Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 39, No. 22, Ed. 1 Friday, May 30, 1958 Page: 2 of 6
six pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
/
OžCHOgLOVis - W«T. TEXAS
V pátek, dne SG. května I95S
SALOMENA
napsal* V. Lužicka
(Pokračování)
L -ié byli však tak zabráni v
1. j aí svého majetku, že niče-
1.. .z mimo sebe neviděli, neslyše-
. .nAnnvmrnU
i/tuiina nemohl se ubrániti ža-
lo, tiému výkřiku, když hořela
v.z chrámová .
2j jsem to kdy uviděl!” naři
kul.
Ach, tatínku, jak želím, že
j e.n toho příčinou. Chtěla jsem
\. ..titi tobě i domu mír,” pravila
:....cená a vinou svou sklíčená Sa
1.. .1tna.
-Jro mne už není spásy, drahé
t vé,” pravil smutně otec. “Což
j..i mohla domnívati se, že mi
\ .íš mír, když odejdeš? Nevíš-
1 , .40 jsi mojí radostí jedinou a
í\ jsi mi ubírala poslední zbytek
ště>U svým z domu odchodem?
i j „ítavé si zasteskl.
• já jsem na nic nemyslela, ta
1 iiiku. Bála jsem se, že mně ne-
pu.tíá a že — na mne padne vi-
na —”
•Otec najde cestu za dítětem.
Vidíš jáe ji našel —”
, "Žel, že mu hořící město na
eistu svítilo,” prohodila žalost-
ně Salomena.
‘Blouznivé dítě,” pokračoval o
tec; “což jsi soudila, že odcho-
dím svými pohoršení zamezíš?”
; Tatínku —”
} “Zanech už blouznivých myšlé
r ’l< rt pněníJ které t,ě odlučuje od
jlrsného rozhledu životního a u-
l*.:ají ti soudnosti. Postav se
íjia půdu jistou a bezpečnou, na
jhidu rozumu. Život je krutý a
ír.ft-11 v něm a s ním člověk zá-
pnsiti, musí být silným .Sílu nám
ciá jedině rozvaha a rozum. Ci-
ty vřelě jsou jako tento požár.
Poznala jsi nyní, jak zhoubným
jest oheň, jak zachvacuje střechu
za střechou, jak celá města pohl-
cuje, ničí. Tak zhoubným jest i
pržár, který z rozpoutaných a
vzrušených plane citů. Budiž ro
ziimnou, Salomeno, a hrdinně zá
pásli se životem. Kdo nebojo-
val, nemůže zvítěziti. —”
“A nemůže být obdařen koru-
nou života,” dodala Salomena vá
žně, která tu vzpomněla si na
haluzku jedlovou a na heslo je-
jich lásky s Jiřím.
"Ano, dítě. Korunou života je
sladké vědomí, že jsme vykonali
svou povinnost. Znáš-li ty svoji
povinnost?” řekl otec.
“Tatinku!” zvolala dívka kaji-
oné. • i ri-í»
"Povinností tvou jest býti do-
brou dcerou a útěchou otcovou
v těžkostech jeho povolání a v
zápasu života. To je půda rozu-
mu i citu. Když tebe kolem sebe
mám, jsem šťasten; nejsi-li u
mne a trápí-li mě ke všem stra-
stem ještě myšlénka, že dcera
moje mně opustila, že nemám s
kým bych v trudných potěšil se
chvílích, jsem nešťasten. Ostat-
ní útrapy snesu •—”
“Od této chvíle, otče drahý”,
slibovala mu Salomena, “zeptám
se také rozumu na radu, když
cit mě bude zavádět! s cesty vyt
čené. Od této chvíle chci při to-
bě v boji státi a ničeho se ne-
báti! Bůh se mnou, kdož může
býti proti mně?”
“Tak jest to dobře, dítě”, pra
vil otec. “Zde v pohledu na ten
to požár slib mi, že nikdy niče-
chož neučiníš bez mého svoleni
a mé rady, že zanecháš blouzni-
vých myšlének a nepoddáš se v
plen citům rozechvěným, které
by snadno požárem zhoubným
zachvátiti mohly duši tvou!”
“Slibují, tatínku!” zvolala Sa
lomena určitě a políbila kříž.
“Odniiíiť mi. r.n isem učinila, neb
jsem bytla tak rozbouřena, že
jsem ani nevěděla, co činím!”
Salomena pravdu děla, že byla
v strašném rozbouření, když se
byla na to usnesla, že z domu o-
dejde.
; Zmítána city vzrušenými, v
něž ji uvrhlo čtení macešina lí-
stku, nenalezla upokojení ani v
modlitbě, ani při pohledu na o-
braz matčin.
Zírajíc v plameny, které pohl-
covaly městečko, slibovala Bohu
i sobě ,že se vždy vystřihá první
jiskry zápalné a že bude bditi,
by ji uhasila, než požár zachvátí
celou bytost a celý život její.
Rozpoutaný živel začínal se již
krotit!, plameny se menšily, praš
kot ustával.
U lesa však dosud stáli otec a
dcera, jako by byli celému odu
mřeli světu.
Nový den již svítal a slunce
vyhouplo se na obzoru. Zasvit-
lo na spáleniště města a konej-
šivými paprsky svými dotklo se
těch nešťastných, pohořelých li
di, kteří rukama lomíce obcháze
li doutnajici trosky svého ma-
jetku, otupěle zírajíce na zhou-
bu.
Malina se Salomenou vmísili se
mezi ně se slovy útěchy a soust-
rasti.
