Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 27, Ed. 1 Friday, July 3, 1959 Page: 2 of 6
six pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
i t ■ .
;•« Jt.
: n
m. pričotá
Skleněný Vrch
(Pokračováni)
"Ale vždyť se vrátím! Za dva
roky se vrátím!’’ namítla Eva.
"A i mezi tím snad přijedu!”
Paní Tomanová se usmála.
‘‘Za dva roky! Jak mnoho Jste
umělkyní a jak málo matkou!
Víte, co znamenají u dítěte dva
roky? A pak — vy se nevrátíte!
Za dva roky se nevrátíte! Vaše
ctižádost Je nenasytnéjší, mno-
hem nenasytnější. A sláva, to
je zlý nápoj. Jak se člověk napi-
je, má pořád žízeň.”
Evě bylo těžko a bolestno.
"Řekla jsem vám: my nemá-
me mít muže, my nemáme mít
détil” vykřikla:w
“Snad máte pravdu!” přisvědč!
la stará paní. “Já nebyla nikdy
postavena před takový rozpor!”
“Tedy jsem neměla angažma
přijímat!”
“To neříkám!” odpověděla To-
manová zamyšleně. “Jděte jen,
kam vás touha žene. Je to vaše
určení, váš vnitřní zákon, který
je silnější vás. Kdybyste dnes
odřekla, zůstala by ve vás hoř-
kost na celý život; Hnalo by vás
to zas. Dálka vás naučí milovat
domov a milovat dítě. Zatoužíte
po nich a až se vrátíte, nic vás
již od nich neodloučí. Vzpomeň-
4- a 4 a M*
CV Ol JVU11WU.
Hrála naposledy v "Staviteli
Solnessovi”. Vyprosila si Hildu
Wranglovu, v níž kdysi měla své
první úspěchy a která měla svo-
ji slavnou větu.
“Přišla jsem si pro své zaslíbe-
né království!”
Bylo v ní tolik vzpomínek a
hlas se jí chvěl, když ji vyslo-
vila. Obecenstvo uspořádalo jí
hlučnou ovaci. Dostala množst-
ví květin. Mládež přišla, studen-
ti. Nechtěli ji propustit po tře-
tím aktu. ' ' *
Vyvolávali ji znovu a znovu.
Neočekávala tolik lásky. Byla
jí překvapena, udivena, rozlítost
něna. (
Opakovala si desetkrát za ve-
čer: “Učinila jsem dobře, že od-
cházím? Odtud, kde mě mají rá-
di? Když jsem sl konečně urvala
kus pevné půdy pod nohama?”
A v jiné chvíli, kdy se tla-
čili a strkali před jejíma dveř-
mi a každý chtěl býti ještě sly-
šen a kdy ji venku, před di-
vadlem, čekala mládež a volala
jí vstříc, řekla Krejzové, která
šla s ní, zcela šťastna a opojena,
zapomínajíc na všecko:
“Co je sláva, za jasné opoje-
ní! Jaké víno! Již vím, jak mu-
sí být Bohu, který je všemohou-
cí a všudypřítomný! Kdyby byl
dal lidskému srdci tuto moc! —
Hořkosti by nepoznalo!”
Po představení byl večírek na
rozloučenou. . . i
Přišlo veliké množství lidi. Ce-
lé klubko se jich pořád kolem
Evy natáčelo. Koblasa se Staň-
kem se k ní dostati nemohli a
obořovali se aspoň na Holana:
"Proč jste dovolil, aby milostpa-
ní odjela? Jak jste to mohli do
volit? Jak jste nás mohl uvrh-
nout do takového žalu,? Co tu
zbude bez ní?” V ;
Holan se chechtal, pokuřoval
spokojeně doutník a dráždil je
svým klidem.
"Já si za ní pojedu, kdy budu
chtít!”
Mladý Vácha, padělatel otco-
vých sněmek, rozkřikl se na ce-
lý sál.
"Však my také můžeme! Viď-
te, milostivá paní, že nám do-
volíte vyhledá ti vás, poklonit se
vám?” A prodrav se až k Evě,
hučel jí u samé hlavy: “Naleznu
Vás i v nejspodnějším pekle!”
I paní Brichtová s mužem byli
na večírku. Oznámila Evě, že se
Jelenka bude vdávat.
"Na podzim! Hned po oddav-
kách pojedou na svatební cestu.
A kdo ví, možná, že se někde se-
tkáte! To by si Jelenka už dovo-
lila vás vyhledati. Tolik vás zbo
žňuje!”
Přerušila ji Krejzová. Odvedla
Evu.
"Šla, prosim ji! Ta neviňátka
Jsou všecka stejná! Ale ví, koho
Jsme měli pozvat?”
Eva na ni tázavě pohlédla.
"Polgara přece! Bylo by to za-
jímavé!”
