Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 38, No. 13, Ed. 1 Friday, April 1, 1949 Page: 2 of 6
six pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
CechoseovAk — west, tekas
V pátek, dne 1. d u b n a 1949.
JAN PETRUS:
Odevzdaná
ROMÁN
Pan farář pěkně kulatďušký, hladkého
lalůšku pod ružovou bradou, lepě vyhole-
ný usedl si v čelo zeleného stolu při hlav-
ni stěně, na níž visely už léta letoucí do-
cela nahoře u dřevěných trámů černého
povalu tři svaté obrázky jarmarečních
barev: Buh Syn, matka Boží a andílek
strážce vedoucí děťátko přes uzounkou
lávku nad strmou propastí, pak nějaké
pohřby a slavní lidíčcl už dokonce v rak-
vích, pak kříž, pod ním malá blikavá lam-
pička a po stranách jeho vážná naučení
pánům karbaníkům: “Nelži, nekraď, cos
ukradl, neztrať!" a “Kibici, drž hubu!”
— a pod každým z těchto mravných nau-
čení dožinkový věnec ze slámy pletený
s rudými fábory papírových pentlí.
Jednooký starosta sedl sl naproti vážně
odfukuje, strýc Řehulka vpravo ve své
beranici a šenkéř Rozenfeld usedl nalevo
natáhnuv dopředu svou paťhavou nohu.
Karty zapleskaly.--A bylo veselo.
Ostatní hosté zůstali, kde byli, v pil-
ném rozhovoru, jak kravičky dojí, jak to
venku roste, že hnůj se vymočil při po-
sledním dešti, že po něm nic není, třá
ho dvakrát tolik. —
A při dobré řeči pili a zas pili! — Šen-
kéřka už dvakrát skočila do sklepa, aby
zase měla plnou velkou láhev a už zase
znovu rozsvěcela svíčku a kolébala se.
Strýc Malina už několikrát sl potáhl
kníry arci jen do dálky, ale pak poskočil
už od svého stolu zřejmě nespokojen a
netrpělivý, svoje krátké nohy v kolenou
natřásl a stanul naproti “Kibici, drž hu-
bu!" —
"Sednúť chcél bys, sednúť, no, no,
včile postoj!”---
“A šak báj postojím!" —
Ale nestál dlouho. Maličký Martin Do-
hodil se objevil v dveřích se svým úlisné
nasládlým ‘^Pochválen buď!”, rozhlédl
se “sálem” a pak se hned kulil až k zad-
nímu stolu k velebnému pánu a líbal
mu ruku.
“Též ráz na krapečku! No, no, nepoško-
dí!” usmíval se farář.
“Eh, lupe ňa v křížoch! Tož namazat*
Idu! ’’
“A co ideš mazat* kříže lebo hrtáň?
Ošťaro jakási!” Ale představený,, ač hla-
sitě mluvil, nepozvedl očí od svých vzác-
ných “listů."
“Veď je masť, tož kříže, veď kapání
— hrtáň! Pravdaže, Malina!"
Malina jen kývl a Martin Dohodil hned
se k němu stočil, cože on to má dnes
“za vzácnu cigárku dluhu jak prst boži"
to, že Mikulenka dycky po něm ptává,
aby mu donésl, když do města zajde, a on
že vždy nosí, včel že nebyl “hrubě dluho
v městě a tož Mikulenka musí dluhů do-
bu mlsné skřítky tišit’ edem hlupú fa-
Jú!"
A strýček Malina hned mu porozuměl,
sedl si ke stolu vedle Mikulcnky, Jemuž
Rozenfeldka právě nesla pití, a vytáK-'
nuv z kapsy dlouhou žlutou tašku, odtáhl
z ní víko a nabízel doutník:
“Tož aspoň olíznut’, lešti sú poctivé!" —
A on Mikulenka vyňal sl “samičku” a
chutě zadýmal.
“Inší zakúření než-11 našéj ňatě!” li-
boval si stařec.
“Šak ňa nelakujte, šak í nekuřítel Není
vám teho třá! —” vážně zas Malina.
“Já tož je báj néni! Céra je dorostlá —
jretenzí třá sbírat, až ženiši přindú, nech
je pohromadě — rozmýšlá tu náš strýc
a tak báj mudruje, že to je báj pravda.
