Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 30, Ed. 1 Friday, July 25, 1947 Page: 3 of 10
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
pátek, dne 25. července 1947
CECHQ8LOVAK-WEST, T E X A B
KAREL ROŽEK:
ROZSÉVAČI
\
V
romAN
"Ale, Toničko, nešlapte své štěstí, nerozumo neroz-
umná ..."
"Ach, co ty víš, co ty cítíš ... !" vzdychla Tonička a
přivřela oči.
Bába zvědavě pokukovala po nemocné i řídícím uči-
teli. Pěkných novin se tu dopátrala! Pochopila ihned,
oč běží; případ pro ni nebyl nikterak nový; jen tím lišil
se od četných jiných, že obyčejně dívka s radostným
pláčem vrhla se na prsa nalezeného otce dítěte a vše-
možně se snažila, aby po křtinách následovala svatba.
Kdo vlastně se zdráhá, zda Tržický nebo Tonička, ne-
dovedla dosti dobře pochopiti, poněvadž padla tu po-
známka "o té druhé". — Aby Tržického obměkčila, vza-
la děcko do náručí a nesla mu je ukázat.
"Hleď, drobečku, tu je tvůj tatík . .. Hlásí se k tobě,
vezme si tě ... Hehe! Jak je to hezká holčička ... Celá
po tatínkovi . .. Oči, vlasy i nosík má po něm. Hleďte,
pane řídící ... Jako byste se do zrcadla podíval. A po-
chovejte ji..."
Tržický chtě nechtě musil dítě vzíti na ruku. Vnutila
mu je takovým způsobem, že se obával, aby je bába ne-
pustila na zemi.
A toho okamžiku využitkovala děvečka. — "Samí, bez
cizích oči, lépe se domluví, neboť zdá se, že řídicí nemá
srdce z kamene," pomyslila si a chytivši bábu za sukni,
Vlekla ji ze dveří.
"Pojďte, mám tam trochu dobré rosoličky. Popijeme
si na zdraví matky. — Beztoho doktor bude tu již zby-
tečný, když tu je pan Tržický."
"Nepovídala jsem to? Já dobře věděla, co Toničce
chybí," přizvukovala jí bába, všechna jsouc rozveselena
poznámkou o rosolce.
Když obé ženy vyšly z pokoje, Tržický ohlédnuv se,
není-li snad ještě někým pozorován, políbil děcko.
Vtom Tonička otevřela oči. Usmála se blažené a trp-
kost proti Tržickému vyvanula jí z duše. Nenávist zra-
zené milenky utlumila mateřská láska k dítěti. Líbal-li
její dceru, měla dojem, jako by ji samu zahrnoval po-
libky, jimiž povznášel ji z předešlého pokoření. — "Hlá-
sí se k dítěti, nezapírá své otectví... Věří, že byla jsem
oddána pouze jemu a moji lásku uznává, nepochybuje
o ní." — Kdyby stín "té druhé" nevtíral se mezi ni a
Tržického, byla by nyní nevýslovně šťastna a žehnala
by tomu pochmurnému podzimnímu večeru, v němž
lidské sémě přihlásilo se pod jejím srdcem k životu.
Tržický postihl její úsměv, jenž v jeho duši rozkřesl
zvláštní světlo. Oč pokoušel se rozřešiti po několik ho-
din rozumnými úvahami, rozhodl pojednou cit.
Znovu políbiv novorozeně, položil je do peřin vedle
matky a usednuv na pelest postele, řekl:
"U dítěte a .. . tebe. Toničko, je moje místo . . . Vím
Již, co mám učinit."
Blízkost Tržického Toničku omámila. Všecka dřívější
předsevzetí podléhala najednou touze zachraňovati své-
mu dítěti a svému srdci vše, co zachrániti by se dalo.