“Já ho již dávno nezajímám!”
usmála se Eva.
"Ví s kým teď chodí?” uš-
klíbla se Krejzová. “Dávno jsem
Jí to chtěla říci, ale zapomněla
Jsem. S jednou Američankou. Já
Ji učím soukromě recitaci. Hezká
žába. Takový brasiliánský dra-
veček. Otce má Čecha a matku
Španělku. A možná, že z ni něco
vycepuji. Byla by to pro mne
trefa. Bude ml dělat reklamu.
Beztoho skončím dramatickou
školou. A tak jsem se žáby oneh
dy toho Polgara vytáhla. Je ce-
lá omráčená. Hrrr! Jen letět! A
už k nim chodí na čaje a zbož-
ňuje to všecko: Polgara, Polgar
ku. Jejich služku a Jejich kaná-
ra. Ten člověk to umí!”
Negabolelo to už. Léta položi-
la se mezi nimi.
Druhého dne přijela sl pani
Hodašová pro malou Magdu.
Pospíchala nechtěla se zdržeti
ani o hodinu déle, nežli bylo nut
no. Jako by vskutku utíkala z
hořícího domu.
Vylinula se rozmluvě s Evou.
Zabývala se výhradně dítětem,
sama skládala lehn věci
Eva přecházela opět bezradná,
vyhozená z Jistoty a sebevědo-
mí. Oči matčiny, když se po ní
tu a tam obrátily, byly vážné a
přísné. Neodvážila se jich ňa nic
tázati. Bylo ji nesmírně těžko.
Teprve, v poslední chvíli již, po-
prosila se slzami v Očích: “Ma-
minko, odpusť mi, nehněvej se
na mne!” A tychle si uvědomila,
kolikrát již řekla téměř táž slo-
va.
Paní Hodašová odpověděla: —
“Budu ti ji dobře opatrovat. Spo
lehni se na mne!”
Doprovodila je na nádraží —
Matku, Tonku a Magdu. Magda
mělá bílý kabátek, kadeřavou
hlavičku a veselé, rozsvícené oči.
Byly jí tři léta. Seděla v kočáře
vedle paní Hodašové, tloukla nuž
kahva do sedadla a volala do tak
tu: “Bum, bum, bum!”
EVa ji po celou cestu držela
za ruku a chvílemi jl líbala. Ne
oďvážila se promluvit, aby ne-
propukla v pláč. Nebylo v ni my-
šlenek. Jen celé moře slzí.
Pak odjely.
Eva šla z nádraží, kolem par-
ku, kde přebíhaly'děti, prochá-
zeli se lidé, vozy drnčely po u-
lišili uiaáue. oia a teprve na va-
clavském náměstí si uvědomila,
že má v ruce Magdin bílý klobou
ček, že jí ho zapomněla dát.
Přitiskla ho ke rtům. Byla V
něm vůně Magdiných vlasů. A
slzy se Jí vylily z očí.
Lide ohlíželi se po ní.
Na konci října roku 1918, tedy
čtrnáct let po těchto událostech
v slunném odpoledni, které se
podobalo létu, procházely se v
hořejších terasách Petřína dvě
dámy. Starší byla oblečena v čer
něm hedvábném plášti s kóžlšl-
novými lemy a malém klobouč-
ku s kratičkým závojkem, saha-
jícím sotva přes oči. Měla ble-
dou, trochu unavenou tvář, s leh
kým popraškem pudru, jenž sna
žil se zakrýti i tak sotva patrnou
síťku vrásek kol úst, jakou mí-
vají něrvosní nebo přepracovaní
lidé. Oči byly zvětšeny stínem
závoje i tím, že měly zorničky
rozšířeny tak, že ačkoli modré,
zdály se černými. Šla rychle a
vznosně, našlapuj íc sotva na p-
kraj opatkú svých střevíčků.
Mladší byla děvče asi sedm-
náctileté, měla pěkně modelová
né nožky v tenkých černých purt
čoškách, široce rozklenutá ra-
mena v světlém kabátku a čer-
né kadeře sypaly se po nich zpod
velurového klobouku.
Vedly se za ruce, bavily se
živě a každé chvíle se zastavo-
valy, aby se rozhlédly, nebo aby
si mohly to či ono důkladněji po
vědět.
Dáma byla Eva Holanová s dce
rou Magdou.
Žila v cizině deset let.
Deset let se toulala s druži-
nou Volksmannovou. Znala vše
cka velká města evropská. Dva
roky projeli Amerikou.
Družina splnila svůj úkol. By
la to služba umění, pokorná, od
daná služba. Dvanáct lidí růz-
ných národností, různého zalo-
žení, různé minulosti, spojila je-
diná myšlenka: umění.
Deset let pracovali, aby na-
plnili toto slovo.
