Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 17, No. 23, Ed. 1 Wednesday, July 1, 1908 Page: 5 of 8
eight pages : ill. ; page 13 x 10 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
PROROCTVÍ.
I.
0)
$
&
Neviní již, kterého to dne měsí-
ce srpua toku ibi6 přijel ku bra-
nám hlavniho velitelství v Granadě
roztihaný a podivný cikán, šedesát-
ník, povoláním střihač ovcí, které-
ho jmenovali všichni přezdívkou
Heredia. Jel na vyzáblém, neče-
santm oslu, jihožlo celým postro-
jem byl provaz přes prsa; a sotva
seskočil na zeni, volal, že chceš
generálem mluvit. Netřeba podo-
týkali, že taková žádost zbudila
rozhorlení stráže, smích ordonancí
a pochybnost a nejistotu adjutantů,
□ež dospěla až k sluchu Jeho Exce-
lence Dona Eugenia Protocarrero,
hraběte de Montijo, tou dobou ge-
nerála a velitele ve staroslavném
království granadském . . . Ale
protože byl teuto hodnostář ve vel-
nu dobré náladě a znal dobře He-
rediu, slavného šprými, taškářstvím
a láskou k cizímu majetku, — s při-
volením podvedeuého majetníka,—
nařídil, aby nechali cilcána vstou-
pili.
Ten vešel do bytu Jeho Excelen-
ce, učinil dva kruky v před ujeden
vzad, jakoby přicházel ve velmi dů-
ležitých záležitostech, padl na ko-
lena a zvolal:
"Sláva nejsvětější Panně Marii,
a sláva Vaší Milosti, kterýž jste
otcem celému světu."
'•Povstaň, zauech šibalství a po.
věz mi, co chceš" řekl hrabě se
zřejmou úsečností.
Heredia taktéž zvážněl a řekl
, velmi hovorně:
"Nuže, seňore, přicházím si pro
těch tisíc realův."
"Jakých tisíc realův?1'
"Které jste před několika dny
slíbil veřejným prohlášením tomu,
kdo označí, jak vypadá Parron."
"Cože, ty jsi s nim znám?"
"Nikoliv, seňore."
"Tedy ..."
"Ale prohlédl jsem si jej."
"Jak . . . ?"
"Toť velmi jednoduché. Vy
hledal jsem jej; viděl jsem jej; mo-
hu jej popsati a žádám svoji odmě
nu." ,
"Jsi |ist, že jsi jej viděl?" zvo-
lal generál se zájmem, který pře
máhal jeho pochybnosti.
Cikán se dal do smíchu a odpo-
věděl: —
"Toť zřejmo. Vaše milost řekne
asi: ten cikán je jako všichni a
chce mne podvésti. Ať mne Bůh
trestá, lhu-li. Včera jsem viděl
Parorona".
"Ale víš-li pak, jaký to nesmysl
mluvíš? Nevíš, že po ty tři roky;
co pronásledujeme toho netvora,
toho krvelačného lupiče, nikdo ho
nezná a nikdo ho nespatřil? Nevíš,
že každodenně zajímá na různých
místech těchto hor několik cestují-
cích a pak je zavraždi, neboť ří-
kává, mrtví že nemluví a to že jest
jediný prostředek, aby ho nikdo
nevydal právu? Nevíš konečně,
že spatřili Parrona jest, jako bys
se setkal se svou smrtí?"
Cikán se zase zasmál a řekl:
"A neví Vaše Milost, že co ne-
dovede cikán, nedoved-, nikdo na
světě? Což někdo pozná, kdy je
náš smích a pláč pravdivý? Zná
Vaše Milost lišku, která by byla
tak prohnaná jako my? Opakuji
můj generále, že jsem Parrona ne-
jen viděl, ale i s ním mluvil."
"Kde?"
"Na cestě do Tozaru."
"Dokaž mi to."
"Poslyš, Vaše Milost. Včera rá-
no tomu bylo Osm dní, co jsme upa
dli, osel můj a já, mezi několik lou-
pežníků. Svázali mne důkladně a
zavlekli mne do čertových roklin,
až k místu, kde lupiči tábořili.
Hrozná doměnka mne rozčílila
Jsou to snad lidé Parronovi? -
Říkal jsem si každou chvíli: "Nu,
jakáž pomoc. Zavraždí mne, pro-
tože ten proklatec si umínil, že oči,
které spatří jeho tvář, nesmějí ni-
kdy již Bpatřiti co jiného."