Téměř od prvého spatření Tržického promluvilo její
srdce náklonnosti k němu. Jestliže otci zatajovala svou
lásku, byla to oběť, již přinášela své lásce. A rovnéž
mělo býti obětí nechat Tržickému úplnou volnost. —
Ale nyní zdánlivá velkodušnost podlehla přirozeným
požadavkům. Slova Tržického jen podporovala její in-
stinktivní touhu po získání muže pro sebe. "Té druhé"
nehodlala již ustoupiti. — "Mé právo . .. větší, svétější
a přirozenější . . . Nedovedu být Annou Potockou . . ."
blesklo jí hlavou zároveň se vzpomínkou na onen večer,
kdy prvně a snad naposledy přednášela básně před o-
becenstvem. A pak vzpomněla, jak tenkráte procháze-
la se s Tržickým po opuštěných cestách, teskných po-
lích, až zapadli jak ptáci před bouří do noci lesa . . .
"Nevzdávám se ničeho ... ", pomyslila si a přitáhnuvši
Jeho ruce k svým rtům, líbala je a smáčela slzami. Trži-
cký marně tomu zabraňoval. A vroucím hlasem proná-
šela:
"Mám tě ráda ... mám . . . žádná v celém světě ne-
může tě více a vřeleji mít ráda .. . Nevěř, jestli tě jiná
snažila jinak a ve svůj prospěch přesvědčiti ... Já za
lásku nechtěla zhola nic získati... A nepřihlásila bych
se, kdybys sám nepřišel... Ale jsi již zde ... teď již tě
nepropustím ..."
Do pokoje vběhla děvečka. Byla polekána a vzrušena.
"Hospodář přijel s doktorem! Pane Tržický, skryjte
«e!"
Tržický povstal. I na něm bylo patrno, že se polekal.
Okamžik mlčel, ale pak řekl přesvědčivé a rázně:
"Zůstanu! — Mám právo i povinnost zůstat!" —
"Nevbíhejte v cestu neštěstí! Skryjte se!" naléhala
děvečka.
"Nehnu se s místa!"
Tonička bázlivě na něho pohlédla a sepjala ruce.
"Jdi... Neznáš tatínka!"
Ale bylo již pozdě. Vedle ve světnici ozvaly se dvoje
spěšné kroky.
Hned na to vešel lékař a za nim Ruta.
Tržický znal se s lékařem z Vlčnova. Pozdravili se
Zběžně navzájem; pak lékař přistoupil k nemocné a
měřil jí horečku. — Ruta však byl přítomností Tržické-
ho velice překvapen. —
"Má úcta, pane řídící..." Při tom pohlédl na něho,
Jako by žádal o vysvětlení.
Tržický podal mu ruku. Pochopil otázku jeho očí.
"Divíte se, že jsem navštívil Toničku, viďte?"
"Upřímně řečeno, ano. Nechápu, proč jste nás poctil
,.. Vždyť je to ... zkažené děvče ..."
Kousavě odpověděl sedlák a pátravě sledoval každou
vrásku na čele a každý mráček v očích Tržického, ne-
boť zdálo se mu tu leccos zvláštní i podezřelé.
"Nebuďte tak krutý na svou dceru."
"Však vy, jako vychovatel, nejlépe cítíte velkost její-
ho poklesku. Cti už nikdy nenabude!"
"Bože, jak jste přísný! Proč by se to nedalo odčinit..."
Vtom lékař obrátil se na ně a vyzval je, aby na chvíli
opustili místnost, aby pokojně mohl vyšetřiti nemoc-
nou.
Ruta zaťal zuby, až to zaskřípalo. Zlověstný blesk
šlehl mu z očí.
Když oba ocitli se ve velké světnici, postavil se Ruta
před Tržického a měře ho ostrými pohledy stiskl jeho
rameno.
"Teď mi však doopravdy povězte, proč jste přišel?"
Tržický oplácel mu stejně břitkými pohledy, stejně
tvrdou řečí.
"Tonička je mojí nevěstou. Zasnoubil jsem se s ni.
Prominete tedy, že jsem ji v tak těžké době přišel na-
vštívit."
Přímá odpověď Tržického, Rutu hodjiě ochladila.
"Vy, pane řídící ... že jste se teď — zasnoubil?
Teď ... ? S takovým děvčetem ... ? A co její dítě ...?"
mluvil zmateně sedlák.
"Dítě je — moje. pane Ruto!,J
Ruta rychlým pohybem rukou stiskl v spáncích svou
hlavu.
