Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 41, Ed. 1 Friday, October 13, 1950 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák — west, texas
V pátek dne 13. října 1950
H. courths-mahlerovA:
Za štěstím
Román
ie mne skutečně ještě milu-
pro-
toží
“Myslíš,
je?”
“Jak můžeš pochybovat? Nepozoroval
jsi jak jí tvá přítomnost vzrušila? Ne-
ztrácej duvěru, nebuď malomyslným.
Když ji nyní miluješ, všechno se může
urovnat — musí se to napravit.”
Políbil jí vroucně ruku.
“Pomoz ml dále. drahá maminko. Pro-
sím tě úpěnlivě.
“Ani mne prosit nepotřebuješ, štěstí
mého dítěte jest také tvé. Ale dnes už
nebudeme na Riu útočit. To nejhorší jest
odbyto — první shledání s tebou, před
nímž se stále tak bála. Nyní jí musíme
dcpřát klidu — a zítra uvidíme.”
Odešli také do dvorany. Ria rozmlou-
vala usilovně s Ellou a Rut a několika
pány. Pavel již po celý večer neměl pří-
ležitosti s ní promluvit bez svědků. Ona
se tomu vyhýbala. Musil se spokojit jen
s tím, že se na ni neustále díval. Jeho
srdce táhlo jej k ní a přece musil zusta-
ti vzdálen.
Když se společnost rozcházela, mohl se
s ní jen letmo rozloučit!. S její matkou
vyměnili srdečné stisknutí ruky.
Pohlédla na něho s povzbuzujícím po-
hledem a pravila tiše: “Zítra!”
XVI.
Když Ria s matkou přišla do jejího po-
kojb pravila chvatně:
“ÍProč jsi mi to učinila, maminko?”
Matka ji objala. ’
“Abych tě dovedla k tvému štěstí, mé
dítě. Ty Pavla miluješ a najdeš své ště-
stí -pouze u něho.”
Je, maminko, to se nestane
Pavel nemiluje mne.”
)n tě miluje, věř ml. Sám mi to řekl
5ru mu to ze srdce přicházelo.”
(ia vrtěla hlavou se zoufalým výra-
zer_
Tomu nemohu věřit. Jest to soustrast,
nikoliv láska, co ke mně cítí, a o jeho
toufctrast nestojím.”
“Nepochybuj o jeho lásce, věř mi, své
ma|tce, která přece také má svůj úsudek
a přeje ti vše nejlepší. Nečiň se nešťast-
nou svojí nedůvěrou.”
F^ia smutně vrtěla hlavou.
“ITy to se mnou myslíš dobře, milá,
milá maminko. Ale já v jeho lásku nemo-
hu uvěřiti. A nyní o tom už nemluvme.
Dobrou noc, milá maminko.”
Paní Magda políbila vroucně dceru.
“Odpočiň si, mé dítě, a vzpomínej, jak
se Pavel dnes na tebe díval. Nebyl to ji-
ný ipchled než dříve? Snad to ti pomů-
že ůvéřiti. A ještě jedno ti musím připo-
mehouti. Vzpomeň si na svého otce, na
jeho nedůvěru, jeho pochybnosti, které
jej učinily bídným a osamělým, a nemy-
sli jpouze nar sebe — nýbrž také na Pa-
vla, Odmítneš-li ho, ublížíš mu více než
on'tobě, učiníš jej nešťastným a sebe
takte A nyní dobrou noc, dítě."
Ria této noci špatně si odpočinula. Po-
slední matčina slova nezůstaly bez doj-
mu!; na ni. Nespala, vstávala a zase ulé-
halja a zápasila se svojí láskou i pochyb-
ností. A Pavlův horoucí, prosebný pohled
tawul jí na mysli a otřásal její nedů-
věře u.
Sbtva se rozednívalo, již se oblékala,
řfemohla zůstat! klidně ležet.
I^ad horami vycházelo slunce. Lákalo
ji Vystoupitl k mlčenlivým skalním o-
brurn a tam svou duši uklidnili.
Oblékla si šat turistický a připravila
se k vystoupení do hor.
Napsala matce lístek a položila na stůl,
abý( neměla o ni starost, až se probudí
a j< pohřeší. Psala:
“Milá mamičko!