Byl jsem zabrán do těchto my-
šlenek, když přede mne vstoupil
muž nádherně oděný, pleskl mne
do ramene a usmívaje se roztomile
mi řekl: —
"Brachu, jsem Parron."
Jakmile jsem to uslyšel, skácel
jsem se okamžitě na znak.
Loupežník se dal smíchu,
Poystal jsem skroušs^č, poklekl
jsem a zvolal všemi odstíny hlasu,
který jsem dovedl nalézti: — "Bu-
diž duši tvé požehnáno, králi lid-
stva ... Jak bych tě nepoznal dle
tvého královského chováni, které
ti bůh udělil. A jaká byla asi máť
ze které se ziodil takový syn. Je-
žíši . . . Dovol mi synu milý, ať
tě obejmu. Ať bídně zemru, ne-
měl-li jsem já, ubohý cikán, chuť s
tebou se shledati a pohádali tobě z
dlaně a přitisknouti políbení na tu.
to císařskou ruku. Také já jsem
tvého řemesla. Chceš abych tě
naučil vymčňovati mrtvé osly za
živé? Chceš prodávati staré koně
své za mladá hříbata? Chceš a-
bych naučil mezky francouzsky?"
Hrabě de Montijo se nemohl
zdržeti úsměvu. Pak se otázal:
A co odpověděl Parron na to
vše? Co učinil?"
Totéž, co Vaše Milost. Smál
se na celé kolo."
"A ty . . . ?"
"Já, seňorico; jsem se smál ta-
ké, ale po tvářích mi hrkaly slzy
veliké jak pomeranče."
"Pokračuj."
"Pak mi podal ruku a řekl: —
"Brachu, vy jste jediný talento.
vaný člověk, který upadl kdy v mo-
je ruce. Všichni ostatní mají zlo-
řečený zvyk, že mne rozesmutní
pláčem a nářkem a že tropí jiné
hlouposti, které mně rozčilují. Jen
vy jste mne rozesmál a nebýt těch
slz . . . "
"O seňore, to je samou radostí."
"Věřím. Ďábel sám dobře ví, že
to je poprvé za šest neb osm let,
co jsem se zasmál. Ovšem jsem
stejně málo plakal . . . Ale nech-
rne toho. Hoši..."
Sotva že řekl Parron tato slova,
obklopil mne, dříve než by Člověk
mrkl, celý mrak kulovnic.
Bůh mi buď milostiv," odvážil
jsem se zvolali.
"Počkejte", zvolal Parron, "o
to se prozatím nejedná. Zavolal
jsem vás, abych se zeptal, co jste
u toho člověka lapili."
"Huňatého osla."
"A na penězích?"
' 'Tři duros (asi 80 ct.) a sedm
reálů,"
"Nuže, nechte nás o samotě.1'
Všichni se vzdálili.
"Nu, a teď mi hádej z ruky",
zvolal lupič, podávaje mi dlafi.
Vzal jsem jej za ni a rozvažoval
jsem okamžik: byl jsem si vědom,
že třeba abych mluvil tentokráte
vážně, a řekl jsem co nejvážněji
Parrone, dříve či později, ať
mne již zbavíš života, nebo mi ho
daruješ —budeš oběšen."
"To vím už dávno", řekl bandi-
ta klidně. "Pověz mi, kdy."
Začal jsem v duchu počítati.
"Tub muž", myslil jsem, mi "da-
ruje život; zítra jsem v Granadě a
udám jej; pozítří ráno jej lapí; pak
začne soud . . .
Pravíš kdy?" odpověděl jsem
vážně. "Nuže, hleď: v příštím mě-
síci."
Parron se zachvěl a já také, neb
mi napadlo, že snad právě mojí
lebkou prolétlo skutečné prorocké
tušení. ,
"Nuže, hleď, cikáně", řekl Par-
ron velmi zvolna. "Zůstaneš
mé moci; nepověsí-li mne po celý
příští měsíc, pověsím já tebe tak
jistě, jako že pověsili mého otce
Zemru-li v té lhůtě, budeš volným*
"Děkuji pěkně", řekl jsem sám
k sobě. — "Dává mi milost po své
smrti."
A bylo mi líto, že jsem určil tak
krátkou lhůtu.