"Vy ... vy ...! A znal jste přece mé mínění ... Řekl
jsem vám je kdysi hodně otevřeně. Pamatujete? A vy
jste šel na mne takhle?"
Ruta svými výkřiky opět hrozil.
Ale Tržický zachoval si klid. Mírně a přátelsky zaho-
vořil:
"Byl jste snad také mlád, a snad také nezůstal jste
bez viny ..."
"Nic takového, pane řídící! Nic!" bránil se Ruta a
dodal: "Zaskočil jste mne, jako nějaký dareba . . . Ale
mýlíte se, myslíte-li, že ji tímhle způsobem dostanete.
Jsem její táta a ona musí tančit, jak já hraji!"
"Chcete zničit svou dceru!"
"Chacha! Pěkné umite dobývat! Avšak zapomínáte,
že máte co činit s Rutou, a on se nepoddá! Chci, aby To-
nička zůstala selkou, aby můj statek, jejž jsem opatro-
val jako oko v hlavě, nepřišel do cizích rukou. Vy jste
dnes tady, zítra vás přeloží a kdo potom bude se starat
o statek? Pronajmete jej, prodáte později."
"A což vzdám-li se úřadu?"
"To jsou nové léčky. Nevěřím vám."
Z pokojíku vyšel lékař.
"Není to nebezpečné. Obyvklá slabost v takových pří-
padech. Za týden bude úplně zdravá. Děcko je statné ...
Škoda ho ..."
Ruta se ušklíbl.
"Myslíte proto, že nemá otce? — Má, má! Hleďte, pan
řídící se právě přihlásil."
"Ach, tak .. . Však na veselku není zmeškáno. To se
všecko ještě spraví. Poroučím se."
Lékař podal oběma mužům ruku a odešel. Za chvíli
zahrčela bryčka ze dvora. Na kozlíku seděl čeledín a
mručel.
Tržický, jehož nemile dotkly se poznámky lékařovy,
zamračen stál u okna a dlouho nepromluvil ani slova.
Když pozoroval, že Ruta schválně se mu vyhýbá, pomy-
slil si: "Nechám tě, umínivče, snad přijdeš k rozumu,"
a pravil děvečce, jež právě mihla se světnicí:
"Vyřiďte Toničce, aby spoléhala na můj slib." — Pak
obrátiv se na Rutu zdravil:
"S Bohem, hospodáři! Snad se jinak rozmyslíte."
"Ano, rozmyslím se, jak bych pomstil urážku za han-
bu, kterou jste nám způsobil. A pryč! Ať vás tu již ne-
vidím!"
Tržický odešel.
Teplá, hvézdnatá noc lákala ho k procházce po po-
lích. Byl všechen rozrušen mocnými dojmy dne a věděl,
že by se marně pokoušel usnouti.
"Spořádám své záležitosti, proudu postavím hráze,"
řekl hlasitě, když octl se v širých polích a pak, vyhýbaje
se škole, uvažoval dále:
"Se Slávkou je už konec. Nemožno, abych po tom, co
se stalo, vrátil se k ní, ani v tom případě, kdyby Ruta
svoji hrozbu splnil a Toničku mi nedal. Slávka mým
skutkem musí být uražena; té chvíle, jakmile se doví,
co se stalo, musím jí být lhostejný, cizí. Má láska k ní
byla otrávena lží. Pykám za lež, za neupřímnost. Pro-
sté musilo dojít k tmhle koncům." —
Pak přišlo mu na mysl, jakým způsobem domohl se
místa řídícího.
"Musím se místa vzdát! Bylo by to podlé ode mne.
Úskok! — Neměl jsem přijímat protekce; byl jsem ku-
pován a kupoval jsem."
Ponocný vytruboval ve vsi jedenáctou hodinu.
"Rozhodnuto!" zvolal náhle Tržický. — "Vzdám se!"
A bylo mu pojednou lehce a volně, skoro se mu zachtělo
zazpívat si. — Bystrým krokem ubíral se nyní ke škole.
Měl dojem, že se ?bavil jakési nepříjemné tíže, nebo že
ruce, jež lepily se špínou, dokonale umyl.
