Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 7, Ed. 1 Friday, February 14, 1947 Page: 3 of 10
ten pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
TT mrrl- rirn li" 111
UČUHOSLOVAK-WEST, TEXAS
\
t
i
l<
řl
X I
.1
r
\
\
DR. JAROMÍRA HUETTLOVÁ:
ZASLÍBENÁ ZEMĚ
ROMÁN
Rosiny oči byly plny slz.
"Tvá babička mi té svěřila na smrtelném loži. Nemám
na světě také nikoho, jen tebe!"
Hladila zlaté Sonjiny vlasy, její zardělé tváře, mazli-
la se s ní, jako před lety, když byla Sonja malá holčič-
ka, která se utíkala k Rose s každým svým žalem.
Jak bylo Sonje milo u této mateřské ženy!
Zatoužila svěřit se jí, vyprávět jí o své lásce, avšak
včas přemohla tuto touhu. Rosa měla ráda Petra, jejím
snem bylo, aby byla Sonja jeho ženou. A Sonja neměla
odvahy způsobit jí zklamání již dnes, zkalit ji radost ze
shledání.
Rosa nezpozorovala Sonjin zmatek, její němý odpor.
Příliš si zvykla na myšlenku, že Sonja zůstane zďe, v
městečku, kde nalezla u babičky domov, že bude paní
doktorovou Tomanovou. V duchu již přemýšlela, jaké
změny budou nutný v babiččině domě, který přece pa-
třil Sonje, až se tam přistěhuje se svým manželem. Petr
chtěl být advokátem, byl koncipientem u zdejšího sta-
rého doktora Fabra a v přízemí Sonjina domu si jistě
zařídí kancelář. Rosa se těšila, až povede mladou do-
mácnost. Sonja ji bude jistě potřebovat, co pak ví stu-
dentka o kuchyni, prádlu a všem ostatním.
Zase tu bude rušno a veselo, jako tenkrát, před lety,
když tu žila Sonjina krásná maminka, nejdříve jako
děvče, nevěsta a pak krátký čas ještě po své svatbě,
nežli odešla s mužem do daleké Prahy, kde ji pohltil ži-
vot, kde ji zasáhl osud, který si vybojovala slzami a
vzdorem.
Nyní bude ovšem všecko jiné. Petr je tak hodný, z vá-
žené rodiny, zcela jiný člověk nežli Sonjin otec, krásný
dobrodruh-umělec, jenž si nevážil života a odhodil svůj
i své ženy, když dolehla na něho první rána osudu.
Sonja bude jistě šťastná, zde, v klidném prostředí
malého polabského městečka, obklopeného půvabnými
výběžky českosaského Švýcarska.
Stará Sonja snila za Sonju sen o její budoucnosti s
Petrem, jenž jí měl dáti lásku, domov, klidný, spoko-
jený život, největší to štěstí, podle jejího názoru.
Nepozorovala, že Sonjiny oči hledí dále, za hranice
tohoto tichého světa, že jiné touhy zaclonily v její mla-
dé duši obraz Petrův.
"Sonjičko, ještě tento rok a budeš doma!" vzdychla
Rosa, hladíc ruku Sonjinu.
"Nestýská se ti v klášteře? Však paní Tomanová ča-
sto žehrá na ten pošetilý nápad paní Tony! Kdys ji ví- !
děla naposledy, Sonjičko?"
"Tetu Tony?" opakovala Sonja roztržitě. "Ach, jako
každý rok! Přijíždí do kláštera v září a pak v červnu.;
Jeptišky myslí, že je to světice!
"Tuze tomu nevěřím," bručela Rosa; "pomyslím-li si, |
jak se hnala za dědictvím, tenkrát, když tvá babička
zemřela, Sonjo; však si tě vzala na starost jen pro ty
úroky! Pan notář Toman říká, že se o ně vždy hlásí, a-,
ní hodinu by nečekala!"
