Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 17, No. 17, Ed. 1 Wednesday, April 1, 1908 Page: 5 of 14
fourteen pages : ill. ; page 13 x 10 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
OTEC MARTIN.
Vypravování to nás dojalo a již
; jsme pro jistotu chtěli jít na lože,
/.<• řprfiifcistiiiy i>ffioiii a. 1'ikimrt. | když strýc Castillo, buď že si tro-
"Strýče Salvadore, to jsou saméchu více přihnul, nebo že chtěl dě-
třesky plesky a nikdo, kdo to vypra- lat hrdinu, počal se strašlivě zaklí-
vuje, toho nezažil a — inu, nevě- nati, že ho nikdo nezastraší, že se
řím, že se lidé%po smrti zjevují." 1 postaví sám třeba stu mnichům, že
"Ba synu, ba, všechno co pra- kdyby nebyli pohltili jmění chu-
víš, je pravda jako evangelium." j dých lidi, nebyli by je pobíjeli, že
Víte, co připravilo do hrobu nej- půjde do poustevny, a tam si na
statečnějšího muže z naší vsi, strý-1 otce Martina počká a ukáže mu, a
ce Castilla, o kterém jste slýchali, řádil tak, že jsme se báli, že nám
a co mne stálo nemoc, že jsem už něco vyvede za to, že jsme mu říka-
měl na kahánku? Nuže, povím li, že jej Pánbůh za to potrestá,
vám to, a pamatujte, že to je pra Mamy byli naše domluvy, nedbal
vda jako evangelium. jich a na nás nedal. Chopil se
Byl večer před dušičkami a my, klobouku a pláště, a chtěl na ulici,
totiž já, strýc Castillo, Pánbůh mu že půjde na strašidelného mnicha,
dej lehké odpočinutí — strýc Car-j Zvony na poustevně vyzváněly
lišta a pan Menancio,. nejlepší stře-t za mrtvé, (ve Španělích vyzvánějí
lec v celém kraji, — však jsme jej; zvony za mrtvé celou noc před Duši-
pochovali, ani tomu měsíc není — čkami,) noc byla temná jako peklo
jsme se sešli, že půjdem na hon. I a úmysl jeho byl tím strašlivější.
Vyjeli jsme o třetí odpůldne, a- právž odhijcla dvan4ctá) když
bychom strávili noc v lese a >™li- otevřel dVéfe, nedbaje našeho ža-
li začíti honbu Lasně z rána. braňování. V tom jsme uslyšeli
zděšený výkřik strýce Castilla a
spěchali jsme se podivati, co se
děje. Ještě jde po mně mráz —.
Padli jsme v té chvíli na zem: na
prahu dveří objevil se mnich v ká-
pí, všecek zablácený a bílé vousy
,měl delší nežli sám svatý Antonín.
Nevím co se s námi dělo, ani jak
dlouho jsme nemohli vydati ze se-
be slovo. Na konec nám řekl
mnich temným hlasem:
•'Pomozme muži, ležícímu na
zemi."
Zvedli jsme strýce Castilla, ale
ten se nehnul, neboť byl mrtev.
Klesli jsme na kolena k nohám
mnichovým řkouce:
"Odpusť nám, otče Martine."
"Moji milí, mýlíte se, nejsem i
otec Martin. Znám pověst, která
se ve zdejším okolí vypravuje a ny-
ní pochopuji váš zmatek. Já jsem
otec Ignatio. Vyšel jsem včera
odpoledne z kláštera kázat dnes v
sousední vsi. Liják mne chytil,
mezek na kterém jsem jel se mi v
poli zatoulal — já náhodou přišel
sem a zaměřil jsem sem do domu,
protože bylo v oknech světlo."
"Tedy vy nejste —"
"Nu, nejsem zjevem z onoho
světa. Ale co se stalo tomu člo-
věku?"
"Potrestal jej bůh," odpověděl
pan Menancio.
HASTRMAN.
Bylo ošklivé počasí, nad pohořím
visely mraky, že se zdálo, že bude
p pršeti inkoust, a vzduch byl ostrý
jako břitva. Ale to nás nezarazi-
10 a vyjeli jsme vesele za žertův;
pau Menancio nám vyprávěl o ho-
nech, a tak jedeme a jedeme. Ale
člověk míní a Pánbůh mění. na-
jednou se dalo do takového lijavce,
jako o potopě, a vítr a dešť nám do
opravdy vyrýval do obličeje struž-
ky, ačkoliv jsme se hleděli statečně
i uvnitř zavlažiti znamenitým ví-
nem, které měl s sebou v měchu
strýc Carlista.
byl takový příval, že koně ne-
mohli dále, a pan Menancio, kte-
rý znal krajinu z nás nejlépe, nám
poradil, abychom sjeli se silnice a
dali se přes pole rovnou do vsi,
zvané Villáguila, kterou jsme vidě-
_ li nedaleko na stráni.
