Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 14, Ed. 1 Friday, April 6, 1951 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák — west, ťexas
V pátek, dne 6. dubna 1951 }
Liboviz
V ŘEHOŘ
Nyní však nezbývá již nic, nežli se vy-
dat na tuto cestu k Bražcovúm, děj se
-i- co děj. . . .
Zachvěla se, srdce se jí sevřelo, pomy-
slila sť
“A co bude odbude-li mne, pokáře-li,
odmítne? ”
Sepiala ruce za hlavou a opřela na ně
těžkou svou hlavu — když tu ji zavolal
chocholoušuv hvizd večerní. . . Pavel!
“Musel jsem s tebcu dnes mluvit, vše-
ho bych se byl odvážil. . . Umřel bych do
rána, veliké věci se staly. . . ”
Zalekla se jeho hlasu; vzpřímila se.
“Zítra se stěhujeme od Junků, Cyril
nás vyhání, vrátíme se na naši chalupu.”
Vybavila se mu z náruči, vyskočila a
svírajíc mu ramena, nutilo ho, aby mlu-
$11.
Objal ji v pase a posadil vedle sebe.
A vypravoval: O Cyrilovi i Maryně, o
dnešní hrozné události.
“Zítra se stěhujeme. . . ” opakoval zno
tu.
Poznala, že neřokl všecko, že nejhorší
zamlčuje.
“Tys mluvil dnes s maminkou o mně,
Viď, jistě jsi mluvil. . . ”
A tak jí vypověděl všecko, že matka
Vidí v jeho lásce neštěstí, že proti vůli
Julinčina otce k ničemu nepřivolí, že ne-
dopustí, aby její syn rozváděl Rabocho-
vu dceru s otcem. . . Řekl konečné:
“Maminka mi vyčtla, že myslím jen na
áebe, že chci rodinu naši uvrhnout do
neštěstí, pravila, že se na chalupu neho-
díš, snacha místo zaftání by jí prý byla
na obtíž. . . ”
■ Julie tichla víc a více, oddalujíc se od
^avla, toužíc, aby se rozplynula v neko-
nečno.
Když se k ní sklonil, když ji chtěl potě-
iáti, věrnost přisahati, ulekl se k smrti,
.jeho rty dotkly se Julinčina obličeje. Byl
Ohladný, jako by v něm už živcta nebylo.
Ruce její klesly bez vlády.
Vzpomněl si na první její záchvat v
•íbílé rokli”, v jeskyni za bouřky.
; Položil ji na pohovku a poklekl k ní.
Hladil ji vlasy i ruce a tiše vyčkával, až
ífc zase probudí k životu. Půlhodinka byla
ihu věčností. Již se chvěl, již se bál, co se
stane, neprobéře-li se ze mdlob. . . Pro
koho poběhne, koho zavolá, aby pomohl?
Go činit, vždyť se přece nesmí nikdo do-
ýčdět, do smrti ncjdelší nesmí, že Pavel
Bražec dlel v noci v Julinčlně pokojíku.
Zaúpěl, zabědoval, rozplakal se. Cítil, jak
se mu slzy řinou po tvářích na Julinčin
obličej. Napadla ho odvážná myšlenka.
Vezme Julii do náručí a vynese oknem
ven na zahradu. Pravicí Ji udrží. Sotva
ji chtěl nadzvednouti, pohnula se a ru-
kama ho oddalovala od sebe:
“Nic mi není, buď Uše, odejdu . . ”
Za chvilku zašeptala:
“Odejdi. Půjdu svou cestou. Rozhodla
jsem se. ” *•
Odmítala jeho polibky, bránila se. Pro-,
sil jl, aby promluvila, aby se nehněvala.’
“Proč bych mluvila? Nevíš, co se děje
se mnou. nepochopil bys. . . ”
Pak nejednou se vzchopila a stojíc u-
prostřed pokoje tak, že měsíční svit ji
ozařoval, upírala oči na Pavla.
Užasl nad její divnou, novou krásou,
nad zjevem z jiného světa.
“Jsem o dvacet, o třicet let starší tebe,
rozumíš? Duchem starší. . . Zi*š jenom
málo z utrpení mých šesti let. . . Nejsem
sentimentální, nevědomá dívka, která
Vítíká do kláštera, když ji otec vyhubuje.
