Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 17, Ed. 1 Friday, April 28, 1944 Page: 2 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
echoslovAk
V pátek, dne 28. dubna 1944.
ROMÁN OD H. COURTHS-MAHLEROVE
MAGDIN OSUD
Magda seděla v černém šatě skloněná na židli, sto-
jící v koutě u krbu. Stahovala zimou ramena a upíral?
zraky v žár krbu. Nastával soumrak, v němž všecky
věci splývaly v šedou jednotu. Byla v pokoji sama —
ponechali ji samotnu jejímu bolu. Byla sama se svým
bolem, se svou úzkostí o budoucnost, se všemi hrů-
zami bezútéšné opuštěnosti.
Dveře do vedlejší světnice byly otevřeny. Teď sem
padl odtud pruh světla a osvítil i kout krbu a dal za-
zářiti Magdině tváři nad těmi černými šaty jako svět-
lé skvrně ve splynulém soumraku. Její tvář byla ble-
dá a úzká.
Z vedlejšího pokoje ozvály se hlasy. Zněly jakoby z
dáli, skoro neskutečné v Magdino ucho. Nebylo v nich
nic teplého, potěšujícího pro ubohou sirotu, jejiž otec
před třemi léty zahynul prý na lovu a jejíž matku
právě před hodinou pochovali. . . .
A teď spí maminka v odlehlém koutě sadu pod kaš-
tany, jež široko rozkládaly své větve nad posvátnou
zemi, do níž Lavardénští pochovávali své mrtvé. Tam
ležel také Magdin otec, zastřelic se, čemu obalené říka-
li: "nehoda na lově."
Matčina smrt však byla nej těžším pro ubohé dítě.
Magda stále vzpomínala na to, co jí matka před smrtí chy o hmotných starostech, šla za mužem svého srdce,
podniku, od něhož očekává mnohomilionový výdělek.
Posledně ho potkaly některé nezdary a pro tu chvíli
nemůže mu dáti nic.
Rupert řekl, že jeho otec jen s velikým namahá-
ním docílil lhůty placení jisté částky až po svátbé, a
že, nedostane-li hned aspoň sto tisíc, může přijíti
statek na buben.
A tehdy slíbil Mariin otec, že mu opatří na Lavardén
výpůjčky sto tisíc na mirný úrok.
"A jakmile má spekulace šťastně se skončí, zaplatím
ihned téch 100 tisíc a ty dostaneš hned druhých 100
tisíc, aby tvůj otec byl bez starostí." dodal nakonec.
To bylo vše, co Rupert docílil. Vrátil se dosti mrzut
domů, kde pro něho a jeho choť upravili celé první
poschodí.
Co zůstalo teď z celé tak skvělé partie?
A hned při novém setkáni se s Marií dál jí plně zná-
ti svou nelibost, takže ona hned pojala pochybnosti
o jeho lásce k ní. A ty mučivé pochybnosti rostly pak
den po dni.
A také příbuzní k ní nejevili více té zářící roztomi-
losti. Otec jejího muže hleděl na ni chmurně, matka
vyzvídala na ní jejich majetkové poměry, o nichž Ma-
ria sama nic nevěděla, sestry Melanie a Helena dělaly
uštěpačné narážky, z nichž Maria poznala, že se haneb-
né zklamaly ve svých nadějích.
Maria nikdy nemyslila na to, je-li bohatá nebo ne.
— Otec jí nikdy nic o svých poměrech neřekl, ba ani
jejímu bratru ne. Oba žili vždy blahobytně, otec vedl
život velkého pána. A Maria bez starosti, nemajíc tu
řekla: "Neplač pro mně, až umru. Mně bude dobře,
velmi dobře! Všecky bolesti a trampoty pominou, ni-
kdo mne nebude mučltl více. Pouze nad sebou samou
bude ti plakati, má drahá, ubohá Magdičko. Kéž tě
osud ušetří hořeplného života, jaký mně udělil."
Pak jí podala knížku v zapečetěné obálce a pravila:
"Tu knihu dáš strýci Jiřímu, až se s ním jednou
shledáš. Snad to bude brzo. Ať si ji přečte, je to můj
deník — a až. tobě bude 18 let, ať ji dá tobě. Až jl
přečteš, uvidíš, jakou hříčkou je člověk v rukou osudu.