Sonja se usmála. Věděla, že Rosa nemá tetu Tony rá-
da, dávno již také sama pochopila onu trapnou scénu
při čtení babiččiny závěti. Věděla, že je teta Tony hroz-
ně hrabivá a peníze jsou jí všecko. Vždyť jen proto
musila do kláštera, kde přece pobyt nebyl tak drahý,
kde nemohla ani utrácet za zábavu a šaty, jako jiné
dívky. Tím přece tolik neubývalo z jejího malého jmě-
ní a úroky byly větší. Paní Tony se již několikráte po-
kusila o to, aby dostala do rukou všecky Sonjiny pení-
ze. Avšak notář Toman byl neoblomný. Poznal za ta
léta povahu paní Tony, jež se mu ostatně zjevila v pra-
vém světle již tehdy, po smrti Sonjiny babičky. Bděl
svědomitě nad jměním Sonijným, kterého přes jeho
úzkostlivou péči přece ubývalo. Snad by stačilo ještě na
další studium na universitě, pak zbude však jistě málo.
Byl tu ovšem ještě Sonjin dům — alespoň měla domov
— a Rosinou jedinou starostí bylo, aby jej udržovala v
nejlepším pořádku pro svou milovanou Sonju.
"Líbí se ti v klášteře, Sonjo?" pátrala starostlivě Ro-
sa, která měla utkvělou představu, že Sonja tam musí
trpět hlad a ústrky.
Sonjiny tváře pokryl ruměnec, její oči se zaleskly.
"Líbí, Roso! Teď se mi tam líbí, myslím, že se mi bu-
de dokonce stýskat! Mám tolik přítelkyň, Olgu, Anitu
a pak sestru Agatu! ..." "A profesora Krále!" řekla si
v duchu, "svou první lásku."
S hodin děkanského chrámu odbíjela dvanáctá do ti-
ché zimní noci. Rosa ulekaně vyskočila.
"Bože, dítě, to jsme se zapovídaly! Musíš jít spat! Ji-
stě jsi hodně unavena!"
Sonja ochotně vstala. Toužila tolik býti sama, ve
svém bílém pokojíku, sama se svými vzpomínkami na
dnešní den.
Rosa ji doprovodila až na práh a mateřsky ji políbila.
"Ať se ti doma něco hezkého zdá, Sonjičko!" řekla
vroucně.
"Budu spát jako dudek!" smála se Sonja. Jediným
pohledem přehlédla svůj bílý pokojík, ve kterém bydlí-
vala již jako malé děvčátko, za života babičky, kam se
vracela ráda každoročně z kláštera.
Odhrnula vzdušné, růžové záclony a stanula u okna.
Před ní leželo městečko, ponořené v bílý zimní klid. U-
lice, matně osvětlená jednou elektrickou svítilnou, ztrá-
cela se v šeru,, na jejím konci rýsovala se neurčitě bě-
avá silhueta Petrova domu. Sonjin pohled se úmyslně
vyhýbal tomuto místu, které jí bylo vždy ták milé. Ra-
iěji se zahleděla přes bílé střechy domů k děkanskému
chrámu, jehož věže čněly vysoko k šedému prosincové-
mu nebi.
Pak se rychle svlékla a za chvíli ležela na úzkém loži
a snažila se usnout. Nedařilo se jí to však. Vzpomínky
na dnešní den vířily jí v hlavě, vracely se znova a zno-
va, až se jí srdce rozbušilo vzrušením a malátná touha
prochvěla jejím mladým tělem.
Bylo chladné ,temné jitro, když opustila dnes klášter,
v němž bylo ještě hluboké ticho. Vyprosila si na matce
Renatě dovolení, aby mohla odjet ranním vlakem, kte-
rý měl dobré spojení na sever, do Litoměřic. Večer se
již rozloučila se svými spolužačkami, hlavně s Olgou a
s Anitou, se kterou se v posledních dnech přece sblížila,
skoro proti své vůli. Anitě ostatně nikdo neodolal. Zí-
ikala si i vážnou Sonju svým veselým, slunným tempe-
ramentem. Nyní, když Sonja také podlehla lásce, měla
•řětší porozumění pro Anitu, která ostatně její tajem-
ství střežila poctivě a nikomu se ani slůvkem o něm ne-
zmínila.
V chodbě kláštera setkala se Sonja se sestrou Aga-
vou, která ji upřímně objala.
"Sbohem, Sonjo," šeptala a Sonje se zdálo, že v těch-
to prostých slovech se skrývá jiný význam.
Sklonila se nad její rukou a pak spěchala vstříc ra-
dosti a lásce.
Ulice pošumavského městečka byly ještě tiché, tak
se podobaly jejímu rodnému městu, jen Labe tam chy-
bělo, a hory, jež je obklopovaly, byly vyšší, pochmurněj-
ší, nežli veselé svahy českosaského Švýcarska.
