Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 15, No. 5, Ed. 1 Sunday, October 1, 1905 Page: 3 of 16
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
- 67 —
Jat se mistr Hai sinal.
-ZPíAplskfi IVpka, icvíovskélin uCedniku,
proKritKtiJ*1 J. Domahorsky.
Fuj, to byl "rajt", stará, aby jí
Pánbůh dal již lehké odpočinutí,
lítala naším "telierem" jako Čaro-
dějnice na koštěti, ta "žába mrňa-
vá" řvala pod baldachýnem před-
potopní kolíbky, jako když ji na
nože bere, a mistr koulel očima ja-
ko když chce kvartýr zapáliti.
Vstal jsem časně ráno, a upraviv
svoji toaletu, očekával jsem "mi-
strné" rozkazy.
Za chvíli slezla s kavalce "sta-
rá". Promnula si oči, olízla prsty,
přetřela dlaněmi svoji plesnivou ka-
deř, složila ušpiněný servit do cípu
a obvázala jím šišatou hlavu, navlí-
kla na sebe sukni, kterou chovala
jako antik po své nebožce babičce,
vlezla do nachtlaibu, se všech stran
ventilovaného, natáhla na své, ku-
řími oky dekorované nožky prvn i
Škorně, které jí přišly pod verpán-
kem do ruky—zasyčela jako melu-
zina: "Pepkn, tady máš chléb,
sůl, mlž a klíč, dones to daňového
bytu. Číslo je 999, je to poslední
dam o samotě v druhé ulici na le
*9-"
Spakuji tu patku cWeba, stisknu
tu škatulku od dramek s tou solí,
hodím nůž za lacl, pověsím k<č na
malíček a už se nesu.
"Stará" mne volá. Ani )sem se
dvakráte neohlédl a už jsem měl
nAši na zádech. Ta nůše byla plna
kuchařských requisit.
Na nůši byla klec, a v ní kanár
—sjnjice, súášela denně vajíčko,
které nám naše klofala do knedlí-
ků, aby měly žlutší barvu.
Na levou ruku mně dala nedo-
řvanou žábu a na pravou zavěsila
tříletého Emana,nastávajícího kan
didáta botaniky, a tomu, by nebě-
žel tak sám, dala vésti na špagátě
osmiletého amidora Panádla.
Tak jsem byl chudák obložen ja-
ko marinirovanej herinek; jen no-
hy jsem měl fraj. Upadnouti mně
tenkrát nes, neměl jsem jej čím
zvednouti, jinak by se mi to rozutí.
kalo do všech uhlů světa.
Když jsme se doškrábali do toho
nového kvartýru, oddechl jsem si.
Holku jsem posadil do jednoho a
Kmana s Panádlem do druhého
kouta,nůši jsem postavil do třetího,
klec do čtvrtého a hajdy pro ciga-
retu.
(K smrti rád koulím a to, jest-li
se totiž nemýlím, již od sedmi let.)
Nežli jsem přiběhl s tím libopu-j
chem ven, už to vypadalo jako I
na vetrenen.
Ta žába došmejkala se až ke kle.
ci a otevřela dvířka,a samice si vy-
šlápla 11a špacír po tom novým sa-
lonu. Jak pes zhlídl samici, kval-
tem za ní, a jak Eman viděl tu o-
feru, hned po jeho ocasu. Otevřel
jsem majestátně dvéře, a celej ten
průvod prolétl mně skrz nohy, a
už to bylo na ulici. Emana jsem
chytil za dveřmi já, a samici na
schodech Panádl.
Měla "kicht" ve křídlech, proto
mu špatně brala roha. Ani náš
Panádl nebyl loňský a tak měl
zdán! o honu— chodíval s mistrem
na dvoreček plašit německé myši,
ale nohy měl lepší než naše stará.
A teď ten smutek.
Zavřet jsem Emana s tou žábou
a šel jsem tragicky za rytířským
Panádlem. Otevru dvéře a Čekám
velikej íáklad přes hlavu. Ale kde,
— starej drží Panádla v náručí a
líbá ho, stará zase drží samici a
stírá ji hadrem s křídla krev.
Starej se směje—za tři léta ho vi-
dím poprvé se smáti; jindy se cho-
dívá smát do sklepa. Starej přejí-
má opatrně od staré samici, váže
ji do šátku a dává mi rozkaz: "Ta-
dy máš kanára — samečka — jdi a
odnes ho do bytu a dej ho tam k té
samici, je harckej pták, dáme je do
heku. Nemačkej ho a dej pozor ať
ti neulítne, podle barvy bude to vý-
tečný zpěvák, bude míti trilek. Pa-
nádl ho někde chytil a kous ho do
křídla."
Ubohá samice! Starej z
ní udělal samce! Kývám na vše
hlavou a hladím, abych už byl ze
dveří.
Mořská panno! Tak už zase stě-
huji na novo tu samici.Chudák, má
míti harckej trilek a jakživa nic ne-
zpívala než tik, tik, tik, až jsem
po ní chtěl kolikrát seknouti kopy-
tem. Panádl běží za mnou a ská-
če mi stále po té šnuptychlové kle-
ci. JeBt-li se nemejlím, tedy jíem
ho asi pětkráte kopl, že vzal harc-
kej trilek, až se lidé točili.
Až tam toho samce nastěhuji, z
učení uteku, nebo až se toho mistr
dochmátne, že je to stará samice a
ir má jen jednoho ptáka, při nej-
menším mne uškrtí. Přemýšlím
cestou, co jí mám dáti užívat, aby
se odnaučila nosit ty vejce.
Otevru dvéře a pálím rovnou ku
kleci.