Druhého dne ráno napsal okresní školní radě list,
jímž odvolával svou žádost.
V poledne obdržel dopis od listovního, jenž mu psal,
že cestou do kanceláře sešel se prý s doktorem Kváč-
kem, jenž mu vyprávěl hrozné věci, jimž by ani uvéřiti
nemohl, kdyby to nebyl doktor Kvá'ček. "Slávka," psal
listovní dále, "dosud o ničem neví a zařídíme-li vše
moudře a chytře, nemusí se vůbec ničeho dovědět. Je to
sice velice nepříjemné, co se vám přihodilo, ale dosud
možno si pomoci, neboť několik stovek — i já bych mi-
lerád něco dal — celou záležitost urovná." — Na konec
ho v dopise zval, aby dnes jistě přišel je navštívit. —
"Slávinka se včera na vás těšila jako malé děcko na
marcipán, a když jste nepřišel, myslil jsem, že rozum
ztratí, jak si zaplakala. Buďte dbbré mysli, buďte sta-
tečný a chytrý a všechno se urovná," těšil ho a povzbu-
zoval ještě jednou listovní.
Tržický dopis přečetl a roztrhal. Hned jal se psáti od-
pověď. Radou, již mu listovní dával, byl uražen a velice
roztrpčen. Napsal mu nepokrytou pravdu; že odvolal
žádost, oznámil mu první větou; dále s nim sdílel, že
Slávku nepřestává miti rád a že lituje svého skutku,
pro který se jí musí vzdáti, neboť pokládá za svou nej-
světější povinnost vzíti si za ženu matku svého dítěte.
Slávce pak napsal jiný list, jímž se zpovídal ze své
viny a jímž prosil ji za odpuštění.
Ani na tento, ani na onen dopis nedostalo se mu od-
povědi.
Od listovního konečně ji nečekal, ale doufal, že Sláv-
ka jistě mu napíše — "bude trpce vyčítat, ale přece po-
šle mi odpuštění, neboť jsem si jist její láskou," říkal
si denně, když přicházíval listohoš; ale ani řádky od ní
ho nedošlo.
Zato asi za týden obdržel od okresního školního in-
spektora vyzvání, aby se ihned k němu na úřad do-
stavil.
"Co ode mne chce? Řádně konám svou učitelskou
práci a že jsem se místa vzdal? To je přece má soukro-
má záležitost."
Zpráva přišla v poledne a odpoledne měl prázdno,
nevyučovalo se. Šel tudíž do Vlčnova ihned.
Když Tržický vstoupil do kanceláře, inspektor chvíli
se tvářil, jako by jeho přítomnosti nepozoroval; ani na
pozdrav nepoděkoval, a obrátiv se konečné, ani ruky
mu nepodal.
"Pane zatímní řídící učiteli," oslovil ho inspektor
plným titulem, nikoliv bez jízlivosti, "zklamal jste mne
v důvěře, kterou jsem vás zahrnul. Velice toho lituji. Že
jste odvolal svou žádost, je to jediné správné, co jste u-
činil, neboť po tom, co jsem se na vás dověděl, musil
bych nastavit všechny páky u zemské školní rady, aby-
ste v úřadě potvrzen nebyl. Slyšel jsem, že jste v obci, v
níž působíte, otcem nemanželského dítka."
"Ano, prosím," řekl hlasitě a s důrazem. Tržický a
dodal: "Avšak myslím, že zrovna tak, jako své odvolání
žádosti pokládal jsem za soukromou věc, i tato druhá
záležitost je má vlastní, již sám hodlám napravit a ta-
ké napravím, pane inspektore."
"To není pouze vaše vlastní záležitost, neboť nejste
osobou nezávislou, a pak, což padá ještě více na váhu,
jste učitelem, to jest vychovatelem mládeže, Jíž máte
dávati pouze dobré příklady. Váš skutek, uznáte sám,
není zrovna dobrým příkladem."
"Vezmu si tu dívku."
