Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 20, Ed. 1 Wednesday, May 19, 1943 Page: 2 of 24
twenty four pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 1.
TÁ SE jmenuji Horáček, Cyril Horáček. Ten-
<J krát, když jsem se narodil, tomu je už dáv-
no, chtěli mi dát jméno František, ale otec se
náramně rozzlobil, že chce mít v rodině muž-
skýho a ne nějaké Skvrně, František je prý ta-
kové fajnové jméno jako pro slečinku ale Cyril,
to prý je chlapák, ten už něco zastane, tak
jsem dostal jméno Cyril, ale nevyrostl jsem
tolik, to je to, otce to také zlobilo, že jsem po-
řád malý, ale mohu za to, nemohu, nu, a tak
jsem se objevil zde v Kanadě. Za štěstím. To
jsme sem za touhle věcí přišli všichni. Ale není
tady. Kde pak tady štěstí. Nu a jsem teď v
Nové vlasti, to je jako časopis, víte, náš časo-
pis v Montrealu, tam na Saint Catherine Street
mezi St. Denis a St. Lawrence. Víte, já jsem
tam jako administrátorem, to je, vědí, ten, co
sbírá peníze za oznámky, shání předplatné a
takové věci dělá. Tož já jsem nyní administrá-
torem již osmý rok.
To tady s Martinem to už hezky dlouho táh-
nem, že jo, Martine. Úředně bydlím v Mont-
realu, to kdybyste mi psal, tak to mi přijde
sem, ale po pravdě bydlím kdesi mezi Paci-
fikem, Atlantikem, 49. rovnoběžkou a severním
polem. To už je jaksi v mém povolání být ven-
ku, chodit od farmy k farmě, sbírat ty čtvr-
ťáčky a podívejte se, dělám to osmý rok, čtvr-
ťáček ke čtvrťáčku a máme týdeníček, osmý
rok a ten týdeníček chodí po celé téhle zemi,
do všech krajanských dveří a hlásá slávu na-
šeho národa a boje. To se to tedy tak musí dě-
lat, pomalu, polehoučku, po drobtách až máte
týdeník. Nejsou to žádné vělké věci, to není
bojování na frontě proti kanónům, aeroplá-
nům, bombám, to ani neumíme, my jsme, já-
jsem takový malý člověk, nic víc. Žijeme svým
šedivým životem, jako žijí ostatní, moc rado-
sti nemáme, kdo pak má radost a jsem pořád
na cestách, chodím, jezdím, jak kdy. Na aero-
plán nemáme, ale nejlepší je jezdit autem. To
se postavíte na silnici za Fort William v On-
tariu a jak jedou auta, ukazujete palcem v tu
stranu, kde leží Calgary v Albertě. Však on
se někdo zastaví a zeptá se, kam chce. Do
Calgary, prosím. Dobře, já jedu a už se jede.
Víte, já nemám rád vlaky. Jednak to není žád-
né pohodlí, pak se za vlak platí. Kdybych ne-
byl administrátorem, tak bych snad jezdil ja-
ko slepý pasažér, to také dovedu, ale v mém
postavení je to už riskantní. Vlak je však ne-
řád, chce peníze. A já třeba ve Fort William
sebral jsem padesát centů a tak jedu do Ke-
nory, tam máme dva kostýmry po dvou dola-
rech, potom musím do Margol v Saskatche-
wanu, tam mám vybrat 75 centů a u Calgar
mám něco přes tři dolary. Vlak stojí 12 dola-
rů. To pane, se musíte rozhodnout, jestli chce-
te mít vlak nebo týdeníček. Já se rozhodl pro
druhé. Lidi jsou hodní, dají vám lift, ještě vás
pozvou sem tam na kávu a apple pie a potom
mohu dělat misionáře. Mohu lidem vykládat o
naší krásné staré vlasti, to také za něco stojí
a když lidé jezdí po těch silnicích, tak rádi po-
slouchají.
