Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 25, Ed. 1 Friday, June 22, 1945 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ČECHOSLOVÁK
V pátek, dne 22. června 1945.
JAN VÁCLAC Z FINBERKA:
HRDÁ RADOST
SELSKÝ ROMÁN
Pavlíkem to trhlo. Očima visel na ústech matčiných.
"Na úřadě? U advokáta, maminko?"
Jen kývla. , .
Pavlíkovi napadlo, není-li jedním z téch sedláků, o
nichž sem tam někdo prohodil jako o zadlužencích, je-
ho otec ...
Dale se matky neptal, když vycítil, v jakých je roz-
pacích po nevhodné vyřknutém přiznání, proč asi otec
obili prodává. Bylo mu horko z jídla i z myšlenek, proto
po obédé ihned odešel na zahradu a díval se ode zdi k
lesům okolním do kraje a daleko přes kotlinku skuteč -
skou k pahorkatinám poličským a hlineckým k morav-
ské hranici.
Dopil vracel se s pole a šel vozovkou k domovu.
"Teploučko . . . slunce hřeje jako výheň," promluvil
na Pavlíka trochu stísněné.
"Hřeje, hřeje ...," odpověděl a pozdravil.
"Jak bylo na pouti? Slyšel jsem, že si Pavlíček zase
Jednou podrážky brousil... co?"
"Na pouti? Proč se ptáte, Dopile? V lese jsem
byl, pytláky polekal... Ze vsi byli... smál se Pavlík.
Dopil se zarazil, přemnul mokré čelo a odešel. Cítil na
zádech pohledy Pavlíkov, jako by mu do nich špendlí-
kem bodal. Byl rád, že zašel za roh opukové zdi kolem
zahrad.
Pavlík za ním v potutelných úsměvech jen hlavou
kýval a pak si ulehl do stínu hrušky v měkkou trávu,
žlutající se rozkvetlými pampeliškami.
* ♦ *
Draho.ska byla již netrpělivá. Chvílemi dívala se na
hodiny. Bylo jí přece jen divno, proč sedlák ve městě se
zdržel, když řekl, že obilí prodá s nutné záležitosti rych-
le obstará. ,
"Neřekl mně asi všecko ... ," kývala při myti nádobí
sesmutněle, "teď ví, že jsem všecko předvídala. Náklad-
ná přestavba statku, nové hospodářské stroje, málo
šťastné obchodování v koních, k vlili nimž se tolik do
Chrudimě a po všech čertech nachodil, jeho náruživost
do karet . . . ", vzdychla si z hluboká . . . "kolikrát se
vrátil bez krejcaru a měl přinésti sta ... A to jednatel-
ství pojišťovací! Peníze lidé přinášeli po zlatkáfch, ty se
rozkutálely, a když měl větší obnosy posílati do Prahy,
praskla na to kráva, nebo fíira obili ... a tak je to ...
Kočárek také nemusel býti... má-li jej Petráň, nemu-
sel jej mítl 011... pro koho pak? Pro lidskou pompu ...
A pořád těšil... teď vidí ... uvažovala a přímo se z
toho všeho potila.
Drahoš ve Skutči obilí prodal, věděl pro ně místo u
znám ' ho pclu ře, který od něho kupoval. Peníze zanesl
na berní úřad, vyhrožovali již exekucí, protože za pře-
dešlý rok nebyla zaplacena dosud daň, kterou již po
třikráte vymáhali na něm upomínkami. Již se peněz
nedostávalo k ucpání všech děr, které do majetku své-
ho průběhem let navrtal. Jednatelství i obchodování v
koních musel již zanechat!, ale nikdo nevěděl proč,
vždyť se jen chvástal, že mu tolio není potřeba, že za
lidi platí najednou velké obnosy pojištění a vybírá po
krejcarech," které se rozkutálí a nemá z nich pak niče-
ho. Bylo to však naopak. Obyčejně peníze neukládal,
aby Je pak najednou odeslal, do stolu pod klíček, ale do
kapsy, odkud je brával do karet. Ve vsi hrával o malé
obnosy, ale ve Skutči, nebo v Chrudimi prohrával sta.