"Ani tím po stránce pedagogické není vaše skvrna
smyta, neboť váš skutek, i když se oženíte, bude ještě
léta přetřásán v tak malé obcí, jako Je Úboří. Proto po-
chopíte, že v obci, v níž působíte, jste nemožný. Sta-
rejte se tudíž o výměnu místa s některým jiným panem
učitelem ze vzdálenější vsi, a neučinite-li tak do čtrná-
cti dnů, budu nucen z toho vyvoditi všecky důsledky, jež
jsou možný dle našich školských zákonů. S Bohem!"
Tržický pokusil se cosi namítnout, ale inspektor ka-
tegorickým pokynem ruky ukázal na dveře a znovu o-
pakoval:
"S Bohem! Domluvili jsme, víte, co máte dělat."
Sestupuje se schodů, Tržický pomyslil si: Takhle kon-
čí přátelství s panem listovním a moje láska k jeho
dcerušce. Od koho jiného byl by inspektor informován,
ne-li od listovního? —
Nemrzel ho přísný tón inspektorův, ani jeho rozhod-
nuti tolik, jako právě okolnost, jak zachoval se listovní:
Nejprve — vidí-li z toho pro sebe, vlastně pro Slávku —
zisk, přimlouvá se za něho; když ho zklamal — což sta
lo se bez zlého úmyslu — mstí se.
"Prospěcháři! Kupci! Protekci chtěli si rtine zavázat,
ne láskou a přátelstvím. — Postarám se ti o místo a ty
budeš živit mou dceru; miluje-li té, po tom se neptej;
láska je vyrudlá veteš ... a chléb, chléb hlavní věcí."
Cestou z Vlčnova do Úboří nepřestával Tržický týrati
a rozdirati svou duši zlým sarkasmem; a čím více od-
daloval Slávku, čím vyšší hradby před ni nastavěl, tím
bližší stávala se mu Tonička, takže na konec dospěl k
závěru:
"Co vábilo mne k Toničce, byla podivuhodná inteli-
gence, přirozená, vrozená téměř; knihy Jen kypřily a
zúrodnily úrodnou prsť její duše. A Slávka? Zdála se
něžnou, vzdělanou a vřele a oddaně mne milující . . .
Ale jak se zjevuje, když spadla s ní rouška zdání! — A
naproti tomu Tonička: Z lásky ke mně obětuje vše, a
abych nestřetl se s hněvem jejího otce, nevyzradí své
tajemství . . t jen trpí.. . Proč nebylo mi dopřáno po-
znat! dříve těchto pravd mého života? Oč žalu, oč trýz-
ně mohl jsem ií i sebe ušetřili!"
Procházel topolovou alejí; skoro v těch místech, kde
prvně potkal Slávku, oddělovala se vozová cesta vpra-
vo, vedoucí přes les do Rutova statku.
Tržický stanul na rozcestí. Kdyby se ubíral rovně po
silnici, přišel by do vsi. — A zároveň vzpomněl na Sláv-
ku. — Trpce se usmál, a zamávnuv rukou k městu, pro-
hodil:
"Ta patří již minulosti... Sehrála jen episodu v mém
životě . . . Štěstí ještě, že včas rozpoznal jsem hru od
skutečnosti..."
A nerozvažuje déle, vstoupil na vozovou cestu. Před
ním tměl se les.
"Buď jak buď! Vsadím vše na jednu a poslední již
kartu!" řekl po způsobu hráčů, jimž možno nejednou
vyhráti nebo ztratiti všechno.
Na dvoře Rutova "statku potkal Tržický čeledína.
"Je hospodář doma?"
"Je. Dnes ani na pole nevyjel."
"A Tonička . . . zdravá-li?"
"Už chodí ... ale co se, chudák, napláče! Starý je
tvrdý a stále se s ní hádá ... A na vás, pane řídící, je
zrovna rozčertěn. Nevím, přijdete-li mu vhod."
Vtom na zápraží objevil se hospodář.
"A, pan řídící jde navštívit svou nevěstu!" zvolal jíz-
livě Ruta a očí mu divoce zazářily.
"Zapomněl Jste na můj slib? Mne dosud pálí a po-
nouká k čemusi..."
Tržický přistoupil k Rutovi a podával mu ruku, ale
Ruta zadíval se schválné k obloze a prohodil:
"Přijde bouře. Za lesy blýská."