A dobře jl ukryj, aby jl žádné nenávistné oko v do-
mě nespatřilo."
Magda schovala knihu v zapečetěné obálce mezi své
věci nahoře ve své chudé podkrovní komůrce. Věděla
dobře, proč matka nechtěla, aby ji spatřily chladné,
bezcitné araky jejích příbuzných.
Zatřásla se opět zimou a naslouchala v tupé, němé
úzkosti, co se mluví v pokoji. Byli tam všichni pří-
buzní z otcovy strany a radili se o ní. Matka zanecha-
la jediného příbuzného, bratra Jiřího. Ten byl ale
daleko, a neměl potuchy, že jediná sestra, sotva 35 lé-
tá, zemřela.
Magda, vyčerpána pláčem a dlouhým bděním u lože
nemocné matky, skláněla hlavinku víc a více na prsa.
Byla na smrt unavena, a byla by se nejraději nechala
vynésti s nebožkou maminkou. Ponechali slabému,
sotva 141etému dítěti všecku péči o nemocnou. Nikdo
neměl v tomto domě času pro slabou, bledou, tichou
Marii a její dceru Magdu. Obě tyto ženy byly na obtiž
ostatním obyvatelům, kteří by je byli nejraději vy-
strnadili z domu — kdyby se nebyli báli lidských řečí.
Tak je vypověděli aspoň pod střechu, do úzkých
pokojíčků. Tam jím posílali chudičkou stravu v čase,
co Maria stonala, jinak se o ně živá duše nestarala.
Co záleželo na životě a blahu takových dvou žen? A
přece Magdina matka před 15 léty s velikou slávou sem
vjížděla, jako zářící, šťastná nevěsta. . .!
Tehdy rodina Broedeletova nevěděla, jak by se ji
zavděčila a zalichotila. Starý pán Broedelet, Magdin
děd, jí s pochlebnými slovy políbil ruku a nazval ji
"má předrahá dceručka." Babička jí hladila ruce, zno
va a znova ji objímala a obé švakrové Mariiny, Mela-
nie a Helena, ujišťovaly ji svým nejlepším přátel-
stvím. Její muž, Rupert Broedelet, přenesl ji na rukou
přes práh domu a šeptala jí do uší nejsladši Jména.
A to vše dělo se proto, že myslili, že Maria je boha-
ta, že zaplatí dluhy Lavardénu a všem těm lidem za-
bezpečí bezstarostný život. Čekali od ní zlaté požehná-
ní, neboť byla dcerou bohatého bankéře Feldnera, a
měla Jediného bratra, s nímž se jednou měla děliti o
veliké bohatství.
Přijali ji jako vykupitelku z bídy a strádání.
Pak ale vše se náhle jinak obrátilo.
První stín na illusi Mariina štěstí padl tehdy, když
jí otec nedal slíbeného věna. Rupert Broedelet si ji
vzal jako bohatou dědičku a poněvadž byl nejvýšší čas,
aby bohatou ženitbou zachránil pád domu. Na Ruper-
tovi, jediném synu, spočívala všecka naděje rodiny.
Krom něho byly tři dcery. Pouze nejstarší, Eliška, mě-
la jistého důstojníka, jenž na štěstí mohl sám složití
svatební kauci. Ostání dvě marně čekaly nějakého že-
nicha, ač byly hezké — ale chudé.
Tak naděje Broedeletů spočívala na Rupertovi a to
bylo jásotu, když se zasnoubil s dcerou bohatého ban-
kéře. On věděl, že sriií uvésti domů pouze bohatou ne-
věstu a proto velmi chladnokrevně hledal mezi boha-
tými děvčaty v kraji.
Rupert Broedelet poznal na gymnasiu Jiřího Feld-
nera, bratra Mariina. Jak závistivě tehdy pohlížel na
.skvělé jeho životní poměry. I přivinul se vypočítavě ku
•svému "příteli" — Jiřímu Feldnerovi. Tento neměl ani
ponětí o pravé povaze Rupertově. Sám byl povaha
silná, ušlechtilá a žil po ukončeni gymnasia jako veli-
ký pán, spíše proto, že si toho otec přál z ohledu na
rodovou vážnost, nežli z vlastni vůle a záliby.
