Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 1, Ed. 1 Friday, January 3, 1947 Page: 4 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
pátek, dne 3. ledna 1947.
C E choslovAk-west.
TEXAS
SMRČEK
"Vy mlčíte," vyčítal, "a mé srdce může zatím sešilet.
Proč bez vás nemůže žít, proč musí opět a opět navás
myslet? Plazím se jako červ u vašich nohou, prr „3 o Je-
diný pohled vašich oči, jsem jako žebrák, vděčný za
drobty se stolu spadlé a hotový dáti a obětovati všecko
za jediný váš úsměv a jediné vlídné '„ovo ..."
"Pane Čapku," lekala se Pavla, "což kdyby nás takhle
někdo potkal? Co by si pomyslil? Pojďme alespoň po-
stranními, méně oživenými ulicemi!"
Zahnuli do Konviktské ulice. Malíř šel těsně při Pa
vle, vise očima na jejich rtech.
"Co vám mám říci?" pronesla tiše, "jak mám vám po-
moci?"
"Pavlo, proč mne takto týráte? Proč chcete na mne
prostředky a rady, když sama víte nejlépe, jak byste mé
zoufalé a zbodané srdce zhojila?"
"Jak to mohu vědět? A kdybych věděla, co chcete ode
mne, od vdané ženy?"
"Co chci od vás? Vždyť jsem to řekl již před vaším
zasnoubením, řekl jsem vám to na Žofíně a prve jsem
to opakoval zas: kousíček lásky od vás chci, poněvadž
bez ní nemohu pracovat, bez ní se mi nechce žit."
"Ale já jsem vdaná," namítala, "a je přece tolik mla-
dých děvčat, které by vám jistě oplatiiy_,lásku láskou."
"Jste nemilosrdná! Což mohu za to, že jste provdána,
mohu za to, že miluji, horoucné, bezmezné a šílené, že
miluji právě vás? Odkopněte mne, ale mé srdce nezabi-
jete. A bylo by vlastně lépe, kdybyste je dovedla zabít:
alespoň by přestalo bolet a divoce se svíjet."
Byla rozrušena, ale současně i dojata. Cítila, že v Čap-
kové srdci vyšlehuje plamen, Jehož jas oslepoval a žár
spaloval, slyšela jeho horká, bouřlivá slova, slyšela vy-
právět o lásce k sobě, lásce nevídané zoufalé, trubadur-
sky beznadějné, svíjející se v okovech bezútéšné ne-
možností.
"Chcete, abych byla Jiřímu nevěrna?" ptala se, ale
Čapek cítil, že slova jeho nemíjejí se účinkem, že se Pa
via dává na ústup.
"Proč mluvíte o nevěře? Nechci nic, než abyste mne
milovala, můžete-li ovšem. A ne-li, tedy aspoň dovolte,
abych mohl žít ve vaší blízkosti, abych mohl dýchati
sladkou vůni vašeho zjevu, abych mohl slyšet váš hlas
zahledět se do vašich očí, když už nemohu vás sevřítl
do náruči a hladit a líbat, líbat..."
"Ale co by tomu řekli lidé?" namítla.
"Lidé lidé! Co je nám po lidech? A konečně, bu
dete-li chtít, svět se o ničem nedoví."
Prošli ulicí Karoliny Světlé, Voršilskou, Křemenco-
vou, Zderazem a blížili se k Moráni. Pavla se zastavilia.
"Zde se musíme rozloučit. Nechci, aby nás někdo z
domu viděl."
"Budiž! Ale dřív se nehnu s místa, dokud mi neslíbí-
te, že se zase sejdeme."
"To není možno."
"Je to možno, jen kdybyste chtěla."
Stála proti němu bledá a rozechvěná, nevědouc, co
říci.
"Pavlinko," zaprosil, vzav ji za obě ruce. Oči jeho ne
odolatelně prosily.
"Tak tedy, ale Jen na chvilku. Mohla bych pozítří
touto dobou, kdy Dědina bude v klubu."
"Kde se sejdeme?" ptal se, cítě, že má zpola vyhráno
Rozmýšlela se okamžik.