Měla na sobě dnes "civilní" plášť, nikoliv ústavní a
proto nevzbudila skoro pozornosti u několika náhod-
ných chodců. Nádraží bylo nedaleko a bylo v něm také
pusto v tuto časnou hodinu. Netrpělivé, s úzkostí a s ra-
dostí čekala...
A přece nezpozorovala jeho příchodu, až zaslechla ti-
! chý jeho hlas, kterým ji zdravil. Usmála se šťastným
úsměvem a podala mu ruku. Četla obdiv v jeho pohle-
du. Znal ji dosud jen v uniformě a dnes z ní byla mla-
dá dáma, nic neprozrazovalo chovanku klášterní školy.
Doktor Král zapomněl v této chvíli na všechny výčit-
ky svědomí, na minulost, jež ho poutala nezničitelným
poutem. Nikdy nebyl lehkomyslný, nesl dosud svůj ži-
vot hrdinné a bez výčitek. Od oné chvíle, jež rozhodla o
jeho smutné budoucnosti, nebylo v jeho životě žen. Až
přišla Sonja a s ní mládí a nová láska. Byl si vědom své
viny ... a přece nemohl odolat, nemohl se vzepřít citu,
který se ho zmocnil jako bouře po letech trpkého odří-
kání, po pekle, které prožil.
Zapomněl na vše, jakmile spatřil Sonju a měl pro ni
jen úsměvy, lichotivá slova, v nichž byla skryta všecka
jeho touha.
I Dostali místo v druhé třídě, kde byli sami. Sonja se
dala obsluhovat, cítila v péči o její pohodlí jeho lásku.
1 Hleděla na jeho vysokou, urostlou postavu, do jeho sně-
dé tváře pravidelných rysů, zkoumala výraz jeho očí,
zpozorovala dokonce nepatrný šedý stín na jeho skrá-
ních. Neuvědomila si dosud jeho léta. Kolik mu mohlo
být? Jisté více nežli třicet. . . Byla příliš mladá a ne-
zkušená, nenapadlo ji, že tento muž jisté již žil, že má
za sebou již úsek svého života, snad dokonce nějaký zá-
vazek, že by byly snad jiné ženy v jeho minulosti, nežli
přišel do pošumavského města, kde se měl setkati s ma-
lou chovankou, které osud určil, aby ho milovala.
Bylo jí tak krásně vedle něho, ve vlaku, jenž ujížděl
prosincovým jitrem zasněženým krajem ku Praze.
Doktor Král žil jen této přítomnosti, pro něho byl jen
tento den, jediný z dlouhé řady dnů, v nichž nebylo ra-
dosti, nebylo mámivého pocitu štěstí a lásky, kterou
mu přineslo teprve zlatovlasé děvčátko v klášterní uni-
formě.
"Co budeme dělat v Praze?" ptala se Sonja a sama
nechápala, že v jejím hlase je nedočkavá touha.
"Půjdeme ke mně! Mám v Praze byt; učil jsem až do
letošního roku v Praze a nevzdal jsem se bytu. Nechci
zůstat navždy ve vaší samotě!"
Sonja neodpověděla, dala se však obejmout a líbat
Bílý kraj zazářil v mdlých paprscích zimního slunce.
Rudý odlesk zabloudil oknem a zachytil se v Sonjiných
vlasech.
"Bylas již v Praze, Sonjo?"
"Nebyla ... ač jsem se tam vlastně narodila. Mám
tam na Olšanech hroby rodičů. Ráda bych je navštívi-
la ... S celým mým dětstvím je spjata Rosina pohádka
o hrobě s plačícím andělem. Maminka i tatínek zemřeli
když jsem byla ještě docela malá ..."
Její prostá slova v něm probudila znova výčitky svě-
domí. Sonja byla tak sama na světě . . . neměla mimo
starou chůvu nikoho, ke komu by mohla přijít jednou
se svým hořem .. .
"Jak si představuješ svou budoucnost, Sonjo?"
Usmála se jeho otázce.
"Chci studovat medicínu, od dětství mám pro to zá-
jem. Vyrostla jsem v dědečkově domě a dědeček byl lé-
kař. Mám doma celé jeho lékařské zařízení!"