Když mu žena vytýkala jeho náruživost, lhal ji, že vy-
hrává. Později však se hleděla přesvědčiti a zvěděla, že
výhra byla řídkou ...
Z karet nikdo ještě nezbohatl, ale utratil čas, zane-
dbal povinnosti a klesal ku své škodě.
.Na náměstí potkal pobledlého a ustrašeného sedláka
Příhodu ze Skutýčka, který běžel velmi rychle do La-
žanské ulice. Zastavil ho na okamžik a ptal se, proč je
J,ak bledý a proč tak rychle běží.
"Za smutnou," mávl Příhoda rukou. "Doktor není do-
ma, a Já Jsem jako na trní, co se doma děje ..."
"Co pak se stalo?"
"Před ■ dnem se nám chlapeček narodil, zdravý . . .
ale žena ... žena omdlévá, zůstá' á bez sebe ..."
"Stává se tak ... ale bude všecko zas dobře ... ", tě-
šil ho. "Ne držujte se a jděte, abyste lékaře zase nepro-
pásl," podával mu ruku s vřelým účastenstvím nad je-
ho Uotrašeftim.
I?i , r li ..<• právě u marianské statue, poblíž okresního
soudu.
Drahoš zašel do hostince a vyzval čeledína, aby vyjel,
že .. n ni pomalu dojde. Zastavil se ještě za různými
zúl ; itostmi peněžními.
Když doma vstoupil do světnice, první jeho slova
byla:
"U Příhodů ve Skutýčku mají po několika letech
■chlapečka. Sešel jsem se s ním ve městě, ale je tam za
smutnou, Přihodka je v tom zle, zůstává jim bez sebe."
Pavlík, který se vrátil ze zahrady, zachvěl se a byl
hluboce dojat.
Ještě v neděli s ní mluvil, ale nemohl rodičům říci
slova. Bylo mu jí lito a strachoval se, aby narození
chlapcovo nebylo její smrtí. Napadlo mu, že by snad
Tonička spíše pak mohla odejiti, ale hned si dal zápor-
nou odpověď u vědomí, že by tím spiše tam musela zů-
stat! při malých dětech, které byly na ni tak zvyklými
a maji Toničku rády. Nemohl ve světnici zůstat, bylo
mu z toho oznámení horko. Odešel.
"Nebyl u Řehůřka?" optal se, když přisedal k obědu,
který mu žena kladla na stůl.
"Nebyl."
"Musím s ním přece promluvit! k vůli té dceři Petrá-
ňové! Darmo bych ti, ženo, zapíral, že si stojím špatně.
Má-li zůstati všecko tak, jak je, aby člověk ve vsi v lid-
ských očích neklesl, musí se Pavlík oženiti, bohatě ože-
niti," dodal, "a Petráň dceři dá všecko. Ať dá. kdy dá,
ale pro zažehnání toho nejnaléhavějšiho vždycky bude
peněžitého jejího věna dosti. A říkal mně, že ji neošidi
. . . vždyť je sama. Jdi mně ho sem zavolati," pohodil
■oo ni hlavou s vážnou náladou v obličeji.
Advokát ho nepotěšil, proto bylo třeba svatbu popo-
linati, aby synem vyženěnými penězi bylo něco z dluhů
zaplaceno. ,
Matka Pavlíka zavolala.
Když se k ní blížil, poznal jí na očích, že má něco v
hlavě tíživého. Hrklo v něm, když mu napadlo, že mohl
Příhoda otci za řeči říci o jeho účasti na pouti skutýč-
.ské a docela snad o jeho úmyslech vzíti si Toničku. Vě-
děl, že se to otec dověděti musí, zvláště nyní, když mu
tu Bertu Petráňovu vychvaluji, ale ještě odkládal na
poslední chvíli, kdy již dále zatajovat! nesmí. Šel stísně-
ně a nerad. Byl trochu rozčilen, cítil neklid v srdci a
Jakýsi záblesk strachu před otcem, s nímž nebylo nikdy
ve vážných otázkách žertu.
"Pojď, tatík ti chce něco říci!" řekla matka, když zů-
stal před ní státi a pátravě se jí díval do očí.
Otec Již poobědval, přecházel po světnici a osnoval
řeči. Nebylo mu dnes volno, zvláště pomyslil-li, že by se
plán jeho se synem rozpadl.
