyšela z Mařčiných úst slo-
va, jež Vladimíra usvědčovala. Bude-li děvče voláno ja-
ko svědkyně — a patrně že ano — pak je Vladimírův
osud zpečtěn.
Mařčlno svědectví dokáže, že se Vladimír na svůj zlo-
čin dávno připravoval. Že se již dávno prozradil, jak
Orabova nenávidí a přeje si, aby ho mohl zabít. Má jí
domluvit!, aby se vzdala svědectví? Aby řekla, že o smr-
ti Borise Grabova nic neví? Mařka tehdy nebyla právě
cl cm a, když padl na prahu předsíně onen osudný vý-
střel. Mohla by tedy zcela klidně prohlásiti, že o pa-
chateli vůbec neví.
Milada se však neodhodlala k tomu, aby Mařku po-
žádala o tuto službu. Děvče by snadno uhodlo tajem-
ství její lásky a toho si naprosto nepřála. Ano, kdyby
Nejistota je však horši mukou než hrozná jistota, ne
myslíte? Řekněte nám tedy přímo, co se stalo?"
"Tato jistota je horší než každá nejistota," vydechla
Milada. "Ale jednou musíte zvěděti, co se stalo. Nuže
Vláďa — Vláďa jest — ve vyšetřovací vazbě."
"Proč? Vždyť je bezúhonný a čestný jako málokterý
člověk! Běží jistě o omyl", pravil přesvědčivě Bušek
jeho žena volněji vydechla. Její syn není schopen zlo-
činu. Jistě ho zatkli omylem
"Buhužel, musím tuto vaši naději vyvrátit," vzdychla
Milada. "Vláďa není obětí omylu. Přihlásil se na policii
sám — a — a — doznal, že Grabova zastřelil on!"
Bušek strašlivě zaúpěl, sklesl na židli ke stolu a sklo-
nil hlavu na desku stolu. Jeho ramena se otřásala kře
čovitými pohyby; silný, statečný muž plakal jako dítě.
"Neplač, tatínku, není to pravda, nevěřím tomu,"
štkala zoufale paní Bušková a vrhla se k muži, objíma-
cíc ho kolem krku. Přivinul ji k sobě, podepřel ji svou
paží, ale nepřestával naříkati.
"Ach, maminko, maminko — jaké strašné neštěstí se
na nás přivalilo!"
A slzy nešťastných rodičů splývaly v jediný hořký,
bolestný proud.
XX.
Porotni líčení s Vladimírem Buškem se konalo právě
za půl roku po jeho doznání.
Zájem o toto přelíčení byl v pražských kruzích tak
Vladimíra mohla zachrániti, obětovala by ochotně i své j mocný> že o vstupenky do porotního sálu nastala prava
dobré jméno! Leč - Vladimír se přiznal a tím je ztra- ™ačka. Zvědavost a přímo perversni rozkoš širokého
ceno vše davu, pokochati se co nejdůkladněji lidskou bídou a
Vědí jíž Buškovi o - o neštěstí svého syna?" výdech- "dským neštěstím, slavily opět jednou své orgie. Večeř-
te konečně Milada stísněně. i nikV' Wcí hlavné ze "sensacl, • dovedly xvJb c°vt za"
-Nodpověděla s určitostí Mařka. "Před chvíli jsem Jcm svých ctenaru az k vrcholnému napětí. Lidské ne-
13 pani Buškovou mluvila v průjezdě. Byla veselá a říka- štěstí bylo těmto časopisům obchodem a to hodne yy-
la runě, že se těší na neděli. Vladimír koupil na odpoled- nosným cbchodem! Čnn psal ta -ovy p a e oc pomejí a
ni představení listky do Stavovského divadla pro rodiče sensačnějl, Um zaručenější byl jeho úspěch u Čtenářů.
< pro .sobe. Koupil je asi dřív, než ho výčitky svědomí do- Miladino jméno v těchto dnech vyslovovaly tisíce ust.
:hna Iv k dobrovolnému přiznání. Jeho rodičů opravdu
Jíituji."