Lebo tak to chodí, veď by cérka byla ta-
jak bujný klásek, lešti nemá zrnek, tož
co je mi po něm, myslá si ženiši—” roz-
přádal Dohodil.
“A báj sa zmýlijú! — Negdy plné mě-
chy — a pod střechú vzdechy!" zadýmal
Malina, — “dyby šlo tak o ňá, báj by sa
rozmýšlál. Já dycky rozprávlám; třá
méť hospodyňu, co zná robotovat’ a ro-
zumí práci, dobru matku děckám a ostat-
ní přinde potém samo sebú.”
Starý Mikulenka jenom se usmíval a
na konec taky začal rozvazovat: “To sú
moje slova! Sú to zlaté slova! Zdá se, zdá,
peníze — ale neměť chochmes, sú ti čer-
ta platné. Já nejsu od teho. Též já svoju
Hevu nevyženu z gruntu edem bez košu-
le, aby sa i zbavil. Moh by S naílágať třá
báj tisícůvek, koléj sa Jinímu ani ve
snách nezdá, ale dyby na ňa šél ženich
štumovať, že sce, než ju vezme z jejího
pretenzí vyplatit’ si dluhy, toby ho stó-
hovál z gruntu svlňským krokem! —
Každý nech vyplácá svoje staré věci, až
si vypracuje a grejcár zašpoří. My zme
takéj dycky náprej naschráňali, potém
uplácali! — A bylo to dobré!"
“My zme tajak svoji. To samé nám du-
sá šušká, volajáci na rozšafný rozum. Co
já jsem měl dluhů! Po krk! Stakryš po
krk! Přinésla mi žena haléř lebo grejcár,
k nám sa vdávajáci? Krom duše a ruky
ani toléj, toléj!" a hned to ukázal na
nehtech svých rukou. — “Ale robotovat’,
čeládku poháňať, to ja, oh, to znála. A
to je co říct’! Podivte sa dneskáj! Po-
divte sa dneskáj do tych mojleh chlévů,
maátalí a chlévků. Krárv a tož baj býč-
ků, tých tam mám nadžgané! A vepřů!
--Habaděj! Ovcí, myslím, na sto sala-
še nestačá, budu přistavovat!" —
"Prám, prám, na mú dušku, zrobili ste
vy dvá kusy poctivéj práce!” takal Miku-
lenka, “edem dajte pozor při druhej ne-
věstě. S žensku nejsú špáse!--“vážně
pohrožoval.
“On ví! on zná karty!” usmíval se Mar-
tin, jenž si potichoučku také pokuřoval
voňavou viržinku z Malinova pouzdra a
zařehouii eé.
“Býčků, koléj máte?" náhle Mikulenka.
“šest alebo sedm.”
“Déčka máju svoje?"
“U ňa všecko svoje. Co dostaly, věďá,
majú odměřené, vícej nesmiá žádat.’ Šak
zkrácené nejsú—’’
“To jako myslíte, dybyste sa ženil!” —
“Prám dyby sa ženil.”
“A kravek?”
“Štyrycet. Svojích. Eeden svojích.”
“Sto ovcí ste pravil?” i—
“Prám báj opakuju.” —
A Dohodilovi jen oči svítily: “— Ten
může měť radost,’ gdo vám vydá céru!”
Malina se usmál: “Prám nebude v bí-
dě.”
“Já dycky pravívám,” sklonil se Marti-
nek zas Mikulenkovi, “to už není grun-
tík! To je dvůr! Dvořiště!” —
“Pole sú bez dluhů?” —
“Docela bez dluhů.” —
“A báj gruntík čistý?” —
“Aajak nové skelko.”
“Ale na téj pile, na téj máte dlúžek!”
“Inu, pane Bože, přecáj nejde ináč! Ale
sama stavba stojí bratru za to, co ty všec
ky dluhy dvojmo obnášajú.” —
Malina pilař vážně zakouřil, popotáhl
kníry.
“A báj sem zasleehnúl, že chováte lose
a jakés papíry.”
“No, tož, též mám cosi. To pro íntere-
sé!” —
Stařík Mikulenka pokyvoval hlavou
zřejmé nedůvěře.
“Dosť teho budu měť se ženú k živoby-
ťú, lešti Jaků pojmu!” —
“Rád by věděl, proč ne! Personu máte,
figuru co, na mú dušku!--” usmíval
se Martin.