A právě to vystupování Jiřího dovedlo Ruperta k
domněnce, že je jeho otec velmi bohat, v němž ho
utvrdil i skvělý život ve ville Feldnerových; když se
dověděl, že má Jiří sestru, dal se od něho uvésti do
rodiny.
Krásná Maria Foldnerová měla plno nápadníků, ale
nejlépe se ji líbil Rupert Broedelet, jenž se k ní uměl
velmi dobře přiblížili; hned se také vyznal Jiřímu, že
se na smrt zamiloval do jeho sestry a že bez ní nemůže
zíti.
Jiří netušil, že to vše je pouhá vypočitavost. Myslil,
že Rupert, syn majitele Lavardénu, dosti velikého stat-
ku, nepotřebuje se ženiti pro peníze. Když viděl, že Je
sestra zamilována^ nechal věci volný průběh. A když
se otec ptal, je-li Rupert v dobrých poměrech, potvrdil
mu to s dobrým svědomím. A tak ani otec Mariin ne-
namítal nic proti ucházeni se Rupertovu.
A tak došlo k zasnoubení Marie s Rupertem za veli-
kého přepychu a plesu. Několik dní na to ptal se Ru-
pert, jakoby bez úmyslu, na Mariino věno. A bankéř
s veselou roztomilostí prohlásil, že svou dceru samo-
zřejmě vypraví dle svých poměrů. Z toho čítal s vě-
nem statisícovým. Také jeho rodina se kojila nejlep-
šími nadějemi a vítala Marii s otevřenou náručí.
Brzo po svatbě navštívil Rupert tchána, aby ho po-
žádal o věno, a tu mu tchán řekl, že sám nyní potře-
buje peněz a že mu pro tu dobu nemůže dáti nic.
To bylo velikým zklamáním pro Ruperta. Pobledl
jako stěna, a vyznal přímo, že se jeho otec až dosa-
vad jen ztěžka udržoval nad vodou. Na toto přiznání
zase pobledl Mariin otec.
Sebral se však a vyznal, že pro tu chvíli je v peně-
žitých nesnázích a že všechny hotové peníze vložil do
hrda a šťastna v domněnce, že i ona je milována.
Vlídné přijetí, jehož se jí dostalo od mužových pří-
buzných v Lavardénu, ji učinilo šťastnou, poněvadž
myslila, že ji mají rádi, i zlobila se na sebe, že jim tu
lásku plně nesplácí, neboť právě její srdce celé náleže-
lo Rupertovi.
Najednou se vše kolem ní změnilo. Rupert ukazoval
mrzutý, chladný obličej, tchán i tchyně hleděli na ni
vyčítavě, sestry Rupertovy mluvily jízlivě o "předstí-
raném bohatství," o "házení písku do oči." Plna úzko-
sti tázala se Maria sama sebe, co to má znamenati.
Ptála se muže, ten jí neodpověděl. A její podezřeni,
že Rupert si ji vzal jen pro peníze, rostlo víc a více.
Jistotu v té věci měla záhy hrozným způsobem poz-
nati. Jednoho dne přišla zpráva do Lavardénu, že se
bankéř Feldner pro nešťastné spekulace zastřelil. Při-
šel prý o všecko!
Když to Maria slyšela, jakoby zkameněla; hrůza ji
ochromila, když .ve na ni všichni vyřítili s děsnými
obviněními. Jejímu muži spadla náhle maska s tvá-
ře a ona ho spatřila v celé jeho nízkosti. On dovoloval,
že ji nazývali \ domě dcerou podvodníka, ano i pod-
vodnicí, která se uměla vetřiti do počestné rodiny
Její muž byl zajedno s ostatní rodinou a řekl jí tvrdě
a chladné, že ho podvedla. Hrála si na bohatou dědič-
ku, ač tomu bylo naopak. On potřeboval pomoc a chu-
dou si vzíti nemohl.
Melanie, sestra Rupertova, zvolala zlostně:
"Nyní tě má Rupert na krku, a my jsme na mizině
A tys toho vinna, že nám Rupert nemůže pomoci."
A jemná Maria se nemohla proti těm obviněním há-
jiti. Zoufalá ztrnulost ji přemohla. Ani utéci nemohla
před těmi štěkajícími lidmi, neboť se cítila matkou a
tím byla na ně upoutána. Ani slova jim neodpověděla,
neboť jejich nízkost byla nad její síly. Ani nevěděla,
co dělá a co se s ní děje. Vše v ní a kol ní bylo rozbi
to. Později se za nic nemohla upamatovati, jak se do-
stala k úmrtnímu loži svého otce. Taková děsní ztrnu-
lost se jí zmocnila.