'Nechtěla bych býti svědkem hrozné scény, která jej
neodvratně čeká," zašeptala paní Šímová. "Nevím, bu-
de-R míti někdo tolik edvahy, aby jim řekl strašnou
zprávu."
"Já budu míti tolik odvahy, maminko," řekla pevným |
hlasem Milada.
Několik z nejodvážnějších novinářských reportérů ji
dokonce navštívilo v jejím bytě. Ani se jim však neuká-
zala a tak odešli opět s nepořízenou. Čekala ji stejně
hrozná úloha, již se děsila: až bude zavolána k soudu
jako svědkyně a až se shledá s Vladimírem za tak hroz-
ných, tragických okolností.
Hlas lidu totiž neUmlkl, když se paní Milada vrátila
I z vyšetřovací vazby a když se Bušek přihlásil jako pravý
.... . a. • í a jediný vinník. Naopak! Touto překvapující zprávou
Ty: zajektala uděsene pani Šímová. hlas podnícen k další činnosti. Fantastické
Neodmlouvala však dceři Ml adin pohled by1 totiž, J dcb_e „zasvěcených„ b l přijimány s ne-
t k soustředěny a jevil tolik vnitrní sily, ze matka u- PJ m a yd.. posluchači ihned áI.
znala bezvyznamnost a zbytečnost svého odp? u j feny dále g rych,osti j|ž by m nebyly tyto zprávy
Mlittfla maridila Marce, aby o cele události mluv a c schopny) kdyby měly hlásati skutky dobré a ušlechtilé,
inejméně. Když děvče zmizelo v kuchyni, obrat la s , ..0na neni tak nevinná, jak se tváří," šeptal význam-
aaúadi žena k matce a řekla jí odhodlaně: "Jdu k Buš-
I ně hlas lidu. "Má v zavraždění svého muže jistě prsty.
.'ttovtot.maminko. Bojím se, aby mne nepředešel někdo Bušek je její obětí. Svedla ho a pak mu poruči-
L*isy, kdo by nedovedl hroznou zprávu s nimi sděliti do- ^ &by Grabova zastřem
sti šetrně." .. . . ,. "Měla s doktorem Buškem dávno tajný poměr," říkal
Pani Šímová patravě hleděla do oci sve dcery a o-; ^ stejně "spravedlivý" hlas lidu. "Zabili asi Grabo-
_ ji rv« ieii tváře Náhle se sklo- •; ,
va spolecne.
To byly tak nejstřízlivější zprávy, které kolovaly po
ze. dlouze studovala každý rys její tváře. Náhle se sklo
nlla, přitiskla dceřinu hlavu na své srdce a zaúpěla:
■""Milado — dítě mé nešt astné — ty — ty máš Vladimí- praze. cynický, surový, slepý a škodolibý dav zmoc-
im. dojlsta ráda! Miluješ ho — nezapírej. Neok ame . ^ ge čestn^ho jména paní Milady i jména Vladimíro-
rane!" , , . , . ... i va a vláčel tato jména kalem svých pomluv a špínou
tA Milada na materskem srdci nebyla schopna lži a g y njž gi liboval
přetvářky. Z oči jí vytryskly slzy a její ústa zastenala, i "Zasloužila by, aby ji pověsili," rozčilovali se přísni
"Mám ho ráda, maminko! Poznala jsem sice lásku, a e 0bhajC0V£ m0rálky, z nichž mnozí zapomínali na své
láska moje nikdy nebude šťastna. Vím, ze V lad a svým chyby viastníi pro dojemnou starost o chyby cizí. "Bez-
íčinem mezi nás položil neodstranitelnou piekazku. e-j Qrajj0V hýřil, aby zapomněl na své nešťastné
má tušení o mé lásce - nikdo o ni asi nema tušeni ma- manželstvi a na nevěru své ženy!
xninko. Jen tobě se svěřuji ale ma nestastna las . Nalezli se dokonce lidé, ochotní dnes hájiti mrtvého
:musí zůstati tajemstvím nás dvou! A nvni jdu, mamin- Grabova jejz dřivé svorně odsuzovali. Zapomněli, že
Sko." ... v ... ! nešťastnou jeho ženu kdysi litovali.