Jednou, to bylo tamhle za Vikingem v Al-
bertě, to jsem jel dolů na Dominion City, měli
jsme tam předplatitele, který neplatil, tak za
ním. Moc toho nebylo, něco kolem dvou dola-
rů, ale tak tam stojím a ukazuji palcem, až
se zastavila taková obrovská černá kára a kam
prý chci. Vypovím jim své a oni, že prý právě
přes Dominion City jedou, tak mě vezmou až
tam. V tom voze seděla taková krásná dáma,
celá černá a oči měla smutné jako princezna
Solimánská a pořád jen mlčela, ale té druhé,
co byla s ní, víte, v nóbl společnosti by se řek-
lo, dueňa nebo něco takového, pořád třepetila,
co jsem zač, proč tam jedu, odkud jsem a já
tedy vypověděl svůj příběh a jak uslyšela Cze-
choslovakia, ta smutná dáma najednou na-
stavila uši a povídá mi po česku, na mou prav-
du, po česku: “Tak vy jste pan Horáček, z
Montrealu". Ve mně to hrklo jak v starém
gramofonu a povídám “Která vy račte být, že
mě znáte." Teď ta dueňa zkoprněla, protože
nám nerozuměla. To jsem se nedověděl, kdo
byla ta dáma, ale dovezli mě až na místo a
ještě ta dáma požádala o zasílání týdeníčku a
VĚSTNÍK
dala mi předplatné na tři roky, prosím, na tři
celé roky. To je důvěra! Kdo to byl, to se už
nedovím, ale co má býti ztajeno, nechť ztajeno
zůstane,*protože tak už to na tom světě chodí,
ale dáma to byla krásná, ušlechtilá, jako z
románu.
Je, Martine, román, a ten bys přece jen měl
dát do novin. Román na pokračování. Však
ženské venku říkají: “Já by to předplatila,
kdyby tam byl román na pokračování. Chybu
děláš, Martine, chybu, lid je lid a chce mít ro-
mán. Jaké pak jsou to noviny bez románu? Ta-
kový román o veliké lásce, jak se dva sešli, jak
byli pronásledováni, to tam musí být, jinak to
nepoutá, a jak se mezi nimi vyvinula veliká
láska. Láska na život a na smrt, láska až do
hrobu, já bych to napsal, proč bych to neuměl
napsat? Ale předně na to nemám kdy psát ro-
mány o veliké lásce a potom, nic 'takového
jsem nezažil. Prosím vás, která ženská se mě
všimne, já jsem nic nezažil, já běhám od
Rockies k Velkým jezerům, a od Churchilla k
americkým hranicím, mám já čas na velikou
lásku, a i kdybych měl, podívetje se na mne.
Jen žádné iluse, Horáčku. Takový román mu-
sí napsat někdo, kdo byl ukrutný milovník, kdo
uměl milovat. Být milovníkem, v tom je něco
hrozně tajemného, něco krásně tajemného, to
je něco co se zachovává u věčném mlčení.'Po-
rozumění duší se tomu říká. Souzvuk duší.