Pracovali, studovali v hotelo-
vVřr»V> %%«. %>a1,,LX.V i - j:
ťwuwjicii, iia, paiuuauu iuui,
v kupé vagonů. Líbilo se jím, Se
l'fl 1 ÍoK «r/i mA 4 a 1*a amaZAmIA
O— Miuttuvv junu apvovuiu
Kristových. Říkali sl dvanáct
pošetilých apoštolů a srostli v je
diný pevný celek. I oni byli hla-
sateli nového náboženství: ná-
boženství Soucitu a Krásy. O-
pustili pro ně vlast, domov, ro-
diny, přátele. Učili se a pozná-
vali. Každý z nich pracoval na
sobě jako na uměleckém díle.
Zaostřoval, pHItesával, uhlazo-
val. Promýšleli slova a věty, pod
stupovali denně rvavý zápas My
šlenky s omezeností všech lids-
kých prostředků, stali se fana-
tiky Krásy. Myslitelské čelo Vol
ksmannovo pokrylo se rýhami,
vlasy zbělely. Zhubněl, jeho vý-
razné rysy zostřely ještě víc. Byl
to skutečný ďábel, jemuž pro-
padli duší.
Jejich sláva vycházela zvolna.
Měli množství protivníků. Byli
noví a naprosto odlišní, neza-
padali do žádné přihrádky, ne-
bylo lze je očíslovat! a zařaditl
pod určité písmeno, překáželi pro
střednosti, která si s nimi ne-
věděla rady. Oni však rostli od-
porem, houževnatěli, čelo Volks-
mannovo bývalo jediný blesk.
Města a země otvírala se jim
jedno po druhém. Učili se poz-
návat charakter národa, duši ze
mě, duši měst. Volksmann je vo
dli v hodinách oddechu v zapad-
lých uličkách, zacházel s nimi
do ztracených hospůdek, do ná-
mořnických krčem, zajížděl na
venkov, do vesnic, do malých
provinciálních městeček.
Říkal Jim: "VáimgJU * ifcfc*
ýiA"
co vidíte. Lidi, tváří, vrásek kl
lem oči, nahrbení ramen, posu
je, způsobu mluvy, toho, jak a
zahraje s řetízkem, jak se u»
měje na děvče. Všímejte si uličky,
oken domu, zastrčených dvorku
Všimněte si děvčat u kašny, li-
dí v kostele, všimněte si hlast
večerního zvonku — ve všem jt
duše kraje, dech jeho života, ryl
mus ieho krve. Teprve pak po
chopíte básníky země, teprvi
pak ztělesníte jejich myšlenka
neboť v tom je největší překaz
ka hercova, jeho největší kle*
ba: že hraje sebe, když chce hr#
ti druhého. Říkají, že největá
V pátek, dne 3. července 1959
fpPÍSV,,,
(Pokračování z mé papiětlpe zá-
jezdu do rodné vlastiiroktil 1932)
Ráno patnáctého června po vy
lodéní v Cherburku a. poji-
ti celnicí jsme v defeet hodin,dva
cet min. nasedali do dvouch svlá
štních mezinárodních vlaku * ve
fři hnrtinv Isme hvli v"Pcfř;«Ur'
Paříži jsme se zdrželi tři hodiny,
psali jsme pohlednice a prohléá
li jsme sl Paříž kolem nádraží.
Ty mezinárodní vlaky, které nás
dopravily od moře až do Prahy
. bez přešed ání se zdaleka americ
štěstí umělce je najiti sebe, air | kým vlakům nevyrovnaly. Tvrdé
já tvrdím opak: je to ztratit! se dřevěné lavice pro pět osob přes
přič vozu, vždy dvě proti so-
be, překonat sebe. Čím více živv
ta rozdávám, tím chudší mua.
být můj vlastni.”
Amerika je přijala nadšeně
Hučeni reklamního bubnu zasi.
chli odtamtud i v Praze.
V Chicagu nabízeli Evě angaž-
má, skvělé i na americké pomě-
ry. Kladli jedihou podmínku:
naučeni se angličtině. Odmítla
Tenkrát už domov příliš lákal
Svou dcerušku viděla za ti
dobu pouze čtyřikrát. Třikrál
přijela sama do Čech na kratié
kou dovolenou, po čtvrté přiveá
jí ji Holan do švýcarské Ženevy
Domov byl vzdálen, práce jí
zaujala, Volksmann držel v za>
jetí její duši. Ale na dně všeh»
ležel ustavičný stesk, a ne stesk
nýbrž ono rozpoltění, o něm:
mluvila kdysi pani Tomanova.
Vycítila, že stejně jako se ona
Vzdálila domovu, vzdálil se do-
W|AV *
A JA.