--lumpák--Napúlion a peníze
takéj, tož co, na mú dušku!--” usmí-
val se Martin.
“Já, to sa ti řekne, ale taká cérka ob-
zérá báj roky! A tých též už nemám rov-
no dvakrát’ málo!” —
“Ale znát’ to néní. Ptajte sa tatíkú!
Veď ti nám povolá, tož cérky sa dajú a
rády sa dajú! Takoví mládenci neřežú
sa z vrby!”
“Vdovci, ne mládenci!” —
“Ti sú ešče lepčí! Sú anebo nejsú? Pra-
vte, Mikulenko!”
“No tož, přinde na to! /--” usmíval
se starý.
“No, a dyby přišel--“ vpadl zas Ma-
—’’ Malina se vážně usmíval na strýce. —
--šlapat’ k vám cestičku, či byste
ho zahnál? —”
“Eh, což také řeči, veď jednak nepřin-
de!” docela rozmarně rozesmál se sta-
řík.
“No, a dyby přiářl--“ vpadl zas Ma-
lina.
--tož--psů--doma nemám
- branka je ze dřeva, lehko ju odví-
řu.--A ona, Hevuša--néni bez
košule!”
Smál se Mikulenka.--
"Oh, vím, vím já dobře. Než možu řécť
rovno, pretenzí mi netřá nějak spěšno
platit', dyby sa mi řeklo, koléj tak obná-
šá--prám, Já nejsu kupec--ale
to je pravda, lepčí slovko zpředy než de-
set pozadku!” —
“Prám, to též je pravda! Špořím osmý
tisíc!—’’
"Osmý?--Došpoříte!” —”
“Prám, špořím — došpořím!” —
“Na mú hříšnú dušku, že budem plť
lltkup!” rozjařil se Martin.
Tož lešti, toť strýček — jako Mikulen-
ka—” a rudý Malina vprotiv stařičkovl
nastavoval ruku.
“Má to býť, tož buď to!”
Mikulenka pleskl.
Rána se rozlehla šenkovní Jizbicí a Mar
tin Dohodil kázal přinést “litkup.”
Tohoto večera, vlastně této noci, pla-
til Mikulenka s pilařem Malinou hezky
velký účet “za lltkupné piťá.” —
A smluvili svatbu.
II.
Rozsypalo se po nebi tisíce a tisíce bě-
lounkých jasných i blikavých světel. Tře-
potala se v kmitavém lesku, tkvíce na
temné nebeské báni jak čisté hlavice stří-
brných hřebů — Tu ta, tu ona hvězdička
se rozjela nebem a sjela s té závratné
neznámé výše do tajemných dálek.
Bledý pastýř pásl své ovečky mlčky a
tich Nizoučký jeho srpek zvědavě vyku-
koval zpod nebem táhnoucích mraků a
nahlížel v chýše.
Bylo ticho a klidnů pod hlubokým ne-
bem, tak tichounce, jako v lidské duši o
velkých a šta’stných, opravdu svátečních
dnech, jichž bývá v žití tak málo. —
Hevuša dosud nedbajíc času seděla v
temnu ve svojí komůrce na velké truhle.
Hlavu v dlaních opřenu pustila volně uz-
du myšlenkám. — A bylo toho tolik, na
co třeba myslit! —
U dolního šenku starý ponocný pískal
jedenáctou. —
Každý hvizd jeho tenké píšťaly ostře
prorážel vzduchem a nesl se táhle noční
tišinou.
Na malé okénko bylo zaklepáno. Tiše
jedenkrát — dvakrát a třikrát. — Hevu-
ša vytržena ze svého snění přistoupila k
oknu. Jako prut vysoká postava uhnula
otevírajícímu se křídlu.
Jura Bartoš, drvař!---
Hevuša maličko se usmála. Dnes ho ne-
čekala, dnes ne — a on přišel přece. Svou
přítomností již rozplaáil všecky chmury,
jež prudce jí brázdily čelo. Jeho měkké
oko tak divně usmívavého lesku, jenž ni-
kdy s něho nemizel, spočívalo na její
tváři. Cítila, jak jeho pohled jí hladí. —
“Tož’s přlšél, přecáj?” —
“Přecaj. Jak ináč. Ani by tu nestál, dy-
by býl nepřišél.--”
A zmlkli. Tiskli si ruce ,čtli si myšlen-
ky v očích, nebylo třeba hlasem hovo-
řit.