“Žel. že mi nemožno této chví
le přispět! těm nejvíce postiže-
ným vydatnou pomocí!” zavz-
dychá Malina.
ena žalostivé a udiveně
pohlédla na otce, jako by se táza
tl chtěla:
“A proč nemůžeš?”
Otec toho vystihl a dodal :
“Nevzal jsem si více peněz ve
spěchu.”
To byla arci pravda, ale on v
této finanční tísni nemohl svým
rodákům podpory větší ani sli-
bovati.
ONA
V saloně paní fabrikantové by
la se sešla zase jednou po dlou-
v* s* * — * x •» «*« .— u ■■——t*i x fV#*^11v
ilCIU WUOC KJKJ » J mu uut
ní společnost.
Hostitelka byla po dlouhé do-
bě zase tak roztomilou, že ne-
mohl zadržeti domácí lékař zvo-
láni:
“Milostiva paní jen září a do-
bře vypadá. V poslední době bý
vala umdlena. — Zajisté je rá-
da, že zase je sama!”
Lékař měl na zřeni dav hostí
svojí poznámkou, ale paní baron
ka vzpomněla si na jinou nepří-
jemnou osobu, které není už v
domě, a přisvědčovala mu:
“Ano, to proto ,že jsme samy!”
Obě dcery na matku pohlédly
a významně se usmály.
Vzpomněly si, že je rušitelka
jejich míru pryč, a to je blažilo.
Jaik se věc dále vyvine, co otec
řekne, až se vrátí a dcery nena
lezne, na to nemyslely.
Zajásaly, když vracejíce se. ze
své daleké cesty od jedné známé
šlechtičny, kam byly vpadly nez
vaně, a přijíždějíce k továrně uz
vely Salomenin povoz ujížděti k
nádraží.
“Jásej a zpívej hymny vítězné
mama! Ona odjíždí!” zvolala Le-
ontina.
“S Bohem, s Bohem, ať se už
nikdv nespatříme!” smála se Ru
dolfina a kývala za ní rukou.
“Chceš-li ji snaď zváti k nám
zpět, k novým pro nás mukám a
pokoření?” roztesknila se Rudol-
fina.
Matka vztáhla ruku zpět, po-
hlédla na dcery zvlhlým okem,
ale po té si těžce vzdychla.
Na srdce jí padla tíha a úz-
kost nevýslovná jí zalomcovala,
když uviděla nevlastní dceru u-
jížděti z domova, aby ji a jejím
dcerám uprázdnila místo.
Byloť jí, jako by dívka odná-
šela s sebou mír její duše a po-
slední zásvit jejího štěstí, jako
by jí měla zavolati, zadržeti a ří
ci jí:
“Usmíření! Budiž jasno v do-
mě, přeji ti v něm místa, ubohý
sirotku!”
Hrůza před tím, co jí přinese
chvíle příští, zachvátila ji plnou
silou. Uvědomila si teprve blížíc
se k továrně, že zasáhla příliš ost
ře a neopatrně do práv manže-
lových ,že hrála příliš odvážnou
hru s tím mužem dobrým, ale
prudkým.
Co řekne ?Jaké boje na ni če-
kají?
Povolila nátlaku dcer. ale nyní
se leká účinku a následků.
Jestliže on se jí vymstí a nedá
dcerám věna?
Vjíždějíc k domu s hrůzou si
též připomněla, že na obzoru je
jím visí černý mrak hrozící úpad
kem firmy.
Co po té bude s ní?
“Mama, o čem přemýšlíš tok
vážně9” ozvala se Leontina.
“Boiím se nepříjemností”, chvě
jně odpovídala jí matka. “Němě
la jsem na pouhý dívčin lístek
vrátlti se domů.
Co řekne manžel?”
“Což jsi ji vyhnala z domu?
Vždyť jde dobrovolně. Můžeš-li
za to, že jde ?Byly jsme návště
vou u naší známé a vracíme se.
Co na tom?” vykládala Leonti-
na.
“Nejsi přece za její konání zod
povědnou,” pravila Rudolfina.
“Považ, jak nám škodila ,a ja-
ké to bylo nyní u nás nepřijem
né živobytí,” připomínala jí Le-
ontina.
Matka se tím utišila, a když
vjížděla do továrny, už vítězo-
slavně se kolem rozhlížela a zve
dala zase hrdtou hlavu svou. Za-
lekla se, když uslyšela, že není
manžela doma, ale zase tomu vdě
čila, že ona se dříve vrátila.
Chodila po celém domě a na-
řizovala, jako by dnes poprvé by
la sem vešla.
Když se ocitla ve svých komna
tách, když si řekla, že je zase
sama zde se svými dcerami, po-
cítila blaženost a stín zmizel i
s duše i s tváře její.
Anežka uvítala svou velítelku
s radostí líčenou.
Nemeškala jim pověděti, co se
byla dozvěděla od své příbuzné
o schůzce pana z Vlkanic se Sa-
lomenou v lesíku, kterouž zprávu
s fantasií, těmto dívkám vlastní,
přibarvovala.
“Vidíš mama”, pravila k ní Ru
dolfina, “jak je dobře, že je z
domu'”
"Už po ní nevzdýchej,” dobírá
la si ji Leontina. “My jsme ti pře
ce bližší'”
“Ano. je to tak dobře”, svědči-
la matka.
Jak rostl však den. tak opět
rostl nepokoj paní fabrikantové
a strach před chotěm padl na
nl jako balvan.
Viděla všude před sebou dív-
ku. silnou v lásce dětské, mladou
ale hrdinnou a obětlvou.
Schoulena ve své lenošce četla
a zase četla malý lístek, který
Salomena ji byla poslala prost*
ředtaictrím Anežčiným.