Bratr Jiří, jenž ji vřele miloval, a jemuž ona vroucí
láskou oplácela, ulekl se jejího bídného vzezření. Ani
netušil, jak trpěla. Stud za jejího muže ji zavřel ústa.
Jiří myslil, že je toho stavu příčinou smrt otcova a
jejich úpadek. Hleděl ji těšiti.
"Nevzdávej se, Maria, já se všemožně přičiním o
nápravu. Já myslím, že otec se ukvapil a že bezdůvod-
ně ztratil hlavu. Snad to není tak zlé, jak on myslil.
Já rozhodně učiním vše, abych alesponň jméno za-
chránil. Tys, díky bohu, v Lavardénu ukryta, a já mo-
hu pracovati. Aspoň čestné jméno musíme zachovati z
trosek, toť hlavní!"
Maria mlčky zmlkla. Neřekla, jak pěkně je ukryta v
Lavardénu.
Toho hrozného dne poznal Jiří švakra Ruperta ješ-
tě s jiné strany. On žádal na Jiřím, aby hleděl pro
sebe a pro sestru co nejvíce z konkursní podstaty vytě-
žiti.
"Nejméně sto tisíc franků musím míti. Tvůj otec mi
je slíbil a já jsem si je na jeho návod vypůčil. Ty nut-
ně potřebuji! Já jsem byl hanebně podveden, když mně
líčili Marii jako bohatou dědičku. A já ty peníze mu-
sím míti, abych zachoval Lavardén pro sebe i pro ro-
dinu, neboť on nás všecky živí. Vypoví-li mně ty, peníze,
jsme ztraceni," naříkal Rupert.
Jiří věděl, že Rupert si vzal sestru pouze pro peníze.
Teď teprve chápal, proč byla Maria tak zničena, a
veliký soucit s ní vstoupil mu do srdce. Ale Rupertovo
přání splniti nemohl.
"Běží o čest otcovu a o mou vlastní! Nejprve zapla-
tím dluhy, a co zbude, bude Mariino, na sebe nepočí-
tám, já se protluku. Nejprve však čestné jméno, po-
tom ostatní."
Na tom Jiří zůstal, m&rně Rupert naléhal.
"Co na tom, bude-li o těch 100 tisíc konkursní pod-
stata menší, mně to pomůže!" pravil.
Jiří zůstal na svém. U něho byl Rupert hotov! Od
té chvíle byl cizím a sestru litoval nesmírně. Ona pa-
dla do spárů nesvědomitého sobce, jenž se jí nyní bude
mstíti. Když Rupert neustával naléhati, odvětil mu
Jiří povně a přísně:
"Nejprve přijdou otcovi dlužníci, pak ty! Ani cen-
timu nedám nečestně stranou. To by byl podvod!"
Rupert odběhl rozzuřen. Jiří vyhledal sestru; našel
ji zničenou a zoufalou u otcovy rakve. Zvedl ji lásky-
plně. "Ubohá Maria! Teď teprve vím, co tě trápí! Tvůj
muž odhodil přede mnou svou masku!"
Ona mu padla zničena do náruči
"Kéž bych tu ležela na místě otcově, jak by mně
bylo blaze!" .
A Jiří ji soucitně hladil po rusých vlasech.
"Na to nemysli. Maria! Teď musíš ještě jiný život
chránit, nejen svůj! Mysli na své dítě! Hleď, já jsem
až dosud žil bezstarostně, nestaraje se, odkud jde to,
co potřebuji k životu. Otec dával a já jsem bral, a my-
slil jsem si, Bůh ví co, že jsem pracoval v obchodě,
nemaje toho zapotřebí. I ty jsi jen brala a nemyslila
jako já — a tak jsme snad oba, nechtice a nevě-
douce, spoluvinni na úpadku. Nyní hleďme zachrániti,
co se dá. První je dobré jméno!"
A vyprávěl jí, k čemu ho Rupert naváděl.
"Toho jsem mu odepřel. A já myslím, že I ty chceš
r.ejprvé zachovati otcové pméno čistým! Nikdo ho ne-
smí nazvati podvodníkem!"