Pokaždé, když se vracela a
Cech, mívala dojem, že je opět
o cosi chudší, že vlastně doma uá
nic nezanechává, že si tam u-
vykli bez ni, že jí nikdo nepo-
strádá, že i její místo je už zapl
něno. Přivážeela své dcerušce
hračky a památky z cest, zabý-
vala se ji s něžností a s láskou
avšak jakéhosi údivu v očích di
těte a ostýchavosti nemohla zs
plašiti. Pochopila, že Magda je
raději s Tonkou a s babičkou Ki
dašovou nežli s ní, že je jí u nich
volněji, že je jim zvyklejší Uylfl
to přirozené, ano, avšak boleli
to.
Vycítila všude, ve styku se vše
mi, toto ochlazení, toto zaplně-
né místo a říkala si větu z Flau-
berta, větu, která ji napadala
nyní velmi, velmi často.
“Cestoval. Poznal melancholii
jízdy, chladná probuzení v ci-
zině a hrůzu přerušení styků přá
telských.
Neodvážila se nikomu říci a
svých pocitech. Nesla je pokor-
ně Jako svůj trest. Věděla také
že by jí neporozuměli, heboť o-
ni byli k ní přece vlídní a pozol
ní, jak jen dovedli, vlídní a po-
zorní víc, mnohem víc než za-
sloužila.
Navštěvovala hroby. Chodila
na hrob otcův, kam pochovali i
dědečka a babičku Šebestovy,
starosvětskou idylu manželské
lásky, která druh druha přeži-
la jen o jediný den, v Praze nav-
štívila na Malvazinkách hrob Hp
lény Klementové. Byl zapome-
nutý, nepěstovaný, hluboko pro-
padlý. Vyhledala hrobníka, dala
rov upravit. Zdálo se jí, že je těm
mrtvým blíže nežli živým. Spo-
jovalo ji s nimi kouzlo vzpomí-
nek, které u živých léta zanes-
la.
“Uprchla mladost jako voda
pod okny!” říkávala si.
A a tak se vracela zas do světa,
do svobodného světa, po němž
kdysi toužila, do života, který
si vyvolila a připadala si jako
rostlina, kterou vítr vyrval a u-
nnsi Drví C lřnfov> \r vlniínímí «i!
f- * J ''--J W -UJtOiJtl V V
vzduchu.
vystupovala na cizich jeviš-
tích, byla obklopena oním obdi-
vem, voláním, potleskem, slá-
vou, o nichž snívala kdysi, čet-
la své Jméno v nadšených refee-
rátech a studiích cizích literátů,
procházela po ulicích a námě-
stích velkých, veselých měst, by-
la zvána do salonů bankéřů, prů
myslníků, diplomatů, v každém
městě utvořila se kolem ní čest-
ná stráž ctitelů, ale ona nepřil-
nula k nikomu a k ničemu, po-
dívala se, podivila se, uklonila
se a odcházela dál.
Myslívala uprostřed veselé
společnosti, ve vile obchodníka
postavené na návrší nad přístav
ním městem, v zahradě, uprave-
né kouzelnický nad mořskou zá-
tokou: “Ano, oni jsou doma. Je
to jejich dům, Jejich zahrada
Ale já nemohu tu prožiti nic,
kromě prchavého pohostinstv'
prchavých snů, prchavého dobr'
družství!”
Holan přijížděl občas za ni
do některého města evropského,
ne tehdy, když mu napsala:
"Přijeď!” ale pokaždé znenadá-
ní, nečekaně, jako by ji chtěl
při něčem překvapiti.
(Pokračovaní.)
bě. Po pravé straně kolem oken
byl průchod od kterého sahaly
ty lavice až k oknům na straně
levé, tak že na té lavici z pěti
sedících, měl pouze jeden tu vý-
hodu, že mohl pozorovati.z okna
projíždějící kraj a kochati se krá
sou francouzského venkova.
Někteří jsme. raději stáli Uid-
ken v prýchodu, aby jsme něco
j viděli, jak si Francouzové při: Je
jich venkovní práci počínají. Ta
nevýhoda, že mohlseděti u ok-
na pouze jeden a pozorovati kra
jinu, byla také příčinou, že se
dva bratři Sokolové, nebratrsky
poprali, což. byl zjev. odsouzení
hodný, a vinu za to měl jeden
člen, který Sokolům nesloužil
mnoho ke cti.