Zůstalo při tom; dovedli mne
do jeskyně, kdež mne zavřeli, a
Parron vsedl na svou klisnu a vra-
zil do těch huštin tam "
"Aha, již vím", zvolal hrabě de
Montijo. "Parron zemřel, tube
pustili a proto jej dovedeš popsa-
ti.1'
"Právě naopak, můj generále . .
Parron jest živ, a v tom právě vě-
zí nejhroznější háček celé historie".
II. <
Uplynulo osm dní, aniž by mne
byl náčelník navšivil. Pokud mi
bylo lze seznali, neobjevil se tam
ode dne, co jsem mu hádal z ruky; a
to prý není nic neobyčejného, jak
mi vypravoval jeden z mých stráž-
ců.
"Víte, řekl mi, že náčelník jde
čas po čase ke všem čertům a na-
vrátí se, ni se mu zlíbí. A nikdo
z nás neví, co dělá po ten dlouhý
čas, co je vzdálen."
Nicméuě jsem se mnohými pro-
sbami jakož i tím, že jsem hádal z
ruky všem loupežníkům a proroko-
val jim, že nebudou oběšeni, a že
stáří jejich bude velice klidné, do-
mohl, že mne vždycky odpoled-
ne vyvedli z jeskyně a uvazovali
mne ke stromu, protože mne dusi-
lo uvnitř horko.
Nemusím však podotýkali, že ne-
scházely nikdy po mém boku dvě
pušky.
Jednoho odpoledne asi k šesté,
přivlékli loupežníci, kteři byli to-
ho dne na rozkaz Parronova ná-
stupce ve službě, z výpravy něja-
nějakého ubohého sekáče, sváza-
ného, asi čtyřiceti- neb padesátile-
tého, jehožto bědování pronikalo
až do duše,
"Dejte mně mých dvacet duros"
volal. "Ach .. Kdybyste věděli,
jak namáhavě jsem si je vydělal.
Celé leto jsem sekal v úpalu slunce.
Celé léto jsem byl vzdálen od své
vesnice, své ženy a svých dítek.
Tak jsem sehnal za svůj pot, za své
mozoly tu sumu, ze které budeme
žiti po celou zimu. A když se teď
vracím a toužím, abych je objal a
zaplatil dluhy, které učinili za ži-
vobytí, jak mám ztratit peníze, kte
ré jsou pro mne celým pokladem.
Milosrdenství, pánové. Vraťte mi
mých dvacet duros."
Výsměšný chechtot odpovídal
lkáni ubohého otce.
Já se třásl strachy u stromu, na
který jsem byl uvázán; neboť i my
máme rodiny.
"Nebuď blázen", zvolal konečně
jeden loupežník, přistupuje k seká
či, "Není dobře, že pomýšlíš na
peníze, co bys zatím měl pomýšle-
ti na věci vážnější. . . "
"Jsi v moci Parronově."
"Parron?.... Neznám ho....
Nikdy jsem jej neslyšel jmenovali.
Přicházím příliš z daleka, Jsem z
Alicante a sekal jsem v Sevilly
Nuže, příteli, Parron znamená
smrt. Každý, kdo upadne v naše
ruce, zemře. Nuže, učiň víí dvou
minutách testament, a doporuč du-
ši svoji bohu v dalších dvou mi-
nutách. Vzhůru zbraň.... Palte!
Máš čtyři minuty času."
•Chci jich využiti. Vyslechuěte
mne, pro milosrdenství."
Mluv"l
Mám šest dětí — a nešťastnou
— řeknu vdovu — neboť vidím, že
zemříti musím Čtu ve vašich
Očích, že jste horší nežli šelmy.. ..
Ano horší. Neboť šelmy téhož dru
hu se nepožírají navzájem. Ale
promiňte. Nevím co mluvím. Ca-
balleros, který z vás je snad ot-
cem.. Není nikdo z vás otcem?
Nevíte, co to jest, šest dětí pj ce-
lou zimu bez chleba? Nevíte, co
to jest maika, která vidí, jak umí-
rají její děti, volajíce: mám hlad -
je mi zima? — Pánové, nežádám
života pro sebe, ale pro ně... Mé
niilovauéděti...."
A otec klesl na řzem a pozvedl
k loupežníkům obličej.. Jaký to
obličej.... Jakoby to byl obličej
svatých, které házel Nero šelmám,
jak vypravují otcové kazatelé.
Loupežníci pociťovali jakési hnu
tí v prsou, ale jeden pohlížel na
druhého — a jedm z nich, vida, že
všichni myslí jen na jedinou věc,
odvážil se ji vyslovili."
