Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 20, No. 11, Ed. 1 Thursday, October 13, 1910 Page: 7 of 12
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
i6. orgán za září
21. za výlohy spojené s uváděním Čísla 92
27. br. Tom. Simek úm. číslo 225
29. půjčka 206. do 209
Matici Vyššího Vzdělání
Poštovné, exch. atd. taj. H. Ř
Služné taj. Hl. řádu za září
30
250.00
2.000.00
Příjem úm.
vydání ...
a záložního fondu.
*9 667.75
39.181.21
9.667 75
181.70
5.20
50.00
6,65
75'°°
629.65
STRACH.
Napsal Adrián dcl Valíc. Zc španělšti-
ny přeložil O. S. Vctti.
zbývá na hotovosti I29.513 46
Vydání fondu ua H. Řád 629.65
příjem 623.65
Dluh u tajemníka H. Řádu $6.00
Přehled majetku Jednoty.
Uloženo v dluhopisech 92•153-19
na hotovosti | 29.513.46
Celkem *1,21.666.65
Dluh Jednoty.
Nedospělým dědicům 7.627.17
•dluh fondu na H. Ř 6.00
*7-633.x7 *7'633 >7
Zbývá čistého ma)etku... .
S bratrským pozdravem
ROZDÍLY.
Obžalovaný se přiznal. Soud
musel z něho sice vytahovat! slo-
vo za slovem, pracně a zdlouhavě!
ale kanečně byl výslech u konce.
A zavolali svědka. Šenkýře a
spolu prvního radního v obci. Svě-
dek, rázovitý typ zámožného ven-
kovana, vypasený s plnou tváří a
bambulatým, trochu namrzlým no-
sem, vyslechl poučeni o přísaze a
pravdomluvnosti, odpřisáhl.že bu-
de mluviti jen čistou pravdu a nic
R. K"běna,
i1r4.033.48
taj. H. Řádu.
krky. Tu mne popadl opravdu
vztek. Povídám:Franto,dosud jsem
s tebou mluvil jen tak, co mi slina
na jazyk přinesla, ale teď s tebou
mluvím s předepsanou ouřední váž-
ností. Ukradl jsi tohleto všecko,
uebo neukradl, ty sprosťáků, ty
prašivá ovce."
'•Svědku, neužívejte podobných
neslušných slov. A nebuďte tak
rozvláčný — jde nám jen o to, ^ři-
znal-li se obžalovaný konečně i k
těm dalším krádežím."
Me ano — jak slyšel, že'se ou-
než pravdu, odkašlal si a čekal co:ředně vyjadřuju, hned se přiznal,
tmde dále. j (K obžalovanému): Viď,to přestá-
"Co je vám tedy, pane svědku, j vá lekrace "
povědomo o těch krádežích drůbe- .«p0slyšte, svědku, ještě otázku:
že, jež spáchal ve vaší obci tadyhle i hyj obžalovaný už někdy v dřívěj-
obžalovaný? ších letech přistižen při krádežích?"
"No — je mi povědomo, že ho «.lnU| sem tam byl, ale to jsme
lumpa, u Kudrnů chytili a že h° přimhouřili oko. On byl ne-
střážník ke mně předvedl na vý- mrava oti jakživa, svině mezi per-
lami, jak praví pismo."
že ho
že ho
na
slech. Starosta tenkrát neúřado
val, prodával ve městě tele. Je to
starý zloděj, prosím — totiž tady-
hle obžalovaný — a bylo by zá-
hodno. aby slavný soud udělal v
té věci konečně jednou radikální
čistotu."
Při posledních slovech obrací se
svědek k obžalovanému a jedním
dechem pokračuje.
"Vidíš, ty klacku, kam's to při-
vedl — toho ie táta musel na tobě
dočkat. Když ti dával správce ve
dvoře práci, nechtěl jsi dělat. Mo-
hl jsi kydat hnOj, ale ten ti nevo-
něl."
"Počkejte, svědku — obžalova-
ného oslovovat má právo jen soud.
Pravíte tedy, že se obžalovaný při-
znal?"