Po vstupu do vlaku si ten “so-
kolíček” sedl k oknu, ale když
se po jisté době vzdálil, tak si na
uprázdněné nnsto sedl jiný bratr
když se sokoliček vrátil, tak zrní
něného bratra diktátorsky vy-
háněl, že to místo je jeho. Bratr
S. “kluk zlatá”, mu právem řekl,
že v tom voze nejsou žádná mí-
sta vyhražená, tak že zůstane se-
děti dokud bude chtít. Ale svárlj
vý horkokrevný sokoliček, při
sprostém oslovení ho také ude-
řil do obličeje. Br. S. v sebeobra
ně mu ránu vrátil a už byli v ob-
jetí. Právě procházel chodbou je
den z bratrů z Clevelandu Fran
tik Krátký, Sokol tělem i duší, a
tak spojeným úsilím jsme ty bor
ce od sebe odtrhli — ZaznameT
návám tento příběh jen. proto,
jako ukázku, že ti vedoucí, kteří
jsou zodpovědní za zdar celého
podniku, mají s takovými jedno-
tlivci (jako ten sokoliček) dosti
potíží, a je záhadou z jakého po-
pudu a co vše očekává takový
výstředník z návštěvy a z těch so
kolských svátků ve vlasti. , a
Ještě musím zaznamenatl, že
tóho ’ šokolička záhy- vyloučil a
vypověděl, pro jeho svárlivou po,
váhu, náčelník J. Jelínek z Tyr,
sova domu. kde byl ubytován,
jako cvičící člen.
Cesta Francií mne velice zají-
mala. Lidé pracovali ještě ve vi-
nicích, které jsou na svazích la-
dně upravené, tak že to slovo
“vinohrady” je přiléhavé a vý- ! • ^
stihu je tu krásu těch vinic kde :rí 1
pěstují Francouzové jejich vy-
hlášená vina, které jsme platili
ve vlaku šest franků láhev (za
dolar jsme dostali 25 franků) to
bylo asi 25 centů láhev, větší
o něco než půl litru.
Také jak zemědělci používali
koně při polní práci mne za jímá
lo. U nás když se oralo párem
tak šli koně vedle sebe, ale ve
Francii měl oráč koně jednoho
za druhým.
Ten mezinárodní vlak nás do-
vezl od moře až na německé hra
nice pod řížením a dohledem
Francouzů, kteří se starali o po-
řádek, byla tam zásoba pitné vo
dy, vody k umývání, ručníky, a
všude pořádek. Na německých
hranicích Francouzové odepnu-
li parostroje, sebrali svoje ruč-
níky, košťata a vše, co bylo je-
jich a opustili vlak. Za ně ‘na-
stoupili Němci a starali se o po-
řádek a nahradili vše, co Fran-
couzové odnesli, a doprovodili
nás až na hránice Českoslovens-
ké republiky. Když na hranici
předali Němci vlaky Čechoslová-
kům, ti nahradili snad jen l0ko-
mativu a o více se nestarali,
když se voda vypotřebovala ni-
kdo jí nenahradil, po utěrkách
ani památka. Je sice pravda, že
nás velká většina vodu k pití už
nepotřebovala, neb na každé sta
ničí kde vlak zastavil pobíhali
podél vlaku prodavači a nabízeli
horké párečky a říznépivečko.-t-
(V Americe byla tenkrát ta pro-
kletá prohibice která znemravni
la slabochy a zkoruptovala mno
hé vymahače zákona a dala pří-
ležitost mnohým se špatným čha
rakterem, že zbohatli rychle a
do dnes se ztoho národ nevy-
manil) a tak všichni ctitelé do-
brého českého piva si přihýbali
jedna radost. Aby jsme přijeli
ve vhodnou hodinu do Prahy tak
jsme stáli v Plzni asi dvě hodi-
ny a tak jsme ochutnávali ten
plzeňský Prazdroj také u práme
ne. —
Do Prahy na Wilsonovo nádra
ží jsme dojeli 16. června 1932 v
5 hodin odpoledne, kde Jsme by
li očekáváni od přátel i zvědav-
ců, že nádraží bylo přímo napě-
chované. Po krátkém pozdraveni
se výprava seřadila a pochodo-
vala při sokolské hudbě na Smí-
chov do Tyršova doma, kde byl
slavnoefní program a mnoho a
mnoho řečí. Nás očekávali na
nádraží sestra a synovec, sestře-
nice a její syn, který nás dovezl
v jeho;novém autu v průvodu do
Tyršovi domů a pak do Holešo-
vic kdě jsme byli po dobu náv-
štěvy ubytováni. Syn a všichni
cvičíc^) (asi 100) zůstali v Tyr-
šově domě přes celý slet áž do
8. června,
'i *
x 11 uutaum prugramu v Tyr-
šově domě jsem zažil zase jeden
nehezký zjev. V Americe nám
bylo řečeno, aby jsme se zásobi
li americkými praporečky, že
jsou v Čechách po nich lidé hod-
ně lační a kde kdo je žádá od
návštěvníků. Koupil jsem těch
praporeČk|| dva tucty, a daroval
jsem' každému jeden kdo si o něj
řekl, ale poslední čtyry jsem si
nechal pro moje tři sestry a brat
ra, které jsem držel v ruce, když
jsme1 stáli na nádvoří Tyršova
domu, tak přistoupil k nám je-
ště mladý muž a žádal nějaké
praporečky. Řekl jsem mu, že
ty, co ještě mám potřebuji pro
moje lidi. Osopil se na mne dosti
drze; jaký prý jsme v Americe
lakomci, že ani mizernej prapo-
reček mu nechcte nikdo daro-
vat. (Byl by zasloužil za to mi-
zernej ňákou přes hubu) a tak
se ty dojmy střídaly, hezké s ne
hezkými celou cestu, ale těch ne
pěkných bylo tak málo, že ne-
měly pražádný vliv na tu svá,-
teční náladu, která nás dopro-
vázela po celý zájezd.