Zahleděli se na nebe.
Drobná hvězda hbité sjížděla po něm
zanechávajíc za sebou dlouho, stříbrem
zářící stuhu proběhnuté dráhy. Zmizela
v dálném nekonečnu, tiše, beze stopy. —
“Badal si co, Juro?”
Pokývnu! hlavou.
“A na co si myslél?” —”
“Veď naletěla?”
“Veď zaletěla.’’
“Tož na Hev\»*u "
I jí se rozzářily oči. Zapomněla na
všecky ty smutné úvahy předešlé. Žila
f«ÍHUUUKMtl OMMž, JUdtiv, . ■ ‘ l*řítu
lila líce k licí.
“A cos o ní myslél?”—”
“Lešti bude moja.---” Jura Jako
by náhle zesmutněl. Temný stín sedl na
Jeho líce a jasný úsměv jeho očí aksi po-
temněl. —
“A zapadla hvězda lebo zastavila? —'
“Zapadla, Hevušo.”
“— No tož, bude tvoja---’’
Hevuša utichla, utichl i Jura, zářivé
hvězdy zasmály se na se a stydlivý mě-
síc — zakryl mrakem tváře. —
Rty mladých splynuly v dluohém po-
líbení.
“Hevušo, na ozaj?”
“Juro, och, na ozaj.”
Ale on — Malina?”
“Či si cosi slyšel?”
“Ba, Hevušo, slyšel.”
“Néni pro ňa rostlý.”
“Ale chcú tatíček. .
Na malý okamžik Heva rozmýšlala,
pak z ní vyrazilo:
“Tož nech si ho veznú. Než já idu za
ťa a ne za iného!” —
“Veď ináč nedajú?--”
“Tož im zdýmnu z domu!” —
Bylo v tom tolik jistoty, že Jura ne-
pochybo.val. Řekla to pevně tak, že Jura
pozná, že o té věci vše domyslila.
“A gdeže mu zdýmneš?--” usmíva-
vě synek.
Hrozila mu prstem. Chytil ji zaň, po-
celoval jí ruku od zápěstí k lokti, pak
strhl ji k sobé ve Své náruči.
Cítil, jak srdce její prudce, divě bije.
Jak pálí jí líčka i rty, ty rudé, krvavé
rty! — Kyprá její ňadra v rytmickém po
hybu zvedala se volně a zase klesala.
Cítil ten jejich pohyb, opíjel se jím. Ztrá-
cel sebevládu. —
"Hevušo, Hevušo!” líbal ji prudce, bez
konce, zrovna jako smyslu zbavený.
“Oh, dosť už. Juro! Oh, dosť už! Ču-
ju v tvojich očách podivné ohénky. —
Ostaň a daj pokoj — Vétr ťa ofúkne!” —
Sama rozkoši zpita ležela na jeho pr-
sou.
Nedbal jejich vzdechů, jejího šepotu a
líbal, jen líbal. Jako by ji chtěl k smrti
ulíbat, duši z ní vyssát! —
Vydrala se mu pracně z náručí. — Od-
stoupla poněkud od malého okénka.
Hleděl tiše na ni, jak urovnává bohatý
vlas, jenž se rozproudil v mohutných vl-
nách po jejích ňadrech.
“Eh, diť si divoch!”--
“Malina je krotký!” — klidně se usmí-
val a oči mu plály.
“Čerte, nepokúšaj!” — •
Chvíli jim žerty svítily v očích a rty
jejich žehly, krev vřela zvířenou vášní —
“Hevo, idu k. tobě! —”
“Nechcu! Néni času! —”
Přirazila prudce okénko a zapřela je
malou závorou.
Postál ještě chvíli. — Hleděl oknem
na ní, jak urovnává svůj vlas. Byla v té
chvíli opravdu krásná.
“Pusť ňa!”
Zavrtěla hlavou.
Vytlačím okénko!" —
•'“Počkáj, budu tvoja. Zvolijú tatíček
před lidma baj Bohem!” —
“A dyž nezvolijú!” —
“Budu tvoja sama! Sama, tělem, dušú
—!” Sklopila hlavu. Zamyslila se. Na bí-
lém čele se rozložil stín, usedal i v oči,
sedl i do koutků višňových jejích rtů!