"Co řekl?" tázal se generál, ve-
lice pohnut vy|>ravováním.
"Řekl: "Caballeros, co teď vy-
konáme, nesmí se Parron dověděti
nikdy...."
"Nikdy— nikdy...." vzlykali
lupičové.
"Jdi, dobrý člověče," zvolal je-
den z nich, který skoro již plakal.
Já taktéž kýval na sekáče, aby
ihned odešel.
Nešťastník zvolna vstával.
"Rychle. Jděte, opakovali všich
ni, ooracejice se k němu zády.
Sekáč natáhl mimoděk ruku.
"Tobě se to zdá býti málo?" je-
den z nich zvolal. Snad nechceš
své peníze? Aj — — nenapínej
zbytečně naši trpělivost."
Ubohý otec odešel s pláčem a
záhy zmizel.
Uplynulo půl hodiny, ve které
se loupežníci na vzájem zapřisáha.
li, aby nikdo neřekl kapitánovi, že
darovali někomu život, když se
tam náhle objevil Parron, za kte-
rým seděl na kobyle sekáč.
Loupežnici ustupovali vyděšeně.
Parron se pohodlně přiblížil; str-
hnul svoji dvouhlavňovou muške-
tu, a míře na své soudruhy, zvolal:
"Darebáci.. Hanebníci.. Mám
chuť vás všechny pobiti. Rychle
vydejte tomu člověku dvacet duros,
které jste mu uloupili."
Lupičové vyndali dvacet duros
a dali je sekáči, který se vrhl k no-
hám muže, rozkazujícího lupičům
a jevícího tak dobré srdce.
Parron mu řekl:
"Jděte s bohem. Kdybyste mi
nebyl řekl, kudy mám jiti, nebyl
bych je nikdy nalezl. Nu, vidíte,
že jste neměl příčiny nedůvěřovali
mně. Splnil jsem svůj slib. Tu
máte svých dvacet duros. A tak
— pochodem . .."
Sekáč jej několikrát objal a ode-
šel pln radosti.
Sotva však odešel padesát kroků
zavolal jej jeho dobrod^iec znova
Ubožák si popilil s' návratem.
"Co poroučíte?" otázal se se
snahou, aby prospěl tomu, který
byl vrátil štěstí jeho rodině.
"Znáte Parrona?" otázal se ho.
"Neznám ho."
"Mýlíš se", odpověděl lupič."
Já jsem Parron."
Sekáč se poděsil.
Parron přiložil mušketu k líci a
vystřelil dvě ráuy na sekáče, a ten
se svalil.
Zvolal jen: "Proklínám tě."
Uprostřed hrůzy z té podívané,
jsem pozoroval, že se strom, ku
kterému jsem byl přivázán, lehce
zachvěl a že se moje pouta poně'
kud uvolnila.
Jedna z kuli, ranivši sekáče, vje-
la do provazu, který mne poutal ku
kmeni a přerazila jej.
Nedal jsem na jevo, že jsem u-
volněn, a vyčkal jsem chvíli k ú-
těku.
Zatím řekl Parron svým soudru-
hům, ukazuje na sekáče: "Teď jej
smíte obrat. Jste holota — dare-
báci.. .. Pustíte toho chlapa, aby
šel, a vykřikoval vše po silnicích.
Slejué jak jsem jej nalezl já a vy-
slechl jej, co se mu stalo, mohli jej
ualézti četníci, a on by jim Lyl řekl
jak vypadáte a kde se skrýváme,
stejně jak to řekl mně a hned bysme
byli všichni v žaláři. Teď vidíte,
co znamená loupiti a nezabíjeti. A
teď dost řeči a zahrabte mrtvolu."
Zatím co loupežníci kopali a
Parron se dal do jídla, obrácen zá-
dy ke mně, odplížil jsem se poně-
kud od stromu a vrhl jsem se do
nejbližšího křoví.
Již se šeřilo. Ve stínech večera
jsem prchal jak jsem mohl, a při
světle hvězd nalezl jsem svého 0-
sla, který se tam klidně pásl, při-
vázán k dubu.
Cikán popsal potom banditu,
přijal vypsanou cenu a odešel, za*
nechav hraběte de Montijo a jehs
pobočníka, velmi překvapené.