Jsem stará, tuze stará — a dnes jsem
zestárla zas o deset let. Je rozhodnuto,
půjdu tl s cesty, půjdu s cesty všem. O-
dejdu, musím odejít. . . ”
“Co mluvíš — a jak mluvíš, kam qdej-
deš. . . Jsi krutá, jsi zlá, skočím s okna,
vaz si zlámu. . . ”
Pavel zase klekl před Julii. Vybavujíc
se z jeho rukou řekla suše:
“Skočila bych s tebou, kdybych věděla,
že zůstanu dole ležetl mrtva. Ale nezůs-
tala bých. Dole je měkká zem a náš dům
není vysoký. . . ”
Nežli se nadál, utekla mu ke stolku.
Slyšel jen cvaknout zámek a pak ji uzřel
zase v okně. Z Vedla ruku. Spatřil v ní
lahvičku.
“To je jistější, bezpečnější. Otrávím
se. ”
Vzdor a vztek ho popadly. Chytil ji ja-
ko ptáče a nedbaje ran, sevřel ji. Zápa-
sili krátce. Přemohl ji a odnesl na pohov-
ku.
Svíraje levicí Julinčino tělo. hledal pra-
vicí lahvičku s jedem. Otevřel jí zaťaté
pěsti, ale lahvičky nenašel. Ohlédl se,
pátraje po podlaze měsícem osvětlené.
Ani tam jí nebylo. Ucítil teď, jak Julin-
člny pevné údy se prohnuly v jeho obje-
ti — a zas a znovu. Nebránily se, nevz-
píraly se, neoddalovaly se, ale přilnuly
ještě úže k němu.
"Nic nám nezbývá — než smrt. . . Nc-
chceš-li však, můžeš-U žít beze mne, zůs-
taň si, zemru sama. "
Zase ho ovládala, jako doposud vždy-
cky. Zase určovala zase rozhodovala o
příštích dnech, zase mu vnutila svou vůli,
opět se ukázala její duševní převaha.
Ale, jak již bývá u hysterických žen, změ-
nila se její nálada ještě několikrát v pří-
ští hodině, kterou Pavel prodlel v jejím
pokojíku. Zesláblá její duše upadla na-
konec v hysterické vytržení, jimž Pavla
zmátla a strhla. Přisvědčoval ke všem
jejím důvodům. Líčila mu básnickými,
románovými slovy krásu dobrovolné spo-
lefcné smrti milenců. . . Přišel konečné
okamžik, kdy šestileté rozechviváni roz-
v ' t .. i. A ««{ ^ l» H n o
CUUVtiiH, pMťjJiitam uuvu,
| tys vypravoval o ní všecky pověsti, které
(jsi slyšel, o]divuplném světě podzemním.
(Tam, tam zmizíme spolu, a nikdo, nikdo
do konce světa nezví, kam jsme se podě-
li. . , ” A deklamovala mu sloky z Mácho-
va “Máje” , o němž se domnívala, že vz-
nikl na romantickém Kokořiné že tam
vytryskl z jinošské, zkrušené, zoufalé du-
še. Vkládala do veršů jména: “Pavla,
Julie!" třeštíc po poslední cestě na Koko-
řin jako o putování do ráje.
Když se Pavel konečné svezl s jejího
okna po železné bleskovodné tyči na za-
hradu, byl jako opilý. Vrávoral po mezích
mezy keři a stromy. Každá myšlenka ho
bolela, řekl si tedy, že nebude o ničem
přemýšlet, všecko ať se stane, jak chce
Julie.
XXIII.
Ráno u starostů nepromluvil ani slova.
Starosta i starý Kubec chtěli se hned vy-
praviti k Cyrilovi, chtěli mu demluviti,
chtěli jej s Bražcovými smířiti.
Marie Bražcová však nedovolila, nedo
pustila.
‘Nemohu s nim žít pod jednou stře-
chou ani vteřiny! ” opakovala znovu a
znovu.
Ujednali tedy, že starosta jim pomůže
odstěhovat nábytek, stroje i náčiní a vy-
vést dobytek od Junků. Co se nevejde do
chalupy, uschovají zatím starostovi a
dobytek snad nechá i pani Milostínovú
několik dní ve svých chlévech.