Nerr.ohu se probojovat k důvěře v Pa-
vlovu lásku. A nechci jej více spatřiti,
protože tím nesmírně trpím. Odcházím
do ihor a zůstanu přes noc v některé o-
chn&nné boudě. Popros Pavla, aby ode-
jeliabych jej už nemusila potkat, až se
zitrn vrátím, Jdu bez vůdce, ale nesta-
rej* se o mne, půjdu jen známou bez-
pečnou cestou. Nehněvej se — nemohu
jinak! Tvá Ria."
lízala svou horskou okovanou hůl a
vy$a tiše z pokoje. Rychle seběhla se
seřpodů a vestibulem ven. Nikoho nepot-
kaly. Všude bylo ticho. Venku vál silný
vítr a slunce vycházelo mezi roztrhaný-
mi i mraky nad vrchole hor.
ijia dívala se vážně nahoru k horským
velikánům pokrytým čerstvě napadlým
snéhem. Cestu, kterou chtěla jit, znala,
a myslila, že vůdce nepotřebuje. Byla v
h:fskčm sportu nováčkem a nevěděla,
cořv horách znamená nový sníh. Mysli-
la že k první ochranné boudě, kterou
chliěla vyhledat, cestu zná a že tam be-
ze ívšeho dojde.
puzena vůlí, utéci z Pavlovy blízkosti,
nedbala ani prudkého větru ani nového
sněhu v horách.
Rychlými kroky vzdalovala se po stou-
pající cestě až k soutéžce. Až bude miti
soUtěžku za sebou, půjde dosti pohodl-
nou cestou na Slídovou Stěnu, a odtud
vedou nepříliš příkré a namáhavé cesty
výše, až k esamělé ochranné boudě, kte-
rá *nebyla často sportovníky vyhledává-
na,* protože se výlet sem zdál všem snad-
ný* neláká vý.
Pjetušlla, že ani Pavel této noci nespal,
že také záhy vstal a dívaje se oknem
ji ípatřil. Poznal Riu a ustoupil, aby jej
neopatřila. Obrátila se několikrát a pá-
travě hleděla do oken hotelu, ale jeho
nefldéla.
íak mohl ji pozorovati, aniž o tom vě-
děla. Viděl, že dala se cestou k soutéžce
a konečně v ní zmizela.
Favel před několika roky trávil v tom-
to místě také dvě saiseny a proto okolí
dobře znal. Věděi, ze cesta soutěžkou ve-
dema Slídovou Stěnu a pak kolem osa-
mťáé ochranné boudy na vrchol hory.
Včera večer náhodou slyšel, jak se Rut
plála Rii:
‘vystoupíš zítra zase na Slídovou Stě-
nu?”
Ťo mu nyní napadlo. A myslil, že Ria
Jdd! tam.
Lákalo jej následovati ji a tam nahoře
vynutí ti si rozniluvu s ni. Ale pak ten
nápad zavrhl. Ne — musil ji nechat a
čekat, až se vrátí. K snídani bude již
zpět. Ani ve snu by mu nenapadlo že Ria
podstoupí tak odvážnou cestu, dojiti přes
silný vítr, ano bouři a nevý sníh až k
ochranné boudě. Takovou partii nepod-
stupují často ani muži s vůdcem, natož
dámy. Ale Ria neměla tušení, jak ne-
bezpečnou vycházku podnikla. Byla no-i
váčkem.
Pavel se oblékl a posadil se k oknu a
hleděl k soutéžce, kde Ria zmizela, a
chtěl čekati, až se zase vrátí.Pak jí chtél
jití vstříc a prošiti pi, aby mu dovolila ne
rušenou rozmluvu. Ona mu ji nesmí ode-
přiti. A až se uklidní tam nahoře, ve
volné přírodě, pak ho jisté vyslechne.
XVII.
Když se paní Magda ráno probudila,
přehodila přes sebe župan a vešla do
pokoje své dcery jak každého jitra čini-
la. K jejímu uleknutí byl pokoj prázdný.