Milostivá Pani!
Náhodou nalezla jsem, otevřený
Váš list na otcové psacím sto-
le.
Odpusťte rozechvěné dívce, že
se osmělila a jej přečetla. Bylo
to dobře tak. Aspoň jsem z něho
si vyčetla Vaše přání a snad i pří
činu otcova zármutku.
Otec by mne z domu nevyhos-
til, vílí to, a proto odcházím sa-
ma, dobrovolné, aby v domě za-
vládl mír.
Ta1»w»11a w* 4>n rft lM*n Alf O O
povoz pro vás pojede na nádraží,
připravím se já na cestu a v tu
dobu, kdy přijížděti budete do to
várny, opustím otcovský dům, a-
by na mne nepadla vina zlá, že
jsem rozrušila shodu manžels-
kou.
Nevěděla jsem dříve, proč otec
v žalu svou hlavu sklání a co
ho tíží.
Odjíždím do Mlázovic, kde bu
du žiti v bílém domku. Tam ba-
biččin duch ochrání sirotka'
Prosím Vás snažně, vraťte se
domů dříve než otec!”
Na tento lístek, podléhajíc vli
vu a nátlaku dcer, přijela paní
fabrikantová domů.
Tento lístek však kdykoliv jej
pročítala, měnil se v balvan, kte-
rý jí padal na prsa.
Ať se bránila, jak bránila, nu
cena byla stále mysleti na Salo-
menu, a každá na ni upomínka
probouzela v ženském srdci je-
jím soucit.
“Dívčí to čin rozohněného ci-
tu,” řekla si. “Ale co tomu řekne
manžel?”
Paní baronka věděla, že man
želá tíží obchodní starosti: ač
tomu dříve nevěřila, uvěřila to-
mu nvní. když četla v listu dce
řině o jeho žalu.
Dceři se tedy s tím nesvěřil?
Jí se svěřil. A ona? Urputně jej
odbyla a uprchla. . .
Paní baronka vzpíratti se těm
to a podobným myšlénkám, ale
ony přicházely ji mučit, takže se
jich začínala už báti, jako pří-
šer.
Obklopila se zase hostmi a ve-
selím.
“Pan manžel posud r.a ces-
tách?” otázal se jeden z hostí.
“Posud”, odvětila smutně paní
fabrikantová. “Ty obchody, ty
obchody”, vzdychla roztouženě.
“Ráda bych jej přemluvila, aby
se už odebral na odpočinek a ne
lopotil se. ale ti mužové mají
tolik ctižádosti, že ani nejvřelej
ší lásce není lze, by jích odlou-
dila od oovolání zvoleného.”
Tu ohlásil sluha pana z Vlka-
nic a cslá společnost se zvedla
na uvítanou.
Rudolfina zazářila a ohnivé
šlehy z očí vyslala k němu, kte-
ré měly na novo zapáliti a pla-
men roznítiti v srdci jeho.
Odpouštěla mu již předem v
duchu, aniž by ji byl žádal za od
puštění, omlouvala ho, aniž by jí
byl dal podnět k omluvě.
“Mužové jsou slabí, musí se
jim mnoho prominouti.”
Pan z Vlkanic byl dvorným,
žertovným, ale nebyl tím více k
Rudolfině než k ostatním dá-
mám.
Za to jej tato vyznamenávala
a bavila, jak mohla. Zpívala, hrá
la, vypravovala o cestě jejich k
paní tetě, kterou na několik dní
navštívily, ale pana z Vlkanic
nedovedla dnes upoutati.
On toužil viděti Salomenu, v
této chvíli hlavní číslici svých
rozpočtů. Mezitím co baronesky
krásnými slovy zajmouti ho se
namáhaly, myslel na ni a přemý
šlel, kterak by k ní se přiblížiti
mohl.
Jelikož nechodívala do těchto
intimních společností úterních,
neočekával jí v saloně.
“Pan z Vlkanic nás prý nav-
štívil za naší nepřítomnosti”, za
Šveholiia Ruduiíina siaďounce.
“Ano, ale nebyl jsem šťasten”,
uuvetu.
Pan z Vlkanic myslel na jiné
štěstí, ale Rudolfina tím byla
nad míru potěšena a usmála se
vítězně.
Hrčení povozu a nastalý v do-
mě šum vyrušil společnost ze zá
bavy.
“Pan fabrikant”, ohlašoval lé
kař, vyhlédna oiknem.
“Aj, můj manžel!” zašveholila
paní baronka a jako mladě, mílu
jící děvčátko vyskočila ze seda-
dla.
Prosila společnost za prominu
ti, že se vzdálí, a po té vyšla, a-
by uvítala manžela, neboť se
bála, aby před cizími lidmi ne-
ukázal jí nevlídnou tvář.
Pan z Vlkanic se zaradoval.
“Bohu díky, že se vrátil. Čas
už nejvyšší!”
Pan z Vlkanic byl ještě dnes
ráno věřitele naléhavého odká-
zal na brzkou svatbu a skrytě mu
naznačil, jakou asi má nevěstu.
“Aj, mon chér”, zvolala paní
baronka, když vyšla až ke scho-
dům, aby manžela uvítala s ná-
ruči rozevřenou ,s úsměvem na
rtech.
Další slova uvízla jí však v hrd
le .neboť po boku manželově uz
řela Salomenu.
Zděšeně ucouvla paní baron-
ka a stanula, jako by byla uzře
la strašidlo.
Což jí bude stále a stále v ces
tu života nyní vkráčeti a ji dě-
sltl jeho dcera?