Skalák vstával až po deváté. Probudil
jej nezvyklý ruch na dvoře. Zahvízdl
dlouze, spatřiv, jak starosta Kubec řídí
stěhováni, jak vytlačují sekačky a sečky
z kolny, jak nakládají píci ze seníku.
Očekával že Bražcová se bude soudit,
že se po dobrem nevystéhuje, nepřemýš-
lel tedy o nejbližších dnech.
Ohlédl se pokojem, v němž lenošil tak
sladce. *
"Konec, konec!” zaskřípěl zuby. “Sed-
lačit, hospodařit, starat se, časně vstá-
vat! ”
Pohleděl do zrcadla a udeřil se do úst.
“Hlupáku, blázne, proč jsi ještě ne-
mlčel preč ses panímámě nezasmál, proč
jsi jí neslíbil. . . ”
Oknem návesním zahlédl zvědavce, jak
přicházejí k vysokým a širokým vratům
Junkova statku vyzvědět, co se stalo, co
se děje.
"Zítra již celý kraj bude o mně mluvit!
Zamrazilo jej pomyšlení, že by lidé moh-
li říci:
“Nikdo by toho nečekal od Cyrila Jun-
ka. Jak se změnil. . . ”
Jak daleko mají takoví lidé k pochyb-
nosti, vrátil-li se pravý Cyril?
Strach jej popohnal. Hodiv na
šaty, pospíchal k Rabochovům.
Rudolf Raboch věděl určitě, že Cyril
Junek přijde k němu ještě dopoledne.
“Nedovede si poradit a nikoho nemá, s
kým by promluvil. Mary na mu nepora-
dí! ” škodolibě se smál Raboch.
Celé dopoledne prodlel Skalák v Rabo-
chově nejzadnéjším pokoji, kam jej hos-
titel hned odvedl, rozkázav, aby jich nik-
do nevyrušoval.
Zvonili poledne, právě když Raboch ot
viral velkou pancéřovou pokladnu.
Vysázel na stůl dvacet tisícovek.
“Pulletní pachtovné napřed. Podepsal
jsi již,? ”
Těžká ruka Skalákova vryla v tom teč-
ku za kostrbatý podpis. . .
“Cyril Junek, tak velmi dobře! Přečte-
me si tedy ještě jednou prozatím pach-
tovní smlouvu, kterou mi dáváš do náj-
mu celý svůj statek číslo první na Libo-
vizi se všemi poli, i těmi, která jsou v
parcelním nájmu. Ponecháváš si jen celé
obytné stavení se zahrádkou a ovocnou
zahradou za ním. Přepočítej si peníze!
Zítra ráno pojedeme k notáři, najíše nám
definitivní smlouvu. A opijeme se tam
kamaráde, hy víc než já, ty’s pochodil
lépe, čtyřicet tisíc korun nájmu, osmde-
sát korun z korce, takovéhi blázna a po-
třeštěnce nenajdeš nikde, parcelní pole
jsou zanedbána, plno paehtýřú je na voj-
ně, ženské pole jen rozrýpávaly, nic mi
tam dlouho neporoste. . . ”
Skalák nebyl ještě ani na návsi, když
Raboch pospíchal zahradou a polní ces-
tou ke Kubcovům. Promluviv se starostou
a dědečkem, dal zavolati Marii Bražco-
vou i Pavla. Škěcdolibě se usmíval, pozo-
ruje oknem mdlou, těžkou chůzi zchvá-
ceného, ustaraného Pavla.
“Ubožák, ubožák! Rozmary žen jsou
nevyzpytatelné! Takový oráč libí se Ra-
bochově dceři, dolarové princezně! ”
zasmál se, pozoruje zlomený zjpv Pavlův.
"Rytíř smutné podoby! Takhle podom-
kem bys mohl být v mém žižkovském
hotelu, ale mým zetěm? Hlupáku, idi-
ote! — Ženy. ženy, do smrti vás nevyz-
koumám! Sta a sta jsem vás poznal, ale
--Čemu se však divíš? Vždyť i sku-
tečné dolarové princezny dají se unášet
Šoféry a sluhy. Opačné póly se přitahu-
jí. . . ” Usmál se skoro samolibě. “Zdá
se, že můj rod dostává již pravý milionář-
ský ‘punc’ . Má dcera alespoň jeví roz-
mary princezen. . . ”
Byl vesel, byl pln radosti a jásotu nad
velkolepým obchodem.