Doktor Král byl myšlenkami daleko napřed. Jak by to
bylo krásné! Vrátil by.se zpět do Prahy, kde bude Sonja
po prázdninách studovat a jejich láska by nemusila
skončit! Řekne Sonje pak pravdu o sobě, a má-li ho o-
pravdu ráda, bude jeho bez závazků, pochopí jistě, že
nezáleží na kněžském či úředním posvěcení, chceme-li
býti šťastni. Zhrozil se však v téže chvíli svého sobe-
ctví! Jakým právem chce, aby mu obětovala své mládí?
Pátravě hleděl do její svěží tváře. Sonja byla příliš hez-
ká, příliš milá, aby zůstala sama ... Vzpomněl si náhle,
že tam, kde je Sonja doma, čeká na ni onen Petr, přítel
jejího dětství, který ji má jistě rád. Uvědomil si v této
chvíli, že nenávidí toho Petra, který mu chce jistě Son-
ju vzít.
Sonja myslila také na budoucnost, když odpovídala
na otázku doktora Krále. Viděla ji před sebou jasnou a
nevýslovně krásnou. Myšlenka na další studium, na
které se dosud těšila, pobledla a pozbyla svého kouzla.
Viděla se ženou profesora Krále, prožívala v duchu po-
hádku své první lásky, jež potrvá véčně ....
Cesta uběhla nepochopitelně rychle. Praha je uvítala
předvánočním ruchem bílých ulic, auta klouzala po za-
sněženém asfaltu, výklady lákaly nádherou, lidé se tís-
nili na Václavském náměstí již dopoledne, spěchali s
balíčky, jejich tváře byly jaksi sváteční, rozzářené kou-
zlem vánoc.
Sonja nevěděla, kam má dříve hledět. Vyrostla v ma-
lém městě, od svého dvanáctého roku byla v klášteře,
Prahou jen několikráte projela, dnes tu byla po prvé a
v jejích veselých očích byl čistě dětský obdiv a úžas.
Nechtělo se jí ani z ulic, stála před výklady s naivním
obdivem a pak si vzpomněla na Rosu a na zítřejší Ště-
drý den. Jaká radost, nezvyklá a vzrušující, vybírat
dárky v krásných obchodech, kde byly celé poklady ná-
dherných věcí!
Za hodinu byla ověšena balíčky stejně jako doktor
Král, kterého strhla také svým dětským nadšením.
"Mám tolik peněz!" smála se vesele, "v klášteře není
možno nic ntratit!" A kupovala dále. Musil také při-
jmouti od ní vánoční dárek, sama mu vybrala bílou
hedvábnou šálu, takovou, jakou nosili elegantní muži,
které potkávala. Byla zmámena Prahou, vánocemi a
svou láskou, tváře jí hořely a byla tak hezká, že doktor
Král měl jedinou touhu být s ní sám a zavřít jí smějící
se rty polibkem, jímž by se mu vzdala celá ...
Obědvali v elegantní restauraci v Obecním domě, kde
Sonjino jásavé mládí vzbouzelo všeobecnou pozornost.
Zdálo se jí, že se jí konečně otevřel svět, po němž vždy
tolik toužila, že pronikla konečně za onen svah na dru-
hém břehu Labe, který jí jej zakrýval od dětství. Všecko
jí bylo nové, všecko ji oslňovalo, neboť hleděla na vše
růžovou záclonou mládí a lásky.
Doktor Král ji pozoroval a snažil se skrýti svou ner-
vositu a nedočkavost. Byl zneklidněn ruchem, který tu
panoval. Bál se, že by se mohl setkati s někým ze svých
známých.
Pocházel z Prahy a žil tu až do letošního roku, byl
dosti znám ve veřejnosti, také tím, že po léta byl žur-
nalisticky činný; mimo to vzbudil před dvěma lety vel-
kou pozornost jeho proces, který dal nový směr jeho ži-
votu a byl příčinou jeho utrpení.
Nechtěl, aby byl spatřen se Sonjou, nechtěl, aby byla
předmětem klamných dohadů. Její čisté mládí mu bylo
příliš drahé, nechtěl nikomu vysvětlovat, kdo je to tato
rozkošná, svěží dívka se zářícíma očima, jež měla ú-
směv naivního obdivu pro celý ten hlučný, skvělý svět,
jehož pravou tvář znal až příliš dobře!
Odešli z restaurace v pravou chvíli, neboť doktor
Král zahlédl právě svého dobrého přítele, advokáta
Martena, který vstupoval do restaurace se svou ženou.