Pan fabrikant nepodal manžel
ce ruky na uvítanou, její nepři-
jal, ale zvolna a pohybem obcho
dním vyňal z náprsní kapsy pí-
sánku, ze které vyňal její list i
svou odpověd a podal jí obé.
“Zde vám vracím váš list, kte-
rý jsem nalezl ondy na psacím
stole svém. Co na mém listu psá
no, jest moje rozhodné slovo, kte
rého nikdy, pravím někdy nezru-
ším.”
Stanula jako žena I.otova, a
když ji vnutil do ruky listy, kte-
vá rv/i vy ihn Km 1 ty mAnUn I
pohybem, teprve oživla.
“Vítáte dnes hosti”, pokračo-
val manžel. “Jděte nyní k nim a
vzmužte se, aby pomluva neusmr
tila pověsti vaší i mé. Přijdu za
chvilku do společnosti. Zatím mě
omluvte! Pojď, drahé dítě!” do
ložil, přivinuv Salomenu k so-
bě.
Salomena sehnula se, by mace
še políbila ruku a na rtech se jí
chvělo:
“Odpusťte, nemohu za to, že
se vracím.”
Macecha však, jako zraněná
lvice, při jejím doteknutí, sebou
trhla a uprchla do svého budoi-
ru .
Tam sklesla do lenošky, zast-
řela sl rukama obličej a zaúpě-
la:
“Jak chladně a pánovitě se
mnou mluvil!”
V této chvíli měla paní baróh
ka jedině na zření ztrátu man-
želovy důvěry, povolnosti a sho-
dy. Že Salomena se vrátila, na
to ani nemyslela v tomto okam-
žiku.
Po té rozevřela list a četla. Nej
prve svoje slova, pak Salomeni-
na a na konec jeho.
Co on psal. il zdrtilo, co psala
Salomena jl db jalo.
Ozřejmila si v té chvíli trapné
že nemoudře jednala, a svou nad
chotěm moc přeceňovala, když k
Salomeně tak nepřátelsky se cho
vala.
Poznání však přišlo pozdě a by
lo také' pouze bublinou okamži-
tého citu, jakých záchvěvů mí-
vala baronka častěji, které vždy
však zmizely, jak byly se vytvo
řily.
Ze salonu k ní zazníval smích
a dceřin jásavý zpěv. Smích při-
pomínal jí na výsměch světa, —
zpěv dceřin na její budoucnost.
Co činiti nyní?
Pud sebezáchovám zvítězil, a
fabrikantová se přemohla.
Vstala, před zrcadlem vykouzli
la na obličej úsměv, a pak vešla
rychle k hostům se slovy:
"Manžel přijel, promiňte, že
jsem se zdržela.”
Tato slova měla dlouhé její
vzdálení omluvit!. ff
“Přijde za chvíli do společno-
sti, jen co přemění šat,” doložila
což mělo zameziti, aby možné
zbytky rozechvění, které by zna
čily se na její tváři, nebyly obža
lobci jejími.
Baronesky se zaradovaly a vz-
tyčily hlavy.
“Matka zvítězila,” těšily se
Pohlédly na sebe a usmály se.
Matka na ně ani nepohlédla:
bála se, by jim nevyzradily zra
ky její, že utrpěla velkou poráž-
ku.
Pan z Vlkanic byl nyní velice
roztržitý a nápadně zamlklý.
“Co ho znepokojuje?” povaho
vala Rudolfina.
Zpráva Anežčiria o schůzce je
ho se Salomenou v lesíku na no
vo ji děsila.
“Což by ji opravdu měl rád?”
lekala se. “Nebylo-li to pouhé
zahrávání? Bohudík, že jsme se
jí zbavily!”
Pan z Vlkanic myslel na Salo-
menu. Uslyšev, že přij db pan fa
brikant do společnosti, přemí-
tal:
“Přijde-li ona s ním?”
Když paní baronka nejlépe ba
vila hosty, rozevřely se dvéře a
jimi vešel pan fabrikant s usmě
vavou tváří s hlavou vztyčenou,
a s ním Salomena, bledá, s pohle
dem ustrašeným, s hlavou sklo-
penou.
“Ona,” uklouzlo oběma barone
skám hněvivě a tlumeně se rtů.
“Vrátla se —”
“Ona”, zajásal pan z Vlkanic
v duchu.
Neočekávala baronka, že man
žel přivede do společnosti dnes
ještě svou dceru.
Ulekla se toho, nebo z jejího
vstupirdo společnosti správně vy
vozovaly závěry, že choť uplat-
ňuje takto Salomenina práva v
rodině.
První však se vzpamatovala a
opanovala paní domu, a s líče-
ným úsměvem radosti podávala
sama manželu svému čaj. —
“Pan Malina ráčil býti dlouho
na cestách,” oslovil ho domácí lé
kař.
“Několik dní,” odvětil fabri-
kant. “Přicházíme s dcerou prá
vě od smutného divadla, které
nás rozechvělo.
Mlázovice, rodné naše městeč-
ko, do polovice lehlo popelem a
mezi tím i domek náš.”
Nyní byl zármutek Salomenin
ospravedlněn, i slzy její, které
se jí draly v oku.
Paní baronka bystře pohlédla
na Salomenu.
Proto se tedy vrací? Kam by
šla, ubohá? A zase cítila v duši
zvláštní cit, který jí vytýkal, že
se nechovala šlechetně k dívce
obétivé.
I přiblížila se k Salomeně a
soustrastně ji vzala za ruku. Ta-
to ruku její políbila a slza žha-
vá skanula na ni.
S účastí tázala se při tom ba-
ronka udiveného manžela na po
drobnosti požáru. Vypravoval ži-
vé i líčU jí všechno věrně.
