Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 9, Ed. 1 Wednesday, February 27, 1946 Page: 7 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
v a d i ix i jv
VLASTA PITNEROVÁ
VOLDANEK
Svatba byla tichá. Doprovázeli nevěstu a že-
nicha do kostela pouze svědkové, pak družička,
myslivcova dcerka a mládenec, pan podučitel.
Lidé ovšem řekli, že Cilinku přece ještě pýcha
neopustila, což prý dokázala dožádáním těchto
vzácných osob za “služebnictvo” k svatbě.
Jinak se ale lidem líbilo, že Cilinka co nastá-
vající hajná neměla k oddavkám hedvábných
šatů, ale že se oblékla v prosté Černé. Však ji je-
jí sličnost a blaženost v líci se jevící nejvíce
zdobila.
V hájovně u potoka olšovím stíněného.žili tři
dobři-lidé: stará matička se synem a nevěstou
tak šťastně a klidně, jak jen dobrým duším
možná. Podobalo se, že pod stříškou skrovné
hájovny ani nemůže vejiti nešvár a zloba.
Za to ale rychtářka slavila svatbu tak oká-
zale, že si celé hory o ní dlouho a dlouho poví-
daly. Dvanáct vozů svatebčanů jelo do kostela,-
muzikanty vzali ze dvou dědin, po dědině zněla
jen muzika a střelba. Ovšem, že bylo “služebni-
ctvo” jako o svatbě dvou svobodných; rychtář-
ka tvrdila, že prý nesmí Václava “o tu slávu o-
šidit.”
Měli dva mládence, dvě druženky, starou
svatbí a smluvčího; všechny požádali z nejbo-
hatších rodin z dědiny. Za starou svatbí po-
sloužila rychtářce její švakrová mlynářka, aby
dokázala světu, že nemá švakrové za zlé, že se
znova vdává, ba naopak, že schvaluje, že rych-
tářka nezdárnou dceru, která “zahodila rod,”
tak potrestala, že jí odjímá dědictví a grunt
rychtecký “raději na nový rod dá přejít, než by
syna po drvaři přijala za pantátu 11a rychtu.”
Bylo na rychtářku ale podívání, jakou “pani-
ců” jako nevěsta postavila. Nové hedvábné šaty
si koupila, měňavé barvy; jako granáty se lesk-
ly. Na život nechala našít krajek hedvábných,
černých, co se vešlo, pod šaty tři bílé nové
spodničky si až v samém Žďáre dala vyšívat;
jak šla, vykukovaly jí vyšívané okraje pod Ša-
tem. Na krk si otočila tři šňůry granátů a na
černé sametce zavěsila zlatý kříž. Ale korunou
všeho byl ústroj hlavy. Ve věnečku ovsem jako
vdova jiti nemohla, aby si koupila čepec, jako
měšťanky nosily, to se přece bála pomluv, i vy-
myslila si něco jiného, aby se mladému svému
ženichu líbila. Schválně si zašla do Žďáru a
vyptala se na paní, která starším měšťankám,
jež klobouky nenosily, čepce dělala a prala.
S tou se radila, co a jak ustrojit! na hlavu.
Čepčářka radu věděla. Ukázala vdově růžice, či
jak se říká kokardy z úzkých, barevných stu-
žek, jakými se ozdobují dětské karkulky. Z
těchto hodlala sestavit věneček. To se rychtář-
ce líbilo a za věneček z kokard různých barev
sestavený zaplatila čepčářce více, než by byla
dala za nej krásnější hedvábný šátek, který na
hlavu vzít jí co vdově přece příslušelo.
Však se sběhla celá dědina ještě před svat-
bou dívat se na ten rozdivný věneček bez roz-
marýnu a kvítek. Líbil se všem, ale ženské u-
soudily, že by se přece jako spíš hodil pro svo-
bodnou, která si už věnečku nezaslouží a přece
pohoršení, které byla dala, ve svátosti manžel-
ství napravuje. Ale rychtářce k buclatým tvá-
řím a pěkně zapleteným vlasům slušel dobře a
Václav, který byl spokojen s nevěstou proto, že
se stane pánem na rychtě a který si vůbec ne-
troufal matčinu příkazu odporovat!, pohlížel
na nevěstu s opravdovým zalíbením. Cilinka
nedělala “truce,” jak byli lidé čekali; přišla
matce na svatbu. Do kostela ovšem nejela, po-
máhala při vaření, ač měla rychtářka kuchař-
ku zjednanou. I při “stolování” posluhovala a
Jan naléval pivo. To musili lidé pochváliti a
chválili Cilinku hajnou vůbec proto, jak si nyní
skromně vedla, s každým mluvila, na všecky
děti kmoter a tetek se vyptávala, což jindy 11-
dělat pyšné Cilince z rychty ani ve snu nena-
padlo.
Ženich hleděl na ni jaksi podivně, nevěděl, co
s ní má mluviti, zakoukal se na ni jednu chvíli
tak, že ho přišla jeho matka, která měla všude
oči, šťouchnout a pošeptala mu, ať se kouká
na nevěstu.