“Junkův statek napolo — ne, ne ze
dvou třetin již — jest můj, můj! ” Za
rok, snad za dva, budu pánem skoro tisí-
ce korců libovizských! Půldruhého tisíce
měr! Dva panské dvory! A přece to ne-
bude bít do oči. . . ”
Zváfněl.Myšlenky jeho zabočily tam,
kde v posledních dnech vytrvale přebý-
valy. K ženitbě. Zatoužil po synovi, noví
přátelé jeho z Karlových Var “dohazo-
vali” mu nevěsty, bohaté nebo krásné
vdovy. A jmenovali hned deset, dvacet
manželství, která dala padesátníkům,
vdovcům, děti, potomky. Vzpažil ruce, vy-
pial prsa. A rozesmál se tichým smí-
chem.
“Maji pravdu! Cítíš se přece silnějším
a mladším, nežli když ti bylo třicet let! ”
iťiiujř te iciiiiciitt ůtaiuot a putu oiíuh
cd rána do pozdní noci! Každý je tak
paní Bražccvá, oč běží. Koupím od vás
všechen dobytek i inventář, který vám
nyní přebývá. Zaplatím dobře a hotové.
Za hodinku povezete peníze do záložny.”
Pavel byl by nejraději utekl. Měl rád
koně, rozuměl jim, jako maloktedý hos-
podář na Libovizsku z páru klisen od-
choval si dva nové páry vraniků “bez
proměny” , krotkých jako beránci, ale ta-
havých jako tygři.
A dnes ráno řekla matka:
“Na chalupě stačí nám staré klisny.
Oboje mladé prodáme. Bude dnes za ně
padesát, šedesát tisíc. ’’
Podivil se jak spokojně zněl její hlas.
Dohádl, že matka myslí na véno svých
dcer. Počítá, jisté počítá, že za prodaný
dobytek a stroje a zásoby je vybaví. . .
Nestaral se doposud o peněžní záleži-
tosti, nevážil si peněz neznal jejich ceny.
Nikdy žádných u sebe nenosil, ba odmítl
často, oiávala-li mu matka dvacet třicet
i korun v neděli na útratu.
“Dva páry vraníkú prodáte — a kolik
krav a jalovlny? Záleží ml však také na
vepřovém bravu. Zařídím si na Junkově
statku velký chov vepřu! ” Pavla vyrušil
ze smutných myšlenek Rabcchuv hlas.
Stiskl zuby do Aů.
Zde v domě nesmí zůstat. Odstěhujte ji
k deputatníkům. Starý její byt Jest ještě
prázdný. Ať Hašler vydává deputát. By-
la skotačkou, ať se tedy zas vrátí do chlé-
va •— na výpomoc. Křišťál si vezme na
starost. ”
Maryna pohodila 'hlavou, když jí Kor-
dula vyřídila paninčino rozhodnutí.
“Nasadily jste na mne, vy, vy. Dělám
si z vás. . . ” Maryna se bujně rozesmá-
la.
V té době byla samý smích a rozmar,
samá bujnost. Poznala že “pan Cyril” jí
nemůže postrádat. Zvykl si na ni, byla
jednou bytostí, s níž še stýkal. Nosila mu
zprávy z celé vesnice, rozveselila jej, vy-
trhla z nudy a lenosti. A byla trpělivá a
— chytrá. Skrčila se do koutku, když za-
bouřil, když se vztekal, když se k ní blí-
žil hroze jí zaťatými pěstmi. Když se
vybouřil, tu jako kočka se tiše k němu
přilísala, ruku mu políbila, pohladila.
Byla konečně prostředníkem mezi ním
a světem. Dával jí peníze na všelijaké
lahůdky, opatřovala mu dochvilné, čeho
potřeboval, čeho se mu zachtělo.
V deputátniekčm domě přijali ji s ne-
volí. Vedle ní bydlel Josef Křišťál, sko-
Nedávno, když přišla klamná zpráva o'ták, hromotluk, ale dobrák, padesátník.
přeludy jejich bezesných nocí vyvolaly
sebevražedné blouznění. Šeptala mu po- j mlád, jak se cítí mladým. Léta nerozho-
duji. A v duchu si preuvauei šedesátni-
ky i starší své známé, o jejichž milost-
ných dobrodružstvích se vypravovaly
c^vna vyznaní, zapnsanaia jej, vynucu-
jí^ na něm slib, že zemrou společně.