“Cože sa ti stalo?” —
“Čuješ — tvojú ženú! Ale — čuješ —
ale —”
Oči se zatáhly slzavou clonou.
“No, tož, co za ale!?--”
“Veď uteču z domu — •— nebudu už z
gruntu--přinesu ti sebú edém tyto
ruky!--”
“Přines, Hevo, přinesl! Já též nejsu z
gruntu, su též tajak lipka! Čuj báj jé
mám toťkaj edem ty dvě ruky! — Dvě
a dvě sú štyry, nebojá sa práce ani ty,
ni ony, no, tož, něco též zmožú!--Ču-
ješ? Poď hned se mnú Hněď aj všilej se
mnú!” —
“Netřá Ešče netřá! Ešče musím úfiúť,
co nesú tatíček!” —
Na dřevěném můstku ozvaly se kroky.
“Idu! Skov sa!! Skov sa!” —
Světélko v chaloupce zhaslo. Čirá tma
se rozložila světničkou. Jura pijikrčen
stulil se ke zdi, by nebyl viděn.
“Tož ne plané sliby!”
“Ne. Toťkáj je ruka. Hevuša je vaša.
Vaša istoistě!”
“A gdy možu přiíj?" —
“Jako na námluvy?”
“Tož prám, veď už scéte.”
“A tož třá v nedělu. Svatbu uděláme ve
třech, čtyřech týdňoch, nech to máme s
krku!”
“Tož báj. A s Pámbíčkem!"
“Tož tak. Dobře spěte!” —
Jura dobře slyšel, jak si pleskli v dla-
ně. Počkal ještě chvilku.
Vrzla branka. Ozvaly se těžké kroky na
zápraží a jiné třískaly zpátky zase k
mostu. —
“Ve třech, čtírech týdňoch budeš Hevo
moja! Tož báj. Budeš moja, ale nigdá
jeho!”
Zaklepal ještě na okénko. Cosi v něm
zajásalo. Chtěl rozděliti s ní, s Hevou svo
ji radost i starost. Neboť najednou jako
by se i v jeho duši něco zachvělo.
Neotevřela již. Snad očekávala otco-
vu návštěvu, leč bez bázně, pevná.
Po všech douhých bojích byla rozhod-
nuta.
Jura snad vše tušil. Více nezaklepal.
Skok a byl za plotem! Však sem zase tre-
fí.
A kráčel po mostku a silnicí dolů k ma-
lému baráčku nedaleko školy.
III.
Už bylo slunečko nad obzorem nezvy-
kle vysoko toho dne, když starý, šedivý
Mikulenka sedal na pelest’ své širé po-
stele a spouštěje nohy pořád jenom my-
slel, jak je to jen možné, že dnes tolik
zaspal, když tam v jeho polích čeká tolik
práce. Nemohl vzpomenout, cože by to
bylo. Měl v hlavě pusto jak po vyhoření
a nikde, ba nikde v celé sivé hlavě jediné
myšlenky o tom, co to bylo. Už měl onu
cemi nohy obaleny, už měl i na stehnech
nataženy gatě, poctivé do roboty, tož latu
na latě, už utáhl pásek na svém malém
břichu, UŽ notňhJ i *vé shrnovačkv. iež
nosil do práce a jež byly proto žluťoun-
ké od jílu, jenž se na ně v mokru kdysi
byl přilepil, když si rukou znovu přetřel
svoje staré čelo. A ejhle! Jako by ten po-
hyb myšlenky přivábil! Zarojily se tam
Jako Yčely v úle, když jsou před vúletem.