Pavlík zůstal u otevřených dveří světnice opět státi v
síni a pátravým přeměřením otce toužil alespoň vycí-
titi, proč si ho zavolal.
"Jen jdi," vybídla ho matka, "tatínek se tě na něco
zeptá ..."
"Zeptá?!" řekl v něm hlas duše. "Bude-li se to týkati
příčin mého srdce ... řeknu pravdu ...," pomyslil si a
překročil práh velké světnice.
Otec se zastavil, pohleděl mu pronikavé do očí a zase
přecházel po světnici s rukama za zády složenýma.
"Néco mně chcete, tatínku?"
"Již několikráte jsme projevili s matkou přání, abys
pomýšlel na ženitbu ... a také jsme se netajili s úmy- j
slem, která by se nám líbila ..."
Pavlík si slova "nám" povšiml a vycítil, že se stává;
nesamostatným chlapcem, který nemá snad ani práva
voliti svým srdcem, je-li pro ného voleno otcovým roz-
umem. Nitro se mu chvělo tichým protestem, ale ještě
se zdržel, aby promluvil.
"Včera večer mně Petráň domlouval, že jsi se k Ber-
tičce nepřidal, když jste šli z kostela. Šla sama, proč
pak jsi nepoužil příležitosti, když víš, jak o tebe dbá a
jak by si toho přála?" obrátil se na syna trochu hlasi-
těji než bylo třeba.
Pavlík si oddychl, že řeč nebude se týkati jeho výletu
do Skutýčka, proto byl pokojnějším a s odpovědí na ot-
covu otázku tuze nespěchal. Teď již věděl, že otec od
Příhody zpráv nemá.
"Zdá se, že neslyšíš!" řekl otec podrážděně. "Mrzí
mě, že se k ní nemáš ..."
"Proč pak by vás to mrzelo, tatínku, nemrzí-li to
mé!" odvážil se říci s úsměvem.
"Tohle je divná odpověď!"
"Bertičku to mrzí, její rodiče i nás to mrzí, Pavlíku,"
řekla matka pomalu, jako když slova sází do záhonku.
"Vždyť jsem ti sama několikráte nadhodila, aby nám
udělal radost šťastnou a dobrou volbou děvčete, které
bys do statku si přivedl za mladou hospodyni ..."
"Ale, maminko, tohle je mně trochu k smíchu! JaH
pak mám tu radost dělati vám já, když volíte sami?
Nechte mně přece volnost, abych si vybral tu, k níž cí-
tím něco v srdci!"
"Moudrý hoch kouká nejdříve do dlaně a pak teprve
děvčeti do očí, víš?"
"Nemyslím, že je v tom moudrost, tatínku. Jmění je
pěkná věc, ale není to všecko."
"Bertička je první děvče ve vsi . . . "
"Neupírá jí toho nikdo, všichni tak mluví jako vy."
"Má dobrou povahu ..."
"Vím, vím. Neslyšel jsem ji nikým haněti."
"Je sama ..."
"Všecko je pravda, co povídáte, tatínku."
"A bude míti slušné věno."
"Snad."
"Snad? Povídám, že bude mítl slušné věno!" zdůraz-
nil otec.
"Ale, tatínku, vždyť já jí je neberu ..."
"Takový statek, takový majetek!" velebil otec.
"My máme taky statek, říká se o nás, že jsme majet-
ní, tatínku, a přece 'prodáváme obilí, když je laciné ...
proč, víte nejlépe sám, tatínku ... já nejsem slepým a
hluchým, abych nevěděl, jak si asi stojíme. I příčiny
znám, pověděli mně lidé všechno ..."
"Lidé! Co lidé? Snad Řehůřek! Co ty budeš vyčítat a
starému tátovi rozumy vykládat, že víš ... víš .. . co
víš?" prudce k němu přiskočil se zvednutou rukou v
pěst zaťatou.
"Tatíku, prosím tě, nekřič, ať se něco nevynese mezi
lidi!" strhla muži ruku a držela mu ji křečovitě.
"Není-li statek čistým, je na tobě, aby byl, rozumíš?
Já jsem jej taky čistým neobdržel . . . rozumíš?" hně-
val se otec.