A na stele ležel lístek, který sem Ria
položila. ,
Znepokojena čtla, co jí Ria oznamova-
la a svraštila čelo.,
“Pošetilé dítě, uteče, protože se bojí
své vlastní slabosti,” pravila sama k
sobě. Ale pak se ulekla. Ria sama v ho-
rách, při bouři a nevém sněhu, jak
snadno může přijití k úrazu. Nebylo pře-
ce zkušenou lezkyní, aby se mohla od-
vážit! takového nebezpečí. Kdyby sníh
zavál trhliny v ledovci a ona do tako-
vé trhliny stoupla, jak snadno se může
státi neštěstí. A ani nenapsala, kam se
obrátila.
Úzkost sevřela srdce paní Magdy. Hle-
děla před sebe a přemítala, co má děla-
ti. Pak zazvonila a poručila vstoupivší
dívce, aby požádala jejím jménem pa-
na Feldnera aby šel do čítárny a tam
na ni počkal.
Rychle se oblékala a za několik minut
stála před Pavlem. Rozčileně chopila ho
za ruku.
“Jsem ve velké starosti, Pavle. Ria jest
pryč — v horách, a ani neudala, v kte-
rou stranu šla. Zde čti ten lístek, co mi
zanechala.”
Pavel lístek přečetl a ulekl se. “Proto
byla tak časně vzhůru. Vidél jsem ji
odcházet a myslil jsem, že se jedná o
ranní procházku. Čekal jsem přes hodi-
nu na její návrat. Nyní teprve vím, co
zamýšlí.”
“Prosím tě, Pavle, co máme dělat? Ria
chce v nějaké boudě přenocovat, více
'nevíme. A venku to bouří a napadl nový
sníh. Jestli zbloudí a uvázne nebo zapad-
ne do nějaké trhliny v ledovci! Nešťast-
né dítě! Jde si — bez vůdce!”
Pavel se odhodlaně vzpřímil.
"Nestarej se, maminko, já jsem viděl,
kterou cestou šla a vím nyní, kde asi
jest. Půjdu za ní.”
“Vyznáš se ale v horách?”
“Na vtěsti jsem zde už byl a znám
celé okolí. Na vrchol hory nad Slídovou
Stěnou jsem několikráte vystoupil, vždy
jinou cestou. Musím za ni — třeba přede
mnou utekla. Nyní nesmím na její vůli
bráti ohled.”
“Chceš mne vžiti s sebou, Pavle? Mám
strach o to dítě.”
“Raději ne, maminko. Půjdu sám. Půj-
du tak rychleji a mohu si nadejiti krat-
ší cestou, ale pr odámu obtížnou. Chceš-
li něco udělat, dojdi k vůdci Petersovi,
řekni mu, že chci s jednou dámou vy-
stoupiti na vrchol hory, a že jsem s ní
šel napřed do ochranné boudy. Ať přijde
ža námi. Bude dobře, bude-li vůdce s
námi, až se z boudy vrátíme, aby ne-
povstaly řeči. Zde v hotelu řekneš, že
jsem s Riou a vůdcem podnikl partii do
hor. Odejdu hned. nepozorovaně. Až Pe-
ters přijde do boudy, kde asi bude Ria
už v bezpečí, řeknu, že jsme se rozmy-
li jinak a vrátíme se sem. Nesmíš se dlou-
ho mučiti starostí o Riu. Hned se vy-
dám na cestu. Na štěstí jsem se na to
oblékl.”
Z jeho Jistého vystupování přešlo i
určité uklidnění na paní Magdu. Ona
vzdychla, přikývla a řekla:
“Tak Jdi, Pavle — a přiveď mi to dítě
zpět.”
“Bez ni se nevrátím, buď klidná.”
A Pavel bez otáleni odkvapil.
Sebrav nejnutnější na cestu, vyšel zad-
ním vchodem z hotelu, aby jej nikdo ne-
potkal.
nou stopa zmizela.
Srdce se mu zastavilo. Tam, kde stopa
zmizela, nalézala se trhlina v ledovci, ny-
ní sněhem zavátá, a do té Ria se zřítila.
Bylo mu, jako by mu ledová ruka zadr-
hla hrdlo. Chtél volat a nemohl. Jako
bez smyslu padl vedle trhliny na zem a
s výkřikem osvobození podíval se dolu.
Ria ležela nehluboko na sněhu, do se
be zhroucena, bledá a s bolestným výra-
zem v obličeji hleděla k němu vzhůru.