Maria se přece jaksi sebrala. Pohlédla na bratra
smutně a pevně a jistě odpověděla:
"Ano, Jiří, ať se stane cokoli! Napřed očisti otcovo
jméno, možno-li. To je naši nejvyšší povinností."
Jiří přivinul ji na prsa.
"Má ubohá sestro! Tebe očekává těžký život." Třá-
sla se, hledíc naň mrtvýma, prázdnýma očima.
"Já to vím, Jiří!"
Byla to dojemná odevzdanost, vyslovená těmi slo-
vy. Jak smutno mu bylo, když ji viděl tak trpěti!
Vzpomněl si, jak zcela jinak by se jí byl život utvořil,
kdyby si místo Ruperta byla vzala jeho přítele, Jana
van Rossuma. Jan van Rossum byl mladý Holanďan
a chodil s Jiřím na obchodní školu. Před rokem tu byl
návštévou a zamiloval se na smrt do Marie. Ta ho
však nenechala v pochybnostech, že ho nemiluje a že
by ho nemohla milovati tak, jak žena muže milovati
má. Ctila ho velmi, vážila si jeho vzácných vlastno-
stí, a velmi jí bolelo, že mu tak těžkou ránu zasazuje.
Ona však nemůže si pomoci, neboť nemožno vdáti
jí se bez lásky. Oč by dnes byla na tom lépe, nežli s
Rupertem z Lavardénu.
Snad i Maria si ve své bídě na to vzpomněla,
On ji pohladil po ruce. Ale slova útěchy pro ni tu
chvíli nenalezl.
Potom pochovali otce. Rupert stál zamračen vedle
své paní a odvedl ji beze slova útěchy do statku 2
hodiny od města vzdáleného.
Ubohá paní měla nyní hotové peklo v Lavardénu.
Nikdo na ni vlídné nepromluvil, nikdo se jí nezastal.
Muž. ji urážlivě zanedbával, a jen myšlenka na dítě ji
zadržela před sebevraždou.
Zoufale utekla se do kouta, aby se tu ztmule dívala
před sebe. Její zničené štěstí stálo před ní jako pří-
zrak. Jednali s ní surově a bezcitně, jakoby ona sama
byla všeho neštěstí vinna. Potom ji vyhnali z toho ne-
činného ustrnutí a řekli ji, aby pracovala, že v Lavar-
dénu není místa pro lenochy a darmochleby.
Vzchopila ss a dala se do práce. Nikdo ha ni nepro-
mluvil, nikdo neměl pro ni slova útěchy. Sebrali jí
také mnohé věci z pokojů, které jí tam byli dříve po-
stavili v domnění, že je bohatou dědičkou.
"Proč se máme omezovati? Matka ti přenechala tři
pokoje, poněvadž jsme myslili, že jsi bohatou dědič-
kou. Teď to je ovšem jiné. Můžeš matce přenechati
její pokoje, abychom my dvě, Helena a já, měly opět
svůj druhý pokoj. Vy s Rupertem budete míti vždy
ještě dosti místa," pravila Melanie.
A Maria jim beze slova a stesku pokoj vyprázdnila.
Ji nemohlo už nic od nich překvapiti. A tak už ji
bylo všecko lhostejno. Po několika měsících přijel do
Laverdčnu Jiří, aby se rozloučil se sestrou.
Řekl jí, že se mu podařilo zapraviti všecky otcovy
dluhy. Obchod bankovní přišel do jiných rukou. Mu-
sil ovšem všecko prodati, aby všem požadavkům do-
stál.
'Pro nás dva však nezbylo nic, Maria, docela nic.
Já jsem prodal i svého koně i své knihy a vše, co mně
osobně nálež:lo, abych si opatřil peníze na cestu ne
boť doma zustati nemohu. Jedu na Kongo, do západ-
ni Afriky, ku příteli Janu Rossumovi."
Maria se na nčho podivné podívala, řkouc:
"K Janu Rossumovi?"
"Ano, jeho otec má obchod a statek na Kongu. Jan
tam trvale sídlí a vede obchody. Často mne tam zval.
A nyní, když se dověděl o úpadku našeho domu, tele-
grafoval mně: "Přijeď!"