"Vím všecko, a ne-li, alespoň mnoho, tatinku! Není
třeba těchto výstupů. Jedno vám řeknu od srdce, ta-
tínku: Ožením-li se, stane se tak pro moji radost, ště-
stí a klid, nikdy však proto, abych vyplatil statek. Co
lidi žije bez něho^ Já bych toho taky dovedl, tatínku!"
"Ano, dovedl! Vždyť si vezme čeledín děvečku, proč
bys ty si ji nepředcházel, co? Však se o tom již ve vsi
mluví, jak ti Tonka Řehůřkova nadbíhá!"
"Kdo to řekl, lhal, tatínku! Ona mně nenadbíhá!
Tuším, tatínku, proč jste mně Bertu vyhlédli, ale já to
neudělám. Rád bych si přivedlclo statku ženu, která by
si byla vědoma, že štěstí našla za svou dobrou duši a
ne za své peníze. Toužíte snad po nich k vůli mně, ale
já k nim nelnu. Nesnesl bych, aby vám i mně některá
vyčítala, že svým věnem nás udržela, že je paní ve
statku! Jsem zdráv, umím a chci pracovat, šetřit, ne-
nahlížím, proč bych měl cizími penězi statek si vykupo-
vali!"
"Ještě ti ho nedávám! Dost těch tvých řečí!" okřikl
ho Drohoš, a Pavlík utichl.
Bylo trapné ticho. Drahoška raději odešla ven na
čerstvý vzduch.
Do dvorku vcházel Javorník, který se snažil dostati
Bertu s Pavlíkem do párku, aby obdržel, co se mu rodi-
či obou stran slibovalo, když se podaří plán ten usku-
tečniti.
"Co pak tak uslzena?" optal se šeptem a mrknul ke
dveřím otevřené síně.
Drahoška dala prst na ústa, chopila se jeho ruky a
táhla ho za sebou na zahrádku.
"Mně se zdá, Javorníku, že z toho nebude nic, teď
tatík syna rozbíral ... Nic s ním není. Má svou hlavu."
"To tak, pajmámo!" udivil se dohazovač. "Takové
děvče! Jako malina. Peněžitá, pracovitá, hodná. Vše-
cka čest! Drží na pořádek a čistotu. Je jako kuře. Ta by
vás, pajmámo, jen radostí obskakovala. Pod vaše krovy
je jako stvořena," sypal ze sebe chválu, až mu sliny od
úst lítaly.
Drahoška zavírala oči a mnula čelo starostí, jak to
dopadne.
"Co říkal, co říkal?"
"Z jeho řeči soudím, že má v srdci již jinou. Proti Ber-
tě nic nemá, ale dává na jevo, že jsme se chytli mar-
ného snu, milý Javorníku."
"Tomu ani nevěřím, že by neměl gusto na Bertičku,
tomu ani nevěřím," pochyboval na oko. "Mám oči a uši,
musel bych přece o něčem taky vědět, pajmámo!" řekl,
jako by nevěděl, proč ty besedy u Řehůřka a jeho ná-
vštěvy ve Skutýčku.
Prozatím nechal si všecko pro sebe. Lépe jednati
chytře, aby Pavlíka proti sobě nepoštval, kdyby se do-
věděl, že něco vyzradil. Však najde cestu, aby ho osa-
motil a pak snáze do sítě své chytil pro své plány, kte-
ré mu budou dobře zaplaceny, vydaři-li se.
"Musíme ještě ťukati, pajmámo, snad se nám po-
daří tu svadbu dostat dohromady. Vždyť jsem jich již
tolik svedl! Ona ho má ráda, jde nám jen o něho . . .
Takové štěstí nesmí se nechat bez povšimnutí, nechodí
sem často, má na Štěpánov do kopce, pajmámo," žerto-
val Javorník, jehož odpor Pavlíkův mrzel. "Dnes u Pe-
tráňů se ani nezastavím, řeknu jim příležitě, že jsem s
vámi neměl příležitost hovořiti."
Pavlík vyšel ze světnice, když v tichu bylo mu již
trapno, a zaslechl poslední Javorníkovu větu.