* Zabočili jsme k prvnímu domu,
ve kterém jsme spatřili světlo a vy-
šel přívětivý dědoušek, který se si-
ce na začátku polekal, vida nás v
těch pozdních hodinách a celé za-
blácené, ale upokojil se, když jsme
mu řekli, co se nám přihodilo. Po-
stavili jsme koně do stáje a odebra-
li se do kuchyně a zatopili v krbu
důkladně, abychom si usušili šaty,
neboť jsme byli mokří jako myš.
Dali jsme si zuova naplniti měch,
který nám cestou hodně splaskl, a
počali jsme večeřeli. Když jsme
se najedli, začali jsme zpívati a se
smáti jako nerozumní, vzpomína-
jíce na tu šlakovitou cestu, ale ho-
stitel nás vyruiil otázkou, chceme-
11 už spáti, že přinese nějaký slam-
ník a ustele nám všem. A že má-
me míti na paměti, že jest předve-
čer svátku Dušiček a půlnoc neda-
leká, a že by se nám mohl zjevit
otec Martin.
Zarazili jsme se, nechápajíce, co i FoKřck.
nám praví, a když to milý brach -také dobře, vy nezdvořáku,"
zpozoroval a poznal, že jsme cizí a kfiíe, dr- Kropáí. ..Za tolo vaše
neznáme asi historie o otci Marti- \ jednánj se vám odměním, buďte I práhy služebná, na niž hastrman
noví, výpravě nam toto. jist!" vyskočil, stáhl jí střevíc s nohy a
Před mnoha lety, za vzpoury pro- ,.To jako chcete mi u5kodit na zmizel
ti mnichům, utekl do této vsi jeden ; 0iic]10jg tjm( je vzdáte se profe
z nich, který se při vraždění za- sej,u ^za| se s úšklebkem pohrob-
chránil jako zázrakem; jmenoval! njk
fu otec Martin, a byl tak hodný aj •
laskavý, že nebylo toho, kdo by jej ritohií dítě. ......
neměl ze srdce rád. Ale protože Dědoušek. - "Plakala jsi, když j anl mVš a Proto st^ hlavV dohr°-
jsou všude lidé, kteří se ani naro- tě maminka zavřela do té temné! ma<ty.
světničky?" í i>vec se doma sinál, sám histor
"Plakala." ku o hastrmanovi .nejvíce potvrzo
Děd. — "A proč jsi plakala?" i val, a měl radost, že tahá za nohu
Jako matka.
"Tento pij, mi drahá pani," ho-
vořil toulavý darmošlap, "je zrovna
takový, jak jej moje matka děláva-
la."
"Je-li možná!" potěšeně zvolala
panička.
"Ano, zrovna takový, atojeprá.
vě co mne připravilo o domov.
Stalo se to v obci, položené v ro-
mantické krajině nedaleko Jílového
Bydlí tam už léta švec Branzol,
jak jsem já ho zde pojmenoval, a-
bych ho nevydál veřejnému posmě-
chu. Je to malý nepatrný človíček,
jenž v létě měl nouzi o práci, ježto
místní obyvatelé, čítající 65 hlav, z
velké části chodí bosi nebo nosí
dřeváky. A Pražáci, kteří tam mí-
li letní byty, za těch pír neděl tr-
hali sice včecko možné v oboru bo-
taniky, jen boty měli stále celé.
1 začal mistr Branzol o svém
hladomoru přemýšlet, čehož výsle-
dek byl nápad skutečně ševcovský.
Okolo vsi totiž teče dosti hluboký
potok, přes nějž vede úzká chatrná
lávka, schovaná téměř celá v hu-
stém vrboví. A na této lávce vy-
budoval Branzol plán ku zlepšení
své existence. Vyhledal doma sta-
rý zelený plášť po bratrovi, který
býval v Praze sluhou 11 pošty, sba-
lil jej, a když se sešeřilo, vplížil se
do vrbovi u lávky. Tam plášť 0-
blékl, sedl do proutí a čekal. Přes
livku trousili se obyčejně tou do
bou Pražené z večerních vychizek
do svých bytů. Mistr Branzol ja-
ko pravá česká povaha seděl a če-
kal trpělivě. Bylo ticho, soumrak
snášel se nad krajinou. Konečně
blížila se k lávce ženská postava.