Paní Františka políbila Miladu na celo, na nez kanu- Ale ^sucje[- (javu se měni tak rychle, že nikdy není ji-
!iy její horké slzy a řekla pohnutě: "Přece jsem te te y ^ jak-m směrem se obrátí. Koho dav dnes povýší na
před láskou k Vladimírovi nezachranila. Ze se vsak apcštola| toho zítra poplivá a zhanobí jako nejhoršiho
xéto lásce přiznáváš za tak tragických okolnosti, to o zlQ-ince Nevyzpytatelná, nepochopitelná, nelogická a
ísem se nikdy nenadála. A on — má te asi tež rad. Z
lásky k tobě spáchal asi svůj hrozný čin. Oba jste ne-
šťastni, ale nikdo vám nemůže pomoci..."
Milada zanechala matku jejímu hoři a sama se sna-
žila, aby vyhlížela hodně bezstarostně a klidně, až vejde
Jí Vláďovým rodičům.
Rychle seběhla dolů do přízemi, zaklepala na dveře
domovníkova bytu a pokusila se o úsměv, když vešla do
kuchyňky, kde seděli oba manželé spokojeně u večeře.
S zbabělá je duše davu.
Soudní ličeni s Vladimírem Buškem bylo zahájeno za
ohromné účasti obecenstva všech společenských tříd.—
"Inteligent, doktor, příslušník buržoasie vrahem!"
psaly s důrazem listy jedné společenské třídy.
"Syn domovníka — neznaboh a zajisté socialista
svým původem a svým smýšlením, je vrahem!" pospí-
šil si se svým úsudkem druhý tábor.
kdysi, když Milada byla ještě studentkou a když se tyto
rty dovedly tak jásavě, radostně rozesmát. Oh — jak
dávno, dávno se tyto rty vesele, upřímně nezasmály!
Zapomněly již na smích a jistě by se už ani smáti ne-
dovedly. Znají jen trpké, heřké vzlyky . . .
Vlna neklidu proběhla sálem, když paní Milada roze-
chvělým, trochu tlumeným hlasem odpovídala ha soud-
covy otázky.
"Opakujte nyní přímo obžalovanému, jak jste nalez-
la mrtvolu svého muže," řekl jí soudce.
Milada se pomalu obrátila — a tu se její pohled setkal
s pohledem Vladimírovým. ,
V té chvíli byla ubohá žena u konce se svými silami.
"Vláďo — ach — Vláďo — jak se setkáváme!" zvola-
la zoufale a klesla ve mdlobách k zemi.
V obecenstvu nastal hluk, ale když byla Milada vyve-
dena ze sálu. aby se mohla zotaviti k další výpovědi, by-
la jako svědkyně zavolána Marie Válová a v přelíčení
se pokračovalo.
Mařka šla k soudu s pevným odhodláním, že Vláďovi
nebude svou výpovědí přítěžová ti. Litovala jeho ubo-
hých rodičů, kteří od osudného dne Vláďova doznání a
zatčení nepoznali klidné chvilky.
Ale debrosrdečná dívka přeceňovala svou odvahu.
Přísaha na ni působila tak hlubokým dojmem, že Mař-
ka úplně zapomněla na své předsevzetí a řekla vše, co
věděla. Opakovala pak svou výpověď i Vladimírovi,
jenž se při jejích slovech podivně, skoro nepřirozeně u-
smíval.
"Máte pravdu, Mařko." řekl pak lhostejně. "Nenávi-
děl jsem Grabova na smrt a také jsem se touto nenávi-
stí netajil. Ostatně, vždyť nechci zapírati svou vinu!
Zabil jsem ho — a — nelituji jeho smrti. Skončil tak,
jak zasloužil."
Vladimír si těmito upřímnými slovy ovšem neposlou-
žil ani u soudce, ani u obecenstva, ani u porotců. Byl
dokonce napomenut, aby tak cynicky nemluvil o svém
zločinu.