Společnost poslouchala; jen
pan z Vlkanic a baronesky ne-
byli při věci.
Pan z Vlkanic uchvacoval svý
mi pohledy Salomenu Rudolfina
stíhala každé hnutí jeho, a Le-
nmnfI»oirA «. —~ i.
v»■■ ■»« ť- * v mam ttu muu
ku.
Vytušila, že se něco děje, co
hrozí jejch bezstarostnému žiti.
“Zvláštní, boletný je to cit. a
nemohu ani vzpomenouti na teiť
hrozný okamžik, když hořel rod
ný můj dům, v němž jsem byl
tak nevýslovně šťasten. A mno-
ho štěstí, které jsem tam zažil,
více jsem nepoznal!” vroucně a
dojatě vykládal Malina.
Choť jeho se kousla do pys-
ku, aby jí neuklouzlo slovo hně-
vu. On vzpomíná na štěstí v Bí-
lém domku, což znamená, že vz-
pomíná na nebožku, na štěstí
mládí. Um je nebezpečnějším je
ště, než by byl hněvem svým.
Prudkým pohybem tu pustila
ruku Salomeninu, a Leontina si
oddychla.
“Štěstí je zlatý motýlek,” poz-
namenal profesor Koldírtský vá-
žně.
“Mám za to, že tím motýlem
jest člověk sám,” odvětil Mali-
nae.
“Soudít-11, pane Malino, že po
uštívá štěstí se zření a poletuje
za jinými létavci?” usmál se pro
fesor.
“Ano,” určitě přisvědčoval. —
Štěstí iedině s vědomím a vírou
v ně žije a s nevěrou umírá. Já
kalím a porušuji však veselou
míru společnosti. Bylo zde hluč-
no, a nyní všechno utichlo. Pro-
miňte mi' — Toužil jsem se být
veselým a rozjasniti čelo mé dra
hé Salomeny, ale již při vjezdu
zkalila moji míru blažená děs-
ná nehoda, která se stala.”
“Co se stalo?” zvolala choť,
aby slovem ulevila si tísni a trý
zni, která ji .mučila,
“Výborný pracovník Valenta
zachycen byl strojem a — usmr-
cen. Zanechal dvě dítky, úplně
nyní osiřelé, neboť matku pohř
bili před měsícem.”
“Že mne nevolali. —” ozval se
domácí lékař.
“Nebylo lékaře třeba,’ 'odvětil
Malina. “A kněz přišel pozdě.”
‘Jak se nehoda stala?” otá-
zal se profesor.
“On už nám nemůže o tom po-
věděti. Jedni tvrdí, že to bylo je-
ho vinou a že hledal smrt —”
“Z žalu pro nebožku?” divili
se.
“Ano.”
“Ubohé děti !Jak může jenom
otec na děti zapomenout! ?” zvo
lal profesor.
“To jsou záhady života pane
profesore, ale jsou okamžiky, kdy
i nej lepší otec na děti zapomí-
ná. Nechtějmež souditi těch ot-
ců. Oni trpí více, než děti.”
Chvilku bylo ticho v kruhu. Pa
ní baronka trhala krajkový šá-
tek pod stolem.
“Jak dnes moudře a vážně mlu
ví manžel její, jak se zde pohybu
je Jak hodnost svou pána domá-
cího na obdiv staví?” řekla si.
“Tož abychom zařídili v městě
sbírku ve prospěch sirotků, kon-
cert nebo divadlo,” mínil lékař.
“O to už je postaráno,” odvě-
til Malina. ‘Salomena ujala se
sirotků. Dovolte, abychom se smě
li vzdáliti,” obrátil se ku své cho
ti. “Musím se podívat! do obcho
du a nahlédnout! do knih a dce
ra moje chce sirotky ubytovat! u
Hrdinové. Račtež nám pro dně-
la a hostům půvabně se ukláně-
je se hostům.
Pan fabrikant vstal od stolu a
ukončil tím muky dceřiny, které
na jejím jevily se obličeji. By-
loť jí nevolno ve společnosti, cí
tila bodavé pohledy baronesek a
ohnivé zraky pana z Vlkanic, kte
ré ji rozrušovaly.
“Milostivá slečna nás opustí”,
zvolal pan z Vlkanic roztouženě,
přistoupil k Salomeně, když vsta
la a hostů mpůvabně se ukláně-
la.
“Jsem příliš umdlena cestou a
posud rozechvěna hrůzou”, od-
větila dvorně. “Jest mi třeba od
počlnfau dnes a nemohu býti ani
společnicí zábavnou.”
“Škoda,” litoval dvorně a oči
jeho zazářily, by touto mluvou
větu doplnily.
Pan fabrikant přistoupil prá-
vě k dceři a pan z Vlkanic obrá-
til se rychle k němu s prosebnou
otázkou, smí-li zítra k němu při
jít a s ním o něčem důležitém
promluvit!.
“Odpusťte, pane z Vlkanic, že
vás zítra přljmoutl nemohu; ne-
bo za čas mojí nepřítomnosti na
hromadilo se v obchodě mnoho
práce, i nemohl bych vám věno-
vat! v klidu ani vteřinu.”
“Kdy tedy smím přijít?” nalé
hal.
"Za dva dny, pane z Vlkanic.”
Za této krátké rozmluvy bylo
ticho v saloně.
“Co na něm chce žádati?” my
slila si Rudolfina. — "Snad — ”
Prudce zahořela baroneska při
tomto “snad” a u srdce ji sevře
la palčivá bolest.