Když vstoupila na lávku, pohnuto
se to ve vrboví, chflap, a už praž-
skou slečinku mistr chytil za nohu
a tuto pevně svíral. Žabka zoufa-
le vykřikla a zrak její padl do hou-
ští, kde spatřila malého, zeleného
mužíka. — "Hastrman — pomoc
— hastrman!" dralo se ubohé z hr-
délka. V tom se jl uvolnilo, a u-
strašená ubíhala k svému obydlí —
bez střevíčku. Ten jí stáhl s no-
žky "hastrman" Branzol a pospí-
chal s ním domů. Slečinka zbou-
řila sice celou ves, všecko běželo k
potoku, ale po hastrmanovi nikde
ani stopy. A všichni se polekané
chudince ještě vysmáli.
První oddíl ševcovy záchrany
hladového žaludku zdařil se zname-
nitě. Druhého dne pak přišla o
kradená oběť a dala si vzíti míru
na nové střevíčky, při čemž vypra-
vovala ševci včerejší příhodu i du-
šovala se, že hastrmana opravdu
viděla. Svec se divil, kroutil hla-
vou, litoval ubohou, ale na konec
prohlásil, že i jeho prababička slý-
chala doma už jako dítě, že tady v
té krajině potloukají se hastrmani
a že už sám taky měl s ním co dě-
lat.
Nějaký čas bylo ticho, ale najed-
nou byla zase celá ' ves na nohou.
Opět byl viděn hastrman a sice
prý skutečný: v zeleném kabátě a
z levého šosu kapala pry mu voda.
Kde jaká bába, každá to jistila a
děti ze vsi nesměly se k potoku a-
ni přiblížit. Tentokráte byla to z
to jsi ty, přištipkáři? No počkej,'
chlapíku." Paničce se uvolnilo a
hastrman byl lapjsn. Prosil, slibo-
val, zaklínal se, nic plátno: obec-
ní policajt nerozuměl žertům. Dr-
žel ševce pevně, a když se sběhli
sousedé přivábení křikem, vyzdvihl
policajt Branzola na břehu do výš-
ky a za zvolání: "Když jsi hastr-
man, tak marš do vody," hodil ho
do studené lázně. Všecko se smá-
lo, švec vyhrabal se na břeh a voda
srčela nejen i, levého, ale i z pra-
vého šosu.
Pověst obce bvla zachráněna,
policajt dostal pytel bramhorfl, slí-
bených mu starostou, a Branzolovi
pohroženo, vystoupi-li ještě jednou
v úloze hastrmana, že nebude pla-
vat v potoce, ale k soudu.
Mrtrí nemluví.
Ona. — Ale jak je to niožným,
že se vdovy tak lehce vdávají?"
On. — "Protože ti, kdož by o
nich mohli mluviti, jsou mrtvi." 1
Těmhle reformátorům, kteříchtí
mít úplný klid nedělní, a usilují o
to, aby byly zavřeny hostince, bo-
lírny a jiné obchody, měl bych něja-
ký skrovný návrh: Což když se
jim jedná tak o zájmy pracujícího
lidu, aby zavřeli síti kuchyně a ma-
štalc v neděli, tak aby služky a ko-
čové měli též v neděli odpočinek?
Mistr Branzol dostal zase práci,
i ale sousedům to vrtalo hlavou,
j Takhle prý to nejde dál; příštího
i roku nepřišla by tlam na letní byt
diti neměli, zaklepali večer j>řed
Dušičkami na poustsvnu, ve které
otec Mártin bydlel, nějací lidé, že
prý má jít zaopatřit umírající ja-
kousi stařenu. Otec Martin nevá-
hal, otevřel dvéře, dva z nich cho- [ zavařeniny a dort.'