S pozdravem na čtoucí a vše-
chny lidi dobré vůle
(Pokračování příště)
P. S.:—
Ještě jsem povinen poděkovat
příteli Hlobilovi za pochvalu
mých dopisů, také já si rád přeč
tu Vaše humorné nápady a pře-
ji Vaší manželce, aby ve vlasti
hodně užila a 've zdraví se vráti -
la domu.
Ty strejčku 10 hodin 0d Prahy,
já spal tenkrát na Maninách a
ty byly na levém břehu Vltavy a
'Karlín je na pravém břehu. Je-
stli ;se sej dem na Moravském v
medvědobijcem “Brčkem” tak
žádhej pepř do piva, ale budeme
piti na; Tvoje zdraví a pošlém Ti
ičet tó je, jestli Ti to pomůže a
přestanou bolet ty pedály. — Sou
hlásím s Tebou, že když uděláš
pro Čerta něco dobrého, že se ti
peklem odmění! Proč? On přece
nic'jiného nemá, než-li to pek-
lo. ;r
u.‘: i* i
J. K.
r ,
.jjrhvy
Z Dallas
Píše Karla Kraftová
Telefon DA-73183
‘-‘První neděli v červenci se bu-
: dou ‘ konati bohoslužby Česko-
Moťšvských Bratří v budově W.
M.OíA. na severní Erway ulici v
čísl#605, v 5:15 odpol. Při boho-
službách bude podávána obřad
ni večeře “Lord supper”.
Pozdrav z Prahy nám zaslal p.
Š. Valčík, a mezi jiným píše: —
“Zajímavé je, že před 50 lety je-
la sé mnou do Ameriky sl. Anna
Šebková, a po 50 letech vezl
jsem ji nazpět do staré vlasti ja
ko pí. Vájovou. Po prvé plakala
žalostí snad, že opouštěla rod
nou zem, a ani tentokráte se to
neobešlo bez pláče, ale byl to
pláč radosti. — Budeme v Hous-
stonu za 2 týdny, 8. července.”
Pí. A. Vájová je naše dobrá znár
má z Houstonu, je to sestra zes-
nulého Rud. Šebka a též již
zesnulého Jos. Šebka, který psá-
val do “Amerikánu” pod jménem
“Pepíček z Kladna”. Dosud ži-
je jeden její bratr Albert Šebek
který bydlí s rodinou ve Fair-
banks, Texas, kde též bydlí vdo
va po Jos. Šebkovi, pí. Růžena
Šebková. Všichni jsou odběrateli
Čechoslováka. Díky p. Valčíkovi
za vzpomínku z Prahy.
Členům místního řádu ZČBJ
oznamuji, že 16. srpna t. r. bude
se odbývat; schůze na Sokols-
kém pozemku “Greenville” v čí-
sle 7400 hned vedle Vickery Par-
ku, ve 3 hodiny odpoledne. Bří.
a sestry místního řádu jsou řá-
dáni, aby sé do této schůze do-
stavili v hojném počtu. Vím, že
je do té doby ještě dost času,
ale vím též, že v nynější letní
době každý plánuje nějaké ty
prázdniny, tedy jest třeba připo-
menutí,, aby ši ten den nechali
volhý. Je tam báječné místo pro
děti a hlavně hodně stromů Bu-
du o tom Ještě psát! později, za-
tím ten den uchovejte v pamě-
ti.
Na Sokolský mezislet do Kali-
fornie odjeli též manž. Podhradr
ský ml., s dětmi a manželé Par-
moví s rodinou, tedy tam bude
Dallas čétně zastoupen.
Naši poslední dobou nemocní
přátelé za nedlouho zapomenou,
2e byli v nemocnici. Pí. Machá-
éová a Horáková Jsou již z ne-
mocnice doma, a pí. Dolfl Stráň
skoii máji přivézt domů dnes.
Bude doma v dobrém ošetřeni
pí. Anežkou Svačinovou z Hou-
stonq.
Komu z vás je dlouhá chvíle,
mohli by jste přemýšlet! o tom
co je to “bilion”. Mnohý člověk
často přemýšlí, jak dlouho by to
vzalo, než by napočítal 1 bilion.