Zbývá nám nyní zvěděli, zda-li
prorokoval Heredia dobře čili nic,
když hádal Parronovi z ruky.
III.
Čtrnáct dni po této příhodě ko-
lem deváté hodiny ranní divilo se
mnoho zahalečů v ulici de San
Juan de Dios a v části ulice de Sas
Feiipe, jak se vypravuji dvě sttui-
ny horských četmků, kteii se u.eli
ó desáté vydati hledal Parioiia, ji-
hožto úkrytu a vzezřeni jeho 1 jt«o
soudruhů se hrabě de Muuiijo ko-
nečně dopátral.
Zájem a vzrušení obecenstva by-
lo/veliké, a nemenši byla vážnost,
se kterou se četníci loučili se svý-
mi rodinami a přáteli, neboť vyiia
vali se na velmi důležitou vjpra
vu. Bylť vzbudil Parrou velikuu
bázeň v celém staroalavuéui krá-
lovství granadském.
"Zdá se, že se budem seřuďuva-
ti", řekl joden četník druhému, "a
nevidím desátníka Lopeze.''
"Je to skutečně podivué, neboť
jindy přichází vždy dfive uež ostat
ní, jedná-li se o vyhledáni Patro-
na, kterého nenávidí z celé sve
duše."
"Což nevíte, co se stalo?" řekl
třetí četník, vměšuje se do húvoru.
■Aj, toť náš nový kamarad. Jan
se ti vede v našem sboru?"
"Znamenitě," odpověděl tázaný.
Byl to bledý muž jemného cho-
vání, a vojenský šat mu znamenitě
slušel.
"Vyprávěl jste něco"—opako-
val první.
"Ach tak.... že desátník Loptz
zahynul " odpovědél bludy iei-
ník.
"Manueli — co pravíte? Toť
nemožno. Jásám viděl dnes ráno
Lopeze tak jak vás."
Ten, jejž zvali Manuelem, od-
pověděl chladně:
'■Není tomu ani pul hodiny, co
jej Parron zabil."
"Paron? Kde?'"
"Právě zde. V Granadě. Mrtvo
lu Lopezovu nalezli na svahu měst-
ského vrchu."
Všichni zmlkli a Manuel jal ae
hvízdati vlasteneckou písničku.
"To je již jedeiJáct čelníku v
šesti dnech," zvolal seržán "Par.
ton si umínil, že nás vyhubí. Ale
jak pak jest v Granadě? Vždyť
jdeme vyhledat jej daleKO do hor."
Manuel přestal hvízdali a řekl 3
obvyklou lhostejnosti:
"Stařena, která se nahodila ke
zločinu, vypráví, že když zatni
Lopeze, prohlásil, půjdeme-li jaj
hledat, že nám poskytne té radosti
abychom jej seznali."
"Kamaráde, jsi obdivuhodně klid
ný. Mluvíš o Parronovi s opovr-
žením. ."
"Nu, což je Parron něčím vice
než člověkem?" řekl Manuel hrdo-
pyšně.
"Do řad", zvolalo v tom něko-
lik hlasů.
Sestavily se dvě řady a počala
se čisti jména.
Tou dobou se tam přiblížil cikán
Heredia a zastavil se jako ostatni,
aby si prohlédl skvělou tu výpra-
vu. Tu se zdálo, že Manuel, no-
vý četník, se zachvěl a ustoupil
poněkud, jakoby se chtěl skrýti za
své soudruhy.
V tom na líěho Heredia pohlédl,
vykřikl a uskočil jakoby jej zmije
uštkla, a dal se na útěk k ulici de
San Jeronimo. — \
Manuel uchopil karabinu, píilo-
žil ji k líci a namířil na cikána.
Ale jiný četník odrazil tnu -ješté
v čas pušku a rána vyšla do vzdu-
chu.
"Zbláznil se, Manuel se zblás-
Vsédl jsem naň a nezastavil jsem^ini|. Četník ztratil rozum", volalo
až zde- , , . , jeden přes druhého na tisíce lidí,
"A tedy mi, pane, dejte těch tisíc Qa ten výjev.
reálu, a ja vam povím jak vypadá " ť
Parron, který mi odebral tří a půl A důstojníci, poddftsfojníoi i ob-
duros." Ičané obklopili toho muž«, ktetý
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 17, No. 23, Ed. 1 Wednesday, July 1, 1908, newspaper, July 1, 1908; Halletsville, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth395052/m1/5/: accessed July 9, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.