Pochopil, za jakým je tu úmyslem a chtěl se mu ra-
ději vyhnouti. Ale Javorník ho zahlédl a pustil se proti
němu.
"Chcete mě ženiti, Javorníku? Pamatujte si jed-
nou pro vždy: Nestarejte se o to, budu-li chtíti, dovedu
se oženiti bez vás!"
Než se dohazovač k odpovědi sebral, byl Pavlík pryč.
"Šelmička! Není s ním dnes nic!"
Neměl tu již stáni a brzy odešel.
Když se mihl kolem oken Petráňova statku, zavolala
na něho selka, vyběhla ze světnice a mezi vrátky se ho
vyptávala, byl-li u Drahošů.
"Hospodář přijel z města, je trochu mrzutý, nebyla
vhodná chvíle, abych o svatbě začal," pravil jí Javor-
ník.
"Nepůjdete dál, Javorníku?" zvala ho do statku, aby
někdo je neviděl a nehádal, o čem rokují.
"Až večer si pohovoříme. Bude pantáta doma?"
"Zdržím ho, přijďte jistě."
Javorníkovi hučelo v uších, když se obrátil od selky a
namířil ke své chalupě, která stála na samém krajíčku
stráně, svažující se dolů k potoku.
Chalupu měl spořádanou, obílenou, nově šindelem
krytou, byl na ni hrdým a říkal jí residence. Za ní byl
kousek zahrádky s několika stromy, drn byl však chu-
dý, protože půda rychle vysychala, majíc opukový pod-
klad. Však menší lom toho kamene byl hned za zídkou
a táhl se až k cestě.
Sotva branku dvorečku otevřel, vyhrnulo se několik
děti ze stínu prkenné síňky a hnalo se k němu v rado-
sti, že otce vidí a, že jim něco nese. Sháněl jako straka
na hnízdo, kde se co dalo. Hladu a nedostatku zde ne-
bylo. Hodil se ke všemu. Byl poštovním poslem obce,
dohazovačem při prodeji a koupi, námluvčím, rádcem,
zpěvákem v procesí, pomáhačem při líhnutí telat a hří-
bátek a pletl se do všech řemesel. Dětem, sobě i ženě
šil boty, sám si šindelem obil střechu a přestavěl kam-
na.
Lidé ho vyhledávali ve všech svých potřebách. Často
sešlo se do jeho světnice mnoho lidí, že si neměli ani
kam usednout.
Bral, co kdo dal. Někdy nic.
V chalupě jeho nebyla návštěvou nikdy bída, nikdy
nouze.
Ani dnes nepřicházel s prázdnem. Když se stavoval u
Šinkorú, dala mu panímáma pro děti trochu usušených
hrušek, jimiž je na dvorku poděloval. Žena nebyla do-
ma. Trhala trávu kolem děkanových luk.
Z domku vešel do světnice a vytáhl z trouby přichy-
staný oběd. Děti zůstaly venku a popelily se na slunci v
opukovém prachu jako slepice.
* * #
Drahoš pln úvah a přemýšlení stál ještě u okna, když
se žena vrátila. Byla v tváři ubledlá a v nitru stísněna.
"Co tomu všemu říkáš?" obrátil se k ní s otázkou.
Pokrčila rameny a vzdychla si v dolehlých na ni sta-
rostech.
"Všecko na mne padá . .. Zdá se, že ku svadbě syno-
vě s tou Petráňovou nedojde ... Ty peníze, ty peníze!
A říkávala jsem ti... prosila ..."
"Zas vyčítáš?"
"Nevyčítám, jen si všecko připomínám."
Chvíli bylo ve světnici ticho. Po připomenutí ženině
na jeho lehkomyslnost za mlada i v pozdějších letech
vždycky nastala mezí nimi jakási traplivá chvíle, ze
které se nemohl vzpamatovati.
"Syn o Eertu nedbá," začala po přestávce, když se jí
zdálo, že je trochu uklidněn, "to je očividno ... ale taky
nevěřím, že by si myslil na Toničku Řehůřkovu. To jsou
lidské řeči. Neměl jsi se o tom před ním ani zmiňovat."
"Proč bych se nemohl o tom zmiňovat, jsem-li jeho
tátou, a bylo-li by uskutečnění té pověsti naší zkázou?