‘‘Rio — moje Ric! —” vydralo se jako
vzlyk z jeho prsou. A Ria, která před ním
prchala, byla by nejraději zajásala, pro-
tože zde byl, že na ni tak hleděl a tako-
vým hlasem její jméno volal.
“Spadla jsem, zabloudila jsem a nevi-
děla pod sněhem trhlinu v ledovci. A
snad jsem si vyvrtla kotník u nohy ba-
lí mne hrozné. A také se» neodvažuji
hnouti, protože nevím, je-li pode mnou
propast nebo pevná zem.”
Pohledem, jenž ji otřásl, díval se na
ni dolu.
“A abys přede mneu prchla, vydala
ses do takového nebezpečí." pravil.
Ale hned vstal. Nyní nebylo času k
hovoru a výčitkám, ale musilo se jednat.
“Nehýbej se, Rio, vyšetřím holí tvé
okolí, kam sahá pevná půdaa a vynesou
tě.”
A holí hledal opatrně v měkčm sněhu,
kolem Rii. Pak pomalu spustil se k ni
dolů.
“Nehýbej se — těsně vedle tebe není
dna. A kdyby ses pohnula, mohl by pod
tebou povoliti sníh a oba bychom se zří-
tili dolu.”
Nyní stál vedle ní a otevřel polní lá-
hev s vínem.
“Napij se.” poručil, přikloniv láhev k
jejím rtům.
Hleděla mu do obličeje. Byl jako z ka-
mene vytesán a oči byly tak nesmírně
vážné.
Poslušně se napila. Byla napolo zkřeh-
lá, třeba zde tak dlouho ještě nebyla.
Pavel uschoval láhev a ještě jednou
horskou okovanou holí vyšetřoval okolí.
Foznal, ž.e se musí držet těsně skalní stě-
ny, krok dále nebylo dna.
Nyní ji objal oběma rukama a zvedl
se země. Zhluboka vydechl a hleděl jí
něžně do očí.
“Bohudíky — nyní tě držím — a kdy-
bychom se zřítili, spadneme spolu. Ny-
ní té nepustím nikdy — nikdy více," šep-
tal jí vroucně. Zachvěla se v jeho lok-
tech a zavřela oči. Sebral všechnu sílu.
“Oviň ruce kolem mého hrdla,” řekl
pevně.
Poslechla. A když ji nyní zvedal na o-
kraj trhliny, modlila se:
“Jestli mne miluje, pak nonech mne
zemříti. Otče náš, jenž jsi na nebesích.”
Pomalu, každého silnějšího pohybu se
vystřihuje, zvedl ji výše:
“Pusť s.e mne a zvedni ruce."
Učinila jak poručil a on ji zvedl nad
hlavu a pomalu a jemně strkal na ckraj
ledcvce. S povzdechem ulehčeni .spustil
ruce.
“A nyní se odsuň kousek stranou a-
bych měl místo k vyšvihnutí se nahoru.”
Ona odplazila se tak daleko, jak mo-
hla. Vstáti nemohla* protože byla zkře-
hlá a také kotník ji nesnesitelně bolel.
Pavel se chytil rukama ckraje ledov-
ce. Byl to okamžik rozhodný. Ulomi-li
se pod ním kus ledu, smeknou-li se mu
ruce, zřítí se dolů. Blesklo mu to hlavou,
ale také to, že vůdce Peters je už na
cestě sem, a i kdyby zahynul on, Petrs
Riu najde a zachrání.
Nabral dechu a vyšvihl se na okraj a
šťastně byl z nebezpečí. Ještě jednou
dal Rie napiti vína. Pak vzal ji beze slov
dc náruče a odnášel ji k ochranné bou-
dě.
Jako dítě spočívala na jeho silných
loktech a on byl stále vážný. Jeho sta-
rost o Riu trvala. Nevěděl, jaký úraz
vlastně utrpěla a zdali se také silně ne-
nachladila.
Ria zamhouřila oči. Musila ho zase
vžiti kolem krku, aby se mu snadněji
nesla a mohl rychleji s místa. Byla ble-
dá a rty měla bolestně sevřeny. Chvíle-
mi bázlivě pohlédla do jeho obličeje, v
němž každý sval byl napjat, Ach, jak ten
to obličej milovala. Cítila bušení jeho
srdce slyšela, jak těžce a namáhavě od-
dychoval.
“Pavle,” pravila tiše.