Po skončení Mařičny výpovědi měla býti opět zavo-
lána paní Milada, jež se již poněkud zotavila. Soudce
chtěl právě dáti znamení, aby ji přivedli, když v obe-
censtvu náhle povstal zmatený ruch.
"Co se tam děje?!" zlobil se na nepokojné a bezohled-
né obecenstvo soudce. "Nebude-li zachováno úplné ti-
cho, dám místa pro obecenstvo vykliditi!"
"Hlásí se závažný svědek," volalo několik hlasů na-
jednou.
Ukázalo se, že mezi posluchači byl bývalý Vladimí-
rův profesor, jenž se nyní hlásil jako důležitý svědek.
Vladimír se znatelně znepokojil. Chvěl se náhle jako
osikový list a uděšeně hleděl na nového závažného
svědka. Co odhalí jeho svědectví?
"Dříve než budu vypovidati, dovolím si předložití ná-
sledující otázku," řekl starý, vážný pán, známý učenec
a lidumil. "Kdy byla vlastně vražda spáchána? Kterého
dne a v kterou hodinu?"
"Grabov byl zastřelen na prahu svého bytu dne čtr-
náctého října minulého roku o půl šesté hodině večer-
ní," zněla přesná odpověď.
Starý pán sáhl pak do náprsní kapsy, vytáhl zápisník,
chvíli v něm listoval a pak pravil vážně, snaže se dodati
svému hlasu co nejvíce důrazu: "Datum se přesně sho-
duje! Byl-li Grabov dne čtrnáctého října minulého ro-
ku o půl šesté zastřelen, pak, slavný soude, nemůže býti
a není pachatelem vraždy doktor Vladimír Bušek!"
V sále po těchto slovech nastala úplná vřava. Marně
soudce zuřivě zvonil, nikdo toho nedbal. Obecenstvo by-
lo jako šílená. Trvalo chvíli, než uposlechlo pohrůžky
soudních sluhů a než se utišilo.
"Jak své trvrzení odůvodníte, pane profesore?" tázal
se soudce, když v sále nastal opět klid.
"Velice snadno," usmál se starý pán. "Dne patnácté-
ho října má moje paní jmeniny — jmenuje se Terezie
— a právě den před tím byl u mne doktor Bušek na ná-
vštěvě. Pracuji na vědeckém díle. Doktor Bušek býval
mým nejlepším a nejschopnějším žákem. Pomáhá mně
ve volných chvílích při mém díle. Vím určitě, že právě
den před jmeninami mé paní byl u nás, a to od čtyř ho-
din odpoledne až do osmi hodin večer. Měl toho dne
volno a druhého dne měl od šesti hodin ráno službu v
nemocinici. Nemohl tedy přijmouti pozvání mé paní, a-
by nás příští den navštívil, a blahopřál jí již večer, než
odešel. Že mluvím pravdu, potvrdí vám moje žena a
moje služebná."
Vladimír při slovech svého bývalého profesora vysko-
čil, několikráte zoufale zamával rukama, jako kdyby ho
chtěl umlčeti, ale vida marnost svého úsilí zhroutil se
zpět na lavici obžalovaných.
"Všechno marno!" zamumlal chraptivě.
V obecenstvu nastal opět neklid, ale když soudce po-
hrozil, že dá obecenstvo vyvěsti, rozhostilo se v sále i-
hned úplné ticho. Neboť teď ve^chvili tak báječně na-
pínavé a sensační, nechtěli posluchači za nic na světě
přijití o svůj vzácný "požitek". Ústa jejich byla sice nu-
cena mlčeti, ale tím výmluvnějšími se staly jejich oči.
Svítily horečně vzníceným leskem jako oči dravců, vě-
třících krev .. . Jejich kořist jim neujde. Za chvíli bu-
de se zde před nimi svíjeti ona — Grabavova žena
již nyní svorné všichni, aspoň v duchu, soudili a odsou-
dili. Budou se kochati mukami lidské bytosti, budou
lačně s napětím sledovati její zoufalství i její ^lzy.
