Věstník (West, Tex.), Vol. 23, No. 22, Ed. 1 Wednesday, April 10, 1935 Page: 11 of 16
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ve středu, dne 10. dubna 1935.
Chrám Osvitu
Román.
Napsal
Bohumil Zahradník-Brodský
. “Naprosto nechci, nebyla bych tam stejně
zůstala, leč že by si byla maminka toho přála.
Snad víte, proč jsem do kláštera šla a co to
zavinilo. Nebyla jsem vždy hodnou dcerou, ’
dodávala zesmutněvši.
“Promiňte mé nešetrné otázce, nemínil jsem
se vás bolestně dotknouti, ale mohu vám ří-
ci, žc znám historii vašeho života a že jsem
vás ctil dříve ještě, než jsem. vás poznal. Ne-
máte příčiny za nic ze své minulosti se sty-
děti. Až budete starší, budete o tom jinak
soudit!”
“Vždycky se budu hanbiti, že jsem si mohla
tak počínati. Na štěstí mé poblouzení netrva -
lo dlouho a mohla jsem je včas odložiti. Právě
proto nechci žádné styky s děvčaty. Život je
věc vcimi vážná a ráda bych jednou byla
taková jako je moje maminka, která se mu -
že s klidem dívati na svůj předešlý život.”
“Jsem přesvědčen, že byste se mohla na
svůj předešlý život s klidem dívati už nyni a •
že vaše úzkostlivost je zbytečná. Těším se, že
až se po druhé setkáme, už své mátochy z
hlavy vypudíte.”
“Nemám žádných, jsem už veselá a chci
býti veselá, protože škarohlíďové jsou protiv-
ní. ŽenaA která str doma mračí a nářkem mu-
že svého zahrnuje, zprotiví se i nej lepšímu
muži.”
“Výborně řečeno, jistě jste nějakou takovou
znala.”
“Ano, znala, matinka mi o některých vypra-
vovala. Stejné jsou protivní mužové, kteří do-
ma stále jen kárají a pro ženu dobrého slo-
va nemají. Tam, kde má býti radost a sou-
lad, nesmí býti stále zamračeno.”
Chtěl cosi říci, ale povoz vjížděl do města
a proplétal se ulicemi ke kostelu. Byl polo-
prázdný, několik zvědavců sem narychlo se
seběhlo.* ale neměli mnoho času k posuzování.
Obřad by rychle ukončen a svatebčané .odjíž-
děli zpět. Tentokráte jel s Milenou a notářem
také rada.
“Nesmím novomanžely znepokojovati,” žer-
toval usazuje se vedle Mileny. “Vaše matin-
ka podle ustáleného zvyku si trochu zapla-
kala. ale nevypadá nikterak jako někdo, kdo
se bojí.”
“Nemá také příčinu se báti. pan správce,
vlastně tatínek je velmi hodným, budou spo-
lu jistě šťastni.”
“Také si tak myslím, a Popelíkovi to pře -
ji. Byla to má pravá ruka a dobře vím, co v
něm ztrácím. Zde mu ovšem bude lépe a vy,
až se provdáte,a snad ho z Ratyně nevypudí-
te?”
“Já? Vždyť je Ratyně maminčina a abych
vám spravedlivě řekla, nemyslím, že bych
byla vhodnou statkářkou. Sice mám ráda ven-
kov,,, těší mne pohled na pole, mám ráda koně
i drůbež, ale nedovedla bych se o všechno to-
lik starati, jako matinka. Mne těší domác-
nost, ráda vařím, uklízím, šiji, ale do stáje ne-
chodím ráda.”
“Vezmete-li si hospodáře, on to obstará
sám.”
“Maminka říká, že v hospodářství musí
také žena pomáhati a rozuměti tomu, pro-
tože muž na všechno nestačí. A má pravdu,
všude muž býti nemůže, a když čeládka ví,,
že paní nedohledné, natropí škod dost.”
“Toužíte tedy po velkém městě, že?”
“Ani to není pravda. Mně se velkoměstský
ruch nelibí. Snad na chvíli je tam příjeim.no
býti, ale trvale bych tam nechtěla bydlit!
Zdá se mi. že tam lidé o životě ani nevědí a
jsou přesyceni zábavami, že jim potom zlho-
stejní. Ostatně nevím, co se mnou bude;, teď
jsem šťastna, že bude maminka míti klidněj-
ší život a že bude u nás veseleji.”
“Snad tedy častěji do společnosti se podí-
váte, nebylo by radno žiti zcela uzavřeně.
věstník
Najdou se stále ještě slušní lidé, se kterými
je možno se pobavit!”
“Budu se řídití svými rodiči, maminka se
nesmí také v Ratyni uzavírati, zažila toho v
předešlém životě dost.”