"V Odkolkových sadech. Ale teď už spěchám. S Bo
hem!"
Zlíbal jí obé ruce.
Přišla domů Jako v horečce a rychle se odstrojovala
"Kde ses tak dlouho zdržela?" ptal se Dědina.
"Byla jsem u švadleny a pak jsem se sešla s Martin-
covou Jambou, spolužačkou z Vyšší dívčí."
Řekla to živě a byla i nadále hovorná; nutkalo ji cosi
aby zahladila všecky stopy svého setkání s Čapkem a
aby odvrátila i jen stín každého podezření.
"Večeřels už?"
"Ne. Čekám na tebe."
"Promiň! Po druhé budu dochvilnější."
"I vždyť se nic nestalo," řekl mírně, těše se, že je již
po roztržce.
Oblékla si japonský roztomilý župánek a odběhla do
kuchyně.
*
Na dveře č. 19 v prvním patře budovy trestního soudu
bylo zaklepáno.
"Dále," zvolal Dr. Dědina, zvedaje hlavu od aktů jež
studoval, a dívaje se ke dveřím, kdo to přichází. Byl to
Reinwart,
"Moje úcta, pane soudce," pozdravoval příchozí, zdvo-
řile se ukláněje, "promiňte, vyrušuji-li."
"Nevyrušujete," ujišťoval Dědina, nabízeje zvěrolé-
kaři židli, "vítám vás srdečně. Kde Jste se tu u nás vzal?
V konfliktu s pragrafem jste se, doufám, neoctl?"
"Já sám přímo ne, ale vystupoval jsem jako svědek.
Známý jeden obchodník koňmi byl stihán panem ná-
vladnim pro podvod a zavolali i mne, abych vydal svě-
dectví pravdě. A když už jsem zde jednou byl, myslel
Jsem: podíváš se k panu soudci do devatenáctky. Jsme
sice sousedy, ale vidíme se zřídka kdy."
"Jste hodný, že jste přišel. My muži máme už takový
osud: většinu dne ztrávíme ve svých kancelářích a ve
službách svého povolání, domů přicházíme unaveni,
zhusta i znechuceni a na návštěvy a trochu přátelské-
ho rozhovoru nezbývá nám času."
"Máte pravdu, pane doktore; jsme nevolníky svého
povolání, jež nás úplně vystřebává. Služba soudcovská
je jistě úmorná a já jsem od rána do noci také na no-
hou. Ale přece je mezi mnou a vámi rozdíl."
"'Jak to myslíte?"
"Vy přijdete z kanceláře domů, kdež na vás již čeká
mladá, hezká — nepovažujte to za běžné lichoceni — a
milující paní, která vám jistě slíbá s čela všecky chmu-
ry a vrásky. Čeká na vás rodinné teplo, v němž se leh-
ko a sladce dýchá a zapomíná všech trampot života.
Ale já ...," nedořekl a mávl rukou.
Dědinovi, který tušil, kam miří, bylo ho líto.
"Nejste šťasten ve své domácností?" ptal se, nevěda,
jak jinak by přerušil nastalé ticho.
"Nemám domácnosti a nemám rodiny. Ba ani ženy.
Mám jen peklo — vám to mohu říci otevřeně, poněvadž
vás znám a poněvadž se mi nevysmějete jako Jiní —
která mi hyzdí a otravuje život už dvě léta. Nemám ani
ženy; Adéla jí není. To je notorická Messalina. Je to
kruté slovo, ale bohužel pravdivé do poslední písmeny."
Dědina tiše poslouchal. To, co mu Reinwart svěřoval,
nebylo pro něho novinkou, ale přece nikdy netušil, že
by mezi Reinwartovými šklebila se taková hrůzná a ne-
překlenutelná propast. ZadiVal se s útrpnosti na zvěro-
lékaře, který, Jako by všecek shroucen, choulil se v le-
nošce. Bylo na něm vidět, jak Je životem usmýkán a
ztýrán.
"Což abyste zakročil o rozvod?"