Vzdělanci to nazývají harmonie. Ale v tom ro-
máně by tohle cizí slovo nesmělo být. To jsem
četl jednou takovou knížku, jak dva milenci
žili v bílém domé nad jezerem. Vidíš, Martine,
a ty říkáš, že je to moc tlustý román, že by to
vycházelo dva roky, zaplať pámbu, ať vychá-
zí, když při tom ženské budou plakat a těšit
se co bude dále. Dva roky, bože, to by byl ro-
mán! Prosím té. Martine, dej tam ten román
o těch dvou milencích v bílém domě nad kři-
šťálovým jezerem. A všechny ženské, co je jich
po celé Kanadě, přestanou dojit, chodit na trá-
vu a budou snít o šťastném milenci a o věčné
lásce. A pak, Martine, mě pošli, abych kolekto-
val předplatné a uvidíš fůry peněz, co povídám
fůry, uvidíš, já nevím co, Hele, buď tak hodný,
dej tam ten román o veliké lásce, prosím vás,
pane, přimluvte se tady u pana šéfredaktora,
aby mě poslechl. Jaké pak jsou to noviny bez
románu? Smutek z nich jen čiší, fičí, fouká,
sýká, duje, smutek, prázdnota a nicota, holá
nicota. Jak pak chceš zušlechťovat lid bez ro-
mánu, kašlu ti na tvoje úvodníky, život sám
je úvodník. Kráva nedojí, to je úvodník, trak-
tor je zase rozbitý, není gasolin, to je úvodník,
proč pšenice málo platí, to je úvodník, ale to
všechno je, noviny musí něco mít, co je sen,
co je mámení, láska a vůbec takové krásné
věci, které se tak hned každý den nestanou.
Zušlechťovat, povídám!
Nu, a tak chodím po té Kanadě, centík k
centíku, bože, kdyby tam byl román, dolárky
se sypou, centík k centíku a je týdeníček. Kde
pak dnes, dnes je nám hej, viď, Martine, dnes
se máme jako páni. Já tady dostávám TO pro*
cent za každou oznámku, tak jsem dnes dostal
dva inserty po dvou dolarech, to je prosím
čtyřicet centíků, to je moje, můj plat, zaplať
.. pámbu, ale byly doby, viď Martine, kdy jsme
oba my dva dohromady dostali týdně tři dola-
ry a když se nám dobře dařilo, celé čtyři do-
lary. Většinou jsme je vůbec nedostali, to jsme
snídali, obědvali i večeřeli kafe. Ale, že jsi si
nemohl naříkat na mé kafé. Martine, že ho
dobře vařím. Nu, vidíš! Co pak naše kafe, jen
když noviny vyšly..
To přece nejde, abychom nechali svoje lidi,
dejme tomu na Crow’s Nést Pass bez novin,
nebo tamhle v Maní tobě, nebo někde v Britské
Columbii, aby naši neměli co číst. Ne, to je
nad pomyšlení! To je když jim nedáte noviny,
jakobyste chleba nedali. V ten den, kdy při-
cházejí Naše noviny, je svátek, v celých rodi-
Ve středu, dne 19. května 1943.
nach je svátek. To se na ně čeká, pak přijdou,
sedne se do sváteční světnice, to je obyčejně
přední room a čte se, říká se nahlas, po tichu,
dohromady, jednotlivě, čte se. My neumíme
žít bez novin.
Tak je to, drahý pane. A vy jste sem přišel,
abyste tu něco reformoval. Heleďte, pane Dub-
ne, nechte toho, nechte toho, my jsme si svoje
už odplakali, viď, Martine, odplakali. A co ten
román, Martine, dáš ho tam? Ten tlustý, ten
je lepší. Odplakali, povídám, dnes už vychází-
me v tisících, v tisícovkách, pane Dubne. A
já jdu na kolektu. Jedu do Hamiltonu, vlast-
ně za Hamilton, vejdu do stavení, povídám,
dobrý den, vítáme vás krajane Horáčku, na to
oni, a tady je Josífeli, jak pak se máš, chlapče
drahý, a ten vyrostl, copak je u vás nového,
další děcko? Tak to má být, tak to má být!
Všichni zdrávi a řeč se vine, řeč teče, bublá,
víří, řeknu na konec, tuhle mám něco z Nové
vlasti, krajan se usměje, sáhne do truhly, vy-
dá půlák, předplatné je zaplacené. Tak to teď
chodí, lidé jsou pořádní, to si nemohu stěžovat.