pili se svítilen, že jej doprovodí, a •-
když vycházeli, vrhli se všichni na
Vnučka. — "Protože to nebyl' nejen lufťáky, ale i obec
ten kloset, v kterém má maminka | Uplynulo asi čtrnict dni, na ha-
strmana se zapomínalo zase už. Že
však přicházeli noví Pražáci, vydal
Jistý kazatel, který v městě před se švec znova načekání. Dlouho
chudáka mnicha, probodali jej jako velkým shromážděním kázal, zvo- sed£l marně, až na jednou mu po-
silo, sebrali co v poustevně bylo, a ' 1: i skočilo srdce v těle. Tlustá ma-
odéšli — kam, nevím, snad rovnou j "Lidé, kteří nejste se svojí žeuou trona, oddychující jako veritábl lo-
do pekel, protože se z nich už ni-: spokojení, vstaňtel" ;komotiva, šla mu na lep. Sotva
iilu nevrátil. Ihned se celé shromáždění jako i vstoupila na lávku, vymrštil se švec
® Od té doby před dušičkami o půl- jeden muž zvedlo, jen jeden stařec j a „g jj držel. Lokomotiva — chci
noci — v tu hodinu jej totiž zabi- zůstal sedět. ; říci panička —vypískla, ale Bran-
li — se zjevuje otec Martin každé- T11 pravil kazatel: "Tak co star-; zoj nepovolil. Lup se nedařil, neb
mu, kdo není v posteli, a jsem jist, j £e> máš tak výbornou ženu?" I svíral švec pevně místo střevíčku
že není v celé vsi nikoho, kdo by (1I toto," řekl stařec, ale bolavou' zašněrovanou botku. Nežli však
r:r«:LKS: nohu mám, kterou mi žena podle si mohl uvědomiti situaci, ucítil ni-
já |d spát a vy si dělejte co chce-' své hlavy léčí a už deset let se ne- i hle na hrdle mocné sevřeni, jakoby
te." mohu postaví.." 1 kleštěmi, tak že už jen sípal. "Tak
Před mnoha léty žila v Sarajevu
stará žena, jejíž syn Selim s ni zle
nakládal. Jednoho dne, když tý-
rání synovo bylo nad obyčej velké,
sebrala se vdova a šla na syna k
delibašovi (městskému hejtmanu)
žalovat. Ten, rozloben nad nevdě-
čností syna, rozkázal drábům, aby
Selima ihned přiveli. Za půl hodi-
ny přivedli před delibašu jakéhos
mladíka, strachem na půl mrtvého,
který slul Selim.
"Bídníčel" zahřměl delibaša —
"ty jsi tím netvorem, který matku
kopeš, ji nadáváš a hladem moříš?
Ihned si nalož svoji starou ma-
tku na záda a odnes ji domů a jest-
li se ještě jednou dozvím, že jsi jí
jfnom pohledem urazil, nechám ti
vČechny kosti v těle rozdrtit, jako
že jsem delibaša Sarajevský."
Selim chtěl něco říci i stará žena
chystala sek jakémus vysvětlení, a-
le delibaša mávnul rukou zakázav
si tak každý protest a ubohý Selim
musil si starou ženu naložiti na zá-
da a potě se hanbou nesl ji domů.
Lidé se sbíhali a Selimovi se smá-
li a ten div se studem do země ne-
propadl, neboť pro Turka není
většího trestu a pokoření, musí-li
být ženě podroben a j f sloužit. Tu
potkal náhodou svého bfatra.
"Selime! Nešťastníče, co děláš?
Koho to neseš?
"Naši matku," vzdychl Selim.
"Blízníš? Vždyťnaše matka jest
už sedem let mrtvi!"
"To vím — ale jdi — a řekni to
delibašovi, jestli: ti uvěří, vůbec
jestli tě vyslechne."
- - *
[eden člověk z Mostaru ukradl
oka (tři libry) soli. Chytili ho a
postavili před soud. Kadi (soud-
ce) ho uznal vinným a dal mu na
vybraní tři tresty. Buď aby sně-
dl tu sůl, nebo aby si dal vysázeti
50 ran 11a chodidla, aneb aby za-
platil 10 dukátů pokuty.
"Hm—'dobři rada drahi—"
řekl si zloděj a rozhodl se, že tu
sůl snf. —
Ale sotva že několik lžic soli s
nouzí do žaludku vpravil, oči vy-
lezly mu z důlku, celý zmodral a
sezelenal a prohlisil, že si raději
nechi vysázet 50 ran na chodidla.
Kadi se usmál a pokynul, a hlí-
dači chopili se hříšníka. Ten, ač-
koliv ze všeqh sil vynasnažoval bo-
lest přemoci, nedokázal toho a při
dvanácté ráně křičel:
"Milost! Milost! Já raději zapla-
tím!"
Zaplatil a kadi pokutu shrábl
pro sebe.
Turečtí úředníci jsou hrabiví a
ukrutní.
Briy se těíll.
