Věstník (West, Tex.), Vol. 40, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1952 Page: 8 of 32
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 8
vyhovovalo všem? Dnes má Jednota přes
6 milionů majetku, ale domova nemá.
My zde nebudeme a Jednota zde bude,
tak hleďme, než my starší odejdeme, a-
bychom nechali našim mladším členům
domov. Sjezdy by se měly dělat jen ve
větších městech, aby s tím ubytováním
bylo lepší. Ve větších městech jsou hote-
ly a ty pojmou všechny delegáty i hosty,
co se dostaví na sjezd. Pak se nemusí mí-
stní řád o to ubytování starat.
Věstník také sebere mnoho tisíc ročně.
Bylo by mnoho ušetřeno, kdyby byl Vě-
stník měsíčník z lepšího papíru, který se
dá lépe držet. Západní Jednota má skoro
na '60 tisíc členů, má Věstník měsíčník a
vyhovuje všem členům. Proč my bychom
nemohli mít měsíčník a trochu lepšího
papíru, aby si ho mohl člen podržet i 30
a více roků. Náš nynější Věstník za tři ro-
ky sežerou rybičky, neb sežloutne a není
ke čtení. Já mám některé Věstníky Zá-
padní Jednoty přes 20 roků a jsou jak
nové, ale náš Věstník za ty roky je celý
sežraný, sám sebou přeleželý. ,
Nyní budu pokračovat v kapitole dvou
kamarádů, dragounů u Procházky. Milí
čtenáři, přestal jsem psát, že jsme vjeli
do toho tunelu co jede vlak z Vídně až do
Itálie. Jiřík povídá, “Snad nejedeme do'
pekla?” Je to tunel asi, myslím, 2 nebo 3
kilometry, možná delší, možná kratší,
možná že některý čtenář ví lepší než já,
jak je dlouhý. Na té dráze jezdili vlakem
vojáci a inženýři i konduktoři, myslím že
to byl asi oddíl pionýrů nebo jak se na-
zývali žinisti. Byl tam konduktérem ka-
prál, asi dobrý šibal, neb než jsme vjeli
do tunelu, šel přes vozy a oznamoval, že
bude tma asi 20 minut, “a kdo máte hez-
kou sousedku, tak si poslužte hubička-
mi, a kdo máte hezkého souseda, tak se
nechte obejmout. Ať jste staří nebo mla-
dí,-všechno se to potmě hladí.” To již
jedni se tomu začali smát a ptali se ho,
kolik těch pusinek rozdal, co jezdí tou
dráhou. On na to, že on nemá čas, že on
si to vynahradí až nebude ve službě. Jiřík
mel vedle sebe hezkou sousedku, asi 17-
letou. Já mu povídám česky, “Hleď toho
andílka otáhnout o pár těch pusinek,
když je to nařízeno.” Jeho souse.dka na
to pěknou češtinou povídá, že o vánocích
hubičky nerostou. Tak jsme zvěděli, že
máme mezi sebou pěknou Češku. Zatím
jsme byli z tunelu venku, tak bylo po le-
grací.
Já měl sousedku Němku, kolem 40 ro-
ků, mohla by být mojí maminkou, neb já
měl tenkrát 21 roků. Uměla mluvit a dě-
lat si z nás trochu smíchu. Ptá se mně,
kam jedem? Já jí povídám, že na svatbu.
Ona na to, kdo se bude ženit? Já poví-
dám, že zde ten můj kamarád. A ono, že
kde má nevěstu? Já povídám, “Tamhle v
té škatuli.” — Ona: “No to bych ráda vi-
děla, aby jeho nevěsta vlezla do takové
VĚSTNÍK — WEST, TEXAS
škatule. — Já mrkl na Jiříka a povídám,,
“Jirko, vydělej tu tvou marjánku”. Než
jsem to vyřkl, Jirka již marjánku natáhl,
div z ní všechny vnitřnosti nevyletěly a
už notuje “Včera na Marjánce, dneska u
Zvonů, atd.” Tu písničku znal tenkrát
každý Vídeňák, i ta moje sousedka, tak
povídá v němčině, že ona si nemyslela, že
si z ní děláme blázna. Já povídám, “Od-
pusťte mi, však jste chtěla vidět mojeho
kamaráda nevěstu, tak vám ji ukázal, a
ta mu všudy dělá partnerku,” Ona na to,
“Ti Berniše Soldaten jsou asi všichni mu-
zikanti”. Já povídám, že každý jinač hra-
je— který chodí za děvčetem, že si také
s nim hraje třebas při měsíčku. Ona na
to, jestli jsem iá dal ženské spíš hubičku,
než ženská dala mne?” O je, paní, já do- ■
stal mnoho tisíc hubiček od jedné nejlep-
ší ženské na světě.” Že by ráda věděla od
které. Já povídám, “Paní, máte děti?” Že
má jednoho syna a dvě dcery. — “Tak vi-
díte, paní, vy jste dala vašim dětem také
pár tisíc těch pusinek jak dala moje mat-
ka mně.” Ona nemeškala, chmátla mně
okolo krku a dala mně dvě puse, že za
moji dobrou maminku. A začala plakat.