Podíval se do jejího bledého obličeje
Ale nešel soutěžkou, nýbrž vv
lezl přes dosti příkrou vrstvu drobino- ia úzkosti-plných očí.
vou, aby Riu dohonil, jestli se mu tím-1 “Co chceš- Rlc?"
to způsobem nepodaří jí nadejiti. Proto-
že vyšla mnohem dříve než on, musil se
snažit ji dostihnout!.
Strach a starost o ni jej poháněly bez
oddechu dále a v těchto hodinách úz-
“Jsom těžká, viď? Nemůžeš mne né-
sti až do boudy. Odpočiň si. A já zku-
sím, nebudu-li moci tam dojiti.”
Jeho oči něžné zazářily.
“Musíš si dáti Ubit, abych tě nesl,
kosti poznal teprve tak úplně, jak draJ Musíme co možno brzy dorazili do bou-
hou se mu stala. Po několikahodinovém
namáhavém lezení a chůzi dorazil k o-
chranné boudě z jiné strany, než z kte-
ré mohla přijití Ria, Bouda byla zaváta
sněhem a uzavřena. Ria tedy sem ještě
nedošla. Ulekl se až na dno srdce. Ale
chtěl zůstati klidným a přinutil se k te-
rnu. Musil se vydati ji vstříc. Snad šla
pomalu nebo cestou odpočívala, jinak
by tu už musila být. Ještě nedopustil,
aby se ho zmocnila starost a úzkost a
nabyla nadvlády nad ním.
Rychle šel dosti vysokou vrstvou no-
vého sněhu a chlížel se na všechny stra-
ny, neuvidí-li drahou dívku. Náhle se
ve sněhu stopa. Vydechl. Byla to stopa
ženské nohy. Ale vedla jiným směrem
než k boudě, od které přicházel, a byl
už aspoň půl hodiny vzdálen. Ria zblou-
dila.
Skoro něžným zrakem hleděl na stopu
jejích nožek a šel po ní dále. Pczoroval.
že snrůr měnila, bylo mu nyní jasno, že
si byla vědoma, že zabloudila a nyní
nevěděla kudy jit. A stále rychleji spě-
chal po stopě a jeho oči bloudily po oko-
lí. neuvidi-li Její postavu.
A náhle se zastavil a naklonil hlavu v
bystrém naslouchání. Zaslechl vzdálené
volaní. Zbledl. To byla Ria, volala o po-
moc. to musila býti Ria. A přišla asi k
úrazu.
Všechny svaly se v něm napjaly. Dal se
do běhu po stopě a čas od času vyrazil
hlasitý výkřik, aby Ji ohlásil, že pomoc
se blíži. Nové voláni se czvalo, vítr ho
k němu zanášel a zdálo se mu docela
dy, aby ses mohla rychle ohřátí. Jinak
se má malá, vzdorovitá holčička rozstu-
ně. A já chci mít ženušku zdravou.”
Ria se zachvěla. V jeho hlase ozývala
se tak horoucí něžnost, a jeho oči také
horoucně na ni hleděly. Neodvážila se ani
slovem odpovědět i, že tak samozřejmě
projevil, ž.e bude jeho ženou.
Mlčky šel dále. A pak došel do ochran-
né boudy. Pavel ji otevřel a přenesl tam
Riu. Položil ji opatrně na primitivní lůž-
ko a přikryl houněmi a zatopil.
“A nyní musím vyšetřit tvoji poraně-
nou nežku, mé ubohé srdéčko," pravil
soucitně.
A pokleknuv vedle lůžka jal se opatr-
ně zouvati těžkou turistickou botku s je-
jí levé nohy. Jakkoliv si počínal jemně,
Ria mimovolné několikrát zasténala. Je-
mu se rozčilením perlil pot na čele a vy-
dechl jako vysvobozen, když konečně
botka byla dole.
Skrz punčochu viděl, že kotník jest sil-
ně oteklý.
“Musíme také zeuti punčochu, Rio. Já
ti musím dát na kotník obklad.”
Ria se napolo zvedla a sama svlékla
punčochu.
Soucitně hleděl Pavel na otok.
“O1 má dušinko, jaké bolesti musíš
snášet, jen proto, is jsi chtěla svému
Pavlovi utéci.” pravil něžně.