“Mama”, šeptala Leontina mat
ce. “SlySíi-lir i
Matka neslyšela. Nebo v nitru
jejím bouřily a vířily sporné ci-
ty. Hleděla za chotěm a za dce-
rou, když odcházeli, a bylo ji,
jako by je měla volati zpět, jako
by měla dceru svou obejmout! a
jemu říci vřelé slovo usmiřují-
cí .
Než však se na něčem ustano-
vila, vyšli oba již ze dveří.
Paní baronlka si tu těžce vždy
chla a přejela si rukou čelo, ja-
ko by nějakou chmuru zaplašit!
vaveta.
“Aj, pan z Vlkanic zde stojí ja
ko v začarování,” usmála se Le-
ontina a zavadla o jeho rámě
vějířem.
Pan z Vlkanic sebou trhl jako
v leknutí; bylť zíral za dívkou a
za otcem v zadumání.
“Aj, což se pan z Vlkanic bojí
udeření vějířem?” ironicky škád
lila ho Leontina, a při tom ost-
ře na něho pohlédla.
“Nebojím, baronesko,” odvětil
usmívavě, hledě si své černé knír
ky. “Muž se nikdy nebojí!”
“Že se nebojíte?” zasmála se
baroneska žertovně a vesele. --
“Však já (Jobře vím, že byla je-
dnou jedna chvíle, kdy se bál
pan z Vlkanic,” žertovala, usmí-
vajíc se koketně.
“Bál se šustotu, ha, ha, ha, —
žertovala Rudolfina, ač hněv byl
se rozvlnil jejím nitrem.
Obě strany měřily se nyní vá
léčně a vysílaly palby z očí
svých.
“Nebál se šustotu,” usmál se
pan z Vlkanic vítězně.
“A čeho se bál kavalír bez bá-
zně —”
“Bál se slova .baronesko.”
“Slova? A jaké je to hrozné
slovo, kterého se bál pan z Vlka
nic?” dobírala si ho Leontina.
“Jaké?” táhle promlouval, za-
hrávaje si s řetízkem od hodi-
nek. “Je to slovo, které poutá a
jímá otroky,” dvorně dodával.
“Ha. ha, ha,” zasmály se obě
baronesky.
‘Zvláštní to slovo,” pozname-
nala Rudolfina “Ale byl to strach
zbytečný. Nikdo by vás nebyl za-
jal. . .”
“Bylo třeba obávat! se spíše
jiného,” pravila Leontina.
‘A to by bylo? ”
“Krásného, jemného košíčku”,
se smíchem vyhrtda a hbitě popo
šla ke skupině hostí, kde se právě
vesele bavili.
“Ne, ne!” dokazoval chvatně.
“Toho jsem se nebál! Vím, že se
nepletl ještě.”
“Ale — snad plete se už — iin
den —” s ironii ve hlase a zdů-
razňujíc každé slovo prohodila
Rudolfina.
Ostatní společnost po odchodu
domácího pána dále se bavila, a
nevšímala si této malé salonní
potyčky.
Jen baronka s úzkostí pozoro-
vala je a věsila hlavu.
Zamítnut
Povoz pana z Vlkanic přediel
v určený mu Malinou den a leh-
kým .téměř okřídleným krokem
spěchal mladý statkář do praco
vny jeho,
Brzo přijat, vstupoval do ni
sebevědomě, vítězně a usměvaVě.
Za chvílí, a bude vysvobozen
ze spárů svých věřitelů. Poklad-
na muže práce zacelí trhlinu ne
bezpečnou, která hrozí sesutím
jeho statku.
Po prvních uvítacích úklonách
ikdyž se byl k vybídnutí uvelebil,
v křesle, pravil pan z Vlkanic
s pohledem prosebníka, ale hla
sem velmože, který blahosklonně
se snižuje:
“Pane Malino, mám na srdci
velkou k vám prosbu.”
“Jenom žádných peněz, mladý
muži,” myslil si v duchu Mali-
na. “Nemáme sami hotových.”
Nahlas odvětil však s úklonou.
“Prosím, račtež —”
“Vzácný pane, běž dlouhých
předmluv a planých frásí, pro-
sím vás uctivě za ruku slečny dce
ry!”
Hlas mladého muže při těchto
slovech chvěl se očekáváním a
značil vzrušenou míru duše jeho.
“Jste příliš laskavým a dvor-
ným, že přicházíte ke mně”, kli-
dně odpovídal Malina. “Prosím
však, abyste přednesl žádost svo
1 mé paní. Nemám zde práva roz
hodovat!.”
“Aha,” řekl si Malina. “Choť
poslala ženicha ke mně, aby-
chom pospolu vyjednali věno. —
Marné všaik jsou nyní veškery ná
strahy na moji pokladnu. — Ne
mám peněz v této chvíli ,nemo
hu jich 8libovati jiným.”
“Kdo jiný by měl k tomu prá
vo, než vy!” zvolal pan z Vlka-
nic se zřejmým ve hlase udive-
ním. “8 paní baronkou nemohu
mluvitl, v tom nemůže rozhodo-
vati. Má-li to býti zamítáním,
račtež mi je říci sám. Soudím, že
není třeba, aby zvěděl celý svět
o čem Jsme mluvili, jakož, dou
fám, že zůstane nezdar můj ta-
jemstvím naším, které zachová-
me jako dva mužové —”
“Pane z Vlkanic, nejsem žád-
ným mluvkou! Těší mne, že Jste
prosbu svou mi přednesl, byť 1
z pouhé společenské zdvořilosti.
Dokázal jste. pane z Vlkanic, že
jste dvorný muž. Opakuji však.