Jak bychom se z toho všeho vysekali, vypletli?" rozkřikl
se prudce.
"Vidíš, vidíš ... kam to vedlo . .. ", nemohla se zase
zdržeti, aby nenarazila na vážné všeho příčiny.
Drahoš byl popuzen.
Kolem oken spěchal Řehůřek a za ním Pavlík. Se-
dlák, který již chctěl něco ženě říci, polkl slova a ztichl.
Vešel do světnice a pozdravil smutně.
"Jdu říci novinu ... Přihodka ve Skutýčku zemřela."
"Tak přece chudák tomu podlehla!" sepjala ruce
Drahoška. "Muž s Příhodou sešel se ve městě, byl tam
pro doktora. A kdo vám to přišel pověděti?"
"Pasák přiběhl. Tonička ho rychle poslala."
"Nešťastná osoba! Tři malé děti ... To je rána pro
Příhodu, to je hrozné neštěstí... ", byla tím dojata.
Drahoš mlčel a jen pokyvoval hlavou.
"Ještě, že je tam Tonička," povídal Řehůřek. "Ví, jak
se všecko tam vede a bude všem k platnosti. Je velmi
rozvážná, rozumná a klidná. Teď jsem rád, že tam zů-
stala, třeba že Barbora pořád ji má ktomu, aby jí byla
k ruce ..."
Drahoš se zastavil a hledal oči ženiny, aby ji upozor-
nil, jak to všecko Pavlíkem otřásá.
Také si již povšimla a zdálo se jí, že na těch řečech
ve vsi snad je něco pravdy skutečně.
Řehůřek se dlouho nezdržel a odešel.
* * *
U Příhodů bylo všem úzko v srdci.
Verunka chvílemi přicházela k vědomí a ohlížela se
jen po dětech, které sem babička nerada pouštěla, pro-
tože viděla, jak se dcera vždy rozčilí; snad pomyšle-
ním na svůj odchod, připomněla-li si v této chvíli osud
Vincinky Pěnkavovy, která před třemi roky zemřela po
narození prvního svého dítěte .. .
Domácí nemohli se hospodáře z města dočkati.
Verunka omdlévala, sotva ji vzkřísili. Ubývalo jí sil
prudkým krvácením. Její stará matka neztrácela du-
chapřítomnosti a rozvahy, pomáhala Verunce s porodní
babičkou, jak dle své vlastní zkušenosti a rad přicháze-
jících starších sousedek nejlépe dovedly.
Přece však zůstávala jim chvílemi téměř mrtvou pod
rukama.
Starý Beneš, jemuž brada se třásla a oči vlhly slzami
bolesti, chvílemi vycházel až na cestu za ves, aby se
přesvědčil, nejede-li již hospodář s lékařem, kterého
toužebně všichni čekali.
Poslal Kačku proti nim, ale vrátila se, že nikde niko-
ho není viděti. Hádali také, že lékař asi není doma, a
byli celí ustrašeni, jak to s Verunkou bez rychlé pomoci
dopadne ...
Verunka jen chvílemi vzdychala. Na matčiny otázky
neodpovídala, jen slzela jako raněná laňka.
Pak sebou škubala a zvedala hlavu.
"Děti... děti..." bylo rozuměti z tlumeného jejího
šepotu.
"Toničko, přiveďte děti..: přeje si je vidět," vybídla
ji porodní babička, která vzala chlapečka z kolébky a
přiložila ho Verunce k ústům, když vyrozuměla, že ho
chce políbiti.
Vašík i Růženka přišli trochu bázlivě a ustrašeně.
Slyšeli kolem sebe jen nářek a lítostivá slova, jimiž si
domácí i cizí ze vsi ulevovali, když od Verunky ze svět-
nice vyšli, aby neviděla jejich slz.
"Verunko," zašeptala nad ní matka, "Růženka a Va-
šík přišli..."
Rozjasnily se jí oči, zvedla malounko hlavu a vztáhla
po nich ruce.
"Děti... moje děti..."
Sklonil se k ní nejdříve chlapec na babiččino vybíd-
nutí a pak Růženka. Matka je políbila a zavřela oči.
Pak se dívala ke dveřím.
"Václav tu není... maminko .... tatínek ..."