Starý učitel vypravuje ze svých
zkušeností: Když jsem přišel na
na své první místo do N , bylo je-
ště zvykem přinášeti učiteli různé
příspěvky darem do kuchyně a na
živobytí. Přinášelo se, co dalo ho-
spodářství a dvůr. Mák, holouba-
ta, kuřata, jaternice, vajíčka, zkrá-
tka vše, co mohlo být! k užitku.
Svobodnému učiteli způsobilo ně-
kdy takové nadělen! dost starostí!
Nebylo mi tedy nikterak s podivem,
když jednoho dne přiběhl do mého
mládeneckého pokoje čiperný ho-
šík ze sousedstva a sotva dechu po-
padaje volal ke mně: "Pane učitel,
pane učitel, tatínek by rád věděl,
jpé-li rád vepřovou pečeni?" Můj
bože, jak bych byl nejedl rid ve-
pfovou pečeni? To bylo moje nej-
mileji! jídlo a sotva jsem jen o ní
zaslechl, slévaly se mi sliny pod
patrem. "Řekni tatínkovi, že se
dávám pěkně poroučet, a že vepřo-
vou nesmírně rád!" vzkazoval jsem
uznalému otci a slůvko "nesmírně"
zdůraznil jsem tak výmluvně, že
bych byl již za tento řečnický vý-
kon zasloužil alespoň celou šunku.
A nyní jsem čekal na výsledky do-
tazu a odpovědi. Avšak podivu-
íiodno, čas ubíhal, uplynul již tý-
den, ale uznání, po zásilce, po ve-
přové ani památky! Když jsem se
již obával, áby vytoužená pečínla
nezmizela ve snich, zastavil jsem
si hocha a povídám mu: "N11 Ber-
tiku, co je s tou vepřovou pečení?"
"Jo," zvolal hoch, "když ono se
nám prasátko zase uzdravilo!" a
ujížděl ode mne, jakoby mu" byl
hlavu zapálil.
Smutnit vyhlídka.
"V lásce pak, milý pane," kon-
čila liadačka, "dožijete se velkého
sklamání."
"Tedy mne děvče odmítne?"
"Nikoliv, neodmítne, nýbrž ve-
zmete si je."
| Pan Ťukálek. — "Dovolte, sleč-
no, — v jakém stáří myslíte vy, že
by se měly dívky vdávat?"
Slečinka. — "Asi tak v mém stá-
ří."
Nasťeddimu pošel osel a toho
samého dne zemřela mu i žena.
Vdovec naříkal, ale stále jenom o.
osla. "Proč pláčeš jen o osla, když
ti také žena zemřela?" ptal se kdo-
si. "Proto, že mi každý, koho
jsem jen potkal, říká: "Upokoj se
--ji ti sim zaopatřím hodnou a do-
brou ženu, ale osla mi ještě nikdo
neslíbil.
Pin k sluhovi: Nešťastníče, proč
jste mne nechal zaspat? Víte pře-
ce, že chci odejet prvním vlakem.
Sluha: Račte odpustit, ale při-
vě když jsem vás chtěl vzbudit,
vykřikl jste ze spaní: "Ještě jednu
plziňskou!" Myslel jsem, fce mu-
sím počkat, až ji ráčíte vypít.
Boháč jeden V Persii měl syna,
který se nehonosil příliš velkou
chytrostí a proto otci velkou sta-
rost působil.
Proto dal ho k jednomu proroku
na učení, aby moudrý mu! syna ta-
ké moudřejším učinil.
"Pane," pravil prproV, "všechno
co sám umím, jsem vašeho syna
naučil. — Celé moje umění, jak u-
kryté věci uhodnout, jsem mu vpra-
vil — ale jest-li on nedovede věci
dobře rozeznat a udat, za to nemo-
hu Veškerá moje snaha i to pře-
konat, roztříštila se v jeho slabém
rozumu."
Otec vzal tajně prsten, stiskl ho
v dlani a zvolal: 1.
"Nyní dokaž, můj synu, jak da-
leko tvoje umění sahá. Co držím
zde v mé dlani?"
i' Mladík prošel v mysli prorocká
pravidla a odvětil:
" "Jest to předmět z kovu a kame-
ní," „Dobře synu, a dále?"
"Jest kulatý."
"Uhodls — a co dále?"
"Uvnitř jest otvor."
"Výborně —a celek jest?"
"Otče — po to nto popisu—mu-
sí to být asi — mlýnský kámen."
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 17, No. 17, Ed. 1 Wednesday, April 1, 1908, newspaper, April 1, 1908; Halletsville, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth395060/m1/5/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.