A pak přinesl zvenku sníh a přiložil z
něho obklad na nchu. Pak Riu uložil tak,
že polo ležela polo seděla, a přikryl ji
houněmi.
Rychle připravil horké víno a posadil
blízko, bral se dále proti větru a najed- se vedle ni a musila vypiti aspoň půl
sklenice teplého nápoje. Hned cítila pří-
jemné teplo v celém těle.
I bolest v kotníku ped studeným ob-
kladem povolila. Bylo jí tak blaze tak
podivuhodné blaze, že Pavel se tak o ni
•staral.
Zasněně hleděla na něho.
“Nyní musíš také ty piti. Je ti jistě
také zima,” pravila.
“Mně je horko, Rio. Necítím zimu —
a jak tobě se daří?”
“Velmi — velmi dobře.”
“Není ti zima?”
“Ne, pěkné teplo mi je.”
“A noha?”
“Nyní pranic nebalí.”
“A nezlobíš se na mne, že jsem i sem
za tebou přišel?”
Zachvěla se.
‘Pavle, kdybys byl nepřišel, byla bych
ztracena. Vím, že jen tobě mám co dě-
kovat! za své vysvobození. Bez tebe bych
přišla o život.”
“Ten jest také můj — můj," řekl vzru-
šené. A p.ik klidněji pokračoval. “Kdy-
bys ale šťastné došla do boudy a v ni
seděla, pak bys jistě vytýkala smělci,
který za tebou šel proti tvému přáni. A
byla bys zase před ním utekla.”
“Byle pro mne trápením když jsem se
po všem, co se stalo, měla s tebou seji-
ti.”
Náhle klekl vedle ní u lůžka.
“Byl ti pohled na mne tak protivným?”
Vrtěla hlavou a hleděla na něho tak,
že jej to hluboce dojalo.
“Ty víš. že tomu tak není. Ale styděla
jsem se až k zoufání!”
Vtiskl obličej do jejich dlaní.
“Ric — když se zde někdo musil sty-
děli, pak jsem to já. Proč pak ty by ses
styděla?”
Frotože jsem tě milovala — a ty mne
ne.”
Horoucím zrakem na ni pohlédl, tak
hluboko, tak valně.
“Dušinko — jak té miluji.”
“Mohu tomu věřit? Nemluví z tebe
soustrast?” tázala se a všecka se chvěla.
Objal ji.
“Rio, říkal jsem někdy, že tě miluji?”
“Ne, nikdy.”
“Nu tak — proteže jsem tě nechtěl
obelhat. A to také nechci udělat ani ny-
ní. Podívej se na mne — co ti praví mé
oči? Hledí tak soucit, soustrast? Já té
miluji Rio — já té miluji a vidím nyní
v tobě ženu, po jaké jsem toužil. Včera
večer jsem si to uvědomil, když jsem na
tebe hleděl do dvorany, dlcuho před tím,
než jsi věděla, že jsem přijel. Slyšel jsem
tě zpívat — a věděl jsem, že při té pí-
sni myslila jsi na mne, a byl jsem šťa-
sten. A na pány, kteří se k tobě tlačili,
jsem žárlil. Zná soustrast žárlivost?
Rio? Ne — ne — já tě miluji — já tě
miluji! Podívej se na mne a věr mi ko-
nečpě!” Podívala se na něho plaše. A z
jeho očí zářila ji vstříc láska, čistá, hlu-
boká. Jeho pohled poutal k sobě pohled
její a cna se nebránila když ji k sobě
přivinul a na ústa políbil.
Ji tento polibek pronikl až do srdce.
Cítila, že tak ji před tím nikdy nelíbal.
A náhlým štěstím uchvácená ovinula
ruce kolem jeho hrdla.
“Pavle — ach Pavle — neni-li to prav-
da, že mne máš rád. tak chci raději
zemřít, než být znovu zklamána.”
Pckryl jeji ústa, oči. ruce vášnivými
polibky. A pak zabalil ji, chvějící se, do
teplých houní.
“Nesmíš mi stonat, moje malá, slad-
ká Rio, musíš se honem uzdravit a stát
se mojí milou ženuškou. Sladká malá,
vzdorovitá Rio — uteče mi. raději zem-
řit. než do mé náruče. Ještě se třesu,
pomyslím-li, co by se stale, kdybych byl
nevěděl, kam jsi uprchla. Pojď, vypij je-
ště horkého vina, musíš se zahřátí.”