že nemám k tomu práva, a že si
Je nechci ani na bedra svá uklá
dat!”
•Kdo má tedy právo, když ne
otec?” 'i
“Zapomínáte, že nejsem jejím
otcem —”
“Že nejste jejím otcem? Koho
tím máte na mysli, pane Mali-
no?”
“Rudolfinu —”
“Aj, tak! My toneme v nedo-
rozumění! — Já vás nežádám za
ruky baronesky Rudolfiny.”
“Vždyť mně moje paní už
před časem oznámila, že se o ni
ucházíte, a připravila na to, že
mne za ruku její požádáte, což
• • i .. * ínr
dlWl JC pUUUUU U ťiMjwuMvv. ~w.
malitou —”
“Skutečně?”, poněkud ješitně
se usmál pan z Vlkanic. “Bavil
jsem se velice rád s baroneskou,
přiznávám, protože je vtipná a
veselé. Dával jsem jí vždy před
nost před druhými, ale nikdy
jsem se ani slovem nezavazoval
a lituji, jestliže jsem tím probou
zel v mysli a v duši její klam-
ných nadějí, kterých splniti ne
mohu, poněvadž — ji nemiluji!”
vážně dodal.
Malina mimovolně se usmál při
prvních jeho slovech, ale po té
hned se zarazil.
“Jak mám tedy rozuměti dnes
ní vaš? prosbě?”
“Moje prosba, moje touha ne
se k slečně Salomeně.”
“K mé dceři? K mé dceři Sa-
lomeně?” otázal se Malina s vol
ným slov pronešním a s důra-
zem na slově Salomena.
“Ano, pane Malino! Miluji ji
vřele, a prosím, abyste ml svěřil
tento klenot drahý, kterého si
budu vážiti nade všecko na svě-
tě!”
‘Moji Salomenu —” opakoval
pan Malina. “To mne velice pře
kvapuje, pane z Vlkanic,” dodal
a odmlčel se.
Mladý statkář pohleděl s udi-
vením na otce, který nejásal, že
on pan z Vlkanic, snížil se a žá
dá za ruku dcery jeho, v níž ona
drží klíč od pokladny.
Mlčení bylo ženichovi nedoč-
kavému už dlouhé a uráželo šle
chtíce.
“Proč vás to překvapuje, pane
Malino?” otázal se poněkud z vy
soka, nebo mu nyní na mysl vs
toupilo, že je snad tak zdrcen ne
očekávaným štěstím a cti, které
se má dostati jeho dceři.
“Nepozoroval jsem, že by vám
byla dcera moje tak drahou, a
Salomena —” 1
“Slečna je anděl a okouzlila
mne! Buď ona, buď žádná ji-
ná!” zvolal ohnivě.
“Doufám, že tento slib nepře-
trva doby,” usmál se pan Mali-
na. “Jinak bych vás litoval i
krásnou pleť —”
“Smím-li se tázati, proč?”
dvorný muž jim ušel a bylo by
dvom ýmuž jim ušel a bylo by
vás v.ěru škoda!”
“Fan Malina zahrává si s váž
nou věcí a žertuje, kdy já se —
chvěju nedočkavostí.”
Pan z Vlkanic nelhal. Vždyť
mu šlo o všecko.
“Nežertuji, pane z Vlkanic, a-
nlž si s vážnou věcí zahrávám,
ale hledám slov, kterými bych
vám šetrně řekl ne —”
“Mně dcery nedáte!”
“Že vám ji dáti nemohu —”
“Proč mne zamítáte, pane Ma
lino?” přejal mu řeč s uraženou
hrdostí pan z Vlkanic a vstal.
“Není zamítání tam, kde už
poměry samy vylučuji přijetí. Sa
lomena jest už zasnoubena, pane
Z Vlkanic.”
“Zasnoubena'” zvolal uleknuté
mladý statkář.
“Pochopíte, že nemohu dcery
své slibiti dvěma mužům —”
Zasnoubení Salomeny padlo na
naděje mladého muže jako kru-
pobití na osení slibné.
Nyní pochopil, co znamená pod
pis na kresbe, Který no znepoko-
joval již při první na Salomenu
myšlence, ale kterému nepřiklá-
dal velké váhy při zralejším uvá
žení .
“A miluje slečna toho muže?”
pronesl statkář zdrcen.
“Je tc její láska první a jedi-
ná.”
“Jste-li si toho posud jist, pa
ne Malino?”
Pan Malina se zalekl.
“Byla-li by dcera moje skryla
přede mnou, že kolísá mezi ním
a snoubencem svým? čas je vel
kým škůdcem, a podlobá se vích
ru, který sráží poupata mladist-
vých citů —” přemítal.
Malina zahloubal se v myšlen-
ky.
Kdyby tak skutečně Salome-
na přilnula k tomu svůdnému a
záletnému muži? Ne výzkumné
jest srdce lidsiké, ale ještě tajú-
plnější jest měkké srdce ženské
které tu lká, tu jásá, každému
rádo poddává se citu a vzplane
v požár, přiblíží-li se k němu li
skra.
“Ne, to je nemožné!” řekl sl
Pan z Vlkanic za této odmlč
ky upíral na pana Malinu úzkost
né pohledy.
“Mluvil jste snad už se Salome
nou?” vyzvídal továrník.
“O tonáže 1 miluji?”
"Ano —”
Chtěl Jsem dříve po -
žádat] otce za dovolení, abych
*mřl at ucházetl o Její přízeň —”
s dvornou úklonou odvětil pan z
Vlkanic.
Malina si oddychl.