Marii zvlhly oči:
"Ten šlechetný muž!"
"Ano, šlechetný, vznešený muž, ačkoli není hezký
ve tváří," pravil Jiří.
Ona si přitiskla ruc« na oči.
"Já vím, Jiří, co tím chceš říci. Byl to drahokam,
Jejž jsem odhodila a vzala si lesklý střípek."
"Má ubohá Maria!"
Ona se obrátila.
"Tiše, tiše, už ani slova o mně, mne to rozčiluje.
Tedy k Janu Rossumovi?"
"Ano, a doufám, že se v jeho závodě dobře zapra-
cuji. Teď potřebuji peníze na cestu pouze pro sebe.
Až budu na Kongu, budu bez starosti. Proto ti mohu
dáti z výtěžku za mé věci 3.000 franků. To je vše, co
mně přebývá. Podrž si to pro sebe a pro své dítě, abys
nemusila svého muže prošiti o každý haléř. Když jsem
mu řekl, že jsem nezachránil než pouze čestné jméno
otcovo, on div mne nevyhodil. Vezmi si ty peníze a
dobře si je schovej. Až si tam něco ustřádám, pak ti
pošlu opět, abys nezávisela na svém mužovi. Nejra-
ději bych tě vzal s sebou, drahá sestro. Velmi mě to
tísní, že tě musím zanechati v tomto domě."
Maria ho s pláčem objala.
"S bohem, drahý bratře. Pozdravuj Jana Rossuma
a řekni mu, že se zachoval jako pravý přítel v bídě."
Přivinul ji k sobě. Hlas se jí zalknul.
"Jen buď pevná, drahá sestro! Doufej ve své dítě,
ono ti pomůže nésti starosti a hoře. A mně často piš.
Piš vždy na adresu: "Jan Rossum, Palembang, Kongo,
Záp. Afrika."
Tak se rozešli. Bylo to těžké loučeni. Jiří silně stisk-
nul rty, když viděl naposled bledý, ztrápený obličej
Mariin.
Vytrhl se jí z náručí a rychle odešel.
S Rupertem a s ostatními rozloučil se chladně. Hle-
děli naň s vysoká — na syna podvodníka!
Zatím byl Jiří vše učinil, aby jméno otcovo očistil,
kdežto Rupert sám jej naváděl k podvodu. To ti chla-
píci zapomněli!
Jak nerad nechával Jiří milovanou sestru mezi tě-
mi surovými lidmi! Věděl, co ji tu čeká. Ovšem o ve-
likosti té bídy neměl ani zdáni, neboť Maria si ne-
stěžovala a nesla sama celé to břímě bolesti, jsouc
všemi v rodině nenáviděna a pokořována.
Pouze Eliška Volmarová, sestra Rupertova, matka
desitiletého hocha, cítila s Marií. Bohužel sem jezdí-
vala pouze na návštěvu; její muž byl v nedalekém
městě kapitánem.
Znala Marii už od dřívějška, jako svobodnou a stý-
kávala se i s rodinou Feldnerovou. Tedy pouze ona se
svým mužem někdy jí pomáhali.
Elišce se protivilo hanebné chování se její rodiny k
Marii a zvláště to bratrovo. Nemohla pochopiti, jak
může někdo dávati vinu Marii. Byla proto velmi roz-
hořčena na svou rodinu a velmi cítila s Marií; otci i
matce činívala často výčitky.
Ovšem bez účinku. V její přítomnosti aspoň bývali
trochu zdrženliví. Na neštěstí však bývala zřídka kdy
v Laverdénu, obyčejně o svátcích a o prázdninách tu
bývala s malým Robertem. Nebyla tak bohata, aby si
mohla dopřáti nákladné cesty na zotavenou. Proto
jezdívala se synkem na zotavenou do Lavardénu, aby
se tu hoch mohl na čerstvém vzduch vyběhati.
Robert ovšem velmi rád se proháněl lesy, polmi,
prolézal stáje, kolny a stodoly. Hospodářství ho velmi
těšilo. Odkouká val štolbům jejich uměni a brzy uměl
zacházeti s dobytkem a o žních pilně vypomáhal.
Chtěl býti hospodářem, ale otec ho chtěl míti dů-
stojníkem. Měl veliký smysl pro přírodu a pro vše, co
souvisí s hospodářstvím.