"No, pravda, že se přiznal, jak-
pak by se nebyl přiznal! Já na
něj potřeboval udělat jen oko —
on mne zná jako já jeho." (K ob
žalovanému:) "Viď, že mne znáš?
Holečku — ty jsi dobře věděl, že
zapírat je málo plátno a že v ou-
řadním jednání se mnou nejsou žá-
dné žerty. Tableta dlaň, když do-
padne —"
"Svědku, upozornil jsem vás už,
abyste obžalovaného neoslovoval.
V případě Kudrnově Šlo tedy o dvě
slepice — ale máme tu krádeží je-
ště víc."
"Ano, prosím, když se prošle
chlo po vsi, že Frantu při skutku
dopadli, hlásilo se pět sousedů, že
jim byla drůbež ukradena. Přišli
také hned ke mně do hospody —
abych prý dělal právo. Já rád dě-
lám právo, ono se přitom vždy ně-
kolik sklenic vypije."
"A přiznal se vám obžalovaný
hned ke všem krádežím?"
••Kde pak, jen k té u Kudrnů se
napřed přiznal. Ale já když vi-
dím, že se u takového lotra nedo
stavuje kajicná mysl, jsem s odpu-
štěním. ras. Vzal jsem strážníka
stranou a povídám: Jdou vykonat
u něho domovní prohlídku. Co má
□a sobě peří, to přinesou. Za půl
hodiny byl četník zpátky a přinesl
jednoho kohouta, pět slepic a čtyři
kuřata — všecko se zakroucenými
Výslech svědka je skončen a po-
něvadž obžalovaný proti výpově-
dím svědka ničeho nenamítá, do-
voluje se svědkovi odejiti.
Ale ve chvíli, když už svědek je
za dveřmi,jeden z přísedících soud-
ců obrací se k obžalovanému s o-
tázkou:
4'Poslyšte, — nebyl přece mezi
tím panem radním a vámi nějaký
napjatý poměr?"'
Obžalovaný,který byl dosud tich
jako pěna, zpěvavým hlasem od-
povídá:
k,Ba ne, prosím, to nebyl."
'•A jak že je tak nakvašen proti
vám a dříve, jak říká, přimliuřoval
oko?"
"To je, prosím, tak: dokud jsem
ty kradené slepice nosíval jemu do
hospody, přimhuřoval oko. Ale od
té doby, co je nosím do druhé ho-
spody, má na mne pifku.
Z otcovské moudrosti
Pan Jeiteles k synovi, jenž chce
mermomocí svésti se na kolotoči:
K Čemu budeš se točit na ringl-
Špílu, když se točí s tebou celá ze-
měkoule?
Tomu účtu lékařskému nerozu
t^iím. Tady stojí, že si lékař počítá
za příležitostnou ordinaci (prohlé
difutí jazyku Vašemu synáčkovi!)
při návštěvě onemocnělé Vaší paní
matky 1 dolar. Tomu dobře nerozu-
mím! Co pak byl Francínek nemo-
cen?
Ale kde pakl To je kluk sakra,
zatra, ani jsem to nechtěla říci. Ale
teď to'musím říci. Když pan dok-
tor odcházel a hrozil na něho prs-
tem, poněvadž skotačil, vyplázl
kluk na něj jazyk!
Šofér v Činnosti: Proč pak jste
se vzdal své činnosti?
Šofér na pensi: Jsem k tomu pří-
liš nervosní. Nežli mne při té stra
šné rychlosti napadne, mám-li v
ltívo předjížděti a v právo se vy-
hýbati, nebo mám li právo předjí-
žděti a v levo se vyhýbati — jsem
zase vždy už dávno propuštěn z ne-
mocnice jako uzdravený.
'Sedíce, jak obyčejuě, v pohodl-
né jídelně, trávili po tichu čas,
scházející do hodiny, ve kterou na
lože chodívali. On Četl, ona Šila, o-
ba pak chvilkami spánkem přemo-
ženi poklimovali. Juana tiše vstou-
pila a postavivši na stůl koflík, z
něhož dýmalo, pravila: "Done An-
tonio, přinesla jsem čaj!"
"Ah, dobrá! Osladila jsi jej?"