Když měla jeho přísahu, šla dále. Poz-
nal, že častokráte zabývala se myšlenka- podivuhodné historky,
mi na smrt. [ V síni se ozvaly kroky.
“Pamatuješ?” řekla mu. “jak jsme loni j Marie Bražcova s Pavlem a starosta se
ná Jaře zabloudili až na Kokcřin? Hodinu svým otcem vešli
dědictví, vystavěl si na humenském poli
výběh pro skot. Celé hodiny tam potom
ztrávíl, pozoruje červené “tvrdé” straky,
jalovice, krásné jako panny, s rozumnýma
očima, jednu jako druhou.
A vedle hned využitkoval svých vědo-
mostí z hospodářské školy. Přivezl si z
Netřeb od Batika drahé plemeníky, zašel
si do Němec pro plemenice a chystal se
tu, na volném vzduchu, jaksi pastevně,
vychovati nový — libovizský — vepřový
brav. Byla po něm velká poptávka. Až od
České Lipy přijížděli němečtí sedláci na
Liboviz pro selata.
Nenávistné blesky zasršely teď z Pav-
lových oči na Rabocha.
“Lupiči, lupiči! ” křičelo jeho nitro. Z
Pavlových radostí a potěšení učiní si zlý
městký člověk ten sprostý obchod, řeme-
slo. průmysl. Zvířata, která Pavel viděl
rusti od prvního dne jejich ziození, s
kterými se mazlil, jimž rozuměl, jež měl
tak rád — jako měl tak rád všechno tvor
stvo, zvířata i ptáky, stanou se u Rabo-
cha předmětem kalkulace a lichvy.
Smlouvali teď skot podle váhy.
Marie Bražcová, rozohněná smlouvá-
ním, odstupujíc chvíli co chvíli k oknu
se starostou a dědečkem, aby se poradi-
la, nepozorovala, že Pavel odešel.
Nesnesl toho všeho déle. Utíkal hum-
sebe ny do pol*‘ Na Písčitých svazích pod le-
sem již pracovali v polích. Šel mirno vel-
ké pele Junkovo “na slůni” . Zakopl do
brzdy. Kyprá červinka se sypala, jako by
byla živá. Znal dobře jarní pohyb půdy.
Zachvěje se pod prvním dotekem jako
toužící milenka. Zavoněla mu dráždivě.
Jak by otevřel ústa, aby se nadýchal jar-
ní síly zemní, kdyby tu tři páry jeho vra-
niků drásaly, kypřily, podněcovaly “slúň”
těžkými branami.
Ale jeho vraniky snad odvádí právě
teď Rabochův šafář, a za chvilku odve-
dou i skot ai?rav.
Schoulil se za šípkový kéř, v němž
hnízdili strnadi a pod ním koroptve.
V noci ještě, když si rozmýšlel přísahu,
že zemře s Julinkou na Kokořiné, znovu
a znovu zakolísal. Opustit svá zvířata
svůj tichý, dobrý svět, svou přiredu. Nyní
však velebil Julii, že dobře rozhodla. A
kdyby hned zavolala, šel by neprodleně,
neváhal by ani chvilky. Všecko štěstí jej
opustilo, všecko ztrácí, nač tedy ještě
žít. . .
A když večer se zase sešli s Julinkou v
pustém ještě sadu, utužovali se navzá-
jem v sebevražedném předsevzetí.
Marie Bražcová se uchopila rázné vlá-
dy na chalupě. Pavel si dobře předpo-
věděl. Starosti učinily ji silnější. Utržila
za koně a za ostatní na sto padesát tisíc
korun. Rozdělila peníze hned na sedm
dílů a uložila je na sedm knížek do spo-
řitelny. Onoho večera, když přijela z
města, kam ji doprovázel starosta, usnu-
la brzo. Vložila si knížky pod polštář.
“Kdybych se ráno neprobudila!” tak se
lekala častokrát, myslíc na své děti.