Doktor Král rychle odvrátil tvář a nutil Sonju, aby si
pospíšila. Za nic na svétě nechtěl býti poznán.
Sonja, znavená dojmy, sladce malátná touhou a ra-
dosti z tohoto rozkošného výletu, dala se bez námitek
odvésti k autu.
Doktor Král ji chtěl skrýti před světem, jako skrývá-
me svůj největší poklad.
Auto je dovezlo na Vinohrady, do tiché ulice u Rieg-
rových sadů, kde měl profesor Král byt. Sonja se zvěda-
vě rozhlížela po pokoji, v němž byl nápadný pořádek.
Jen tento jediný pokoj byl otevřen, byla to zřejmě dok-
torova pracovna, ostatní dveře byly zavřeny a profesor
Král neměl ani v úmyslu je otevřít.
Postřehl údiv v její tváři a s úsměvem jí vysvětlil, že
napsal své bývalé posluhovačce, jež měla klíče od bytu, erou neznal.
aby připravila pokoj pro jeho příjezd.
Veselý oheň plápolal v kamnech, měkké klubovky
zvaly k odpočinku. Sonje ani nenapadlo, že tato její
návštěva je vlastně nevhodná.
Usedla do hlubokého křesla, zmámena atmosférou
tohoto pokoje, v němž viděla pouze jeho domov. Její po-
hled bloudil po pokoji, sledoval doktora Krále, jenž při-
pravval rychle čaj v samovaru, jako tenkrát, při první
jejich schůzce.
Na psacím stole stála^ jediná fotografie, která upou-
tala její pozornost. Vyskočila a stanula před obrázkem
hošíka asi čtyřletého, jehož tvář se jí zdála tak podivně
známou.
"Kdo je to?" otázala se, pátrajíc v rysech dítěte.
Sklenice, kterou měl doktor Král v ruce, zařinčela,
tak prudce ji postavil na stůl.
"Kdo, Sonjo?"
"Tento hošík ... je někomu podoben, nevím však ko-
mu."
Doktor Král stanul za ní, obrácen tváří v šero pokoje,
takže neviděla, že byl sinavě bledý.
Vzal jí obrázek z ruky a postavil jej na psací stůl za
knihy a časopisy, jichž tam ležela kupa.
"Můj synovec, Sonjo ... je mi trochu podoben."
S nej vyšším úsilím ovládl svůj hlas, který nechtěl
býti poslušen jeho vůle, tak se chvěl a podivné nezvuč-
ně zněl, že Sonja udiveně vzhlédla. Objal ji prudce,
skryl svou tvář v jejích vlasech a pak hledal její rty. V
jeho polibcích zapomněla Sonja pak na Jeho podivné
vzrušení, zapomněla na všecko, vnímala jen jeho lásku.
Měl ji v náručí a spřádali spoustu plánů, z nichž se žád-
ný neměl splnit.
"Přijedu za tebou, Sonjo!" sliboval doktor Král, "ne-
mohl bych žít bez tebe tak dlouho! Za dva, za tři dny
nejvýše jsem u vás, ve vašem městečku na břehu
Labe!"
"Ukáži ti všecka místa, kde jsem prožila své dětství!
Cestu na svahu, kde jsem pozorovala řeku a velké, tma-
vé lodi, které plují s nákladem z Německa. A babiččin
dům!"
V mysli doktora Krále se ozvala zase vzpomínka na' vánočním krljVm.SvoTua ochotně, vždyť se tol'ik"těšUa"
Petra. Nevyslovil však jeho jméno, nechtěl ji ho pripo- ge Spa^fj drahá místa, posvěcená vzpomínkami svého
menout, jeho laskání bylo však vášnivější, drtil ji ve ^ství a prvního mládí.
svém objetí, až ležela znavena, s bezmocným úsměvem j gjj spoiu vánočními ulicemi městečka, jež se chystalo
v pobledlé tváři, se zavřenýma očima, oddaná, vzdá- na vánoční večer. Na náměstí prodával jakýsi stařík
vajici se. poslední vánoční stromky, v několika boudách se třpy-
"Kéž by byla moje!' myslil si. "Připoutal bych ji k so- yjy stříbrné řetězy a lesklé ozdoby ze skla. Lidé spěcha-
bě, milovala by mne tím více, protože bych byl první, jj z ^rámu d0 krámu, tvářili se jaksi slavnostně a všude
kdo by jí dal poznat lásku!"
mat, však byla pevné rozhodnuta říci mu vše, vyzpoví-
dat se ze své lásky a poprosit^io, aby jí odpustil. Měl-11
vůbec co odpouštět — vždyť nikdy nevybočil jejich po-
měr z mezi přátelství.