Najednou viděl před sebou Martinka s ve-
likou veržinkou v mokrých rtech a jeho,
Malinu, statného, hřmotného, dlouhých
bledých vousu nad hořením retem, bledé
modrých očí, růžových tváří, brunátné-
ho krku, zdravých silných rukou v uta-
ženém šaté zeleném, lesnickém, pěkné
přiléhavém. Vidél i ostatní, jak ho zvou
ke kartám jak si ho vesele znova do-
bírají, vidél i Bartoše, mistra “gatě dů-
le”, jak se jenom šklíbil ,když slyšel ty
řeči, hlavou pokrucoval a tahaje dlouhou
a uzoučkou bradku jak zapochyboval, je-
stli z těch všech mraků dojde letoš k de-
šti! — Zřetelně si vzpomněl už na vše-
cky řeči i na velké pití, které bylo potom,
když on Mikulenka jemu Malinovi tleskl
v obšírnou dlaň, slibuje mu dceru. Starý
Mikulenka se pak velmi pěkně, samolibě
usmál, když se byl rozrozpomněl, jak si
tam v hospodě všicí libovali, jak on Mi-
kulenka zná zařídit litkup na dceřinu
svatbu, rty olizujíce. Jen on — zas on —
Bartoš trpce se usmíval a jen pomžiko-
val, ale nepil, nepil, ani si nehltnul, jako
by se mrzel-----
Tož na to všecko Mikulenka vzpomněl,
než vyšel do dvora, k veliké studni, aby
zapumpoval, ruce i tvář umyl, osvěžil se
vodou studenou a čistou.--
A usmíval se vzpomínaje na to. V du-
chu zas počítal, jak to je s pilařem, má-
li vskutku tolik, aby mu vhod přišel i té
jeho dcerce, která v širém kraji bude ze
všech nevěst nejenom nejhezčí, než i
nejbohatší! — /— Jeho, děcko!
Tváře mu zazářily, zaplály mu oči.
Vzpomněl si na sebe a na svou nebožku,
oh, jaký to měli lopotivý život, co to dalo
práce, nežli si přikoupili do chléva krav-
ku, jenom jednu kravku, což teprv mozo-
lů, než koupili pole tam na zahumeni, jež
se vleče k dráze! — A pak cože potom,
když přišel on Ozef, maličké drobátko, a
když bylo třeba do chalupy přibrat cizí
pomocnici!--A stařík vzpomínal, co
se načítali, jak a co udělat, aby to šlo
lépe.-----
Vešel do kuchyňky. Bylo mu tak lehce,
když pomalu sedal na prostou lavici při-
stavenou ke zdi. Nic mu nevadilo, že je
tak maličká, že má válený strop podivně
klenutý tak hrozně nizoučko, že by se
ho mohl, stoje, rukou dotknout, že její
podlaha je jak mlat hliněná a jen udu-
paná, že z jara i v podzim ,když přichá-
zejí deště, velmi často vlhne a to, že
ne málo. Naopak, když na vše prve pomy-
slel, co tady kdy prožil, ta malá kuchyň-
ka byla mu přemilá, jakby s duší srostla!
Pohladil očima ty nizounké stěny zeleně
natřené, temněji stříkané, jako krope-
naté, i maličké dveře, do kterých když
vcházel, ohýbat se musel, s dřevěnou pe-
tlici na dlouhém provázku, i to filigran-
sky maličké okénko docela u stropu, jistě
o nic větší velké lidské dlaně, kterým i
když bylo venku nej jasněji, vnikalo sem
světlo jen sporými trsy. Ba pohlédl vlíd-
ně i na druhé dveře v levé boční stěně,
tož dveře od chléva, z nichž sem stále vni-
kal puch kravského lejna, i na velikou
pec se širokou plotnou u protější stěny
s ohromným zápeckem a chlebovou pe-
cí!
A stařeček sedě na prosté lavici oba
lokty složil na dubovou desku kuchyň-
ského stolu, tvář v dlaně zabořil a dál u-
važoval, oč že jí Hevuši bude mnohém
lépe, nežli její staré a umrlé matce bý-
vávalo v mládí. . . On pilař Malina má
všecko jak v zámku, všecko upravené od
nebožky ženy, dvůr má, peníze má a to,
co má dluhů, vyplatí z pretensí, a pak
budou oba šťastni, bezstarostní jak v po
větří ptáci!---
Pravda, napadlo mu, zda ona Hevu-
ša k jinému netíhne, zda už nevolila, snad
též bez porady, ale vzpomínaje na všecky
mládence, co jich v obci bylo, nepomy-
slil si, že by to byl který! Jemu Malinovi
nerovná se nikdo! A zas se usmíval. Ale
jen na chvilku. Zase zlá myšlenka na-
jednou jak granát hvízdla npi kol uší: ale
on Malina už je přece vdovec víc než pa-
desátník a má syny ženáče, i dcery vyda-
té. Cože ty tu, kdyby--•—
Ale hned se usmál své hloupé myšlen-
ce, cože ti též mohou, když chce on Ma-
lina, on, otec, pán v domě, statný, plný
síly--.Iv bibli se praví. Cti otce a
matku! A to, on Malina rozšafně jim po-
ví! —
Než ona — Hevuša. . . A strýc Mikulen-
ka i tu se zastavil, než jen na okamžik.