"Také jsem na to už několikráte pomýšlel a snad se
k tomu odhodlám. Ale ani od toho si mnoho neslibuji.
Mladá léta jsou pryč, život je zmařen a rozvrácen. A
přece jsem měl Adélu tak rád! Seznámili jsme se v Řev-
nicích, kamž jezdila s matkou na letní byt. Stýkali jsme
se často a Já se do ní zamiloval. Nehanbím se za to. Jí
bylo 27, mně 40 let. Varovali mne, abych si ji nebral, že
Je příliš do světa, že si mne bere jen pro zaopatření.
Nedbal jsem toho, věře, že i ona mne má trochu ráda.
A vidíte: neměla. Jí imponovali vždycky jen lvové praž-
ského korsa. Jaký by to byl zázrak, aby milovala tako-
vého mrzáka, jako jsem já ... "
Mluvil hořce, dívaje se do země.
Dědina mlčel.
"Poznal jsem to," pokračoval Reinwart ve své zpově-
di, "brzy po svatbě. Nebavila ji domácnost, stále jen by-
la by mne honila do společnosti. Chodil jsem 3 ní s po-
čátku trpělivé, peněz jsem jí dával, kolik potřebovala.
A ona potřebovala mnoho, velmi mnoho. Ale časem se
mi ta ironická role, kterou jsem po jejím boku ve spo-
lečnosti hrál, dokonale zhnusila. Cítil jsem posměšné
pohledy, jež na mně ulpívaly, zachytil jsem přes tu
chvíli hru a hovor navzájem se dorozumívajících očí.
Prohlásil jsem ženě, že do těch jejích společností cho-
dit nebudu. Dala se do hysterického pláče a vyčetla mi,
že jsem sobec a kruťák. A vyhrožovala hned, že bude
chodit beze mne a že jí to nezakážu, ať délám, co dě-
lám."
"A zakázal jste?"
"Zakazoval, ale nebylo to nic plátno. Dopisovala si
tajně, zvěděl Jsem i bezpečné, že sedává dostaveníčka a
v posledním roce je už nestydatá do té míry, že si čas
od času sezve společnost k sobě. Co mám dělat? Ztropit
výtržnost? To je mi stydno. Promluvit s ní po dobrém?
Učinil jsem to stokrát a pranic to nepomohlo. A tak
jsem ji raději ignoroval a ignoruji dosud. Ale nevím,
nevím, jak dlouho budu ještě to peklo snášet. Jsou
chvíle, kdy se musím přemáhat ze všech sil, abych ne-
popadl browning a nestřelil po ní. A jindy mi zas na-
padá, že by bylo nejlépe, kdybych si prohnal lebku kul-
kou sám."
"Uklidněte se, pane zvěrolékaři," chlácholil ho Dědi-
na, bera ho za ruku. "Snad přece není tak zle."
"Je, pane soudce, je. Ani netušíte. Jak vám závidím,
když vás vídám s vaší paní! Ale smím-li vám radit,^ te-
dy jedno bych vám řekl: nepouštějte ji k nám! Sic Adé-
la zkazí i ji. Je schopna všeho."
"Byla u ní jen asi dvakrát," namítl Dědina.
"Nevím kolikrát, ale, jak pravím, ať se jí varuje! Je
to smutné, že tak musím varovat před vlastní ženou,
ale nemohu jinak. A už vás nebudu zdržovat."
"Jen seďte! Bez tak se zřídka vídáme."
"Už musím. Mám velkou klientelu a jsem zapřažen
od rána do večera. Mnohdy ani na oběd domů nejdu. A
abych pravdu řekl: nejdu vlastně proto, poněvadž je mi
bolestno domů chodit. To je život, viďte, pane soudce!"
"Nezoufejte! Lituji vás velmi a byl bych z duše rád,
kdybych vám mohl nějak pomoci. Jsem vám k disposi-
ci."
"Děkuji vřele. Ale, jak jsem řekl, nevím, nevím, neu-
dělám-li všemu tomu rázem konec. Těší mne, že jsme
si pohovořili. Odlehčilo se ml. Člověku tím kalným ob-
sahem přetéká duše. Poroučím se vám."