Dnes byl Štědrý den a za dva dny přijede profesor
Král! Tato myšlenka jí vrátila úsměv a radost ze živo-
ta. Oblékala se rychle a dokonce se zatěšila na Petra.
Byl vždy tak dobrý kamarád! Jistě pochopí, a bude se s
ní radovat z jejího štěstí.
Když vstoupila pak do salonu, stál Petr u okna, obrá-
cen tváří do pokoje; v jeho pohledu byla nevýslovná ra-
dost, něha a trochu úzkosti a nejistoty; když ji spatřil,
stál chvíli ztrnule a hleděl na ni, jak před tím stála v
pokoji v plném slunci, štíhlá, rozkošná, mladá žena,
Nebylo to již děvčátko Sonja,
jak ji naposledy viděl před rokem. Změnila se, vyspěla,
v jejích hnědých očích byl .někký lesk, její rty se usmí-
valy. Nevěděl, že tuto změnu způsobila láska, jež učinila
ze Sonji rázem ženu. Věděl jen, že pro něho bude vždy
jedinou, že bude vždy jeho osudem, jak tušil již tenkrát,
před lety, když byli ještě dětmi.
"Sonjo!" * '
Spěchal jí vstříc, uchopil její ruce a podle starého
zvyku ji objal^Nebránila se vůbec jeho políbení. Nena-
padlo ji, že by mohlo být jinak mezi nimi. Což nebyli
nejlepší přátelé, nejvěrnější kamarádi? Kouzlo domova,
kouzlo dětství znamenal pro ni Petr Toman, jediný člo-
věk mimo Rosu, na nějž se mohla spolehnoutl ve svém
životě sirotka.
Ve své radosti ze shledání nepozorovala jeho vzruše-
ní. Prohlížela si ho s veselým, šibalským úsměvem:
"Jak jsi se změnil, Petře! Je z tebe celý muž!"
Petr se zarděl pod jejím pátravým pohledem. Byl o-
pravdu hezký hoch, to musila Sonja uznat a uznala to
ochotně a ráda. Snědý, tmavovlasý, s pravidelnou tvá-
ří, oživenou milým pohledem modrých očí a silný jako
pravý sportovec. Hezký hoch a tak milý!
"Ty jsi také jiná, Sonje ... krásná jsi ... a je z tebe
dáma!"
"Klášterní chovanka, Petře!" smála se Sonja, odmí-
tajíc jeho obdiv.
"Neřeknu již ani slovo proti klášteru, Sonjo, zdá se, že
ti tam znamenité svědčí!"
"A z tebe se stal pochlebník, Petře! To nesluší staré-
mu, dobrému příteli!"
"Nemohl jsem se tě dočkat, Sonjo! Rok Jsme se nevi-
děli. A nyní Jsi již v oktávě a brzy se k nám vrátíš na-
dobro!"
Odpověděla jen rozpačitým úsměvem. Vrátí se? Kdož
ví? Snad jen na krátko, aby šla odtud za svým štěstími
Rosa vstoupila do pokoje s podnesem. Přinášela sní-
dani a vlídně zvala Petra. Hleděla na oba mladé lidí
výmluvným pohledem, jenž znamenal její naprostý
souhlas se situací. Netušila ani trochu, že Sonjiny touhy
bloudí naprosto jinde.
Posnídali spolu a pak Petr vyzval Sonju k procházce
Neměl však odvahy, neměl!
Když otevřela oči, když spatřil stín bázně v její dět-
ské tváři, sklonil se jen nad ní a políbil skoro zbožně
její oči.
"Sonjičko, je čas!"
Vstala jako ve snách, nechápajíc, že má odtud odejít,
odjet ještě dnes večer domů. Litovala skoro, že nespl-
nila jeho touhu. Měla fantastické myšlenky, chtěla spá-
lit všechny mosty za sebou, nevrátit se do kláštera, zů-
stat zde, s ním. S naivní nezkušeností, s vroucností prv-
ní lásky chtěla mu obětovat své mládí, svou budouc-
nost. Doktor Král viděl jen bolestný výraz jejích očí a
sám netušil, že byl tak blízko splnění své sobecké touhy.