Tržický porozuměl poznámce a stáhnuv podávanou
pravici, odpověděl také obrazně:
"Proč vždycky bouře? Mám za to, že blýská se na
časy'.'
"Rád bych věděl!" ušklíbl se Ruta.
"Přesvědčíte se! Veďte mne do světnice. Mám k vám
pouze několik slov. A pak vy buď budete strůjcem To-
niččina a mého štěstí nebo jeho ničitelem. Jsem od-
hodlán přistoupiti na všecky vaše požadavky."
Ruta nerozhodné pokýval hlavou. Chvíli o čemsi pře-
mýšlel a pak ustoupiv s prahu, vyzval Tržického, aby
vstoupil do světnice.
Tonička ve vedlejším pokojíku ukolébavkou uspáva-
la svoji dcerušku.
"Posaďte se. Jsme beze svědků, mluvte otevřeně. A
já vám potom odpovím. Také otevřeně a svým způso-
bem," řekl Ruta a usednuv za stůl. složil před sebe za-
ťaté pěsti.
"Nuže, hospodáři, znám dvě cesty, z nichž kterákoli
dovede mne určitě k cíli, to Jest, že v prvém i druhém
případě Tonička bude dojista mojí ženou."
"Jsem opravdu zvědav."
"První cesta: vzdám se učitelského místa a vy po ro-
ce, až bych se s pracemi na statku obeznámil, předáte
statek Toničce a mně."
Ruta rozevřel pěsti a dlaní pohladil si čelo.
"A jaká Je ta druhá cesta?"
"Nepovolite-li, zůstanu učitelem, přestoupím na jiný
okres a počkám, až Toničce bude čtyřiadvacet let — a
do toho není daleko — a pak ..."
"Dost, dost! Tedy násilim jdete na mne!"
"Nelze jinak, nemožno-li se shodnout! po dobrém."
Sedlák prudce vstal a ostrým pohledem zabodl se do
očí Trčlckého. Cítil, že je obklíčen a bude se musit vzdát
nebo zcela ustoupit. Cosi ho štvalo proti Tržickému, jlž-
již podléhal v hlubinách duše zrozené touze vrhnouti se
na svého protivníka a jedinou mocnou ranou sraziti ho
ke svým nohám A pozvedl už obé zaťaté pěsti, ale Tr-
žický stál nepohnuté a hrdě proti němu a jen živým
pohybem sledoval hrozící ruce, jako krotitel šilmu chy-
stající se ke skoku. Rutovi selhal hlas a kletba, jíž patr-
ně chtěl při ráně vzkřiknouti, rozdrobila se v beztvárné
zvuky dušené hořkosti spoutaným hrdlem. A pak spustil
i ruce a řekl dušeným, zlostným hlasem:
"Jste . . . myslím .. . také Rutovec ... !"
Trochu si lichotil, trochu zakrýval zřejmý svůj ú-
stup. Bylť v té chvíli přesvědčen, že, nepovoli-li učitel
dojista provede svou hrozbu. A toho se polekal.
Učitel by se odstěhoval a statek přešel by na cizí rod.
Proč tedy žil? Proč dřel se tu a lopotil a rozmnožoval
každým rokem svou půdu? Každá píď pozemku, jež mu
přibyla, vykoupena jest jeho prací, jeho potem, ku kaž-
dé pídi lpí částí svého života ... A pod dojmem té my-
šlenky měkl jeho vzdor.
Tržickému nemohla ujiti tato rodicí se proměna v
duši Rutové. Sotva znatelně se pousmáv, tázal se:
"Tedy, kterou cestou se pustíme?"
Nová vlna hněvu zatřásla Rutou, když uslyšel hlas
Tržického. Zahlomozil:
"Kterou ... ? Kterou ..."
A zaskřípí zuby. — A znovu vyšlehl plamen z jeho o-
čí. Škodolibý, zlý. Náhle se rozhodl, ale tak, aby Trži-
ckého uvedl ve zmatek a možno-li, aby ho i pokořil.
"Slyšte, pane řídící! Povoluji! Souhlasím s vaším
prvním návrhem, ale ihned a ještě v mém byté napíše-
te výpověď ze služby a já Ji hejtmanství pošlu."