“Hm, láska nebývá tak rozvá
žná a dvorná,” usmál se. “Ale tě
ší mne, že jste jednal tak obez-
řele. Vidím též z toho, že vaše
poznámka, která mne zalekla, by
la pouze nahodilou. Neznáte mé
dcery, jinak byste jí nebyl ani
pronesl.”
“Seznal jsem ji dosti, nebo ště
stí mi přálo několikráte setkati
se s ní ve společnosti, abych vě-
děl, že je duehavznešeného.Pro
nesl jsem tu poznámku bezděčně
Vznikla z přání, aby tomu tak
bylo —”
“To přání se sotva vyplní, pa-
ne z Vlkanic. Salomena nezru-
ší nikdy slova svého, jakož i já,
pane z Vlkanic, svatě splním, co
jsem slíbil Dubskému.”
“Je-li jenom i jemu svaté, co
slíbil,” prohodil opětně pan
Vlkanic.
“I v tomto případě vám nemo
hu slibiti dcery, dokud on se ne
vrátí a nerozhodne se.”
“Není ho tedý zde?” Vyhrkl
pan z Vlkanic.
“Dosud se nevrátil ze svých
cest.”
“Cestuje tedy?”
“Ano.'Studijní to cesta. Chtěl
jsem, aby seznal svět.”
“A kdy se vrátí?”
“Na jaře, doufám”.
“Do jara čekati jest mi nemož
no!” zvolal pan z Vlkanic.
To bylo pravdou, neboť věři-
telé přílišně již naléhali.
Malinovi zdálo se však nyní po ’
dezřelým usilovné naléhání mla
dého muže, a v duchu přemítaje g_
0 tom .docházel k závěru, že mi
luje zadlužený šlechtic více dc
mnělé velké věno dceřinc, než ji
samu.
“Já bych byl více mužem v po
dobném případě,” řekl si hladě
při tom svou bradu.
“Do jara zemru nedočkavou
touhou.” deklamoval vášnivě že-
nich zklamaný ve svých plánech
a nadějích.
“Odcestujte na ten čas,” us-
mál se Malina.
“Aj, ráčíte míti jeden a týž ^
předpis pro nemoc lásky? Posílá,
te ženichy své dceuy prostě na
cesty, abyste se jich zbyl!”
“Není to zlá methoda, pane a
Vlkanic. Je-li pravdivé přísloví:
“Sejde s očí. sejde s mysli”, r£
prchne se, co bylo pouze zajato
mysl: ale láska srdci zůstává ja
ko ryzí zlato ohněm neporj
né.”
“Chcete tudíž i mne ztoouseti?”
“Otec, který jediné dítě své
dává muži, nemůže dosti zkou-
mati, dosti o tom rozjímati, a je
zcela přirozeno, hledá-li záru-
ku štěstí dceřina v povaze, v po
volání mužově, ano v celém je-
ho žití a chování.”
“To jest jeho právem. Jaké zá
ruky žádáte na mně?”
“Nedávám vám dcery, nemám
práva mluviti —”
“Vy mne však znáte také, a dá
váté mi naději, že na jaře mohu.
slyšeti slovo spásy. Já se vám.
chci žalíbiti, chci si vaší přízně. |
získati. — Mluvte, prosím za tol”
“Ze všech hostí mého domu
jsem vás vídal nejraději, pane
z Vlkanic, a přál jsem si v duši
častokráte, bych mohl a směl
mluviti s vámi od srdce, jak si
to myslím, a tak upřímně jako,
váš otcovský přítel!”
“Prosím mluvte se mnou upři
mně. Pokládal bych si to za vel
ké štěstí, kdybyste mi otcem byl”
zvolal pan z Vlkanic, který stůj
co stůj chtěl si dobýti Salomeny
a otvíral zámky, jimiž otec její
před světem ct před ním se u*
zavíral.
“Smím -ii o Pravda bývá ěnspm
trpká a jelikož jí neradi slýchá
me, zaznívá nám ostře do uší
1 do srdce.”
“Jsem zvědav ji slyšeti a dosti. ;
statečným, bych se ji nebál.”,—; j
usmál se mladý statkář, který o-
čekával, že uslyší výpočty rozma «
nitých jeho záletných příběhů
a chystal se již, jakými slovy od
• zbrojiti otce měšťáka a řemesl-
níka.
“Jsem přímý muž, pane z Vlka
nic, zámečník, který umí sice vý
borně na kovadlinu bušiti, ale
neumí obrazně mluviti a licho-
cením pravdu zlatlti. Nezazlí*
vejte-li mně slova upřímná?”
“Jsem na ně dychtív. Dovedu
vyslechnouti i přímou řeč.”
“První, čeho bych žádal od mu
že, který chce být mvm zetěm f
jest, aby něčím ve světě byl, mfl 'j,;
určité povolání, i postaveni, a ,
mohl ženu, po případě rodinu u- é
živiti. Promiňte, pane z Vlkanic, F
ale zdá se, že příjmy, které vám
ročně dává váš stateček, nesta
čí ani na to, co spotřebujete vy
sám. Vy nepracujete ani du-
chem, ani rukama, ani se zbra-
ní v ruce nehájíte vlasti, vůto*}
v zápasu života jste nečlnn;
Muž má mítl povinnost životrf
a povolání. Nečinnost usmret#
ducha a vede ku zkáze”
‘Pane, já jsem šlechtic; ndl
du přece pracovatl”, zvolal Pí®
z Vlkanic uraženě, nejsa při
ven na tuto kapitolu otcovské
přímnostl.
(Pokračování)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 39, No. 22, Ed. 1 Friday, May 30, 1958, newspaper, May 30, 1958; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783058/m1/2/: accessed June 27, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu.; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.