Dav se totiž od časů Neronových vůbec nezměnili.
Lidská muka a lidské neštěstí jsou mu dnes právě tak
"divadlem" a "požitkem" jako tehdy, když se bohové u-
ctivali hořícími lidskými pochodněmi. Rozdíl je pouze v
tom, že tehdy se dav kochal tělesnými mukami lidských
obětí, dnes však má požitek mnohem zajímavější a ra-
finovanější: může sledovati nejhroznější muka duševní,
jaká lidská bytost dovede podstoupiti.
K popravě zločincově není veřejnost připuštěna I a
přece toto "divadlo" není konečně tak hnusné jako ve-
řejné porotni přelíčení. Při popravě jsou muka odsou-
zencova milosrdně zkrácena na minimum. Smrt nasta-
ne skoro ihned a člověk umírá smířen se světem i se
svou vinou. Smrt je dostatečnou cenou za spáchané zlo.
Před chladno utváří smrti mimoděk umlká nenávist a
zloba.
Jinak je však tomu při veřejném porotním líčeni. Před
cynickým, zvědavostí až k nepříčetnosti vydrážděným
davem, rozbírá se do nejmenších podrobností celý mi-
nulý život obžalovaného. Dav lačně sleduje, jak se lid-
ský červ, sevřený železnými paragrafy, svíjí bezmocně
a křečovitě, jak se kolem něho vždy těsněji stahuje
smyčka, v níž konečně uvázne, jak zoufale, ale stále
marně, se snaží v posledním okamžiku se zachrániti.
Pro dav je to "požitek" opravdu sensační. Jsou lidé, kte-
ří by se tohoto "zajímavého divadla" nevzdali za nic na
světé. Nevynechají jediného porotního přelíčení, a čím
je toto hroznější a hnusnější ve svých podrobnostech,
tím jsou se svým "požitkem" spokojenější. A zákon toto
"divadlo" trpí a dovoluje.
"Co říkáte, doktore Bušku, tvrzeni pana svědka?" o-
tázal se předseda porotního soudu Vladimíra.
"Pan profesor se asi mýlí. Grabova jsem zastřelil já",
stál na svém Vladimír, ale jeho řeč pozbyla úplně své
ijstoty a svého klidu.
Pak byla předvolána opět paní Milada. Dva sluhové
ji podporovali, když vešla do porotního sálu. Uvítalo ji
hrobové mlčení.
"Byla jste volána jako svědkyně proti doktoru Vladi-
míru Buškovi, ale právě se přihlásil svědek, který doka-
zuje s naprostou jistotou, že doktor Bušek je nevinný.
Co na to odpovídáte?"
Miladinu zmučenou tvář ozářil jasný paprsek radost-
né naděje.
"Že je nevinný? Ach, díky Bohu!" vydechla horcucně
Milada, obracejíc své zraky k Vladimírovi. Tento uděše-
ně vyskočil, dlouze se zahleděl do Miladiných očí i1 kři-
čel vzrušeně: "Není to pravda! Jsem vinen! Zaltřelil
jsem vašeho muže, zastřelil jsem ho docela chladno-
krevně a s rozvahou!"
Milada se bezradně rozhlédla sálem. Blouzní Vladi-
mír, nebo onen závažný svědek nemluvil pravdu?
Předseda rázně napomenul Vladimíra, aby bez vy-
znání nemluvil a aby se choval klidně. Obhájce Buškův
pak navrhl, aby byly předvolány jako svědkyně paní
profesorová i její služebná. Tento návrh byl jednomysl-
ně přijat.
"Paní Milado Grabobová, jelikož nastala vážná po-
chybnost o tom, že doktor Bušek mluví pravdu, obrací
se podezření opět původním směrem — a jsem tudíž
nucen podržeti vás ve vyšetřovací vazbě jako podezře-
lou z účasti na zločinu," prohlásil za děsivého, příšerně
v této chvíli působícího ticha, předseda porotního sou-
du.
Milada široce rozevřela své modré oči, rozpřáhla paže
jako k obraně — a opět pozbyla vědomí.