•'Osladila, pane. Přejete si ještě
něčeho?"
"Ne, můžeš už ulehnout."
Davši dobrou noc vzdálila se a
nějakou dobu ještě slyŠeti bylo při-
tlumené kroky její po dřevěných
schodech, do podkroví vedoucích.
Antonio vzav kotlík upil trochu
čaje, potom se opřel pohodlně o
zadní opěradlo lenošky, opravil
postavení brýlí na nose a pustil se
do dalšího čtení. Z čistá jasna zvo-
lal, obraceje se ku své ženě: ,4Mar
to! Marto!"
Žena, jež byla zdřímla, prudce
sebou trhla, vztýčivši poděšeně
hlavu. "Ah! Jak jsi mne polekal!'
"Víš co je v novinách?"
"Jistě zase nějaká lež!"
"Ne, ne; je to věc velmi důleŽi
tá. Jde o zloděje a lupiče."
"O zloděje?"
"Zdá se, že tlupa jich potlouká
se tomto okolí. Včera v noci vlou
pali se do vinárny Miguelonovy,
okradli jej o všechny peníze a růz-
né svršky a ještě také koně mu
vzali."
"Ježíši Kriste! Člověk, aby ze
strachu ani nevycházel."
Chvíli ještě o tom rozmlouvali,
až nadobro předmět ten vyčerpali,
načež jali se znova podřímovati.
Náhle vytřeštila Marta oči. Odlo-
živši šití zívla si, promnula si oči a
pravila manželovi: "Nech už čte-
ní, Antonie, jest už pozdě!" Anto-
tonio neodpověděl. Byl již chvíli
čtení nechal; bradu k prsům maje
svěšenu, ruce nad novinami zalo-
ženy spal, jakoby v peřinách ležel.
Marta jím zatřepala. "Probuď
se, člověče; jest čas, abychom se
na lože odebrali!"
"Cože? Ach, ano.... Zdřímnul
jsem si .... Máš pravdu, je čas ji-
ti do postele. Jsou dvéře dobře za-
vřeny? Je zastrčena závora?
"Ano."
"Dobrá, vezmi tedy světlo."
Marta vztáhla ruku, ale než jí
lampy dosáhla, bylo prudce na
dveře zabušeno. "Někdo tluče!1
pravila ustrašeně.
Muž a žena podívali se na sebe
poděšeni. Domek jejich stál osa
motě — stranou hlavní silnice. Ná-
vštěva v té hodině noční zdála se
jim býti podezřelou. Ještě silněji
zabušeno na dveře. Antonio po
kratičkém rozpakování se pustil ke
dveřím."
"Pro Boliá, neotevři!" domlou-
vala mu Marta.
"Však neotevru, ale musím se
zeptati, kdo tluče."
Po konečcích prstů přikradl se
ke dveřím a jal se naslouchati taje
v sobě dech. Třetí zabušení ho tak
polekalo, že uskočiv vykřikl: "Kdo
je tu?"
Hluboký hlas mužský, poněkud
zamlžený, odpověděl mu: "Po-
cestný, jenž zbloudil, všecek zmo-
řený a nemocný prosí vás, abyste
mu dopřáli noclehu pro dnešní
noc "
Žena stále víc a víc se lekajíc,
pravila mu potichu: "Neotvírej;
chce nás oklániati, je to zloději"
Antonio odpověděl nahlas: "Tu
není, človíčku, hospoda."
"Vím to, a proto prosím za noc-
leh jako za milost, kterou jsem 0-
choten zaplatit."
"Městečko není tak daleko, na-
nejvýš půl míle."
"Nemohu se již na nohách udr-
žet."
"Jen to zkuste!"
"Jsem nemocem, horečka mě se-
írá. Pro milosrdenství boží o-
tevřtel"
Zbytečně byste se namáhal; v
této hodině noční nikgtnu neote-
vřeme!"
Nastalo na okamžik ticho. Cizi-
nec neodcházel, bylo slyšeti oddy
chování jeho. Antonio s Martou,
majíce hrůzní tváře strhány, ne-
spouštěly očí — zděšeně z důlků
vystouplých s osudných dveří. Na
nové prudké a úsečné zabušení u.
strašeně odskočili.