Vzdychl, sklopil oči a podíval se na těžký zla-
tý řetěz, který se mu leskl na sametové vestě.
Koupilať rychtářka ženichu svému zlaté ho-
dinky s řetězem darem ke svatbě. Však jí za to
celá dědina pomluvila, že nebožtík rychtář měl
jen stříbrné hodinky a řetízek také, že je mohla
dát Václavovi na památku a nedělat hned ta-
kové panstvo.
Žárková byla 11a rychtě pečená, vařená a by-
la by “našu mladou”, jak rychtářce říkala, lás-
kou snědla.
Václav hospodařil dobře, ženu poslouchal ja-
ko kdysi matku, a pyšnil se svým jměním. Žena,
jíž po starém zvyku po dědině posud říkali ry-
chtářka, mu dělala pomyšlení. Jak byla kdysi
dceři slibovala, že bude s Václavem jezditi po
poutích a trzích, tak nyní sama činila a s mu-
žem, jak říkala, užívala světa. A šaty kupovala
sobě i mužovi jedny přes druhé, nic jí nebylo
příliš drahé.
• K práci muže také nepobízela, on sám se do
ní hnal, neb jej hospodářství těšilo.
S Rybcovými se nestýkali, ti nešli 11a rychtu,
aby matka nemyslila, že by něčeho od ní žáda-
li; byli rádi ve své skrovné domácnosti a Cilin-
ka krom do kostela z lesů téměř nevyšla. Zvlá-
ště po roce, když se na Cilinku usmálo děťátko,
takové hezounké, běloučké v tvářičkách jako 0-
11a sama, a usmálo se granátovýma očkama, do
jakých se Cilinka kdysi jeho otci zadívala; tu
se jí zdálo, že nemůže nikde na světě býti tak
krásně, jako v staré hájovně, byť odtamtud i
jiného neviděla, než staré stromy, a jiného ne-
slyšela, než hukot větrů, vanoucích od hor.
Už to připadalo Cilinge jako sen, že kdysi
snášela taková divná trápení a rok od roku to
více zapomínala. A když už tré děcek běhávalo
za tatínkem hajným do lesa, tu Cilinka už ani
vzpomínat! nechtěla 11a to své, jak říkala “pyš-
né mládí.”
A pýcha přešla i rychtářku, když v málo le-
tech seznala, že přece se ten mladý muž k ní
nehodil. Štěstí jako by se bylo s Cilinkou z ry-
chty vystěhovalo. Bylo tam smutno. Pánbůh
již nedal rychtářce dítek a brzy přestalo ji těšiti
jezdění na pouti a trhy, neb se jí lidé všude
ptali na dceru.
Záviděla Cilince její klidný život, děti, muže,
který ji měl tak rád, že si celé hory o tom poví-
daly, že se hajných na sebe jakživi ani neza-
mračí, natož aby sobě dali špatného slova. Na
rychtě bývalo ale často slyšet dosti špatných
slov; rozmazlilať si rychtářka svého mladého
muže tak, že od ní žádal ustavičnou pozornost
k své osobě. Musila stále vynášeti jeho činnost
v hospodářství a velebiti a Často i přeslechnou-
ti, že teprve on hospodářství zvelebil a ji ho-
spodařit! naučil,
A ke všemu počala rychtářka ještě žárliti a
muži nedůvěřovati. Špehovala ho a slídila po
něm; když pak si po několika letech sousedé
zvolili Václava za představeného, tu musila
rychtářka často od muže slyšet, že mu k rychtě
a představenství chybí ještě — mladá žena. Vy-
týkával ženě, že si ho od jeho matky vyškemra-
la a vyprosila, že ho přinutily, že chtěla mít 0-
šlapek — zkrátka bylo na rychtě, jak bývá sko-
ro všude, kde je mladý muž a starší žena. A co
bylo nejhoršího, že panímáma Žárková záhy za
synem zpívala jednu písničku, ba ho ještě proti
ženě štvala a podněcovala, zhola zapomínajíc,
co si kdysi dala za práci, aby synovi, když ne-
dostal Cilinku, získala rychtářku s rychtou.
A tak asi po šesti letech svého nového man-
želství našla konečně rychtářka cestičku do
panských lesů, ke stará hájovně, k odstrčené
dceři ...
Tam se chodila vyplakat, postesknout si, po-
žalovat na muže, panímatku a všechny lidi,
kteří jí přáli její neštěstí. A dobrá Cilinka pla-
kávala s matkou. Jan ji těšíval a stará matička
doporučovala modlitbu k bolestné Matce Boží,
která jest těšitelkou soužených žen.
A radost našla rychtářka v hájovně též; na-
šla ji nad Cilinčinými dětmi. Vzala si je tak do
srdce, že, jak říkala, k vůli té drobotě si ještě
nepřeje zemřít, ač prý ji jinak na světě už nic
netěší.