Dnes ji zase napadla stará myšlenka. Ale
už jí nepolekala. Přitlačila hlavu do pol-
štáře, aby ucítila knížky. Každému dítěti
ušlapala již notný kus pěšiny. A Pavel
ať se stará na chalupě. Pozorovala jeho
zármutek. žil ještě více samotářsky,
zhubeněl, kolem očí mu naskočily jem-
né rýhy. Ale nechala ho, tvářila se, že
nic nepozoruje.
“Zle si s ním osud zahrál. S takovým
dítětem! Do smrti snad děckem zůstane.
Do nebes ho vynesl, statek mu dal i milen
ku — a za chvilku mu všechno vzal. Ale
narovná se, cči se zase zalesknou, čas
všechno zhojí. Je tak mlád. . .
Nehnala ho co práce, nadlehčovala
mu.
Se Skalákem se nesetkala od nešťa-
stné své návštěvy. Slyšela o něm, že
Amerikánův nábytek dal rozestavěti po
celém domě, že si pozval z města řemesl-
níky aby mu obydlí nově uspořádali.
“Ale Maryna k němu chodí každou noc,
jako chodívala dříve. Pořád tajně, zav-
ráčem, zahradou! ” šeptal ponocný, když
se zastavil večer pod okny Bražcovy cha-
lupy.
XXIV.
Maryna už dva měsíce bydlela v depu-
tátnickém domě Milostinově.
Když se Helena dověděla, co zase Mary
na tropí, že noc jako noc chodí k Cyrilo-
vi, rozhněvala se, rozčilila, vzplála. . Ale
nevěděla si rady. Bála se již Maryny, její
smělosti, její drzosti, jejího výsměšného
pohledu.
Zavolala si Kordulu:
“Poraďte mi, řekněte, co si pečneme s
Marynou. . . Abyste věděla, nechci se s
cAřl-nf 4 O \r befím **
111 odívat vAUicl;, j*aív Uwiuu. . .
Kordula mateřsky pohladila Helenu
po rukou a bocích. ...
“PamcKo naše, vaecktt se třesete, bud
te moudrá, stála by vám za to — taková.
Řeknu jí sama, že může Jít, svážu ji sa-
ma hadry do uzlu. . . ”
“Ne, tak nechci. Kordulo. Nechci ji vy-
hnat. Pomyslete, co by se z ni stalo. . .
Heleniny oči se rozšířily. ‘“Ne. ne, vypo-
Skotačka, drobná, suchá, věčně se hašte-
řici, popuzovala jej: “Nepusť jí do chlé-
va, ať se odstěhuje do statku — k svému
milánovi. ” Ženské podpichovaly: “Kři-
šťálko, nebojíte se o muže? Hleďte, jak
by se hodil k Maryně. . . ”
Čtyři čeledínové. Ráž. Peterka, Zimák
a Taraba řekli si, zapřahujíce ráno po
onom večeru, když Marynu přestěhovali:
“Panička je na ni slabá. Až nám dojde
trpělivost, zatočíme sami s Marynou. ”
Maryna poznala brzy, že se octla mezi
nepřáteli. Mužské si získala brzo. Vypro-
sila si na Skalákovi doutníky a tabák a
konečné i láhev rumu přinesla. . . Ale
Křišťálka seděla na ní jako saň. Žalo-
vala na ni paničce: “Dnes ráno zase při-
šla Maryna pozdě ke krmení. A pak jsem
ji našla na stoličce — nedojila, spala. ”
Jindy přiběhla Křišťálka na Helenu vše-
cka vzbouřená:: “Holky mi dorůstají, c*o
z nich bude, co z nich vychovám, jaké
věci slyší o Maryně, paničko, buď my
— nebo ona. . . ”
První teplé paprsky jarního slunce opí-
raly se o bílé zdi deputátnického obydlí.
Odzvonilo poledne, z otevřených dveří
chlévů zazníval ruch a šum. Pojednou se
z nich vyřítila Křišťálka. číhala na ten-
to okamžik již dávno.*Maryna zas nepři-
šla krmit. Naslouchala prve u jejich dve-
ří. Uslyšela hlučné oddychování spící
Maryny. Přiběhla do chléva, poroučejíc
Křišťáloví:
“Dost už, dost! Dnes se musí rozhod-
nout! Pojď, hned pojď k paničce. . . ”
Křišťál zahučel, odcházeje do řezárny.
I vyběhla sama. Paničku našla nahoře v
pokojích rozkřikla se na ni a konečně se
i rozplakala,
aby došla na Marynu.