Tu a tam přijel někdy s matkou do Lavardénu. Tak
toho mnoho Eliška pro Marii učiniti nemohla. Ale už ty
její návštěvy byly vždy pro Marii svátky radosti.
Jednou pravila k Marii:
'Až se dostaví ta těžká chvíle, přijdu tě ošetřovati.
Neboť zde by se tě nikdo neujal a ty, ubožačko, musíš
aspoň tuto dobu poznati vlídnou péči. Bohužel, nemo-
hu pro tebe mnoho učiniti."
Marii vytryzkly slzy z očí. Nemohouc promluviti,
tiskla vřele Elišce ruce.
Nyní asponň hleděla Maria s větší nadějí vstříc na-
rození svého dítěte.
Ale přece se nesmírně bála té chvíle, vědouc, že je
všem v okolí trnem v oku a že budou i dítě považovati
za nového, darmoj:da. Vždyť její muž často řekl ve
své surovosti: "My se máme sami co oháněti, natož
pak ještě s dítětem.' '
Eliška dostála slovu. Když se jí Magda narodila, při-
jela hned a pilně matku a dítě ošetřovala.
Jak jí byla Maria vděčná. Chvíle ta je ještě více
sblížila a Maria hořce plakala, když Eliška opět odjíž-
děla.
"Neplač, Maria, buď silná! O prázdninách se opět
uvidíme! Přijedu s Robertem, zatím se těš se svým
děckem. Ono ti poskytne útěchy za všechna trápení."
Rupert byl hodně lhostejný při narození své dcer-
ky. Potom docela zanedbával ženu. Dětský pokoj ne-
mohl ani viděti.
A Maria právě proto bývala tu často. Tam nepotká-
vala nenávistných očí, neslýchávala zlých poznámek.
Na dítě si nikdo nevzpomněl, jen bába se přišla na ně
podívat. Avšak hnul-li se v ní láskyplný pocit k děcku
jejího syna, ihned zašel následkem poznání, že to bylo
věrnou podobou své matky. Mělo její světlý, zlatolesk-
lý vlas a tytéž veliké, šedé oči. Po otci ani rysu. A proto
bylo mu nésti osud své matky.
Maria našla jedinou útěchou ve všech svých útra-
pách: Dítě bylo jediným paprskem slunečním v tom
smutném jejím životě. Ani už ji nehnětlo, že otec nebyl
k dcerušce vlídnější nežli k ní.
Od bratra Jiřího dostávala pravidelně zprávy. Psal
jí o svém příjezdu do Palembanga, jak Jan Rossum s
nejvyšší bolesti vyslechl zprávy o jejím utrpení a že
ho učinil nejvyšším úředníkem na svých statcích.
Po druhé psal:
"Zapracoval jsem se tak dobře, že mně Jan může
klidně vše svěřiti. On zde na Kongu žije už několik
let a rád by opět jednou dýchal evropský vzduch a
podíval by se rád na své staré rodiče.
Jak jsem rád, že mu mohu prospěti. Naučil jsem se
mnoho a chci se ještě více naučiti, tím spíše, poněvadž
mně Jan svěřil místo tak zodpovědné a já se musím
přičiniti, abych důvěry jeho nezklamal. Nyní se mů-
že na mne úplně spolehnout! Kraj, ve kterém žijeme,
je pravý ráj. Jenom trochu sněhu a ledu nám tu občas
schází, pak by tu bylo ještě veseleji. Pozemky Jana
Rossuma jsou velmi rozsáhlé. Bydlíme oba v téže vile
na planině horské, kde máme čistý vzduch, malarie
prostý.
Služné mám pěkné, takže ti mohu něčím přispěti,
abys tak zcela nezávisela na lavardánských. Jan je
znamenitý člověk, však ho znáš! Vzpomíná rád na te-
be a je mu tě líto. Rád by ti pomohl. Až pojede do
Evropy, vyhledá tě. Vyznej mu vše upřímně. Nemáš
věrnějšího přítele nad něj. Důvěřuj mu!"
Maria byla listem velmi dojata. Teď, po tom ztros-
kotání životním, teprve porozuměla, jak šlechetný muž
byl Rossum.