Vladimír v té chvíli úplně zapomněl na všechnu pře-
tvářku a na to, kde je. Nemyslil na to, že stojí před po-
rotním soudem, zapomněl, že za bariérou číhá na kaž-
dý jeho pohyb sta dychtivostí planoucích očí, že sta úst
je připraveno chrliti jed špinavé pomluvy na něho i na
Miladu.
Několika skoky se Vladimír ocitl vedle Milady. Přivi-
nul její bezvládné tělo k sobě a obrátil se pak přímo k
předsedovi soudu. Oči Vladimírovy hořely divokým pla-
menem, tvář jeho byla ztrhána strašným vzrušením a
vlasy mu v nepořádku spadaly až přes čelo.
"Je-li ve vás jen jiskra lidského citu, spokojte se mým
prohlášením, že jsem Grabova zastřelil já, a propusťte
jeho ženu na svobodu. Můžete mne pověsit nebo doži-
votně uvěznit, nebudu proti vašemu rozsudku vůbec
protestovat. Ale netrestejte ji! Prožila muka vedle své-
ho muže, ale nikdy si na něho nestěžovala, nikdy se mu
nezpronevěřila. Zatím co Grabov hýřil jako bez rozu-
mu, zatím co vyhledával styky s nejhoršími ženštinami,
žila jeho žena jako světice. Nikdy mu nebyla nevěrnou,
ač on ji klamal na každém svém kroku. Její manželství
bylo hroznou tragedií, o níž nikdo nevěděl celou prav-
du. Proč se Milada Šímová za Grabova provdala a proč
se s ním nedala dávno již rozvést, to je tajemství, které
nikdo nezná, jen ona — a snad její matka."
Zatím se Milada v náručí Vladimírově vzpamatovala.
Uleknuté se vzpřímila, a když soudce po ostré důtce na-
řídil Vladimírovi, aby se vrátil na své místo, uposlechl
mladý muž jeho pokynu zdánlivě již zcela klidně."
"Vy tedy trváte na svém prohlášení, že Grabova jste
zastřelil vy?" pokračoval pak předseda v soudním pře-
líčeni.
"Ano!" řekl pevným hlasem Vláďa. Jeho zrak byl při
tom plný vzdoru a odvahy.
Milada zatím se tak dalece vzpamatovala, že byla
schopna souvislé myšlenky.
Její ubohé srdce ztrnulo hrůzou. Má tedy býti opět
zatčena a vyslýchána. Matka nezůstane ušetřena těch-
to nových muk, jimž se nedá zabránití. Ale když již je
Milada nucena, aby tento hořký kalich svého utrpení
vyprázdnila až na dno, pokusí se, aby zachránila Vla-
dimíra. Bude-li odsouzen, ztratí vše, kdežto bude-li od-
souzena ona, bude k ní soud z lidu snád milosrdnější.
Vyšetřující soudce ji přece stále ujišťoval, že její trest
nebude tak velký, přizná-li se dobrovolně ke svému
skutku. Vladimír bude propuštěn, zůstane mu jeho ti-
tul i jeho existence, jeho rodiče budou zachránění
před zoufalstvím. Její matka sice prožije hrozná muka,
ale těch by nezůstala stejně ušetřena, až zví, že Milada
zůstala znovu ve vyšetřovací vazbě.
Nerozhodně, uděšeně a tázavě zahleděla se Milada na
řadu porotců. Budou k ni milosrdní? Osvobodí ji? Do-
volí jí, aby se vrátila k matce a aby ji pak uklidnila?
Všechna její nerozhodnost však rázem zmizela, když
se Milada obrátila svým pohledem k Vladimírovi.
"Z lásky ke mně se stal vrahem! Nuže — já z lásky k
němu vezmu na sebe jeho hřích! Odpusť mně, mamin-
ko," zašeptala Milada sama k sobě.
(Pokračováni.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 29, No. 43, Ed. 1 Friday, October 25, 1940, newspaper, October 25, 1940; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394351/m1/2/: accessed June 28, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.