Žába ji má v ruce. Vzpomenu
si, že je vším vinna a štípnu ji co
mám síly. Eman to neviděl, ptá se
jí, proč pláče a já mezitím hodím
tu samici do klece.
Panádl lítá kolem jako divoch —
kopnu ho, stavím klec na okno.
Samice tahá křídlo za sebou jako
šlep— nemůže vyskočiti na bydel-
ko a promenuje v parteru. Mám z
toho nesmírnou legrandu.
Jdu zpátky do bytu. Starej se
mne ptá, zdali už kanár zpívá.
K smrti rád mluvím, ale lháti
jsem se nenaučil. Povídám, že se
stydí, že posud nerozvázal. Mistr
se už dnes podruhé směje a mne si
ruce. To mnutí rukou je obyčej,
ně předehra k pohlavku. Už jej
mám, mlaskl, jako když zašlápne
švába. Mistrová připravena je na
cestu, v každé ruce drží obraz.
Mistr hubuje,že je na tom prach,
co řeknou lidé, ona vrčí, že to vítr
odfouká.
Nastává velké rozbírání verpán-
ku a vkládáme to do vany jako do
etuje, kolem pak dekorujeme samý-
mi prťáckými inštrumenty. Stará
cpe staré krámy do dvou pytlů,
pak je sváže provazem a hodí mně
je kol krku jako velbloudovi na hrb.
Do každé ruky mně dá třínohový
kotel, a už se nesu na novo. Lidé
se mi smějou a děti za mnou křičí:
Prtě, prtě, prtěill Utíkám před sta-
rou a lezu s tím první do dveří.
Děti zase mají klec v parádě. Pa-
nádl má oči vypouleny a vrč! na
samici. Ted1 to asi praskne.
Jeden pták musí z klece zmizeti,
co jsem byl pryč. Seknu pytlem
po Panádlovi, div že mu oba páry
noh neurazím, praštím stoličkami
do obou koutů salonu a spustím
hodně nahlas, aby to stará do dve-
ří se hrnoucí slyšela.
"Ježíš Marjá, Aninko, co's to
udělala ? Kde máš druhého ptáčka?
Rány Bož!, počkej, ty budeš bita!
Samička pryč— ty dostaneš! Paní
mistrová, kouknou, pustil jsem do
klece samce, tamhle jim to posta-
vím, a než se vrátím, samička pryč.
Emánek to zajisté s Aninkou stáhli
s okna. A toho péří tady, snad ji
sežral Panádl!"
Stará hled! jako známý dvojko-
pytník na mráz, no, kde tolik 9lov
od srdce, neví koho má d&ív sprá-
skán, a pak také nemá čím, leda
by pohřbila nějakej ten slejvák.
Pane Hože! jest-li se nemejlím,
starej se hrne do dveří. Ten chá-
pe čerstvěji nežli stará. Ona hned
spustí celou historii, omlouvá E-
mana a tu Nánu a svaluje celou
vinu na mne, vrčí, že jsem měl klec
pověsiti, aby k ní drabanti nemo-
hli. Starému se ježí vlasy, začíná
kouleti očima a mne si ruce. To je
od jakživa zlé znamení. Už lítám
ode zdi ku zdi při zvucích mlaska-
jících facek a pohlavků.
Až půjdu zítra pro rape, namí-
chám mu tam papriky. Vyběhnu
ven,kuchařky se mi smějí, že mám
tváře jako růže, jedna dokonce ře-
kla, že jsem zabr kluk. Matylda!
Na nás! Starej mne volá, strká mi
do ruky spráskanýho Emana, aby
mu v bytu neřval. Kluk se mne
drapne a už se neseme.
Jest-li se nemejlím, slyším muzi-
ku. Posadím kluka na roh na stu-
pínek, přinesu velkej kámen, dáin
mu ho na kolena a řeknu: "Emán-
ku, tady počkej, já jdu pro ořechy,
budeme je tady tlouc!" Kluk jest
jak sýkora. Rád ořechy, snědl by
jich pytel.
Letím za kutálkou/ než kluk se
dá do pláče, než svalí se velkej ká-
men s těch jeho špejl!, budu zase
zpátky. Vyšlápl jsem si! Fři mar-
še! Letím zpátky — kluk pryč —
roh prázdnej. O tichou soustrast
se prosí! Doma moc otázek prvn!
—kde mám kluka? Tvrdím, že sto-
jí venku. Mistrová hrne se podí-
vat. Kluk pryč!
Co čert nechse míti, otvírají se
dvéře, a do nich strká policajt klu-
ka a bručí, aby si na "to" dali po-
zor, že "to" bylo pod elektrikou.
Stará v duetu se starým začnou
kroutili ruce nad hlavou, a hned
taková lítost pro toho ukoptěnce,
že to dál nešlo. A znova "balet".
V průvodu potěhu skáču s nohy
na nohu, ode dveří k oknu a zas
repeté, mezi čímž míchají on i ona
facky a pohlavky. A tak ten nový
život v kvartýru nastává.
Hledá se chleba—měl jsem za-
pomenouti snídati, snědl jsem— za
to výprask.— Samice začíná sná-
šeti vejce, grand viks a stále a stá-
le výprask, že by člověk zasloužil
pomník jako učedník — chudák—
mučedník.
Lékař: "Máte horkou zimnici
v nejvyšším stupni. Nejdříve se
přičiním, abych vám pomohl od
pádivé žízně."
Pacient: "Jen se přičiňte, byste-
mi pomohl od zimnice, od žízně si
já pak pomohu sám."
Dávat a prosit jest mnoho, pt;gr
čež, beř rád, dokud dívají.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 15, No. 5, Ed. 1 Sunday, October 1, 1905, newspaper, October 1, 1905; Halletsville, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394644/m1/3/?q=%22%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.