A jednoho dne objevil se Rossum vskutku v Lavar-
dénu. Maria seděla v sadě. Vedle na lavici stál koš s
roztrhaným prádlem, jež Maria spravovala. Nečin-
nou nesměla zůstati. Právě dnes dostalo se jí nové
urážky od manžela. A když teď dítě před ní spalo na
vozíku, pustila práci z rukou a hořce plakala. Tiše ři-
nuly se jí slzy po tvářích.
Maria byla z těch málo žen, jež v pláči krásy nez-
trácejí.
Najednou se polekala. Někdo kráčel k ní: vysoký,
ramenatý muž, s drsnou, opálenou tváří. Modré jeho
oči hleděly na ni starostlivě. •
"Paní Maria — takhle se s vámi opět shledávám?"
pravil chraptivým hlasem.
Byl to Jan Rossum. Hezký nebyl, opravdu! Ale z
jeho očí linula taková podmanivá dobrota, že každý na
to zapomněl.
Maria zadržela slzy a podávala mu ruku; pravila,
nutíc se k úsměvu:
"Ano, jsem v takové bláznivé, malomyslné náladě,
pane Rossume. Prosím, nedbejte na to."
On chtěl jí dopřáti času, aby se vzpamatovala, a
sklonil se k děcku, spícímu ve vozíku, řka.
"Jaká to jasná, světlá hlavinka! Je to milý, míru-
plný pohled."
Řekl to, zapomněv se, ve své mateřské řeči holland-
ské. Pak se vztýčil a pohlédl na Marii nevýslovně něž-
ně a pravil:
"Přicházím, paní Maria, abych vám vyřídil pozdrav
od vašeho bratra a abych se vás zeptal, jak se máte?
Neboť on se obává, že snad jeho dopisy jsou zde v
Lavardénu censurovány, anebo, že mu vy leccos utaju-
jete, abyste ho ušetřila."
Při tom pohlédl chmurně a výhružně k Lavardénu,
že se Maria polekala. Tvář její polila se náhlým rů-
měncem.
^ "Díky, Jene Rossume, za to, že jste mne vyhledal.
Řekněte, prosím, Jiřímu, že mám své dítě a že je
mi útěchou za všecko."
Pohleděl na ni pohledem, který byl jako laskavé
hlazení rukou po tváři.
"Avšak, vy pláčete, paní Maria. Vypadáte tak smut-
ně a jste tak bledá. Můj bože, z kvetoucího, veselého
děvčete, jak jsem vás znal, stála se bledá, trpící žena.
Maria — mohl bych — směl bych vám pomoci?"
Z jejích retů zaznělo něco jako zasténání.
Potřásla tou svou drobnou hlavou, se světlou koru-
nou vlasů a oči hleděly do prázdna.
"Mně nemůže nikdo pomoci, jen sám Bůh."
"Snad přece — kdybyste chtěla — spolehněte na
mne! Já rád všecko pro vás učiním."
Podala mu ruku.
"Díky, drahý, dobrý příteli — já už jsem zapomněla
chtíti. Ponechte mne už mému osudu, já jsem si jej
sama vyvolila"
On přitiskl rty na Její ruku.
"Nebuďte tak malomyslná. Vždyť jste ješjiě ml^dá.
Copak musíte tyto okovy nésti celý život, "proto, že
jste se jednou ve slepé důvěře ukvapila?"
Ona s dojímavým posuňkem ukázala na dítě:
"Toto mne tu poutá — prosím — více neusilujte."
On odtrhl s ní oči a, aby se opanoval, přistoupil k
dětskému vozíku. Sklonil se a políbil dítě na Čelo, řka:
"Ta rusá hlavinka musí též něco míti od svého strý-
ce."
Tato slova řekl, aby zakryl svoje hluboké pohnuti.
Potom pokračoval:
"Odpusťte, že jsem políbil dítě. Nemohl jsem jinak.
Vypadá tak pokojně. Děti jsou pravé požehnání."
Její oči zvlhly. Musila my sliti, jak by tento muž do-
cela jinak se choval k jejímu dítěti, než jeho vlastní
otec.
"Mne naopak těší, že jste k mému" dítěti tak dobrý.
A nyní — smím vás dovésti do domu?" „
On sebou náhle, skoro divoce trhl.
(Pokračováni.)
4
\
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 17, Ed. 1 Friday, April 28, 1944, newspaper, April 28, 1944; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404490/m1/2/: accessed June 20, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.