Platí. Dobře! Z Hamiltonu si skočím do Tim-
mins, všechno jako na drátku, rádi mě vidí,
večer se sejdeme v hospodě, pozpíváme, zahra-
jeme a běžím dál do Iron Springs, odtud do
Edmontonu, dostanu se na Peace. River, kousek
sem, kousek tam, věci se rozvíjejí, věci se za-
víjejí, jako ten život. Krajané vyndají port-
moné, položí své na stůl a víte, že jsou krajané,
kteří dají i pětku. I pětku a že bez Naší vlasti
nemohou být, aby pořádně chodila. I pětku!!
A onehdy, se mě ptali tamhle v Enderby, to
je na druhé straně Rockies, proč s sebou tahám
ten futrál s houslemi. Tahám, povídám, ten
nosím, ten si náramně vážím, já jsem muzi-
kant, houslista. Nač taková přítěž? Žádná pří-
těž, andělský nástroj, důležitý inštrument. Pro-
středek, medium, by řekli vzdělanci. Kde srdce
mluví, kapsa se otvírá a je týdeníček. Já nejsem
žádný mladík, kdybych byl štíhlý, plavý ji-
noch, měl pomněnkové snivé oči, tak bych mohl
býti i lotr a měl bych úspěch. Všichni by říka-
li, a nazdar Horáčku, tebe mají všichni rádi,
ty sesš chlapík, Horáčku, dveře by otevírali,
ženské do náručí padaly. To by bylo předplat-
né, bože. Já jsem starý člověk, malý člověk,
vždyť nemám ani pět stop, já už jsem venku
ze všeho okouzlouvání, na mne samotného ni-
kdo nic nedá. Mluvte sem, mluvte tam, roz-
krájejte si srdce, nepadnete-li do oka, pak jste
skoro všivák, vším jste vinen, za všechno jste
odpovědný. Jo, tohle dobře znám, moc dobře,
víte, lidi si na vás zvyknou, že vám mohou pro-
vésti všechno a pak se ještě diví: Cože, Horáč-
ku, vy chcete předplatné? Tak povídáte před-
platné, za co, na co, já že mám platit? Hoho,
toho bohdá nebude a tak dále a tak dále a už
to jde. Ten váš plátek, mizerný plátek, který
zradil spravedlivou věc lidu? Já nevím, proč
věc lidu se váže tak často jenom s předplatným,
proč si to lidi nevyřídí s redaktorem. Tak vy
chcete předplatné? Hej, Rek, Sultáne. Nero,
šturmem na něj! Já mám krátké nohy, pane,,
moc krátké a ti psi jsou psí prérijní, ti dová-
dějí se šakaly. A potom, tohle co mám na so-
bě jsou moje poslední kalhoty a jsou to posled-
ní kalhoty už dvanáct let, pane, jen žádný pře-
pych, ten si nechte, na ten nejdeme. Včera ta-
dy v rozkroku jsem si ty kahoty zašíval znovu,
já nevím čím to je, že už skoro při sobě ty kal-
hoty nedrží. Pes se vám zakousne do lejtka,
jednou, dvakrát a je po týdeníčku. Kdo pak
půjde a bude hlásat naše ideály, naše věčné
pravdy? I takový mizerný pes to všechno může
zničit. Takové je to, drahý pane! Dneska apo-
štolově chodí také v rozbitých kalhotech, v.
tom směru je to stejné. Ale nedbám.
A tož; na to se musí jiti s písní na rtech. S
písní na rtech, jak povídala Evelyna hraběti
Arthurovi, když sešli se schodiště zámků, aby
se sklonili nad hlubokou a mlčelivou tůní je-
zera, jak se praví v onom románě, který tady
Martin dá do Nové vlasti, že jo, s písní na rtech.
Víte, já od přírody nepiji, denně se holím, den-
ně se myji, ale jdi na to s písní na rtech, ,když
(Dokončení na straně U.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 20, Ed. 1 Wednesday, May 19, 1943, newspaper, May 19, 1943; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626992/m1/2/: accessed July 11, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.