Tržický pohodil hlavou a nerozmýšleje se už, pravil
stejně úsečně a steině rozhodně:
"Dobře. Dejte mi papír, pero a inkoust... A kdy bude
svatba?"
"Kdy chcete. Třeba příští týden. Zítra půjdeme k no-
táři a sepíšeme smlouvu, jež vejde v platnost dnem, kdy
Tonička bude vaší ženou; vaši výpověď pošlu také v
den sňatku."
"Můžete Ji poslat ještě dnes ..."
"Ne ... Jsem-li já opatrný, buďte také! Učte se nyní
ode mne."
Za řeči Ruta snesl psací náčiní.
A Tržický nadepsal:
"C. k. okresní školní rado ve Vlčnově!"
Zatím co Trržický psal výpověď, Ruta zašel do poko-
jíku za dcerou . ..
XIX.
Tržický, oženiv se s Toničkou, stal se majitelem stat-
ku; ve skutečnosti však Ruta dále hospodařil.
"Až do jara, zetičku, nechte mne sedlačit. Letošní set-
bu chci leště sklidit a žita na podzim zasít," vyprosil si
Ruta ještě před svatbou své dcery.
Tržickému přišlo to celkem vhod, neboť potřeboval
se dříve obeznámit! s polním! pracemi a se způsobem
hospodaření na horách, než mohl by se se zdarem u-
jmouti vedení statku.
Na podzim za Rutova dozoru pokusil se orati.
"Zdá se, až vám, zetičku, trochu ztvrdnou ruce, půjde
to dobře."
"Však mám z hospodářství zkoušky," vesele namítl
Tržický.
Ruta se ušklíbl a ironicky namítl:
"Kdybyste neměl lásky k půdě a k novému povolání,
nic by vám zkoušky neprospěly; láska k povoláni je
zdrojem radostné práce. Jež nám není nak potíží, ale
zábavou ... a k štěstí člověk více nepotřebuje."
"Nezměnil Jsem povolání," napadlo Tržického, "Jen
forma Je Jiná: Jsem rozsevačem zrovna tak, Jako dříve:
jsem vzdělavatelem půdy zrovna Jako dříve, a působit
k povznesení kraje a svých bližních mohu nyní daleko
snadněji a účinněji, neboť Jsem svoboden, neodvlslý,
mám pevnou půdu před sebou."
Tržický s Toničkou byl více než spokojen. Milovala
ho, a kromě toho svým chováním nezavdala mu příčin,
aby musil vzpomínatl na Slávku, jejíž obraz v jeho
mysli stále více vybledal; náklonnost k Toničce vyvíje-
la se v Jeho srdci ve skutečnou, vroucí lásku.
"Nelituješ, že jsi se vzdal školy a té ... " ptala se ho
jednou žena.
"Nevzpomínej toho ... a zvláště ne Jí . . . nelituji;
naopak, jsem nyní šťasten."
Vzal na klín dítě, Jež z kolébky po něm natahovalo
ručky, a hovořil k němu:
"Vidíš, maličká, čemus mne naučila: brát život vážně,
přímo, bez skrupulí . . . Teď vím, proč, i Jak mám žít.
Konej vždy svou povinnost a svědomí požehná tl ště-
stím ..."
Toníčka složila hlavu na Jeho rameno a dlouze ho po-
líbila ...
Bylo Jaro.
Tržický po prvé vyjížděl s pluhem do pole. Ruta vy-
šed ze své výměnkářské světniflky, přál mu mnoho zda-
ru. I Tonička s děvčátkem na ruce šla ho vyprovodit.
"Hezky jste se do toho vpravili, hezky," volal za ním
Ruta.
"Při dobré vůli a chuti k práci všecko jde," odpověděl
Tržický a pobídl koně.
A když Tržický zatkl pluh do pole, nad hlavou roze-
pěl se mu skřivan. Pohlédl k němu do výše, a vzpomněl
onoho Jitra před lety, kdy opouštěje po prvé domov,
loučil se se zahradou ... I tenkráte na cestu zazpíval
mu skřivánek . . . (Konec.)