A drže ji v náručí, podával jí skleni-
ci a ona musila vypiti ještě sklenici hor-
kého vína, přes to, ž.e jí tváře hořely a
po zimě v ní nebylo ani stopy.
Tak seděli vedle sebe, drželi se v ob-
jetí a povídali si jak velice pc sobě tou-
žili.
Pavel byl v tak bujné, blažené náladě,
jak jej P.ia nikdy neviděla. Za samého
žertu připravil obratně z uložených zde
konserv docela způsobený oběd. Oheň
na krbu vesele plápolal a šířil příjemné
teplo. Venku vítr ustal a slunce svítilo
jasně do malých okének. Občass obnovil
Pavel obklad na peraněné noze a vždy
musila ho Ria odměnili polikem. Hle-
děli si blaženě do očí a z Riiny duše
zmizela všechna nedůvěra. Ona cítila
sladkou jistotu, že jest milována a že
všem útrapám srdce je konec. Když pak
spolu obědvali, co Pavel připravil,, což
se ovšem neobešle bez žertu a hubiček,
podíval se Pavel na hodinky.
“Ale nyní bude konec této krásné sa-
moty, srdéčko.”
Uleknuté pozvedla oči.
“Ach. chceš mne opustit? Chceš jiti
dolu a dát mamince zprávu? Ona bude
mít starost.”
Vrtěl hlavou a škádlivě na ni hle-
děl.
“Samotnou tě lady nenechám — já tť
nevěřím. Eyla bys s tc i s nemocnou no-
hou přede mnou utéci."
“Ale — my tu přece nemůžeme zůstat,
až se moje noha zahojí.”
“O. já bych nebyl proti tomu — mně
sc tato samota nesmírně libí. Ale už bu-
de té radosti konec. Maminka má ode
mne nakázáno poslati za námi vůdce
Peterse — abychom měli čestnou stráž.
A nyní bude mu uležena ještě jiná po-
vinnost. Musí mi pomoci tebe snésti do-
lu na nosítkách.”
“Ach, Pavle co nepříjemnosti a prá-
ce jsem ti připravila.”
“Ano. to je hrůza, jak jsi mne poleka-
la. ty uprchlice, honem mi dej polibek
na odškodněnou."
Bylo těch pelibků více a oni se od^.sc-
be odtrhli, až když se ozvaly před bou-
dou těžké kroky.
Pavel měl právě jen čas uskočiti k oh-
ništi n tvářit se inkn hv oheň opravo-
val. když vůdce Peters objevil se na pra-
hu.
“Zdař Bůh. panstvo!"
“Pozdrav Bůh. Petersi. Znáte mne ješ-
tě?” tázal sc Favel s úsměvem, podáva-
je mu ruku.
i Lékaři čini divý. Lékař Cra-| V museu. "Víš, jak se stara ta-
Jford ze Stockholmu pokusil se!t0 mumlne?" — “3001 rok. —
odstranit! thrombu, t. j. malý; “Jak můžeš znati tak přesné ]e-
otok na srdečním svalu nemoc-! H stáří?” “Když jsem tu byl
ného. Operace musela býti pro-11-ni. říkal průvodce, že je sta-
vedena velmi rychle. Otevříti rá 3000 let.”
prsa, obnažili srdce a přerušili; pa sm^T-vyjmenuj mi
krevní oběh. Operace trvala pře-; j člověka. Hošku!” -
sto čtyři minuty. Jelikož samo- „Zrak sluch čich> hmat> . ... _
zřejmé nemocný přestal aychati, „Nu a chuť nemáš?” - “Pro-
bylo zavedeno u něho dýchání Lj ne; já jsem nedávno oběd-
umele. hned po vloženi srdce a i yaj „
dostavil se ihned pravidelný o-:
běh krve. Nemocný byl zachrá-
něn a jest dnes jediným člově-
kem na světě, který muže říci. že
byl mrtev čtyři minuty a vstal
z mrtvých.
-o-
V Táboře na hřbitově jest ten-
to nápis na hrobě:
Odpočívej v pokoji, dokud se o-
pět nesejdeme.
Tvoje manželka.