Dovezl jí na Masarykovo nádraží a usadil ji do pod-
mokelského rychlíku. Naposled ji políbil, naposledy se
zahleděl do její tváře; usmívala se v slzách, byla tak
dojemně mladá ve svém hoři.
Chodili mlčky kolem vlaku, neměli již slov, jimiž by
vyslovili svůj stesk. Pak musila nastoupití a vlak se roz-
jel. Stál ztrnule na nástupišti, dokud mu nezmizela ve
tmě její smutná, milá tvář, znavená jeho milováním.
Pak se vrátil domů, do tichého pokoje, kde bylo tolik
vzpomínek na štěstí, na bolest a nyní na Sonjinu lásku.
S psacího stolu hleděla na něho tvář hošíka, kterého
dnes zapřel. V bytě byly stíny minulosti, jež ho dnes
děsily, ačkoli myslil, že pozbyly již nad ním moci. Seděl
dlouho do noci ve vychadlém pokoji, svíral dlaněmi
hlavu a přemýšlel. Nebylo jasného paprsku naděje pro
něho, neboť minulosti ani bohové změniti nemohou. Ze
spleti úvah, výčitek a zoufalství utíkal se však přece
stále ke vzpomínce na Sonjinu lásku.
Bděl ještě, když Sonja dávno spala klidným spánkem
ve svém bílém pokojíku. I ve snu ještě vzpomínala na
uplynulý den, i ve snu se těšila nadějí, že dnes nalezla
své životní štěstí.
VI.
Rosa nahlédla již několikráte do Sonjina pokojíku,
ozlaceného bledým zimním sluncem, pokaždé však za-
vřela opětně dveře a vrátila se dolů, do salonu k Petro-
vi, jenž tu již dobrou hodinu trpělivě čekal.
"Ještě spí!" oznamovala tlumeným hlasem, jako by
každý sebe menší šramot mohl Sonju vzbudit. "Byla
včera tak unavena, pane doktore, zapovídaly jsme se a
byla půlnoc, když jsme šly spat!"
Petr se usmál.
"Nechte ji spát, Roso, však se dočkám!"
A pokračoval ve své jednotvárné procházce po pokoji,
jež měla zakrýti jeho nedočkavou radost.
Rosa vyklouzla z pokoje, zastavila se na chodbě a
naslouchala; ze Sonjina pokoje se však neozval ani hlá-
sek. Sonja spala zdravým, hlubokým spánkem mládí.
"Však by vstala, kdyby věděla, že pan Petr čeká,"
řekla si Rosa, pohlížejíc s laskavým úsměvem na dveře
pokoje, v němž chodil Petr vytrvale od okna ke dveřím
a zase zpět. "Jak ji má rád, mou zlatou Sonju!" A Rosa
ztrnula ve dveřích kuchyně, zaujata svým nejmilejším
snem: viděla Sonju jako nevěstu, v bílém závoji, vedle
pana Petra, zářícího štěstím ...
Konečně!
"Roso!" rozlehl se domem jasný Sonjin hlas. Jako
mladice se Rosa rozběhla nahoru, do bílého Sonjina
pokojíku.
"Sonjičko, vstávej! Pan Petr tu již hodinu čeká!,"
Sonjinu svěží tvář, zrůžovělou spánkem, přelétl stín.
"Již?" řekla skoro mrzutě, "tak brzy?"
"Brzy, Sonjo," smála se Rosa, "vždyť je již skoro de-
set hodin!"
Sonjina radost, kterou pocítila v první chvíli při pro-
buzení, pohasla při vzpomínce na Petra. Bylo jí ho to-
lik líto — vždyť byl po dlouhá léta jejím nejlepším,
nejdražším přítelem — a přece nemohla Jednat Jinak.
Petr Jí byl bratrem, Ivana Krále však milovala celou
bylo plno chvatu. Z děkanského chrámu vycházeli lidé,
kteří se byli pomodlit u jesliček. Všichni se však ohlíželi
zvědavě za Sonjou a za Petrem. Poznali Sonju konečně
a zdravili ji vlídné:
"Sonja Simonová!" sdělovaly zvědavé ženy druhým.
"Jaká je z ní krasavice," říkali si muži. "A jde s dokto-
rem Tomanem! Jisté z nich bude brzy dvojice! Snad se
dnes zasnoubí!" šeptala sousedka Tomanových, jež vě-
děla od Petrovy maminky, jak toužebně mladý doktor
na Sonju čeká.