Že by ho nechtěla, protože je vdovec? —
Ah, což, hlúpotiny! Snadže pro ty děc-
ka? — Ona není hloupá a ovine si je
všecky kolem prstu — a či pro jiného? —
Eh, to není možná!---
Strýc Mikulenka pojídaje z hrnce ob-
šírného mléko, přikusuje chleba z vel-
kého krajíce všecko si promyslel do po-
slední čárky. A vše dopadalo k jeho spo-
kojení! —
Úkosem pohlížel do pravého koutka.
Stála tu Hevuša mladá, svěží, plná života
a mladistvé síly. Jako proutek rostlá, rov-
ná, křepká, svěží, tváře krev a mléko, o-
či jako jiskry. Vlasy v bohatých pleten-
cích a tvrdé masité ruce na robotu zvy-
klé. —
Stála tu u putny, držadlo sekáčku v
otvrdlé ruce a připravovala žrádlo hlad-
ným mašíkům.
Rytmický pohyb ruky krev jí rozproud-
oval, zruměňoval tváře. Zdravím zrovna
kvetla.
“Hm, dobrá gazděna,” oceňoval starý
Mikulka vážně, a dokusuje svýj velký ran
ní krajíc v duchu rozvažoval, jakže ji
to řekne. Tak! Ač si rozvážil, že vše půjde
hladce, přece mu čert šeptal jakous opa-
trnost.
“Matúž dávno vyjél?” začínal rozhovor.
“Hodina to bude.”
“A gde? Na huménka?”
“Tož jak jste pravili, veď ste yčeráj
večer odcházeli k šenku.” —
"Hm. Tož, to je uobře.’’ —
Tatíček pokýval svoji starou hlavou a
pak nacpav dýmku z tlustého měchýře
chvíli připaloval, nežli náhle vyjei:
“No. a tož, co s tebú?”
Pohlédla naň udiveně, nepotozuměvši.
“Na sobáš nezmýšláš?”
Rozčervenala se: “Ale tož, nezmýšlám.
Badam, je dosť Času!”
Nový pramen mládí v Rusku? j
Ruský časopis Ogonek napsal,
že v uralských horách bylo nale- |
zeno “Jezero života.”
Není to prý žádný žert, podle 1
řečené publikace. Dno jezera jestj
pokryto zázračným léčivým bah-l
nem, jehož se používá k léčení;
pacientů, kteří byli připoutáni na !
lůžko po celá léta chorobami klcu
bu anebo nervů. Jen po dvou až
třech sériích léčeni, podle časopi-
su Ogonek, pacienti mohou vstá-
ti .a odejiti o své vlastní vůli z
nemocnice.
Jezero bylo ztotožněno jakožto
Molta evskoje. poblíže stanice Sa-
mosvétu na svedlovské dráze. Je-
ho bahno má býti vytvořeno ze
sapropeliku (zvířecích organis-
mů) bahna, kterým prosakuje
hnijící organický výtok, který
jest tam uložen po celá staletí.
Místní sedláci objevili léčivý ú-
činek tohoto bahna, podle Ogo-
neku. Používali téhož po celá lé-
ta na kolektivní farmě “Seasoned
Warrior” ve vesničce Deevo, ale
věc přišla k pozornosti mimo tuto
oblast, když kolektivní farma zří
díla menší místní sanatorium a
používala bahna pro léčení vá-
lečných vysloužilců.
Sverdlovské úřady uslyšely o
tom a vyslaly tam lékařské auto-
rity, aby věc vyšetřily. Tyto shle-
dali toto:
Ze 248 pacientů, kteří byli po-
stiženi chorobami kloubů, sval-
stva, nervového systému, krev-
ních cév a zažívacích traktů (prů
chodů) a jež še podrobili léčení
v “Jezeře života,” 200 se úplně
anebo ve značné míře uzdravilo.
Další se uzdravili částečně. Ostat
ní nezaznamenali žádné zlepše-
ní ve svém stavu. Věhlas “Jeze-
ra života” se nyní rozšířil po ce-
lém pohoří Uralu a dosáhl až
Moskvy.