"Už zase! Co chcete?" pravil
Antonio namáhaje se hlasu dodati
pevnosti.
"Ustrňte se nade mnou; mějte
slitování s blíŽníml Dejte mi aspoň
bit vpdy, palčivá žízeň mně stra-
vuje."
"Nemáme vody; v městečku do-
stanete vše."
Nové ticho, přerývané časem Še-
vtlem nesrozumitelných slov, jež
pronášel tvrdošíjný pocestný. Po
té jal se volat a prosit, vida pak,
žfe mu neotevírajj, začal bušiti do
dveří současně jako Šílenec opětu-
je: "Otevřttt, otevřte, otevřtel"
Strachy o ro/.uin připraveni vy-
stavěli staří manželé za dveřmi ba-
rikádu ze stolů a židlí, nad to pak
ozbrojili se on —loveckou puškou,
ona sekerou.
"Kliďte se odtuď, nechcete li,
bych vás skolil jako psa," pravil
Antonio. Žena pak vřeštěla: "Tá-
hni, táhni, lajdáku,darebo,zloději!"
Ale neznámý jal se znovu vola-
tí, třebas že slabším už hlasem:
Vody, trochu vody!"
Posléze přestal volati. Bylo sly-
Šeti, jak se vrávoravým krokem
vzdaluje.
Manželé strávili velmi špatnou
noc. Každý Šustot je děsil; oči ma-
jíce vytřeštěny, všude viděli hroz-
ué přízraky, hrůzou třásli se jako
osykové listí.
Bledé světlo vycházejícího dne
přineslo trochu klidu jejich pobou-
řeným myslím, první pak paprsky
zaplašili od nich poslední zbytky
šíleného zděšení strachu. Rozhod-
li se, že otevřou opětně dvéře, a
když je otevřeli, spatřili na prahu
ležeti tlustou tobolku. Antonio ji
zdvihl a podíval se do ní. Byly v
ní jakési papíry a dosti mnoho
peněz.
"Čí bude asi ta tobolka?" ptal
se ženy.
"Upustil ji nepochybně ten zlo-
děj," odpověděla manželka.
V té chvíli jeli mimo jejich dům
dva četníci.
"Dobrý den, done Antonie,"
pravil strážmistr. "Víte co no-
vého?"
"Co pak?"
"Inu našli jsme tu na blízku
mrtvolu jakéhos ubožáka, ale bez
nejmenší známky násilí."
"Co mi nepovídáte? A byl 0-
pravdu mrtev?"
"Toť — ježto zapomněl úplně
dýchati. Než z bohémi"
"S Pánem Bohem!"
Když se Četníci vzdálili, pravil
Antonio, ukazuje ženě tobolku:
"A co budeme s tímhle dělati?"
"Inu, hloupý — necháme si ji!"
Oběť malé Alic.uijiso.
Paní: Kdo pak to je ten člověk v
kuchyni?
Služka: To je prosím bratr.
Paní: Mně se zdá, že máte kaž-
dou chvíli jiného bratra.
Služka: Ale kde pak, milostpaní,
toho už mám dlouho.
Matka: Tenhle klobouk nemohu
nositi, dělá mne o pět let starší.
Dcerka desítiletá: Tak mi ho dej-
te, potřebovala bych ho.
Pojem starMo mládence.
Mužové zaČínjaí býti starými
mládenci, když otázkou: Proč se
neoženíte zaninění otázkou: Proč
jste se neoženil?
Starost nastěhovala se do vesni-
ce indiánského kmene Oneidů. Ze
severu hrozil zástup divokých bo-
jovníků, zlými duchy poháněný,
př^padcouti pokoiuou ves a s vřaž-
dou a plenem v srdci zpustošiti
vše jako divá zuřivost lesního po-
žáru. Chýše Oneidů byly opuštěny
a ženy i děti utekly se rychle na
hory, které jim poskytovaly záštitu
a bojovníci je tam střežili.Po mno-
ho dní a noci hledali útočníci sto-
pu těch, které vyhnali z jejich do-
mova; ale Velký Duch přejel ru-
kou les a divocí Miugoeové nemo-
hli nalézti stezku, po které Onei-
dové odešli.