Dveře zapadly. Dědina zahleděl se mimoděk oknem
na ulici ze Reinwartem, žalostným hrbáčkem, jak se se
schýlenou hlavou proplétá davem lidí a srdce se mu se-
vřelo bolestí...
KAPITOLA XII.
Měkký jarní podvečer snášel se na Prahu. Západ za
Strahovem dohoříval a Ave Maria hlaholilo ze sta praž-
ských věží.
čapek přecházel netrpělivě pěšinami Odkolkových
sadů, nemoha se dočkati Pavly. Zdálo se mu, že dlouho
nepřichází. Což by nedodržela slova? napadlo mu. Či by
jí byla přišla v cestu nějaká překážka? Ale vlastně, u-
pokojoval se, vždyť není ještě tak pozdě. Vzpomněl si
na Lolu, která od maškarního plesu se stávala stále
nedůtklivější a žárlivější. Budu se jí musit nějakým
způsobem zbavit, rozhodoval se. Tyranisovat se nene-
chám a to tím méně, poněvadž by mi ještě mohla ve
své ztřeštěnosti způsobit nějaký skandál. Udělám ko-
nec a to při nejbližší příležitosti. Ale co Pavla?
Přišla chvatným krokem po malé chvíli; byla v še-
dém kostýmu a hedvábném klobouku.
"Jak jste krásná," zvolal Čapek, utkvívaje pohledem
na jejím pružném, elegantním zjevu a líbaje jí ruku.
"Už jsem přestával věřit, že přijedete."
"Nemohla jsem dříve, poněvadž Dědina se pozdržel
doma mimo nadální déle. A zas vás budu musit brzy 0-
pustit."
"Proč jste tak krutá?" zavyčítal. "Já jsem se na vás
tolik těšil a vy mi hned při sejití oznamujete, že brzy
odejdete!"
"Nemohu si pomoci. Což kdyby se Jiří rozmyslil a z
čistá jasna se vrátil domů? Co bych mu řekla, kde jsem
byla?"
"Nepotřebovala byste mu říci nic, poněvadž sama víte
nejlépe, že se pro nic za nic domů nevrátí. Či myslíte,
že má nějaké podezření?"
"To nemyslím, ale opatrnosti nikdy nezbývá."
"Také jsem to čítal v čítance, když jsem chodil do
třetí třídy obecné školy," řekl s lehkou ironii, "ale my-
slím, že se bojíte zbytečně. Anebo, hledáte záminku k
brzkému odchodu?"
Neodpovídala hned. Byla všecka nesvá; hnětlo ji svě-
domí, že činí něco nedovoleného, schází-li se za zády
mužovými s cizím člověkem, na druhé straně však lá-
kalo ji dobrodružství, v neposlední řadě pak i ženská
marnivost, toužící po tom, aby byla opět a opět dobývá-
na a milována.
"Milostivá pani," pokračoval Čapek, když neodpoví-
dala, "včerejšek a dnešek připadaly mi nekonečnými.
Srdcem jsem byl stále u vás a počítal jsem hodiny, kdy
se zase shledáme. Bez vás je mi život ničím. Jen přítěží,
nudou a prázdnou grimassou. S vámi vším: radostí,
láskou, uměním, tvorbou, tryskající písní a růžovým
jitrem, prostě vším, vším. Nevím, co si o mně myslíte a
jak na mne patříte. Nemohu však za sebe; nemohu za
to, že vás miluji-a jak vás miluji."
Stál těsně podle ni, až cítila jeho horký dech; jak zí-
rala přes nízkou zídku na Vltavu, řítící se přes staro-
městský jez, cítila, jak srdce jí prudce bije.
Vzal ji pravicí v pasu.
"Co to děláte?" užasla, vyvinujíc se mu.
"Jaká Jste dětina! Což se vás nesmím ani dotknout?"
"Takhle ne," odpověděla dosti rozhodně.
"Tak jsem si dnešek nepředstavoval! Vy mne nemáte
ani trošičku ráda, viďte!"
"Na tuhle otázku vám dnes nemohu odpovědět."