“Zcela správně, zažila toho dost a bude jí
náhradou, když se trochu volnějšího vzduchu
nadýchá. A co že vy, pane doktore, nic ne-
povídáte a stále se jen na slečnu díváte?” o-
bořil se přátelsky na notáře.
“Pan rada dosud stále sám hovořil a ne-
mohl jsem býti nezdvořilý, abych ho pře-
rušil,” hájil se, maličko se začervenav. “Sleč-
na sedí proti mně a bylo by dojista nezdvořilé,
abych se díval jinam.”
“Vida, z pouhé zdvořilostí jste se díval,”
usmíval se poťouchle: “Chybil jsem. že jsem
.si na vaše místo nesedl. Hovořte tedy nyni ně-
co vy."
“Nemám, co bych v této chvíli řekl, leč že
s panem radou souhlasím.”
“Vida, právníka, jak si umí z každé Kličky
pomoci. Máte však pravdu. Stáří lidé hrozně
rádi se vtírají do cizích tajemství, hlavně
které se týkají hezkých žen. Nic jim to si-
ce dobrého nepřinese ale aspoň se pfiohřeji
při cizím ohníčku. Býval jsem také mladý a
vím, jak to chodívá, a nemám vám za zlé.
Ale ještě něco, slečno, na svou svatbu mne
pozvete, že?”
“Zajisté, pane rado,” zasmála se,, “vás a
starého pana notáře, kterému jsem to také
slíbila. Budete aspoň dlouho živi, abyste se
dočkali.”
XIII.
Celý týden po sňatku hovořilo se na Raty-
ni okrásném dnu svatebním. Paní Olga o-
mládle pobíhala po domě; majíc Milenu stá-
le po ruce, a Popelík, jako by odjakživa by-
dlil na Ratyni, řídil hospodářství. Práce ven-
ku bylo málo a proto mohl několik hodin
denně sedati v rodinném pokoji s oběma že-
nami. Milena zdánlivě si matky i otce nevší-
mala, ale někdy přece po jejím obličeji za-
bloudil šotek úsměvu, když viděla, jaké lásky-
plné pohledy si vyměňuji a jak něžnými jmé-
ny se oslovují.
Ačkoliv si paní Olga přísně ukládala, že
před dcerou nic ze svého duševního opojeni
neprozradí, nedovedla se opanovati a ani ne-
tušila, jak často ji její výraz zrazuje. Žila
jako v závrati štěstí, zažívala rozkoše, které
už za nemožné považovala a které náhle jako
příval zavalily celou její bytost, když po pr-
vé se se svým novým mužem do společné lož-
nice vešla a když on ji sevřel do svého silné-
ho objetí. Každý její nerv vzplanul a celé
její tělo se chvělo náruživým zaplanutím.
Byla rozkošná a žádoucí, a Popelík byl muž,
který neprohýřil všechny své síly.
Usínala v objetí mužově, unavena jeho
pocely, a když se probudila a spatřila ho.
sama se k němu přivinula, mazlíc se s ním
jako s milencem. Ano, našla vše, co dříve ně-
kdy její mysl znepokojovalo a co ona jako o~
šklivé představy zaháněla. Tohle bylo ono
krásné manželství, které druhdy v dívčích
jejích snech se zjevovalo a teď věřila, že si
na svém osudu přece vybojovala klid a mír.
Nemohla pochopiti, že ji nic nenutká, aby
šla na dvůr, aby se starala, co čeládka dělá
a co bude nutno zítra k práci uložiti. Sice se
zájmem naslouchala, když muž doma při be-
sedování vypravoval, co ve dvoře nařídil, a-
le nejevila žádné touhy, aby se šla s ním ven
podívat! Když oznamoval, že v týdnu pojede
na trh prodat nějaký dobytek a nakoupiti
nový * nestarala se, zač prodá a koupí. Hned
po odchodu svatebních hostí odevzdala mu
klíče od pokladny a řekla mu, že je pánem
on.
Podivil se, jaký majetek nastřádala. Podíl
Gabrielin byl uhrazen jejími úsporami a je-
ště byly v pokladně vkladní knížky a cené
papíry skoro ve stejné výši, jako Gabriela
věnem dostala.
“To přece patří výhradně tobě a tvé dceři,”
povídal jí, když příštího dne vše prohlédl.
“Tys to sama na sobě ušetřila a užij toho
také podle svého přán!”
: Síranu 11
“Jsi snad cizí? Teď jsi náš, můj i dceřin,
a máš na všechno právo. Nebrala jsem si tě
pouze proto, abych měla muže, který by
pracoval a byl u mne správcem, můj muž je
zde právě takovým pánem, jako jsem já. Ho-
spodař jak chceš* budu se vším spokojena,
jen když nebudeme míti nedostatku a když
Milena, jednou dostane takové věno, aby mo-
hla se podle svého srdce provdati.”