Sonja se usmívala a vlídně děkovala na pozdravy. By-
la doma! Městečko ji vítalo do svého středu, bylo pře-
svědčeno, že tam patří... "Tak to mohlo být," pomysli-
la si Sonja, "mohla jsem být dnes Petrovou nevěstou,
mohla jsem mít před sebou klidný život v tomto mě-
stečku na břehu Labe, bez bouří, bez závratného štěstí,
však klidný, spokojený život ..."
Cosi jako lítost jí prochvělo, ihned však zvítězila její
láska k profesorovi Královi, jež slibovala zcela jiné, zá-
řivé štěstí . . .
Vyšli z městečka po cestě mířící ke svahu, kudy cho-
dívala Sonja kdysi, před lety denně do školy do města
na druhém konci lesnatého svahu. Les po jejich levici
byl celý stříbrný sněhem, cesta byla kluzká a dole vpra-
vo leskla se řeka, jen u břehu pokrytá ledovou tříští. Le-
tošní mráz nebyl ještě dosti silný, aby upoutal Labe le-
dovým krunýřem.
Zastavili se u roubení a Sonja objala pohledem celý
kraj, který milovala od dětství. Litoměřice byly zahale-
ny v lehkou mlhu, v dáli tušila Děčín a Podmokly. Labe
se lesklo v dopoledním slunci, bílý sníh se třpytil na
stráních. Nemohla se nasytit pohledem na známý o-
braz, který jí byl stále stejné drahý.
Petr ji mlčky pozoroval. Nechtěl rušit její němý roz-
hovor s krajem, Její radost ze shledání se známými, mi-
lými místy. Měl své polabí stejně rád jako Sonja, nikdy
nezatoužil po hlučné Praze, naopak, radostně se vždy
vracel domů ...
Sonjiny myšlenky zalétly však k muži, jemuž dala
svou lásku. Snila o chvíli, až stane s ním na tomto mí-
stě a ukáže mu celý krásný ten koutek Čech, k němuž
lnula vroucí láskou ...
Vedle ní byl však dnes Petr, který toužil promluvitl s
ní konečně o tom, o čem snil od svého mládí, o chvíli,
kdy se malá přítelkyně Sonja má stát jeho milenkou,
jeho ženou ...
"Sonjo, celý rok jsem se těšil na tuto chvíli ..."
Zachvěla se při jeho slovech, jež jl vrátila skutečno-
sti. Mlčela, neboť neměla odvahy způsobit mu bolest.
"Sonjo, mám té rád více než svůj život," řekl tak pro-
stě, "zůstaneš zde, u nás, u mne, budeš mou ženou?"
Věděla, že k tomu musí dojít a přece trpěla v této
chvílí tolik, že musila znova přivolávat na pomoc vzpo-
mínku na Ivana Krále a jeho lásku.
"Sonjo ... ty mlčíš? Žil jsem od mládí jen nadějí na
tuto chvíli. Již tehdy, když zemřela tvá babička, když
jsme si slíbili věčné přátelství, jsem věděl, že budeš pro
mne vždy jedinou ženou . .. Odpověz, Sonjo!"
Její hlas zněl jako vzlyk, když konečně odpověděla:
"Nemohu, Petře! Vím, že budeš trpět, že snad ztratím
tvé přátelství, které mi je neskonale drahé, nemohu
však být tvou ženou ... !"
Slunce náhle zmizelo, pohlceno nestvůrným šedým
mrakem. Popelavý přísvit klesl na krajinu, jež zešedla
a ztruchlivěla. Petr hleděl na Sonju a v Jeho pohledu
byl úžas, smutek a palčivá otázka, kterou se bál vyslo-
vit.
"Sonjo ..."
Uchopila obě jeho ruce v hláhové naději, že se jí po-
daří potěšit ho a smířit s osudem.
"Měla Jsem tě vždy tolik ráda, Petře, byls mi bratrem,
kamarádem, nejlepším přítelem! A často, věř ml, Jsem
myslila na to, že budeme jednou svoji, ačkoliv Jsi nikdy
vroucí láskou, které byla schopna. Nemohla Petra kla- dosud nemluvil ke mně takto
í-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 36, No. 7, Ed. 1 Friday, February 14, 1947, newspaper, February 14, 1947; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404758/m1/3/: accessed July 8, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.