"Vidíte, takové jste vy ženy! Říkáte, že vaše srdce
lační po lásce, a když se vám ta láska podává, zhrdáte
jí a odmít&te. Proč jste ke mně tak tvrdá? Jak můžete
tak šlapat po cizím, pro vás, Jen pro vás krvácejícím
srdci? Vždyť přece každý jeho úder je váš a všecek je-
ho plamen hoři a dychtí jen po vás, Pavlinko!"
Mluvil horce a jeho hlas se melodicky zachvíval. Bylo
přijemno jej poslouchat a Pavle také lichotilo, jak on,
Čapek, takový mladý a krásný muž, tak pokorné prosí
o kousek její lásky a přízné.
U sv. Mikuláše odbíjely hodiny.
"Kolik je to?" ptala se Pavla.
"Nevím, poněvadž je mi to lhostejno a poněvadž ne-
chci, abyste již odešla."
"Půl sedmé, viďte! Škoda, že jsem si nevzala sama
hodinky. Promiňte, musím už domů."
"To nemyslíte vážně, že?" ptal se, cítě, jak se jeho
plány borti.
"Vážně, velmi vážné," odpovídala. "Pojedu čtyřkou.
Doprovodíte mne ke Křížovníkům?"
A nečekajíc, jak se rozhodne, vykročila. Šel za ní.
Zklamání, uražená ješitnost a zlost jím lomcovaly. Na
takovéhle obraty nebyl on, jemuž ženy dychtivě a ne-
dočkavě padaly do náručí, zvyklý.
Šli Kampou a po schodech vystoupili na Karlův most,
"Víte, co bych tak učinil nejraději?" ptal se, když ne-
mluvila.
"Co?"
"Vrhl se odtud do vody. A přímo před vašima očima,
abyste viděla, že nemluvím na piano. Jak mne takhle
můžete odbývat? Máte vůbec srdce? A mohu vlastně
doufat, že vás zas uvidím?"
Rozmýšlela se chvilku.
"Opravdu nevim, mohu-li vám slíbit. Mám obavu, a-
by nás někdo spolu neviděl."
Zastavil se, patře na ni s úžasem.
"Myslíte to vážně?"
"Ovšem, jak jinak?"
"Ale ještě jednou se s vámi musím sejít! To mi ne-
smíte odepřít, sic provedu něco šíleného
"Příští dny rozhodně nemohu, leda až zase příští
čtvrtek. Dědina říkal, že klub má valnou hromadu."
"Dřív opravdu nemůžete, či nechcete?"
"Nemohu."
Docházeli ke Křížovníkům. Platnéřskou ulicí blížila
se čtyřka.
"Mohu jet s vámi?"
"Raději ne. S Bohem," řekla, podávajíc mu ruku
"Přijdete tedy?"
"Přijdu, když tak naléháte."
Zůstal stát, dívaje se za odjíždějící tramvají. Měl po
cit zahanbeného školáka. Ale tím mocnější a dravější
se ho zmocňovala touha, aby mohl sevřít Pavlu do ná-
ručí, aby ji zmámil tak, až by bezvládná na něm visela,
aby on byl jejím pánem, jako býval pánem všech těch,
jichž si umínil dobýt...
Zaťal rty a zamířil do Platnéřské ulice, kdež měl
atelier.
Byly to podivné dny, jež prožívala Pavla po maškar-
ním plese. V zevnějšku jejího života se mnoho nezmě-
nilo; domácí život tekl svým obvyklým řečištěm. Dědi-
na zapomněl brzy na nepříjemnosti, jež ho potkaly na
Žofíně a Jež pak následovaly doma, a byl týmž, jako
dříve. Za to nitro Pavlino prodělávalo krisi jednu za
druhou, zmítalo se v protichůdných sklonech, náladách
a rozhodnutích, aby na konec bylo opět tam, odkud vy-
šl°-
To Čapek ji tak znepokojil. Objevil se na scéně jejího
života v nebezpečné chvíli první větší roztržky s Jiřím.