Jistý počtář, aby ukojil tu zvě-
davost různých lidí to vypočítal
a uvedl skoro neuvěřitelnou do-
by — 19.000 let TTvártí jeho *nrt-
sob počítáni takto: potřebujeme
li 1 minuty k napočítání do 100
za 1 hodinu napočítáme do 6,000,
v 1 dnu, ve 24 hodinách bychom
napočítali 144,000, v týdnu, v 7
dnech dojdeme k číslu 1,008,000
což znamená v 1 roce 52,416,000
a při dalším počítání dosáhneme
uvedené doby času 19,000 let..
Kam povede dnešní ženská mo
da? — Za 15 let nerozeznáme že
ny od mužů. Zajeli jsme si do
nové obchodní čtvrti “Big Tovm”
Středisko to je asi 9 měsíců sta-
ré, a přiznávám že jsem něco
takového dosud neviděla. Obchod
za obchodem, všechny ty ob-
chody jsou spojené chodníky, kte
ré Jsou v létě chlazené a v zimě
vyhřívané. Jsou tam lavičky pro
muže kteří trpělivě (?) čekají na
manželky které v těch obcho-
dech utrácejí peníze, neboť je
tam lákavá příležitost přijít do-
mů s prázdnou kabelkou. Je tam
veliký sál ve kterém můžete 00-
zorovat televisi, nebo něco pře-
čítati než se žena vrátí z náku-
pu. Auto se musí zanechat! v par
kovištl. Od nás je to asi 25 mi-
nut jízdy. Zaujala mne ta dne-
šní móda, nejvíce ženských kal-
hotek a zdá se, že celý ten dneš-
ní ženský úbor by snadno ulo-
žil do ruční kabelky.
Porovnáme-li tomu úbor na-
šich babiček, které v jejich mla
dých letech nosily několik met-
rů látek na sobě, poznáváme, že
z jednoho úboru naší babičky, by
dnes nechalo zhotoviti více než
4 úbory dnešních slečinek. Ty
“krinolinky”, a což ty “šněro-
vačky” do kterých se dříve s utr
pěním sešněrovávaly aby byly v
pasu útlé. Lékaři je před nimi
varovali, ale co je to všechno
platné, móda je móda, a kdyby
dnes nastala móda, by ženy se
oblékaly, nebo neoblékaly a cho
díly jako nudistky, snad i to by
jim bylo dovoleno.
Moje babička nosila také. “kri-
nolinu” za svobodna a když jsme
k ní děti přišly, byly jsme zvě-
davé na ty její šaty. Měla vy-
sokou truhlu ve které měla ty
Její poklady pfo nás děti uscho-
vané. Byl to pro nás jakýsi svá-
tek když v neděli otevffela tú
truhlu a pomalu vše* vykládala.
Měla svatební stříbrošedlvé šaty
z atlasu, jejich šířka byla 8 až
9 "loktů” a ty šaty visely přes
obroučky docela volně. Obrou-
čky v té truhle neměla, ty vi-
sely na půdě. Jednou do toho o-
hlélrln mrvil c»*tř#nlrn o iá isprti
byla celá údivem unešena, jaká
to byla krása, a jak se to na ní
všechno Jen houpalo. Byla to im
posantní podívaná, na vrchu áa
tú bylo mnoho “kanýrkú”, 5
spodniček, 3 krátké a 2 dlouhé
aby nebylo vidět její nohy, neb
tenkrát to bylo neslušnost u že-
ny nohy ukazovat.
Když Jsem po I. válce přijela
do Kladna za babičkou, byla v
nemocnici a ve 14. dnech zem-
řela. Přišla řeč na ty šaty s moji
tetou Annou Hasmanovou, a ona
řekl, že ty šaty během války pro-
dala a dostala , za ně peníze na
živobytí což ji hodně pomohlo.
Látka byla prý stále pěkná, ja-
ko ňová. Pamatuji se, že dala
moji mamince pěknou, z jemné-
ho plátna ušitou a vyšívanou
spodničku. Vyšívaní na ní bylo
do výšky 10 coulů, 2 kanýrky, či-
li “volánky” nad sebou. Mamin-
ka z ní ušila 1 spodničku pro
sebe, 3 pro nás děti. Představte
si, co v ní bylo látky, a dnes?
Co mají ženy na sobě? Bylo to
tehdy pro ženu zdravé, utaho-
vat se tak do těch šněrovaček?
Když se moje babička vdala,
/4A/4 Al» Írt1«> 1 t Iř X 1 M HÍ l» rt 1
wova j x nu <iUi\a6cu a imui,
že je to “opičí oblek”. Babička
si ale tu šněrovačku schováva-
la, říkala, že v ní má schované
její mládí a lásku k němu a ří-
kala, až zemře, že ji chce mít
do rakve, ale osud určil jinak, k
jejímu prospěchu za války. —
Když zemřela, bylo ji 89 let. Dnes
je zdravotní móda pro ženy, jen
ty vysoké kramflíčky jsou ne-
bezpečné. Tak vidíte kam jsem
se až v tom rozjímání dostala.