A tak se jí podařilo příměti Helenu;
“Rozumu nemáš, spustla ses, není ti
: rady ani pomoci, nemohu tě mít déle ve
službě. . . ”
Rozespalé Maryně zalily se tváře do
krvava.
Na dnešek ji “pan Cyril” zbil. Vytýkal
jí už dávno: “Jsi načichlá chlévem, pro-
tivíš se mi. ”
Proto s.e pečlivě večer co večer myla a
převlékala. Ale nic to nebylo plátno. Kdy-
koli se nyní rozzlobil, lál jí:
“Hnojná děvko, zamknu před tebou,
uhlídáš. . ” A naučil se — biti ji.
Vzpomněla si teď na bouřlivou včerej-
ří n,cc u pana Cyrila, kdy ponejprve u
něho plakala — od půlnoci do rána.
“Teď mne vyháníte, teprve teď! Proč
jste mne nevyhnal dříve? Byla bych šla
k němu, tenkrát bych to dovedla. Dnes
je už pozdě, už se mne nabažil. . . ”
Najednou se vypiala a rozkřikla se:
“Což pak na mně nevidíte, co je se
mnou? ”
Popošla k Heleně a měřic ji drzými a
posměšnými pohledy, zasykla:
“Ale — nevídáno! Ať to ví celý svět!
Nebudu to skrývat tak, jako skrýváte vy.”
Helena zbledla.
Největší radost její, vznešenou, blaže-
nou slast, rajské tajemství její, které v-
skutku, jak jen mohla — skrývala před
světem, před zrakem lidí — ne ze studu,
ale proto, aby co nejdéle se těšila jím
sama. aby je nesla — nedotčené — nad
všedností — strhla teď Maryna s -nad-
pozemské výše na zem. . . Zaúpěla, zve-
dajíc ruce proti Maryně.
“Bídná, bidnice! ” zašeptala.
Ale Maryna již klečela u jejích nohou,
objímala je, vzlykajíc:
“Nevím, co mluvím, nic nevím, dnes v
noci jsem se mu přiznala. Vysmál se mi,
zbil mne, vyháněl mne. . . ”
Heleniny oči svezly se na Marynu, na
její rozšířené boky. A když ji tak viděla
zhroucenou, plačící, tu se nesmírně roz-
citlivěla. Chtělo se jí klesncuti vedle Ma-
ryny, obejmouti ji, pilíbiti a "sestřičko”,
“sestřičko” , zašeptati. Byly zde teď samy
dvě — sobě rovné ženy, tělesně rovné.
— "Co mně však jest největším štěstím
a radostí, co mne povznáší do nebes, sra-
zilo tuto dravou smyslnou, chtivou ženu
do prachu, ponejprv ji srazilo. ”
Helena pochopila, že Maryna v dneš-
ním stavu — zavrhovaná milencem
— myslí na svého muže, na Bendu. Což
žije-li ještě, vrátí-li se? Nestyděla by se
před lidmi za svůj stav, kdyby byla vdo-
vou nebo svobodnou, ba pyšnila by se,
věděla by již. jak na pana Cyrila, je pře-
ce tak chytrá, ale strach před mužem,
mlčenlivým, ale krutým — ji drtil dnes
po probdělé noci. Vskutku, co se stane s
Marynou, vypovi-li ji z bytu nyní — v
kritické době? Nikoho nemá, ke komu by
šla, je nemanželskou dcerou dčvccky,
odkudsi od Bělé. matka jí již dávno zem-
řela.
Helena zasieciúa šramot a šeyul na
chodbě. Křišťálka asi přivábila zvědavé
ženy čeledínů — teď venku očekávají, jak
dopadne soud. A hned se rozhodla.
“Vstaň, Maryno, zde nemůžeš zůstat,
přestěhuješ se zase ke mně do domu.
Chci tě mít na očích. Za týden, za dva
Cameron, Tex., 2. dubna. I tak že země byla bílá a
Ctěná redakce Čechoslováka! i dnes ráno místy byly, kde je vítr
Přiložené posílám ček na $3.50, vehnal. Celkem spadlo asi 1 pa-
$3.00 pro Čechoslováka a 50c na lec vody a minuly tyd(\n celkem
kalendář Amerikán. Nedávno!skoro 4 palce’ tedy vody ™ame
ještě' Přeji všem čtenářům prospěš-
ný rok 1951. S pozdravem jako
vždy, F. A. Maiek.
jsem přehlížel kalendář z roku
1911, kde je popsán náš Český
den ve Waco. Kde jsou ty časy!