Přišel a začal hned dobývat jejího srdce, neohlížeje se
na to, že je už vdaná. Otvíral před ní nový svět, v němž
květy svítily žhavější barvou a voněly omamnější vůní,
svět zcela jiný, lákavější, vábivější a romantičtější než
byl onen, v němž žila a se pohybovala, vyznával jí lás-
ku a vyprávěl, jak na ni při svých potulkách světem 0-
pět a opět vzpomínal, jak bez ní je mu život sebevra-
žednou nudou a zoufalstvím, s ní však pohádkou, po-
hádkou kouzelnou a sladkou, tím sladší, čím větší pře-
kážky'stavě jí se jí v cestu.
Měla toho po setkání na Žofíně plnou hlavu. A Rein-
wartová přicházela a domlouvala jí, aby se nettzavírala
mezi čtyři stěny své domácnosti, aby brala lásku tam,
kde se jí podává a zejména aby jí neodmítala, prosí-li
0 ní muž tak krásný a prosí-li tak vroucně a pokorně.
K tomu se přidružily některé neshody s Jiřím; a v této
době, kdy její duše kolísala, zmítajíc se mezi pocitem
povinnosti, zodpovědnosti a věrnosti, a pólem dráždi-
vého dobrodružství a romantické lásky, setkala se s Mi-
lanem cestou od švadleny. Prosil tak naléhavě, že mu
nebylo možno odříci. Svolila; svolila k prvnímu dosta-
veníčku ...
Bylo poněkud jiné, než jak si je malovala. U Čapka
cítila sice horce sálající plamen lásky, jeho slova byla
lichotná, jeho jiskrné oči oddané, ale za to její nitro
bylo tím neklidnější a zjitřenější. Malíř se jí líbil, byl
zcela jiný než Dědina, dostaveníčko v šeru Odkolko-
vých sadů bylo ji něčím novým, ale jakýsi výstražný
hlas v duši nedal pokoje. Varoval, napomínal a zrazo-
val.
Byla skoro ráda, když byla opět doma a to dříve než
Jiří. Usedla u stolu v jídelně a opřevši hlavu o ruce, pře-
mýšlela a vzpomínala. Vybavovala si Čapka, všecko, co
jí říkal, jak ji prosil, jak na ni očima ulpíval, jak ji vzal
v pasu. Teplá elektrická jiskra projela jí při té vzpo-
mínce tělem. Chudák, jak je nešťasten! Jak miluje,
touže a těší se na setkání s ní! Za týden se mají opět
sejit. Jak si to vlastně Čapek představuje? Chce se tak
scházet stále, omezí se jen na tato dostaveníčka? Ale
co Dědina? Co by tak dělal, kdyby se dověděl, s kým se
to scházím?
Takové byly myšlenky, jež se jí honily hlavou, nalé
hájíce, aby si je zodpověděla a nějak vyřešila. Byl to
stav kolísání a nejistoty, stav depresse a znechucení,
dráždivých nadějí a představ, zvoucích, slibujících a
lákajících. Nerozhodla se ani pro to, že se bude s Čap
kem soustavně scházet, ale na druhé straně neměla to-
lik síly, aby rázem přeťala všecky nitky, jež ji k němu
poutaly a přibližovaly. Až jindy umiňovala si, až pozdě-
jii. Ale vždyť tu konečně nejde o nic tragického, upo-
kojovala se. Tím, že se s někým sejdu a pobavím, ne-
stávám se přece už svému muži nevěrnou! A Čapek to-
lik prosil . . . Proč Jiří nedovede tak milovat jako on?
Proč je tak vážný a usedlý, proč nemá trochu horké
krve, proč nedovede tak sevřít do náručí, jako by jistě
dovedl Čapek? Proč nechce do společnosti, proč věnuje
té své kanceláři i volná odpoledne a večery? Proč mne
tak zanedbává, proč nerespektuje mých nároků, když
jsem přece ještě mladá? Je-li tu kdo vinen, tedy jistě
1 on. —
V úterý po schůzce Pavlíně na Kampě přihrnula se k
Dědinovům na návštěvu Věra. Byla srdečně přivítána
Pavlou i Jiřím.