---o-
Mokré deštníky a slunečníky se
nemají sušiti rpzepnuté, nýbrž
polo otevřené postaví se drža-
dlem dolů, a tak se nechají do u-
schnutí. Postaví-li se nebo pově-
sí zavřeny, špičkou dolů, sbíhá
se vlhkost do špičky, vsaje se
do terčovité podložky u špičce,
kde se sbíhají žebra deštníku.
Tím se stává látka křehkou a
proto se tam nejdříve roztrhá.
Napíná-li se deštník nebo sluneč-
ník a nechá se tak uschnouti, roz
trhá se velmi brzy, zvláště hed-
vábný. !
Dr. H. H. Gerdes
OPTOMETRIST
Prohlídky Očí
207 South 5th
Krajíc chleba opékaný (toast-
ed), s povidly nebo na který se
nasype práškový cukr, je chut-
ný při snídaní. Nebo zkusme to-
to: Dejme pekařské rohlíky nebo
nakrájenou buchtu na plech a
ohřejme je v troubě. Na stůl
stavíme je s máslem nebo mar-
garinem. Ohřívané pekařské ro-
hlíky jsou chutné.
Též je velmi chutný chléb, o-
pekaný v troubě. Namažeme jej
máslem, nasypeme naň cukr a
dosti skořice a přidáme k němu
čerstvé ovoce a mléko.
-o------
DR THOS N. DcLANEY
OČNÍ LÉKAŘ
Brýle správně připravené
Čas dle úmluvy
Úřadovna 3248 — Res. 268?
513-17 Professional Bldg.
TEMPLE. TEXAS
GEO E. KACÍŘ
Ernest J. Hanka
WEST, TEXAS
Houston, Texas
právník
Právník
NAŠE SLUŽBA
• Maytag prací stroje a
Maytag součástky
• Radia
• •Správky
• Pracích strojů
© Radia
© Všech domácích strojů
• ©
ŠMAJSTRLA’S
APPLIANCE
JOHN ŠMAJSTKLA, majitel
WACO, TEXAS
Vedle úřadovny B. J. Vanžury
(dzc)
WEST, TEXAS
C. H. Chemoský
PRÁVNÍK'
Vyřizuje veškeré soudní zále-
žitosti.
úřadovna: 936 Bankers Mort,
Building, přes ulici naproti
Kress budově.
Houston. Texas
Kacíř & Lešikar
právníci
Temple, Texas
ČESKY FILM
“Přijdu hned”
V hlavních úlohách: Pištěk,
Matulova, Beneš, Šemberova,
Veverka, a jiní.
FLORESVILLE — v neděli, 3.
dubna o 3 hod. odpol.
LA GRANGE — v pondělí, 4.
dubna o 7:30 večer.
SCIIULENBURG — v úterý, 5.
dubna o 7:30 večer.
YOAKUM — ve středu 6: dub-
na o 7:30 večer.
HALLETTSVILLE — ve čtvr-
tek 7. dubna o 7 a 9 več.
Za Obzorem
Ti kteří už nebudou více cho-
diti s námi po této zemi, jdou
za obzor ku věčnému odpočin-
ku. Vyznačte jejich odchod
krásou a důstojností naší po-
hrobnické služby.
Aderholďs
Chapel
Harry an Ida
Moore
WEST, TEXAS
SINCLAIR DRILLS 2 MILES DEEP
TO HELP MEET RECORD OIL DEMAND
*
2-MILE CORKSCREW.
Drilling as deep as two
miles into the earth, with
ultra-modern equipment
and new scientific meth-
ods, Sinclair is tapping
new oil pools to help meet
the record demand for
Petroleum produets.
This intensified devel-
opment of new crude oil
sources is but a smáli part
of Sinclaiťs $150,000,-
000 expansion program.
Sinclaiťs program also
includes new pipelines
and new, improved refin-
ing facilities. In the future
as in the past, look to
Sinclair for Better
Products, Better Service.
~~ * r
i TTvnnz a
tLLAJ la i uruv, agent
WEST, ; ! TEXAS
i
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 38, No. 13, Ed. 1 Friday, April 1, 1949, newspaper, April 1, 1949; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783273/m1/2/: accessed June 12, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.