“To je přirozené a bud’ jista, že ji mám
stále na paměti. Mně se včera velice líbila. Ji-
ná dospělá dcera by přece jen maličko pro-
jevila zklamání, kdyby se její matka vdáva-
la, ale ona byla rozdováděná jako dítě. Pan
rada byl jí nadšen a ještě když jsem ho ke
kočáru doprovázel, na rameno mi zaklepal.
Ta vaše pastorkyně je klenot, povídal. Kdy-
bych byl mladý, zamiloval bych se do ni až
po uši. Jaká je roztomilá. A jak je hezká! A
při tom zamlaskal jako dítě, které vidí lahůd-
ku a nemůže ji dosíci.”
“Byla skutečně velmi líbezná, radost jsem
z ni měla,” přisvědčila v nadšené pýše. “Však
také mladý notář na ni očima visel a jistě
by byl neodešel, kdyby byl rada nevstával.
Jen pro ni měl oči, kde mohl za ní chodil,
stále ji škádlil, že je mu dlužna jako družič-
ka políbení.”
“Což o to, to by on bra!” usmíval se Po-
pelík. “A možná, že také ona by nepohrdla.
Notář je hezký a příjemný člověk, jistě že po
něm děvčata očima točí, ale on, jak jsem sly-
šel, je označován za hrdého, který na žád-
nou z venkova nemyslí a vybere si až z Pra-
hy.”
“V takové věci se nedá poroučeti a než se
bude ženit! kdoví, co se stane. Myslím, že by
jeho strýc si ani nepřál, aby se brzy ožení!
Plat nemá veliký a musili by doma šetřiti,
kdyby chtěli vyjiti.” *
“Arci, rozhazovati by nemohli, ale měla-ii
by žena majetek a nějakou pomoc z domo-
va a byla-li by šetrnou domácí hospodyní,,
všechno by se urovnalo.”
“Snad nemyslíš, že by si notář chtěl Mi-
lenu vžiti?” podivila se upřímně.
“Nic netvrdím, ale pravděpodobno by to
bylo. Že se mu velice líbi, to bylo viditelné.
A že i on se ji líbí, mohlas pozorovati. Dnes
ráno při snídani nenechala si ujiti, aby ne-
tekla, jaký je to dobráček a jakou má pleť,
jako sametovou. Řekne-li děvče něco takové-
ho o mladém muži, je to jistě příznačné.”
“Je hezkým,” připouštěla paní Olga, “a zdá
se býti také hodným, ale nevím,, neměl-li by
nedostatek. Milena je zvyklá na zásoby, nikdy
nezažila bídy a ve městě by možná víc vy-
dávala, než by jejich příjmy stačily.”
“Není tvou dcerou?” usmíval se. “Jen si jí
dobře všimni, jak je plna života, jak po domě
běhá, služkám domlouvá, a zdá se mi, že ji
vaření velice zajímá.”
“Ano, k vaření a k úklidu se má my-
slím, že za zimu se ve všem zdokonalí. Že . by
se hnala do vdavek, nemyslím. Žertovala, by-
la veselá, protože jsem se já vdávala. Chtě-
la mi tím nahraditi stará příkoří, a je to od
ni hezké. Nesmíme jí nic o vdovkách říkat!
sama ať se svobodně rozhodne, a bude~li to
hodný člověk nebudeme jí bránit!”
“Tak je to správné! A nebude-li míti její
vyvolený hned dosti veliké příjmy, nu. však
Ratyně něco snese.”
“Ty ty, nesmíš mnoho utrácet!!” hrozila
mu prstem, ale její šťastný výraz prozrazoval,
jak ji to těší.
“Všechno rozházím,* protože zase vydělám.
Teď, když jsem tak šťasten, práce mne těší
dvojnásob a nic více si ze života nepřeji.”
Přitáhl ji k sobě, na klín si ji posadil a za-
čal ji láskati. Schoulila se mu do náruči a
chvěla se rozkoší. Zaslechnuvši přede dveřmi
kroky, uleknuté vyskočila a začala upravova-
ti svůj účes. Milena se na matku podívala, ši-
balsky se usmála a zase odeběhla.
“Je to žába. ona se mi smála,” durdila se.
“Měla pravdu. Proč se lekáš? Nejsi provdá-
na? A je to hanba, že tě muž v náručí drží?”
(Pokračování.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 23, No. 22, Ed. 1 Wednesday, April 10, 1935, newspaper, April 10, 1935; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth627049/m1/11/?rotate=0: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.