"Škoda, žes nepřišla včera," litovala Pavla.
"Proč?"
"Měli jsme liťáky a ty je tak ráda jídáš."
"To je jistě škoda."
"A jak se máš?"
"Špatné," stěžovala si Věra. "Máme mnoho učení."
"Jaký Je profesor Vařák?"
Teď, co se oženil, Je lepší, ale dřív byl nevrlý a zlost-
ný až hanba. Ale kázeň pořád žádnou."
"Věro," vpadl do hovoru Dědina, "nechci ti křivdit,
ale tak se mi všecko zdá, že Jsem tě předevčírem k ve-
čeru viděl s nějakým ctitelem v parku na Karlově ná-
městí. Bylas to ty?"
Tázaná zrudla, jako by jí krví polil a neměla se k od-
povědli.
•To byl Tobiš?" ptala se Pavla s úsměvem.
"I kdež pak!"
"Tedy Hašek?"
"Ano. Ale potkali jsme se jen náhodou."
"Ale bylas té náhodě ráda, viď? smál se Dědina.
"Byla, protože mi pomohl z úzkých. Bandas nám dal
těžkou úlohu a on mi ji slíbil udělat?"
"No dobře, dobře. A co dělají ve Svojeticích?"
"Už mi dávno nepsali. Ale těším se domů na svátky.
Kdy vy se tam zas podíváte?"
"Až o prázdninách."
Hovor přešel na jiné pole a byl již večer, když se Věra
zvedla k odchodu.
"Tak přijď brzy zas," zvala ji Pavla.
"Až zas po svátcích."
"Jak to všecko utíká, viď Pavlo," řekl Dědina ženě,
když se vrátila, vyprovodivši Věru, do pokoje, "pomalu
aby rodiče strojili svatbu zas Věře."
"Hlavně," odpovídala zamyšleně, "aby byla šťastna."
"Proč by nebyla?"
"člověk se ani nenaděje, co na něho v životě čeka,
řekla, odcházejíc do kuchyně.
KAPITOLA XIII.
Nadešel osudný čtvrtek ...
Den byl mimořádně vlahý, vzduch mrtvý a nehnuty.
Slunce zapadalo za hradbu mraků. Soumrak se kladl
naPrahu.
Dávno před určenou hodinou procházel se jiz Čapek
Odkolkovými sady v netrpělivém očekávání. Pozoroval
nervósně mračící se oblohu a lekal se, nezůstane-li Pa-
vla z obavy před deštěm doma.
Nezůstala a přišla, poněvadž si v rozrušení a zmatku,
naplňujícím ji celé odpoledne, možnost změny počasí
uvědomila až když docházela na Kampu.
"Jak jsem neskonale šťasten, že jste přišla," řekl, lí-
baje podávanou ruku.
"Těšil jste se?" ptala se, jdouc cestičkou po jeho
boku.
"Nesmírně. Ten týden, který nezdál se míti konce, byl
pro mne mukou."
Tmělo se stále více a korunami stromů zalomcoval
vítr.
"Nebude pršet? Já jsem si nevzala ani deštník."
"Mám obavu, že ano. Měli bychom se někam scho-
vat."
"Ale kam? Bylo by, myslím, nejlépe, kdybych jela
domů."
Lekl se.
"Už jste dokázala sice mnohé, ale tohle mi nesmíte
udělat. Byla byste schopna, tak mne za všecku mou ho-
roucí lásku odkopnout? Ne, to nesmíte učinit!"
"Ale řekněte tedy, kde se před deštěm ukryjeme?
Vždyť vidíte, že je na spadnutí a že to asi bude prudký
liják. Pojďme raději ke čtyřce!"
Chtěl vybuchnout, ale v tom mu projela hlavou od-
vážná myšlenka.
"Prosím," řekl jen.
Šli rychle, poněvadž liják se mohl spustit každého 0-
kamžiku. Mnoho nemluvili. Vystoupili po schodech na
Karlův most a nepovšimli si, jak na nich kdosi ulpívá
zrakem. Byl to Sojka; šel z Malé Strany a narazil na ně
právě ve chvíli, když vstupovali na most.