Právě přicházel.
"Ptá se po tobě," řekla Beneška.
"Verunko ..." více říci nemohl a poklekl zdrcen u
její postele. '
Hledala jeho ruku a šeptala něco, čemu nebylo roz-
uměti.
Také matka k ni přistoupila a hladila jí čelo. Verun-
ka slzela, stále sebou škubala a chvílemi hleděla ke
dveřím.
"Maminko!" vyrazila ze sebe dosti hlasitě a zvedla obě
ruce, které bezvládné padly na pokrývku.
"Co je ti, Verunko ... Bože ... podejte mi trochu vo-
dy, ať ji postříkám obličej ... zase ztrácí vědomí... a
Václav nejede ... nejede ..."
Tonička přiskočila s vodou, Beneška smočila ruku a
stříkala Verunce na obličej.
Otevřela oči o pohnula rty.
"Václave!" zašeptla a zavřela oči . . . na vždy . . .
Za čtvrt hodiny se Příhoda vrátil. Již na cestě zvěděl,
co se stalo a pro slzy neviděl... Byl zdrcen a podťat ....
Děti zmlkly po prudkém pláči a jen z hluboká vzlyka-
ly. Beneš se sepjatýma rukama stál na dvoře podepřen
o stěnu, a jako by z něho duše vyšla, nepohnul již ani
brvou. Měl v sobě prázdno a pusto.
Matka Verunčina hlasitě naříkala a k dceří mluvila
jako k živé. Oblékaly s Toničkou nešťastnou Verunku
do svátečních šatů.
"Toho jsem se nenadál, Verunko!" poklekl Příhoda u
ženy a plakal jako dítě.
Lékař byl si plně vědom, že mohla být zachráněna,
kdyby se jí dostalo rychlé jeho pomoci. Odmítl však o-
no přiznání ze své duše omluvou, že nemůže býti všude,
kam smrt zaskočí .. . Příhodu ovšem ujistil, že by po-
moc jeho byla marnou, i kdyby přijel ihned.
Příhoda uvěřil a upokojil se z výčitek, že tak dlouho
se nevracel...
Čeledín, jemuž lékař řekl, aby ani nevypřáhal, že ho
doveze zpět do města, rozmlouval s Kačkou, která měla
ruce sepjaté a oči k zemi obrácené. Oba byli plni smut-
ku a jejich oči plny slz. Z náhlého skonu Verunčina
nemohli se vzpamatovat.
"Milá hnědka a ty ploska, kdybyste chápala každá, co
se stalo s naší hospodyní," kladl si Pepík hlavu na koně
a probíral se jeho hřívou, "už hospodyni neuvidíte, už
radostí nezařehtáte, jak jste řehtala každá, když vám
hospodyně chleba dávala . . . už ne . . . nikdy ne ... "
Lékař vyšel s obřadnou, studenou tváří, sedl do bryč-
ky, k němu Příhoda, aby v městě koupil rakev a obsta-
ral pohřeb, a odjeli.
Ve statku zavládl teskný smutek. Sousedky ze vsi při-
cházely a rodiče Verunčiny těšily, jak dovedly.
Marno všecko. Přival bolu nedá se zastaviti jen tak
lehce žádnou útěchou. Vězí v duši jako trn a drásá,
drásá nitro k nevyslovení ...
"Toho jsem se neměla dočkat, Verunko," mluvila Be-
neška k dceři jako k živé, "abys mě předešla ... mě ...
starou osobu ... Já tě mám provázet ke hrobu .. . Ve-
runko .. . když máš teď tři děti... muže ... nás rodi-
če ... a byla jsi tolik šťastna, tak spokojena ..."
Beneš sotva mohl promluvit! souvislou větu. Bylo mu
hrozno, všecko vězelo v něm a rostlo, takže se mu zdálo,
jako by se měl zalknouti . . . Ani slovem, ani slzou ne-
mohl si již odleviti.
Tolik se z toho oba těšili, že Příhoda k Verunce plně
přilnul a tak vroucně ji v posledním roce miloval. A teď
všemu konec.
Smrt je rozloučila na vždy.
Slunce rudlo nad západem, když se hospodář z města
vrátil. Přivezl dubovou rakev, věnec a různé pohřební
potřeby.