Já, jak jsem byl voják jak kámen tvrdý
na plakání, přece mně její pláč obměkčil,
a já taky vyronil slze, jednou za mnoho
let. Neb jsem neplakal od smrti mého ta-
tínka. Když to viděl kamarád Jirka, tak
se ptá té paní, co mně udělala, že já slze
roním. Ona mu povídá, že mně dala dvě
puse za moji matku. On na to, “To abyste
dala také mně pár hubiček za moji má-
mu, já ji nepoznal.” Ona vstala §e své
lavice a povídá: “Když si to přeješ, vo-
jáčku, tak ti dám také pusinky za tvoji
mámu. A až přijedu do Dreikirchen, tak
to řeknu mojim dětem, s jakými vojáky
jsem jela.” Já na to jí povídám, “Tak,
paní, řekněte vašim dětem, že jim také
každému posílám tu Bemísch pusu.” A
Jiřík přitakal a povídá, “Já každému tři”.
Ona se začala smát a ptá se, kam jede-
me. Já ji sděluji, že do Badenu. Že ona
též.
Jiřík se bavil s jeho sousedkou. Ta jela
do Itálie k pánům, co u nich pracovala ve
Vídni. Oni ji povolali také na vánoce do
teplých krajin. Tak nám ta cesta utekla,
že jsme jen zaslechli “Baden—Baden”.
My sebrali naše páky a bereme se také
dolů. Jiřík dostal od své sousedky podo-
benku a pěknou pusu, že ji bylo slyšet asi
3 kilometry a “Vojáčku, piš mně”. Moje
sousedka, paní Frydl, tak se jmenovala,
také slezla. Již na ni čekal její syn Max,
asi tak 18—19 roků. Sedla do saní a již
rolničky hrčely. Sníh se třpytil jak kři-
šťál. Než jsme se ohlédli, tak ji už nebylo
vidět, ale adresu mi také dala, a zvala
nás na její Statek.
V tom tam přijel jakýsi lokaj, vystrojen
v jakémsi livreji, klobouk do špice, jak
regiments páter, co jsem ho viděl párkrát
Ve středu, dne 16. ledna 1952.
ve Štokravě. Pěkný pár koní a saně. Ze
saní se vyhoupl pěkný andělíček v podobě
hezké holčičky, asi 16 jar a pár týdnů ví-
ce nebo méně. Ve mně to hrklo jak ve
starých pcndlovkách. Povídám, “Jiříčku,
tomu andílkovi by se dávaly hubičky,
kdyby se držely.” Jiřík mně povídá: “Ty
otrapo, myslíš, když nám dala ta paní
těch pár pusinek, že by nám chtěla ta
hvězdička také pár přilepšit. Běž se u-
mýt, aby se od tebe nezašpinila.
Jak tak metáme los o těch pusinkách,
tu ta hvězdička, jak ji Jiřík nazval, krá-
čí k nám, pěkně se ukloní, my hned hrkli
špornami jak žalářník klíčemi a pěkné
jsme ji zasalutovali jak nějaké komtesce
ze zakletého zámku. Tak stojíme a čeká-
me, jakou novinku od toho andělíčka do-
staneme. Ona se začervenala jak panen-
ské jablíčko a povídá, to se ví, v něme-
ckém jazyku: “Jste to vy, vojáci, co je-
dete k panu správci?” Bravo Jiřík zostřil
zrak, zamžoural na mne jak cikán na po-
šlého koně a povídá: “Jawohl, Fráu-
lein.” “Tak tam čeká na vás můj tatí-
nek.”
My sebrali naše švestky a brali se k sa-
ním. Jiřík hodil svůj jarmak do saní a
vyhoupl se na přední kozlík jak kocour
na ptáka. A já měl tu božskou chvíli se-
dět s tím pěkným andělíčkem. Moc ho-
vorná nebyla, ale než jsme přijeli asi dva
kilometry, již jsem věděl celý rodokmen
knížete Eisensteina a také se prozradila,
že její rodiče jsou Češi. Ona že umí také
česky. Že má bratra také u dragounů ve
Štokravě, že je kaprálem, že se jmenuje
Alois. — Já jí na to povídám: “Alois
Kenža?” Že ano. A již jsme mluvili česky.
Uměla pěkně česky. Ona se ptala, jestli
ho znám. Povídám, “My jsme byli spolu v
podoficírské škole.” Já se ji ptám, “Sleč-
no, jak se jmenujete křestním jménem?”
Ona sklonila hlavu jak ovečka, když ji
hladí a povídá, “Zdeňka, po babičce a
mamince je Anežka, tátovi Alois.” Tak
jsem věděl vše. A k tomu povídá, “Pan
správec je také Moravec, i paní správco-
vá a jejich děti umí také česky, ale jsou
moc pyšní. Jejich tři služky jsou' také
Moravky, ale ta kuchařka je takový na-
dutý holub, ta česky nechce mluvit a ně-
mecky to mekotá jak koza.” Ještě že ten
vrátný i jeho žena jsou také Moravci a
dělnictvo že je většinou slovácké. Tak
jsem milého andělíčka vyzpovídal i bez
hříchu. Než jsme dorazili na místo, asi
dva kilometry, tak jsem věděl všechno.
Ale povídá, “Vojáčku, neříkejte to naším,
že jsme mluvili česky, oni chtějí, abych se
naučila plynně německy a já to nemohu
dokázat.” V tom koně zastavili, vrátný o-
tvírá, vjedem do dvora, koně zastavují a
tu nám lokaj říká, že budeme bydlet u
vrátného, že správec nařídil. Jiřík skočil
jak mladý zajíc, popadl svoji marjánku a
ještě jakousi škatuli, a již se bral, jak ei-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Valcik, Stephen. Věstník (West, Tex.), Vol. 40, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1952, newspaper, January 16, 1952; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626020/m1/8/?rotate=90: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.