Ale uprchlíkům došly brzy záso-
by potravin a pies vrcholky stro-
mů a přes stěny úžlabiny, všem
ostatním nepřátelům nedostupné,
přicházely hljid a smrt do jejich
úkrytu Starci a bojovnici konali
dlouhé porady, ale jejich oči byly
mdlé a neviděli cesty, po které by
mohli uniknout z bídy. Nesměli se
odvážit ze svého úkrytu, neboť by
se byli vydali nebezpečí, že je ne-
přítel zajme a odvleče do otroctví;
a zůztati, kde byli, rovněž nemo-
hli, nechtěli-li umřít hlady.
Tu přistoupila dívenka Aliquipi-
so k bojovníkům a starcům a ře-
kla, že k ní přišli dobří duchové,
když usnula pod stromy a ukázali
jí, jak lze ze stěny vysoké úžlabi-
ny, za kterou byl kmen ukryt, sva-
lití do údolí balvany tak, že i vel-
ké stromy tam dole rozdrtí. Dobří
duchové jí nařídili, aby zavedla ne-
přátele Oneidů do rokle. Musí vy-
konat tento rozkaz, aby vysvobodi-
la svůj lid z tísně.
Bojovníci a starci poslouchali
udiveně plán, který jim Aliquipiso
vykládala; pak nejvznešenější z ná-
čelníků pověsil ji na krk bílý řetěz
a provolal ji za kněžnu všeho lidu
a za miláčka Velkého Ducha. Když
přišla noc, opustila Aliquipiso klid-
ně a bez váhání svůj lid a zmizela
v temnotě.
Ráno našly přední stráže Min-
goeů děvčátko, které jakoby blou-
dilo po lese. Spěchali s ní do zpu-
stošené vsi, kde bývala kdysi se
svými družkami tak šťastna a po-
čali ji hned mučit, aby prozradila
úkryt svého lidu. Se silou, které
se nepřátelé divili, snášela dlouho
muka, konečně však prohlásila, že
povede své mučitele ve tmě do ú-
krytu Oneidů. Aliquipiso ukazova-
la cestu, ale levá ryka silného bo-
jovníka ji pevně držela, zatím co
pravá držela kyj, který měl zhubit
její život při prvním znamení zra-
dy. Po mnoha tajných stezkách a
oklikách postupovali Mingoeové
opatrně a pomalu, až přišli těsně
pod převislou žulovou stěnu. Tu
dala Aliquipiso bojovníkům zname-
ní, aby se kolem ní sestupili, jako
by chtěla obrovskou skálu odsu-
nout a ukázat skryté za ní upr-
chlíky. Když se všichni těsně ko-
lem ní seskupili, vyrazila náhle
velmi pronikavý výkřik, smluvené
znamení. Věděla, že bdící stráže
vyhladovělých Oneidů drží nad ni-
mi připraveny obrovské balvany
na pokraji skály.
Její strážci měli sotva čas ji sko-
lit, když již balvany řítily se straš-
nou silou se svahu a v léčku chy-
cené Mingoey drtily jako červy
pod nohou mocného obra.
Aliquipiso, statečná dívka Onei-
dů, byla od svého lidu po mnoho
let oplakávána. Velký Duch pro-
měnil její vlas v kozí list, který
Indiáni nazývají "vlající vlas" a
poslal ji do celého světa na ochra-
nu starých stromů. Z jejího těla
vyrostla vonná květina, kterou In-
diáni jmenují "krev statečných
žen."
Y módním obchodí'.
Prodavačka: Přejete si pane? —
/Venkovan: Módní šněrovačku!
Prodavačka: Pro vás?
Venkovan:Nedělejte žádné nemí-
stné vtipy!
A. Proč pak tolik piješ?
B. Abych utopil starosti.
A. A daří se ti to?
A. I kde pak, ty hanět nice umě-
jí plovat.
\
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 20, No. 11, Ed. 1 Thursday, October 13, 1910, newspaper, October 13, 1910; Halletsville, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394516/m1/7/?q=%22%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.