Moje myšlenky jsou vždy za-
městnané a cestou když někam
jedeme, což často není, stále pře
myslím o něčem. Když má člo-
věk otevře é oči, všeho si vší-
má, hodně toho vidí, a pak u-
važuje o tom, 00 bylo, a co je
dnes. Ku příkladu ty dnešní krá
sně, pohodlné domovy, jaké vla-
stní 90 procent dnešního oby-
vatelstva v Americe, čistota je
všude znatelná. Dříve bylo všude
hodně hnrrzu, komárů a plísně.
Dnes jsou ty trávničky kolem do
movft jako koberce, ač hodně li-
dí praciije, přece: $ Vezmpu čas
na úpravu svých domqvú. Pa-,
matuji si, že před I. světovou vál
kou byla všude tráva vysoká, že
v ni často nebylo člověka ani
vidět. Dnes jsou ty zadní dvoreč
ky též čisté. Velice se mi líbí ty
stoly a lavice z červeného ced-
ru. iaké nacházejí dnes velké ob
libý. Dřevo je pevné a netrou-
chnlví. Dříve byl vyhledáván
dub, a dnes se nějak opomíjí,
ale mravenci si v něm libují. Ce
dar lépe vyhovuje, protože se
mu vyhýbají "termites”.
Z cedru Jsou dělané tužky, ce-
lé lesy cedrových stromů jsou
ve Floridě a v Tennessee, najde
me je i v severních státech, neb
se dovedou přizpůsobit! rychle
jinému podnebí. Kolem jezera
Ontario jsou z nich vyrobené krá
sné stoly, a i při stavbách se
hodně potřebují. Stůl z cedrové-
ho dřeva vzdoruje dešti, může
býti venku v zahrádkách a po-
časím netrpí. My je u nás ne-
máme, já mám ráda trávník či-‘
stý, a když sekám trávu je pro
mne obtížné to stěhování různé-
ho nábytku v zahradě z místa
na místo.
Napsala jsem toho již jistě
dost, děkuji za opravu mých do-
pisů, hledím se vyvarovat chyb,
ale při nej lepší Vůli se často v
dopisech vyskytnou. —
Připisuji později:— Sestra p.
Vrly, pí. Trojáčková z Ennis je
vážně nemocná, a jeho nejmlad-
ší sestra v Dallas, pí. Kristina
Galdová se též nalézá v nemoc-
nici St. Paul, kde má býti ope-
rována. — A aby bylo “do třeti-
ce všeho smutného”, minulý tý-
den, když Helenka Vrlová, man-
želka Arnolda Vrly čekala na
změnu světla na křižovatce, vra
žilo do nich rychle jedoucí auto
při čemž byli oba manželé řádně
Otřeseni. Nic vážného se jim si-
ce nestalo, ale nalézají se oba
v lékařském ošetření. Ku konci
týdne se jim dostalo též tro-
chu potěšení, neb jejich dceruš-
ka a vnučka Katuška obdržela
první cenu v síni řádu Pokrok
Dallas, za bezvadné zahrání “pol
ky”, a synáček Danny dostal dru
hou cenu za krásné zazpívání.
Manž. Joe Vrlovi mohou míti
Zaslouženou radost z jejich na-
daných dětí.
Pí. Anna Skotáková děkuje^
šem, kteří ji zaslali pozdravné
lístky v její nemoci.
ÍA ■'
f.T
'
itccNie
’
mmi
GET SET FOR THE JULY 4TH
HOLIDAY WEEKEND
fr
Iťs Vacation Time - Iťs Fun Time! Make the most
of it! Get ready now for a wonderful summer . . . see
us for sun, fun and vacation needs, such as
• PHOTOGRAPHIC SUPPLIES, COI.ORED AND
BLACK AND WHITE FILM
é SUNTAN AIDS
• BATHING CAPS
H SUN GLASSES
% INSECT REPELLENTS
« řlCmC NEEDŠ OF ALL KINDS
Old Corner Drog Store
WENDEL MONTGOMERY, Prop.
WEST, TEXAS
e/V
CR0P
LOANS...
•V v , V; ;-t; t - ; • »
Profits won, profits losi
. . . having cash when you
need it often makes the
difference. For crop loans
at low cost, consult us. We
are always happy to dis-
cuss your farm program
with you. Come in any-
time.
Expert, experienced Service for all
your farm financing needs.
THE STATE NATIONAL BANK
Member of Foderal Depooit Inku ranec Corporation
WEST, TEXAS
1
i
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 27, Ed. 1 Friday, July 3, 1959, newspaper, July 3, 1959; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth782781/m1/2/: accessed July 8, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.