MMAUCfc 9
Jen jí mrzelo, že hajných nechtěli od ní při-
jímat! darů, jimiž by je byla zanesla. Říkali, že
mají k živobytí dost a že si nedají od Žárková
příbuzenstva ničeho vyčítat.
Spořila tedy rychtářka peníze a ukládala pil-
ně v přítruhlí tolary a renčáky pro své zlaté
vnoučky. By lať dala Václavovi připsati polovici
rychty a těžce nesla, že nebude moci dceři od-
kázat! celé otcovské dědictví. Draze jí přišla
pýcha, že se co vdova provdala za chasníka.
A když se dověděla, že její podezření na muže
nebylo bezdůvodné a že opravdu jedna dívčina
v dědině, familijantská dcera, jen se těší 11a je-
jí smrt, aby se na rychtu nastěhovala i s dě-
ckem, které Václavovi říkalo “tatínku”: tu jí
klesla mysl nadobro a rychtářka hlavu jindy
pyšně vztýčenou nechala klesnout na prsa a
oči, pláčem zrudlé, hluboko do čela staženým
šátkem skrývala, by nebylo lidem její neštěstí
ještě více k posměchu.
Cilinka ji litovala z té duše a těšila, jak mo-
hla. —
Nedočkal se ale Václav ženiny smrti, nedo-
čkala se jeho milá stěhování na rychtu; přistě-
hovalo se tam ale zase jednou neštěstí, zavanu-
lo svými křídly a pak zase odletělo a zůstalo po
něm žalné sice vzpomínání, ale klid znovu ve-
šel pod starou střechu rychty.
Václav dal z jara káceti kmeny v lesíku, chtě-
je dávati nové krovy 11a stavení. Vyhlídnul ke
kácení též starou borovici, na níž byl přibit že-
lezný kříž. Varovala rychtářka před skácením
tohoto stromu, zvědělať od Cilinky, jak jest pa-
mátným jejich rodině. Ale Václav již ženy ni-
kdy neposlechl, i poručil jí na vzdory borovici
skáceti prvou. Káceli ji a on přihlížel. Při sklá-
nění stromu se strhal jeden z provazů, strom
dostal převahu ke straně, padl a zasáhl celou
mocí mladého pantátu . . .
Byl okamžitě mrtev.
Rychtářka byla znovu paní na rychtě a první,
co učinila, bylo, že povolala dceru se zetěm k
sobě. Jan se vzdal panské služby a spravoval
panímatce hospodářství, do čehož se brzy vpra-
vil.
Prvním návrhem, který se ženou učinili rych-
tářce bylo, by se Žárkové přízni vrátil Václa-
vův podíl, oněch tisíc zlatých, které po svatbě
byli uložili Cilince. Stalo se a panímámě Žárko-
vé bylo se zlostí pohlížeti, jak rychle zkvétá i
za nového hospodáře a jak se tam usídlilo bla-
ho a mír.
Ze skácené borovice dali “mladí rychtářovi,”
jak se Janovi a Cilince říkalo, zhotovit! kříž, na
nějž onen železný opět' přibili a na místo ne-
štěstí postavili.
Zde často Mekávala rychtářka, před časem
zestárlá, a modlila se za duše svých manželů i
za blaho své dcery, již opět milovala starou lás-
kou a každým okamžikem jí žehnala. Byla šťa-
stna nyní v kruhu své rodiny.
A “mladý rychtář” ctí panímatku tak, jako
by byl od prvopočátku býval hospodářem na
rychtěl, kam jej též sledovala stará matička,
blažená, že má její Jan konečně “svoje” a k to-
mu statek, grunt, rychtu.
Těší se ze štěstí synova a přimlouvá se už ny-
ní za malého Toníčka, kteréhož byla vrána
“mladým rychtářovým,” asi za rok po nastěho-
vání se do rychty přinesla, aby byl ustanoven
za příštího pantátu 11a rychtě. Patří prý mu to,
neb se narodil již co “rychtář” a na rychtě vy-
roste. Ti druzí, děvčátko hezounké jako druhdy
Cilinka a dva hoši “lesáci” v hájovně narození,
prý se již někde uchytí.
“Vždyť jsou z voldánkova rodu, a ten to při-
vedl z tkalca 11a drvařa, z drvařa 11a hajného a
na konec na rychtářa,” tak spokojeně říkává
stará Rybcová a stará rychtářka ji přisvědčuje.
(KONEC.)
-) o « * (-- .
My máme jedno rádio 11a každé 4 osoby, Ru-
sko 1 rádio 11a 90 osob. My máme více peněz u-
loženo ve vzdělávacích ústavech nežli celý 0-
statní svět. Americký dělník svou mzdou koupí
dvakráte tak velký košík grocerie, jako angli-
cký dělník za ten samý čas práce, třikráte větší
košík nežli německý dělník, čtyřikráte větší
košík nežli italský dělník a sedmkráte vetší ko-
šík nežli irský dělník. Co jest toho příčinou?
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 9, Ed. 1 Wednesday, February 27, 1946, newspaper, February 27, 1946; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625246/m1/7/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.