"Tak ty tak, potměšilý ptáčku," zasmál se jedovatě.
"A zdá se, že máš větší štěstí, nežli jsem měl já. A kam
tak spěcháte, holoubkové?" mumlal mezi zuby, jda 0-
podál za nimi a nespouštěje jich s očí.
"Zdá se mi, že už nedojdeme," řekla Pavla, když se
blížili k staroměstské mostecké věži a když první velké
krůpěje pleskly o dlažbu. Padaly stále hustěji a když
doběhli na Křížovnické náměstí, lil se liják plným
prudkým proudem. Loubí kostela sv. Salvatora a vůbec
každý suchý krytý kout byl přeplněn lidmi.
Spěchali k stanici čtyřky, ale po této ani pomátky.
"Schováme se tamhle do domu," volal Čapek, běže k
otevřeným dveřím zánovního domu v Platnéřské ulici.
Pavla za ním.
"Tak do atelieru si ji vedeš," hvízdl si Sojka, stále je
stopující, "to musím sdělit na patřičná místa . . . Kde
pak je telefonický automat?"
Ohrnul si límec svrchníku a vykročil, nedbaje větru,
deště a zátopy, valící se po ulicích ...
Ani chodba domu, do něhož Pavla s čapkem vběhli,
nebyla prosta lidí. Schovalo se jich tam asi pět a další
přibíhali. Pavle to bylo nepříjemno. Měla pocit, jako by
oči všech spočívaly na ní s ironickou otázkou, co tu s
Čapkem dělá.
"Zde nebudeme," řekl tlumeně malíř, "dáme se vy-
táhnout nahoru."
"A co tam?"
"Vždyť tam mám atelier!"
Zarazila se.
"Pojďte, pojďte," naléhal už zase Čapek, "jen na
chvíli, než přestane déšť. Ukážu vám svou malířskou
žeň ze Svojetic, kterou jste si přála již několikráte vi-
dět."
Vstoupila do zdviže váhavým krokem. Atelier byl až v
podkroví; byl pln pláten, skizz, portrétů, krajin, studií
a aktů, tvořících nepořádek dosti malebný. Atelier sklá-
dal se z vlastní pracovny a miniaturní předsíňky, oddě-
lené závěsem.
"Nepřejete si čaje?" ptal se Čapek jaksi nízkým a
chraptivým hlasem, zamykaje dveře.
"Ne, děkuji," odpověděla neklidně, "prohlédneme si
obrazy a půjdeme zas hned dolů."
Šli od obrazu k obrazu a Čapek letmo vykládal ná-
mět na plátně zachycený. Činil časté pomlky a bylo vi-
dět, že bledne a rychleji dýchá.
Byli záhy hotovi. Déšť bubnoval ještě do skleněné
střechy, ale zdálo se, že již slaběji.
"Pavlo," řekl pojednou Čapek, "jsme tu tak sami a
naše srdce jsou si tak blízko."
Pohlédla na něho ustrašeně.
"Zůstaň tu u mne a ... "
Nedořekl. Někdo prudce zazvonil.
"Kdo je to?" lekla se Pavla.
"Nevím," odpověděl zlostně Čapek, nemaje se k tomu,
aby šel otevřít. Zvonek zvonil ustavičně a stále zběsilejí.
"Milane, otevři!" ozvalo se ze schodů a čísl ruka za-
bušila na dveře.
Čapek poznal hlas Lolin. Nebylo možno se zapříti, po-
něvadž z ulice viděla, že atelier je osvětlen. Vešel do
předsíně.
"Koho to tam máš?" slyšela Pavla ženský podrážděný
hlas.
"Nikoho!"
"Tak mne pusť!"
"Nepustím."
"Pusť, pusť," úpěl hlas stále naléhavěji.
Ozvala se temná rána a v lápétí dveře zapráskly.
f
s
/
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 1, Ed. 1 Friday, January 3, 1947, newspaper, January 3, 1947; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404611/m1/4/: accessed July 8, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.