Dvojí
měření
Kongresní knihovnou jsou vydá-
vány různé publikace, které jsou k
dostání za nějaký poplatek.
Kongres autorisoval vydání dosti
objemné brožury pod názvem Com-
munism in Action, čili Komunism v
činnosti, a v dosti krátkém čase bylo
té brožury prodáno asi půl milionu
výtisků, které byly k dostání kým-
koliv, opakuji kýmkoliv, za dvacet
pět centů kus.
Kongres autorisoval také jinou
brožuru, pod názvem Fascism in
Action, čil Fašism v činnosti, ale ač
od té doby uplynulo mnoho času,
vydání té brožury bylo jistými lid-
mi všemožně zdržováno. Republi-
kánský kongresník Busbey z Illinoi-
su činil všecky možné překážky vy-
dání té brožury. Z původně sebrané-
ho materiálu bylo mnoho vyloučeno,
poněvadž to vrhalo ostré světlo na
různé, také i 'americké veličiny.
Busbey, který byl vůdcem oposice
proti vydání té brožury, se "obával",
že ta část, pojednávající o Španěl-
sku, mohla by ohroziti diplomati-
cké styky mezi Spoj. státy a Španěl-
skem, a mohla by znepřátelit členy
katolického vyznání."
Tedy vydání brožury "Fašism v
činnosti" mohlo by ohroziti diplo-
matické styky mezí Spoj. státy a
Francovým diktátorských Španěl-
skem ! Není to podařené?
Texaský senátor Patman z Texar-
kana se dlouho namáhal dostat tu-
to brožuru k vytištění a vydání, až
se mu to dne 8. července podařilo.
Ale Ještě 115 kongresníků se pokusi-
lo to znemožnit, ale 124 kongresníků
se postavilo proti tomu jejich návr-
hu.
Brožura ta tedy vydána bude —
ale jen ve 1500 výtiscích "pro ofici-
ální distribuci," a brožura ta bude
stát dolar. Taková Je ta americká
do světa vytrubovaná svoboda tisku.
°
Atomická energie místo uhlí
Ženeva — Tajemník Hospodář,
komise pro Evropu předpovídá, že
uhlí bude nahrazeno atomovou e-
nergií. Ve zprávě se praví, že uhel-
ný průmysl ve své nynější formě
je odsouzen k zániku v ne příliš da-
leké budoucnosti. Kromě atomové
energie považuje za stejně důleži-
té zdroje naftu a vodní energii.
o
Nová magistrála přes Sibiř
V Sovětském svazu budují novou
s'biřskou magistrálu, která bude
dlouhá 3,600 km. Trať probíhá stej-
ně jako stará trať, ale Jen o něco
jižněji. Začíná v Kujbyševu na Vol-
ze, vede podle jižního uralského po-
roří, přes altajské lesy, kazachtan-
skcu step a u Tajšentu se spojuje s
východosibiřskou drahou. Na tra-
ti bude přes 2,000 mostů, viaduktů a
!ných staveb.
Kubelík v Austrálii
Před časem přijel do Austrálie
český dirigent a šéf České filhar-
monie Rafael Kubelík, aby zde ab-
solvoval dvouměsíční umělecké tur-
né. V těchto dnech uspořadal prv-
ní koncert v Sydney. Jeho vystou-
pení mělo přímo triumfální úspěch
jak u obecenstva, tak u australské
kritiky. Sydneyské listy shodně tvr_
dí, íe Kubelík překonal všechno o-
čekávání a vyzdvihují zejména je-
ho melodickou inspiraci, s kterou
podal Dvořákův Karneval, Smeta-
novu Vltavu a Beethovenovu Erol-
cu. Sydney Herald věnuje Kubelí-
kově návštěvě celý dlouhý článek,
který nadpisuje slovy "Šťastná A-
ustralie."
°
V Anglii bylo oznámeno, že od
znárodnění dolů se počet horníků
zvýšil o 24.000 osob. Dnes má An-
glie celkem 716.000 osob zaměstna-
Iných v dolech.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 30, Ed. 1 Friday, July 25, 1947, newspaper, July 25, 1947; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404749/m1/3/?rotate=270: accessed July 6, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.