Za Telčí jest pomník padlých
s nápisem:
Odešli jste nenávratně
k armádě věčně veliké,
Vás přestaly bolet
údy všeliké.
/
Myš. “Hoši, na venkově jsem
viděl myši, víte, ne takové oby-
čejné, ale německé.” — “A jak
jsi je poznal když německy ne-
rozumíš?”
Návštěva. Přišel k nám na
návštěvu Pepík s Toníkem, čtyř-
letí caparti bratranci. Toník je
u nás jako doma. Pepík přijde
jen někdy. Z trouby voní buch-
ty a jedny už chladnou na sto-
le. Kluci je očima hltají. Dosta-j
li po buchtě. Když dojedli, poví-
dá Toník: “Pepičku, jdi domů!]
Snad ještě dostanu jednu buch-i
tu.”
Nechte nás vyřřditi vše-
cky vaše potřeby v čase
náhlého zármutku. Naše
mnohá léta zkušeností
a sympatického porozu-
mění uleví vám ve va-
šich potížích. A ceny
jsou mírné.
Aderholďs
FUNERAL HOME
Phone 36 West, Tex
Zlobil se hned po ránu pan
rada Douděra: “Setzatracený ži-
vot. Jen samý popotahování.”
Zeptal se ho sdílně pan Vy-
kydal: “To jste, pane kolego,
snad žalovanej?”
“Ale kdepak, mám rýmu!”
-o-
Živý slovník naučný.
“Tento naučný slovník vám
poví všechno, co máte vědět,” I
vysvětluje agent u dveří.
“Nepotřebuji takevou knihu,”
zabručí pan Puťička. “to všech-
no mně poví moje žena a ča-
sto ještě mnohem více.”
-&-
Uncle Sam Says
:co;£
Kdykoliv nás potřebujete...
Ať žijete ve středu města, nebo mnoho mil vzdá-
leni, my jsme pohotově pro okamžitou službu.
My jsme stále připraveni dodali vám všecko co
potřebujete, a za mírné ceny.
Marshall & Marshall
FUNERAL HOME
TELEFON 99 H1LLSBORO, TEXAS
(dzc)
ToDAYS lesson :
HOW To SAVÉ
i ,!‘i
More oř my young nieces and neph-
ews will be in school tliis fall than
ever before. One oř the important
lessons they will learn is that Ameri-
ca is a free country with Liberty for i
all. They will also learn that there j
are two forms oř Liberty—political
and Qnancial—and that one oř the !
best ways oř preserving these is to
purchase U. S. Savings Stamps ;
through their School Savings pro- f
gram. Parents are now realizing '
that the early teaching oř the hábit j
oř thriřt will bring dividends oř suc- l
cess in later years. *.
U. S. Tma jury Department '
ŘÁD POKROK DALLAS
Číslo 84, S. P. J. S. T.
2625 Floyd St., Dallas, Texas
pořádá
TANEČNÍ ZÁBAVU
V NEDĚLI, DNE 15. ŘÍJNA
při hudbě našich
ť'3tarlighters”
Pořádáme pravidelné zábavy každou první a třetí neděli
V měsíci. Mimořádné zátavy oznámeny vždy zavčas pře-
dem. Uctivě vás zveme k účasti.
V sobotu, dne 28. října, hraje kapela Frank J. Kubin.
V neděli, dne 5. listopadu hraje kapela Eric Honza.
V nedělí, dne 19. listopadu, West Melodians.
Ve čtvrtek, dne 23. listopadu, Posvícení, hraje kapela
Frank J. Kubin.
ípd.)
■ ""'"i
———;
v ::
t v J ■
;v,;
' '• -
I':-; v:—X:
Rlď!
íZPrfvm Med/?/mes
Two great airlines—American Airlines and Eastern Air Lines — each
tvith a remarkabíe record of engine performance — rely exclusively
on Sinclair Oil for airplane engine lubrication.
At 300 m.p.h., or 30 m.p.h. Sinclair lubrica-
tion keeps engines working smoothly, effi-
ciently, dependably. Také a tip! Look for the
Sinclair H-C sign.
Elo Zatopek, Agent
• WEST, TEXAS
(
<
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 41, Ed. 1 Friday, October 13, 1950, newspaper, October 13, 1950; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783022/m1/2/: accessed July 9, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.