Škoda myslet.
Včera večer v 7 hodin přihna-
la bouře od severu s kroupami,
dost a každý je tomu rád, že su-
cho u nás je u konce, tedy opět
naděje na úrodu.
_Dobrý člověk naučí se. od
špatného více, než špatný od do-
brého.
NÁRODNÍ kalendář
Amerikán
na rok 1951
228 stránek zajímavé četby, s
životopisy počtu pionýrů, s pře-
hledem amerických a světových
události s mnoha ilustracemi.
Cena poštou vyplaceně
75c
Odběratelům Čechoslováka
co premie za
50c
Čechoslovák Pub.
Company
WEST, TEXAS
Ernest J. Hanka
Právník
Houston, Texa$
Když přijde konečný mír
... a odvolá ty milované z tohoto života, je
potřeba přispění schopných rukou. Při tako-
vých truchlivých momentech, vy se můžete1
plně spolehnouti na sympatické ošetření a
důstojnou úspěšnost naší služby.
Marshall and Marshall
Funeral Home
IIILLSBORO, TEXAS
GEO E. KACÍŘ
právník
WEST, TEXAS
Kacíř & Lešikar
právníci
Temple, Texas
Dárek “certifikáť,
PROČ NEPOSÍLAT BALÍČEK DO ČESKOSLOVENSKA?
Balíček se může ztratit. Poštovné je drahé. Nikdo neručí,
že vaši milí balíček rychle dostanou.
A NEVÍTE, CO VAŠI DRAZÍ POTŘEBUJI!
PONECIITE VÝBĚR SVÝM MILÝM. UDĚLÁTE JIM
NEJVĚTŠÍ RADOST.
GIET CERTIFICAEE 4
Je také pro vás nejvýhodnější a nejpohodlnější.
GIFT CERTIFICATE
umožní vašim milým výběr nejlepšího zboží z bo-
hatých skladů prodejen DAREX v městech:
PRAHA, BRATISLAVA, PLZEŇ, KARLOVY VARY,
BRNO, PIEŠŤANY, ŽILINA, PREŠOV, KOŠICE,
OSTRAVA.
Pošleme vám potvrzení, že váš dárek byl vyřízen a
a jakou radost způsobil.
CENTEX, INC.
465 LEXINGTON AVE., NEW YORK 17, N. Y.
AUTORIZOVANÝ ZÁSTUPCE PRO STÁTY •»' *■“
OKLAIIOMA, TEXAS, ARKANSAS
ING. JOSEPH HAVLICK
1711 E. 3rd St. TULSA 4, OKLA.
J
HERE'S THE
REFR/GERATOR
MADE FOR
ONCE-A-WEEK >1
SHOPPING-!
Plenty of spaee and the right kind of cold
for keeping foods safe from one shopping
trip to the next.
The beautiful new
Master Refrigerator
SUPER-FREEZER COLD
Near zero cold for
41 Ibs. of frozen
foods in the fuII-
width Super-Freezer
Chest.
yTR
Plenty of usable
pij
space for safe stor-
age of all your
i'k,U *|§s
everyday foods.
< -j
wMšĚSmĚmmmm
Twin Hydrators keep
3/5 bushel of fruits
and vegetablesfresh
and erisp for days.
All these features in a new Frigidaire!
\
/
• Sturdy, close-grilled,
rustproof thelves
• Over 15 *q. ft. of shelf
area
• Futl-width Chlll
• Double-eaty Quickube
lee Trayt
• Beautiful design with
goia, biue and chromé
accent*
Meter-Miser
mechanism protects
a!i your food
with SAFE Cold!
jsme tam stáli nad bezednou studni — a “Pan starosta vám asi již naznačil, věď ji nedám. Ale nechci jl mít na očích, uhlídám, co bude s tebou. . . ”
F. G. Gerik Appliance Co.
PhoM 483 - - West, Texas
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 14, Ed. 1 Friday, April 6, 1951, newspaper, April 6, 1951; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth782809/m1/2/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.