Večer dali Verunku do rakve. Levé oko měla maloun-
ko pootevřené.
"Někoho si vyhlédne," pravila Verunčina matka a do-
tekla se chladného jejího víčka. "Nejspíše chlapečka ....
co pak by z něho bylo bez matky ..."
Příhodou tato slova trhla.
"Což musí umříti? Ne ... ne ... bude mou povinností
starat se o vše, aby zůstal na živu ..."
Srdcem mu prošla bolest, až mu horko vstoupilo do
hlavy. Odešel na čerstvý vzduch. Bylo mu k zalknutí,
pomyslil-li, že se Verunkou ani nerozloučil, že je mrtva,
že ho již nikdy neosloví, nepolíbí. Všechny její dobré
vlastnosti před ním rostly, všechna její laskavá slova,
na kter,á si jen vzpomenul, oživla, jako by je teď jen
pronesla. Její dobrota a trpělivost byla bez mezí. Poča-
lo se ozývati jeho svědomí, že se k ní vždy dobře ne-
choval. Líto mu toho bylo, jak Tonička prorokovala,
když mu tenkráte i její smrt připomenula ...
"Krutý osud mne navštívil," prolomil mu bol ústa
pevně semknutá duševní trýzní, "je to hrozné ..."
Všichni měli špatnou noc. Matka i otec dlouho seděli
u zemřelé dcery a chvílemi oba plakali. Pak si šel Be-
neš s dětmi ulehnout do komory, protože plakaly nad
smrtí maminčinou a nechtěly býti v komoře samotný.
Bylo jim smutno, bály se tmy. Neusnul však, jen probí-
ral celý svůj život se všemi jeho radostmi a žaly.
Později odvedla Tonička do komory i Benešku, která
byla vysílena a sotva stála na nohou.
"Kde pak je hospodář?" optala se v kuchyni Kačky,
která se také již chystala po úklidu odejiti do chléva,
kde spala.
"Stojí na zahradě u zdi ... "
"Chudák ..vzdychla Beneška a chytla se postele.
Světlo sem pronikalo z kuchyně otevřenými dveřmi.
"Zavři, Toničko ... ať jsme ve tmě ... ať nic nevi-
díme . . . Kdyby nebylo těch dětí, přála bych si, abych
se do rána odebrala za ní... ubohou ... drahou ..
Ale když pomyslila na muže, ulekla se svých slov. Co
pak by si tu chudák starý bez ní počal? Ne ... musí bý-
ti silnou a nésti kříž svůj trpělivě ... bez rouhání.
Odstrojila se a ulehla na druhou postel.
"Buď tu se mnou chvíli, Toničko ... je mi tak smut-
no. Ty již spíš?" tázala se muže.
"Jak bych mohl spat," vzdychl Beneš a položil si ru-
ku na čelo. Bolela mu hlava.
Babička ležela jako bez duše, jen chvílemi se vzpa-
matovala a s Toničkou o něčem ze života Verunčina
rozmlouvala.
Příhoda se vrátil a vešel kuchyní do světnice, kde Ve-
runka ležela v rakvi. Bylo tu hrobové ticho. Hodiny stá-
ly, olej v lampičce za hlavou zemřelé chvílemi prskal.
Naklonil se, aby jí viděl více do obličeje.
"Tak jsme byli šťastni, Verunko . . . Tolik jsme se
spolu na to třetí dítě těšili... a ty jsi nám odešla. A co
žalů jsem ti způsobil . . . ", přitlumil hlas a poklekl u
rakve. "Nikdy si nesdpustím ... ale ty jsi mi odpustila
dávno ... Již neslyšíš svého Václava ... aby tě znova
odprosil, jak ti ublížil. Kdyby toho nebylo, snad by se
náš život jinak vytvářel, mohla jsi zůstat na živu . . .
Komu dávati vinu? Sobě ... sobě ..."
Položil ruce na rakev a na ně rozbolenou hlavu. lDlou-
ho sebou ani nepohnul, až pak náhle vstal a přemnul
čelo.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 25, Ed. 1 Friday, June 22, 1945, newspaper, June 22, 1945; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404757/m1/2/: accessed July 8, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.